Kitabı oku: «Pokřik Cti », sayfa 2
KAPITOLA TŘETÍ
Thor cválal na Percivalovi prašnou krajinou, která z východu přiléhala ke Královu Dvoru. Reece, O’Connor, Elden a dvojčata jeli opodál, zatímco Krohn se hnal někde vpředu. Mezi jezdci bylo co chvíli možno zahlédnout i Kendricka, Broma a Kolka. Legie společně se Stříbrnými vyjela vstříc McCloudově armádě. Všichni uháněli jako jedno obrovské těleso. Kopyta jejich koní duněla jako přicházející bouře. Už byli v sedle celý den a druhé slunce už se pomalu klonilo k obzoru. Thorovi se nechtělo věřit, že smí jet po boku těch úžasných válečníků, a navíc se účastnit své první ostré vojenské výpravy. Byl pyšný, že byl součástí toho všeho. Samozřejmě, že účast Legie byla zamýšlena spíše jen jako podpůrná. Teď byli ale vmáčknuti v mnohem početnější mase královských rytířů a každý z chlapců byl monumentálností té armády unesen.
Thor cítil velkou zodpovědnost. Úspěch tažení teď závisel na spolupráci všech. Obyčejní lidé byli napadeni McCloudy a jedině jejich armáda mohla tomu utrpení učinit přítrž. Jedině oni mohli zachránit ty lidi od strašlivých osudů. To, co dělali, bylo maximálně důležité a Thor byl odhodlaný nasadit vlastní život, aby pomohl bitvu vybojovat.
Ve společnosti všech těch skvělých mužů se cítil bezpečně, ale stejně jej to neuchránilo od obav. Tohle byla opravdová armáda, plná opravdových mužů. A to znamenalo, že ti, proti kterým budou stát, budou také armádou opravdových mužů. Nejspíše stejně skvělých bojovníků, jako byli ti kolem. Události příštích dní budou skutečné, bude to doopravdy, a půjde v nich o holý život. Ještě nikdy toho v jeho životě asi nebylo v sázce tolik. Během jízdy jeho ruka co chvíli sklouzla k opasku, aby se ujistil, že má svůj nově získaný meč i starý věrný prak. Přemýšlel jestli na nich již brzy ulpí lidská krev. Anebo jestli třeba nebude prolita ta jeho.
Když vyjeli na jedno z návrší, naskytl se jim první pohled na obležené město. Stoupaly z něj oblaka kouře. Muži vydali spontánní bojový pokřik, který jako hromobití přehlušil dusot tisíců kopyt jejich koní. Velká MacGilská armáda pobídla koně do sprintu. Thor učinil to samé ve snaze nezaostat za ostatními. Jedni tasili meče, druzí k nebi pozvedli jezdecká kopí, a se zuřivostí v očích se řítili na město.
Jakmile dorazili na planinu před jeho branami, rozdělila se ta masivní armáda na menší skupiny. V Thorově skupině byli všichni jeho přátelé a ještě pár dalších, které neznal. Do jejich čela se postavil jeden ze Stříbrných, voják, kterého ostatní nazývali Forg. Vysoký, hubený muž šlachovitých paží, s poďobanou tváří, nakrátko ostříhaných šedých vlasů a tmavých očí. Každá skupinka měla jiné úkoly a teď se začínaly rozjíždět do všech stran.
„Skupino, za mnou!“ zavelel rytíř a posunkem svého kopí ještě pro jistotu máchnul k těm, kterých se to týkalo.
Thorova skupina se pod jeho vedením potom oddělila daleko od hlavní armády. Když se ohlédl, jasně viděl, že se vzdalují mnohem více, než kdokoliv jiný. Už se začínal divit kam to jedou, když tu jejich velitel vykřikl:
„Zaujmeme pozici v McCloudském týlu!“
Všichni si vyměnili nadšené, ale i notně nervózní pohledy. Hlavní těleso armády jim mezitím úplně zmizelo z dohledu. Každý byl jako na jehlách, ale po McCloudské armádě jakoby se zem slehla. Nikde je nebylo možné spatřit.
Konečně Forg zastavil koně pod malým návrším, které pokrýval háj mladých stromů. Ostatní zastavili spolu s ním.
Chlapci se podívali na velitele a čekali, co se bude dít dál.
„Udržet tuhle tvrz bude úkolem pro nás,“ vysvětloval Forg. „Jste pořád ještě příliš mladí, abychom vás mohli poslat do hlavní bitvy. Budete držet tuhle pozici, zatímco se hlavní armáda přelije městem a střetne s McCloudy. Není pravděpodobné, že by se sem dostali jacíkoliv nepřátelé, takže byste tu měli být víceméně v bezpečí. Rozmístěte se do obranných pozic kolem hájku a neopouštějte je, dokud nedostanete další rozkaz. Pohyb!“
Nato Forg píchl koně ostruhami a rozjel se do kopce. Chlapci jej následovali. Jejich koně bojovaly se svahem, zdvihaly mračna prachu a nikde nebylo ani vidu ani slechu po nepříteli. Thor cítil zklamání, že byli takto odříznuti od jakékoliv akce. Proč je takto uklízeli stranou?
Čím více se blížili k hájku, tím byl Thor neklidnější. Netušil, proč se to tak děje, ale jeho šestý smysl jej před něčím varoval. Něco bylo špatně.
Už byli skoro na vrcholu a dobře před sebou viděli malou strážní věž, která se zdála opuštěná a kterou měli bránit. V ten okamžik Thor pocítil silné nutkání se otočit, a když tak učinil, všiml si, že Forg za nimi najednou silně zaostává a jeho ztráta se neustále zvětšuje. Očividně svého koně zpomaloval. Potom najednou trhnul uzdou svého koně, otočil jej a bez jakýchkoliv dalších povelů uháněl pryč.
Bylo těžké takové jednání pochopit. Proč je jejich velitel tak najednou opustil? Krohn, který běžel nedaleko, zamručel.
Thor teprve začínal přemýšlet, co by to mohlo znamenat, když už dorazili na vrchol kopce k oné hlásce a očekávali, že na druhé straně neuvidí nic než pustinu.
Nic takového se ale nestalo. Namísto toho okamžitě strhli koně do hájku a tam potom zaraženě zírali na druhou stranu kopce.
Schovávala se tam celá McCloudská armáda.
Byli zavedeni do pasti.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gwendolyn pospíchala ulicemi Králova Dvora a razila cestu mezi lidmi pro Akortha s Fultonem, kteří nesli Godfreyho. Museli se dostat k léčitelce co nejrychleji. Godfrey nesměl zemřít. Ne po tom všem, čím si spolu už prošli a rozhodně ne tímto způsobem. Před očima neustále viděla úsměv na Garethově tváři v okamžiku, kdy se mu donese zpráva o Godfreyově smrti – byla odhodlána tomu za každou cenu zabránit. Přála si, aby byla našla bratra rychleji.
Zahnula za další roh a dorazila na hlavní náměstí, kterým proudilo poměrně velké množství lidí. Na šibenci uprostřed se houpalo Firthovo tělo. Smyčka byla pevně utažená kolem jeho krku a jeho oči tupě civěly na dění kolem. Instinktivně od něj odvrátila zrak. Byl to ošklivý pohled a zároveň připomínka bratrovy krutosti. I tak měla ale pocit, že před ní nemůže uniknout, ať už se v Králově Dvoře hne kamkoliv. Bylo zvláštní si představit, že ani ne před celým dnem ještě s Firthem mluvila a nyní visel na šibenici. Přišlo jí, jako by se smrt stahovala všude kolem a bylo jenom otázkou času, kdy si přijde i pro ni samotnou.
I když si ze všeho nejvíc přála otočit se a vybrat jinou cestu, dobře věděla, že projít rovnou přes náměstí je nejkratší způsob, jak se dostat do domku léčitelky. Teď nemohla před svým strachem couvnout. Namísto toho vykročila přímo kupředu a rovnou kolem šibenice. Když procházela okolo, náhle jí zastoupil cestu královský kat, oblečený celý v černém a se zakrytou tváří.
V první chvíli si myslela, že chce zabít i ji, ale on se jenom uklonil.
„Má paní,“ řekl pokorně a uctivě přitom sklonil hlavu. „Nikdo ještě nedal žádný příkaz, co se má provést s tímhle tělem. Nebyl jsem informován, jestli mu mám zařídit normální pohřeb, anebo zda má být jenom uložen ve společném hrobě pro nejchudší.“
Gwen se zastavila a v prvním okamžiku necítila nic než znechucení, že musí po bratrovi ještě navíc uklízet. Akort s Fultonem se zastavili též. Vzhlédla k oběšenci a podívala se na jeho tělo, které teď viselo jenom necelé dva metry od ní. Nejprve chtěla prostě pokračovat v cestě a kata úplně ignorovat, ale při tom pohledu se v ní něco pohnulo. Musela přece otci zajistit alespoň nějakou spravedlnost.
„Hoď ho do masového hrobu,“ řekla. „Neoznačeného. Žádné pohřební obřady. Chci aby se na tohohle úplně zapomnělo.“
Kat se uklonil na znamení, že pochopil příkaz a Gwen pocítila alespoň lehké zadostiučinění. To Firth přece zabil jejího otce. Jakkoliv se jí příčilo násilí a nenávist, s Firthem nedokázala nijak soucítit. Měla pocit, že duch jejího otce je v tom okamžiku s ní, dodává jí sílu a podivný pocit klidu.
„A ještě něco,“ dodala po chvíli. „Sundej ho dolů ihned.“
„Hned, má paní?“ zeptal se kat udiveně. „Ale král mi nařídil, abych ho tu nechal viset tak dlouho, dokud se nerozpadne.“
Gwen zakroutila hlavou.
„Hned,“ zopakovala a osmělila se zalhat, „takové jsou jeho nové rozkazy.“
Kat se uklonil a vyrazil, aby odřízl Firthovo tělo.
Gwen pocítila další malé zadostiučinění. Nepochybovala o tom, že Gareth ze svého okna bude Firthovo tělo co chvíli sledovat. Jeho zmizení ho rozzlobí a zároveň poslouží jako připomínka, že věci nepůjdou vždy tak, jak si je naplánuje.
Byla znovu na odchodu, když tu k ní dolehl vzdálený výkřik dravého ptáka. Podívala se nahoru a uviděla, že na vrcholku šibenice sedí sokolice Estopheles. Rukou si musela zaclonit oči, aby je ochránila před jasným světlem slunečních paprsků. Estopheles znovu zakřičela, roztáhla doširoka svá křídla a potom je zase úhledně složila.
Gwen měla pocit, jako by snad pták symbolizoval ducha jejího otce, který se jí tímto způsobem snažil sdělit, že po té dlouhé době zmítání se v nepokoji, konečně dochází alespoň nějaké útěchy.
Najednou dostala nápad. Zapískla a zvedla ruku. Estopheles okamžitě pochopila, snesla se z trámu a přistála Gwen na zápěstí. Pták byl těžký a jeho drápy se zaryly Gwen do kůže.
„Leť za Thorem,“ zašeptala jí. „Najdi ho na bitevním poli. Ochraňuj ho. Leť!“
Poslední slovo zakřičela a zároveň zvedla ruku vzhůru. Estopheles zamávala křídly a rychle stoupala výše a výše do nebe. Gwen se modlila, aby jí pták poslechl. Na Estopheles bylo cosi zvláštního, obzvláště, když se člověk zaměřil na její spojení s Thorem, a Gwen věděla, že ji docela určitě poslechne.
Teď už se nemohli dále zdržovat. Urychleně pokračovali z náměstí do další spleti uliček. Prošli několika branami a nakonec vyšli ven z města. Gwen se celou dobu modlila, aby Godfrey nalezl dost sil a vydržel naživu dokud mu nebude moci poskytnout pomoc.
Druhé slunce se již dotklo horizontu, když na předměstí Králova Dvora uviděli domek královské léčitelky. Byla to jednoduchá, jednopodlažní stavba s jedním oknem na každé straně a dveřmi směrem do ulice. Na pozemku kolem domu se rozkládala zahrada plná bylin a květin všech barev i tvarů. Domek byl zároveň i farmou na léčiva.
Gwen doběhla ke dveřím a několikrát o ně energicky udeřila klepadlem. Dveře se vzápětí otevřely a v nich se objevila překvapená tvář léčitelky.
Illepria. Byla léčitelkou královské rodiny po celý svůj život a Gwen ji znala odmalička. Přesto se Illeprii nějak dařilo udržet si mladistvý vzhled. Teď jenom stěží vypadala starší než Gwen. Její pleť zářila zdravím. Společně s bystrýma zelenýma očima opravdu nepůsobila starší, než na nějakých osmnáct let. Gwen věděla, že musí být mnohonásobně starší a že je její vzhled silně zavádějící. Také věděla, že Illepria je jednou z nejchytřejších a nejtalentovanějších lidí, kteří v jejich království byli.
Její pohled se rychle přesunul z Gwen na Godfreyho, načež okamžitě věděla, kolik uhodilo. Přeskočila veškeré zdvořilosti a formality a okamžitě se s ustaraným výrazem vydala k nemocnému. Přiložila mu dlaň na čelo a zamračila se.
„Vezměte ho dovnitř,“ poručila mužům překotně , „a hněte sebou.“
Potom se točila, aby jim podržela dveře, načež všichni vešli do jejího léčitelského domku. Gwen, která šla jako poslední, za nimi zavřela dveře.
Uvnitř bylo jenom tlumené světlo. Gweniny oči si musely chvilku zvykat, ale jakmile se tak stalo, shledala, že místnost vypadá skoro stejně, jak si ji pamatovala z dob, kdy byla ještě maličká. Nepříliš rozlehlá, čistě uklizená a ve všech koutech obložená květináči s dalšími bylinami, květinami a lahvičkami s již hotovými lektvary.
„Položte ho tady,“ poručila Illepria mužům vážným hlasem, „tady na tu postel v rohu. Sundejte mu košili a boty. Potom nás nechte.“
Akorth a Fulton rychle udělali, co jim bylo řečeno. Když potom pospíchali pryč z domku, Gwen ještě zachytila Akortha za zápěstí.
„Zůstaňte na stráži před domem,“ řekla mu. „Ten, kdo to Godfreymu provedl, by to klidně mohl zkusit znovu. Anebo by mohl jít i po mně.“
Akorth přikývnul a společně s Fultonem se odebrali ven. Tiše za sebou zavřeli dveře.
„Jak dlouho už je v tomhle stavu?“ zeptala se Illepria netrpělivě. Celou dobu přitom klečela u Godfreyho postele a na Gwen se ani nedívala. Zkoušela tep na jeho zápěstí a prohmatávala mu žaludek i krk.
„Od včerejšího večera,“ odpověděla Gwen.
„Od večera.“ opakovala Illepria a ustaraně kroutila hlavou. Dlouhou chvíli pak Godfreyho zkoumala a výraz její tváře byl čím dál temnější.
„Nevypadá to vůbec dobře,“ řekla nakonec.
Znovu mu položila ruku na čelo a tentokrát k tomu i zavřela oči a velmi dlouhou dobu tak zůstala a tiše dýchala. V místnosti leželo napjaté ticho a Gwen už začínala ztrácet pojem o tom, jak dlouho to trvá.
„Jed,“ zašeptala po dlouhé chvíli Illepria, aniž by otevřela oči. Bylo to, jako kdyby snad byla schopná zjistit pacientovu diagnózu jenom dotykem ruky.
Gwen odjakživa její schopnosti obdivovala. Léčitelka se nikdy nezmýlila, ani jedinkrát, co si Gwen pamatovala. Skoro by se dalo říct, že zachránila už víc životů, než kolik jich armáda dokázala vzít. Bylo otázkou, zda její schopnosti byly výsledkem mnohaleté praxe, anebo jestli je měla vrozené. Možná obojí. Illepriina matka byla totiž také léčitelkou, a její matka rovněž. A všechny tři strávily každičkou volnou minutu svých životů studiem všemožných jedů, nemocí a léčitelských technik.
„Velmi silný jed,“ dodala jistějším hlasem po další chvíli. „S takovým se setkávám jenom zřídka. Velmi drahá záležitost. Ať se ho pokusil zabít kdokoliv, dobře věděl, co dělá. Je s podivem, že stále ještě dýchá. Musí být silnější než by si kdokoliv z nás pomyslel.“
„To má určitě od otce,“ řekla Gwen. „Byl silný jako býk. Všichni MacGilští králové takoví byli.“
Illepria se hbitě zvedla a spěšným krokem přeměřila místnost k ponku. Tam začala na jemno sekat různé rostliny a kořínky, které potom ještě rozmačkala v hmoždíři. Každou chvíli do vznikající směsi také přilila pár kapek z několika lahviček. Za chvíli v hmoždíři vznikla zelená pasta, kterou v silné vrstvě pomazala Godfreyho krk, čelo a zbytek rozetřela do podpaží. Potom se okamžitě vrátila k ponku, kde začala do sklenice mísit různé tekutiny. Jedna byla tmavě červená, druhá neurčitě hnědá a třetí jasně fialová. Jakmile je smíchala, začalo to ve sklenici syčet a bublat. Po chvíli se směs uklidnila. Léčitelka ji zamíchala dlouhou dřevěnou lžící a ihned s ní pospíchala ke Godfreymu, aby ji přiložila k jeho ústům.
Godfrey nijak nereagoval, takže mu Illepria musela zvednout hlavu a nalít mu tekutinu do úst. Většina se jí rozlila po jeho tvářích, ale zbytek si svou cestu do krku přece jenom našel.
Potom čistým kusem plátna utřela potřísněné tváře a konečně se s povzdechnutím trochu uvolnila.
„Bude žít?“ zeptala se Gwen netrpělivě.
„Možná,“ zněla zadumaná odpověď. „Udělala jsem všechno, co se udělat dalo. Ale nemusí to stačit. Teď je jeho život v rukou osudu.“
„Jak můžu pomoci?“ zeptala se Gwen.
Léčitelka se na ni poprvé od setkání ve dveřích podívala.
„Modli se za něj. Tohle bude hodně dlouhá noc.“
KAPITOLA PÁTÁ
Kendrick nikdy předtím plně nechápal, co to znamená být svobodný. Až do dnešního dne. Doba, kterou strávil zamčený ve vězeňské cele, značně změnila jeho pohled na život. Teď dokázal ocenit každou maličkost. Dokonce i takové věci jako bylo slunce, které jej hřálo do tváře, a vítr česající jeho vlasy. Anebo jednoduše jenom fakt, že mohl být zase venku, jet na svém koni, cítit, že země pod jeho kopyty rychle ubíhá, být zase oblečený ve svém brnění, mít zpátky všechny své zbraně. Když se teď jako střela řítil po boku svých bratří, cítil se bezstarostný jako nikdy dříve.
Seděl přikrčený v sedle svého koně, aby snížil odpor větru. Po jeho boku si podobně počínal jeho přítel Atme. Kendrick měl obrovskou radost, že může jet do této bitvy také a nemohl se dočkat až dá McCloudům za jejich zločiny pořádnou lekci. Lačnil po krvi, ale zároveň si uvědomoval, že skutečným původcem jeho vzteku není král McCloud, nýbž jeho vlastní bratr, král Gareth. Nikdy mu neodpustí, že ho křivě obvinil z otcovy vraždy a nechal přímo před jeho muži odvléci do vězení. Ba co více, dokonce jej chtěl nechat popravit. Chtěl se Garethovi pomstít, ale teď si svou pomstu vybrat zatím nemohl, a tak alespoň jeho hněv pocítí McCloudové. Nikoliv nezaslouženě.
Až se potom vrátí zpátky do Králova Dvora, dá věci do pořádku. Svrhne svého bratra a namísto něj dosadí na trůn Gwendolyn.
Přibližovali se ke zpola vypálenému městu, z něhož se valily černé chuchvalce dýmu, a plnily jejich chřípí. Bylo bolestné vidět MacGilské město v takovém stavu. Kdyby byl tak jeho otec ještě naživu, nikdy by k tomuto nemohlo dojít. Stejně jako by k ničemu podobnému nedošlo, kdyby Kendricka Gareth nepředběhl v nástupnictví. Byla to ostuda. Velký šrám na válečnické cti rodu MacGilů i Stříbrných. Kendrick se modlil, aby alespoň nebylo příliš pozdě na záchranu místních obyvatel. McCloudové tu byli teprve krátce a tak určitě nestačili zranit nebo zabít příliš velký počet lidí.
Pobídnul koně do trysku a dostal se tak do vedení všech ostatních jezdců, kteří se jako velký roj včel blížili k otevřené a nikým nehlídané městské bráně. Když projeli dovnitř, Kendrick instinktivně sevřel svůj meč pevněji v ruce a vykřikl v bojovém pokřiku, který se od něj přelil jako vlna po všech ostatních mužích. Byli nažhaveni na srážku s nepřítelem.
Jenže když projeli branou na zašpiněné a kouřem zčernalé náměstí, nikoho tam neobjevili. Všude kolem byly jenom výmluvné znaky svědčící o rabování, ničení a požárech. V rohu byla navršena velká hromada mrtvol, na zdech byly vidět krvavé stříkance a tu a tam se povalovala mrtvá domácí zvířata. Musel to být učiněný masakr. McCloudové ty nebohé lidi ani trochu nešetřili. Z myšlenky na zvěrstva, která se tu musela odehrávat, se Kendrickovi udělalo zle. McCloudové byli špinaví zbabělci.
Co však bylo zarážející, že nikde nebyli vidět žádní nepřátelští vojáci. Kendrick nechápal proč. Jako kdyby se celá armáda najednou sebrala a odjela pryč. Jako kdyby věděli, že se blíží pomoc. Ohně, na kterých si vařili jídla přitom stále ještě doutnaly.
Začínalo mu docházet, že asi právě vjeli do pasti. Že McCloudové nejspíš chtěli, aby se celá jejich armáda nahrnula do města.
Ale proč?
Rozhlédl se kolem sebe v neblahém tušení. Díval se, jestli je tu jeho armáda celá. Jestli třeba některá z jednotek nebyla odvedena někam jinam. Napadlo ho, že to přece mohl být způsob jak jeho armádu rozdělit na menší části, a ty, které zůstaly venku, potom přepadnout jednu po druhé. Přejížděl po náměstí a snažil se zjistit, kdo z těch, kteří tu měli být, chyběli.
A potom si to uvědomil. Jedna osoba z jeho nejbližšího okolí nebyla nikde k vidění. Jeho panoš.
Thor.
KAPITOLA ŠESTÁ
Thor seděl na hřbetě svého koně na vrcholku kopce. Krohn, stejně jako ostatní legionáři z jeho skupiny, stáli vedle něj a všichni do jednoho v úžasu hleděli na McCloudské jednotky, rozložené na pláni pod kopcem. Celá jejich armáda seděla na koních a očekávala nepřítele. Thorova skupina sem byla přivedena. Forg musel mít nějaký důvod, aby je takto zradil. Ale jaký?
Thor polknul a nemohl odtrhnout oči od masy nepřátel, kteří pro ně znamenali jistou smrt.
Aby toho nebylo málo, brzy zjistili, že byli zpozorováni, i když nepřítel nemohl vědět kolik jich je, protože se přes McCloudskou armádu záhy přelil bojový pokřik a celá se pohnula jejich směrem. Thor se ohlédl za sebe, ale nikde neviděl žádné posily. Byli tam úplně sami.
Thor věděl, že teď už nemají žádnou jinou možnost, než za každou cenu držet jejich kopec a tu opuštěnou hlásku. Šance na úspěch nebyly vůbec žádné, ale když už mají skončit své životy, tak to aspoň udělají statečně a postaví se nepříteli jako muži. Jejich výcvik v Legii už je zocelil natolik, že útěk vůbec nepřipadal v úvahu. Bylo na čase připravit se na smrt.
Thor se podíval do tváří svých přátel a uviděl v jejich očích strnulý strach z blížící se smrti. K jejich cti ale ani oni nijak nenaznačovali, že by se hodlali vzdát. Nikdo nezakolísal, i když jejich koně neklidně přešlapovali. Žádný se neobrátil na útěk. Legie teď byla jedním tělesem. Její členové byli více než jenom přátelé, byli jeden druhému skutečnými bratry. Žádný z nich by nenechal druhého ve štychu. Všichni přece přísahali a ručili za to svou ctí. A v Legii znamenala čest mnohem víc než krev.
„No, pánové, řekl bych, že se s nima budeme muset porvat,“ prohlásil Reece pomalu a tasil svůj meč.
Thor vytáhl zpoza opasku prak. Hodlal jich pár vyřídit ještě dříve, než se k nim dostanou na dosah meče. O’Connor si připravil krátké kopí, zatímco Elden potěžkal v ruce svůj oštěp. Conval si připravil své vrhací kladivo, zatímco jeho bratr Conven se obdobným způsobem chopil vrhací sekery. Ostatní legionáři, které Thor znal jenom zběžně, tasili rovněž své zbraně a připravili štíty. Ve vzduchu byl cítit strach. Na Thora dolehl také, když se znovu ozval McCloudský válečný pokřik a neustále sílilo hromobití kopyt jejich koní. Bylo to, jako by se na ně řítil hurikán. Thor si dobře uvědomoval, že zoufale rychle musí přijít s nějakou strategií, jak se nepříteli postavit. Ale ať přemýšlel, jak chtěl, nedokázal na nic kloudného přijít.
Krohn výhružně zamručel. Thor čerpal sílu z jeho nebojácnosti. Leopard ani jednou neprojevil strach a ani se neohlédl, zda je volná ústupová cesta. Teď stál celý naježený a pomalým ladným krokem postupoval kupředu, jako kdyby se snad chtěl té armádě postavit sám. Thor dobře věděl, že v Krohnovi našel skutečného válečníka, ke kterému se v jakékoliv bitvě mohl upnout.
„Myslíš, že nám ostatní přijedou na pomoc?“ zeptal se O’Connor.
„Rozhodně ne včas,“ odpověděl Elden. „Forg nás hodil jako kuřata do klubka kun.“
„Ale proč?“ zeptal se Reece.
„Já nevím,“ řekl Thor a popojel několik kroků kupředu vedle Krohna, „ale mám neodbytný pocit, že to má co do činění se mnou. Někdo by mě moc rád viděl mrtvého.“
Na zátylku ucítil pohledy ostatních.
„Proč?“ zeptal se Reece.
Thor pokrčil rameny. Neměl tušení, ale určitě to mělo nějakou spojitost se všemi těmi machinacemi v Králově Dvoře a atentátem na krále MacGila. Dost možná, že tím, kdo jej chtěl zlikvidovat, byl sám Gareth. Třeba viděl i v Thorovi z nějakého důvodu hrozbu.
Bylo mu líto, že kvůli tomu byli uvedeni v nebezpečí i jeho přátelé, ale teď už s tím nemohl nic udělat. Všechno, co bylo nyní v jeho silách, bylo pokusit se je bránit.
Najednou toho měl plné zuby. Zničehonic vykřikl, pobídl Percivala a vyrazil dolů z kopce. Nebude čekat v úkrytu až si pro něj přijde jistá smrt. Namísto toho bude první, kdo udeří, a snad i na chvíli odvede nepřátelskou pozornost od ostatních, kteří budou mít šanci utéci, pokud se tak rozhodnou. Jestli má na tomto bitevním poli skončit svůj život, tak to udělá beze strachu a čestně.
Uvnitř se celý třásl, ale jeho pýcha mu nedovolovala to dát najevo. Zdánlivě neohroženě cválal dolů z kopce, zatímco ostatní legionáři se teprve teď probrali a vydali se za ním. Drželi se za ním nějakých patnáct metrů a s bojovým pokřikem se snažili Thorův náskok co nejvíce snížit. Ten stále zůstával osamocen daleko na špici, ale i tak jej podpora ostatních naplnila radostí.
Z postupující velké McCloudské armády se najednou oddělil kontingent zhruba padesáti mužů, kteří se vydali tryskem vstříc Thorovi a ostatním. Byli vzdáleni nějakých sto metrů a rychle se blížili. Thor založil do svého praku těžký kámen, zamířil na vedoucího jezdce skupiny, a vrhl. Trefil se naprosto dokonale. Kámen zasáhl muže do krku v místě, kde končilo jeho brnění, ale ještě nezačínalo hledí přilbice. Muž po nárazu ztratil rovnováhu a upadl pod nohy ostatních.
Svého koně přitom strhl s sebou, načež se nejbližších tucet jezdců za ním ocitlo v podobných problémech, když se jejich koně před náhlou překážkou vzepjali a poslali své jezdce k zemi též.
Než stačila skupina jezdců zareagovat, měl Thor už založenou další střelu, kterou se tentokrát trefil do spánku dalšího z jezdců, vybaveného pouze obyčejnou helmici, která zakrývala jenom vršek hlavy. Náraz jej zbavil rovnováhy a on navíc instinktivně uhnul do druhé strany, čímž se zřítil na svého souseda a ten potom na dalšího. Několik dalších jezdců šlo tímto způsobem k zemi jako kostky domina.
Kolem Thorovy hlavy proletěl oštěp, potom kladivo a vrhací sekera. Jeho spolubojovníci také očividně nezaháleli. Jejich zbraně prosvištěly vzduchem a srazily se smrtonosnou přesností další jezdce, jejichž pád s sebou téměř pokaždé strhl ještě mnoho dalších.
Thor měl radost, že se jim tak rychle podařilo vyřadit tolik nepřátel, některé přímými zásahy, ale většinu díky zmatku, které ty zásahy vnesly do jejich sevřené formace. Padesátičlenná úderná jednotka se teď válela po zemi v oblacích prachu.
Jenže McCloudská armáda byla obrovská a teď bylo na nich, aby znovu udeřili. Když se Thor přiblížil na čtyřicet metrů, vrhlo po něm několik mužů své vrhací zbraně. Jedno z vrhacích kladiv se řítilo přímo proti jeho hlavě a jemu se podařilo ji na poslední chvíli sklonit. Těžký kus železa mu prosvištěl kolem levého ucha a téměř se o něj otřel. Okamžitě se musel na koňském hřbetě vrhnout zase na druhou stranu, aby se vyhnul dobře mířenému oštěpu, jehož špice tentokrát škrtla o Thorovo brnění a zanechala na něm škrábanec. Ostrý úhel dopadu zbrani naštěstí nedovolil proniknout dovnitř. Jako další přiletěla válečná sekera, kterou ale Thor viděl včas a tak se bez větších problémů stačil zaštítit štítem, který měl připevněný ke svému předloktí. Zbraň se zarazila do štítu, čehož Thor okamžitě využil, vypáčil ji a vrhl zpátky. Její ostří prolétl vzduchem, čiště rozťalo kroužkovou zbroj jednoho z nepřátelských vojáků a zakouslo se mu do hrudi. Muž vykřikl a zřítil se mrtev k zemi.
Thor pobídl Percivala ještě více. Řítil se teď přímo na hlavní z McCloudských řad. Před ním se rozkládal učiněný oceán válečníků. Byla to jasná smrt. Tasil meč, zdvihl jej vysoko nad hlavu a dal se do bojovného křiku. O zlomek vteřiny se k jeho pokřiku přidali i ostatní.
Brzy došlo k nárazu. Před Thorem se objevil velký válečník, který po něm vší silou seknul dvouruční sekerou. Mířil přímo na hlavu. Thor se sehnul a jak projížděl kolem, seknul mocně svým mečem, čímž nepřítele zasáhl do břicha. Ten vykřil a spadl z koně. Jak padal, neudržel už váhu těžké sekery, která se zasekla do hřbetu jeho koně. Ten se splašil a začal kopat kolem sebe, čímž uvedl ve zmatek několik nejbližších koní a ti pak široké okolí.
Thor zatím pokračoval dále ve svém útoku a řítil se přímo do středu nepřátel. Byly jich stovky, ale on byl odhodlán proklestit si cestu co nejhlouběji. Ze všech stran se na něj sypaly údery seker, mečů i palcátů, ale on jednomu po druhém uhýbal nebo je blokoval štítem, a nadále pokračoval skrz nepřátelskou formaci. Byl pro ty urostlé muže příliš rychlý a mrštný a oni jej, zdálo se, také silně podcenili. Brzy se ztratil uvnitř tělesa jejich armády a jenom jeho nejbližší okolí náhle vědělo, kde je, což ostatní uvádělo v ještě větší zmatek.
Rány se teď na něj sypaly ze všech stran, zbraně ocelově zvonily o jeho štít a brnění, které naštěstí zatím drželo. Thor blokoval jednu ránu za druhou svým štítem a mečem. Všechny ale zastavit samozřejmě nedokázal. Jedna rána mečem jej zasáhla do ramene a pronikla skrz. Zakřičel bolestí a sledoval, že se z rány ihned vyhrnula krev. Nárameník naštěstí zmírnil sílu dopadu dostatečně, aby čepel nepronikla příliš hluboko a přeťala svaly a šlachy, takže Thor nadále mohl rukou hýbat. Pokračoval v boji o holý život.
Bil oběma rukama do všech stran. Teď už byl kompletně obklíčený McCloudskými bojovníky. Jeho legionářští přátelé se však záhy probili až k němu a začali vázat nepřátelskou pozornost i na sebe. Třeskot zbraní zesílil. Celé okolí se teď proměnilo v jeden velký zmatek, vyplněný řinčením ocelových zbraní, naražejících na štíty, jedny o druhé i pronikající do brnění i kroužkových zbrojí. Kopí dorážela na hrudní pláty koní a oštěpy létaly vzduchem ve snaze prorazit pláty válečníků. Na obou stranách se ozývaly výkřiky.
Legionáři byli malou a mrštnou jednotkou, těžkým, pouze desetičlenným útvarem, který se rychle pohyboval těžkopádnou, ve zmatek uvedenou armádou, postrádající nadhled. Navíc se jim podařilo dostat se do úzké úžlabiny mezi dvěma skalkami, takže se většina válečníků, obklopujících celé okolí, nemohla k legionářům přímo dostat. Thor bojoval v jednom okamžiku se dvěma či třemi muži, ale ne s více. Ostatní na tom byli podobně a navíc si díky kruhové formaci, kdy se zadky jejich koní téměř dotýkaly, vzájemně mohli krýt záda.
Jednomu z válečníků se podařilo vyvést Thora z rovnováhy, čehož okamžitě využil a mocně udeřil válečným cepem proti Thorově hlavě. Než však stačil úder dokončit, vyskočil na něj se strašlivým skřekem Krohn, zaťal se zadními drápy do hřbetu mužova koně a silnými čelistmi se zakousl do ruky vedoucí cep. Potom ji jediným škubnutím hlavy utrhl v lokti. Muž začal vyděšeně ječet, zatímco z pahýlu jeho ruky stříkala krev. Cep proletěl vzduchem a zasáhl jiného McCloudského válečníka.
Svět se potom proměnil v jednu rozmazanou, krvavou a ukřičenou šmouhu. Thor se oháněl do všech stran a musel vynaložit každičkou kapku ze svých zkušeností z tréninku, aby se bránil, opětoval útoky a hlídal bezpečí svých bratrů i své vlastní. Naprosto přirozeně se v něm teď probudily všechny ty dovednosti, které denně a bez přestávek trénoval od okamžiku, kdy narukoval. Souboj s mnoha útočníky, útočícími ze všech stran, byl specialitou výcviku na Mlžném ostrově a tamní učitel Kibotu si dával notně záležet, aby chlapci tuto schopnost dovedli k dokonalosti. To, co bylo po většinu výcviku utrpením, teď najednou byla přirozenost. Začínal cítit slabou jiskřičku naděje, že pokud se situace nějak razantně nezmění, tak se tu takhle dokáží udržet ještě poměrně dlouho. Stále se samozřejmě strašlivě bál, ale jeho činy už nebyly jenom a pouze výrazem zoufalého hrdinství.
