Kitabı oku: «Pochod Králů », sayfa 3
KAPITOLA PÁTÁ
Thor se držel Reecovi těsně v patách, následován Krohnem, a všichni se ubírali tajnou chodbou směrem ke králově komnatě. Reece je vedl skrz tajné dveře, které se ukrývaly v jedné z kamenných zdí, planoucí pochodní svítil na cestu, kroutící se stísněnými chodbičkami útrob hradu, kde by se Thor bez jeho pomoci dozajista navždy ztratil. Po chvíli se dostali k přímému schodišti, které vedlo do vyššího patra, za ním zahnuli vlevo, aby se dostali k dalším schodům. Thor přemýšlel, jak spletité tyhle tajné uličky asi tak mohou být.
„Tyhle cesty byly v hradu vybudovány před stovkami let,“ vysvětlil Reece lehce zadýchaně a šeptem, zatímco se ubírali dál. „Postavil je prapradědeček mého otce, MacGil Třetí, po jednom dlouhém obléhání. Měla to být úniková cesta. Ironií osudu jsme od té doby ale už nikdy obleženi nebyli a tak se to tu po staletí skoro nepoužívalo. Chodby byly zabarikádované a já jsem je náhodou objevil ještě jako děcko. Rád je čas od času používám, když se potřebuju přesouvat hradem, ale nechci aby někdo věděl, kde jsem. Když jsme byli mladší, tak jsme tady já, Gwen a Godfrey hrávali na schovávanou. Kendrick byl příliš starý na to, aby si hrál s námi. Pravidlo číslo jedna znělo: žádné pochodně. Naprostá tma. Tehdy to bylo pěkně strašidelný.“
Thor se snažil udržet krok s Reecem, který si razil cestu temnými uličkami s neuvěřitelným přehledem. Znal tu zpaměti snad úplně každou cihlu.
„Jak si můžeš pamatovat všechny ty zatáčky?“ zeptal se Thor s respektem v hlase.
„Když jsi malý kluk a vyrůstáš v hradu, občas se trochu nudíš, víš,“ pokračoval Reece, „obzvlášť, kdy úplně všichni jsou starší než ty a ty jsi pořád ještě příliš malý, než aby ses mohl dát k Legii a nic jiného, čím by se dalo zabavit, tu vlastně ani moc není. Dal jsem si tehdy za úkol prozkoumat tady každý kout a skulinu.“
Zahnuli za další roh, seběhli tři schody, prošli obloukem ve zdi a potom stoupali dlouhou šachtou s točitým schodištěm. Nakonec je Reece dovedl k těžkým dubovým dveřím, které byly pokryté silnou vrstvou prachu. Přitiskl k nim jedno ucho a poslouchal. Thor stál vedle něj.
„Co je tohle za dveře?“ zeptal se.
„Pšt!,“ řekl Reece.
Thor zmlkl, přiložil ucho ke dveřím a také poslouchal. Krohn se zastavil těsně za ním a se zakloněnou hlavou si oba prohlížel.
„Jsou to tajné dveře do komnaty mého otce,“ šeptal Reece. „Chci nejdřív vědět, kdo je tam teď s ním.“
Thor s tlukoucím srdcem poslouchal směsici hlasů, která se zpoza dveří ozývala.
„Zní to, jako když je místnost plná lidí,“ řekl Reece.
Potom se otočil k Thorovi a věnoval mu významný pohled.
„Napochoduješ přímo doprostřed smečky vlků. Budou tam jeho generálové, rádci, rodina – úplně všichni. Jsem si jistý, že každý z nich po tobě půjde. Jsi hlavní podezřelý z tohohle všeho. Bude to stejný, jako jít dobrovolně doprostřed rozběsněného lynčujícího davu. Pokud si otec pořád ještě myslí, že ses ho pokoušel zabít, máš to spočítaný. Jsi si jistý, že tam vážně chceš?
Thor těžce polknul. Bylo to teď nebo nikdy. Uvědomil si, že tohle je jeden z okamžiků, kdy se jeho osud ocitá na vahách. Vyschlo mu v krku. Bylo by snadné se teď otočit a utéct. Někde daleko od Králova Dvora by mohl žít bezpečný a klidný život. Anebo mohl projít těmi dveřmi a riskovat, že zbytek tohoto života stráví zavřený v podzemních kobkách s těmi existencemi. Nebo bude rovnou popraven.
Zhluboka se nadechl a potom rozhodl. Musí svým démonům čelit. Nemůže se teď obrátit a utéct.
Thor kývnul. Měl strach otevřít pusu a potvrdit kývnutí i slovy. Třeba by mu to sebralo ten poslední zbytek kuráže, který si teď úzkostlivě držel.
Reece kývnul v odpověď a ve tváři se mu zračil souhlas. Potom vzal za železnou kliku a ramenem se opřel do dveří.
Když se otevřely, Thor musel v záplavě světla z místnosti chvilku mžourat. Zjistil, že už stojí v králově komnatě, společně s Reecem a Krohnem po boku.
Byly tam alespoň dvě desítky lidí, které se mačkaly kolem krále, jenž ležel na své posteli. Někteří se nad ním skláněli, jiní klečeli. Přímo kolem krále byli shromážděni jeho generálové a rádcové, společně s Argonem, královnou, Kendrickem, Godfreym a…Gwendolyn. Bylo to rozloučení s umírajícím a Thor vpadl nepozván přímo doprostřed tak soukromé záležitosti.
V místnosti panovala pochmurná atmosféra, tváře všech byly vážné. MacGil ležel na posteli podložený polštáři a Thor pocítil úlevu, když viděl, že je král stále ještě naživu – alespoň prozatím.
Všichni se teď otočili a zůstali překvapeně zírat na nově příchozí. Thor si dokázal představit, jaký šok to pro ně asi musí být, že se tak nečekaně najednou s Reecem vynořili z tajné chodby a rovnou se hrnuli do místnosti.
„To je ten kluk!“ zakřičel někdo, vstal a ukázal nenávistně prstem na Thora. „To je ten, který se pokusil otrávit krále!“
Okamžitě se k němu ze všech stran začaly prodírat stráže. Thor nevěděl, co si počít. Na jednu stranu se chtěl otočit a utíkat, ale zároveň věděl, že se těmto lidem teď musí postavit a že se musí usmířit s králem. Takže se namísto útěku připravil na střetnutí s několika strážnými, kteří už se po něm natahovali. Krohn po jeho boku začal výhružně syčet.
Thor najednou pocítil vlnu tepla, stoupající jeho tělem a svou energii, která se začala aktivovat. Bezmyšlenkovitě zvednul jednu ruku dlaní k strážným a namířil svou sílu proti nim.
Potom udiveně sledoval, jak se všichni zastavili uprostřed kroku a jako přimražení zůstali stát jenom jediný metr od něj. Jeho síla, cokoliv byla zač, z něj teď proudila ven a držela strážné v kleštích.
„Jak se opovažuješ sem nakráčet i s tou svou magií, kluku!“ rokřikl se Brom, nejvyšší z králových generálů a bleskurychle tasil svůj meč. „To ti jeden pokus o zabití našeho krále nestačil?“
Brom vykročil s taseným mečem směrem k Thorovi, ale ten najednou pocítil změnu v toku své energie. Objevilo se tam něco nového, silnějšího než to, co poznal předtím. Jednoduše zavřel oči a začal se soustředit. Okamžitě pocítil energii Bromova meče, jeho tvar, kov, ze kterého byl ukován a nějakým prazvláštním způsobem se jeho energie sjednotila s mečem. Svým vnitřním zrakem potom přikázal meči, aby se zastavil.
Brom zmrznul na místě a vyděšeně vykulil oči.
„Argone!“ otočil Brom hlavu a křičel o poznání méně sebevědomým hlasem. „Okamžitě tohle čarodějnictví zastav! Zastav toho kluka!“
Argon vystoupil z davu a pomalu si spustil kapuci z hlavy na ramena. Potom se na Thora planoucíma očima upřeně zadíval.
„Nevidím žádný důvod, proč bych ho měl zastavovat,“ řekl potom. „Nepřišel sem, aby ubližoval.“
„Zbláznil ses? Málem zabil našeho krále!“
„To je to, co si ty myslíš,“ řekl Argon. „Ale ne to, co vidím já.“
„Nechte ho být,“ ozval se potemnělý, hluboký hlas.
Všichni se otočili k MacGilovi, který se s potížemi na posteli posadil. Malátně se rozhlédl kolem. Mluvení pro něj bylo očividně krajně vysilující.
„Chci s chlapcem mluvit,“ řekl MacGil. „O samotě. Všichni ven.“
„Můj králi,“ řekl Brom. „Opravdu myslíš, že je to bezpečné? Jenom ty a ten kluk o samotě?
„Thora všichni necháte na pokoji,“ odpověděl MacGil. „A teď nás nechte. Všichni. Moji rodinu z toho nevyjímaje.“
Místnost zahalilo zaražené ticho. Všichni se po sobě vzájemně dívali a očividně si nebyli jistí, jestli mají uposlechnout. Thor stál jako přimražený na své místě a čekal, co se bude dít.
Jeden za druhým se potom začali všichni, i královská rodina, trousit ven z místnosti. Dokonce i Krohn nakonec poslušně odešel s Reecem. Komnata, která byla ještě před několika málo momenty narvaná k prasknutí, náhle zela prázdnotou.
Dveře se zavřely. V nastalém tichu tu zbyli jenom Thor a MacGil. Bylo těžké tomu uvěřit. Vidět krále takhle bledého a v strašných bolestech, zraňovalo Thora více, než by to byl čekal. Nevěděl proč, ale měl pocit, jako by on sám ležel na té posteli a umíral. Více než cokoliv jiného si přál, aby byl král zase v pořádku.
„Pojď sem, můj chlapče,“ řekl MacGil slabým chraptivým hlasem, který byl pouhým stínem toho, co od MacGila slýchávali dříve.
Thor sklonil hlavu a pospíšil si ke králově posteli, kde poklekl. MacGil natáhl roztřesenou ruku, Thor ji uchopil a políbil.
Potom se podíval králi do obličeje a spatřil na jeho tváři slabý úsměv. Ke svému překvapení ucítil na vlastních tvářích horké slzy.
„Můj pane,“ začal Thor překotně, protože už nedokázal svá slova držet uvnitř, „Prosím, věř mi. Já jsem tě neotrávil. Viděl jsem celý ten plán ve svém snu. Díky nějaké síle, kterou sám dobře neznám. Jediné, co jsem chtěl, bylo varovat tě. Prosím, musíš mi věřit…“
MacGil zvedl ruku a Thor okamžitě zmlknul.
„Mýlil jsem se v tobě,“ řekl král. „Bylo potřeba, aby mě pobodal jiný muž. Teprve potom mi došlo, že to nejsi ty, kdo mi usiluje o život. Ty ses jenom snažil mě zachránit. Odpusť mi. Byl jsi věrný. Možná jediný věrný člen celého dvora.“
„Přál bych si, abych se mýlil,“ řekl Thor. „Přál bych si, abys byl v bezpečí. Aby moje sny byly jenom iluze a na tebe nikdo nespáchal žádný atentát. Třeba jsem se přece jenom mýlil. Třeba to přežiješ.“
MacGil ale zakroutil hlavou.
„Můj čas nadešel,“ řekl Thorovi.
Chlapec polknul. Doufal, že to není pravda, ale cítil něco jiného.
„Víš, kdo udělal tu strašnou věc, můj pane?“ položil Thor konečně otázku, která jej pálila od té doby, kdy se mu zdál ten sen. Nedokázal pochopit, kdo by mohl chtít krále zabít a proč.
MacGil se podíval na strop a několikrát namáhavě zamrkal.
„Viděl jsem jeho tvář. Je to tvář, kterou dobře znám. Ale z nějakého důvodu ji nedokážu přiřadit ke konkrétnímu jménu.“
Potom se otočil a podíval na Thora.
„Na tom teď nezáleží. Můj čas nadešel. Ať to bylo jeho rukou, nebo snad rukou někoho jiného, konec bude stejný tak jako tak. Na čem teď záleží…“ řekl a uchopil Thorovo zápěstí silou, která chlapce překvapila , „je to, co se stane poté až odejdu. Naše království zůstane bez krále.“
MacGil se zadíval na Thora s vážností, které Thor vůbec nerozuměl. Nechápal přesně o čem to mluví, nebo jestli to není zároveň i požadavek. Chtěl se zeptat, ale viděl, jak těžké pro krále je znovu chytit dech a tak se rozhodl jej v jeho řeči nepřerušovat.
„Argon o tobě říkal pravdu,“ řekl MacGil a pomalu uvolnil sevření. „Tvůj osud je daleko větší než ten můj.“
Thor při těch slovech pocítil mravenčení v celém těle. Jeho osud? Větší než králův? Už jenom představa, že se král o něm radil s Argonem byla víc, než by si kdy dokázal představit. Co mohla znamenat věta, že je jeho osud větší než MacGilův? Nezačal král ve svých posledních chvílích blouznit?
„Vybral jsem si tě…přijal jsem tě do své rodiny z určitého důvodu. Víš jaký je ten důvod?“
Thor zakroutil hlavou a snažil se nedat příliš okatě najevo, jak moc ten důvod chce znát.
„Nerozumíš proč jsem chtěl, abys tu se mnou v mých posledních chvílích byl jenom ty sám?“
„Je mi líto, můj pane,“ odpověděl Thor a znovu zakroutil hlavou. „Já nevím.“
MacGil se mdle usmál a jeho oči se začaly zavírat.
„Daleko odsud, až za Divočinou, leží úžasný kraj. Je dokonce až za zemí draků. Je to země druidů. Odkud pocházela tvoje matka. Musíš se tam vypravit, abys našel odpovědi.“
Na to se MacGilovy oči široce otevřely. Král na něj teď zíral s takovou intenzitou, která Thora téměř děsila.
„Osud našeho království na tom závisí,“ dodal. „Ty nejsi jako ostatní. Jsi jedinečný. Dokud plně nepochopíš, kdo jsi, toto království nikdy nezažije chvíli oddechu.“
MacGilovy oči se zavřely a jeho dech začal být velmi mělký. Král lapal po každém novém nádechu. Sevření jeho ruky kolem Thorova zápěstí bylo slabší a slabší, a Thor cítil, jak se mu po tváři opět kutálejí slzy. V mysli mu vířilo všechno, co král právě řekl. Snažil se své myšlenky alespoň trochu uspořádat, ale stěží byl schopen se soustředit. Slyšel správně, co král říkal?
MacGil začal něco šeptat, ale bylo to tak potichu, že Thor téměř nerozuměl. Naklonil se proto blíže a uchem se téměř dotkl králových rtů.
Král naposledy mírně pozvedl hlavu a z posledních sil vydechl:
„Pomsti mě.“
Potom najednou ztuhl. Chvíli tak ležel, načež se jeho hlava pomalu naklonila do strany a s očima široce otevřenýma dodýchal.
Byl mrtvý.
„NE!“ zakvílel Thor.
Jeho výkřik musel být dostatečně silný, aby jej bylo slyšet i za dveřmi, protože jenom o zlomek vteřiny poté se dveře rozletěly dokořán a Thor slyšel, jak se do místnosti hrnou desítky lidí. Měl mlhavý pocit, že se všude kolem něho shromažďují ostatní. Tlumeně slyšel hradní zvony, které temně a pomalu vyzváněly. Znovu. A znovu. Odbíjení zvonů se slilo do jednoho zvuku s tepáním krve v jeho vlastních spáncích. Všechno se ale slévalo více a více. Za chvíli už se s ním celá místnost točila jako divoký vír.
Potom Thor ztratil vědomí a bez jakékoliv opory se obličejem napřed zhroutil na kamennou podlahu.
KAPITOLA ŠESTÁ
Náhlý poryv větru udeřil Garetha do tváře a oči se mu okamžitě zalily slzami, když vzhlédl k jasné záři prvního vycházejícího slunce. Den zrovna začínal a na nejbližším vrcholku Kolvijských útesů se shromáždily stovky členů královské rodiny, přátel a lidí blízkých dvoru, kteří se chtěli zúčastnit pohřbu. Hned za nimi následovala armáda vojáků a ještě dál viděl Gareth masy obyčejných lidí, kteří se přišli alespoň z povzdálí podívat na ceremonie. Smutek na jejich tvářích nebyl ani v nejmenším strojený. Jeho otec byl milován, to bylo více než jisté.
Gareth stál spolu se zbytkem nejbližší rodiny v půlkruhu okolo těla svého otce, které bylo uloženo v rakvi, vedle hrobky. Kolem lůžka jeho posledního odpočinku byly uvázané provazy, čekající splnit svůj účel při ukládání krále na věčný odpočinek. Argon stál přede všemi, měl na sobě temně purpurovou róbu, kterou používal pouze pro pohřební rituály, a v jeho tváři, navíc ještě zpola ukryté pod kapucí, se nedala vyčíst sebenepatrnější emoce. Gareth se zoufale snažil tu tvář zkoumat a zjistit, jak moc toho Argon ví. Ví Argon kdo zabil Garethova otce? Pokud ano, řekne o tom ostatním, anebo nechá osud, aby hrál dále svou rozehranou hru?
Ke Garethově smůle byl ten protivný kluk Thor očištěn od vší viny, protože opravdu dost dobře nemohl bodnout krále v jeho komnatě, když ve stejném okamžiku seděl zamčený v cele podzemního žaláře. Sám král navíc před svou smrtí stačil prohlásit Thora za nevinného. To pochopitelně Garethovu věc jen a pouze ztěžovalo. U dvora už byla dokonce svolána rada, která dostala za úkol prozkoumat každičký detail kolem celé vraždy. Garethovo srdce divoce bilo, když tu teď stál s ostatními, sledoval, jak je otcovo tělo pomalu spouštěno pod zem a jediné, co si přál, bylo vrhnout se do hrobu spolu s ním.
Bylo jen otázkou času, dokud stopy vyšetřovatele nezavedou k Firthovi a jakmile se tak stane, Gareth se potopí spolu s ním. Bude muset jednat co nejrychleji, odvést jejich pozornost jiným směrem a přišpendlit vinu na někoho jiného. Také se mu honily hlavou myšlenky o tom, zda jej někdo z jeho nejbližších podezřívá. Přistihoval se, že téměř paranoidně neustále zkoumá tváře kolem sebe, ale nikdy nezahlédl ani náznak podezření. Vedle něj stáli jeho bratři, Reece, Godfrey a Kendrick, dále pak sestra Gwendolyn a jejich matka. Královnina tvář byla ztrhaná zármutkem a její celkový vzhled vypovídal o hlubokém otřesu. Od otcovy smrti se stala jakoby jiným člověkem. Celé dny téměř nepromluvila. Doneslo se mu, že prý v okamžiku, kdy jí sdělili zprávu o atentátu, ji postihla nějaká forma paralýzy. Polovina její tváře ztuhla a když teď otevřela pusu a pokoušela se mluvit, slova vycházela jenom velice pomalu a obtížně.
Gareth si prohlédl tváře členů královské rady, kteří stáli za nimi. Nejvyšší generál Brom společně s hlavou legie Kolkem stáli vpředu a za nimi ostatní otcovi rádcové a úředníci. Všichni svorně předstírali zármutek, ale Gareth věděl své. Dobře věděl, že všem těmto lidem, všem členům nejvyšší rady, rádcům, generálům a všem shromážděným šlechticům a lordům, kteří stáli za nimi, to bylo v podstatě jedno. Co naopak dobře v jejich tvářích četl, byly nové ambice. Lačnost po moci. Jak tak všichni klopili zrak za klesajícími márami s králem, Gareth dobře věděl, že přemýšlí jenom o tom, kdo by mohl být tím dalším, který usedne na trůn.
Byla to ostatně nejpalčivější myšlenka, která trápila i Garetha samotného. Co se může stát v dohře po tak chaotickém atentátu? Pokud by se mu podařilo provést to čistě a jednoduše, a svést vinu na někoho jiného, potom by Garethův plán přežil klinickou smrt a trůn by připadl jemu. Koneckonců, on byl přece prvorozeným legitimním synem. Jeho otec předal následnictví jeho sestře Gwendolyn, ale nikdo jiný než královi potomci nebyli té rozpravě přítomni a toto přání nestačilo být ratifikováno. Gareth znal nejvyšší radu a dobře věděl, jak vážně berou všechna nástupnická pravidla. Bez ratifikace otcova přání jeho sestra nebude moci nastoupit na trůn.
Což by opět vedlo k němu. Pokud by celý nástupnický proces nabral tento směr – a Gareth si byl jistý, že by se tak stalo – potom by trůn jistojistě připadl jemu. Tak mluvilo právo.
Jeho sourozenci by se tomu bránili, o tom také neměl nejmenší pochybnosti. Odvolávali by se na onu rozpravu s otcem a nejspíše by trvali na svěření vlády Gwendolyn. Kendrick by se pravděpodobně nepokusil strhnout vládu sám pro sebe. Na to byl příliš čestný. Godfreymu bylo všechno jedno. Reece byl příliš mladý. Gwendolyn byla tedy jedinou viditelnou hrozbou. I tak byl ale Gareth optimista, nemyslel si, že by rada byla připravená na vládu ženy, navíc vlastně spíše náctileté dívky. A bez ratifikace od krále měli perfektní příležitost ji z nástupnictví vyloučit.
Jenže pak tu byl ještě jeden problém, a ten se jmenoval Kendrick. Koneckonců, Garetha všichni svorně neměli rádi, kdežto Kendrick byl milován jak mezi vojsky, tak i mezi obyčejnými poddanými. Díky těmto skutečnostem se muselo počítat s šancí, že se rada rozhodne svěřit trůn Kendrickovi, i když by o něj on sám nikdy neusiloval. Čím dříve se Gareth dostane k moci, tím dříve bude moci zlikvidovat Kendrickův vliv.
Gareth náhle ucítil jak jej cosi tahá za ruku. Podíval se a zjistil, že ji drásá lano upevněné k otcově rakvi, a že už dávno začalo spouštění do hrobu. Rozhlédl se kolem a spatřil všechny své sourozence, z nichž každý třímal jeden takový provaz a pomalu spouštěli otce pod zem. Garethův konec byl teď nakloněný příliš vysoko. Musel si přehodit ruce a po určitou chvíli pouštět lano mnohem rychleji než ostatní, aby vyrovnal ztrátu. Osud se mu vysmíval i teď, ani v momentě otcovy smrti nebyl Gareth schopen mu plně a řádně sloužit.
Ozvaly se vzdálené zvony. Argon předstoupil do centra pozornosti a zvedl dlaň a promluvil.
“Itso ominus domi ko resepia…”
Byla to původní a dnes už běžně nepoužívaná řeč Prstenu. Řeč dávných králů, kterou používali jeho předkové po tisíc let. Řeč, kterou Garetha od útlého mládí učili všichni jeho učitelé, aby ji jednou mohl použít až usedne na trůn jako nástupce.
Argon se z ničeho nic zastavil, vzhlédl a zadíval se přímo na Garetha. Po princově páteři okamžitě proběhla vlna mravenčení, když jej Argonovy zářivé oči začaly zevrubně zkoumat. Garethova tvář se zalila červení, když přemýšlel, zda to vidí i ostatní a zda chápou o co se tu právě jedná. Z toho pohledu mohl jasně vyčíst, že Argon dobře o ví o jeho zapojení do atentátu. Ale Argon vždycky zůstával tajemný, stejně jako vždy odmítal nechat se zatáhnout do pletich běžných lidských osudů. Zůstane mlčet?
„Král MacGil byl dobrým vladařem, skutečným králem,“ řekl potom Argon hlubokým, jakoby nadpozemským hlasem.
„Dělal čest svým královským předkům a obohatil a posílil toto království více, než kterýkoliv král před ním. Jeho život mu byl odejmut předčasně a Bůh to ví. I tak po sobě však zanechal bohatý odkaz. Nyní je na nás, abychom jeho odkaz dovedli do konce.
Argon se odmlčel.
„Naše království Prstenu je ze všech stran obklopeno zlověstnými hrozbami. Za Kaňonem, který střeží pouze náš energetický štít, žijí národy barbarů a příšer, které by nás okamžitě roztrhaly na kusy, kdyby mohly. Uvnitř Prstenu, na druhé straně Vysočiny, se rozkládá území klanu, který nám také neustále škodí. My teď žijeme v dobách nepoznaného míru a properity, ale naše bezpečnost je pomíjivá.
Proč si bohové povolali nejlepšího z nás v jeho nejlepších letech – našeho dobrého a moudrého krále? Proč bylo jeho osudem, aby byl takto zavražděn? Všichni jsme pouhé loutky, pěšáci ve velké hře osudu. I v okamžiku, kdy se nalézáme na vrcholu naší moci, můžeme záhy skončit pod zemí. Otázka, se kterou se musíme potýkat, nezní o co bychom měli osilovat – ale kým bychom se měli snažit stát.
Argon sklonil hlavu. Garethovy dlaně pálily od provazu. Poslední královo lůžko teď s tupým úderem dosedlo na dno hluboké hrobky.
„NE!“ ozval se výkřik.
Byla to Gwendolyn. Hystericky se najednou rozběhla na okraj hrobu, jako kdyby snad chtěla skočit dovnitř. Reece se rozběhl za ní, chytil ji a strhnul zpátky. Kendrick také přispěchal na pomoc.
Gareth s ní ale neměl nejmenší soucit, naopak, měl z ní strach. Pokud si přála skončit také pod zemí, mohl to docela dobře zařídit.
Ano, no jistě, to mohl.
*
Thor stál jenom kousek od rakve krále MacGila, když jej spouštěli pod zem a byl tím pohledem ohromen. Král si pro svůj věčný odpočinek vybral nejvýšší pohoří v království, vznešené a majestátní Kolvijské útesy, jejichž nejvyšší vrcholky byly po většinu roku zahaleny v mracích. Oblaka byla teď lehce obarvená náznaky oranžové, zelené, žluté a růžové barvy, které vytvářelo první vycházející slunce. Od rána bylo ale vše zahaleno mlhou, která se nezdála, že by se chtěla zvedat. Působilo to, jako když se celé království obléklo do smutečního hávu. Krohn, stojící vedle něj, zakňučel.
Vysoko nad nimi se ozval další zvuk a když se za ním Thor ohlédl, poznal Estopheles, která kroužila nad jejich hlavami a shlížela na pohřeb. Thor byl stále otřesený ze všech těch překotných událostí, které se odehrály během posledních dnů. Teď tu stál uprostřed královské rodiny a účastnil se pohřbu muže, kterého si tak rychle zamiloval jako vlastního otce. Zdálo se to nemožné. Vlastně ani neměl šanci se s ním pořádně seznámit, přesto k němu od začátku cítil více než jenom respekt k vlastnímu králi a více než ke svému skutečnému otci. A teď mu jej vzali. Více než na cokoliv jiného také Thor nedokázal přestat myslet na králova poslední slova:
Ty nejsi jako ostatní. Jsi zvláštní. Dokud neporozumíš tomu, kým jsi, toto království nikdy nepozná chvíli oddychu.
Co tím král myslel? Kdo tedy vlastně je? A proč by měl být zvláštní? Jak to všechno mohl král vědět? A co má osud království společného s někým jako je on? Neblouznil král, když mu o tom povídal?
Daleko odsud je úžasná země. Leží až za Impériem. Dokonce až za zemí draků. Je to země Druidů. Tam odtud pochází tvá matka. Musíš se tam vypravit a hledat odpovědi.
Jak mohl MacGil vědět o Thorově matce? Jak mohl vědět, kde žila? A jaké odpovědi by mu mohla dát? Thor si vždycky myslel, že je matka mrtvá a myšlenka, že by někde mohla být naživu, jej naplňovala nadšením. Víc než kdykoliv předtím cítil touhu se za ní vydat a pokusit se ji najít. Najít odpovědi a konečně odhalit tajemství kým je a proč je jiný než ostatní.
Když se rozezněly zvony a MacGilovo tělo začalo klesat pod zem, Thor přemýšlel o krutých hrách osudu. Proč mu bylo umožněno vidět budoucnost, ve které bude tento skvělý muž zavražděn, a přesto nebylo možné s tím cokoliv udělat? V koutku duše si přál, aby nikdy ono vidění neměl, aby nikdy nedokázal vidět dopředu věci, které se teprve mají stát. Přál si, aby mohl být jenom nevinným přihlížejícím, stejně jako všichni ostatní, a prostě se jenom jednoho dne ráno probudit a zjistit, že král je mrtev. Teď měl ale namísto toho pocit, že byl přímým účastníkem té události. A cítil vinu, že se mu nepodařilo udělat více, aby tomu zabránil.
Thor také přemýšlel o tom, co se stane s královstvím teď. Nemělo přece krále. Kdo bude vládnout? Bude to, jak si všichni mysleli, Gareth? Thor si jenom stěží dokázal představit horší variantu.
Potom si prohlédl tváře všech shromážděných a zejména strnulé obličeje urozených lordů, kteří se sem sjeli ze všech koutů království. Věděl, že jsou to všechno mocní muži a z toho, co mu pověděl Reece, věděl i o jejich hladu po moci. Nemohl si pomoci, aby nepřemýšlel, kdo z nich by mohl být tím vrahem. Podle jejich tváří to mohl být kterýkoliv z nich. Všichni brzy začnou sveřepě soupeřit o moc. Bude nakonec království roztrženo na kusy? Budou se armády jednotlivých lordů bít mezi sebou? A jak to ovlivní jeho vlastní osud? Co se stane s Legií? Bude rozpuštěna? Bude královská armáda rozpuštěna? Vzbouří se Stříbrní rytíři pokud bude Gareth korunován králem?
A nakonec, budou všichni skutečně věřit, že je Thor nevinný? Nebude třeba přinucen vrátit se zpátky do své vesnice? Doufal, že k tomu nedojde. Miloval místo, kde právě byl. Víc než cokoliv jiného si přál, aby tu mohl i nadále zůstat. Jeho místo bylo v Králově Dvoře a ve výcvikové aréně Legie. Přál si, aby všechno zůstalo tak, jak to bylo doposud. Nechtěl aby došlo k žádným změnám. Království se jenom před několika málo dny zdálo být tak pevné, neotřesitelné, věčné. MacGil působil jako král, který bude vládnout ze svého hradu navěky. Pokud něco tak silného a stabilního mohlo tak náhle padnout, jakou naději mají všichni normální lidé? Zdálo se, že nic na celém světě už Thor nikdy nebude moci považovat za jisté.
Thorovi krvácelo srdce, když viděl Gwendolyn, která se v slzách málem vrhla do otcova hrobu. Jakmile se Reecovi podařilo ji odvést pryč, služebnictvo nastoupilo s lopatami a začali pomalu a obřadně zakrývat královskou hrobku zeminou. Argon mezitím pokračoval ve svém slavnostním obřadu. Na malý moment bylo první slunce zakryto oblaky a Thor pocítil závan chladného vzduchu, který kontrastoval s jinak rychle se oteplujícím letním dnem. Uslyšel zakňourání a když se podíval ke svým nohám, odkud zvuk přišel, uviděl Krohna, který se na něj díval svýma kotěcíma očima.
Thor neměl ponětí, co mu nejbližší budoucnost přinese, ale jednou věcí si byl jistý, musí se mu za každou cenu podařit promluvit si s Gwen. Musel jí povědět, jak je mu to všechno líto, jak jej samotného smrt jejího otce rozrušila a ujistit ji, že tu pro ní vždycky bude a že není osamocená. I kdyby se rozhodla, že už Thora nikdy nechce znovu vidět, chtěl jí dokázat, že byl obviněn křivě, že tehdy v tom nevěstinci nic špatného nedělal. Potřeboval dostat šanci, jednu jedinou, aby uvedl věci na pravou míru dříve, než jej dívka zatratí úplně.
Když bylo zahazování hrobky dokončeno, dav se, za neustálého vyzvánění zvonů, začal přeskupovat. Řady pohřebních hostů se seřadily do dlouhého zástupu, který sahal kam až Thor ze svého místa mohl dohlédnout, a potom jeden za druhým míjeli poslední místo králova odpočinku, přičemž každý z nich na hrob přidal jednu hrst hlíny a černou růži. Když přišel na řadu Thor, poklekl a položil svou růži na narůstající hromadu ostatních. Krohn zamňoukal.
Když se dav začal pomalu rozcházet, Thor si povšiml Gwendolyn, která se vymanila z Reecova sevření a s hysterickým pláčem utíkala pryč z dějiště pohřbu.
„Gwen!“ křičel za ní Reece.
Ona jej ale neposlouchala. Rychle se propletla davem lidí a pokračovala po úzké prašné cestičce vedoucí po okraji útesu. Thor nedokázal snést takový pohled. Musel se pokusit s ní promluvit.
Vyrazil do davu za ní. Krohn jej v závěsu těsně následoval. Oba si potom proráželi cestu davem a snažili se princeznu neztratit. Konečně se po chvíli dostal mimo nejhustší dav a uviděl ji před sebou, jak utíká rychle od ostatních.
„Gwendolyn!“ zakřičel Thor.
Ani se neohlédla. Thor ještě přidal do kroku a utíkal za ní. Krohn se s kňučením snažil s ním udržet krok. Běželi rychleji a rychleji, Thorovy plíce začínaly hořet, ale po chvíli se mu konečně podařilo její náskok vymazat.
Chytil ji za paži a zastavil ji.
Otočila se k němu se zarudlýma očima, které zalévaly těžké slzy. Její dlouhé vlasy se jí lepily na tvář. Okamžitě jeho ruku setřepala.
„Nech mě být!“ zaječela. „Nechci tě vidět! Už nikdy!“
„Gwendolyn,“ prosil Thor, „já jsem tvého otce nezabil. Nemám s jeho smrtí nic společného. On sám to potvrdil. Copak si to neuvědomuješ? Snažil jsem se ho zachránit, ne zranit.“
Pokusila se znovu utéct, ale on už zase držel její zápěstí a nenechal ji jít. Nemohl ji nechat odejít, tentokrát ne. Vzepřela se mu, ale už se nadále nepokoušela utéct. Veškerou sílu ji bral nepřestávající pláč.
„Já vím, žes ho nezabil,“ řekla. „Ale to tě nestaví do lepšího světla. Jak si vůbec dovoluješ za mnou přijít a mluvit na mě poté, co jsi mě přede všemi tak zesměšnil? A obzvláště teď.“
„Ale, ty to nechápeš. Já jsem v tom nevěstinci nic špatného neudělal. Všechno jsou to lži. Nic z toho není ani trochu pravda. Někdo se jenom pokouší mě pošpinit.“
Přimhouřila oči.
„Takže mi říkáš, že jsi do toho nevěstince vůbec nešel?“
Thor zaváhal, protože si tím nebyl jistý.
„Šel. Stejně jako všichni ostatní.“
„Tvrdíš tedy, že jsi nevstoupil do místnosti sám s nějakou pochybnou ženštinou?“
Thor zahanbeně sklopil zrak. Nevěděl, co na to říct.
„Myslím, že šel, ale…“
„Žádné ale,“ přerušila ho. „Přiznáváš to tedy. Jsi nechutný. Nechci s tebou už nadále mít cokoliv společného.“
Výraz její tváře se mezitím změnil ze zdrcené na rozzlobenou. Přestala plakat a namísto toho vypadala, že má opravdový vztek. Přesto však působila vyrovnaněji než předtím. Přiblížila se k němu a řekla:
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
