Kitabı oku: «Panování Oceli », sayfa 2
Elden s ostatními se drželi přímo za ním. Srazili se s McCloudy, kteří útok do zad ani v nejmenším nečekali. Elden vládnul mečem se zručností, kterou překonávala už jenom jeho zuřivost a ukazoval tak ostatním rekrutům, jak si mají počínat. Jeho obrovská síla mu dobře sloužila při srážení jednoho protivníka za druhým.
Brzy se jejich postup však zastavil a rozhořela se bitva na meče. Jejich malá jednotka však přesto přiměla zadní voje McCloudů ke změně taktiky. Najednou se museli bránit. Všichni legionáři se nebojácně vrhli do bitvy. Elden je koutkem oka sledoval a byl pyšný, že ani jeden zatím nezakolísal. Všichni se ponořili do boje naplno a bezváhání se rvali jako skuteční muži, strašlivě přečísleni a přitom bez sebemenších obav. McCloudi padali jako mouchy a byli náhlým přepadem naprosto zaskočeni.
Výhoda překvapení však nikdy netrvá dlouho. Zadní voje byly velmi brzy posíleny o další muže a legionáři se začali setkávat s elitními bojovníky. Někteří byli sraženi z koní. Merek a Ario obdrželi nějaké rány, ale zatím se drželi v sedlech a zarputile údery opláceli. Později byli však oba dva údery cepů rovněž vyhozeni ze sedel. O’Connor, který bojoval vedle Mereka, vyslal několik dobrých střel ze svého luku a zlikvidoval jimi mnoho nepřátel, avšak i on poté obdržel ránu štítem a poroučel se k zemi. Elden byl kompletně obklíčen nepřáteli, přišel o moment překvapení, a netrvalo dlouho a obdržel drtivou ránu válečným kladivem do prsního krunýře. Téměř zároveň mu nepřátelský meč vyťal ránu na levé paži. Otočil se a zuřivou ranou zabil původce svého zranění, ale na jeho místo se ihned hrnuli další. Conven byl vlastní volbou od začátku opěšalý a teď se bil jako bůh války. Jeho sekera trestala všechny koně i jejich jezdce, kteří se odvážili přiblížit na dosah. Ale ani jeho zuřivost mu nemohla dát druhý pár očí na zádech, a tak po určité chvíli vlastní převahy dostal drtivou ránu kladivem doprostřed zad a tváří napřed padl k zemi.
Dorazily další McCloudské posily. Nepřítel teď dokonce upustil od dobývání brány, aby se nejprve vypořádal s tímto nenadálým přepadem. Elden kolem sebe viděl stále méně vlastních bojovníků. Bylo jasné, že za chvíli budou zcela smeteni. Ale bylo mu to jedno. Králův Dvůr byl pod útokem a on klidně položí v jeho obraně vlastní život. I za ty legionářské chlapce, kteří se s ním do té bitvy tak nebojácně vrhli. Ještě před chvílí z nich měl smíšené pocity, ale teď už na ně byl jen a pouze pyšný. Už nezáleželo na tom, jestli jsou to ostřílení bojovníci, anebo jenom chlapci – cedili svou krev po jeho boku a to z nich vzájemně dělalo bratry, ať už byla jejich budoucnost jakákoliv.
*
Kendrick cválal dolů ze svahu hory poutníků a vedl svých tisíc Stříbrných. Všichni štvali své koně co to šlo, aby se co nejrychleji dostali ke zdroji černého kouře na obzoru. Za jízdy sám sebe plísnil za to, že nechal brány a hradby tak slabě chráněné. Nikdy by jej nenapadlo, že by právě v tento den mohl přijít útok a už vůbec ne od McCloudů, kteří měli být pod Gweninou vládou už dávno pacifikováni. Za to, že porušili mír právě v tento svatý den a napadli jeho město, mu teď ale šeredně zaplatí.
Byl obklopen tisicihlavou elitní jednotkou Stříbrných, byli tu v plné síle a všichni do jednoho odhodláni McCloudům řádně zatopit. Však oni uvidí, že Stříbrní nejsou jako ostatní bojovníci. Kendrick sám sobě přísahal, že nenechá ani jednoho z nepřátel naživu. A celá jejich strana Prstenu zaplatí taktéž. McCloudské království už nikdy znovu nepovstane.
Když se přiblížili, všiml si Kendrick, že zadní voje nepřítele byly napadeny legionářskou jízdou. Viděl Eldena, O’Connora i Convena. Byli strašlivě přečísleni, ale zatím nejevili žádné známky toho, že by se McCloudům hodlali vzdát. To jej naplnilo radostí i pýchou. Přesto však nemohl nevidět, že Legie bude brzy na hlavu poražena.
Vykřikl a pobídl koně do trysku. Jeho muži se zformovali v útočný klín a vybičovali koně do maximální rychlosti. Připravili si jezdecké oštěpy a když byli dostatečně blízko, začali je vrhat na nepřítele. Jeden z McCloudských velitelů se otočil zrovna v okamžiku, aby ještě stačil spatřit oštěp, který se mu vzápětí zabodl do hrudi a proklál jeho brnění skrz na skrz.
Tisíc skvělých rytířů za Kendrickovými zády vydalo burácivý bojový ryk. Řítili se sem jako bouře. Stříbrní!
McCloudi se otáčeli a teprve teď si všímali, co se to děje. V očích mnohých byl netajený strach. Tisícihlavý klín tvořený zářivými rytíři se na ně řítil jako kopími se ježící hurikán. Jejich pověst je předcházela a každý věděl, že Stříbrný se vyrovná deseti i více bojovníkům. McCloudské jednotky se otáčely, aby se nové hrozbě postavily, ale jejich ruce, nohy ani útroby přitom vůbec nebyly jisté.
Potom do nich Stříbrní narazili. A svět zanikl v ohlušujcím třeskotu. Kendrick jel na samé špici klínu. Okamžitě začal svou sekerou mezi nepřáteli rozsévat smrt. Po chvíli tasil ještě do druhé ruky dlouhý meč a jako bojová mašina pokračoval v přesných zásazích do slabých míst v nepřátelské zbroji.
Klín Stříbrných se do nepřátelské masy zakousl jako nůž do másla a rychle pronikl tak hluboko, že byl jenom za malou chvíli už zcela obklopen nepřítelem. Pro rytíře ze řádu Stříbrných byla právě tato situace něčím jako druhý domov. Sekali a bodali všude kolem sebe. McCloudští válečníci proti bojovému umu Stříbrných najednou působili jako neorganizovaná banda sedláků s vidlemi a sudlicemi. Řev bitvy nabíral na intenzitě, ale výkřiky zraněných patřily téměř beze zbytku jen a pouze McCloudům.
Stříbrní byli nezastavitelní. Byli neuvěřitelně rychlí a zároveň těžce obrnění. Jejich technika vládnutí mečem se lišila od běžných způsobů boje a činila extrémně obtížné se s nimi pouštět do šermířských soubojí. Navíc bojovali jako jedno těleso, kdy jeden muž bránil bojovníka po svém boku. Elden, Conven, O’Connor a ostatní byli brzy osvobozeni ze sevření, vyskočili zpátky na nohy a, i když byli mnozí zraněni, se znovu vrhli do boje a ještě umocňovali drtivou převahu, kterou teď MacGilové měli.
Během krátké chvíle už na zemi ležely stovky pobitých McCloudů a těch, kteří byli prozatím ušetřeni, se zmocnila panika. Jeden za druhým se obraceli na útěk. Ti, kteří už pronikli do města, se teď rovněž otáčeli a naopak se snažili zase dostat ven a zmizet v lesích.
Kendrick byl odhodlaný nedopřát to ani jedinému z nich. Vjel do městské brány a společně se svými jednotkami se ujistil, že je úniková cesta blokována. Prchající McCloudi byli poté masakrováni pod stejnými branami, na které sami ještě před několika málo hodinami útočili.
Kendrick teď bojoval se dvěma dlouhými meči a pobíjel nepřátele nalevo i napravo. Teď už věděl, že McCloudi budou brzy do posledního pobiti a Králův Dvůr bude zase jejich. Nikdo se nedokáže měřit se Stříbrnými!
KAPITOLA TŘETÍ
Luandiny ruce se třásly, když krůček po krůčku kráčela přes dlouhý most, klenoucí se nad mlhami Kaňonu. S každým dalším krokem měla pocit, že její starý život končí. Jako kdyby opouštěla jeden svět a vstupovala do jiného. Do konce mostu zbývalo ještě několik kroků a každý z nich jí dával pocit, že je úplně poslední na její zemské pouti.
Na konci mostu na ni čekal Romulus a jeho milionová armáda, nad níž na nebi za neskutečných skřeků kroužily desítky draků. Obludy tloukly svými mohutnými křídly neviditelnou bariéru, nazývanou v Prstenu Štít. Luanda věděla, že až učiní ještě těch posledních pár kroků, opustí tak Prsten a síla Štítu zcela zanikne.
Dívala se svému osudu přímo do tváře. Dívala se na jistou smrt, která přijde z rukou Romula a jeho brutálních mužů. Ale teď už jí to bylo jedno. Všechno, co kdy milovala, už jí stejně sebrali. Její manžel Bronson, muž, kterého milovala víc než celý svět, byl zavražděn – a všechno to byla Gwendolynina chyba. Obviňovala mladší sestru ze všeho, co ji potkalo. Teď ale nadešel čas na její pomstu.
Zastavila se pouhé dva metry od Romula a pohlédla mu zpříma do očí. Prohlíželi si jeden druhého přes neviditelné silové pole. Byl to zvláštní muž, dvakrát tak široký než jakýkoliv jiný. Čistá hora svalů. Svaly na jeho ramenou byly tak masivní, že se v nich téměř úplně ztrácel krk. Jeho tvář, to byla především mohutná čelist a velké černé oči. Přesto byla oproti mohutnému tělu příliš velká. Díval se na ni pohledem draka, který si prohlíží svou kořist a ona ani na vteřinu nepochybovala, že ji při nejbližší příležitosti roztrhá na kusy.
Zírali jeden na druhého v dlouhém, těžkém tichu. Na jeho tváři seděl celou dobu krutý úsměv, ale na okamžik měla pocit, že tam zahlédla i překvapení.
„Nikdy by mě nenapadlo, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl jí po chvíli. Jeho hlas byl hrdelní a velmi hluboký. Podivná akustika Kaňonu mu navíc dodávala ještě strašlivější zabarvení.
Luanda zavřela oči a snažila se představit si, že před ní ten netvor vůbec není. Možná, že by bylo nejlepší, kdyby zmizel i celý její život.
Jenže když potom oči otevřela, pořád tam stál.
„Moje sestra mě zradila,“ odpověděla stroze. „A teď je řada na mně, abych zradila já ji.“
Zavřela oči a učinila jeden poslední krok, který již končil mimo most. Vstoupila na vnější okraj Kaňonu.
Jakmile tak učinila, ozval se ostrý zvuk podobný hromu a podél celého Kaňonu proletělo zajiskření, následované mlhami, zdvihajícími se z hlubin. Stoupaly jako velká vlna, aby se potom najednou zase rychle spustily zpět. To byl okamžik, který ji ujistil o tom, že její akce skutečně Štít zničila. Teď už mezi Romulem, jeho gigantickou armádou a Prstenem nestálo nic. A Štít bude podle všeho rozbit navždycky.
Romulus se na ní podíval a ona ten pohled hrdě snášela. Dokonce jej neohroženě opětovala. Uvnitř se třásla strachem, ale byla odhodlána to na sobě nenechat znát. Takovou radost by mu neudělala. Přála si, aby ji zabil, zatímco se na něj vzpurně dívá. Alespoň na to bude moci být hrdá. Jen už aby to bylo za ní.
Jenže Romulus se namísto toho široce usmál a nadále se jí jenom díval do očí. Očekávala, že se místo toho okamžitě vrhne na ni a potom na most.
„Dostals cos chtěl,“ řekla zmateně. „Štít je dole. Prsten je tvůj. To mě teď nehodláš zabít?“
Zakroutil hlavou.
„Nejsi taková, jak jsem si myslel,“ odpověděl a prohlížel si ji. „Možná, že tě nechám naživu. Možná, že si tě dokonce vezmu za manželku.“
Luanda se uvnitř při tom pomyšlení otřásla. Tohle rozhodně nebyla reakce, kterou očekávala.
Zaklonila se a plivla mu do tváře v naději, že jej tím rozzuří a on ji nakonec zabije.
Romulus si však docela klidně její slinu hřbetem ruky z tváře otřel. Luanda se připravila na ránu, která jistě přijde. Čekala, že ji udeří pěstí, jako to udělal už jednou, roztříští jí čelist, nebo něco podobného. On namísto toho jenom přistoupil k ní, chytil ji rukou zezadu za krk a začal ji zuřivě líbat.
Cítila jeho hrubé, podivně tvarované rty. I tady byl samý sval. Na dotek byl více jako had než člověk a tlačil ji k sobě takovou silou, že se sotva dokázala nadechnout.
Konečně se odtrhl – a potom ji vrazil facku tak silnou, že málem upadla.
Zděšeně se na něj podívala. Vůbec nechápala, co to do něj vjelo.
„Svažte ji a veďte ji s námi tak, abych ji měl pořád nablízku,“ poručil. Svá slova téměř ještě ani nedořekl a jeho muži už se hnali rozkazy splnit. Svázali jí provazy ruce za zády.
Romulův obličej se rozzářil radostí. Otočil se ke svým mužům, aby se ujistil, že má pozornost všech. Bylo to zbytečné. Vždycky měl pozornost všech. Potom teatrálně vkročil na most.
Nebyl tam žádný Štít, který by jej zastavil. Stál na mostě a byl naprosto v pořádku a volný.
Spokojeně se zašklebil a potom vybuchl v smích. Svalnatá ramena se mu jenom otřásala. Jeho hurónský smích, smích radosti a triumfu, se v několika ozvěnách proháněl Kaňonem tam a zpátky.
„Je můj!“ křičel Romulus. „Je celý můj!“
Provolání se několikrát vrátilo.
„Muži!“ zavelel. „Kupředu!“
Jednotky se okamžitě daly do pohybu a s bojovým pokřikem, znějícím jako bouře se hrnuly na most. Draci se už chvíli předtím vydali sami na průzkum dosud nepoznaného území. Prolétávali se v mlhách Kaňonu a potom zamířili na druhý okraj. Jejich řev věstil jednu velikou novinu: Prsten už nikdy nebude takový, jako býval.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Alistair ležela v Erecově náručí na zádi mohutné lodi, která se jemně pohupovala na vlnách. Všude kolem se rozprostíral nekonečný oceán. Nemohla se vynadívat na myriády narudlých hvězd, lemujících noční nebe a třpytících se někde strašlivě daleko. Tady na moři to byl skutečně úchvatný pohled. Foukal hřejivý mořský vánek a v jednom kuse ji kolébal ke spánku. Byla spokojená. Když mohla být tady, těsně vedle Ereca, svět se zdál být skvělým místem. Jako kdyby vody tohoto oceánu odmývaly i všechny její problémy. Všechny ty nekonečné překážky, které je v jednom kuse rozdělovaly, už konečně pominuly a její sny se konečně mohly stát skutečností. Byli spolu a už nezůstalo nic, co by je mohlo znovu rozdělit. Vyrazili na cestu na Jižní ostrovy, Erecovy domoviny a až tam budou, tak se za něj provdá. Na světě jenom stěží bylo něco, co by si přála více.
Erec ji k sobě přitisknul a pohladil ji po zádech. Společně se takhle dívali na noční nebe už hodiny a hudební doprovod jim k tomu dělaly mořské vlny, narážející tiše o boky jejich lodi. Alistair se klížily víčka.
Přinutila se ještě neusnout a znovu se zadívala na nebe. Pokaždé se musela podivit, jak obrovský svět vlastně je. Myslela na svého bratra Thorgrina a přemýšlela, kde teď asi je. Věděla, že se vyrazil setkat s jejich matkou. Najde ji? Jaká bude? A existuje vůbec?
Část jejího já si přála se k němu na té výpravě připojit a také se s matkou setkat. Zároveň jí ale už teď chyběl Prsten a přála si vrátit se zpátky domů. Ze všeho nejvíc však cítila vzrušení z brzké budoucnosti. Její život začne psát zcela novou kapitolu, společně s Erecem a na úplně novém místě. Těšila se na setkání s jeho lidmi a až uvidí, jaká jeho domovina ve skutečnosti je. Přemýšlela, kdo asi tak může žít na Jižních ostrovech. Jací jsou tamní lidé? Přijme jej jeho rodina zpět srdečně? Budou šťastní, že si ji přivedl s sebou, anebo s jeho volbou nebudou souhlasit? Budou přát jejich svatbě? Anebo si pro Ereca představovali někoho jiného? Někoho z vlastních řad?
Obávala se především toho, co si o ní jeho lidé pomyslí, až se ukáže pravda o jejích zvláštních schopnostech. Co udělají, až zjistí, že Alistair je druid? Budou se k ní chovat jako k nějaké příšeře, jako tomu bylo na mnohých jiných místech předtím?
„Pověz mi znovu o tvém lidu,“ řekla jemně Erecovi.
Podíval se na ní a potom se obrátil zpět k nebi.
„Co bys chtěla vědět?“
„Více o tvojí rodině,“ odpověděla.
Erec se na notnou chvíli odmlčel, než konečně promluvil:
„Můj otec je brilantní muž. Je králem ostrovů zhruba od chvíle, kdy byl stejně starý, jako já teď. Až zemře, změní to ostrovy navždycky.“
„A další členové rodiny?“
Erec opět chvíli váhal a potom pokýval hlavou.
„Ano. Mám sestru a…bratra,“ řekl váhavě. „Moje sestra a já jsme si byli velmi blízcí, když jsme byli malí. Ale musím tě před ní varovat. Je docela teritoriální a snadno začne žárlit. Nemá ráda cizince a už vůbec ne nové členy rodiny. A můj bratr…“
Odmlčel se.
Alistair jej pobídla.
„Copak?“
„Nejlepší bojovník, jakého jsi kdy viděla. Jenže je mladší než já a odjakživa se se mnou srovnával. On pro mě byl vždy bratrem, ale já byl pro něj především soupeř. Někdo, kdo mu stojí v cestě. Nevím, proč to tak je. Ale je to fakt. Přál bych si, abychom k sobě měli blíže.“
Alistair se na něj překvapeně podívala. Nedokázala si představit, že by Ereca někdo mohl nemít rád.“
„A je pořád ještě takový?“ zeptala se.
Erec pokrčil rameny.
„Neviděl jsem ho od chvíle, kdy jsme byli děti. Tohle je můj první návrat domů. Uběhlo skoro třicet slunečních cyklů. Nemám tušení, co mohu očekávat. Jsem teď už mnohem více Prsteňan. Ale stejně, pokud otec zemře, pak jsem já ten nejstarší. Moji lidé budou chtít, abych jim vládnul.“
Alistair se na chvíli odmlčela, aby nepůsobila příliš zvědavě, ale nakonec jí to stejně nedalo.
„A budeš?“
Znovu pokrčil rameny.
„Není to něco, co by mě zrovna lákalo. Ale pokud si to otec bude přát…nemohu jej odmítnout.“
Podívala se na něj.
„Máš ho hrozně rád.“
Erec přikývl a ve svitu hvězd se mu trochu zaleskly oči.
„Jenom se modlím, abychom tam dorazili ještě včas.“
Alistair přemýšlela o jeho slovech.
„A co tvá matka?“ zeptala se. „Budu se jí líbit?“
Erec se široce usmál.
„Okamžitě tě přijme za vlastní,“ odpověděl, „jakmile uvidí jak moc tě miluju.“
Políbili se a potom se znovu zadívali na noční nebe.
„Pamatuj si prosím jednu věc, má paní. Miluji tě. Víc než všechny ostatní. To je všechno na čem záleží. Moji lidé nám uspořádají tu největší svatbu, která se kdy na Jižních ostrovech slavila. Doslova nás zaplaví radostí. A tebe budou milovat a přijímat úplně všichni.“
Alistair nespustila zrak z hvězd, stiskla Erecovu ruku pevněji a přemýšlela. Nepochybovala o jeho lásce, ale o jeho lidech už si tak jistá nebyla. Vždyť on sám je vlastně téměř neznal. Opravdu ji přijmou tak srdečně, jak Erec říká? Nedokázala o tom být přesvědčená.
Najednou zaslechla zvuk těžkých bot, klapajících o dřevěnou palubu. Otočila se, aby spatřila jednoho muže z posádky, jak kráčí podél boku lodi a přes rameno si nese velikou káď. Zvedl ji nad hlavu a potom ji převrátil přes palubu. Dole se ozvalo šplouchání, jak její obsah dopadl do vody. Následoval další, mnohem silnější zvuk. Jiná ryba nejspíše vyskočila z vody a pustila se do jídla.
Potom přišlo několik ošklivých vrčivých zvuků.
Alistair si blíže prohlédla onoho námořníka. Byl neupravený, neoholený a na sobě měl jenom nuzné hadry. Naklonil se přes okraj zábradlí a rozchechtal se. Potom se otočil a podíval se přímo na ní. Chybělo mu několik zubů. Jeho tvář v sobě měla v měsíčním světle cosi děsivého. Alistair se zachvěla.
„Cos to hodil do vody?“ zeptala se.
„Střeva ryby simka,“ odpověděl.
„Ale proč?“
„Je to jed,“ zakřenil se. „Každá ryba, která to sežere, okamžitě na místě lekne.“
Alistair se zhrozila.
„Ale proč bys ty ryby chtěl zabíjet?“
Muž se usmál ještě více.
„Líbí se mi koukat se jak umírají. Líbí se mi ty skřeky a jak potom plavou břichem vzhůru na hladině. Je to sranda.“
Otočil se a pomalým krokem odcházel pryč zpátky. Alistair se na něj dívala a cítila, jak jí naskakuje husí kůže.
„Co se děje?“ zeptal se Erec.
Podívala se stranou a zakroutila hlavou. Snažila se ten nepříjemný pocit co nejrychleji setřást. Jenže ji neopouštěl. To setkání bylo jako nějaká zlá předtucha, jenom nevěděla čeho.
Nic, můj pane,“ odpověděla.
Uvelebila se zpátky v jeho náručí a snažila sama sebe předsvědčit, že ten chlap je prostě prase a nic víc to neznamená. Jenže někde hluboko uvnitř věděla, že věci vůbec nejsou tak v pořádku, jak by si přála.
*
Erec se vzbudil uprostřed noci s pocitem, že se loď začíná houpat jinak než předtím. Okamžitě věděl, že je něco v nepořádku. Válečník v jeho nitru se probudil a varoval jej jenom vteřinku předtím, než se mělo něco zlého stát. Byl to jeho šestý smysl. Měl jej kam až jeho paměť sahala.
Rychle se posadil a rozhlížel se do všech stran. Alistair tvrdě spala vedle něj. Obloha byla stále ještě úplně temná, loď se pohupovala na vlnách, ale přesto něco nebylo v pořádku. Ve svém okolí však nenašel nic, co by bylo špatně.
Přemýšlel v čem by to mohlo vězet. Jaké nebezpečí na ně mohlo číhat tady uprostřed ničeho? Nebyl to tentokrát jenom špatný sen?
Erec byl však zvyklý svým instinktům důvěřovat, a tak sáhl po meči. Jenže než se stačil byť jenom dotknout jílce, najednou se kolem jeho těla stáhla těžká síť. Byla spletena z toho nejtěžšího lana, jaké kdy viděl, dost těžká na to, aby slabšího muže přišpendlila k zemi. Než se stačil ze sevření vymanit, byla síť pevně utažena.
A potom byl najednou ve vzduchu. Síť vystřelila prudce vzhůru a on v ní zůstal viset jako chycené zvíře. Provazy jej svíraly tak pevně, že se téměř nemohl ani pohnout. Navíc byl nucen se schoulet do těsného klubka. Síť jej vynášela stále výše, až se nakonec zastavil až pod strážním košem na hlavním stěžni, dobrých deset metrů nad palubou.
Jeho srdce se mohlo přetrhnout, když se v úleku snažil zjistit, co se to s ním děje. Dole pod sebou viděl probouzející se Alistair.
„Alistair!“ vykřikl.
Ta jej hledala všude kolem sebe a když se konečně podívala nahoru, zhrozila se.
„ERECU!“ vykřikla zmateně.
Stříbrný již viděl, jak se k ní přibližuje několik námořníků. V rukou měli pochodně. Všichni se podivně usmívali a v jejich očích se jasně zračily jejich záměry.
„Už bylo na čase, aby se o ni taky podělil,“ zavrčel jeden z nich.
„Naučím tuhle princeznu co to znamená být s námořníkem,“ řekl jiný.
Skupinka se rozesmála.
„Až po mně,“ oponoval mu jiný.
„Ne předtím, než si užiju já.“
Erec sebou zmítal, aby se uvolnil, zatímco námořníci se k Alistair přibližovali. Ale bylo to k ničemu. Jeho ruce i nohy byly sevřeny tak pevně, že s nimi nedokázal ani pohnout.
„ALISTAIR!“ křičel zoufale.
Nemohl dělat nic jiného, než sledovat, co se bude dít dole.
Tři z nich najednou skočili na Alistair zezadu. Vykřikla, když ji vytáhli na nohy, roztrhli jí košili a chytili ruce za zády. Pevně ji sevřeli aby se nemohla hýbat, zatímco se několik dalších přibližovalo.
Erec zoufale pátral po kapitánovi. Spatřil jej na horní palubě jak se na všechno dívá.
„Kapitáne!“ křičel Erec. „Tohle je tvoje loď. Udělej s tím něco!“
Muž se na něj jenom podíval a potom se od scény pomaloučku odvrátil. Jako kdyby se na to sám nechtěl dívat.
Erec potom se zděšením viděl, jak jeden z námořníků vytrhl z opasku nůž a přiložil jej Alistair na krk. Dívka vykřikla.
„NE!“ křičel Erec.
Bylo to jako sledovat svoje nejhorší sny a nemoci se z nich probudit. A nejhorší ze všeho bylo, že nemohl udělat vůbec nic, aby tomu zabránil.
