Kitabı oku: «Osud Draků »

KAPITOLA TŘETÍ

Gwendolyn s Godfreym stáli ve sklepeních hradu a upřeně se dívali na Steffena, který se nervózně ošíval a neustále si mnul ruce. Byla to zvláštní figurka – ne jenom z důvodu, že se narodil s křivou páteří a na zádech měl velký hrb, ale také proto, že z něj neustále vyzařovala podivně nervózní energie. Jeho oči nikdy nepřestávaly těkat sem a tam, a ruce se bez přestání třely jedna o druhou, jako by tím už dával všem najevo, že je vinen. Stál na místě, lehce se třásl, neustále přešlapoval z jedné nohy na druhou a cosi si pro sebe mumlal hlubokým hlasem. Všechny ty roky tady dole v místnosti s odpadem, uvědomila si Gwen, z něj musely udělat tu podivnou bytost, kterou je teď.

Napjatě čekala kdy konečně začne mluvit a vnese více světla na případ vraždy jejího otce. Jenže vteřiny se měnily v minuty a kromě toho, že na čele neustále přešlapujícího Steffena vyrazily velké krůpěje potu, se nic jiného nestalo. Jediné, co vyplňovalo místnost, bylo těžké nervózní ticho, jenom lehce přerušované Steffenovým mumláním.

Gwen se v tom vlhkém sklepení, zahřívaném plameny ohňů, na kterých se připravovaly potraviny pro kuchyň, už potila také. Venku navíc začínal další letní den. Přála si tu skončit, odejít z těch místností a už se sem nikdy nevrátit. Zkoumavě se dívala na Steffena, ve snaze rozšifrovat výraz jeho tváře a přijít na to, co se mu právě honilo v hlavě. Slíbil jim, že jim něco poví, ale potom se najednou odmlčel. Jakoby si to zase rozmyslel. Očividně měl strach a také něco skrýval.

Konečně si Steffen odkašlal.

„Přiznávám, že něco spadlo dolů odpadní jámou,“ začal, aniž by se komukoliv z nich podíval do očí. Namísto toho upřeně zíral do země.

„Ale nejsem si jistý, co to bylo. Byl to nějaký kov. Vynesli jsme potom sud se splašky a já slyšel jak něco šplouchlo do řeky. Něco jiného než obvykle. Takže,“ dodal a znovu si několikrát odkašlal, nepřestávaje si mnout dlaně, „takže vidíte, že cokoliv to bylo, už je to pryč v řece.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se důrazně Godfrey.

Steffen energicky zakýval hlavou.

Gwen s Godfreym si vyměnili pohledy.

„Zahlédl jsi aspoň co to bylo?“ pokračoval Godfrey.

Steffen zakroutil hlavou.

„Ale zmiňoval ses přece o noži. Jak jsi mohl vědět, že to byl nůž, když jsi ho neviděl?“ zeptala se Gwen. Byla si jistá, že jim Steffen lže, jenom zatím nevěděla proč.

Steffen si znovu odkašlal.

„Řekl jsem to, protože jsem si myslel, že to byl nůž,“ zněla odpověď. „Bylo to malé a kovové. Co jiného by to mohlo být?“

„To jsi se nepokusil zjistit, co je na dně sudu?“ zeptal se Godfrey. „Poté, co jste ho vylili? Možná ta věc zůstala uvnitř a teď tam stále ještě leží.“

Steffen zakroutil hlavou.

„Na dno jsem se podíval,“ řekl. „Vždycky to dělám. Nic tam nebylo. Dočista prázdný. Cokoliv to bylo, už to odnesl proud. Viděl jsem, jak to plave pryč.“

„Pokud to byl kov, jak jsi to mohl vidět odplouvat?“ zeptala se Gwen.

Steffen si zase odkašlal a potom pokrčil rameny.

„Řeka je zvláštní,“ odpověděl. „A proudy v ní jsou silné.“

Gwen si znovu s Godfreym vyměnila skeptický pohled. Podle výrazu jeho tváře usoudila, že ani on nevěří Steffenovi jediné slovo.

Začínala být silně netrpělivá. Teď se k tomu navíc přidala i bezradnost. Ještě před chvílí jim Steffen chtěl všechno povědět, ale teď si to z nějakého důvodu najednou rozmyslel.

Přistoupila k němu blíž a zamračila se. Ten chlap rozhodně něco skrýval. Nasadila nejdrsnější tvář, které byla schopna, a na okamžik pocítila, jako by jejím tělem proudila otcova energie. Byla odhodlána za každou cenu zjistit všechno, co ten chlap ví – obzvláště pokud by to vedlo k odhalení otcova vraha.

„Lžeš,“ řekla ledově chladným hlasem a s takovou sebejistotou, která udivila i ji samotnou. „Víš jaký je trest za lhaní členovi královské rodiny?“

Steffen spráskl ruce, téměř poskočil leknutím a na kratičký moment se na ní podíval. Potom ihned zase uhnul pohledem.

„Je mi to líto,“ řekl. „Omlouvám se. Prosím, nic dalšího už nevím.“

„Před chvílí ses nás zeptal, jestli tě ušetříme vězení, pokud nám všechno vyklopíš,“ řekla. „Ale ty jsi nám neřekl zhola nic. Proč by ses nás předtím na něco takového ptal, když bys chtěl něco povědět?“

Steffen si olízl rty a dál zarytě zkoumal podlahu.

„Já…já…ehm,“ rozkoktal se. Potom si odkašlal. „Já jsem se bál…že budu mít trable, že jsem nenahlásil, že ta věc spadla sem dolů. To je všechno. Je mi to líto. Nevím, co to bylo. Je to pryč.“

Gwen přimhouřila oči a dívala se na něj ve snaze pochopit, o co mu může jít.

„Co se tvému nadřízenému vlastně stalo?“ zeptala se potom, odhodlaná nenechat na něm nit suchou. „Bylo nám řečeno, že záhadně zmizel. A že ty s tím máš co do činění.“

Steffen znovu a znovu kroutil hlavou.

„Odešel,“ odpověděl potom. „To je všechno, co vím. Je mi líto. Nevím nic, čím bych vám mohl pomoci.“

Zvuk splašků, stékající z odpadní jímky do připraveného sudu, nebo velkého nočníku, jak ho tu nazývali, náhle zaplnil místnost. Všichni se podívali tím směrem. Odpad začal s čvachtáním plnit sud. Steffen se otočil a rychle přeběhl místnost k sudu. Potom stál vedle a sledoval, jak se plní odpadem z horních pater hradu.

Gwen se podívala na Godfreyho, který její pohled opětoval. I jeho tvář teď už nesla podobně bezradný výraz, jako měla ta její.

„Cokoliv skrývá,“ řekla, „nepoví ani za nic.“

„Mohli bychom ho nechat zavřít,“ řekl Godfrey. „To by ho přimělo mluvit.“

Gwen zakroutila hlavou.

„Ani bych neřekla. Tohohle ne. Je očividně k smrti vyděšený a bojí se cokoliv prozradit. Určitě to má něco společného s jeho nadřízeným. Něco skrývá, to je jasné, ale nezdá se mi, že by to mělo co do činění s otcovou smrtí. Myslím ale, že ví něco, co by nám mohlo pomoct, ale zároveň bych řekla, že pokud ho budeme zkoušet zahnat do kouta, tak se bude jenom víc a víc uzavírat.“

„Takže co navrhuješ?“ zeptal se Godfrey.

Gwen přemýšlela. Vzpomněla si na jednu kamarádku, kterou měla, když byla ještě malá, a která byla jednou přistižena při lhaní. Vzpomínala si, že na ni její rodiče vyvíjeli tlak všemi možnými způsoby, aby ji přiměli přiznat pravdu, ale ona stále jenom zarytě mlčela. Když to potom ale všichni vzdali a nechali ji být, trvalo jenom pár dní než sama přišla a všechno jim popravdě pověděla. Gwen měla pocit, že to stejné by mohlo fungovat i u Steffena. Že snažit se z něj dostat informace nátlakem jej bude jenom víc a více zatvrzovat, a že by bylo lepší mu dát prostor, aby mohl nakonec přijít s přiznáním sám.

„Dejme mu čas,“ řekla. „Zatím můžeme pátrat jinde. Uvidíme, co dokážeme najít a potom se k němu můžeme kdykoliv zase vrátit. Myslím, že se časem otevře. Teď ale ještě není připravený.“

Potom se Gwen znovu podívala na Steffena, který na druhé straně místnosti pozorně sledoval, jak se sud plní splašky. Byla si jistá, že je dokáže přivést na stopu otcova vraha. Přemýšlela, jaká tajemství se mohou asi ukrývat v hrbáčově mysli.

Je to hodně zvláštní figurka, pomyslela si. Vskutku velmi zvláštní.