Kitabı oku: «Pouze kdo je hoden»

Autorská práva © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle zákona o autorských právech USA z roku 1976 nesmí být žádná část této publikace reprodukována, šířena nebo předávána v žádné formě ani za pomoci žádných prostředků, ani nesmí být uložena v žádné databázi nebo systému vyhledávání bez předchozího souhlasu autorky. Tato e-kniha je určena pouze pro Vaše osobní použití. Tuto e-knihu není dovoleno prodávat či darovat dalším osobám. Chcete-li se o tuto knihu podělit s někým jiným, zakupte prosím pro každou další osobu novou kopii. Pokud tuto knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo aniž by byla zakoupena pro Vaši vlastní potřebu, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci této autorky. Toto je fiktivní dílo. Názvy, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď produktem autorčiny fantazie, nebo se používají fiktivním způsobem. Jakákoliv podoba se skutečnými osobami, žijícími nebo mrtvými, je zcela náhodná.

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY, skládající se z osmi knih; epické fantasy ságy TRŮN PRO SESTRY sestávající z osmi částí; nové sci-fi série INVAZNÍ KRONIKY sestávající ze čtyř knih, jejichž počet dále roste; a nové fantasy série OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ, sestávající zatím ze tří knih, jejichž počet dále roste a nové fantasy série CESTA OCELI, sestávající zatím ze tří knih, jejichž počet dále roste. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„Pokud jste si po dočtení série ČARODĚJŮV PRSTEN mysleli, že už nemáte proč žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přichází Morgan Rice s novým příslibem další brilantní série, jež čtenáře zanese do fantastické říše plné trolů, draků, chrabrosti, cti, odvahy, magie a víry v osud. Morgan se znovu podařilo vykouzlit sestavu silných postav, kterým budeme fandit od první až do poslední stránky… Doporučuji do stálé knihovničky každého milovníka dobře napsané fantasy.“

– Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

„Akcí nabitá fantasy bezpochyby uspokojí všechny fanoušky předchozích románů od Morgan Rice, ale i ty, kterým se líbily knihy jako ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho… Fanoušci fantasy literatury pro mladé čtenáře si Ricein nejnovější počin zamilují a budou žadonit o další.“

– The Wanderer, A Literary Journal (o Vzestupu draků)

„Duchaplná fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami, a vytváří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny vypráví o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti… Na všechny, kdo mají rádi napínavá fantasy dobrodružství, čeká za paletou hrdinů, motivů i děje energický spád událostí, jež pozorně sledují, jak se Thor z malého snílka postupně stává mladým mužem, který navzdory mizivým vyhlídkám na přežití neohroženě čelí nebezpečí… A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

– Midwest Book Review (D. Donovan, kritik e-knih)

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny ingredience potřebné pro okamžitý úspěch: hlavní i vedlejší zápletky, záhadnou atmosféru, statečné rytíře a rozvíjející se vztahy plné zlomených srdcí, podvodů a zrady. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a spolehlivě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo si najde místo v knihovnách všech příznivců fantasy literatury.“

– Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která momentálně čítá již 14 svazků), představuje Rice čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož snem je stát se vojákem u Stříbrných, elitní jednotky rytířů, kteří slouží králi… Rice píše příjemným vypravěčským stylem a předkládá poutavý příběh.“

– Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

OHNIVÉ ŽEZLO (Kniha č. 4)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

POUZE UDATNÍ (Kniha č. 2)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

SPONA PRO DĚDICE (Kniha č. 8)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií? Pokud jste je ještě všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich začátky!

Chcete knihy zdarma?

Přihlaste se k odběru e-mailů od Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 grafický román a další exkluzivní dárky! Pro přihlášení navštivte:

www.morganricebooks.com

* * *

Dostal jsem slovo Hospodinovo:

„Než jsem tě zformoval v matčině lůně, znal jsem tě. Ještě než jsi přišel na svět, posvětil jsem tě; národům učinil jsem tě prorokem.“

„Ach ne, Hospodine, Pane můj,“ zvolal jsem. „Neumím přece mluvit! Jsem ještě dítě.“

„Neříkej, že jsi dítě,“ odpověděl mi Hospodin, „ale jdi, kamkoli tě pošlu, a říkej, cokoli ti přikážu. Neboj se jich – vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval.“

Jeremiáš 1:4–7

Část první

Kapitola první

Rea se s leknutím posadila na své prosté posteli a zjistila, že se celá topí v potu. Vzbudily ji hlasité výkřiky, které náhle proťaly noc. Srdce jí zběsile tlouklo. Rozhlížela se v temnotě kolem sebe a doufala, že se nestalo nic vážného, že to byla jen další z jejích nočních můr, jež ji poslední dobou tolik trápily. Prsty obou rukou zaryla do nuzné slaměné matrace, tiše poslouchala a modlila se, aby už po zbytek noci bylo ticho.

Pak se však ozval další výkřik a Rea sebou trhla.

Potom další.

Postupně zaznívaly čím dál častěji – a čím dál blíž.

Rea seděla znehybnělá hrůzou a poslouchala, jak se přibližují. Kromě neutuchajícího deště slyšela také dusot koní, nejdříve jen matně, poté se k nim však přidaly i zvuky tasených mečů. Nic z toho ovšem nedokázalo přehlušit ony výkřiky.

A pak se náhle ozval další zvuk a ten byl snad ještě horší, pokud to vůbec šlo: praskání plamenů. Krev jí ztuhla v žilách, když si uvědomila, že její vesnici zřejmě podpálili. To mohlo znamenat jen jediné: příchod urozených.

Rea vyskočila z postele, jako když do ní střelí, kolenem se uhodila do železného kozlíku, jenž představoval veškerý její majetek, co ve své skromné jednopokojové chatrči měla, a vyběhla z domu. Vynořila se na zablácené ulici, zkrápěné teplým jarním deštěm, a během pár okamžiků byla na kůži promočená. S tím si teď však nehodlala dělat hlavu. Zamrkala ve snaze proniknout pohledem skrze temnotu a přitom se stále pokoušela ze sebe setřást zbytky své noční můry. Všude kolem ní se otevírala okna a dveře, z nichž váhavě vystupovali ostatní vesničané. Všichni se zastavili před svými chatami a upírali zrak směrem k jediné prosté cestě vedoucí do středu vesnice. Rea je následovala a v dálce spatřila záři. Sevřelo se jí srdce. Šířily se odtamtud plameny.

Rea žila v nejchudší části vesnice, ukryté za bludištěm křivolakých uliček, které se sem vinuly od hlavního náměstí. V některých dobách, jako právě nyní, to bylo požehnání. Alespoň tu zůstávala v bezpečí. Nikdo sem nikdy nechodil; polorozpadlé chatrče, v nichž žili pouze podřadní služební, nikoho nezajímaly a ulicemi se nesl odporný pach, který každého zbloudilého návštěvníka rychle odradil. Ree to tu vždycky připadalo jako ghetto, z něhož není úniku.

Když teď ovšem pozorovala, jak nocí šlehají plameny, poprvé v životě pocítila vděk za to, že bydlí až tady na okraji v relativním úkrytu. Urození by se nikdy neobtěžovali proplétat se klikatými uličkami a skrytými cestičkami, které sem vedly. Koneckonců zde stejně nebylo co rabovat.

Rea věděla, že právě proto kolem ní nikdo nepanikaří a všichni její chudobní sousedé jen postávají před svými příbytky a tiše přihlížejí. Právě proto se také nikdo nepokusil rozběhnout do města, aby pomohl vesničanům v centru. Žili tam bohatí lidé, kteří se na ně odjakživa dívali spatra. Nic jim nedlužili. Chudí lidé tu alespoň byli v bezpečí, neměli tedy důvod riskovat své životy, aby pomohli těm, kdo s nimi ustavičně zacházeli jako s prachsprostou lůzou.

Jak však Rea dál pozorovala všeobklopující noc, zarazilo ji, že se plameny nepřestávají přibližovat a dosavadní temnota začíná slábnout. Narudlá záře se očividně rozšiřovala a plížila se směrem k ní. Zkusila zamrkat, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak. Nedávalo to přece žádný smysl. Přesto se zdálo, že raubíři míří sem.

Křik znovu zesílil, Rea si tím byla jistá. Pak plameny náhle vyšlehly z krkolomných uliček sotva třicet metrů před ní a ona sebou překvapeně škubla. Ohromením zůstala stát jako přibitá. Opravdu přicházeli sem. Ale proč?

Ještě než tu myšlenku stihla dokončit, vyřítil se na náměstí tryskem válečný oř s krutě vyhlížejícím rytířem na hřbetě. Jeho brnění bylo celé černé. Hledí měl sklopené, přilbici natočenou doleva. S halapartnou v ruce vypadal jako posel smrti.

Sotva se vynořil na náměstí a už se svou zbraní oháněl po zádech statného starého muže, který se pokusil utéct. Nešťastník neměl čas ani vykřiknout. Halapartna mu bleskově srazila hlavu z ramen.

Ve stejném okamžiku rozčísl noční oblohu blesk a vzápětí se ozval hrom. Déšť nyní nabyl na intenzitě a na náměstí se vyhrnul další tucet rytířů. Jeden z nich nesl nad hlavou standardu. Přestože ji ozařovalo světlo z pochodní, nepodařilo se Ree rozpoznat, jaký je na ní znak.

Vypukl chaos. Vesničany zachvátila panika, začali se otáčet a s řevem se rozutíkali do všech stran. Někteří vběhli na popud nějakého dávného instinktu zpět do svých obydlí, zatímco jiní klouzali po bahnitých cestách a snažili se uniknout úzkými uličkami mezi domy. Ani ti se ovšem nedostali daleko, než je dostihly letící oštěpy a zasáhly je do zad. Rea si uvědomila, že se dnes v noci nevyhne smrti nikdo.

Sama se o útěk ani nepokoušela. Jenom nenápadně ustoupila o krok dozadu, natáhla se za dveře svého domku a pomalu odtamtud vytáhla dlouhý meč, který dostala před mnoha lety darem. Byla to překrásná ukázka řemeslného umu. Zvuk, jenž vydal při tasení z pochvy, jí rozbušil srdce. Držela v rukou mistrovské dílo, zbraň, jakou neměla právo vlastnit. Zdědila ji však po otci. Jak k ní přišel on, to neměla tušení.

Rea zamířila pomalým a rozhodným krokem do středu náměstí. Byla mezi vesničany jediná, kdo v sobě sebral dostatek odvahy postavit se mužům tváří v tvář. Jen ona, křehká sedmnáctiletá dívka, měla kuráž bojovat i navzdory svému strachu. Sama nevěděla, kde se v ní ta statečnost vzala. Ve skutečnosti se chtěla dát na útěk, něco v jejím nitru jí to však odmítalo dovolit. Odjakživa v sobě měla něco, co ji nutilo stavět se ke všem svým strachům čelem, bez ohledu na to, jak mizivá se zdála její šance na úspěch. Neznamenalo to, že se nebála. Ba naopak, bála se moc. Nějaká její část jí ovšem pomáhala i přesto fungovat a vybízela ji najít sílu ho přemoci.

S třesoucíma se rukama stanula před rytíři a ze všech sil se snažila zachovat si chladnou hlavu. Viděla, jak se k ní tryskem rozběhl první kůň, pozvedla meč, postoupila o krok vpřed, sehnula se k zemi a usekla zvířeti nohy.

Dokázala to udělat jen s nesmírným žalem, zmrzačit tak nádherné zvíře. Ještě k tomu, když strávila většinu života pečováním o koně. Jeho jezdec však napřahoval kopí a ona věděla, že je v sázce její přežití.

Kůň ze sebe vyrazil ošklivé zaryčení a Rea si byla jistá, že bude ten zvuk v myšlenkách slýchat až do smrti. Zvíře se skácelo k zemi, hlavou se zabořilo do bláta a vyhodilo rytíře ze sedla. Ostatní koně, kteří se hnali za ním, vběhli přímo do něj, klopýtli o něj a popadali kolem ní na hromadu.

Vše zahalil oblak prachu a chaos. Rea se k nim ke všem otočila čelem, připravená na místě zemřít.

Zničehonic se proti ní rozjel osamělý rytíř, který se od ostatních nápadně lišil svým bílým brněním a bílým ořem. Rea se znovu připravila udeřit mečem, tento rytíř na ni ale byl příliš rychlý. Pohyboval se jako blesk. Sotva stačila zvednout meč, už se shora rozmachoval halapartnou a vyrazil jí čepel z rukou. Když sledovala, jak se od ní její drahocenná zbraň vzdaluje, širokým obloukem proplouvá vzduchem a přistává v bahně na opačném konci náměstí, projela jí paží vlna beznaděje. Meč mohl stejně tak dobře ležet na druhém konci světa.

Rea se ani nepohnula, stále ohromená, že se najednou nemá jak bránit. Ze všeho nejvíc si však připadala zmatená. Rytíř se ji svou ránou nesnažil zabít. Proč?

Než mohla tu myšlenku dokončit, ocitl se u ní znovu rytíř na bílém koni a shýbal se, aby ji popadl. Cítila, jak se jí do hrudi zaryla jeho kovová rukavice, když ji oběma rukama hrubě chytil za košili, jediným pohybem ji vyšvihl k sobě do sedla a posadil si ji před sebe. Tvrdě dopadla na hřbet uhánějícího koně a překvapením vykřikla. Z obou stran ji objímaly rytířovy obrněné paže a pevně ji držely na místě. Neměla ani pořádně čas něco vymyslet, natož se nadechnout, tak těsně ji rytíř svíral. Rea se pokusila zazmítat a házet sebou ze strany na stranu, nebylo to ale nic platné. Rytíř na ni byl příliš silný.

„Přestaň se vzpírat,“ nařídil jí. „Snažím se ti zachránit život.“

Rea si nebyla jistá, jestli mu věří, i tak se ovšem přestala kroutit. Rytíř pokračoval tryskem napříč vesnicí a křivolakými uličkami se proplétal čím dál tím dál od její chatrče. Odněkud k němu přijeli další rytíři a on výhružně zvedl meč.

„Ta je moje,“ okřikl je její únosce a druhý rytíř se zase vzdálil.

„Nejsem tvoje,“ ohradila se Rea s rostoucím strachem. „Nejsem ničí.“

„Venkovanky se umí ohánět, co?“ zasmál se druhý rytíř.

Ten, co zajal Reu na to nic neřekl. Vyjeli z vesnice do otevřené krajiny a náhle se kolem nich rozlehlo blažené ticho. Každou vteřinou se od všeho toho chaosu, rabování a křiku vzdalovali dál a dál a Rea pocítila úlevu, že se opět ocitla ve světě, kde vládne klid. Okamžitě si za to však začala připadat provinile. Měla zemřít ve vesnici po boku svého lidu. Na druhou stranu ji napadlo, že soudě podle toho, jak ji rytíř svírá čím dál tím víc, možná ji čeká mnohem horší osud.

„Prosím,“ podařilo se jí zasípat, třebaže jen s velkými obtížemi.

On ji ale místo odpovědi jen stiskl ještě pevněji, pobídl koně k větší rychlosti a v hustém dešti ji vezl otevřenou loukou, přes pozvolné kopce, dokud nedorazili na místo, kde panovalo naprosté ticho. Působilo to až nadpozemským dojmem, jaký tu vládl klid a mír. Jako by na světě nikdy nebylo nic v nepořádku.

Konečně zastavili na široké náhorní plošině vysoko nad okolní krajinou a pod letitým stromem, který okamžitě poznala. Seděla pod ním v minulosti už mnohokrát.

Jedním rychlým pohybem seskočil z koně, přičemž ji nepustil ze svého sevření, takže ji stáhl s sebou. Přistáli na mokré trávě, oba se zakymáceli a vrávoravě se poroučeli k zemi. Rea cítila, jak se rytíř svalil vedle ní, a měla dojem, že si vyrazila dech. Uvědomila si také, že mohl klidně přistát na ní, čímž by jí mohl vážně ublížit, schválně to však neudělal. Právě naopak, dopadl tak, že její pád ztlumil.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět Rea. „Co po mně chceš?“

„Tomu bys nerozuměla,“ odpověděl rytíř a posadil se. Rea mu neviděla do obličeje. Měl ho skrytý za hledím své bílé přilbice. Skrze průzory dokázala rozeznat jen téměř fialové oči, z nichž vyzařovala nezkrotná síla. Při pohledu na jeho koně si znovu všimla jeho erbu a tentokrát měla příležitost si ho dobře prohlédnout. Dva hadi se na něm ovíjeli kolem měsíce a mezi nimi se skvěla dýka. Celý znak rámoval zlatý kruh.

Rytíř se k ní natáhl a Rea se po něm ohnala. Udeřila ho do brnění, nic tím ale samozřejmě nedokázala. Ona měla slabé malé ruce a snažila se jimi bít do kovové zbroje. Stejně dobře by se mohla pokoušet holýma rukama rozbít skálu.

„Nehodlám ti nijak ublížit,“ ujistil ji rytíř. „Nehodlám s tebou dělat vůbec nic, pokud to po mně nebudeš chtít.“

Rea pochopila, co tím myslí a zarazila se. Bylo jí sedmnáct. Šetřila se, dokud nenajde dokonalého muže. Nepředstavovala si, že to proběhne takhle. Nebo ano? Znovu se jí vybavil její sen, ten, ze kterého se předtím probudila, ten, který ji trýznil již několik měsíců. Ten samý strom, ta samá tráva, ta samá plošina. Ta samá bouřka. Ten samý muž.

Nějakým způsobem to předvídala a náhle si uvědomila, že to na něj celou dobu čekala.

„Mně se o tobě také zdály sny,“ prohlásil. „Zdálo se mi, že ses ocitla v nebezpečí. Zdálo se mi o tom, co z nás vzejde, z našeho spojení na tomto místě. Kdybys tam zůstala s ostatními, zabili by tě bez ohledu na to, jak jsi byla statečná. Tady, pokud chceš, spolu můžeme začít něco nového.“

Rea si vzpomněla na to, co se jí o tomto muži zdálo, a jaký v těch snech byl. Už jen ta myšlenka ji přiměla se k němu natáhnout.

„Ano,“ zašeptala do zvuku padajícího deště.

Rukama jí sjel po šatech a položil ji do trávy pod stromem. Rea s mužem dosud nikdy nebyla, viděla ale, co to obnáší, u zvířat ve vesnici. Avšak na tomhle nebylo nic zvířeckého. Muž nad ní si sundal jen ty nejnutnější části brnění, ani jí neukázal svůj obličej. Přesto s ní zacházel velice jemně, a když přišel čas, Rea se přistihla, jak ho pevně svírá.

Příliš brzy bylo po všem. Rea ležela na trávě a nevěděla, co dělat dál. Někde seshora uslyšela cinkání kovu o kov a věděla, že si rytíř opět nasazuje zbytek brnění. Poté k ní přistoupil a něco jí podával. Vtiskl jí to do dlaně.

Přes kapky deště, které jí v jednom kuse padaly do očí, zamžourala ve snaze rozeznat, o co se jedná. S překvapením zjistila, že se dívá na zlatý řetízek s přívěskem, na němž se vyjímají dva hadi kolem měsíce s dýkou uprostřed.

„Já nejsem žádná děvka, co si nechává platit,“ obořila se na něj.

„Až se narodí, “ odvětil rytíř, „dej mu to a pošli ho za mnou.“

Vzhlédla k němu.

„Odcházíš, že ano?“ zeptala se ho. „Prostě si jen tak odejdeš.“

„Budeš tu v bezpečí,“ ujistil ji, „a kdybych byl pryč příliš dlouho, někdo by mě začal hledat. Bude lepší, když půjdu.“

„Lepší pro koho?“ odsekla Rea. Zavřela oči. I přes šum deště slyšela, jak rytíř nasedá na koně, a nepřítomně vnímala vzdalující se dusot koňských kopyt.

Zničehonic jí začala těžknout víčka. Byla příliš vyčerpaná na to, aby se pohnula, a tak zůstala ležet na místě, kde ji dál bičovaly neodbytné dešťové kapky. Se zlomeným srdcem cítila, jak ji pomalu přemáhá spánek a nechala se jím ochotně unášet. Možná teď alespoň ty nekonečné sny ustanou.

Než se zcela oddala dřímotě, znovu se podívala na řetízek a na něm vyobrazený znak. Pevně ho sevřela v dlani. Byl zhotovený z tak silného zlata, že by dokázal po zbytek života uživit celou její vesnici.

Proč jí ho dal? Proč ji nenechal zemřít?

Řekl, ať to dá mu. Vůbec tu nešlo o ni. Věděl, že otěhotní. Stejně jako věděl, že se jí narodí chlapec.

Jak?

Těsně předtím, než upadla do blaženého spánku, se jí náhle všechno přehnalo před očima. Poslední část jejího snu.

Chlapec. Ve snu přece porodila chlapce. Zrozeného z noci plné zloby a násilí.

Chlapce, jehož osudem bylo stát se králem.

Kapitola druhá

O tři měsíce později

Rea stála jako omámená osamoceně na lesní mýtině, ztracená ve vlastních myšlenkách. Neslyšela ani potok, který jí bublal pod nohama, ani zpěv ptáků z okolního hustého porostu. Dokonce si nevšimla ani kradmých paprsků slunce, jež si proklestily cestu mezi spletitými větvičkami, či stáda laní, které si ji zpovzdálí zvědavě prohlížely. Celý svět jako by se kolem ní rozplynul, až jí před očima zbyla jen jediná věc: žilnatina listu Ukanda, jenž držela v třesoucích se prstech. Opatrně z něj stáhla druhou dlaň, kterou ho doteď zakrývala a pozorně ten široký, zelený list pozorovala. Ke své hrůze spatřila, jak jeho žilky pomalu mění barvu z původní zelené na bílou.

Při tom pohledu měla dojem, jako by se jí do srdce zarýval nůž.

Ukanda totiž neměnila barvu jen tak. Zbělela pouze tehdy, když se jí dotkla žena, která čekala potomka.

Ree se před očima zatočil celý svět. Jak tam tak stála, úplně ztratila pojem o čase i prostoru. V uších cítila tepání vlastního srdce, obě ruce se jí třásly a ona se v myšlenkách vrátila k oné osudné noci před třemi měsíci, kdy jejich vesnici napadli a pozabíjeli víc lidí, než dokázala spočítat. A kdy ji unesl on. Spustila ruce a jednou si zlehka přejela po břichu. Ucítila tam téměř nepatrné vyboulení, načež se v ní opět zvedla vlna nevolnosti. Nyní tedy konečně věděla proč. Prsty nahmatala zlatý přívěsek, jenž tajně nosil kolem krku, samozřejmě hluboko pod oblečením, aby ho nikdo neviděl. Snad po milionté se zamyslela, kdo ten rytíř asi byl.

Ač se jeho poslední slova snažila nesčetněkrát vypudit z hlavy, stejně jí v hlavě zaznívala znovu a znovu.

Pošli ho za mnou.

Tu se za ní ozvalo chřestění křoví a Rea se polekaně otočila. V podrostu spatřila oči jako korálky, které mohly patřit jedině její sousedce Prudence. Upřeně na ni hleděly. Čtrnáctiletá Prudence přišla při útoku o celou svou rodinu. Byla ve vesnici známá jako nenapravitelná všetečka, co hned všechno s radostí vyslepičí, a Rea věděla, že je to ten poslední člověk, který by měl její tajemství odhalit. Se zděšením tedy sledovala, jak se dívčin zrak svezl z Reina obličeje a místo toho se zastavil na měnícím se listu. Prudence překvapením doširoka rozevřela oči.

S nesouhlasným výrazem upustila svůj koš s prádlem, otočila se na patě a uháněla pryč. Ree bylo jasné, že to může znamenat jen jediné: zanedlouho to rozvykládá po celé vesnici.

Při té myšlence se Ree sevřelo srdce a zalila ji vlna strachu. Zbytek vesnice po ní bude nepochybně chtít, aby své dítě zabila. Nebudou stát o nic, co by jim nájezd urozených připomínalo. Proč ji to ale vůbec samotnou tak děsilo? Copak si to dítě vážně chtěla nechat i přesto, za jakých brutálních okolností bylo počato?

Její obavy ji překvapily a čím víc o tom uvažovala, tím víc si uvědomovala, že se obává o bezpečí svého dítěte. To ji zaskočilo. Z rozumové stránky věděla, že si ho nechat nechce; jen by tím celou vesnici vystavila nebezpečí. Urozeným, kteří je napadli, by tak narostl ještě větší hřebínek. A zbavit se dítěte by teď bylo tak jednoduché. Stačilo požvýkat kořínek Yukaby a po příští koupeli by si s ním nemusela dělat starosti.

Jenže na vnitřní úrovni cítila, jak jí v útrobách roste děťátko, a její tělo ji nabádalo k něčemu, co naprosto protiřečilo rozumu: ať si ho nechá. Ať ho opatruje. Přece jen to bylo její dítě, přesně, jak jí to sny slibovaly.

Rea vyrostla jako jedináček a sirotek. Nikdy nepoznala své rodiče a odjakživa se životem musela prodírat sama, aniž by měla někoho, kdo by ji miloval nebo koho by milovala ona. Právě po někom takovém přitom zoufale toužila. Už ji nebavilo být pořád sama, schovávat se odříznutá v nejchudší části vesnice, hrabat se ve špíně, jen aby se uživila, a od rána do večera dřít jako o duši bez naděje, že to někdy skončí. Věděla, že si vzhledem ke svému postavení nikdy nenajde muže; rozhodně ne takového, který by se jí hned od počátku nehnusil. Nikdy už se jí také zřejmě nenaskytne možnost mít další dítě.

Reu v tu chvíli znenadání pohltila hluboká touha. Tohle je nejspíš její jediná šance. Teprve teď, když byla těhotná, si uvědomila, jak moc si toto dítě přeje. Nic na světě si nepřála víc.

Rea se vydala zpět na cestu do vesnice. Byla rozčilená a mísila se v ní celá řada protichůdných emocí. Zdaleka si nepřipadala připravená čelit nesouhlasným tvářím, které na ni nepochybně čekají. Ostatní vesničané budou trvat na tom, aby ve vesnici nepřežila ani jediná památka na raubíře, jež je připravili o všechno. Nikdy nepochopí, že se věci s tímhle mužem měly jinak, že ji ochránil. A Rea jim to stěží mohla mít za zlé. Nájezdníci tuto taktiku používali zcela běžně – zaseli své sémě do lůn vesničanek, aby tak získali vládu a kontrolu nad vesnicemi po celém království. Někdy si pro své dítě dokonce nechali poslat. Přivést na svět jejich potomka jen sytilo ten jejich začarovaný kruh násilí.

Nic z toho však nedokázalo změnit, co cítila. V jejím nitru vznikal nový život. Cítila ho při každém kroku, při každém úderu srdce, jako by tepal spolu s ním. Dodávalo jí to sílu.

Rea procházela uličkami uprostřed vesnice a mířila ke svému maličkému příbytku. Přemítala přitom, jak se jí celý svět obrátil vzhůru nohama a co si o tom má myslet. Těhotná. Vždyť ani pořádně nevěděla, jak být těhotná. Neměla tušení, jak se rodí dítě, natož jak se vychovává. I sama sebe dokázala uživit jenom s obtížemi, jak si teď bude moct dovolit nový přírůstek?

Přesto všechno ale cítila, jak jí tělem prostupuje nová síla a proudí jí v žilách. Poslední tři měsíce si matně uvědomovala, že se v ní něco takového skrývá, avšak nyní vytryskla na povrch a zcela ji pohltila. Byla to síla, jakou si sama nedokázala představit. Síla budoucnosti a naděje. Síla šance. Na život, jenž jí dosud byl odepírán.

Byla to síla, která si žádala, aby sama sebe překonala.

Rea zvolna kráčela blátivou ulicí, když náhle poprvé zaregistrovala své okolí, odkud na ni upíraly zraky davy vesničanů. Otočila se a spatřila, jak se do ní z obou stran ulice zabodávají zvědavé a nesouhlasné pohledy starých i mladých žen, starců i chlapců, osamělých přeživších a zmrzačených mužů, jejichž těla zohavovaly jizvy z oné strašlivé noci. V jejich tvářích se zračilo nekonečné utrpení. A všechny ty tváře hleděly na ni a na její břicho, jako by to nějakým způsobem všechno zavinila ona.

Rea mezi nimi rozeznala i dívky jejího věku. Z jejich strhaných obličejů však nevyzařovala jediná známka soucitu. Věděla, že mnohé z nich té noci potkal podobný osud, ovšem každá z nich ho již zažehnala kořenem. Neušlo jí, že mají oči plné smutku, a vycítila, že chtějí, aby ho s nimi musela sdílet i ona.

Všimla si, jak dav kolem ní houstne, a když vzhlédla, s překvapením zjistila, že jí někteří z vesničanů zastoupili cestu. Zdálo se, že se tu sešla celá vesnice, mladí i staří, muži i ženy. Z tváří jim čišela nesmírná bolest; bolest, kterou s nimi plně sdílela. Zastavila se a pohled jim vracela. Věděla, co po ní chtějí. Chtějí, aby zabila svého syna.

Ta myšlenka ji naplnila nenadálým vzdorem-a v tom okamžiku si umínila, že to nikdy nedopustí.

„Reo,“ ozval se odněkud z davu drsný hlas.

Patřil Severnovi, muži středního věku s tmavými vlasy a vousy. Po tváři se mu táhla dlouhá jizva, kterou si odnesl z oné krvavé noci. Stál uprostřed celého shluku a hrozivě se na ni mračil. Pohledem si ji přeměřil od hlavy k patě, jako kdyby byla kus dobytka. Reu napadlo, že vlastně sám není o moc lepší, než urození. V tomto ohledu byli všichni stejní: každý z nich si myslel, že má právo kontrolovat její tělo.

„Vem si kořen,“ prohlásil zlověstně. „Vem si kořen a zítra to budeš mít všechno za sebou.“

Žena po Severnově boku postoupila o krok vpřed. Luca. I ji té noci napadli, ale ona už kořen snědla před týdnem. Rea ji slyšela, jak celou noc sténá a pláče nad ztraceným potomkem.

Luca k ní natáhla ruce s váčkem plným žlutého prášku. Rea ucukla. Cítila na sobě oči celé vesnice. Všichni čekali, až si z pytlíku nabere.

„Luca tě doprovodí k řece,“ dodal Severn. „A zůstane s tebou přes noc.“

Rea mu pohled oplatila a cítila, jak jí tělem stoupá jakási neznámá síla. S ledovým výrazem po nich po všech přejela očima.

Nic neřekla.

Tváře vesničanů se zatvrdily.

„Nepokoušej se nám vzdorovat, děvče,“ přidal se další muž, pokročil vpřed a tak úporně přitom svíral svůj srp, že mu z toho zbělely klouby na prstech. „Nesnaž se znesvětit památku mužů a žen, o něž jsme přišli, když za nás té noci položili život. Udělej, co se od tebe čeká. Udělej, co se na tvém místě patří.“

Rea se zhluboka nadechla a samotnou ji zaskočilo, jak rozhodně se její hlas rozezněl, když odpověděla:

„Neudělám.“

Málem svůj hlas ani nepoznala. Měla dojem, že je mnohem hlubší a zní dospěleji, než kdy předtím. Jako kdyby se z ní přes noc stala žena.

Dívala se, jak jim zlostí rudnou obličeje. Připomínalo jí to mrak, který náhle zahalí slunce. Pak z davu se zamračením vystoupil další muž, Kavo, z něhož vyzařovala přirozená autorita. Ree sklouzl pohled k jeho ruce, v níž držel důtky.

„Můžeme to udělat po dobrém,“ pronesl ocelovým tónem, „anebo po zlém.“

Ree se divoce rozbušilo srdce, přesto mu však zpříma pohlédla do očí a neuhýbala. Vzpomněla si, co jí kdysi řekl otec, když byla ještě malinká: nikdy se nevzdávej. Nikomu. Vždy si stůj za svým, i když se všechno ostatní obrací proti tobě. Obzvlášť, pokud se všechno ostatní obrací proti tobě. Vždycky si hlídej toho největšího darebáka. Zaútoč jako první. I kdyby tě to mělo stát život.

Rea vyrazila do akce. Bez přemýšlení se natáhla, vytrhla jednomu z přihlížejících z rukou dlouhou hůl, jednou nohou vykročila vpřed a vší silou bodla Kava do solar plexu.

Kavo zalapal po dechu a zlomil se v pase. Rea mu však nehodlala dát žádnou šanci, a tak se znovu rozmáchla a tentokrát ho praštila do obličeje. V nose mu ošklivě zapraskalo, muž upustil důtky a se skučením se svezl do bláta, kde se zbědovaně držel za nos.

Rea vzhlédla, hůl stále v ruce, a viděla, že ji pozorují zástupy zděšených a šokovaných obličejů. Předchozí jistota z nich rychle vyprchávala.

„Je to můj syn,“ zavrčela. „A já si ho nechám. Jestli se ke mně ještě někdo přiblíží, nedostane do břicha holí, ale mečem!“

Nato sevřela hůl o něco pevněji, otočila se na patě a pomalým krokem se dala na odchod. Cestu si přitom razila lokty. Věděla, že se nikdo neodváží jít za ní. Přinejmenším ne hned.

Pomalou chůzí se od davu vzdalovala. Ruce se jí třásly a srdce jí bušilo jako o závod. Věděla, že než se dítě narodí, čeká ji šest neskutečně dlouhých měsíců.

A stejně dobře věděla, že až si pro ni příště přijdou, bude to, aby zabíjeli.

Kapitola třetí

O šest měsíců později

Rea ležela na hromadě kožešin vedle malinkého krbu, v němž sálal oheň, a naprosto osamocená srdceryvně sténala a křičela, neboť jí zmítaly porodní bolesti. Venku vyl ledový zimní vítr a zuřivá vichřice lomcovala okenicemi, které každou chvíli prudce narážely do zdí domu, takže dovnitř propouštěly sněhové závěje. Zběsilá bouře venku celkem výstižně vyjadřovala její vlastní rozpoložení.

Rea seděla u malého ohníčku a tvář se jí leskla potem, přesto se však navzdory tančícím plamenům nedokázala zahřát. Dítě ji bez ustání kopalo a převalovalo se jí v břiše, jako kdyby chtělo už už vyskočit ven. Byla mokrá na kost, byla jí zima, celá se třásla a rostla v ní jistota, že se nedožije rána. Zalila ji další vlna bolestí a ona si už po několikáté té noci přála, aby ji ten rytíř tehdy nechal napospas smrti. V porovnání s tím, jak se cítila teď, by jí prokázal milosrdenství. Tahle pomalá muka, tato noc plná nesnesitelné agónie, byla tisíckrát horší, než co jí kdo kdy mohl udělat.

Vtom náhle její výkřiky i kvílení větru přehlušil další zvuk-nejspíš jediný zvuk, který v ní v tu chvíli ještě dokázal probudit ochromující zamrazení strachu.

Byl to zvuk blížícího se davu lidí. Rozzuřeného davu vesničanů, jež, jak si uvědomovala, sem přišli zabít její dítě.

Rea v sobě sebrala poslední zbytky sil, o nichž ani nevěděla, že je ještě má, a celá roztřesená se nějakým zázrakem zvedla z podlahy. Se sténáním a křikem se kolébavě vyškrábala na kolena. Natáhla se k dřevěnému věšáku na zdi, pevně ho uchopila a s vypětím všech sil a jediným pronikavým výkřikem se přitáhla a postavila na nohy.

Nedokázala říct, jestli ji víc bolelo ležet nebo stát. Neměla však čas nad tím teď dumat. Zvuky davu se ozývaly čím dál tím hlasitěji, což znamenalo čím dál tím blíž, a ona věděla, že tu budou co nevidět. Její vlastní smrt by ji nyní ani nijak zvlášť netrápila. Ovšem smrt jejího děťátka, to bylo něco úplně jiného. Musela své miminko dostat do bezpečí, ať to stojí, co to stojí. Bylo to opravdu zvláštní, ale připadala si s životem dítěte mnohem víc spjatá, než se svým vlastním.

Ree se podařilo doklopýtat až ke dveřím. Tvrdě do nich narazila a musela se opřít o kliku, aby se vůbec udržela na nohou. Pár vteřin tam tak zůstala stát, hluboce dýchala a s rukou na klice sbírala síly a odvahu. Nakonec ji stiskla. Zároveň popadla vidle, které stály vedle u stěny, opřela se o ně jako o berli a otevřela dveře dokořán.

Okamžitě se do ní opřel prudký vítr a sněhová vánice tak mrazivá, že ji připravila o dech. I přes zuřící vichřici však slyšela křik lidí a srdce jí pokleslo, když v dálce uviděla pochodně, jež si k ní nocí brázdily cestu jako hejno rozzuřených světlušek. Rea vzhlédla k obloze a mezi mraky na okamžik spatřila obrovský, krvavě rudý měsíc, který vyplňoval celé nebe. Zalapala po dechu. To přece není možné. V životě neviděla, aby měsíc rudě zářil nebo aby se vůbec během bouře objevil. V břiše ucítila ostré kopnutí a najednou si byla bez pochyby jistá, že ten měsíc je znamení. Znamení, které souvisí s narozením jejího dítěte.

Kdo to bude? napadlo ji.

Oběma rukama si sáhla na břicho, zatímco se v ní malý človíček dál divoce zmítal. Cítila jeho sílu a touhu dostat se ven, jako kdyby se chtěl davu vesničanů postavit sám.

A pak byli najednou tu. Noc prozářily šlehající plameny pochodní a z uliček se vyhrnuly zástupy vesničanů, všichni směřující k ní. Kdyby byla ve své původní kondici, silná a schopná, postavila by se jim. Jenže teď dokázala sotva chodit-sotva se udržela na nohou-a čelit jim tedy nepřipadalo v úvahu. Ne s dítětem na cestě.

Přesto však cítila, jak jí v žilách proudí vztek a spolu s ním i jakási prazvláštní síla, prvotní síla jejího dítěte. Současně ji zaplavila vlna adrenalinu a její porodní bolesti na okamžik odezněly. Na chviličku se zase cítila být sama sebou.

To už se k ní ale řítil první z vesničanů, malý, obtloustlý muž se srpem v ruce. Když už byl skoro u ní, Rea se natáhla za sebe, oběma rukama sevřela vidle, ukročila o krok stranou a s křikem divokého zvířete mu je zabodla do břicha.

Muž se šokovaně zastavil a zhroutil se jí k nohám. Zbytek davu rovněž ustal v pohybu a s úžasem na ni zíral. Její vzdor ho zjevně zaskočil.

Rea na nic nečekala. Rychlým pohybem uvolnila vidle, zatočila s nimi nad hlavou a praštila jimi po hlavě dalšího vesničana, který na ni vyběhl s tlustou sukovicí. I on se rychle poroučel k zemi a přistál v závěji u jejích nohou.

Nato Rea ucítila příšernou bolest v boku, to jak na ni ze strany skočil třetí muž a porazil ji do sněhu. Setrvačností ještě několik metrů klouzali po zledovatělé zemi. Rea řvala bolestí, protože ji dítě uvnitř začalo opět kopat. Pustila se s mužem do ukrutného zápasu v boji o holý život, a když jeho sevření konečně na chviličku povolilo, zakousla se mu zuby zoufale do tváře. Muž ze sebe vyrazil děsivý výkřik, Rea však jen zesílila svůj stisk, až mu vytryskla krev. Cítila v ústech její kovovou pachuť, odmítala se ale pustit a celou dobu přitom myslela jen na své děťátko.

Nakonec se z ní svalil a držel se za tvář. Rea věděla, že přišla její příležitost. Neohrabaně se na kluzkém sněhu začala škrábat na nohy, aby se dala na útěk. Skoro už se jí podařilo postavit, když náhle ucítila, jak ji zezadu někdo popadl za vlasy. Prudce jí škubl, takže se zase skácela k zemi, a táhl ji za sebou. Málem jí přitom z hlavy vytrhal všechny vlasy. Ohlédla se a viděla, jak se na ni shora mračí Severn.

„Mělas mě poslechnout, dokud jsi měla možnost,“ zavrčel. „Teď přijdeš spolu se svým dítětem o život i ty.“

Uslyšela z davu jásot a věděla, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Zavřela oči a začala se modlit. Nikdy sice mezi věřící nepatřila, v této chvíli však i ona našla cestu k Bohu.

Každou částečkou své bytosti se modlím za záchranu tohoto dítěte. Klidně mě nech zemřít. Jen prosím zachraň moje dítě.

Jako by v odpověď na její modlitbu najednou ucítila, jak tah na jejích vlasech povolil a zároveň uslyšela tupou ránu. S podivem vzhlédla, aby zjistila, co se děje.

Při pohledu na svého zachránce ztuhla ohromením. Byl to o několik let mladší chlapec, Nick. Stejně jako ona byl i on potomkem chudého farmáře a nikdy mu to dvakrát nemyslelo, pročež si ho ostatní vždycky dobírali. Ona se k němu ovšem odjakživa chovala vlídně. Možná si na to teď vzpomněl.

A tak nyní pozorovala, jak se Nick napřahuje sukovicí a udeřuje Severna ze strany do hlavy, takže nad Reou ztrácí kontrolu.

Nato se Nick výhružně obrátil ke zbytku davu, zvedl svou palici a chránil ji před ostatními.

„Rychle, utíkej!“ křikl na ni. „Než tě zabijou!“

Rea na něj pohlédla se směsicí šoku a vděčnosti. Dav ho za to, co provedl, nepochybně ubije.

Spěšně se vyhoupla na nohy a dala se na útěk. Nohy jí na sněhu neustále podkluzovaly, byla však odhodlaná dostat se co nejdále, dokud má čas. Vběhla do spleti uliček a než se v ní zcela vytratila, naposledy se ohlédla na Nicka. Divoce se oháněl svou palicí a odrážel od sebe dotírající vesničany. Pak se ale několika mužům podařilo k němu dostat a srazit ho k zemi. Cestu již nikdo nezahrazoval, a tak se vyřítili za ní.

Rea utíkala. Sotva popadala dech, dál však kličkovala úzkými uličkami ve snaze najít nějaký úkryt. Dávila se, sužovaly ji příšerné bolesti a nevěděla, jak dlouho ještě dokáže pokračovat.

Konečně se vynořila v bohatší části vesnice, mezi elegantními domy z kamene. Bleskově se ohlédla a s hrůzou shledala, že se vzdálenost mezi jí a jejími pronásledovateli zmenšuje. Dělilo je od ní jen slabých deset metrů. Ree navíc docházel dech a při běhu čím dál víc klopýtala. Věděla, že se blíží ke konci svých sil. Začínala ji přepadat další vlna porodních bolestí.

Tu se odněkud ozvalo hlasité zaskřípání. Rea vzhlédla a spatřila, jak se před ní dokořán otevírají starodávné dubové dveře. S překvapením uviděla starého apatykáře Fiotha, který s široce rozevřenýma očima vyhlížel ze své malé kamenné pevnosti a mával na ni, aby rychle běžela za ním. Natáhl se a silou, jakou by od něj v jeho věku nečekala, vtáhl Reu do své luxusní rezidence.

Jen co byla vevnitř, prudce za ní přibouchl dveře a zamkl je na závoru.

O pouhých pár vteřin později se začaly otřásat pod náporem pěstí a srpů desítek rozběsněných vesničanů, kteří se je snažili vyrazit. K Reině nesmírné úlevě se však dveře ani nehnuly. Byly dobrých třicet centimetrů tlusté a o několik set let starší než ona a jejich těžké železné závory se ani neprohnuly.

Rea se zhluboka nadechla. Její dítě bylo v bezpečí.

Fioth se k ní naklonil a pozorně si ji prohlížel. Ve tváři se mu zračil hluboký soucit. Jeho laskavý pohled jí pomohl víc než cokoli jiného. Ve vesnici se na ni s takovou vlídností nikdo nepodíval už hezkých pár měsíců.

Pomohl jí ze sebe shodit kožešiny. Cítila, jak na ni jde další záchvat porodních bolestí a zalapala po dechu. V domě panovalo poklidné ticho; sněhová vánice, která se stále proháněla po vrcholcích střech, sem doléhala jen tlumeně. Navíc tu bylo příjemně teplo.

Fioth Reu dovedl ke krbu a jemně ji položil na lůžko z kožešin. Teprve v tu chvíli to na ni všechno dolehlo: ten běh, boj i bolest. Zhroutila se. I kdyby se dveře snažilo vyrazit tisíc lidí, věděla, že už se nepohne.

Tělem jí projela ostrá bolest a ona zmučeně zaječela.

„Já už dál utíkat nemůžu,“ vydechla Rea za sílícího vzlykání. „Já už prostě nemůžu.“

Fioth jí na čelo položil chladivý obklad.

„Teď už nikam utíkat nemusíš,“ řekl stařeckým, uklidňujícím hlasem, jako by to už sám všechno zažil. „Jsem tu s tebou.“

Další vlna bolesti ji přiměla znovu zavřísknout a zasténat. Měla dojem, jako by ji něco trhalo vedví.

„Pořádně se zakloň!“ poručil jí.

Udělala, co jí nařídil-a o vteřinku později to ucítila. Obrovský tlak mezi nohama.

Náhle se ozval zvuk, který ji zprvu vystrašil.

Nářek.

Křik dítěte.

Bolest ji málem připravila o vědomí.

Napůl v bezvědomí sledovala apatykářovy šikovné ruce, jak z ní vytahují dítě, blíží se k ní s něčím ostrým a přestřihávají pupeční šňůru. Viděla ho otírat miminko osuškou a ujišťovat se, že má volné plíce, nos i hrdlo.

Nářek a křik se nyní domem rozléhal ještě hlasitěji.

Rea propukla v pláč. Při tom zvuku ji zaplavila neskonalá úleva. Pronikal jí do srdce a přehlušoval i zběsilé bušení, které se neustále ozývalo ode dveří. Dítě.

Její dítě.

Bylo naživu. Navzdory veškeré nepřízni osudu se přece jen narodilo.

Rea si matně uvědomovala, že ho apatykář zabaluje do deky a vkládá jí ho do náruče. Poprvé ucítila jeho teplo. Cítila na hrudi jeho váhu a pevně ho k sobě tiskla, zatímco miminko dál vyřvávalo a plakalo. Nikdy v životě nepoznala tak úžasný pocit radosti. Z očí se jí řinuly obrovské slzy štěstí.

Vtom se zvenčí ozvalo něco dočista jiného. Dusot kopyt. Řinčení zbroje. A poté výkřiky. Náhle už k nim nedoléhal řev davu, který ji chtěl zabít – ale davu, který sám čelil zabíjení.

Rea tomu hluku zmateně naslouchala a snažila se pochopit, co se děje. Pak pocítila, jak ji zalévá úleva. No jistě. Urozený se vrátil, aby ji zachránil. Aby zachránil své dítě.

„Díky Bohu,“ hlesla. „Rytíři mi přišli na pomoc.“

Tělo jí znenadání naplnila vlna optimismu. Třeba ji od toho všeho odveze. Třeba bude mít šanci začít nový život. Její syn vyroste na hradě, stane se z něj velký pán a třeba se tam najde místo i pro ni. Její děťátko bude mít dobrý život. Ona bude mít dobrý život.

Zaplavila ji úleva a po tvářích jí nepřestávaly kanout slzy štěstí.

„Ne,“ opravil ji apatykář s těžkým srdcem. „Nepřišli sem, aby tvé dítě zachránili.“

Nechápavě se na něj podívala. „Tak proč tedy?“

Ponuře jí pohled vrátil.

„Aby ho zabili.“

Zděšeně na něj zírala. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Nechtěli se spoléhat na práci vesničanů,“ dodal Fioth. „Potřebovali se ujistit, že bude čin vykonán správně, jejich vlastníma rukama.“

V Ree by se krve nedořezal.

„Ale…“ zakoktala se ve snaze to pochopit, „…moje dítě je přece jednoho z nich. Jejich velitele. Tak proč? Proč by ho měli chtít zabít?“

Fioth sklíčeně zavrtěl hlavou.

„Ti muži, které slyšíš, k němu nepatří. Jsou to jeho protivníci. Chtějí jeho potomka zabít. A tebe chtějí zabít také.“

Díval se na ni přitom s tak panickou naléhavostí, že si s hrůzou uvědomila, že mluví pravdu.

„Oba odsud musíte okamžitě utéct!“ vybízel ji. „Hned!“

Skoro tu větu ani nedokončil, když se ozvala ohlušující rána železa na dřevo. Tentokrát se ovšem nejednalo o malý farmářský srp – toto bylo profesionální vojenské beranidlo. Při jeho nárazu se dveře viditelně prohnuly.

Fioth se k ní obrátil s očima doširoka rozevřenýma strachem.

„BĚŽ!“ vykřikl.

Rea na něj vystrašeně hleděla a nedokázala si představit, jak se jí v současném stavu podaří byť jenom vstát.

On ji však popadl a trhnutím ji vytáhl na nohy. Zaskučela bolestí, každý pohyb jí způsoboval agónii.

„Prosím!“ plakala. „Strašně to bolí! Nech mě umřít!“

„Podívej se do náruče!“ zařval na ni. „Copak chceš, aby umřel i on?“

Rea sklopila oči k chlapci, který jí kvílel v náručí, a uvědomila si, že má pravdu. Nemůže ho tu nechat zemřít. Ve stejnou chvíli se dveře otřásly pod dalším nárazem.

„A co ty?“ zajíkla se. „Vždyť tebe také zabijí.“

Rezignovaně přikývl.

„Já už jsem si odžil spoustu let,“ odpověděl. „Jestli je můžu zdržet a dát ti šanci na únik, rád za to položím to málo, co mi ze života ještě zbývá. Teď už běž! Dej se k řece! Najdi si tam člun a uteč odsud! Rychle!“

Než se nad tím stihla zamyslet, znovu jí trhl a vedl ji k zadnímu vchodu pevnosti. Pak se zničehonic zastavil a odhrnul gobelín, který před ním visel na zdi. Skrývaly se za ním v kameni vytesané dveře. Vší silou se do nich opřel a za hlasitého skřípění je otevřel. Z druhé strany zavanul prastarý vzduch. Do pevnosti pronikl studený průvan.

Sotva se dveře otevřely, vystrčil ji i s dítětem ven.

Rea se rázem ocitla zpátky uprostřed sněhové bouře. S dítětem přitisknutým k hrudi klopýtala po strmém, zasněženém břehu řeky. Klouzalo jí to a podjíždělo, takže měla dojem, jako by se jí pod nohama hroutil celý svět a jen stěží dokázala pokračovat v pohybu. Do stromu, který stál nedaleko od místa, kudy probíhala, udeřil blesk a prozářil celou noc. Strom se pod jeho náporem zlomil a v plamenech přistál jen kousíček od Rey.

Rea zakopla a udělala kotrmelec; instinktivně se přitom stočila, aby ochránila své dítě, a ucítila, jak jí z krku sjíždí řetízek, který jí pro chlapce věnoval jeho otec. Přistál ve šlehajících plamenech. Rea ulomila tenkou větvičku, aby ho odtamtud vylovila, a podařilo se jí ho na ni navléct právě v okamžiku, kdy se větvička vznítila. Na vteřinu ho nechala houpat ve vzduchu, avšak když uviděla, jak se po něm natahuje malinká dětská ručička, zachvátilo ji zděšení.

Chlapeček zařval, načež Rea řetízek bleskově odhodila stranou. Nezajímalo ji už, kdo jí ho dal. Při pohledu na dokonalý obrys přívěsku na ručce jejího dítěte ji naplnila hrůza. Připadalo jí to jako osudové znamení.

Terén se nyní začal svažovat o něco prudčeji a Rea znovu uklouzla. Tentokrát upadla na zadek a pak už se s křikem řítila po svahu dolů, až ke kraji řeky.

Když tam konečně dorazila, vydechla úlevou. Najednou jí došlo, že kdyby celý ten svah nesjela, zřejmě by sem nikdy nedoběhla. Zvedla oči zpátky k vrcholu a překvapilo ji, jak dlouhou vzdálenost urazila. Zároveň ovšem s hrůzou spatřila, jak se rytíři dobyli do Fiothovy pevnosti a zapálili ji. Oheň divoce sálal i ve sněhu a Rey se zmocnil příšerný pocit viny. Vždyť ten starý dobrák zemřel kvůli ní.

O moment později vyrazili ze zadních dveří rytíři, zatímco další ji objížděli na koních. Viděla, že si jí všimli a bez prodlení se za ní rozjeli.

Rea se otočila a chtěla se dát na další útěk, jenže už neměla kam. Stejně nebyla ve stavu na to, aby někde pobíhala. Jediné, co mohla udělat, bylo padnout na kolena u břehu řeky. Věděla, že tady zemře. Nezbývala jí už žádná naděje.

Nicméně pro její děťátko tu naděje pořád zůstávala. Rozhlédla se kolem, dokud očima nespočinula na spleti klacíků. Jednalo se nejspíš o bobří hnízdo, ovšem navrstvené tak hustě, že připomínalo košík. Poháněná mateřskou láskou rychle přemýšlela. Natáhla se a hnízdo sebrala. Pak do něj spěšně položila své dítě. Opatrně ho vyzkoušela dát na vodu a s nesmírnou úlevou zjistila, že se nepotápí.

Rea se připravila odstrčit košík od břehu do poklidných vod říčky. Pokud ho zachytí proud, odnese ho daleko odsud. Někam dál po proudu řeky. Jak daleko a jak dlouho to potrvá, to nevěděla. I malá šance na přežití však byla pořád lepší než žádná.

Se vzlykáním se sklonila a políbila své dítě na čelo. S žalostným výkřikem sevřela jeho malé ručky ve svých dlaních.

„Miluju tě,“ řekla mu mezi vzlyky. „Nikdy na mě nezapomeň.“

Dítě také zakřičelo, jako kdyby jí snad rozumělo. Vydalo ze sebe pronikavý vzlyk, jenž přehlušil dokonce i zahřmění, které následovalo další rozeklaný blesk, i dusot kopyt blížících se koní.

Rea věděla, že už nesmí otálet. Postrčila košík a pozorovala, jak se ho záhy zmocnil proud. S pláčem sledovala, jak košík mizí v temnotě.

Jen co se jí ztratil z dohledu, ozval se za ní řinkot zbroje. Otočila se a spatřila, jak pouhých pár metrů od ní sesedá ze svých koní několik rytířů.

„Kde máš to děcko?“ zeptal se jeden z nich a jeho hlas se zpoza sklopeného hledí pronikavě nesl běsnící bouří. To hledí se ovšem ani zdaleka nepodobalo tomu, jaké měl na sobě onen rytíř, co ji před tolika měsíci unesl. Tento muž měl na sobě rudé brnění zcela jiného tvaru a v jeho tónu nezaznívala žádná laskavost.

„Já…,“ začala.

Potom ucítila, jak se jí zmocňuje vztek – vztek ženy, která ví, že brzy zemře. Ženy, která nemá co ztratit.

„Je pryč,“ vyštěkla vzdorovitě. Usmála se. „A vy ho nikdy nenajdete. Nikdy.“

Muž zlostně zavrčel, přistoupil k ní o krok blíž, tasil meč a bodl ji.

Rea ucítila v hrudi příšernou agónii a bezmocně zalapala po dechu. Celý její svět jako by se najednou stával lehčím, ale poté, co si prožila v předchozí hodině, už to vlastně ani nebylo tak hrozné. Zalapala po dechu. Připadalo jí, že je celý svět lehčí a lehčí a že ji pohlcuje bílé světlo. Věděla, že umírá.

Už se ovšem ničeho nebála. Naopak se cítila jako vítěz. Její děťátko bylo v bezpečí.

A tak když padla tváří napřed do řeky a zbarvila její vody do ruda, věděla, že je po všem. Její krátký, těžký život byl u konce.

Její chlapec bude ale žít navěky.

* * *

Venkovská selka Mithka klečela na břehu řeky po boku svého manžela. Oba se horečně modlili, protože je nenapadalo, kde jinde hledat v této tajemné bouři útěchu. Měli dojem, že se blíží konec světa. Už jen ten krvavě rudý měsíc byl sám o sobě neblahým znamením, a že se navíc ukázal při takové bouři – to už přesahovalo veškerý rozum. Bylo to neslýchané. Mithka věděla, že se chystá něco výjimečného.

Společně tam tedy klečeli u řeky, tváře si nechali bičovat větrem a sněhem a žena se modlila za ochranu své rodiny. Za smilování. Za odpuštění všeho, v čem kdy pochybila.

Mithka byla zbožná žena, která už spatřila mnoho slunečních cyklů. Přivedla na svět sedm dětí a žila spokojený život. Chudobný, ale spokojený. Hleděla si svého, starala se o ostatní a nikdy nikomu neublížila. Modlila se k Bohu, aby ochránil její děti, její domácnost a jejich skromný majetek. Předklonila se, položila dlaně do sněhu, zavřela oči a sehnula se, dokud se čelem nedotýkala země. Modlila se k Bohu, aby jí dal znamení.

Pomaloučku hlavu zase zvedla. Jen tak udělala, rozšířily se jí oči a srdce se jí při pohledu před sebe divoce rozbušilo.

„Murko!“ vydechla.

Její manžel se otočil a podíval se stejným směrem. Nyní tam oba klečeli a zírali ztuhlí úžasem.

To přece nebylo možné. Mithka několikrát rychle zamrkala, nic se však nezměnilo. Před nimi se na vodě pořád pohupoval košík, unášený říčním proudem.

A v tom košíku bylo dítě.

Chlapeček.

Nocí se nesl jeho křik a přehlušoval dokonce i bouři a neskutečné hřmění hromu. Každé jeho zakřičení bodalo Mithku u srdce.

Vrhla se do řeky, brodila se hloub a hloub a nevšímala si přitom ledových vod, které se jí jako nože snažily dostat pod kůži. Popadla košík a razila si cestu proti proudu zpět ke břehu. Pohlédla na novorozeně v košíku a viděla, že je pečlivě zabalené do deky a že se jakýmsi zázrakem ani nenamočilo.

Začala si ho prohlížet víc zblízka a s údivem postřehla, že má na ručce čerstvou popáleninu. Když spatřila, o co se jedná, její údiv jen vzrostl. Byl to symbol: dva hadi, kteří se ovíjeli okolo měsíce a mezi sebou měli dýku.

Zalapala po dechu. Okamžitě ten symbol rozpoznala. Slyšela o něm vyprávět pověsti a legendy. Naháněl jí strach.

Obrátila se ke svému manželovi.

„Kdo mohl něco takového udělat?“ zeptala se zděšeně a tiskla si dítě na prsa.

Muž dokázal jen udiveně potřást hlavou.

„Musíme si ho nechat,“ rozhodla.

Její manžel se zamračil a zavrtěl hlavou.

„Jak?“ rozhodil rukama. „Nemůžeme si dovolit živit další krk. Už tak se sotva uživíme sami. Máme tři kluky – na co potřebujeme čtvrtého? Doby, kdy jsme vychovávali děti, jsou už za námi.“

Mithka se rychle zamyslela a pak mu ukázala popáleninu na chlapcově ruce. Po všech těch letech věděla, jak na svého muže udělat dojem. Zjevně to na něj zapůsobilo.

„Podívej,“ odsekla. „Je to znamení. Určené nám,“ pokračovala příkře. „Já se o to dítě postarám – ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám ho venku napospas smrti.“

Manžel se stále mračil, bylo na něm ale vidět, že už si sám sebou není tak jistý. Nad nimi uhodil další blesk a on se s obavami zahleděl do nebe.

„A ty si myslíš, že je to náhoda?“ zeptal se. „Že přijde v takovouhle noc na svět takovéhle dítě? Máš ty vůbec ponětí, koho to držíš v náručí?“

Ustaraně se na chlapce zadíval. A pak vstal, o pár kroků ustoupil, otočil se a s očividnou nelibostí odcházel.

Mithka se však nehodlala vzdát. Usmála se na děťátko a pohupovala jím u prsou, aby mu zahřála studený obličej. Jeho pláč se pomaloučku utišil.

„Dítě, které není jako žádný z nás,“ odpověděla jen tak do prostoru a pevně ho k sobě tiskla. „Dítě, které jednou změní svět. A já ho pojmenuji Royce.“

Část druhá

Kapitola čtvrtá

O sedmnáct slunečních cyklů později

Royce stál na vrcholku kopce pod jediným dubem, který se nad těmito obilnými poli tyčil. Byl to letitý a majestátní strom, jehož větve jako by sahaly až k samotným nebesům. Chlapec se hluboce zadíval do Genevieviných očí, zamilovaný až po uši. Drželi se za ruce, ona se na něj usmívala, a když se k sobě naklonili, aby se políbili, užasl, jak je možné, aby mu srdce tak přetékalo láskou. Byl za to neskonale vděčný. Nad poli právě vycházelo slunce a Royce si přál, aby mohl tento okamžik prožívat navěky.

Zaklonil se a obdivně si ji prohlížel. Genevieve byla nádherná. Bylo jí sedmnáct, tak jako jemu, měla vysokou, štíhlou postavu, záplavu světlých vlasů a inteligentní zelené oči. Její půvabné rysy zdobily jemné pihy. Když se usmála, byl šťastný, že je naživu, a její smích ho vždycky dokázal uvolnit. Navíc v sobě měla jakousi ladnost, vznešenost, která zdaleka převyšovala jejich poddanské postavení.

Royce zahlédl v jejích očích svůj vlastní odraz a napadlo ho, že vypadají, jako by mohli být sourozenci. Sám byl samozřejmě mnohem větší než ona; i na svůj věk byl nezvykle vysoký a šířkou ramen se mu nemohli vyrovnat ani jeho nejstarší bratři. Kromě toho měl také výraznou bradu, ušlechtilý nos, hrdé čelo a pod tunikou se mu rýsovaly silné svaly. Jeho rysy ale působily stejně jemně jako její. Dlouhé blonďaté vlasy mu padaly do očí, jež svou zelenou barvou ladily s jejími, třebaže byly o odstín tmavší. Dostal do vínku sílu a zručnost s mečem, takže se mohl s bratry utkat v rovném souboji, i když z nich byl ze všech čtyř nejmladší. Jeho otec vždy žertem prohlašoval, že jednoho dne spadl z nebe, a Royce ho chápal: neměl v sobě nic z tmavých rysů svých bratrů ani se nijak nepodobal jejich průměrným postavám. Vypadal mezi vlastní rodinou jako cizinec.

Objali se a Royce myslel na to, jak báječný je to pocit, nechat se držet v tak pevném objetí, mít někoho, kdo ho miluje tak bezmezně, jako on miloval ji. Vlastně byli nerozluční už jako malé děti, kdy spolu vyrůstali a hrávali si v těch samých polích, kde teď stáli. Už tehdy si přísahali, že až jim bude sedmnáct, o slunečním slunovratu se vezmou. V dětství to brali jako smrtelně vážný slib.

Jak však roky plynuly, neodcizili se, jak to většinou mezi přáteli z dětství bývá. Naopak se ještě sblížili. Navzdory všem předpokladům se z jejich dětských zásnub každý rok stávalo něco silnějšího, vážnějšího a neodvolatelnějšího. Zdálo se, že je jim souzeno, aby se jejich životní stezky nikdy neodloučily.

Nyní, ač tomu mohli stěží uvěřit, ten den konečně nadešel. Oběma jim bylo sedmnáct a nastal den letního slunovratu. Byli dospělí, mohli činit svá vlastní rozhodnutí a jak tam tak stáli pod tím starobylým stromem, oba si se závratným nadšením uvědomovali, co to znamená.

„Je tvoje matka ráda?“ vyzvídala Genevieve.

Royce se usmál.

„Myslím, že tě má ještě radši než já, jestli je to vůbec možné,“ zasmál se.

Genevievin smích jej zahřál u srdce.

„A co tvoji rodiče?“ chtěl vědět.

Tvář jí potemněla a Roycovi se na okamžik sevřelo srdce.

„To kvůli mně?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou.

„Mají tě rádi,“ odpověděla. „To jen že…“ Povzdechla si. „Ještě nejsme svoji. Čím dřív to bude za námi, tím budou radši. Mají o mě strach.“

Royce to chápal. Její rodiče se obávali urozených. Nesezdaní vesničané jako on a Genevieve neměli žádná práva. Kdyby se urozeným zachtělo, mohli si klidně přijít, pobrat si jejich ženy a uzmout si je pro sebe. Tedy v případě, že nebudou vdané. Po svatbě byly v bezpečí.

„Už brzy,“ prohlásila Genevieve a tvář jí znovu rozzářil úsměv.

„Jsou vaši rádi, protože to budu já, anebo protože budeš v bezpečí před urozenými?“

Rozesmála se a hravě ho plácla.

„Milují tě jako vlastního!“ ujistila ho. „A já tě také miluji. Na, to je pro tebe.“

Podávala mu něco na provázku. Bylo to sotva víc než kousek stočeného drátku s kadeří jejích vlasů uvnitř, pro Royce to však mělo větší cenu, než cokoli, co kdy spatřil. Vzal si ho od ní a schoval do košile, co nejblíž k srdci.

Chytil ji za paže a políbil ji.

„Royci!“ ozvalo se najednou volání.

Royce se otočil a uviděl, jak po svahu svižně stoupají jeho tři bratři s velkou skupinkou lidí. Rozpoznal mezi nimi i Genevieviny sestry, bratrance a sestřenice. Každý si nesl srp nebo vidle a všichni byli připraveni začít další den těžké práce. Royce se zhluboka nadechl. Věděl, že přišel čas se rozloučit. Přece jen byli pouzí venkované a nemohli si dovolit celý den nic nedělat. Svatba bude muset počkat do západu slunce.

Roycovi nevadilo, že bude celý den pracovat, ale bylo mu to líto kvůli Genevieve. Přál si, aby jí mohl dát víc.

„Přál bych si, abys dneska mohla mít volno,“ řekl jí.

Usmála se a pak se zasmála.

„Já pracuju ráda. Nemusím přitom myslet na jiné věci. Obzvlášť na to,“ naklonila se k němu a políbila ho na nos, „jak dlouho budu muset čekat, než tě dneska zase uvidím.“

Políbili se, načež se od něj s chichotáním odvrátila, zavěsila se mezi své sestry a sestřenice a zanedlouho už s nimi skotačivým krokem zamířila do polí. Všichni vypadali v ten krásný letní den vesele naladění.

Roycovi bratři došli až k němu a poplácali ho po ramenou. Všichni čtyři se potom vydali dolů po opačném úbočí kopce.

„Tak pojď, ty milovníku!“ pobídl ho Raymond. Byl ze všech nejstarší a Royce ho mnohdy považoval spíše za druhého otce. „Můžeš na ni přece do večera počkat!“

Druzí dva bratři se rozesmáli.

„Dostala ho ale pořádně,“ podotkl Lofen, prostřední bratr, který byl o něco menší než ostatní, zato podsaditější.

„Tobě už není pomoci,“ přizvukoval Garet. Byl nejmladší, jen o pár let starší než Royce, a proto k němu měl nejblíže. Zároveň však mezi nimi také panovala nejsilnější sourozenecká rivalita. „Ještě ani nejste svoji a už jsi v tom až po uši.“

Všichni se opět zasmáli a dál ho popichovali, a zatímco jako jeden kráčeli do polí, Roycovi se po tváři rovněž rozlil úsměv. Naposledy se ohlédl přes rameno, aby ještě jednou pohlédl na Genevieve, která mizela za kopcem. Když viděl, že se po něm také naposledy otáčí a i z dálky se na něj usmívá, poskočilo mu srdce. Její úsměv ho zahřál na duši.

Dnes večer, má milá, pomyslel si. Dnes večer.

* * *

Genevieve se činila na poli a v obklopení svých sester a sestřenic se rozmachovala srpem nahoru a dolů. Bylo jich asi deset a neustále se v ten radostný den něčemu hlasitě smály. Ona však pracovala jen s polovičním elánem. Po každých pár seknutích se opřela o dlouhou násadu, zahleděla se na modrou oblohu a oslnivě žlutá pole pšenice a myslela na Royce. Srdce se jí přitom vždy divoce rozbušilo. Dnes nadešel den, o němž od nepaměti snila, dokonce i když ještě byla dítě. Byl to nejdůležitější den v jejím životě. Od dnešního dne spolu budou s Roycem bydlet až do smrti. Od dnešního dne budou mít svůj vlastní příbytek, prosté obydlí s jedinou místností na kraji pole, skromnou chatu od jejich rodičů. Tak či tak to bude nový začátek, místo, kde začnou nový společný život jako manžel a manželka.

Genevieve při tom pomyšlení doslova zářila. Nic na světě si nepřála víc, než být s Roycem. Vždycky tu pro ni byl, stál při ní už od samého dětství a ona nikdy neměla oči pro nikoho jiného. Přestože byl ze čtyř bratrů nejmladší, odjakživa měla dojem, že je na něm něco výjimečného. Byl jiný, než všichni ostatní, jiný, než všichni, koho v životě potkala. Nevěděla v čem přesně a měla tušení, že to neví ani on. Něco v něm však viděla, něco, co přesahovalo tuhle vesnici, tenhle venkov. Jako by jeho osud ležel jinde.

„A co jeho bratři?“ ozval se najednou něčí hlas.

Genevieve se vrátila do přítomnosti. Otočila se a uviděla, jak se před ní za doprovodu dvou sestřenic chichotá Sheila, její nejstarší sestra.

„Koneckonců má další tři! Nemůžeš je mít všechny pro sebe!“ dodala se smíchem.

„Přesně tak, na co čekáš?“ přidala se jedna ze sestřenic. „Čekáme, že nás představíš.“

Genevieve se rozesmála.

„Už jsem vás přece představila,“ odpověděla. „Mnohokrát.“

„Nestačí!“ prohlásila Sheila razantně, což přimělo ostatní pustit se do dalšího chichotání.

„Neměla by se snad tvá sestra vdát za jeho bratra?“

Genevieve se usmála.

„Nic by se mi na světě nelíbilo víc,“ odpověděla. „Nemůžu ale přece mluvit za ně. Znám jenom Roycovo srdce.“

„Tak je přesvědč!“ přemlouvala ji další z dívek.

Genevieve se znovu zasmála. „Udělám, co bude v mých silách.“

„A co si oblékneš?“ přerušila je jiná sestřenice. „Pořád ses nerozhodla, jaké šaty si chceš—“

Vzduch náhle prořízl zvuk, který Genevieve naplnil takovou hrůzou, že upustila srp a upřela oči k obzoru. Ještě než ho pořádně uslyšela, věděla, že nevěstí nic dobrého.

Otočila se a bedlivě sledovala horizont. Netrvalo dlouho a její nejhorší obavy se potvrdily. Nejdřív se polem rozlehl dusot koňských kopyt a záhy na to se zpoza kopce vynořila družina jezdců. Bodlo ji u srdce, když spatřila, že na sobě mají nejpřepychovější kazajky, a rozpoznala jejich prapor s medvědem uprostřed zeleného a zlatého pole. Patřil rodu Norsů.

Přijížděli urození.

Genevieve se při tom pohledu zarděla zlostí. Tihleti chamtivci obírali její rodinu a vůbec všechny venkovské rodiny o jeden desátek za druhým. Žili si jako králové, zatímco všechny ostatní vysávali, dokud málem neměli co do úst. A pořád jim to nestačilo.

Genevieve provázela zrakem uhánějící jezdce a z celého srdce se modlila, aby jenom projížděli kolem a nestočili koně jejím směrem. Přece jen je v těchto polích neviděla už hezkých pár slunečních cyklů.

Pak však se zoufalstvím zpozorovala, jak zatáčí a míří rovnou k ní.

Ne, přimlouvala se v duchu. Ne teď. Ne tady. Ne dnes.

Jenomže jezdci nezastavovali a pokračovali v cestě, byli čím dál tím blíž a nebylo pochyb, že si jedou právě pro ni. Zpráva o jejím svatebním dni se musela roznést po kraji. Takové zvěsti je vždycky přiměly uzmout si, co můžou, dokud není příliš pozdě.

Ostatní dívky kolem ní instinktivně uzavřely těsný, ochranný kruh. Sheila se k ní otočila a úzkostlivě ji popadla za paži.

„UTÍKEJ!“ nařídila a postrčila ji.

Genevieve se otočila a uviděla před sebou jen otevřená pole, jež se rozprostírala desítky kilometrů do všech stran. Věděla, jak pošetilé by bylo utíkat – nedostala by se daleko. Stejně by ji nakonec unesli, jen by k tomu navíc přišla o důstojnost.

„Ne,“ odpověděla s klidem a rozvahou.

Namísto toho sevřela v ruce srp a zvedla ho před sebe.

„Postavím se jim čelem.“

Ostatní dívky se po ní ohromeně ohlédly.

„Se srpem?“ namítla pochybovačně její sestřenice.

„Třeba nepřicházejí se špatnými úmysly,“ nadhodila jiná sestřenice.

Genevieve však viděla, jak přijíždějí, a pomalu zavrtěla hlavou.

„Ale přicházejí,“ odvětila.

Sledovala, jak se blíží a čekala, že každou chvíli zpomalí – k jejímu překvapení ovšem nic takového neudělali. Uprostřed skupinky jel Manfor, vysoce postavený, dvacetiletý šlechtic, jímž z celého srdce opovrhovala. Byl to královský vévoda, mladík s širokými rty, světlýma očima a zlatými kadeřemi, kterému na tváři neustále pohrával zlomyslný úšklebek. Působil dojmem, jako by se na celý svět ustavičně díval spatra.

Čím kratší je od něj dělila vzdálenost, tím lépe viděla Genevieve, jak si ji prohlíží jako pes kost a obličej se mu roztahuje v krutém úsměvu. Když už jim chybělo urazit jen necelých dvacet metrů, Genevieve zvedla srp a vykročila kupředu.

„Nedostanou mě,“ pronesla rezignovaným hlasem a myslela přitom na Royce. Ze všeho nejvíc si přála, aby jí teď stál po boku.

„Genevieve, nedělej to!“ zakřičela na ni Sheila.

Genevieve se už ale rozběhla vstříc jezdcům. Srp držela vysoko nad hlavou a v žilách cítila, jak jí proudí adrenalin. Sama nevěděla, kde se v ní vzalo tolik odvahy, nicméně ji nyní rozhodně nepozbývala. Vyrazila vpřed, rozmáchla se srpem a sekla jím po prvním z jezdců, který k ní dorazil.

Byli na ni však příliš rychlí. Přiřítili se na svých koních jako lavina, a tak když se ohnala svým srpem, stačilo, aby jeden z nich ledabyle mávl sukovicí a vyrazil jí provizorní zbraň z ruky. Genevieve se roztřásly paže nepříjemnými vibracemi a ona mohla jen beznadějně přihlížet, jak se srp nese vzduchem a ztrácí se v obilí.

O okamžik později se kolem ní prohnal Manfor, naklonil se a zadní stranou své kovové rukavice ji uhodil do tváře.

Genevieve vykřikla, silou úderu se otočila na patě a přistála obličejem v obilí. Ve tváři jí pulzovala palčivá bolest.

Koně se náhle prudce zastavili, jejich jezdci sesedli a obklopili Genevieve ze všech stran. Ucítila na sobě jejich hrubé ruce. Přestože byla ránou stále napůl omráčená, vytáhli ji na nohy škubnutím za paže.

Vrávoravě tam mezi nimi stála, a když zvedla oči, spatřila před sebou stát Manfora. Nadzdvihl si přilbu, sundal ji a odhalil jízlivý úsměšek, který za ní skrýval.

„Nech mě být!“ zasyčela. „Nejsem tvůj majetek!“

Za ní se rozlehly výkřiky. Otočila se a uviděla, jak se k ní ženou sestry a sestřenice, aby jí pomohly. V příští vteřině ji však zaplavila hrůza, protože rytíři jim zastoupili cestu a každou z nich uhodili do obličeje, takže se jedna po druhé skácely k zemi.

Genevieve uslyšela Manforův zlověstný smích, načež ji popadl kolem pasu, přehodil si ji přes koně a svázal jí ruce. Nato se vyhoupl za ni, kopl oře do slabin a za křiku ostatních dívek s ní ujížděl pryč. Pokusila se zápolit, nebylo jí to však nic platné, neboť ji držel v ocelovém sevření.

„Šeredně se pleteš, děvenko,“ oznámil jí se smíchem. „Samozřejmě, že jsi moje.“

Kapitola pátá

Royce stál uprostřed pšeničného pole, oháněl se srpem ze strany na stranu a srdce mu při myšlence na svou nastávající plesalo. Nemohl uvěřit, že konečně nadešel jeho svatební den. Miloval Genevieve, kam až jeho paměť sahala, a dnešnímu dni se nic nemohlo vyrovnat. Zítra se probudí vedle ní, v jejich nové, vlastní chatce, a před sebou budou mít úplně nový život. Cítil, jak mu v břiše poletují motýli. Nic si na světě nepřál víc.

Zatímco se dál rozmachoval srpem, zatoulaly se mu myšlenky k nočním tréninkům, kde se proti sobě se svými bratry každý den procvičovali v boji mečem. Všichni čtyři se každý den neúnavně utkávali ve vzájemných soubojích s dřevěnými meči, ale někdy i se skutečnými, které vážily dvakrát tolik a daly se sotva uzvednout. Pomáhaly jim zesílit a zrychlit se. Ačkoli Royce byl ze všech bratrů nejmladší, věděl, že už je z něj lepší bojovník, než kterýkoli z nich. Dokázal se s mečem pohybovat s větší mrštností, rychleji udeřit a bránit se. Skoro jako by byl uhněten z jiného těsta než ostatní. Neušlo mu, že je jiný. Nechápal ale jak. A to mu dělalo starosti.

V hlavě mu dokola vířily ty samé otázky. Odkud získal své nadání k boji? Proč se od ostatních tak lišil? Nedávalo mu to smysl. Všichni byli bratři. Pocházeli ze stejné krve, ze stejné rodiny. A přitom byli nerozluční, všechno dělali společně, ať už trénovali nebo se dřeli na polích. To vlastně bylo jediné, co vrhalo na jeho blažený den stopu stínu; co když se po odstěhování začne od své rodiny odcizovat? V duchu si odpřísáhl, že ať se stane cokoliv, nikdy nic takového nedopustí.

Od kraje pole sem náhle dolehl hluk a vytrhl Royce ze zamyšlení. Mladíkovi okamžitě došlo, že slyší něco, co je na tuto denní dobu velice neobvyklé. Něco, co rozhodně nechce slyšet v tak dokonalý den, jako je ten dnešní. Koně. Rychle a naléhavě cválající koně.

Royce se bleskově otočil, v tu ránu ve střehu. Jeho bratři ho následovali. Jeho neklid jen vzrostl, když mezi přijíždějícími rozeznal Genevieviny sestry a sestřenice. I ze svého stanoviště viděl, že mají tváře zkřivené strachem a úzkostí.

Royce se snažil pochopit, na co se to dívá. Kde je Genevieve? Proč se sem všechny tak ženou?

Vzápětí se mu sevřelo srdce. Něco strašného se muselo stát.

Zahodil srp a rozběhl se jim naproti. Jeho bratři a hrstka dalších farmářů z jejich vesnice mu běželi v patách. První k němu dorazila Sheila, Genevievina sestra. Seskočila z koně, ještě než stihl zastavit a popadla Royce za ramena.

„Co se děje?“ vykřikl. Také jí položil ruce na ramena a cítil, jak se chvěje.

Sotva ze sebe mezi vzlyky dokázala vypravit slovo.

„Genevieve!“ vyjekla nakonec s hrůzou v hlase. „Unesli ji!“

Roycovi při těch slovech ztuhla krev v žilách a hlavou mu probleskly všechny nejhorší scénáře.

„Kdo?“ chtěl vědět, když ho jeho bratři konečně doběhli.

„Manfor!“ vzlykala dívka. „z rodu Norsů!“

Roycovi se rozbušilo srdce a zaplavila ho vlna rozhořčení. Unesli mu nevěstu. Urození si ji klidně odvezli, jako by jim patřila. Tvář mu zbrunátněla vztekem.

„Kdy!?“ rozkřikl se a bezděky sevřel Sheilinu paži silněji, než chtěl.

„Teď!“ odpověděla. „Jen jsme si zaběhly pro koně, abychom ti to mohly co nejrychleji říct!“

Ostatní dívky za ní začaly také sesedat, a jakmile se ocitly na zemi, podaly otěže Roycovi a jeho bratrům. Royce ani na vteřinu nezaváhal. Jediným rychlým pohybem se vyhoupl na koně, kopl ho do slabin a už tryskem uháněl polem.

Za sebou slyšel své bratry, kteří rovněž neotáleli a ihned se vydali za ním a skrze obilí směrem ke vzdálené pevnosti.

Nejstarší z bratrů, Raymond, Royce dojel.

„Uvědomuješ si, že právo je na jeho straně?“ zavolal na něj. „Je urozený a ona není vdaná – alespoň prozatím.“

Royce přikývnul.

„Pokud tam vrazíme a budeme požadovat, aby nám ji vrátili, jen se nám vysmějí,“ pokračoval Raymond. „Nemáme žádné právo chtít ji zpátky.“

Royce zatnul zuby.

„Já nikoho žádat nebudu,“ procedil. „Já si ji prostě odvedu.“

Lofen, který je mezitím také dohonil, zakroutil hlavou.

„Těmi dveřmi v životě neprojdeš,“ varoval ho. „Bude tam na tebe čekat profesionální armáda. Rytíři. Brnění. Zbraně. Brány.“ Znovu potřásl hlavou. „A i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo se přes ně dostat, i kdyby se ti povedlo ji zachránit, nikdy ji jen tak nepustí. Uštvou tě a zabijí.“

„Já vím,“ odpověděl Royce.

„Bratře,“ zvolal Garet. „Mám tě rád. A Genevieve mám taky rád. Ale jedeš na jistou smrt. Na smrt nás všech. Nech ji být. Nemůžeš už nic dělat.“

Royce z jejich hlasů slyšel, jak na něm bratrům záleží a vážil si toho. Nemohl si však dovolit je poslouchat. Byla to jeho nevěsta, nesešlo tudíž na tom, co dává v sázku. Neměl na vybranou. Nemohl ji tam jen tak nechat, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Měl to zkrátka v povaze.

Aby mu to nemohli dál vymlouvat, pobídl Royce svého koně k ostřejšímu tempu a tryskem se řítil přes pole k obzoru, kde se rozléhalo město, nad nímž se tyčila Manforova tvrz. A kde na něj zcela jistě čekala smrt.

Genevieve, volal na ni v duchu. Jedu si pro tebe.

* * *

Royce a jeho bratři uháněli plnou rychlostí přes pole. Právě zdolali poslední kopec a valili se dolů k rozlehlému městu, které se rýsovalo na jeho úpatí. V jeho středu se vyjímala obrovská tvrz, sídlo rodu Norsů, urozených, jež zdejšímu kraji vládli železnou pěstí a jež přiváděli Roycovu rodinu pomalu na mizinu, neboť od nich požadovali jeden desátek za druhým ze všeho, co se jim na farmě urodilo. Celé generace se jim úspěšně dařilo udržovat své poddané v chudobě. Měli ve svých službách desítky rytířů v plné zbroji se skutečnými zbraněmi a skutečnými koňmi. Seděli za tlustými, kamennými zdmi, obehnanými příkopem a dostat se k nim dalo pouze přes padací most. Pod záminkou udržování práva a pořádku sledovali jako žárlivá slepice vše, co se ve městečku šustlo, ve skutečnosti ho však jen vysávali do sucha.

To oni určovali zákony. To oni prosazovali kruté předpisy, které zaváděli všichni urození po celé zemi, předpisy, které vyhovovaly pouze jim. Předstírali, že svým poddaným nabízí ochranu, ačkoli všichni venkované věděli, že jediní, před kým se potřebují chránit, jsou právě urození. Království Sevania bylo koneckonců bezpečným krajem; od ostatních zemí ho ze třech stran dělila voda, jelikož se nacházel na severním cípu kontinentu Alufen. Mocný oceán, řeky a hory mu poskytovaly lepší obranu než nejsilnější hradby, což zřejmě přispělo k tomu, že na něj už celá staletí nikdo nezaútočil.

Jediné nebezpečí a tyranie tedy hrozily ze strany téměř všemocné aristokracie a jejich nestoudného obírání chudých. Lidí, jako byl Royce. Jenže teď už jim nestačilo pouze bohatství – teď už si líčili i na jejich ženy.

To pomyšlení zbarvilo Roycovy tváře do ruda. Sklonil hlavu, uchopil svůj meč o něco pevněji a v duchu si dodával odvahy.

„Most je spuštěný!“ zakřičel Raymond. „A mříž je taky otevřená!“

Royce si toho také všiml a rozhodl se to považovat za dobré znamení.

„Jasně, že je!“ zvolal Lofen. „Copak si myslíš, že budou očekávat nějaký útok? A k tomu od nás?“

Royce zrychlil a byl svým bratrům neskonale vděčný, že mu dělají doprovod. Věděl, že jim na Genevieve záleží tak jako jemu. Byla pro ně jako sestra. Dopustit se na Roycovi takové urážky znamenalo dopustit se jí na nich všech. Royce upřel zrak směrem k padacímu mostu a uviděl, jak tam nevzrušeně postává pár hradních rytířů a nepřítomně hledí do pastvin a polí okolo města. Nebyli připravení na útok. Nikdo je nenapadl už celá staletí, neměli tudíž důvod něco takového očekávat nyní.

Royce s hlasitým zařinčením tasil meč, pozdvihl ho do výše a sklopil hlavu. Vzduch proťal stejný řinčivý zvuk, jak jeho bratři následovali jeho příkladu a rovněž tasili své zbraně. Royce pobídl svého koně, aby se dostal do čela jejich malé skupinky a byl prvním, kdo se vrhne do boje. Srdce mu bušilo vzrušením a strachem. Nebál se ovšem o sebe, ale o Genevieve.

„Vrazím tam, najdu ji a vypadnu!“ zakřičel na bratry svůj plán. „Vy zůstaňte venku. Tohle je moje bitva.“

„Přece tě tam nepustíme samotného!“ namítl Garet.

Royce však nesmlouvavě zakroutil hlavou.

„Jestli se něco zvrtne, nechci, abyste za to platili vy,“ odporoval. „Zůstaňte tady a zaměstnejte ty strážné. To teď potřebuju nejvíc.“

Mečem ukázal na desítku rytířů roztroušených kolem brány za příkopem. Royce věděl, že jakmile přejede most, pustí se strážní do akce. Pokud ale jeho bratři dokážou odvrátit jejich pozornost, třeba je to zdrží alespoň na tak dlouho, aby se sám dostal dovnitř a našel svou nevěstu. Odhadoval, že mu bude stačit pár minut. Jestli se mu podaří najít ji rychle, může ji popadnout, zmizet a nechat to místo daleko za sebou. Doufal, že to půjde bez toho, aby musel někoho zabít; nejraději by nikoho ani nezranil. Chtěl si jen odvézt svou zaslíbenou.

Royce uháněl se skloněnou hlavou, co nejrychleji to jeho kůň dokázal, tak rychle, až málem nemohl dýchat. Vítr ho šlehal do obličeje a povlával mu vlasy. Most se nyní rýsoval blíž a blíž, dělilo jej od něj už jen třicet metrů, dvacet, deset… V uších mu hučelo jen tepání vlastní krve a dusot kopyt. Srdce jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Najednou mu došlo, do jakého se to žene šílenství. Chystá se udělat něco, o čem nikdo z poddaných nikdy ani nesnil: napadnout šlechtice. Začínal válku, kterou neměl šanci vyhrát a v níž nepochybně položí život. Jenže za touhle bránou drží jeho nevěstu a to mu jako důvod úplně stačilo.

Royce už od mostu dělilo posledních pár metrů, když vzhlédl a uviděl, jak před ním rytíři překvapeně vypoulili oči a dali se do zběsilého šátrání po svých zbraních. Bylo na nich vidět, jak je zaskočil, že by se něčeho takového nikdy nenadáli.

Nic jiného než jejich zpožděnou reakci Royce nepotřeboval. Vyřítil se vpřed, a zatímco rytíři nemotorně zvedali své halapartny, sklonil ruku s mečem do stejné roviny a sekáním do násad je začal o jejich zbraně připravovat. Mával mečem ze strany na stranu a krátil zbraně rytířů na obou stranách mostu. Dával si přitom pozor, aby pokud možno nikomu neublížil. Chtěl je jen odzbrojit a ne zabředávat do bitvy.

Royce dál nabíral rychlost a nepřestával svého koně pobízet. Využíval zvíře jako další zbraň, aby jeho tělem shodil zbývající strážce přes okraj úzkého mostu, kde se ve své těžké zbroji zřítili do vody v příkopu. Chvíli jim potrvá, než se odtamtud vyhrabou. To by mu mělo dát víc než dost času.

Za sebou slyšel, jak mu bratři pomáhají dokončit jeho dílo. Na druhé straně mostu se rozjeli k bráně, zaútočili na strážce a odzbrojili je, než měli vůbec možnost se vzpamatovat. Nato bránu zastoupili a zahradili, čímž už tak zmatené strážce rozhodili ještě víc a Roycovi poskytli příležitost proklouznout jim za zády.

Royce se předklonil v sedle a rozjel se k otevřené mříži. Ta se však nyní začala spouštět a on přinutil koně k ještě větší rychlosti. Sklonil hlavu a proletěl obrovským obloukem těsně předtím, než se mohutná mříž se zaduněním dovřela.

S divoce tlukoucím srdcem se ocitl na vnitřním nádvoří, zpomalil a rozhlédl se kolem sebe. Ještě nikdy tu nebyl a v obklopení silných kamenných zdí, jež sahaly do výšky několika pater, si připadal dezorientovaný a ztracený. Všude kolem proudily sem a tam davy nádeníků a služebných s vědry vody a různým zbožím. Naštěstí zde na něj nečekali žádní rytíři. Neměli přece důvod obávat se útoku.

Royce zoufale přejížděl pohledem po hradbách v naději, že někde zahlédne svou nevěstu.

Nic však nespatřil. Zachvátila jej panika. Co když ji odvedli někam jinam?

„GENEVIEVE!“ rozkřičel se.

Rozhlížel se všemi směry, horečně se i se svým řehtajícím koněm otáčel ze strany na stranu, najednou mu ale došlo, že vlastně nemá sebemenší ponětí, kde hledat. Neměl žádný plán. Popravdě ani příliš nevěřil, že se dostane takhle daleko.

Royce se pustil do usilovného přemýšlení a snažil se dojít k rychlému rozhodnutí. Urození budou patrně žít ve vyšších poschodích, uvažoval, aby je neobtěžoval zápach z ulice a obyčejní lidé a aby si mohli užívat větru a slunce, co hrdlo ráčí. Tam si tedy nepochybně odvedli i Genevieve.

Ta myšlenka ho znovu naplnila hněvem.

Přinutil se ovládnout své emoce, kopl koně do slabin a cvalem se rozjel přes nádvoří. Po cestě míjel šokované služebné, kteří se při pohledu na něj zastavovali a zapomínali na svou práci. Po chvíli před sebou spatřil široké, točité schodiště. Dojel až k němu, seskočil z koně, ještě než se zastavil a sotva dopadl na zem, rozběhl se po schodech nahoru. Běžel po spirálovitém schodišti dokola a dokola, poschodí za poschodím, znovu a znovu. Ani netušil, kam že to utíká, usoudil ale, že bude nejlepší začít seshora.

Royce konečně dorazil na konec schodiště v nejvyšším podlaží a stěží popadal dech.

„Genevieve!“ zakřičel a doufal – modlil se – aby odpověděla.

Nedostalo se mu však žádné odezvy. Zaplavovala ho čím dál tím větší hrůza.

Namátkou si vybral jednu z chodeb, rozběhl se jí a v duchu žadonil, aby to byla ta správná. Uháněl dál, když tu se na jedné straně znenadání otevřely dveře a zpoza nich vykoukla něčí hlava. Patřila muži, urozenému, s malou, zavalitou postavou, rozpláclým nosem a řídnoucími vlasy.

Mračil se na Royce, zjevně si z jeho nuzného oděvu dokázal vyvodit, že se jedná o prostého venkovana, a nakrčil nos, jako by se díval na něco nechutného.

„Hej!“ zařval na něj. „Co děláš v našem—“

Royce nemeškal. Sotva se po něm pohoršený šlechtic vrhl, praštil ho pěstí do obličeje a poslal ho po zádech na zem.

Rychle nahlédl do místnosti, z níž muž vyšel, kdyby tam náhodou našel svou milou. Byla však prázdná.

Dal se znovu do běhu.

„GENEVIEVE!“ rozkřikl se Royce.

Vtom najednou odněkud z dálky uslyšel v odpověď tlumený výkřik.

Srdce se mu zastavilo a on se zarazil na místě jako přibitý ve snaze určit, odkud výkřik přišel. Velice dobře si uvědomoval, že nemá mnoho času, že po něm co nevidět půjde celá armáda. Se zrychleným dechem proto utíkal dál a nepřestával volat její jméno.

A pak to uslyšel znovu – další přidušený výkřik. Royce věděl, že je to ona. Srdce se mu divoce rozbušilo. Je tady nahoře. A on je k ní blíž a blíž.

Konečně doběhl na konec chodby a v tom okamžiku se zpoza posledních dveří nalevo ozval jekot. Na nic nečekal, svěsil rameno a vrazil jím přímo do starobylých dubových dveří.

Rozletěly se dokořán a Royce vrávoravě vpadl dovnitř. Ocitl se v přepychem oplývající komnatě, deset krát deset metrů, s vysokým, klenutým stropem, okny vytesanými v kamenných zdech a obrovským krbem. Uprostřed stála veliká, luxusní postel s nebesy. Royce dosud nikdy nic podobného neviděl. V tu chvíli ho ovšem mnohem více zaujalo, co spatřil na ní. Zalila ho nesmírná úleva. Na hromadě kožešin tam ležela jeho milovaná Genevieve.

S uspokojením shledal, že má na sobě stále všechno oblečení a svíjí se a kope kolem sebe, zatímco s ní Manfor zezadu zápasí. Royce byl vzteky bez sebe. Ten zmetek si tam klidně osahává jeho nevěstu a snaží se z ní strhnout šaty. Ještě že to Royce stihl včas.

Genevieve se kroutila a bránila jako lvice, Manfor měl na ni ale příliš mnoho síly.

Royce ani na okamžik nezahálel a dal se do práce. Přiskočil k posteli a vrhl se na Manfora přesně v okamžiku, kdy se šlechtic otočil, aby se podíval, co se to děje. Vytřeštil oči překvapením, to už ho ale Royce popadl za košili a vší silou odhodil.

Manfor přeletěl ložnici a s heknutím tvrdě přistál na dlážděné podlaze.

„Royci!“ zvolala Genevieve a otočila se, aby mu pohlédla do tváře. V hlase jí zaznívala nezměrná úleva.

Royce však věděl, že Manforovi nesmí dát šanci se vzpamatovat. Šlechtic se právě pokoušel znovu postavit na nohy, Royce po něm ale skočil a přitlačil ho k zemi. Celý rozzuřený za to, co Manfor provedl jeho nastávající, se rozpřáhl pěstí a uštědřil mu pořádnou ránu do čelisti.

Manfor se ale nehodlal nechat jen tak dát. Posadil se a sáhl po dýce. Royce mu ji pohotově sebral a neúnavně do protivníka bušil, dokud neskončil zpátky na zádech. Pak poslal dýku po podlaze daleko z jeho dosahu.

Chytil Manfora za zkřížená zápěstí. Urozený se na něj šklebil svým typickým vzdorovitým a nadřazeným úsměškem.

„Právo je na mé straně,“ zasyčel. „Můžu si vzít, koho chci. Ta holka je moje.“

Royce se zamračil.

„Moji nevěstu si vzít nemůžeš.“

„Jsi blázen,“ zavrčel Manfor. „Blázen. Do západu slunce budeš viset. Nemáš se kam schovat. Copak to nechápeš? Celý tenhle kraj patří nám.“

Royce zavrtěl hlavou.

„Co ty nechápeš,“ odpověděl, „je, že mně je to úplně jedno.“

Manfor zkřivil obličej.

„Tohle ti neprojde,“ varoval ho. „Já na to dohlédnu.“

Royce zpevnil svůj stisk na jeho zápěstích.

„Nic takového neuděláš. Genevieve a já odsud dnes svobodně odejdeme. Pokud se pro ni ještě někdy pokusíš přijít, zabiju tě.“

K Roycově překvapení se Manforův obličej zkroutil do zlomyslného úsměvu. Z koutku úst mu vytékala krev.

„Nikdy ji nenechám na pokoji,“ prohlásil. „Nikdy. Budu ji mučit po zbytek jejího života. A tebe uštvu s muži svého otce jako podsvinče. Odvedu si ji a bude moje. A ty budeš viset na šibenici. Takže si klidně utíkej a hlavně si koukej dobře zapamatovat tu její tvářičku, protože bude už brzy patřit jenom mně.“

Royce cítil, jak mu tělem prostupuje neovladatelný hněv. Nejhorší na těch krutých slovech bylo to, že věděl, že jsou naprosto pravdivá. Neměl kam utéct; venkov patřil urozeným. Nemohl měřit síly s armádou. A o tom, že se Manfor nikdy nevzdá, také nepochyboval. Samozřejmě jen pro vlastní zvrácenou zábavu, z žádného jiného důvodu. Měl vše, na co si vzpomněl, a stejně mu to nedalo; dál okrádal lidi, kteří neměli nic.

Royce se očima zabodl do očí bezcitného šlechtice a bylo mu jasné, že mu Genevieve dřív nebo později nevyhnutelně padne svárů. Stejně tak mu bylo jasné, že to nemůže dovolit. Opravdu s ní chtěl jen odejít, vážně ano. Jenže nemohl. Kdyby tak udělal, odsoudil by Genevieve k smrti.

Zničehonic Manfora hrubě popadl za límec a vytáhl ho na nohy. Postavil se k němu čelem a tasil svůj meč.

„Tas!“ nařídil mu. Rozhodl se dát mu šanci na čestný souboj.

Manfor na něj zůstal nevěřícně zírat. Zjevně ho zaskočilo, že má možnost se bránit. Pak uposlechl a tasil meč.

Vyřítil se kupředu a prudce máchl mečem. Royce pozvedl vlastní čepel a jeho úder odrazil. Vzduchem se rozlétly jiskry. Royce vycítil, že je silnější, zvedl svůj meč a zahnal Manfora na ústup. Pak ho udeřil jílcem do tváře.

Hlasité zapraskání Roycovi prozradilo, že Manforovi zlomil nos. Manfor se zapotácel a s ohromeným výrazem se chytil za nos. Royce by ho v tu chvíli mohl bez obtíží zabít, místo toho mu ale dal ještě jednu šanci.

„Vzdej se nyní,“ nabídl mu, „a nechám tě žít.“

Manfor však v odpověď jen zlostně zavrčel, zvedl meč a znovu zaútočil.

Divoce se rozmachoval ze strany na stranu, zatímco Royce všechny jeho rány zručně odrážel. Vyměňovali si navzájem jeden úder za druhým, místností se rozléhalo řinčení mečů, od čepelí odskakovaly jiskry a dvojice bojovníků tančila z jedné strany komnaty na druhou. Manfor byl sice urozený a vyrůstal tedy se všemi výhodami královské vrstvy, Royce měl ovšem pro boj mimořádné nadání.

Zatímco spolu bojovali, ozvalo se zvenku vzdálené troubení rohů, následované zvuky blížící se armády a klapotem koňských kopyt na pouliční dlažbě pod hradem. Roycovi znepokojeně zaškubalo v břiše. Docházel mu čas. Musí něco rychle udělat.

Konečně obloukem odrazil Manforův meč a vyrazil mu ho z ruky. Zbraň odletěla na opačný konec místnosti. Royce přitiskl špičku svého meče ke šlechticovu hrdlu.

„Vzdej se,“ poručil mu.

Manfor pomalu ustoupil a zvedl ruce. Pak ale zády narazil do malého dřevěného psacího stolu, zničehonic se otočil, něco z něj sebral a hodil to Roycovi do očí.

Royce vykřikl. Cosi ho oslepilo. Oči ho štípaly a svět kolem něj náhle zčernal. Teprve, když si začal zuřivě mnout oči, uvědomil si, že mu šlechtic vychrstl do tváře inkoust. Byl to nečestný tah, jaký se na urozeného neslušel. Jaký se neslušel na žádného bojovníka. Když se to ale vzalo kolem a kolem, říkal si Royce, že ho to vlastně ani nemělo překvapit.

Než mohl znovu nabýt zrak, ucítil ostrou bolest v břiše, kam ho Manfor surově kopnul. Zlomil se v pase a skácel na podlahu, odkud se bez dechu snažil sledovat protivníkovy pohyby. Přestože měl zrak stále zakalený, dokázal matně rozeznat Manforův samolibý úsměv, když odněkud ze svého pláště vytáhl skrytou dýku, aby mu ji vrazil do zad.

„ROYCI!“ zaječela Genevieve.

Dýka prosvištěla vzduchem ke svému cíli, jenže ten už tam nebyl. Roycovi se podařilo sebrat a zvednout se na jedno koleno. Současně zvedl ruku a popadl Manfora za zápěstí. Pomalu se postavil. Paže se mu třásly, protože Manfor se navzdory jeho sevření vytrvale snažil protlačit dýku až k jeho tělu, pak ale o krok ustoupil, obrátil Manforovu ruku opačným směrem a použil jeho sílu proti němu. Manfor se dál neodbytně napřahoval, když však tentokrát Royce ustoupil do strany, nepustil šlechticovu ruku a místo toho ji přiměl pokračovat v započaté dráze, dokud se vlastnímu majiteli nezabodla do břicha.

Manfor zalapal po dechu. Stál uprostřed místnosti, vytřeštěnýma očima zíral na Royce a z úst se mu řinula krev. Umíral.

Royce si uvědomoval, jak osudový je to okamžik. Zabil člověka. Poprvé v životě zabil člověka. A ne jen tak ledajakého – urozeného.

Manfor se rozhodl své poslední gesto využít k tomu, aby své zakrvavené rty roztáhl v krutém úsměvu.

„Získal jsi zpátky svou nevěstu,“ vypravil ze sebe, „za cenu ztráty vlastního života. Brzy se ke mně přidáš.“

Nato se s tupým žuchnutím zhroutil na podlahu a zůstal ležet.

Zemřel.

Royce se obrátil k Genevieve, která seděla ochromená na posteli. Ve tváři se jí zračila vděčnost a úleva. Seskočila z postele, přeběhla komnatu a vrhla se mu do náručí. Pevně ji objal. Byl to báječný pocit. Všechno na světě zase dávalo smysl.

„Ach, Royci,“ zašeptala mu do ucha a nic jiného říkat nemusela. Rozuměl jí.

„Rychle, musíme jít,“ prohlásil. „Nemáme času nazbyt.“

Vzal ji za ruku a společně vyrazili otevřenými dveřmi komnaty ven a zpět do spleti chodeb.

S divoce tlukoucím srdcem utíkali chodbou, zatímco zvenčí slyšeli opakované dunění rohů. Royce věděl, že troubí na poplach – stejně jako věděl, že je to kvůli němu.

Někde zezdola se ozývalo řinčení zbroje a Royce si uvědomil, že museli pevnost uzavřít a obklíčit. Jeho bratři odvedli dobrou práci a povedlo se jim stráže na hodnou chvíli zdržet, Royce ale zůstal v tvrzi příliš dlouho. Za běhu ukradl letmý pohled dolů na nádvoří a dech mu uvízl v hrdle, když uviděl, jak dovnitř od bran proudí desítky rytířů.

Royce věděl, že není úniku. Nejen, že se jim vloupal do domova, ale navíc zabil jednoho z jejich řad, urozeného, člena královského rodu. V žádném případě ho nenechají naživu. Dnes se jeho život navždycky změní. Jaká ironie, pomyslel si. Ještě to ráno se probudil plný radosti a natěšeného očekávání. A teď, dřív než slunce stihlo urazit svou denní pouť po obloze, ho s největší pravděpodobností čeká šibenice.

Royce a Genevieve běželi dál, už už se blížili ke konci chodby, kde začínalo točité schodiště, když tu se před nimi najednou objevilo půl tuctu rytířů a zastoupilo jim cestu.

Oba se zastavili na místě, otočili se a rozběhli se na druhou stranu. Rytíři se dali do pronásledování. Royce za sebou slyšel chrastění jejich zbroje a napadlo ho, že jeho jediná výhoda spočívá v tom, že na sobě s Genevieve nemají brnění. Dovolovalo jim to běžet o trošku rychleji, takže si před těžkooděnci udržovali mírný náskok.

Hnali se dál a dál, zahýbali z jedné chodby do druhé a Royce zoufale doufal, že někde najdou nějaké schované schodiště nebo jinou cestu, jak se odsud dostat. Pak však zahnuli za další roh a spatřili před sebou holou kamennou zeď. Royce se zastavil a všechny jeho naděje se rozplynuly.

Slepá chodba.

Otočil se, tasil meč a druhou rukou zatlačil Genevieve za sebe. Pokusí se rytířům postavit, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.

Znenadání ucítil na paži Genevieviny ruce a uslyšel ji vzrušeně vykřiknout: „Royci!“

Obrátil se, aby zjistil, na co se dívá. Vedle nich bylo ve zdi velké otevřené okno. Vyhlédl ven a zatočila se mu hlava. Pod oknem na ně čekal dlouhý pád. Příliš dlouhý na to, aby ho přežili.

Pak si ale všiml, že Genevieve ukazuje na velký farmářský povoz plný slámy.

„Můžeme skočit!“ vykřikla.

Vzala ho za ruku a oba se společně vyšplhali na okenní římsu. Naposledy se ohlédl a spatřil, že je rytíři už téměř dohnali. Než si stačil pořádně uvědomit, jaký je to šílený nápad, něco mu škublo rukou a oni se náhle ocitli ve vzduchu.

Genevieve byla statečnější než on. Bylo to tak odjakživa, i když byli ještě malé děti.

Dobrých deset metrů padali vzduchem. Royce cítil žaludek až v krku, Genevieve křičela. Oba se snažili dopadnout do povozu. Royce se připravoval na smrt, i tak ovšem pociťoval vděk aspoň za to, že nezemře rukou urozených, ale po boku své lásky.

K jeho neskonalé úlevě přistáli s žuchnutím v kupě slámy. Vznesla se kolem nich jako obrovský mrak. Roycovi pád vyrazil dech a cítil, že bude mít pár modřin, s úžasem však shledal, že si nic nezlomil. Bleskurychle se posadil, aby se pohledem ujistil, že je Genevieve také v pořádku. Napůl omráčená ležela opodál, ale i ona už se zvedala a oprašovala si ze sebe slámu. Očividně neutržila žádná vážná zranění. Royce si zhluboka oddechl.

Náhle si oba beze slova připomněli, v jaké se nachází šlamastyce, spěšně se vyhrabali ze slámy a seskočili z povozu na dlažbu. Royce vzal Genevieve za ruku a za běhu ji vedl ke svému koni, který na něj stále čekal na nádvoří. Vyhoupl se na něj a Genevieve pomohl za sebe. Kopnutím ho pobídl do cvalu a nasměroval k bráně do hradu, kudy dovnitř stále proudily další řady rytířů. Prohnali se kolem nich, aniž by si některý z bojovníků uvědomil, že to tudy prchá jejich kořist.

Blížili se nyní k bráně a Royce cítil, jak mu srdce buší až v krku; byli tak blizoučko. Stačilo se dostat na druhou stranu, ujet pár kroků a ztratit se v otevřené krajině. Pak se bude moci sejít se svými bratry, bratranci a dalšími muži a odjet z tohoto místa někam daleko, kde začnou nový život. Anebo ještě lépe, shromáždí vlastní armádu a jednou pro vždy si to s těmi urozenými vyřídí. Na jeden báječný okamžik jako by se zastavil čas a Royce cítil, jak stojí na pokraji změny, vítězství, převrácení zavedených pořádků. Dnes nadešel čas se vzbouřit. Ode dneška už jejich životy nikdy nebudou, co bývaly.

Royce už byl skoro u brány, když mu v žilách ztuhla krev. Mříž, která byla dosud otevřená, aby branou mohli procházet rytíři, se před nimi najednou s rachotem spustila a zavřela. Jeho kůň se polekaně vzepjal a zastavil.

Royce se ohlédl za sebe na nádvoří. Stálo tam padesát rytířů, kteří si pomalu uvědomovali, o koho se jedná, a uzavírali kolem nich kruh. Royce se připravoval vyrazit kupředu a utkat se s nimi v souboji, nehledě na to, jak to bylo pošetilé, v tu chvíli však ucítil, jak mu kolem těla zezadu přepadlo lano. Genevieve vykřikla.

Roycovi se lano utáhlo kolem pasu, škublo a pozadu ho strhlo z koně. Svázaný a bez dechu dopadl na tvrdou zem. Pohled přes rameno mu prozradil, že Genevieve rovněž spoutali a shodili ze sedla.

Překulil se a zavrávoral, ze všech sil se snažil osvobodit od lan, jež mu spoutávala paže a ramena. Rukou se mu podařilo sáhnout za opasek a vytáhnout odtamtud dýku. Jedním trhavým pohybem lana přeřízl.

Konečně zase volný se rychle převalil, aby unikl palici, kterou se ho někdo pokoušel uhodit do hlavy. Natáhl se a popadl útočníkův meč, pak se otočil a vstal. Ocitl se uprostřed nádvoří, v obklopení stovky rytířů. Stahovali se k němu ze všech stran jako smečka vlků.

Zaútočili. Royce zvedl svůj meč a pustil se do boje. Bránil se, když na něj doráželi, a sám rozdával rány, když měl příležitost. Připadal si nepřemožitelný; silnější a rychlejší než všichni ostatní. Přesto se na něj tlačili víc a víc a jejich řady jen houstly.

Royce máchl mečem a zablokoval úder, který mu mířil na hlavu; pak se otočil a sekl čepelí do jiné zbraně, jež mu směřovala do zad, načež se rozmáchl a vyrazil meč útočníkovi z rukou. V záklonu kopl dalšího muže do hrudi takovou silou, že bojovník upustil svou palici.

Rval se s nimi jako posedlý, sekal kolem sebe do všech stran, odrážel údery a dařilo se mu držet si od těla desítky rytířů najednou. Meče zvonily jeden o druhý a všude kolem létaly jiskry. Už teď však ztěžka oddechoval a přes štiplavý pot, který mu stékal do očí, sotva viděl. Celou tu dobu přitom myslel na jedinou věc: Genevieve. Položí tady za ni život.

Nepřátelské řady ještě zhoustly a brzy už jich bylo příliš mnoho i na něj. Paže i ramena ho bolely, oddechoval čím dál přerývaněji a rytíři se kolem něj stáhli tak těsně a tak blízko, že se ani nemohl pořádně rozmáchnout. Naposledy pozvedl meč, aby jím seknul, když náhle v zadní části hlavy pocítil příšernou bolest.

Sesul se k zemi a matně si uvědomoval, že ho někdo musel udeřit do hlavy palicí. V dalším okamžiku ležel na boku na dlažbě a nemohl se hýbat, protože na něj dorážely desítky rytířů. Jako by ho k zemi přišpendlila vlna kovu. Jedni mu ohýbali paže, jiní mu klečeli na zádech a další mu tiskli hlavu ke studenému kameni.

Pochopil, že je po všem.

Prohrál.

Kapitola šestá

Royce se polekaně vzbudil s obličejem zmáčeným ledovou vodou a za zvuků posměšného vřískotu a výkřiků. Mhouřil oči proti světlu. V mžiku zjistil, že má jedno oko nateklé tak, že ho vůbec neotevře, a skrze druhé také sotva vidí. Hlava se mu ze samé bolesti div nerozskočila, tělo měl ztuhlé a pokryté boulemi a modřinami. Měl pocit, jako by se po něm přehnalo stádo koní. Rozhlédl se po okolí a okamžitě si přál, aby to byl býval neudělal.

Ze všech stran ho obklopoval rozvířený dav lidí. Někteří křičeli a posmívali se, jiní protestovali a zdálo se, že jsou na jeho straně. Vypadalo to, že se ocitl uprostřed občanské války. Snažil se pochopit, co to viděl. Že by to byl jen sen?

Jenže takto pronikavá bolest nemohla být součástí žádného snu; hlava mu třeštila a do zápěstí se mu zakusovala pevně utažená lana. Pokusil se sebou zazmítat, aby se z pout uvolnil, jeho snaha se však nesetkala s žádným úspěchem. Odvážil se tedy znovu pootevřít zdravější oko a spatřil, že je přivázaný ke kůlu. Srdce se mu divoce rozbušilo, když si uvědomil, že visí nad hromadou dříví, která podle všeho jen čeká na zapálení. Po zádech mu přeběhl mráz a on si s hrůzou uvědomil, že se stále nachází na hradním nádvoří.

Royce se znovu rozhlédl po svém okolí a tentokrát si všiml, že se nádvoří hemží stovkami vesničanů, zdi lemují desítky rytířů a stráží a zhruba patnáct metrů od něj se tyčí provizorně postavené dřevěné pódium, na němž sedí soudci tribunálu, pochopitelně samí urození. Jednoho z nich Royce poznával – ten uprostřed byl lord Nors. Hlava rodiny urozených. Manforův otec. Předsedající soudce venkova. A teď seděl ve středu tribunálu a shlížel na Royce s takovou nenávistí, jakou mladík ještě neviděl.

Nevěstilo to pro něj nic dobrého.

Najednou se mu to všechno začalo vybavovat. Genevieve. Vloupání do tvrze. Její záchrana. Zabití Manfora. Skok. Boj s rytíři. A pak…

Ozvalo se několikeré zaklepání kladiva na dřevo, po němž se dav utišil. Lord Nors povstal a všechny si zamračeně prohlédl. Vestoje působil ještě přísnějším a impozantnějším dojmem než předtím. Obrátil svůj zlobou naplněný pohled k Roycovi a Royce náhle pochopil, že ho postavili před soud. Několik už jich v minulosti viděl a žádný z nich pro obžalovaného nikdy nedopadl dobře.

Rozhlédl se po přítomných obličejích v zoufalé naději, že někde zahlédne Genevieve a zároveň se modlil, aby byla v bezpečí, daleko odtud.

Nikde po ní však nebylo ani stopy. To mu dělalo největší starosti. Uvěznili ji? Zabili?

Snažil se ty nejhorší scénáře rychle vypudit z mysli.

„Byl jsi obžalován z vraždy Manfora z rodu Norsů, syna Lorda Norse, vládce Jihu a lesů Segallu,“ zahřměl lord Nors mocným hlasem, zatímco dav zcela utichl. „Co řekneš na svou obhajobu?“

Royce otevřel pusu a chtěl promluvit, měl ale zcela vyprahlé rty i hrdlo. Hlas mu selhal, a tak to musel zkusit znovu.

„Ukradl mi nevěstu,“ podařilo se mu ze sebe vysoukat.

Z obecenstva se ozval sbor povzbudivých výkřiků. Royce se zahleděl do davu a spatřil, jak se dovnitř hrnou tisíce vesničanů, jeho krajanů, s vidlemi, sukovicemi a srpy. Srdce mu poskočilo, když si s nadějí a vděkem uvědomil, že ho všichni ti lidé přišli podpořit. Taky toho měli dost.

Vrátil se pohledem k lordu Norsovi a viděl, že i on na vteřinku zaváhal. Po tváři mu přelétl nervózní výraz, s nímž se otočil k ostatním soudcům, kteří se na oplátku obrátili k rytířům. Zdálo se, že jim začíná docházet, že pokud Royce odsoudí k smrti, vyburcuje to lid k revoluci.

Lord Nors nakonec opět poklepal svým kladivem a v davu postupně zavládlo ticho.

„A přesto,“ promluvil, „zákon hovoří jasně: každá vesnická žena, která není vdaná, je majetkem šlechty.“

Dav zareagoval hlasitým bučením a syčením a výhružně postoupil kupředu. Na pódium odněkud přiletělo rajče a jen těsně minulo lorda Norse. Tento čin dav naopak odměnil nadšeným jásotem.

Mezi urozenými to zaševelilo zděšením. Lord Nors kývl na rytíře a ti se začali pomalu prodírat davem, aby výtržníka našli. Nedošli však daleko a brzy si to museli rozmyslet, neboť je zavalily stovky dalších vesničanů, jež se nepřetržitě hrnuly na náměstí, a další postup jim naprosto znemožnili. Jen jeden rytíř se pokusil proklestit si cestu lokty a ten záhy skončil v obklíčení lidu, který se ho jal postrkovat do všech stran, dokud se ozbrojenec za rozzlobených výkřiků a jásotu nedal na ústup.

Zástupy to zaplesalo. Konečně se začali bránit.

Royce zalila vlna optimismu. Přicházel bod zvratu. Všichni poddaní, jako byl on, už toho všeho měli plné zuby. Nikdo nechtěl, aby jim dál unášeli ženy. Nikdo nechtěl, aby se s nimi jednalo jako s majetkem. Všichni si uvědomovali, že by se mohli sami snadno ocitnout v Roycově situaci.

Royce se pohledem vrátil k davu a usilovně pátral, zda někde nenajde Genevieve. Náhle se mu rozsvítily oči. Zpozoroval ji v rohu nádvoří, svázanou provazy. Kousek od ní stáli i jeho tři bratři, rovněž spoutaní. Byl rád, že jsou alespoň naživu a podle všeho nezranění. Zároveň ho ale mrzelo, že je vidí v poutech. Přemítal, co se s nimi asi stane, a víc než co jiného si přál, aby si jejich trest mohl odpykat za ně.

V davu to vřelo a urození na pódiu působili stále nervózněji. V jednom kuse vrhali po Lordu Norsovi tázavé pohledy.

„To je vaše právo!“ zvolal Royce, kterému se konečně podařilo najít ztracený hlas a kterému neočekávaný zvrat událostí dodal odvahy. „Ne naše!“

Lidé na náměstí souhlasně zaburáceli a znovu výhružně postoupili vpřed. Mnozí mávali nad hlavou vidlemi a srpy.

Lord Nors se na Royce zamračil a zdvihl obě dlaně, aby dav znovu utišil.

„Můj syn je mrtev,“ pronesl hlasem obtěžkaným zármutkem. „Kdybych se řídil právem, zaplatil bys za to životem.“

Lidé se pustili do rozbouřeného bučení a v davu to zavířilo.

„Přesto,“ pokračoval lord Nors a zvedl ruce, „jsem se rozhodl, že to vzhledem k dnešní situaci není v zájmu koruny. Rozhodl jsem se tedy ti udělit milost!“

Obecenstvo se spokojeně rozhulákalo a rozvlnilo a Roycovi spadl kámen ze srdce. Lord Nors se opět přihlásil o slovo.

„Tví bratři při svém nájezdu nezabili žádného z našich rytířů, tudíž ani oni nezaplatí životem.“

Dav zajásal.

„Budou uvězněni!“ zahřměl lord.

Dav zabučel.

„Tvá snoubenka,“ pokračoval Nors, „však již nikdy nebude tvá. Stane se majetkem jednoho z našich urozených.“

Lidé se znovu pustili do nesouhlasného bučení a syčení, lord Nors ale dořekl svůj rozsudek, než ho stihli zcela přehlušit. Ukázal na Royce a hlasem plným zloby vykřikl:

„A ty, Royci, budeš uvržen do Jam!“

Dav vybuchl nesouhlasem, vrhl se kupředu a během okamžiku se v ulicích spustila roztržka.

Royce ovšem neměl šanci další dění sledovat. Provazy, které mu dosud poutaly zápěstí a kotníky ke kůlu, náhle zmizely a on se ochable zřítil na zem. Ucítil, jak se po něm sápou ruce v kovových rukavicích a vlečou ho vším tím chaosem pryč.

Zatímco ho vlekli skrze davy, odrážela se mu v hlavě ozvěna slov lorda Norse. Jámy. V Roycovi začala klíčit neblahá předtucha. Jednalo se o brutální, krvavý sport pro zábavu urozených, v němž nikdo nepřežil dlouho. Lord Nors ho chytře ušetřil popravy, aby si naklonil lid. Tím, že ho odsoudil do Jam, mu však přichystal osud horší než smrt. Byl to mazaný tah. Lord Nors zabránil povstání a přitom se mu stále povedlo Royce zabít.

Royce se zmocnilo zoufalství. Bylo by bývalo lepší, kdyby zemřel tady, udatně a před svým lidem, než aby ho poslali skonat ještě strašlivějším způsobem.

Rytíři ho nyní vláčeli rozlíceným davem směrem k vysokým klenbám brány města, Royce už však nemyslel na to, co ho čeká, ale na Genevieve. Záleželo mu teď jen na ní. Vždycky mu záleželo jen na ní. Nedokázal se vyrovnat s představou, že ji jen tak předhodí nějakému dalšímu urozenému. Znamenalo to, že všechna jeho snaha ji zachránit přišla úplně vniveč.

V návalu vzteku se začal vzpírat a zmítat sebou, aby se vysvobodil. Bezvýsledně. Podařilo se mu ale se naposledy ohlédnout v naději, že ji aspoň na okamžik ještě spatří.

„Genevieve!“ zakřičel.

Pak ji zahlédl uprostřed davu.

„Royci!“ zavolala na něj s pláčem.

Ani jeden z nich však nemohl nic dělat.

Royce odvedli klenutou bránou z města, pryč od jeho dosavadního života a od všech, které kdy znal a miloval. Měl před sebou cestu, jež byla horší než smrt.

Jámy, pomyslel si Royce. To jsem měl radši zemřít.

Kapitola sedmá

Royce někdo zezadu postrčil a on klopýtl a tvrdě narazil do skupinky mladíků. Kráčel mezi nimi, zatímco je poháněli po dlouhé rampě, která končila na palubě lodi. Jedno oko měl stále nateklé a boule na hlavě a modřiny po celém těle ho trýznily mučivou bolestí. Royce byl přesvědčený, že hůř už se cítit nemůže – tedy alespoň do chvíle, kdy došel na konec rampy a vstoupil na loď. Divoce se na neklidných vlnách houpala a pokaždé, když se naklonila tím či oním směrem, hodila ho přímo mezi chlapce nalevo nebo napravo, kteří mu na oplátku uštědřili dloubanec do žeber nebo do ledvin. Royce se nemohl rozhodnout, co je horší: jestli údery lokty nebo jeho náhlá nevolnost.

Když ho jeden z vojáků popadl za límec a hrubě postrčil dopředu, trhl sebou a v první chvíli se pokusil otočit a ohnat se po něm. Ruce měl však stále pevně svázané za zády, a tak nemohl nic dělat.

Pořád se ještě vzpamatovával z událostí posledních pár hodin, pořád se pokoušel pochopit, jak se jeho život mohl tak dramaticky změnit během tak krátkého časového úseku. Royce se snažil vzchopit a co nejvíce se soustředit na své okolí. Přestože se mu po odloučení od Genevieve a od všech, na kterých mu záleželo, chtělo umřít, nyní v něm začal převládat pud sebezáchovy. Věděl, že pokud nebude obezřetný, plavbu na lodi nepřežije.

Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že na palubu ženou stovky mladíků. Někteří vypadali nevinně a v obličejích se jim zračilo stejné překvapení a zmatení jako jemu, na jiných bylo už od pohledu znát, že to jsou profesionální zločinci. Mnozí z nich byli vyšší, statnější a starší než on, měli neudržované strniště, nápadné jizvy nebo oholené hlavy a v očích výraz, jenž nikoho nenechal na pochybách, že k zabíjení nepotřebují důvod. I ostatní chlapci v jeho věku působili jako by si s nimi život zahrál a přidal jim pár let navíc.

Rozprostíralo se před ním moře zoufalých tváří, chlapců a mužů, kteří věděli, že je vezou na jistou smrt, a už neměli co ztratit.

Rampa se za ním zdvihla a s bouchnutím se zavřela. Royce cítil, jak v něm narůstá nervozita a v hrdle se mu zformoval nepříjemný knedlík. Někdo je postrkoval dopředu, hlouběji do útrob lodi. Otočil se a sledoval, jak vojáci přetínají provazy, jež loď poutaly ke břehu, a pak se loď náhle dala do pohybu.

Jen co loď nastartovala, Royce ztratil rovnováhu. Vyhlédl ven a viděl, jak se pomalu vzdalují od pevniny. Přístav se hemžil pobíhajícími lidmi, ani jeden z nich se však nezastavil, aby se podíval jejich směrem, natož aby jim chtěl zamávat na rozloučenou. Tahle loď podle všeho převážela jen lidi, kteří nikomu nechyběli. Čím větší vzdálenost je dělila od pobřeží, tím více v Roycovi sílila jistota, že se jeho život právě navždy nenávratně mění.

Jakmile opustili přístav a vpluli do rozbouřenějších vod, Royce měl co dělat, aby udržel rovnováhu, zvlášť proto, že měl ruce pořád svázané za zády. Jak to s nimi se všemi házelo dopředu, byli k sobě nyní namačkaní ještě těsněji a vzduchem se nesl kyselý pach nemytých mužů, takže se tam dalo sotva dýchat. Loď pod vší tou váhou slyšitelně úpěla. Málem se zdálo, že je na palubě příliš mnoho lidí, než aby mohli plavbu všichni přežít. Royce napadlo, že je to možná schválně. Možná, že se pár z nich chtěli zbavit už po cestě.

A vskutku, když se Royce znovu rozhlédl kolem sebe, všiml si, že několik chlapců již nehybně leží na palubě a ostatní po nich šlapou, jako by je neviděli. A lidé dál postupovali dopředu. V duchu užasl, jak může být někdo tak otrlý, že ho ani nezajímá, že šlape po jiném člověku. Zároveň nechápal, proč se ležící nijak nebrání nebo nekřičí bolestí.

Vtom na něj dolehlo pochopení. Sjel pohledem dolů a zjistil, že zírá do široce otevřených očí. S nepříjemným zamrazením mu došlo, že jsou mrtví. Nedokázal určit, zda zemřeli, protože je ostatní ušlapali, nebo z jiného důvodu. Jeden z nich měl však v hrudi zabodnutou malou dýku a Royce přejel očima po drsných obličejích, jež ho obklopovaly, uvažuje o tom, který z nich mohl mít mladíka na svědomí. Soudě podle jejich vzhledu to zřejmě mohl být kdokoliv. A nejsmutnější na tom bylo, že k tomu nejspíš ani neměl pořádný důvod.

Royce se ještě nikdy neměl tak na pozoru jako nyní. Pomalu si uvědomoval, že jeho trable zatím ani zdaleka nezačaly. Stál na lodi plné profesionálních padouchů, chlapců, které poslali na smrt a kteří byli natolik zoufalí, že se nebáli zabíjet pro každou maličkost – nebo jen tak pro nic za nic.

„Hni se!“ zařval hrubý hlas.

Royce ucítil, jak ho do spodní části zad zasáhla něčí bota. Zapotácel se a narazil hlavou do dřevěného trámu, načež mu hlavou projela oslepující bolest. Ze všech stran se na něj tiskla těla ostatních odsouzenců. V tu chvíli loď zasáhla vlna a její boky i palubu zalila sprcha ledové vody. Royce byl promočený na kost, mrazivá voda ho však opět přivedla k plnému vědomí a v ranách ho začala štípat sůl. Pod nohama mu šplíchala voda a paluba byla najednou jako namydlená. Royce uklouzl a natáhl se jak dlouhý, tak široký na záda. Hlavou se přitom udeřil o dřevěnou palubu. S rukama svázanýma za zády bylo takřka nemožné udržet rovnováhu.

V příštím okamžiku Royce ochromila bolest v žaludku, kam mu někdo šlápl těžkou botou. Rázem si uvědomil, že jestli se nezvedne, ušlapou ho jako ty ostatní. Zachvátila ho panika. Někdo mu stoupl na nohu, další člověk na ruku. Potom spatřil další botu přímo nad sebou a věděl, že mu skončí v obličeji. Připravil se na bolest, o níž nepochyboval, že každou vteřinou přijde.

V tu chvíli ucítil na zádech něčí ruce a vzápětí ho někdo trhnutím vytáhl na nohy. O vlásek tak unikl dalšímu šlápnutí. Ohlédl se a uviděl mladíka přibližně ve svém věku se smutnýma, propadlýma, zelenýma očima a vlnitými černými vlasy, jež mu sahaly po bradu. Royce s překvapením zjistil, že vůbec nevypadá jako ostatní muži na palubě. V očích se mu leskla inteligence a laskavost a působil jako člověk vznešeného původu.

Usmál se na Royce, a odhalil tak perfektní zuby.

„To bylo těsné,“ poznamenal.

Royce na něj chvíli jen zíral, stále v šoku, a nakonec si zhluboka oddechl.

„Zachránil jsi mě,“ řekl nakonec ohromeně. „Proč?“

Mladík se uchechtl.

„Jmenuju se Mark,“ odpověděl, „a nerad se dívám, jak šlapou po lidech. Napadlo mě, že by byla škoda nechat tě umřít, než budeš mít šanci zkusit to dole.“

Royce vděčně přikývnul a zrovna mu chtěl poděkovat, když vtom k nim přišlo pár strážců a hrubě Marka postrčili přes palubu. Royce se pokusil se prodrat za nimi, rychle je ale v houstnoucím davu ztratil.

Pak se náhle zezadu strážci chopili i jeho. Škubli mu rukama, a jak mu v nich dál sílila bolest, blesklo mu hlavou, jestli se mu je chystají zlomit. Koutkem oka zahlédl ostrou čepel. Zrychlil se mu tep. Chtějí ho zabodnout? Co provedl?

K jeho překvapení a úlevě se však ukázalo, že mu chtějí pouze přeříznout pouta. Když se podíval kolem sebe, zjistil, že sundávají pouta i všem ostatním. Celý nadšený, že má zase volné ruce si je Royce okamžitě dal před sebe a začal si je třít, protože je po tak dlouhé době v těsných poutech měl úplně fialové. Hlavou mu prolétlo, že se teď věci třeba konečně obrátí trochu k lepšímu.

Jenže poté ho znovu nakopli a o chvíli později už se řítil do temné díry, která vedla kamsi do podpalubí.

Pár metrů padal volným prostorem a mával kolem sebe rukama a nohama, až nakonec tvrdě dopadl na podlahu temné místnosti.

Pomalu se zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Na všech stranách dopadali na zem další mladíci. Vládlo tu přítmí, jediné světlo sem totiž pronikalo mezi stropními prkny. Přejížděl očima po tvářích chlapců, kteří už tu byli namačkaní; stovky jich ležely v houpacích sítích, stovky jich postávaly kolem a stovky dalších spaly na zemi. Royce v životě neviděl tolik lidí v tak malém prostoru. V místnosti jako by nebyl žádný vzduch, zato se tam vznášel nesnesitelný zápach.

Otvorem sem proudilo čím dál víc chlapců. Ve snaze uniknout prolétajícím tělům se Royce vydal hlouběji do tmy a dával si přitom pozor, aby na nikoho nešlápl. Najednou za sebou uslyšel temný smích.

„Proč se jim vyhýbáš, chlapče?“ ozvalo se. „Dávno už jsou mrtví.“

Royce se otočil a spatřil za sebou skupinku zlověstně vyhlížejících mladíků. Jeden z nich, vysoký kluk s velkým břichem a tmavýma korálkovýma očima, zvedl jednoho z ležících a přidržel ho Roycovi před obličejem. Royce se odtáhl. Chlapec měl celou tvář obsypanou boláky, oči široce otevřené a z úst mu bezvládně visel jazyk.

Břicháč se hrozivě rozesmál.

„Nemysli si, že tě to taky nečeká,“ varoval ho. „Neposílají nás sem, abychom žili. Posílají nás, abychom tu chcípli.“

Roycovy obavy se ještě prohloubily, když viděl, jak do prostoru hází další várku chlapců a cítil, jak ho dav strká dál dovnitř. Proklestil si cestu tak daleko do podpalubí, jak jen mohl, a zoufale se snažil z davu vymanit, aby se pokusil najít cestu zpátky nahoru. Loď se prudce zahoupala a on málem upadl. Z rohu uslyšel křik; zdálo se, že tam vypukla šarvátka. Ze stísněného prostoru nad hlavou se ozývaly zvuky tisíce těžkých kroků a skřípání palubních prken, jako by nad ním spočívala váha celého světa. Začínala se ho zmocňovat taková klaustrofobie, že cítil, jak mu po celém těle vyráží pot. Připadal si, jako by se propadal do nějaké strašlivé vidiny pekla.

Znovu si promnul zápěstí. Byl rád, že už je nemá svázaná a uvažoval, zda by toho mohl využít, aby se dostal zpět nahoru. Raději umřít tam než tady dole, pomyslel si.

Podíval se nad sebe a zjistil, že jednoho z chlapců zjevně napadlo to samé. Šplhal po stěně a snažil se uniknout z podpalubí zpět na palubu. Vtom se však ozval svist kopí a Royce s hrůzou pozoroval, jak se chlapci zabodlo do hrudi. Mladík s žuchnutím dopadl na zem a zůstal tam ležet. Zbraň mu stále vyčnívala z hrudi. Byl mrtvý.

V otvoru se objevila zamračená tvář vojáka. Svým výrazem jako by je chtěl vyzvat, ať si to jen zkusí, jestli si troufají.

Royce si svůj nápad rychle rozmyslel a místo toho se uchýlil do nejtemnějšího rohu, jaký se mu podařilo najít. V tuto chvíli se musí soustředit jen na to, jak přežít. Nakonec si hluboko v nejtmavším koutě našel houpací síť. Někdo v ní už sice ležel, ovšem ve velice nepřirozené poloze. Royce se k chlapci pomalu přiblížil, aby se na něj mohl lépe podívat, a přesně jak tušil, spatřil před sebou široce rozevřené oči mrtvého těla. V obličeji se mu zračil zmatený výraz, jako by úplně nechápal, jak tady mohl zemřít.

Royce se opatrně natáhl a povolil chlapcovy ztuhlé prsty, jež dosud křečovitě svíraly síť. Nato ho ze sítě vyklopil. Vůbec se mu to nelíbilo, a když tělo s žuchnutím dopadlo na podlahu, musel si připomínat, že to jinak nešlo. Mladík už byl mrtvý a síť mu nijak nepomůže.

Hlavou mu však nyní prolétla jiná hrozivá myšlenka: co když toho chlapce zabil někdo, kdo si dělal zálusk právě na jeho síť?

Royce neměl na vybranou. Za každou cenu se potřeboval dostat ze země, kterou zalévala řeka zvratků, krve a smrti.

Vytáhl se do sítě a poprvé měl pocit, že se ocitl ve stavu beztíže. Jak tam tak ležel a pohupoval se s pohyby lodi, přestala ho na okamžik dokonce bolet záda a chodidla.

Zhluboka se nadechl a stočil se do klubíčka. Všude kolem něj se rozléhalo smrtelné sténání, on ale věděl, že navzdory všemu, co dnes zažil, ho to pravé peklo teprve čeká.

Kapitola osmá

Genevieve se opírala o parapet okna v malé cele na vrcholku hradní věže. Byla tu úplně sama, shlížela na davy pod sebou a plakala. Nedokázala už dál zadržovat slzy. Hleděla do dálky a vzpomínala, jak jí rytíři před očima odvlekli Royce z dohledu a rozplynuli se v chaotickém davu, odkud se pomalu vydali k přístavu. Srdce jí pukalo bolestí. Když viděla, jak Royce připoutali ke kůlu, bylo to na ni víc, než dokázala snést. Slyšet ale, jak ho odsuzují do Jam, byla poslední kapka. Na vlastní oči musela sledovat, jak jí muže, kterého miluje víc, než cokoli na světě, muže, kterého si měla brát, odvádí na jistou smrt.

Nebylo to spravedlivé. Royce nasadil vlastní život, aby zachránil ten její, beze strachu vtrhl do hradu a dal přitom v sázku všechno, co měl. Při vzpomínce na Manforovy šmátrající ruce se otřásla odporem a znovu ji zaplavila čirá hrůza. Kdyby Royce dorazil o pár minut později, nevěděla, co by si počala. Její život by v té chvíli nejspíše skončil.

Možná, že nakonec stejně skončí. Po tom všem byla stejně tady, pořád uvězněná a čekala, až se dozví svůj rozsudek. Vybavila si v duchu slova lorda Norse, jež jí v hlavě zvonila jako umíráček:

Tvá snoubenka však již nikdy nebude tvá. Stane se majetkem jednoho z našich urozených.

Nedalo se jim uniknout, nikdy se jim nedalo uniknout. Urození odjakživa ovládali jejich životy. Vzepřít se jim znamenalo možnou smrt – a zabít jednoho z nich byla jistá sebevražda. A Royce přesto ani na vteřinku nezaváhal a zabil, aby ji zachránil.

Při tom pomyšlení se jí zatočila hlava. Jak ji jen Royce musel milovat; v tom okamžiku to na něm doopravdy viděla. Obětoval pro její dobro svůj vlastní život s takovou lehkostí. Přála si, aby mohla to samé udělat ona pro něj a to ji na tom trápilo nejvíc: že je tady zavřená a nemůže mu pomoci.

Na druhé straně dveří někdo najednou odtáhl těžkou železnou západku. Ticho přerušilo kovové zachrastění a Genevieve sebou ve své osamělé cele leknutím trhla. Vzápětí se dřevěné dveře se zavrzáním otevřely a ona uviděla, jak na ni s kamenným výrazem čekají dva vojáci. Srdce jí pokleslo. Přišli ji odvést na smrt?

„Jsou připraveni na tvé předvolání,“ prohlásil jeden z nich stroze.

V tichosti tam stáli a čekali, až se k nim přidá. Ona se však ani nepohnula, strachy jako by přimrzla k podlaze. Jedna její část tu chtěla zůstat, strávit zbytek svých dní jako zajatkyně v osamocené cele. Vůbec se necítila připravená čelit světu a už v žádném případě ne urozeným. Potřebovala víc času, aby se s tím vším mohla vypořádat, víc času, aby mohla myslet na Royce. Zároveň si ovšem uvědomovala, že se už nikdy nebude moct vrátit ke svému normálnímu životu. Nyní byla majetkem urozených, se kterým si mohli dělat, co chtěli.

Genevieve se v ničem nerušeném tichu zhluboka nadechla a postoupila o krok dopředu. Pak o další. Měla dojem, že kráčet k těm mužům musí být horší, než kráčet na šibenici.

Zabouchli za ní dveře, a když vyrazili chodbou dolů, jeden z nich ji hrubě, až příliš hrubě, popadl za paži. Jeho mozolnaté prsty se jí zaryly do měkké kůže pod ramenem. Genevieve chtěla vykřiknout bolestí, neudělala to však. Nehodlala jim dopřát takovou radost.

Voják se k ní naklonil tak blízko, že na tváři cítila jeho horký dech.

„Tvůj mládenec zabil mého pána,“ řekl jí. „Bude trpět. A ty budeš trpět taky – jen trochu jiným způsobem. Mnohem delším, krutějším způsobem.“

Hrubě jí smýkl a vedl ji dál klikatými chodbami. Ozvěna jejich kroků se hlasitě odrážela od kamene, a čím víc se vzdalovali od její cely, tím silněji se jí zmocňovala úzkost. Otřásla se. Snažila se nemyslet na to, co na ni asi čeká. Jak se to mohlo všechno takhle zvrtnout? Ještě ráno se probouzela do nejšťastnějšího dne svého života a teď jako by se lusknutím prstů proměnil v hotovou tragédii.

Genevieve vyhlédla z otevřeného okna, které právě míjeli, a daleko pod sebou spatřila nádvoří, kde už se to zase hemžilo davy lidí, jež chvátaly z místa na místo a hleděly si svých každodenních povinností. Užasla, jak je možné, že jejich život pokračuje jen tak dál, jako by se nic nestalo. Vždyť její život se převrátil naruby. Okolní svět se tím však zdál nedotčen.

Jak tak pohledem přejížděla po vydlážděné ulici, pocítila nenadálý příval naděje. Jedna možnost ještě přece jenom ležela v jejích rukou. Pořád se mohla rozhodnout to všechno skoncovat. Stačilo, aby se vojákovi vytrhla, rozběhla se a vyskočila z jednoho z těch otevřených oken. A pak bude po všem.

V duchu počítala, kolik kroků by musela udělat, zda by ji stihli chytit, než skočí, a zda by padala z dostatečné výšky, aby jí to zlomilo vaz. Plánování vlastní smrti jí v tu chvíli dělalo zvrácenou radost. Bylo to to jediné, nad čím ještě měla moc. Jediný způsob, jak Roycovi projevit svou solidaritu. Jestli má zemřít Royce, tak ať zemře i ona.

„Čemu se tak culíš?“ zasyčel na ni voják.

Neodpověděla – dokud to neřekl, ani si neuvědomila, že se usmívá. Nechá za sebe mluvit činy.

Genevieve s tlukoucím srdcem čekala, až voják na okamžik povolí své sevření, aby se mu mohla vyškubnout a dát se na útěk. K její nelibosti ji však jenom stiskl ještě pevněji a zjevně se nechystal ani na vteřinku polevit.

Pak zabočili do další chodby a Genevieve cítila, jak ji přemáhá zklamání. Nebyla zde žádná okna. Když se navíc záhy zastavili u dveří a vojáci ji začali postrkovat, aby vešla do místnosti za nimi, věděla, že ztratila příležitost.

Příště, pomyslela si.

Vstoupila do zdobené komnaty s vysokým klenutým stropem. Panovalo tu přítmí a chlad. Strážní ji dovedli do středu místnosti, tam ji konečně pustili a ustoupili o krok zpět. Genevieve si dlaní protřela paži v místech, kde ji ještě před okamžikem tiskla vojákova ruka. Ulevilo se jí, že se ho zbavila.

Naproti sobě spatřila Genevieve muže, na němž šlo již od pohledu znát, že patří k urozeným. Stál sotva pár metrů od ní a probodával ji tvrdýma, chladnýma očima. Prohlížel si ji, jako kdyby před něj někdo postavil sochu nebo nějaké zajímavé umělecké dílo.

Sotva jí na něj padl zrak, okamžitě k němu pocítila hluboký odpor: podobal se Manforovi. Že by to byl jeho bratr?

Mohlo mu být možná dvacet let a měl pohlednou tvář s jemně řezanými rysy, kterou mu ovšem hyzdil arogantní výraz, skoro až škleb. Na sobě měl šaty z nejvybranějšího sametu, jež nenechávaly nikoho na pochybách o jeho postavení. V neméně přepychovém hávu byli oděni i oba starší muži, kteří mu stáli každý za jedním ramenem. Opodál postávalo několik sluhů. Urozený měl zarudlé oči, jako by ještě před okamžikem plakal, a kolem nich mu spadaly delší vlnité hnědé vlasy. Genevieve si pomyslela, že by mohl vypadat i přitažlivě, kdyby se netvářil tak krutě a nabubřele.

Mladík na ni hleděl ledovým pohledem a ona sevřela čelist a oplatila mu stejnou mincí. Jeho nenávist se jí nijak nedotýkala. Nepotřebovala přece na nikoho zapůsobit.

V místnosti se na dlouhou chvíli rozhostilo tíživé ticho; ani jeden z nich se nepohnul, jen se vzájemně probodávali očima. Ve vzduchu praskalo napětí vyvolané zármutkem, záští, hněvem, touhou po pomstě. Vlastně ani nebylo třeba nic moc říkat.

Muž však nakonec přesto promluvil.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se jí. Neměl nepříjemný hlas. Hladce se nesl prostorem a čišela z něj autorita, vznešenost a sebejistota.

Zadívala se do jeho zatvrzelých hnědých očí ve snaze z nich něco vyčíst.

„Předpokládám, že Manforův bratr,“ odpověděla. Slova z ní po dlouhém mlčení vyšla jako chrapot.

Zakroutil hlavou.

„Byl jsem jeho bratr,“ opravil ji. „Manfor je teď ale kvůli tobě mrtvý.“

Přimhouřenýma očima si ji nesouhlasně přeměřil, jako kdyby snad jeho bratra bodla ona sama. Kéž by to udělala. Kéž by na sebe mohla vzít Roycův nešťastný úděl a její milý kvůli ní nyní nemusel trpět.

Zoufale si přála to všechno skoncovat. Nepřítel stál, koneckonců, přímo před ní. Nenápadně zapátrala očima po místnosti v naději, že najde nějakou zbraň. Meč, který by mohla tasit, nůž, kterým by mohla vrhnout. Cokoliv, čím by mohla muži před sebou proklát srdce. Z pouhé myšlenky se záhy stalo odhodlání. U jednoho ze strážných si všimla, že má za opaskem dýku. Nedíval se na ni. Genevieve se dala do horečného uvažování. Podařilo by se jí mu dýku vyškubnout? Jak rychle by musela překonat těch pár kroků, jež ji od urozeného dělilo, aby ho stihla bodnout, než ji někdo zastaví?

„Slyšelas, na co jsem se tě ptal?“

Zamrkala a myšlenkami i pohledem se vrátila k muži před sebou. Vůbec si nevšimla, že na ni celou tu dobu mluvil.

„Říkal jsem,“ opakoval, „že se jmenuji Altfor. A že nebýt těch venkovanů, tvůj drahý Royce by teď dávno ležel někde mrtvý. Nic by mi neudělalo větší radost než sledovat, jak mu uprostřed náměstí setnou hlavu. Ve výsledku na tom ale stejně nezáleží. Tak jako tak zemře v Jámách, jen mnohem pomalejším a brutálnějším způsobem. Nejspíš je to tak vlastně i lepší, jen mě to připraví o všechno potěšení.“

Genevieve doslova hořela rozhořčením. Altfor k ní přistoupil o krok blíž. Obličej mu zkřivil rostoucí hněv.

„Okradl mého bratra o život,“ rozběsnil se. „Mého bratra! Nějaký zahnojený sedlák! Taková potupa!“ zařval. Jeho slova se ozvěnou odrážela od stěn a od podlahy a zanechávala po sobě ve vzduchu pachuť zloby.

Nato snížil hlas.

„A to vše jen kvůli tobě,“ konstatoval s opovržením.

V komnatě opět zavládlo tíživé ticho. Genevieve ani nenapadlo mu odpovídat. Bylo jí úplně jedno, jestli se zlobí – vlastně to tak i chtěla. Přála si, aby trpěl tak, jak trpěla ona.

„To k tomu nemáš co říct?“ vyzval ji nakonec.

Dál zůstávala tvrdošíjně mlčet. Oba na sebe zírali se stejným odhodláním, dokud konečně nepromluvila:

„Co ode mě chceš slyšet?“ zeptala se.

Jeho pohled se zatvrdil.

„Že tě to mrzí. Že jsi nikdy nechtěla, aby k něčemu takovému došlo. Že jsi ráda, že Royce zemře.“

Genevieve křečovitě stiskla čelist.

„Nic z toho by nebyla pravda,“ odpověděla. V jejím hlase zazníval klid, o němž si dosud neuvědomila, že ho pociťuje. „Těší mě, že je tvůj bratr mrtvý. Byl to zloděj, vrah a násilník. Unesl mě v den mé svatby. Okradl mě o největší radost mého života. A kvůli jeho ohavným činům je nyní z muže, který mě miloval, z muže, který mě přijel zachránit, odsouzený vyděděnec. Mrzí mě jen to, že tvůj bratr nezemřel dříve – a že tu dýku nesvírala moje ruka.“

Slova se z ní hrnula obtěžkaná stejnou zlobou a jedovatostí, jako z něj předtím ta jeho. Viděla, jak ho každé z nich bolestivě zasáhlo. Neušel jí ani jeho překvapený výraz. Zřejmě čekal, že se před ním zhroutí, nic takového se však nestalo.

Nyní na ni pohlížel se směsicí šoku a něčeho, co se téměř podobalo uznání.

„Ty jsi vážně svéhlavé děvče, viď?“ prohlásil a pomalu u toho pokyvoval hlavou. „Ano. Přesně to se o tobě povídá. Dívka s pevnou vůlí. Jenže na co je holce v normálním životě vůle? Jaké tě čeká postavení? Manželka. Matka. Strávíš své dny šitím a pletením a utíráním dětských zadnic. K čemu ti bude svobodná vůle potom?“

Zamračila se.

„Zesměšňuješ úděl, který je mnohem vznešenější, než ten tvůj,“ odsekla. „Haníš práci své vlastní matky – ovšem když vidím, co z ní vzešlo, ani se nedivím.“

Nakrčil čelo; očividně se mu nedostávalo slov. Genevieve mu oplatila hněvivým pohledem. Vřelo to v ní vzteky. Sama byla ve skutečnosti odhodlaná stát se jednou oddanou manželkou a matkou, jelikož v jejích očích neexistovalo vznešenější poslání. Zároveň si také předsevzala trénovat, dokud z ní nebude soběstačná bojovnice; už teď se dokázala mečem ohánět lépe než mnozí chlapci. Navíc se zúčastnila i hezké řádky lovů, což ostatní děvčata rozhodně odmítala, a střílela šípy s větší přesností, než většina mužů, které znala. Dokonce ani Royce neměl takovou mušku jako ona.

„Ironické na tom je,“ pokračovala, „že kdybych teď měla po ruce luk a šíp, střelila bych tě mezi oči, ani bys nestačil domluvit. Manželské a mateřské dovednosti nijak nebrání dalším schopnostem,“ vysvětlovala. „Mám i jiné talenty, které bych na tobě s radostí převedla.“

Zíral na ni v očividném úžasu.

Po chvíli, jež působila jako věčnost, se mu po tváři rozlil úsměv.

„Opravdu tě podcenili,“ odpověděl. „Můj bratr se tě zmocnil jako chvilkové zábavy, které se na konci dne zbaví. Zjevně neměl ponětí, na koho si to políčil.“

Znovu si ji prohlédl od hlavy k patě, tentokrát se na ni však díval novýma očima. V jeho pohledu se zračila úcta, ba dokonce obdiv. Genevieve se to ani trochu nelíbilo; mnohem víc jí vyhovovalo, když na ni shlížel s nepokrytým opovržením.

„Jsem mnohem urozenějšího původu než ty,“ pokračoval. „A přece na tobě něco vidím. Můj bratr se k tobě dostal čirou náhodou. Pro mě to bude vědomá volba. Pokud si mezi vesničany chceme udržet pořádek, nemůžeme tě zabít. Propustit ovšem také ne, po tom všem, do čeho ses dobrovolně či nedobrovolně zapletla.

Povzdechl si.

„A tak se s tebou ožením,“ zakončil svůj proslov, jako kdyby smlouval na farmářském trhu a koupil obzvlášť pěkné jehně k večeři.

Genevieve na něj zůstala ohromeně zírat.

„Měla bys považovat za velké štěstí, že jsem tě tu dnes našel,“ oznámil jí. „Stovky žen z celého kraje by obětovaly pravou ruku, aby se mohly stát mou nevěstou. Tys vyhrála. Buď vděčná. Máš před sebou život šlechty. A já tím pro otce urovnám celou tuhle záležitost a nastolím smír mezi poddanými. Pro dobro našich rodin a pro dobro království uděláme za všemi těmihle nepříjemnostmi tlustou čáru.“

Zatímco mluvil, Genevieve cítila, jak ji pomaloučku opouští životní síla. Tělo měla strnulé šokem. Nepřekvapilo ji to, že si ji hodlá nechat pro sebe; od začátku očekávala, že ji znásilní, možná i zabije, a pokud ne, přinejmenším ji bude mučit. Překvapila ji ovšem jeho slova. Byla tak vznešená, tak elegantní. Složil jí kompliment, i když nemusel; dokonce o ní hovořil s obdivem. A nehodlal si ji přivlastnit jen jako nějakou hračku, jak si prve myslela, nýbrž ji přijmout za právoplatnou manželku. Za součást rodiny. Za urozenou.

Celé to samozřejmě bylo nehorázně urážlivé vzhledem k tomu, co právě provedli její životní lásce, muži, kterého milovala nade vše na světě. Genevieve však mnohem víc trápilo, že jí to zároveň svým způsobem lichotilo. Přála si, aby ne. Jako obyčejný trest by se jí to přijímalo daleko snadněji. Takhle si i navzdory sama sobě, navzdory intenzivní nenávisti, již k němu chovala, a navzdory touze zabodnout mu do srdce dýku musela přiznat, že ji kdesi v hloubi duše zaskočil a že k němu možná do jisté míry také pociťuje jakýsi obdiv. I přes své arogantní vystupování byl zjevně z úplně jiného těsta než jeho bratr. Ten nesmírný kontrast ji naprosto ohromil.

Genevieve se udělalo nevolno. Měla pocit, že se dopouští zrady už jen tím, že jí takové věci vůbec přichází na mysl, a ze srdce se za to nenáviděla. Existoval jen jediný způsob, jak tyhle nedostatečně negativní myšlenky vyhnat z hlavy. Znovu se rozhlédla po zbrani. Ulpěla na ní očima a připravila se po ní skočit. Srdce jí bušilo jako o život.

Altfor se rozesmál. Genevieve se zarazila.

„K tomu noži se nikdy nedostaneš,“ prohlásil.

Škubla sebou a neochotně k němu zdvihla zrak. S pobaveným úsměvem ji pozoroval.

„Podívej se pořádně,“ dodal. „Je ze všech stran zajištěný řemeny. Pokud se ho pokusíš tasit, jen ho do nich zapleteš. A taky zapomínáš na tohle.“

Následovala pohledem jeho ruku, dokud nespatřila, že ji má zlehka položenou na své vlastní dýce, jež mu visela u opasku.

Zrudla. Najednou si připadala hloupě, že ji tak dokonale prohlédl. Altfor byl zjevně mnohem vnímavější, než by do něj zprvu bývala řekla.

Podíval se na své strážné a do očí se mu náhle vrátil předchozí chlad.

„Odveďte ji.“

Zničehonic ji opět popadly hrubé ruce, tahaly ji za paže a postrkovaly ven. Neměla nejmenších pochyb, že jim Altfor nařídí, aby ji odvedli na šibenici a zabili za to, že se ho pokusila zavraždit. Namísto toho ho však uslyšela, jak vydává příkaz, který ji šokoval tisíckrát víc, než jakýkoliv rozsudek smrti:

„Nechte ji umýt a připravit na svatbu.“

Kapitola devátá

Raymond se odjakživa považoval za nejchytřejšího. Byl ze čtyř bratrů nejstarší a netrpěl ani Lofenovou tendencí pouštět se do roztržek, ani Garetovou impulzivitou. Co se Royce týče… no, Royce byl prostě jiný. To by přece poznal každý trouba.

„Já potřebuju vědět,“ prohlásil Raymond, zatímco se trmáceli přes vřesoviště za jejich vesnicí, „jak z toho všichni vyvázneme živí.“

„Musíme shromáždit všechny muže z naší rodiny a společně dobýt hrad,“ mínil Lofen.

Raymond se jeho návrhu hořce zasmál. „Pokud jsem se na poslední slavnosti šeredně nepřepočítal, nemáme v rodu ani tolik mužů, abychom dobyli jezevčí noru, natož takovou pevnost.“

S tím se mu smiřovalo nejhůř. Bojovali na hradě jako lvi, aby odvedli pozornost strážců, Royce se jim však zachránit nepodařilo a sami sotva vyvázli životem. Pokoušeli se ho podpořit u soudu, vmísili se do davů v přístavu, ovšem při obou příležitostech se to kolem hemžilo příliš mnoha muži, příliš mnoha strážci, než aby měli šanci pro něj udělat víc, než zemřít v boji o jeho záchranu.

„V tom případě musíme domů,“ konstatoval Garet. Dalo se čekat, že se nejmladší sourozenec bude chtít běžet schovat za máminy sukně. Část Raymonda chtěla úplně to samé, jenže věděl, že to tak nefunguje.

„Jestli se vrátíme domů, budou tam na nás čekat rytíři,“ namítl Raymond. „Musíme se odtamtud držet dál, dokud se situace trochu neuklidní. Najdeme si nějaké bezpečné místo v kopcích a pokusíme se vymyslet co dál.“

Budou muset uprchnout za moře? Vydají se do dalekých, divokých zákoutí země, o nichž se vyprávělo, že tam stále pobývají Picti z dob před příchodem skutečných mužů? Jak dlouho vydrží utíkat? Jak dlouho se jim podaří skrývat?

Kdepak, pomyslel si Raymond, jeho bratři měli navzdory všemu pravdu. Museli přijít na způsob, jak Roycovi pomoct. Kdyby se jim podařilo posbírat dostatek sil a dopravit je na místo, kam Royce odvezli, na Rudý ostrov, pak by ho možná dokázali osvobodit a společně s ním by se možná zmohli i na víc.

„Kolik bratranců a přátel vlastně máme?“ otázal se Raymond svých bratrů.

Začali je vypočítávat na prstech.

„Kluci od tetičky Willy,“ odříkával Garet, „a možná bychom mohli svolat schůzi, nalákat víc chlapů.“

„To můžeme rovnou poslat pozvánku vévodově armádě,“ podotkl Lofen. „Zato já mám kamarády, co by si dobrý boj nenechali ujít…“

Mladíky, co se oháněli pěstmi, nikoli muže s meči. V tomhle případě byl ale Raymond ochotný přijmout veškerou pomoc, jaká se jim nabídla.

„Budeme to muset do vesnice risknout,“ oznámil bratrům. „Nabereme tam muže, najdeme někoho s lodí. Na dobytí hradu to sice stačit nebude, ale vsadím se, že na to, abychom bratra propašovali z ostrova, se nás spolčí dost.“

Zamířili tedy k vesnici, drželi se při zemi, a pokud to šlo, vyhýbali se silnici. Raymond už v dálce rozeznával obrysy vesnice a doufal, že se jim tam podaří získat potřebnou podporu. Nemohli přece Royce ponechat jeho osudu.

Bude ovšem možné dojet do vesnice a naverbovat pomoc, aniž by přitom narazili na potíže? V odpověď uslyšel dusot kopyt na vlhké půdě.

„Utíkejte!“ zařval Raymond, ani nečekal, až jezdce uvidí. Byl jich nejméně tucet, někteří praví rytíři, jiní ozbrojení strážci.

Uháněli, co jim nohy stačili, ale ani s veškerým vypětím sil, ani s lepší znalostí terénu nemohli závodit s koňmi. Skupinka pronásledovatelů je obklíčila a kroužila kolem nich, jako by se připravovali na souboj.

„Jeho lordstvo nařídilo, abychom vás přivedli živé,“ zavolal na ně jeden z rytířů. „Vzdejte se a my vás necháme žít.“

Raymond tasil svůj meč. Sice s bratry nebyli žádní vznešení bojovníci, každý den ale cvičili.

„Jestli nás chcete, budete si pro nás muset přijít,“ odpověděl.

Rytíři se na ně vrhli, tupou stranou svých kopí přitom mávali, jako by se oháněli palicemi. Raymonda netížila žádná potřeba se tak zdráhat. Zaútočil na jednoho z vojáků a cítil, jak mu meč sjel po jeho brnění.

Viděl, jak Garetovi uštědřili rozmáchlou ránu kopím, a tím ho odrovnali jako prvního. Lofen se na nohou udržel o trošku déle, dokonce se mu i povedlo stáhnout jednoho jezdce z koně, vzápětí však zjistil, že se na něj ženou tři další.

Raymond se mu rozběhl na pomoc. Mečem se ohnal po nejbližším muži. Zasáhl ho tvrdým úderem, při němž se čepel zabořila hluboko do jezdcova těla. Otočil se, aby se postavil dalšímu útočníkovi, odrazil jeho ránu, obratem mu ji oplatil a znovu ucítil, jak vojákovi ostří jeho meče proniká do masa.

V příštím okamžiku za sebou uslyšel dusot kopyt a začal se opět otáčet, tentokrát byl ovšem příliš pomalý. Za ucho ho udeřila násada kopí, až se mu otřásla hlava, svět se začal rozplývat a Raymond padl na kolena. Meč mu vypadl z rukou. Odněkud ho popadly hrubé ruce, škubly mu pažemi za záda a tam je svázaly. Tou dobou už ale Raymonda opouštělo vědomí…

* * *

Raymond se potácel na hranici vědomí a bezvědomí a sem tam pocítil houpavé pohyby koně, přes kterého ho přehodili. Ve chvílích, kdy byl při sobě, dokázal rozeznat omráčená těla obou bratrů, jež se v obdobné poloze nesla na hřbetech dalších dvou ořů.

Před nimi se rýsoval lordův hrad, mříž otevřená, padací most spuštěný, aby po něm mohli vejít. Sotva koně prošli bránou, popadli rytíři Raymonda za ruce a stáhli ho ze zvířete, jež ho sem doneslo. Spolu s ostatními ho odtáhli k železem vyztuženým dveřím zasazeným do zdi při úpatí schodiště. Na stoličce tam seděl strážný a v prstech třímal klíče.

„Tak jste je chytili,“ poznamenal. „Jeho lordstvo říkalo, ať je hodíte do hlavní hladomorny, prý uvidíme, jestli je někdo zapíchne.“

Rytíř, který držel Raymonda, přikývl. „Takoví pohlední mládenci budou mít štěstí, jestli se jim nestane nic horšího.“

Žalářník jim otevřel dveře a rytíři zavedli Raymonda i s jeho bratry do temnoty, jež se za nimi skrývala. U vstupu se nacházely samostatné cely, některé obsazené, spolu s místností, odkud se zpoza dveří ozývaly výkřiky, ze kterých Raymondovi běhal mráz po zádech.

Opodál byly ve stěně další dveře. Tyto žalářník otevřel s mimořádnou opatrností a záhy ustoupil, jako by čekal, že odtamtud někdo vyběhne. Průchodem šlo vidět schody sestupující do neosvětleného prostoru.

„Sem hážeme lidi, na které chceme zapomenout,“ vysvětlil žalářník. „Užijte si to. Zaručuju vám, že oni si užijí vás.“

Rytíři dovnitř vhodili Gareta s Lofenem a pak přišla řada na Raymonda. Přeťali mu pouta na rukou a postrčili ho do neznáma za dveřmi. Napůl seběhl, napůl se skutálel ze schodů, dokud nepřistál na zemi pod nimi.

I ve tmě cítil, jak na něm ulpívají nesčetné páry očí, a věděl, že jestli s bratry nezůstanou pohromadě, čeká je smrt se stejnou jistotou, jako kdyby je popravili.

Kapitola desátá

Royce seděl v podpalubí lodi, schoulený do klubíčka v temném koutě, a oběma rukama si objímal kolena. Pomaloučku otevřel oči. Právě se probudil z neklidného spánku, okamžitě se však začal ostražitě rozhlížet kolem sebe. Vlastně se nepřestával mít na pozoru od té chvíle, co ho sem hodili. Jeho oči postupně přivykly temnotě a odhalily před ním místnost plnou smrti a chaosu.

Když to spatřil, přál si, aby se raději nikdy neprobudil. Ponuřejší podívaná se mu už naskytnout nemohla. Mrtvých zde nyní bylo více než živých; podlahu pokrývala bezvládná těla obsypaná boláky a potřísněná zvratky. Zvedal se z nich takový puch, že se tam málem nedalo dýchat. Užasl nad tím, že sem stále shazují další a další chlapce, jako by jejich řady neměly konce. Podpalubí muselo sloužit jako odpadiště, buď pro ty, co se nahoře nějak provinili, nebo zkrátka pro ty, co měli smůlu.

Ve všech houpacích sítích se choulily děti. Některé bedlivě sledovaly okolí, jiné pochrupovaly a ostatní bezvýrazně hleděly do stropu. Všechny se ale ve svých hamakách pohupovaly mnohem divočeji než obvykle a i Royce cítil, jak do trupu lodi naráží prudké vlny. Na okamžik zatoužil, aby měl pro sebe také síť. Dávno však zjistil, že je lepší se jí vzdát a spokojit se s podlahou. Viděl příliš mnoho mladíků, kteří zemřeli právě kvůli tomu, že si ustlali v jedné ze sítí, neboť se vždycky našel někdo, kdo byl ochotný pro místo v hamace zabíjet. Ubožáci zamotaní v síti ani nedostali šanci se bránit. Royce se tedy brzy naučil vzít zavděk podlahou, zalezl si do nejtemnějšího kouta, jaký se mu podařilo najít, a tam se ukládal ke spánku s pažemi kolem kolenou a se zády opřenými o zeď, aby na něj nikdo nemohl zaútočit. Bylo to tak bezpečnější.

Jednou za den otevřeli strážci palubní otvor a vpustili dovnitř závan mořského vzduchu a několik paprsků denního světla. Royce si nejprve myslel, že je pustí nahoru, aby si mohli trochu protáhnout údy. Pak ovšem uviděl, jak posádka otvírá obrovské pytle a hází je dolů, načež uslyšel něco, co znělo jako by na zem dopadala hromada písku. Když se k ní vzápětí všichni chlapci vrhli jako divoká zvěř a hladově si plnili hrsti, Royecovi došlo, že se nejedná o písek, nýbrž o zrní. Nastal čas krmení.

Zajatci si jím nenasytně nacpávali ústa, postrkovali se a uštědřovali si políčky i pořádné rány, až obilí zalévala jejich krev. Byl to brutální boj o přežití, který se konal přesně jednou denně. Strážci nechali palubní otvor vždycky otevřený, dokud je nepřestalo bavit zubit se té podívané, a pak ho zase zaklapli.

Royce si zpočátku sliboval, že se té vřavy nikdy nezúčastní. Jenže už po dni ho přemohl hlad a on se na příděl vrhl spolu s ostatními. Sotva si pro sebe uzmul plnou hrst zrní, už se po něm sápal jiný mladík a snažil se mu ho vypáčit z rukou. Oba chlapci mezi sebou svedli krátký zápas, dokud se Roycovi nepodařilo svému protivníkovi vyškubnout, čímž ho přiměl, aby se po jídle poohlédl někde jinde. Royce bleskurychle zhltl celou porci naráz. Zrní mu skřípalo mezi zuby, nemělo žádnou chuť a hlad mu také nezahnalo. Ale bylo to alespoň něco. Navíc se poučil pro příště – nazítří se pokusí nabrat dvě hrsti a jednu si nechat na později.

Takový byl strastiplný život v podpalubí. Royce se den za dnem snažil přežít, nedočkavě vyhlížel, až se otevře palubní otvor, zmocnil se tolika jídla, kolik jen unesl, a vrátil se zpět do svého kouta. Viděl umírat příliš mnoho chlapců a příliš dlouho musel snášet jejich neodbytný zápach. Sledoval, jak podpalubím jako dravé šelmy krouží hrubiáni a číhají na ty, kterým již nezbývá dostatek sil, aby se bránili, pak na ně útočí a obírají je i o to málo, co u sebe ještě měli. Nepřestávalo ho to znepokojovat.

Royce skoro nespal. Neustále ho pronásledovaly hrozivé noční můry, v nichž se viděl, jak ho bodají a jak pluje v rakvi po krvavém moři, dokud ho nepohltí rozbouřené oceánské vlny. Do toho se mu před očima objevovaly obrazy Genevieve, kterou na hradě znásilňují urození, a on přichází příliš pozdě na to, aby ji mohl zachránit. Zdálo se mu i o bratrech a o rodině doma, o tom, že jejich dům i pole shořely na popel, takže se všichni museli odstěhovat a mezitím na něj dávno zapomněli.

Každý den se budil zbrocený studeným potem. Nebyl si jistý, co je teď vlastně horší, jestli spát nebo bdít.

Když se ovšem Royce probudil dnes, hned vycítil, že je něco jinak. Žaludek se mu svíral ještě víc než obvykle, vlny narážely do paluby s větší vervou, shora se ozývalo pištivé skučení větru. Nebylo pochyb, že venku zuří bouře. A ne jen tak ledajaká, nýbrž bouře, která může všechno změnit.

Odněkud vysoko nad sebou uslyšel vyděšený křik a dusot těžkých bot, které najednou po palubě pobíhaly jaksi naléhavěji než předtím. O okamžik později se k Roycovu údivu rozlétl dokořán palubní otvor. Takhle brzy ho ještě nikdy neotevřeli.

Napřímil se v očekávání toho, co se bude dít.

Něco bylo špatně.

Upíral zrak na otevřené nebe, což mu po dlouhých dnech v podpalubí připadalo jako hotový luxus. Na nebi však visela hustá, temná mračna, plula po něm neobyčejnou rychlostí a snášel se z nich déšť tak silný, až to vypadalo, že padá vodorovně. Vlastně se ani nemusel dívat, už podle zvuku věděl, co se stalo. Zvedl oči k otevřenému poklopu, po svalnatých pažích, které ho zpravidla otevíraly, nebylo ovšem nikde ani stopy. Odklopil se sám – nejspíš silným poryvem větru.

Royce s úžasem pozoroval, jak se ten padesátikilový dřevěný kryt najednou znovu sám od sebe zvedl, chvíli se divoce kymácel a nakonec se vznesl a odletěl jako list papíru. Royce hlasitě polkl. Jestli ta vichřice dokázala jen tak odfouknout něco tak těžkého, co by potom asi udělala s člověkem?

Kvílení větru brzy přehlušilo všechny ostatní zvuky. Bylo tak silné, že mu nahánělo hrůzu i hluboko v podpalubí. Znělo to, jako kdyby se jejich loď měla každou chvíli rozpadnout na kusy. Průzorem spatřil, jak vzduchem proletělo dřevěné prkno, vyrvané přímo ze samotné paluby.

Vtom se celá loď propadla vzduchem a o okamžik později jí do trupu narazila mohutná vlna. Roycovi se zhoupl žaludek. Měl dojem, že museli padat nejmíň patnáct metrů. Ohromilo ho, že se nepřevrátili.

Royce se rozhlédl po ostatních, jejichž obličeje nyní v denním světle výjimečně dokázal rozeznat. Tváře jim zářily nadějí z toho, že zase vidí nebe, zároveň se jim na nich však zračilo hotové zděšení z běsnící bouře. Svobodu měli konečně přímo před nosem, stačilo se z tohohle pekla vyškrábat nahoru na palubu.

Nikdo se ale neodvážil ani pohnout. Hrůza z bouřky je všechny přimrazila na místě.

Tu se najednou palubním otvorem sneslo těžké lano a jeho konec s žuchnutím přistál na podlaze jako stočený had. Vzápětí se nahoře objevila hlava jednoho z vojáků, který se jako o život držel trámu na palubě a se zamračením nahlédl dovnitř.

„Všichni na palubu!“ zařval na ně, přičemž se musel snažit, aby ho přes skučení větru vůbec bylo slyšet. „Všichni navrch! Hned!“

Nikdo se ani nehnul.

Strážci se stáhla tvář hněvem.

„Honem nebo si tam pro vás přijdu a jednoho po druhém vás osobně pozabíjím!“

Chlapci na něj dál nehnutě zírali.

O vteřinu později vzduchem prolétlo kopí a k Roycově zděšení se zapíchlo přímo do hrudi mladíka, který seděl vedle něj. Přišpendlilo ho k podlaze, takže stihl jen vykřiknout a byl na místě mrtev.

V příštím okamžiku dolů seskočili dva strážci, pozvedli své meče, popadli první vězně, co jim přišli pod ruku, a bez váhání je bodli do hrudi.

Zatímco se oba mladíci bezvládně skáceli k zemi, strážci se otočili a přejeli pohledem po ostatních.

Všichni zajatci najednou vyskočili na nohy, rozběhli se k lanům a rychle po nich šplhali na palubu. Royce se k nim přidal. Sice tam na něj jistojistě čekala smrt, přinejmenším to ale bude čistší smrt než tady v té díře. Třeba bude mít štěstí, nějaká vlna ho smete do moře a on bude mít tuhle noční můru konečně za sebou.

Royce zaklonil hlavu a pozoroval, jak se první z chlapců s vypětím všech sil škrábe nahoru. Byl zesláblý podvýživou. Když se konečně vyšplhal až k palubnímu otvoru, chytil se zábradlí, vytáhl se nahoru a přelezl přes okraj. Počínal si přitom velice neohrabaně s nohama zdviženýma do vzduchu. Royce s hrůzou sledoval, jak mladíkovi sklouzla ruka ze zábradlí, načež se ho zmocnil prudký poryv větru a vynesl ho do vzduchu jako kus dřeva. Točil se kolem dokola a jeho úpěnlivý křik zanikal v burácení vichřice, která ho záhy vrhla přes zábradlí přímo do moře.

V Roycovi narůstala nervozita. Konečně na něj přišla řada. Pevně uchopil lano a centimetr po centimetru se začal pomaličku sunout vzhůru. Cítil, jak mu ve spáncích tepe krev. Vítr kolem něj kvílel čím dál tím hlasitěji. Nakonec však přece jen prostrčil hlavu otvorem na palubě a třesoucíma se rukama se zachytil jeho okraje.

Sotva poprvé za dlouhé týdny opustil podpalubí a opatrně se vysoukal nahoru, udeřil ho do uší ohlušující řev větru a zrak mu zahalila clona deště. Viditelnost tu byla téměř nulová. Přestože se Royce držel jako o život, ruka mu sklouzla a jeho tělo se chvíli bezmocně vezlo po palubě, než se mu podařilo znovu najít úchyt. Poučil se z chyb svých předchůdců a dával si pozor, aby zůstal tělem co nejníž. Přitisknutý k palubě se tedy plížil kupředu.

Sevřel dlaň okolo kolíku, který byl pevně připevněný k palubě, a plazil se proti větru. Musel bojovat o každý kousíček, dokud konečně nenašel místo, kde se mohl zapřít. Schoval se za vysoký stěžeň, každou rukou se chytil za jeden kolík a nohama se zaklínil o dva kolíky za sebou. Podařilo se mu tak zaujmout relativně stabilní pozici, v níž se dokázal udržet i přesto, že se všude kolem něj rozbíjely mohutné vlny a celá loď se nepřestávala zuřivě kymácet, stoupat a zase klesat na rozbouřeném moři.

„Skasej tu plachtu!“ zařval na něj jeden z vojáků ve snaze přehlušit vichřici.

Royce vzhlédl a uviděl, jak mu vysoko nad hlavou divoce plápolá plachta, která svou vahou prohýbá stěžeň na pokraj zlomu. Tu ho do zad šťouchlo vojákovo kopí a on věděl, že jestli rychle nehýbne kostrou, zemře jiným způsobem.

Nezbylo mu tedy, než se postavit a vší silou stěžeň obejmout rukama. Pak se jednou rukou natáhl po pohupujícím se laně a zatáhl za něj. Hrubý, promoklý provaz mu rukou jen hladce proklouzl. Vzápětí se k němu však přidali další chlapci, které k tomu rovněž přimělo pošťuchování vojáků. Společným škubáním za lano se jim podařilo plachtu kousíček po kousíčku spustit. Jakmile byla dole, tlustý stěžeň se přestal prohýbat, loď se narovnala a začala sebou kymácet o poznání méně.

Po palubě se prohnal ostrý poryv větru. Royce se pevně přitiskl ke stěžni. Chlapec vedle něj tak rychle zareagovat nestačil. Než se mu podařilo se něčeho pořádně zachytit, ztratil rovnováhu, pozpátku se zapotácel a dopadl zády na podlahu. Do trupu udeřila ohromná vlna, loď se naklonila na bok a Royce mohl jen bezmocně přihlížet, jak chlapec s tuctem dalších zajatců klouže přes celou palubu a na druhém konci všichni s křikem padají do moře.

Royce se rozhlédl kolem. Kam jen oko dohlédlo, čeřila moře armáda rozběsněných vln. Věděl, že ztracené mladíky už nikdy neuvidí. Cloumalo jím čím dál tím větší zděšení a narůstalo v něm přesvědčení, že nemá šanci přežít.

„Uvažte tu plachtu!“ ozval se další voják.

Royce si uvědomil, že mu nad hlavou pořád nebezpečně pleská plachta a natáhl se, aby ji přitiskl ke stěžni a uvázal. Proklouzávala mu mezi prsty, nakonec se mu ovšem přece podařilo ji přidržet paží. Popadl lano, které tam také povlávalo ve větru, několikrát ho omotal kolem plachty a pevně ji přivázal ke stěžni.

Loď se najednou znovu otřásla a naklonila na bok, takže se Royce musel zuby nehty držet, aby nespadl. Před očima mu přitom projelo několik dalších chlapců, které to odnášelo na druhou stranu k zábradlí. Rozpoznal mezi nimi i toho mladíka s černými vlnitými vlasy, jenž ho před mnoha týdny zachránil před ušlapáním. Marka. Klouzal po palubě a zoufale se snažil něčeho zachytit, avšak bez úspěchu. Nepotrvá dlouho a zmizí pod hladinou.

Royce nemohl dopustit, aby zemřel.

Bez ohledu na to, jakému se tím vystavoval nebezpečí, se Royce jednou rukou pustil stěžně a natáhl ji ke svému spoluvězni.

„TADY!“ zakřičel na něj z plných plic.

Mark se ohlédl, natáhl ruku, a když projížděl kolem něj, podařilo se mu tak tak uchopit Roycovu paži. Křečovitě ji svíral a upíral na Royce pohled plný hrůzy a zoufalství, ze všeho nejvíc však vděčnosti. Royce ho držel, co mu síly stačily, aby nezačal znovu klouzat opačným směrem. Loď teď málem ležela na boku. Ostatním chlapcům ovšem nebylo pomoci, a ti s řevem přepadli přes palubu.

Royce cítil, jak se mu ruce třesou námahou. Měl dojem, že se mu každou chvílí přetrhnou svaly, a modlil se, aby se loď co nejdřív narovnala. Ruka na stěžni mu milimetr po milimetru sjížděla, takže se na něm jen stěží dokázal udržet. Věděl, že za okamžik poletí přes palubu i on.

„Pusť mě!“ křičel Mark. „Nezvládneš to!“

Royce ale umíněně zakroutil hlavou. Musel ho zachránit. Dlužil mu to.

V tu chvíli se loď konečně zase narovnala. Mark se rozběhl ke stěžni a chytil se ho vedle Royce. Ten cítil, jak se mu uvolňují svaly. Oba mladíci stáli vedle sebe, rukama objímali stěžeň a ztěžka oddechovali.

„Jsem tvým dlužníkem,“ zavolal na něj Mark.

Royce zavrtěl hlavou.

„Jsme vyrovnaní.“

Někde za sebou uslyšel křik, a tak se ohlédl, aby zjistil, co se děje. Jeden z podpalubních rváčů zvedl nad hlavu dýku a bodl jí nějakého nic netušícího nebožáka do zad. Pak z jeho mrtvého těla strhl váček, který měl připnutý u pasu, a přivázal si ho k vlastnímu opasku. Royce nad tím jen potřásl hlavou. Nechápal, že těmhle těm predátorům stojí za to napadat lidi i za takové bouře.

O vteřinu později se ovšem přes loď převalila další mohutná vlna a smetla útočníka z paluby přímo do moře.

Royce úplně promočila. Na okamžik se ocitl zcela ponořený v ledové vodě, načež vlna zmizela stejně rychle, jako se objevila, a on se s prskáním pokoušel popadnout dech. Zamrkal a snažil se z očí a z vlasů vytřít vodu. S úlevou spatřil, že i Mark se vedle něj stále drží stěžně. V životě mu nebyla taková zima, když se však rozhlédl po rozbouřeném moři před sebou a neviděl nic než napěněné vrcholky vln, došlo mu, že to bude jenom horší. Náhle si uvědomil, že pokud zůstanou na palubě, bude to pro ně znamenat jistou smrt.

„Nepřežijeme to tady!“ zakřičel na Marka.

Než však mohl pokračovat, přehnala se přes ně další obrovská vlna. I tentokrát se jim podařilo se udržet, i tentokrát ovšem Royce zpozoroval, jak si s sebou voda odnáší několik mužů – mezi nimi i vojáka, který je dosud hlídal.

„Musíme zpátky dolů!“ rozkřičel se znovu.

Rozhlédl se po zbývajících strážných a zjistil, že mají plné ruce práce s tím, aby sami zůstali naživu. Pochyboval, že by si všimli, kdyby zmizel, nebo že by měli čas ho jít hledat do podpalubí.

„Tak pojďme!“ zavolal na něj Mark.

Oba najednou se pustili stěžně a vrhli se zpátky k otvoru vedoucímu do podpalubí. Jenže sotva to udělali, opět se na ně zřítila obří vlna. Rozplácli se na dřevěné palubě, a jak se loď začala otáčet na bok, klouzali po ní dolů. Royce sebou pod vodou zmítal ve snaze otočit se a plavat směrem k otevřenému průchodu a vzápětí s nesmírnou úlevou ucítil, jak do něj po hlavě padá, když vlna konečně ustoupila. Slyšel, jak vedle něj dopadlo další tělo, a pochopil, že Markovi se rovněž podařilo uniknout.

Royce ovšem nepřistál na tvrdé dřevěné podlaze, jak očekával, nýbrž ve vodě, která sahala do výšky dobrých pár desítek centimetrů. S hrůzou si uvědomil, že se trup plní vodou.

Royce vyskočil na nohy a zjistil, že mu voda sahá po stehna a neklidně se převaluje sem a tam. Něco kolem něj proplulo a narazilo mu to do nohy. Když sklonil hlavu, spatřil, že je to mrtvola jednoho z chlapců, kteří zemřeli v podpalubí. Přejel pohledem po zbytku prostoru a k vlastnímu zděšení shledal, že se voda mrtvými těly jen hemží. Uvědomil si, že i tady jsou jejich šance na přežití mizivé. Nahoře však byly nulové.

Voda stoupala čím dál tím výš, až ji měl brzy u pasu. Royce věděl, že jakmile vystoupá až po strop, vyplaví je zpět na palubu a jeho život bude u konce.

Natáhl se, jednou rukou se chytil kolíku na stěně a druhou lana staré houpací sítě, aby se zapřel. Mark následoval jeho příkladu. Pak tam společně stáli a čekali, sledovali, jak se kolem nich zvedá voda a Royce se při pohledu na všechnu tu smrt nedokázal ubránit myšlenkám, jak asi zemře on.

Kapitola jedenáctá

Genevieve se po tvářích koulely slzy. Ze všech stran ji obklopovaly její nové služebné a navlékaly ji do svatebních šatů. Se zoufalstvím na ně pohlédla; stejně tak dobře se mohlo jednat o pohřební roucho. Připadalo jí, jako by se s každou šňůrkou, za kterou dívky zatáhly, aby jí kolem pasu utáhly korzet o trošku víc, přetrhávala další nitka jejího života a rdousila naděje na budoucnost, jakou si vysnila s Roycem. Měla pocit, že ji odsouzením ke svatbě odsoudili na smrt.

„No tak neplač, to se na nevěstu přece nesluší,“ ozval se za ní něčí hlas.

Genevieve nevěnovala přisluhujícím děvčatům žádnou zvláštní pozornost. Seděla na lavici v jedné z kamenných komnat pevnosti, zatímco šestice dívek kolem ní poletovala a měla plné ruce práce s jejími přípravami. Některé jí obouvaly boty – vysoké kožené zrůdy s vázáním až ke kolenům – jiné jí česaly vlasy, upravovaly šaty, vtíraly jí do kůže oleje a líčily ji. Právě dívka, která jí otírala tváře studeným hadříkem a sušila jí z nich slzy, k ní nyní promluvila.

Genevieve na ni pohlédla a zjistila, že ani slečna z ní nespouští zrak. Byla o pár let starší než ona, měla dlouhé černé kudrnaté vlasy, zelené oči a milý obličej. Genevieve překvapil její soucitný výraz. V celé pevnosti ho ještě na nikom jiném neviděla. Dívka nanesla na Genevievinu uplakanou tvář trochu pudru a počínala si přitom, jako by líčila panenku. Těmto lidem koneckonců záleželo jenom na tom, jak vypadají před ostatními, připomněla si Genevieve.

„Víš, není to tak strašné, jak si myslíš,“ pokračovala mladá žena. „Přece jen se vdáváš za šlechtice. Mohla jsi dopadnout i hůř.“

Genevieve zavřela oči a zavrtěla hlavou.

„Já se za něj nevdávám,“ pronesla hlasem, který jako by přicházel z velké dálky.

Dívka se na ni tázavě podívala.

„On si mě možná bere,“ vysvětlila Genevieve, „s tím já nemůžu nic dělat. Já se ale za jeho ženu nikdy považovat nebudu.“

Ostatní děvčata se rozesmála.

Genevieve se zamračila, aby dodala svým slovům na vážnosti.

„Moje srdce patří jinému,“ dodala, aby svůj argument podpořila.

Nato dívky najednou zvážněly a vrhaly jedna po druhé znepokojené pohledy.

Ta, která Genevieve líčila, se obrátila k ostatním, aby je mávnutím ruky vyhnala z místnosti. Všechny odešly s ustaranými výrazy na tvářích. Genevieve přemítala, za kým poběží, aby jim její slova vyslepičily. Popravdě jí to bylo úplně jedno.

Genevieve s černovláskou brzy osaměla a v komnatě se rozhostilo ticho. Dívka si Genevieve dál prohlížela moudrýma a chápavýma očima.

„Jmenuji se Moira,“ představila se. „Jsem žena Neda, nejmladšího bratra muže, za kterého se budeš vdávat. To z nás nejspíš dělá něco jako sestry?“ Slabě se usmála. „Já jsem si sestru odjakživa přála.“

Genevieve nevěděla, jak na to odpovědět. Moira jí sice přišla milá, ona však nikoho z pevnosti za rodinu nechtěla.

Moira se zhluboka nadechla, obešla ji a začala jí zaplétat vlasy.

„Dovol, abych ti jako někdo, kdo v téhle rodině žije už spoustu let, dala malou radu,“ pokračovala. „Udělají cokoliv, co bude třeba, aby zůstali u moci. Nevybírají si nevěsty bez důvodu. A vdát se za jednoho z nich je tak trochu malá smrt.“

Genevieve se na ni ohlédla, zaskočená její upřímností. Poprvé jí začala pořádně naslouchat.

„Tihle lidé se nežení z lásky, ale kvůli moci. Žení se, aby přežili. Patří to k jejich hře.“

Genevieve se zamračila.

„Já jim nechci rozumět,“ odpověděla. „Nezajímají mě žádné jejich hry. Chci jen, aby mi vrátili muže, kterého miluji.“

Moira po ní střelila nesouhlasným pohledem.

„Jenže ty se jim musíš naučit rozumět,“ namítla. „Je to tvoje jediná šance na přežití. Musíš se jim dostat do těch jejich odporných, zvrácených hlav a přijít na to, co na ně platí.“

Povzdechla si a utáhla jí cop.

„Líbíš se mi,“ pokračovala po chvilce. „Ráda bych, abys to tu přežila. Tak mě prosím tě poslouchej: před nikým neříkej, že chováš city k jinému. Pokud to uslyší tihle lidé, klidně ti bez váhání vyříznou jazyk, svatba nesvatba.“

Genevieve se stáhlo hrdlo. Věděla, že Moira má pravdu. Tohle místo bylo ještě surovější, než si zprvu myslela. Vzedmula se v ní vlna zděšení.

Moira k ní přistoupila o krok blíž, rozhlédla se kolem sebe a snížila hlas, jako by se chtěla ujistit, že ji nikdo neuslyší.

„Nikomu mezi těmito zdmi nedůvěřuj,“ nabádala ji. „Smiř se se svým údělem. Nejlepší způsob, jak je porazit, je otevřít jim náruč. Přijmi svůj nový titul i svou novou moc. Buď jako červotoč. Dej jim čas. Nech je, aby si mysleli, že je miluješ. Počkej, až se přestanou mít na pozoru. A pak, až to budou nejméně čekat, udeř.“

Genevieve na ni zůstala překvapeně zírat. Dívčina otevřenost ji zaskočila. Napadlo ji, čím si asi Moira musela projít, že to v ní probudilo tak silné pocity.

„Pamatuj si,“ dodala Moira, „že existuje vícero způsobů, jak dosáhnout svého.“

Vtom se náhle otevřely dveře a v nich se objevilo několik dalších sluhů. Postavili se do pozoru ve zjevném očekávání, že se Genevieve dá na odchod.

„Svatební hosté již čekají,“ oznámil jí jeden z nich s kamennou tváří.

Genevieve věděla, že přišel její čas. Zalétla pohledem k Moiře, která na ni povzbudivě kývla hlavou. Společně vyšly volným krokem z místnosti. Moira jí nesla vlečku.

S každým krokem se Genevieve hrnuly do očí nové slzy. Takhle si svou cestu k oltáři vůbec nepředstavovala.

Procházela pochmurnými kamennými chodbami, jež osvětlovaly pochodně, a přitom nespouštěla zrak ze zdí v naději, že někde spatří otevřené okno, kterým by mohla vyskočit. Žádné však nenašla. S pocitem, že kráčí na svou vlastní smrt, přemítala, kde je teď asi Royce a zda o ní také sní. Jestlipak ho ještě někdy uvidí?

Obloukovým průchodem ji provedli do rozlehlé síně s klenutým stropem. S podivem zjistila, že se na obřad přišly podívat stovky urozených. Seděli na lavicích po obou stranách uličky, na jejímž konci stál oltář lemovaný vitráží. Vedle postával kněz.

A před ním čekal Altfor. Její nastávající ženich.

Genevieve se zhluboka nadechla a rozhodla se, že už neudělá ani krok. Radši ho uškrtí, než aby se za něj provdala.

Těsně před prahem do síně ovšem ucítila, jak jí někdo pevně stiskl paži. Otočila se a viděla, jak na ni Moira kroutí hlavou, jako by jí dokázala číst myšlenky.

„Vezmi si ho,“ zašeptala. „Miluj ho. Nebo ho aspoň nech, ať si to myslí. A pak, až nadejde ten správný čas, je můžeme zabít. Můžeme je zabít všechny.“

Genevieve stála na místě, třásla se a nevěděla, co si počít. Nyní měla poslední šanci se otočit na patě a utíkat, nechat se uvěznit nebo zabít.

„Pokud Royce miluješ,“ promlouvala k ní Moira, „vydej se na cestu k moci. Jedině tak vám můžeš oběma zase získat svobodu.“

Potom jí posunkem naznačila, aby vešla dovnitř.

Genevieve zůstávala dál nehnutě stát. Vycítila ovšem, že má Moira pravdu. Neexistoval jiný způsob, jak Roycovi pomoci. A pro Royce by udělala cokoliv.

Krůček po krůčku se tedy se staženým žaludkem vydala k oltáři. Síň naplňovala vůně kadidla a paprsky barevného slunečního světla. Genevieve kráčela uličkou a přiměla se zvednout oči ke svému budoucímu ženichovi, budoucímu životu. Cítila, jak uvnitř umírá.

Přesto se donutila pokračovat. A jak tak kladla jednu nohu před druhou, myslela si:

Royci. Tohle je pro tebe.

Kapitola dvanáctá

Royce pozvolna otevřel oči, probuzen jemným šploucháním vody. Dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe. Ležel na břiše na palubě lodi s obličejem zčásti ponořeným ve vodě, která mu zlehka omývala tvář. Drobné vlnky se mu přelévaly přes bradu a spánek a stékaly mu do ucha. Na okamžik ho napadlo, jestli není mrtvý.

Opatrně zvedl hlavu. Z poloviny mu kanula voda, zatímco druhou stranu měl suchou a spálenou od slunce. Několikrát zamrkal a vytřel si ze solí slepených očí vodu. V hlavě mu třeštilo, ústa měl vyprahlá a celé tělo ho bolelo, jako kdyby to byla jedna obrovská modřina.

Pomalinku se zvedl na všechny čtyři, ztěžka oddechoval a snažil se vzpomenout, co se stalo. Nechápal, jak se mu povedlo bouřku přežít.

Nejvíc ze všeho ho zneklidňovalo to ticho. Během uplynulých měsíců vládl na lodi neutuchající hluk, jak chlapci ustavičně sténali, křičeli, zápasili a umírali. Vzduch naplňovaly všudypřítomné hlasy vojáků, kteří bez přestání štěkali příkazy nebo vězně bičovali, bili či zabíjeli. Celou lodí se nesly zvuky agónie, utrpení a smrti.

Teď najednou všude zavládlo ticho a klid. Royce vyhlédl před sebe a uviděl, jak na obzoru právě vychází matně rudé slunce. Připadal si jako poslední přeživší muž na světě. Jak vlastně zůstal naživu? A jak to, že se nepotopila loď?

Přelétl ji pohledem a zjistil, že se silně naklání na jednu stranu a kymácí se v otevřených vodách, které nyní byly klidné, jako hladina jezera. Royce cítil, jak mu něco narazilo do nohy, podíval se, co to je, a okamžitě toho zalitoval. Ve vodě se vznášelo mrtvé tělo chlapce zhruba v jeho věku. Vyhaslé oči upíral do nebe, pohupoval se na zatopené palubě a opětovně se odrážel od Roycovy postavy.

Royce se otočil, letmo se rozhlédl po palubě a ve světle začínajícího úsvitu spatřil desítky dalších nešťastníků. Někteří plavali obličejem vzhůru, jiní obličejem dolů, všichni se ale nechali bezmocně unášet drobnými vlnkami na lodi. Zvedla se v něm vlna odporu. Ze všech stran se kolem něj rozkládalo plovoucí pohřebiště.

Royce potřásl hlavou ve snaze vyhnat ten obrázek z mysli. Bouře si vyžádala téměř všechny jejich životy. Zavřel oči a pokoušel se nepřehrávat si křik a nepřipomínat si obličeje všech těch chlapců, které si odnesly vlny a vichřice a jejichž mrtvá těla nyní ležela někde v hlubinách moře.

Přesto si uvědomoval, že by měl být nejspíš vděčný. Kdyby všechno zůstalo při starém a on nikdy neopustil podpalubí, nepochybně by tam dřív nebo později zemřel. Jestli ne hladem, tak na mor nebo na bodnutí dýkou. Bouře mu přinejmenším umožnila odtamtud uniknout. Ohlédl se k palubnímu otvoru. Jeho okraje se kompletně zřítily. Royce navíc ke svému údivu zjistil, že je podpalubí zcela zaplněné vodou. I zevnitř vyplouvalo na palubu dalších pár utopenců.

Vzduchem se začaly pomalu rozléhat zvuky života. Nejdřív se ozvalo vzdálené šplouchání, a když se Royce otočil, spatřil opodál chlapce, který se ve svitu stoupajícího slunce s námahou drápal na kolena. Vzápětí uviděl dalšího.

A pak dalšího.

Na palubu se jedna po druhé postupně vracely známky života.

Nyní se ze země začínali zvedat i vojáci a během několika okamžiků oživly desítky členů posádky. Zatímco se nebe pomalu rozjasňovalo, Royce si se směsicí úlevy a zděšení uvědomil, že naživu přece jen nezůstal sám. Navzdory všemu nějak přežili i jiní.

Na moře se snesl nový den a Royce užasl nad tím, jak je nebe blankytně modré a jak poklidné jsou okolní vody. Skoro jako by k žádné bouři ani nedošlo. Moře bylo takřka nehybné a nehlučné; ticho narušovalo jen jemňounké šplouchání kolem trupu. Opravdu to spíš působilo dojmem, že se plaví po jezeře.

Jak se tak Royce rozhlížel po okolí, všiml si náhle s překvapením něčeho dalšího: na obzoru se rýsovala pevnina. Z moře vystupovaly černé rozeklané útesy, jako kdyby se odtamtud kdysi snažila vynořit nějaká rohatá obluda a zkameněla přitom. Vypadalo to jako pusté, nelítostné místo, Roycovo srdce však přesto zaplesalo; alespoň to byla pevnina. První, co spatřil za dlouhé týdny.

A podle všeho i jejich cíl.

„Zpátky do práce, otroci!“ ozval se drsný hlas.

Royce za sebou zaznamenal nějaký pohyb, načež ho někdo postrčil, až se zapotácel. Nemohl tomu uvěřit. Vojáci už chlapce zase naháněli a pokřikovali na ně rozkazy, jako by se nic nezměnilo, jako by nestáli uprostřed absolutního masakru. Hlavou mu bleskla myšlenka, kolik jich asi přežilo. Kdyby nad nimi zajatci měli početní převahu, mohli by se vzbouřit? Jenže když se pořádně rozhlédl kolem, zjistil, že vojáků přežilo nečekaně mnoho a zdálo se, že jich ožívá čím dál tím víc. Nehledě na to, že loď byla stejně v příliš zbědovaném stavu na to, aby s ní dokázali někam doplout.

V příštím okamžiku se Royce ocitl v hloučku několika desítek chlapců. Za nimi stál tucet vojáků, kteří je postrkovali na příď. Strážní po nich chtěli, aby vytáhli plachty a navigovali loď; avšak veškeré plachtoví bylo potrhané na cáry a kormidlo úplně uletělo. Místo toho tedy Royce i s ostatními dostrkali k několika polámaným lavicím připevněným k bočním krajům paluby.

„Vesla!“ poručili.

Royce ztěžka dopadl na rozbitou lavici, načež mu do rukou někdo vrazil veliké veslo. Nahlédl přes okraj lodi a zjistil, že veslo sahá dobrých deset metrů do vody. Následoval příkladu ostatních, kteří se již opírali do vesel a vzápětí si je přitahovali k sobě a brázdili přitom vodu pod sebou. Royce cítil, jak se mu třesou ruce, zesláblé dlouhým hladověním.

Loď se dala váhavě do pohybu. Dosud se nechávala bezcílně unášet mořem, nyní však vyrazila přímou čarou ke vzdálenému ostrovu. Royce zaslechl svištění biče a sledoval, jak dopadá na záda jednoho z chlapců. Vzduch proťal jeho bolestný výkřik a Royce začal veslovat s větší vervou. Strážci zjevně ani za stávajících podmínek neznali slitování.

Kousek za ním se najednou strhl jakýsi rozruch. Royce se ohlédl. Na lavici o řadu dál shodili nějakého mladíka. Srdce mu poskočilo radostí, když si uvědomil, že je to Mark. Přežil.

Mark pohlédl na Royce s obdobným překvapením a vděčností.

„Měl jsi mě nechat umřít,“ ušklíbl se, když mu voják do ruky hrubě vrazil veslo. „Zachránils mi život za cenu vlastního. Nemysli si, že na to někdy zapomenu. Vždycky ti budu krýt záda – pokud to tedy přežijeme.“

Mark se natáhl a sevřel Roycovi předloktí. Byl to dobrý pocit, mít tu přítele, někoho, komu člověk může věřit.

„A já můžu říct to samé o tobě,“ odvětil Royce.

Za neustávajícího veslování se zadíval na moře. Loď nabírala rychlost.

„Kam nás to vezou?“ zeptal se Royce.

„Na Rudý ostrov,“ odpověděl Mark. „Podle toho, co jsem o něm slyšel, byla proti němu naše plavba hotová pohádka. Říká se, že jeho pobřeží je zbarvené krví.“

Royce cítil, jak v něm opět narůstá nervozita.

„Myslím, že účelem téhle cesty bylo nás co nejvíc pozabíjet,“ pokračoval Mark. „A ty, co přežijí, nechají, aby je dorazil ostrov.“

Royce zamyšleně pozoroval, jak se ostrov přibližuje. Bylo to to nejnehostinější místo, jaké kdy v životě viděl. Nenacházel na něm žádné známky života. Rozhodně ovšem působilo jako místo, kam se chodilo umřít.

Royce se znovu soustředil na veslování. Celé tělo se mu chvělo námahou. Jakmile se znovu dostal do monotónního rytmu tlačení a zabírání, zatoulal se očima k Markovi. Neušlo mu, že mu záda křižují jizvy po ránách bičem. Zajímalo by ho, jestli i jeho záda hyzdí ty samé jizvy. Prohnul je. Tam, kde ho urození zbili, ho pořád pobolívala. Všiml si také, že má Mark na zadní straně levého ramena vytetovaný malý symbol ve tvaru slunce. Přimělo ho to zamyslet se, kdo ten mladík vlastně je a odkud pochází.

Royce se ho už už chystal zeptat, když vtom si vedle něj na lavici přisedli další tři chlapci a přisunuli se k němu, až se na něj úplně mačkali. Byli větší a urostlejší než on a Royce vedle sebe cítil jejich horká, zpocená těla.

S překvapením k nim obrátil hlavu, jeden z nich však vytasil dýku a přiložil mu ji ke krku, až se mu čepel zarývala do kůže. Mladík se kolem sebe pokradmu rozhlédl, aby se ujistil, že je nesledují žádní strážní. Royce mohl sotva dýchat. Přál si, aby zareagoval rychleji, všechno se to ovšem seběhlo příliš znenadání.

Chlapec s nožem se na něj krutě usmál, přičemž odhalil své zažloutlé zuby. Hlavu měl vyholenou dohola, zato brad měl kvůli své nadváze hned několik. Přesto byl také svalnatý.

„Vzpomínáš si na mě?“ zeptal se. „Jmenuju se Rubin. Chci se ujistit, že na to nikdy nezapomeneš. Tihle dva hoši jsou moji kamarádi, Seth a Sylvan. Dvojčata. Od pohledu bys to do nich ale ani nikdy neřekl.“

Royce loupnul očima po hromotlukových společnících. Ani jeden se na něj neusmál a ani jeden nebyl tomu druhému v nejmenším podobný. Oba sice byli snědí, nicméně vyhublý Seth měl na tváři hladový, zuřivý výraz, zatímco svalnatý Sylvan s širokým obličejem a nosem měl ten nejtlustší krk, jaký Royce kdy spatřil.

Rubin se usmál a dloubl Royce nožem do krku.

„Tak, teď když z nás budou ze všech nejlepší kamarádi,“ pokračoval, „můžeš začít tím, že mi dáš ten svůj řetízek.“

Royce sklopil oči a s překvapením zjistil, že se mu na hrudi blyští zlatý řetízek od Genevieve – jediná věc, kterou kdy vlastnil. Odrážel se v denním světle všem na očích. Jak mohl být tak hloupý. Celou dobu ho měl bezpečně schovaný pod košilí, při bouři se mu však tunika samozřejmě potrhala.

„Dej ho sem!“ zasyčel Rubin. „Nebo dostanou ryby další žrádlo.“

Royce se s ním chtěl dát do boje, jenže mladíci byli mnohem větší než on a navíc se k němu přisunuli tak blízko, že ho namáčkli na kraj lodi, takže neměl žádný prostor k pohybu. Cítil také, jak se mu do krku zarývá špička nože a ani na vteřinu nepochyboval, že ho bez váhání zabijí.

Ovšem při představě, že by jim řetízek jen tak dal, ho naplnil ochromující pocit smutku. Bylo to to jediné, co mu po Genevieve zbylo, a on si toho moc vážil. Vlastně to byla jediná věc, která mu od chvíle, kdy nastoupil na loď, dodávala naději.

Rubin přitlačil Roycovi dýku ke krku ještě silněji, když tu za sebou Royce koutkem oka zahlédl pohyb a vzápětí uslyšel hlasitý praskavý zvuk. Mark se otočil a kopl Rubina do obličeje. Rubin pozpátku upadl a upustil přitom svůj nůž.

Royce ani na okamžik nezahálel. S rozpaženými pažemi se vrhl dopředu, popadl zároveň Setha i Sylvana, pozpátku je shodil z lavice, přišpendlil je k zemi a skočil na ně.

„Boj!“ začal skandovat sbor hlasů, zatímco se Royce s oběma mladíky potýkal. Najednou je ze všech stran obklopovali přihlížející.

Royce neplýtval časem. Udeřil Setha pěstí do tváře, nato se otočil a bleskově praštil loktem Sylvana. Ovšem sotva uhodil jednoho, už se po něm oháněl druhý, takže neměl šanci nabrat pořádnou rychlost. Sylvanovi se nakonec podařilo na něj svalit; sápal se mu po obličeji, zarýval mu prsty do tváří a snažil se mu vypíchnout oči.

Royce věděl, že pokud něco rychle neudělá, Sylvan vyhraje. Neměl na vybranou: vrazil obě ruce mezi chlapcova zápěstí, vymanil se z jeho sevření, a jakmile se k němu Sylvan přiblížil obličejem, vymrštil hlavu nahoru.

Vzduchem se rozlehlo hrozivé zapraštění. Royce zlomil Sylvanovi jeho široký nos. Mladík zavřeštěl, chytil se za obličej a převalil se na bok.

Sotva to však udělal, už se na Royce vrhl Seth.

V tu chvíli se Setha chopilo několik strážných a odtáhli ho stranou. Pár dalších mezitím vytahovalo Royce na nohy. Hrubě jím mrštili na opačnou stranu paluby a zpátky na jeho lavici. Stejně naložili i s Markem, který dosud zuřivě bušil do Rubina. Oba kamarádi přistáli vedle sebe, zatímco vojáci před nimi tasili meče.

„Zpátky k veslům!“ zahřměl jeden. „Ještě jednou se poperete a poletíte přes palubu. Beztak tuhle loď potřebujeme odlehčit!“

„Jen si tu svou bojovnost ušetřete,“ dodal jiný strážce se zlomyslným úšklebkem. „Tam, kam míříme, ji budete potřebovat.“

Royce s Markem se vrátili k veslování. Royce střelil po svém společníkovi pohledem a zazubil se.

„Teď jsem tvým dlužníkem já,“ poznamenal.

Mark mu úsměv oplatil.

„Kdepak. Tohle byla zábava,“ odpověděl.

Společně se zadívali na blížící se ostrov. S Markem po boku se Royce na téhle lodi plné zlodějů, násilníků a zločinců necítil tak osaměle. Věděl sice, že pluje vstříc své smrti, alespoň na to ale nebyl sám.

„Uvědomuješ si, že nás ten ostrov oba zabije,“ řekl po chvíli Mark.

Royce přikývl. Mark měl pravdu.

„Ale pokud si budeme navzájem krýt záda,“ dodal Mark, „třeba přežijeme dostatečně dlouho, abychom se přece jen vrátili na pevninu a znovu se setkali s těmi, které milujeme.“

Podal Roycovi ruku a Royce ji stiskl.

„Tvoje smrt je moje smrt,“ prohlásil Mark.

Royce přikývl. Ten výrok se mu zalíbil.

„Tvoje smrt,“ zopakoval, „je moje smrt.“

Kapitola třináctá

Royce se chytil lodního zábradlí. Břeh byl téměř na dosah. O vteřinu později najela loď na kameny a celá se zakymácela, když ji vlny stáhly zase zpátky. Znovu a znovu narážela do balvanů, které tvořily pobřeží Rudého ostrova, aniž by s tím chlapci mohli něco dělat.

„Lana!“ křičeli vojáci. „Kotvy!“

Royce se dal bleskově do pohybu a s Markem po boku se rozběhl za ostatními chlapci, aby popadl dlouhá, tlustá lana smotaná na palubě a hodil je přes okraj lodi. Byla těžká, nasáklá mořskou pěnou a hrubá, takže ho řezala do dlaní, které měl už tak plné mozolů z veslování. Každý dotek provázelo ostré štípání.

Jak tak Royce házel mohutná lana přes palubu a kontroloval, že jsou přivázaná ke stěžni, pociťoval kromě palčivé bolesti v ramenou také ohromnou úlevu, že mají cestu konečně za sebou. Na ostrově je sice dost možná čeká smrt, alespoň to ale bude smrt na souši, nikoli na té zpropadené lodi, jež si vyžádala životy tolika chlapců.

Odněkud zespoda se ozval povyk, a když Royce vyhlédl, aby zjistil, co se děje, spatřil na skalách pod sebou zarputilé obličeje vojáků, kteří na ně na břehu čekali. Chopili se hozených lan, přivázali je a přitahovali loď blíž k pobřeží. Při pohledu na tu uvítací družinu se Royce zmocnily pochyby, zda bude příjezd na ostrov opravdu úlevou. Vojáci na ně pohlíželi chladnýma, tvrdýma očima a v duchu tuto novou várku chlapců hodnotili. Stáli na pláži z ostrých, černých kamenů, jež se táhla po celé délce ostrova. Za ní se rozprostírala pole černé zeminy bez jediného stromu. Zdálo se, že na ostrově neexistuje žádný život. Nikde nebylo vidět žádné ptáky ani žádná zvířata a vzduchem se neslo pouze hřmění vln a sténání jejich lodi.

Zdejší bojovníci byli od pohledu tvrdě zocelení muži. Měli urostlé, svalnaté postavy, hladce oholené hlavy a tváře pokryté jizvami. Na sobě měli lehkou černou kroužkovou zbroj a přes ramena kožešiny se zlatě vyvedenými insigniemi. Pod dlouhými plnovousy se všichni tvářili nevrle, jako by se nikdy nenaučili usmívat. Očividně se jednalo o místo čistě pro muže.

V jejich čele se tyčil voják, který vypadal jako jejich velitel. Byl větší než ostatní, měl širší ramena, více kožešin a nesmlouvavé černé oči. Jedno ucho měl zmrzačené. Stál tam s rukama v bok, zatímco jeho muži uvazovali lana, a prohlížel si nově příchozí znechuceným pohledem, jako kdyby mu moře vyplavilo na břeh něco odporného.

„Vítej doma,“ zamumlal Mark sarkasticky směrem k Roycovi.

„POHYB!“ zahřměl hlas pod nimi.

Royce zezadu někdo postrčil, dokud se nezařadil za ostatní, a pak je všechny společně začali navádět k širokému prknu, které právě spouštěli z lodi. Royce sledoval, jak vzdálená strana prkna padá obloukem z výšky deseti metrů a s hlasitým bouchnutím dopadá na kameny pod nimi. Pod provizorní lávkou se rozbíjely vlny a pod hladinou kroužili žraloci. Prkno se najednou zdálo úzké a přeplněné.

Royce se za ustavičného postrkování přidal k ostatním, kteří již po primitivní lávce scházeli dolů. S úpěním se prohýbala, jak se všichni snažili vystoupit najednou. Royce moc dobře chápal, proč tak dychtí loď opustit. Zároveň však přemítal, k čemu ten spěch. Copak si neuvědomují, že je na ostrově čeká jen jiná smrt?

Dusali po prkně jako armáda slonů. Netrvalo dlouho a z řady se začaly ozývat nadávky, jak se chlapci navzájem pošťuchovali a vráželi do sebe. Tu se mu k uším donesl pronikavý výkřik. Royce se ohlédl a uviděl Rubina, toho hromotluka s holou hlavou, dvojitou bradou, úzkýma hnědýma očima a agresivní čelistí, co se mu pokusil ukrást jeho řetízek a co tak rád trápil zajatce v podpalubí, kterak se otáčí a vráží ramenem do chlapce za sebou. Mladík se s výkřikem zřítil z výšky dobrých deseti metrů přímo do vody.

Během deseti vteřin se na něj vrhla smečka žraloků a za chlapcova příšerného řevu ho roztrhala na kusy. Nakonec ho stáhli pod vodu, jež se přitom zbarvila do ruda.

Royce se s odporem odvrátil. Zdálo se, že na ně smrt skutečně číhá na každém kroku.

Probodl Rubina pohledem plným vzteku a znechucení. Rubin mu pohled oplatil.

„Na co čumíš?“ vyštěkl.

Royce si v duchu slíbil, že toho chlapce pomstí. Jednou dojde i na Rubina.

Dál rychle postupovali dolů po prkně, Royce s Markem bok po boku, zatímco ostatní chlapci se na ně vyděšeně tlačili, neboť nechtěli riskovat, že je potká stejný osud jako toho nešťastníka. Chvíli na to stanul Royce na balvanu, a když ucítil pevnou půdu pod nohama, vydechl úlevou. Popošel o pár kroků dál, dokud se neocitl na černé kamenité pláži.

„Do řady!“ zařvali na ně vojáci.

Chlapci se zařadili jeden vedle druhého. Royce přejel zástup očima a zjistil, že jich zůstala zhruba jen stovka. Ohromilo ho, že jich je tak málo. Když vyplouvali, určitě jich na palubě bylo přinejmenším několik set. Copak na moři opravdu přišli o tolik lidí?

Seřazení v úhledné řadě se nyní dívali na bojovníka, o němž Royce hádal, že je to jejich nový velitel. Přecházel podél nich sem a tam a jednoho po druhém si je měřil pohledem. Royce spočinul očima na jeho drsné tváři a černých očích, z nichž čišel takový chlad, až mu přeběhl mráz po zádech. Nebylo pochyb o tom, že je to impozantní muž, muž, jehož je třeba respektovat. Tyčil se nad ostatními jako věž, měl tmavou kůži, širokou čelist, holou hlavu a dlouhou jizvu, jež se mu táhla od brady až po ucho. Působil naprosto nebojácným dojmem. Skoro jako kráčející skála.

Pomalu procházel kolem seřazených chlapců a prohlížel si je. Royce cítil, jak mu srdce tluče až v krku. Ve vzduchu viselo tak husté napětí, že by se dalo krájet. Pak velitel najednou zničehonic přistoupil k jednomu ze zajatců a zespoda ho pěstí udeřil do obličeje.

Mladík padl jak špalek na záda a sténal bolestí. S námahou se posadil.

„Co jsem udělal?“ chtěl vědět.

Velitel se zašklebil.

„Existuješ,“ odpověděl hlubokým hlasem, který nebyl o nic vlídnější, než jeho vzhled. „A odteď mě budeš oslovovat veliteli Voyte.“

Velitel Voyt překročil chlapcovu hlavu a s ďábelským úšklebkem dál zkoumal ostatní.

„Vítejte na Rudém ostrově,“ zahřměl Voyt zlověstným tónem, který nezněl ani trochu jako uvítání. „Už stovky let je domovem těch nejlepších bojovníků z celého království. Já jsem váš mistr. Váš vlastník. Budete ke mně vzhlížet, jako bych byl váš bůh. Protože tady bůh jsem. Pokud se rozhodnu, že zemřete, pak zemřete. Pokud se rozhodnu, že vás nechám žít – no, v tom případě zůstanete prozatím naživu. Dokud nezemřete příště. Ceníte si života natolik, abyste si přáli žít déle, jen abyste zemřeli o trochu později?“

Byla to zajímavá otázka, Royce však nevěděl, zda na ni očekává odpověď. Velitel se dal znovu do obcházení řady a pokaždé, když míjel dalšího chlapce, zdálo se, jako by mu nahlížel do duše.

„To pro vás tady bude ta nejdůležitější otázka a vy se brzy naučíte si ji sami klást. Kolikrát se budete modlit, abyste zemřeli? Abyste zemřeli při výcviku? Výcviku, který vás připraví zemřít slavnou smrtí.“

S rukama za zády pokračoval v chůzi. Zadíval se na moře a vypadal přitom, jako by mluvil spíš sám k sobě. Jako kdyby takových mladíků již viděl přicházet a umírat nekonečné zástupy.

„Až dokončíte svůj trénink – jestli ho dokončíte,“ pokračoval, „pošleme vás do Jam. Tam teprve zjistíte, co znamená pravá smrt. Budete bojovat proti barbarům ze všech koutů světa. Chlapům, co vám zrovna tak ukousnou nos, jako podají ruku. Nemají slitování. Nečekají slitování. A tímhle heslem se tady na Rudém ostrově řídíme: Neměj slitování. Nečekej slitování. Velice brzy si ho také osvojíte. Taková už je totiž cesta oceli.“

Zhluboka se nadechl a neustával v přecházení sem a tam.

„Rudý ostrov, můj ostrov, mění chlapce v muže. Bere zločince a vrahy a mění je ve válečníky. Bere živé muže a mění je v pochodující smrt. Prožijete tu takové věci, že vás budou po zbytek života strašit noční můry. Pokud za nic nestojíte, což platí o většině z vás, zemřete. Ti, kteří nejsou připraveni stát se muži, zemřou. Ti, kdo jsou slabí, a ti, kdo nejsou vrahové, zemřou. Na tomto ostrově umírá vše, co je slabé. A všechno silné prospívá.“

Zastavil se uprostřed řady, zaklonil se a věnoval jim široký úsměv.

„Vítejte, mí přátelé, mí služebníci, mí bezcenní budižkničemové, na Rudém ostrově.“

Nato se Voyt zprudka otočil na patě a rychlým krokem zamířil pryč od moře. Jeho vojáci ho okamžitě následovali. Royce cítil, jak ho někdo postrkuje, a vzápětí se zařadil za ostatní, kteří se již rovněž dávali do pohybu.

Za zády se mu ozvalo zadutí rohu a on se ohlédl právě včas, aby viděl, jak na lodi zvedají lávku a vytahují lana, načež se plavidlo začalo odlepovat od břehu. Pozoroval, jak se zmenšuje na širém moři, a pocítil přitom nepříjemné bodnutí v žaludku.

Royce se otočil zpět, čelem k pustému černému ostrovu a smrti, a nemohl se ubránit pocitu, že už se nikdy nepodívá domů.

Kapitola čtrnáctá

Genevieve stála u okna v pochodněmi ozářené komnatě a shlížela na hradní nádvoří. Už se ani nesnažila zadržovat slzy, které jí kanuly po tvářích. Za sebou dál slyšela šustění šatů a s rostoucí hrůzou si uvědomila, že je to Altfor, jenž si pomalu, kousek po kousku, svléká svůj přepychový svatební oblek. Nadešel čas zpečetit jejich manželství.

Když sem Genevieve o něco dříve toho večera odvedli, všimla si ze všeho nejdřív ohromné postele s nebesy, která komnatě jasně dominovala. Byla povlečená hedvábím a kožešinami, o jakých se jí nikdy ani nesnilo. Na stěnách visely drahé gobelíny, kamennou podlahu zdobily hedvábné koberce a v krbu praskal oheň.

Nic z toho však Genevieve nedokázalo rozveselit. Ba naopak, připadala si tu jako v kobce. Plná zoufalství upírala oči ke hvězdám na nočním nebi a z celého srdce si přála, aby mohla být kdekoliv jinde. Vyhlížela z okna, brouzdala pohledem po obzoru a myslela na Royce. Byl někde tam venku, ovšem jestli naživu nebo mrtev, to nevěděla. Modlila se, aby si pro ni přišel a odvedl si ji odtud, tentokrát nadobro. Dala by všechno na světě, aby získala zpět svůj starý prostý život.

Altfor k Genevieve přistoupil o krok blíž, a tím ji vytrhl ze zamyšlení. Místo toho jí v mysli vytanul hrůzný obrázek dnešního svatebního obřadu. Při té vzpomínce se jí sevřel žaludek. Byla to velice formální, královská událost. Genevieve ji sice absolvovala tělem přítomná, ovšem duchem někde jinde. Celou dobu tam jen strnule stála, i když se na ni Altfor usmál a políbil ji. Vzal ji za ruku, společně se otočili čelem k hostům a pomalu se vydali uličkou, zatímco na ně všichni urození souhlasně pokyvovali.

Genevieve zavřela oči a potřásla hlavou ve snaze vymazat tu vidinu z paměti. Dopustila se na Roycovi, na jediném muži na světě, kterého milovala, strašlivé zrady. Jak jen mohla dovolit, aby to zašlo tak daleko?

V hlavě jí zazněla ozvěna slov její nové švagrové.

Buď jako červotoč. Dej jim čas. Nech je, aby si mysleli, že je miluješ. Počkej, až se přestanou mít na pozoru. A pak, až to budou nejméně čekat, udeř.

Moira měla samozřejmě pravdu. Zvenčí na urozené nikdo nezaútočil už po celá staletí. Avšak nepřítel ve vlastních řadách, ten by na ně vyzrát mohl. V hloubi duše věděla, že jí sňatek skýtá nejlepší příležitost, jak definitivně pomstít svůj lid a osvobodit Royce.

Zároveň si uvědomovala, že k tomu bude potřebovat spoustu trpělivosti a prohnanosti. Jenže Genevieve moc na hraní her neužilo. Byla sama sebou a předstírat, že je někdo jiný, jí příliš nešlo.

„Lásko?“

Ticho náhle prořízl mužský hlas a Genevieve se otřásla, jako by jí do zad vrazil nůž. Slyšela, jak se k ní Altfor zezadu přibližuje a když jí nakonec položil dlaně na ramena, srdce se jí divoce rozbušilo. Měl hebké ruce, na jejím těle však působily jako rampouchy.

Ani se nepootočila a Altfor si dlouze povzdechl.

„Já nejsem jako ti ostatní lordové na hradě, co by si tě vzali násilím,“ pošeptal jí něžně do ucha. „Vezmu si tě pouze s tvým souhlasem. Až budeš připravená. Až si o to řekneš.“

Jeho slova Genevieve zaskočila. Něco takového by z úst žádného urozeného nikdy nečekala.

Obrátila se k němu čelem a viděla, že to myslí vážně. Ve tváři měl vepsanou laskavost a soucit, což ji překvapilo ještě víc. Jeho obličej se nyní ani v nejmenším nepodobal jeho krutému bratrovi.

„Nejsem jako můj bratr,“ prohlásil, jako kdyby jí četl myšlenky. „Máme stejné rodiče, ale to je tak všechno. Můj bratr byl nedospělý, pošetilý muž. Násilnický a svéhlavý. Vůbec se mi nelíbilo, jak unášel dívky z polí. Já sám jsem nic takového v životě neudělal. Svým způsobem jsem ho miloval – koneckonců jsme byli bratři. Já ale nejsem on.“

Genevieve se zhluboka nadechla a změřila si ho pohledem.

„A přesto sis mě vzal za ženu a odřízl mě od mého lidu,“ odpověděla chladně. „To je v některých ohledech ještě horší.“

„Já si tě nevzal jako hračku, ale jako manželku,“ namítl. „To je rozdíl.“

Zakroutila hlavou.

„Mýlíš se,“ opravila ho. „Jsi stejný jako tvůj bratr. Jen ty sis mě vzal při obřadu a s úsměvem, zatímco on si mě vzal násilím. Tak či tak, jste si mě ovšem oba vzali proti mé vůli.“

Zadíval se na ni s protaženou tváří. Její slova se ho očividně dotkla.

„To ty se mýlíš,“ odpověděl.

Překvapeně zamrkala.

„Takže mohu odejít?“ zeptala se.

„Ne,“ pronesl tvrdým hlasem. „Odejít nemůžeš. Teď jsi moje. Patříš ke mně a k mé rodině. Dáš mi syny. Možná i pár dcer. Ale nutit tě do toho nebudu. Dám ti čas. Nakonec se mě naučíš milovat.“

Genevieve cítila, jak se v ní zvedá vlna odporu spolu s tvrdohlavým odhodláním ho nikdy ani nemít ráda. Zamračila se. V žilách jí proudil vztek a beznaděj. I při své zlosti si uvědomovala, jak se Altfor liší od ostatních urozených. Možná to byla právě jeho šlechetnost a absolutní absence krutosti, co ji tak rozčilovalo. Kdyby měl stejně násilnou a bezcitnou povahu jako ostatní, dokázala by se s tím vypořádat mnohem snadněji.

„Já se tě nikdy milovat nenaučím,“ trvala si na svém. „Moje srdce patří jinému. A dokud budu živá, dokud nevypustím duši, budu milovat jenom jeho. Možná že ti patřím, ovšem všechno, co máš, je jen skořápka. Celé moje srdce má on a bude ho mít navždycky.“

Čekala, že tím Altfora rozzuří. Vlastně si přála, aby ho rozzuřila.

Jenže on se na ni k jejímu nesmírnému překvapení a zklamání jen zlehka usmál a pohladil ji svou jemnou dlaní po tváři.

„Nechám tě teď o samotě,“ oznámil jí. „Budeme spát v oddělených komnatách. Jednoho dne za mnou však přijdeš.“ Znovu se usmál a ještě jednou ji pohladil. „Láska,“ pokračoval, „jak sama brzy zjistíš, má mnoho různých významů.“

Kapitola patnáctá

Royce kráčel v dlouhé řadě zajatců, bolavé nohy mu podjížděly na mokrých kamenech, které pokrývaly ostrov, a přemítal, jestli tahle cesta vůbec někdy skončí. Slunce na šedivém nebi klesalo a oni vystoupali na další kopec plní naděje, že se před nimi tentokrát objeví jejich cíl.

Čekalo je však zklamání. Kam až oko dohlédlo, nebylo nic než nekonečná pustina. Žádné orientační body; hladké černé skály narušovaly jen tu a tam drobné kaluže. Roycovi zakručelo v břiše; žaludek se mu z hladu svíjel jako klubko hadů. Za celou dobu se ani jednou nezastavili, nedostali napít ani najíst. Nejhorší ze všeho byl však ostrý vítr, který jim ani na okamžik nedal pokoje. Royce měl oblečení stále mokré z plavby a na zdejší počasí by bylo beztak příliš tenké. Vlhké šaty se mu lepily na kůži, takže mu mráz pronikal do morku kostí. Rozhlédl se po ostatních chlapcích a viděl, že se zdaleka netřese sám. Při pohledu na výstroj jejich věznitelů ho naopak víc než kdy předtím sžírala závist. Všichni vojáci na sobě měli tlusté oděvy a kožešiny, které je chránily před chladem. V těžkých botách jim navíc překonávání kluzkého skalnatého terénu nedělalo žádné potíže – což se rozhodně nedalo říct o nově příchozích. Ti byli naopak k pochodu v tomto podnebí a terénu vybaveni velice nedostatečně. Royce si uvědomil, že se jedná o zkoušku.

Na vrcholu kopce se konečně zastavili. Voyt se k nim otočil se samolibým úšklebkem.

„Já vím, že je vám zima. A že jste unavení. A že máte hlad. Výborně,“ pronesl s úsměvem. „Jen si vyzkoušejte, jaké je to trpět. Važte si toho pocitu. Bude to tady váš jediný přítel.“

S rukama v bok se zhluboka nadechl. Royce viděl, že si pochmurnost zdejší krajiny užívá.

„Obraťte se čelem k moři,“ poručil.

Royce se spolu s ostatními otočil a zahleděl se do dálky. Hladina moře byla zahalená v zádumčivé šedivé mlze, takže ji šlo sotva vidět.

„Nic za vámi není,“ pokračoval Voyt. „Před vámi taky nic není. Až na tu nejmenší jiskřičku naděje. Předtím ale musíte pochodovat. Musíte ujít cestu, která vás dovede až na konec všeho, čím jste. Takto tu vítáme nováčky. Je to pochod pro ty, kdo jsou hodni.“

Přejížděl očima z jednoho na druhého. Ticho rušilo jen kvílení větru.

„Pochod přežije pouze ten, kdo je toho hoden,“ pokračoval po chvíli. „Mnozí ho absolvovali před vámi a mnozí zemřeli na skále, na níž stojíte. Když budete chtít, klidně si lehněte a vzdejte to. Většina to nakonec udělá. Alespoň mi tím ušetříte práci, protože vás později nebudu muset zabíjet já.“

Odněkud se ozval jakýsi zvuk, a když se Royce otočil, spatřil jednoho z chlapců, jak vystupuje z řady. Byl to vysoký hubený mladík, který už od začátku cesty vypadal, že se sotva drží při životě. Nyní padl na kolena, sepjal ruce a žadonil o smilování.

„Prosím,“ zvolal mezi vzlyky. „Já už nemůžu udělat ani krok. Je mi hrozná zima,“ naříkal. Hlasitě mu přitom cvakaly zuby. „Jsem příliš unavený. Příliš slabý. Už nemůžu dál. Prosím tě. Nech nás odpočinout. Milost!“

Všichni chlapci nervózně přihlíželi, zatímco Voyt přešel k zajatci pomalým krokem. Pod botami mu skřípal štěrk. Zničehonic vytasil meč a než si Royce vůbec stihl uvědomit, co se děje, bodl chlapce přímo do srdce.

Mladík zalapal po dechu a svezl se do strany, kde zůstal s vytřeštěnýma očima nehybně ležet mrtev.

Royce na něj zůstal ohromeně zírat.

„Tady máš milost,“ odpověděl Voyt nevzrušeně mrtvému tělu.

Potom se znovu otočil k ostatním.

„Přeje si ještě někdo požádat o milost?“ zeptal se.

Royce stál nehnutě na místě. Srdce mu tlouklo jako o závod. Žádný z chlapců se ani nepohnul.

Voyt se nakonec beze spěchu otočil a dal se znovu na pochod pochmurnou pustinou.

* * *

Royce šel krok za krokem dál a dál, když najednou překvapeně uklouzl na něčem měkkém. Podíval se pod sebe a zjistil, že se mu po cestě z kopce změnil povrch pod nohama z černé skály na černé bahno. Mark vedle něj ztratil rovnováhu, a kdyby se Royce nenatáhl a nechytil ho za paži, skácel by se k zemi.

Mark k němu vděčně zvedl oči a oba kamarádi dál pokračovali v cestě.

„Myslím, že to nezvládnu,“ svěřil se mu Mark po chvíli.

Royce si všiml, jak jeho přítel pobledl a jak kráčel čím dál tím nejistějším krokem. Měl o něj strach.

„Ale zvládneš,“ odporoval. Royce sám měl také dojem, že je na pokraji smrti, při slovech svého nového kamaráda však náhle pocítil nový příval energie. Náhle mu došlo, že když přestane myslet na sebe a zaměří se na trápení někoho jiného, o koho se bojí, veškeré jeho vyčerpání zčistajasna zmizí.

„Musíš to zvládnout,“ pokračoval Royce. „Oba to musíme zvládnout. Něco jsi mi slíbil, pamatuješ? Že mi budeš krýt záda. A já tobě. Mrtvý mi nic krýt nemůžeš.“

Mark se na něj podíval a zazubil se. Zdálo se, že se mu do chůze vrátila trochu elánu.

„Pamatuju,“ připustil. „Pro tebe to teda udělám. Ale jakmile dorazíme do tábora, tak umřu. Pak si hlídej záda sám.“

Royce se rozesmál.

„Platí,“ souhlasil.

Tu Royce zničehonic někdo zezadu postrčil a on se zapotácel, ztratil rovnováhu a přistál přímo v blátě. Rukou mu projela bolest, a když si ji prohlédl, zjistil, že si dlaně poranil o ostrý kámen.

Celý rozzuřený se postavil, otočil se a hledal očima viníka. Za sebou spatřil usmívajícího se Rubina se Sethem a Sylvanem po boku. Všichni tři se Roycovi posmívali.

„Možná si dáš příště větší pozor, kam šlapeš,“ popichoval ho Rubin.

Royce cítil, jak jím cloumá vztek. Hned od začátku poznal, že je tenhle kluk tyran a dravec, co jen každého zkouší, aby mezi nimi našel ty nejslabší, na které si může vyskakovat. Royce si toho všiml už na lodi, kde Rubin ostatní chlapce zkoušel tak dlouho, dokud je nezlomil – a nakonec nezabil. Tentokrát se evidentně zaměřil na Royce a nyní přišla řada na jeho zkoušku. Royce věděl, že to nemůže dovolit.

Zlostí bez sebe se po něm vrhnul. Z boku k Rubinovi přiskočil a kopl ho vší silou do zadní strany kolen. Zasáhl ho přímo do měkké tkáně za kolenem. Rubinovi to podrazilo nohy, takže se na okamžik nesl vzduchem, dokud nedopadl na záda.

Rázem se kolem nich shromáždili ostatní chlapci a bez váhání začali skandovat.

„BOJ!“

Royce na Rubina skočil, než měl šanci se postavit, klekl si na něj, chytil ho pod krkem a zatlačil mu na hrdlo.

Rubin byl ovšem nečekaně silný. Popadl Royce za ruku a pokusil se ji strhnout, jenže Royce ho zarytě držel dál, jako kdyby se jednalo o otázku života a smrti.

„Zkus to na mě,“ sípal Royce, „a já tě zabiju. Nemám co ztratit. Jen si to zkus.“

Royce věděl, že by měl přestat, dál však svíral hromotlukovo hrdlo. Tlačil na něj, dokud Rubinovi nezfialověl obličej. Přemohl ho vztek. Už to dál nemohl snášet. Zuřil, protože ho odvedli od Genevieve, od bratrů, od všech, které na světě miloval. Nehodlal snášet žádná další příkoří.

Koutkem oka zahlédl, jak se na něj ženou dvojčata. Zároveň spatřil i Marka, který se v tu samou chvíli vrhl dopředu a srazil oba bratry na zem.

Vtom Royce do hrudi udeřila obrovská bota, shodila ho z chlapce a odhodila na kameny. Pak mu uštědřila další ránu do obličeje.

Royce se bolestivě převalil, zasténal a vzhlédl. Stál nad ním Voyt. Nad Markem se tyčil další voják, jenž ho obdobným způsobem skopl ze dvojčat.

Voyt se zašklebil.

„Já tu určuji, kdy je čas zabíjet,“ pokáral Royce. „Do té doby můžeš být vděčný, že tě neodkrouhnu sám.“

Royce se postavil a vyhledal očima Marka. I on si ze rtu otíral krev. Rubin s dvojčaty stáli opodál a vrhali po obou kamarádech nenávistné pohledy. Tentokrát se však nesmáli ani se k nim nepokoušeli znova přiblížit. Royce se tyranovi postavil a dokázal mu, že se jen tak nedá.

„Ty a já,“ řekl Rubin a výhružně na něj ukázal prstem. „Později.“

Royce doširoka roztáhl paže.

„Pojď teď,“ vybízel ho neústupně.

Rubin se ale otočil a spolu s dvojčaty s úšklebkem odkráčel. Roycovi neušlo, že si od nich nyní drží odstup.

Ačkoli se Rubin choval, jako by vyhrál, Royce věděl, že si vysloužil jeho respekt. A nejen jeho. Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že na něj upírají zraky desítky chlapců, potenciálních přátel i nepřátel. I oni se poučili. On sebou nenechá zametat.

Royce si byl moc dobře vědom, že to byla cenná lekce.

Na takovémhle místě dokonce cennější než všechno zlato.

* * *

Než Royce konečně stanul na skutečné trávě, byl promrzlý na kost, zchvácený vyčerpáním a zesláblý hladem. Kolem se již snesla noc. Nejdřív se zmateně zahleděl pod nohy, protože nechápal, proč má najednou země úplně jinou konzistenci. Kráčel ztracený ve svém vlastním fantazijním světě, kde si představoval, že je kdekoliv jinde, jen ne tady. Viděl se doma se svými bratry, jak sklízí podzimní úrodu a mají radost ze života. Představoval si, jak se znovu setkává s Genevieve v jejich svatební den, právě když se chystají vyměnit si svatební sliby.

Sotva však vkročil na nový povrch, poprvé po mnoha hodinách zvedl oči a zadíval se na noční oblohu. V téhle části světa nebyla úplně černá; křižovala ji fialová a zelená záře. Royce ztratil přehled o tom, kolik hodin – nebo snad dnů a nocí? – už jsou na pochodu. Ohlédl se za sebe a zjistil, že z původní stovky mladíků, kteří vystoupili z lodi a vydali se na tuhle pouť, jich nyní zbývá jen pár desítek. Ostatní zemřeli někde po cestě; padali jako mouchy, přistávali na holé skále a nikdo se ani nezastavil, aby je pohřbil. Procesí však provázelo čím dál tím větší hejno ptáků, obrovských bytostí, co vypadali jako supi, a ti se jen stěží mohli dočkat, až se vrhnou na jejich mrtvoly.

Royce se s jektajícími zuby rozhlédl kolem sebe a s úlevou shledal, že je Mark stále naživu a kráčí vedle něj. Záda měl ovšem shrbená a sotva pletl nohama. Když se Royce ohlédl přes druhé rameno, pocítil naopak zklamání, neboť Rubin a jeho kumpáni rovněž přežili. Probodávali ho nenávistnými pohledy, jako by ho pozorovali celou dobu. Royce si uvědomil, že nenávist dokáže přežít všechno ostatní.

Nakonec upřel zrak i před sebe a s překvapením spatřil, že se na opačném konci travnatého pole nachází jakási stavba. Bylo to vůbec první stavení, jaké tu na ostrově viděl. Vlastně to spíš vypadalo jako veliká jeskyně vyhloubená v úbočí hory. A uvnitř jeskyně Royce s ohromením rozeznal plápolající oheň. Žhnoucí plameny ozařovaly tváře zhruba stovky vojáků, kteří tam všichni stáli okolo a čekali na ně.

Royce zaplavila vlna naděje, jelikož mu náhle došlo, co to musí znamenat. Zvládl to. Přežil pochod těch, kteří jsou hodni.

Vzápětí zaznamenal něco ještě lepšího; do chřípí mu zavanula vůně opékaného masa. Okamžitě ho udeřila do žaludku. Zpozoroval, že se nad ohněm otáčí nějaká drobná zvěřina, a okolo stojí džbány s vodou a s vínem. Už si ani nemyslel, že nějaké jídlo ještě kdy ucítí. Náhle ho přemohla panika: dovolí mu si také vzít? Nebo je to celé jen nějaký krutý žert?

Voyt se zastavil, otočil se čelem ke všem ostatním a usmál se.

„Dnes,“ zahřměl temným, autoritativním hlasem, který zněl kupodivu stejně energicky, jako když ho Royce slyšel poprvé, až se skoro zdálo, že ho ta túra přes půlku světa vůbec neutahala, „budete večeřet s muži. Užijete si tepla ohně. Vodu. Víno. Těch pár, co vás přežilo, si to právem zaslouží.“

Zhluboka se nadechl.

„A zítra,“ dodal, „se naučíte, co to znamená stát se muži. Odpočiňte si, protože pro mnohé z vás je to možná poslední noc na téhle zemi.“

Royce zůstal stát na místě, promrzlý, unavený a hladový, a sotva schopný pohybu sledoval, jak vojáci pomalu vstávají od ohně, aby přivítali své příchozí druhy. Hrstka přeživších zajatců se slétla k ohni jako můry ke světlu. Royce se k nim přidal. Popadl Marka za paži a poháněl ho kupředu.

Jakmile dorazili k ohni, Royce k němu natáhl své prokřehlé ruce. Pomalu se mu do nich zahryzla bolest, jako kdyby ho do prstů bodalo milion malinkých jehliček, alespoň se mu do nich ale vracel cit. Třel si jednu ruku o druhou, zpočátku nemotorně, než se mu podařilo je rozpohybovat. Bolelo to, ovšem i tak to byl báječný pocit.

Royce se natáhl k Markovi, který se stále hrbil opodál, a pomohl mu zvednout ruce nad oheň. Poté přešel k jednomu z opékacích rožňů s masem a zvedl oči k vojákům, co stáli poblíž. Ti mu dali svolení krátkým pokývnutím.

Royce popadl dva kusy a nejdřív dal jeden Markovi.

„Jez,“ vybídl ho.

Mark se natáhl, kousek si od něj vzal a opatrně se do něj zakousl.

Royce se rovněž pustil do svého kusu a měl dojem, že je to ten nejlepší pocit na světě. Žvýkal a ukusoval si sousto za soustem, až mezi nimi málem nestíhal polykat.

Vtom mu na ramena dopadlo cosi těžkého. Otočil se a zjistil, že mu jeden z vojáků přehodil přes ramena tlustou kožešinu. Bojovníci procházeli mezi chlapci a každému dávali jednu. Royce si uvědomil, že je to něco jako čestný odznak, dar pro ty, kdo přežili. Pevně si tu svou ovinul kolem těla a poprvé od svého příjezdu na ostrov unikl ledovým spárům všudypřítomného větru.

Royce si vzal džbánek vína, který vojáci posílali dokola, dlouze se napil a okamžitě ucítil, jak se mu tělem šíří teplo. V kombinaci s hřejivou kožešinou a planoucím ohněm se mu do žil začal pomalu vracet život.

Zítra možná zemře. Ale dnes večer a v tuhle chvíli je zase naživu.

Kapitola šestnáctá

Royce probudily hrubé ruce, které ho popadly za záda a vytáhly na nohy. Stále ještě ve snové říši se postavil na roztřesené nohy, aniž by si byl úplně jistý, zda bdí nebo spí. Celý dezorientovaný otevřel oči a náhle ve střehu se snažil pochopit, co se to děje. Rozhlédl se a zjistil, že svět pohltil šarlatový úsvit, který jako by zaplavil všechno kolem. Ještě nikdy se necítil tak vyčerpaný. Měl dojem, že teprve před pár okamžiky ulehl ke spánku. Stále zmožený po zdlouhavém pochodu si nepamatoval, že by někdy upadl v tak hluboký – a krátký – spánek.

Ze všech stran se náhle začala ozývat kakofonie zvuků, a když Royce zvedl oči, uviděl, že i ostatní vytahují vojáci na nohy a bez okolků je shánějí do jednoho chumlu. Ve vzduchu visel štiplavý pach kouře, který se zvedal z doutnající hromádky popela v ohništi. Royce si uvědomil, že musel v noci ve svém vyčerpání padnout na zem, kde stál, a ihned usnout. Jeho oblečení doslova čpělo kouřem.

Alespoň mu teď ale po těle bylo teplo. Včera zažil takovou zimu, jako dosud nikdy. Ani nevěřil, že se ještě někdy zahřeje. Nyní měl na sobě huňatou kožešinu, v žaludku teplé jídlo a víno a noc strávil v hřejivé blízkosti plamenů. Znovu si připadal připraven čelit světu.

„Ven!“ zařval kdosi. Jeho pronikavý hlas prořízl ranní ticho jako bič.

Royce vedle sebe uviděl stát polomrtvého Marka, než měl však šanci na něj promluvit, pocítil v zádech ostrou bolest. Rázem se zcela probudil. Obrátil se a zjistil, že ho do zad dloubl jeden z vojáků, jenž v rukou svíral dlouhou hůl, se zamračeným výrazem rýpal do každého ospalce a naháněl je jako ovce.

Royce se spolu s ostatními pustil po kamenitém svahu dolů a brzy stanul v zabahněném poli. Chlapci se seřadili jeden vedle druhého, zatímco vojáci kolem nich utvořili široký půlkruh. Royce s tlukoucím srdcem přemítal, co asi přijde. Vůbec se mu nelíbilo, jak to vypadá.

Vtom vzduchem najednou proletěly dlouhé dřevěné hole. Vojáci hodili každému zajatci jednu. Royce zachytil tu svou uprostřed letu a snažil se uhodnout, co bude dál.

Vzápětí před ně předstoupil Voyt, aby je oslovil.

„Pár desítek vás proti stovce nás,“ oznámil jim s úšklebkem. „Naučíte se bojovat společně a bojovat jako tým. Naučíte se jeden na druhého spoléhat. V Jámách budete bojovat sami. Jenže abyste se mohli naučit bojovat sami za sebe, musíte se nejdříve naučit bojovat za ostatní.“

Nato se polem rozlehlo dunění rohu, hlasitý výkřik a pak už se na ně hnaly hordy vojáků. Řítily se k nim s těžkými dřevěnými meči zdviženými vysoko nad hlavou, aby dokázaly způsobit co největší újmu. Royce se připravil k obraně.

Aniž by o tom pořádně přemýšlel, zvedl hůl, aby zablokoval blížící se úder. Voják se na něj vrhl s takovou razancí, až se Royce bál, že se jeho vlastní zbraň rozštípne vedví. Nicméně vydržela. Vibrace z úderu však Roycovi projela celými pažemi. Útočníkova síla ho zaskočila.

Okolí se rozezvučelo klapáním dřevěných zbraní. Royce odrážel jeden útok za druhým, ovšem voják ho nutil ustupovat. Royce zvedl hůl, aby zarazil seknutí mečem, než ho zasáhne do hlavy, pak ukročil do strany a zablokoval další úder, který mu mířil na žebra. Náhle se mu naskytla příležitost a on se jí chopil, rozmáchl se holí dolů a pak ji prudce vymrštil, přičemž svému protivníkovi vyrazil meč z rukou. Samotného ho překvapilo, že se mu to povedlo. Byl se svým výkonem spokojen.

V příštím okamžiku ho však ochromila strašlivá bolest v zádech, až ho to položilo na kolena. Ukázalo se, že za to mohl jiný voják, jenž ho uhodil přímo do ledviny. Bolelo to jako čert.

Než se stihl vzpamatovat, dostal další ránu, tentokrát do hlavy, a před očima se mu roztančily hvězdičky.

Padl tváří do bahna a už teď cítil, jak se mu na hlavě dělá boule.

„Vstávej!“ zavrčel na něj shora voják. „Bojovníci se nevzdávají.“

Dloubl do něj špičkou boty a převalil ho na záda právě včas, aby Royce spatřil, jak se mu dřevěný meč rychle snáší k hrudi. Hlavou mu blesklo jen to, že to bude sakramentsky bolet a že nemá moc času.

Najednou si uvědomil, že pokud tady chce přežít, bude se muset povznést nad všechnu svou bolest i utrpení. Bude se muset naučit, jak přežít – či dokonce prospívat – ve spárech bolesti.

S novým odhodláním se přinutil začít opět bojovat. Zaplavila ho nenadálá vlna vzteku a vzdoru. Nehodlal se nechat jen tak ubít v blátě, ať už je jeho soupeř sebesilnější. Než ho tedy meč stihl zasáhnout, odkulil se, ohnal se svou holí a vší silou udeřil vojáka za kolena. Vojáka ten náraz smetl z nohou a Royce spokojeně sledoval, jak padá na záda.

Royce obratem vyskočil zase na nohy, otočil se a zablokoval ránu dalšího vojáka těsně předtím, než ho trefila do obličeje. Přikročil k útočníkovi o krok blíž a bodl ho svou holí do solar plexu. Muž se s heknutím svezl na kolena.

Povzbuzený svým úspěchem se Royce otáčel do všech stran, bil se jako o život a za žádnou cenu se nehodlal znovu nechat srazit k zemi. Ze vší té bolesti a boulí a modřin se mu točila hlava, on se však rozhodl si toho nevšímat. Uchopil hůl oběma rukama a odrazil mocný úder meče, jenž se mu řítil na temeno. Vzápětí se zaklonil a kopnutím svého protivníka poslal o pár kroků dozadu.

To už se po něm z boku vrhal další voják, Royce si ho ale tentokrát zavčasu všiml. Nevěděl jak, avšak při boji jako by se jeho schopnosti jaksi samy ladily k dokonalosti, jako by ho pohlcovala nějaká cizí síla. Napřáhl se a bodl muže svou holí, než se k němu stihl přiblížit.

Následně se otočil na patě, přetáhl dalšího vojáka přes ruce zrovna, když skláněl meč, a vyrazil mu zbraň z rukou.

Rychle se sklonil, aby nedostal ránu do hlavy, udělal otočku a zasáhl dalšího útočníka do zad.

Royce bojoval jako posedlý. Cítil, jak ho naplňuje povědomá energie, které sice stále nerozuměl, ale učil se ji využívat. Prostupovala mu hrudí a dlaněmi jako jakási tepelná vlna. Rozhlédl se kolem sebe. Celý svět mu před očima zpomalil a zaostřil se. Všechno viděl do nejpodrobnějších detailů. Okolní zvuky mu v uších zněly tlumeně. Málem se zdálo, že na jeden okamžik existoval celý vesmír jenom pro něho.

Sledoval, jak ostatní chlapci dostávají na frak a padají do všech směrů. Někteří klesali na kolena, protože je útočníci právě sekli nebo bodli do žaludku, jiní utržili herdu do zad. I Rubin a dvojčata se válela na zemi, rozplácnutí na břiše v blátě. O své hole dávno přišli a vojáci jim teď dávali co proto. Rány se na ně sypaly ze všech stran. Byl to spíš výprask. Zkouška ohněm. Ani se to nedalo nazývat soubojem.

Bylo to brutální zasvěcení.

Royce si s nenadálou zuřivostí uvědomil, že někteří chlapci možná následkem svých zranění i zemřou.

V Roycovi se vzedmula vlna pobouření. Tohle nebylo fér. Celý tenhle ostrov ani samotný důvod, proč je sem poslali, nebyly fér. Běsnil nad nespravedlností vesmíru. Najednou pochopil, že se je vůbec nesnaží vycvičit. Chtějí je zlomit.

Royce si umínil, že tady neumře. Ne takhle.

V tu chvíli ucítil, jak mu do žil proudí cosi nového – síla, hněv, jistota. Jeho tělo vědělo, co dělat, i když on sám to nevěděl. Tady, na tomhle bezútěšném místě na konci světa, kde už neměl, co ztratit, ho náhle prostoupila nesmírná moc. Royce se jí nechal pohltit. Poprvé v životě se nechal ovládat něčím, čemu nerozuměl.

Tu se celý svět opět rozběhl normální rychlostí. Royce vší silou máchl svou holí a vyrazil blížícímu se vojákovi z rukou meč. Odzbrojený bojovník, mnohem větší než on, na něj zůstal ohromeně zírat, čehož Royce využil, aby svou holí bleskurychle švihl vzhůru, praštil ho pod bradu a porazil ho na záda.

O vteřinu později se skrčil, aby se vyhnul další ráně, načež se naopak prudce zdvihl, takže rozběhlého vojáka za sebou zády poslal do vzduchu. Otáčel se ze strany na stranu, probíjel si cestu davem, a místo aby ustupoval, útočil. Pohyboval se jako liška, vrhal se mezi ně a zase zpátky, otáčel se a dělal výpady, uhýbal a bodal a přitom za sebou nechával klikatou řadu obětí. Nikdo se ho nedokázal ani dotknout.

Royce se bojištěm probíjel, jako když nůž projíždí máslem. Ani na vteřinu si nedovolil se zastavit a brzy si začal matně uvědomovat, že kosí všechny vojáky na bitevním poli.

Zcela pohlcený vztekem měl dojem, že uvízl v rozmazané změti pohybu, sekání a bodání, kopání a skákání. Vrhal se do boje hlava nehlava. Cítil, jak se rozplývá v moci vesmíru. A poprvé v životě si připadal neporazitelný.

Když bylo po všem, Royce dokázal jen stěží říct, co se tu odehrálo. Stál na místě, ztěžka oddechoval a ohromeně si prohlížel nyní nehybnou scénu před sebou. Na zemi kolem ležela téměř stovka vojáků, všichni v naprostém šoku.

Royce však nejvíc vyváděl z míry způsob, jakým se na něj dívali. V jejich pohledech se nezračil jen šok. Nebyl to jen úžas.

Pohlíželi na něj, jako kdyby byl jiný.

A on sám to cítil také, kolovalo mu to v žilách. Nepatřil k těmto chlapcům ani k těmto mužům.

Opravdu byl jiný.

Ale jak?

Kdo tedy vlastně byl?

Kapitola sedmnáctá

Prach mlčky seděl, zatímco námořníci naváděli malou veslici ke břehu království. Muži si ho prohlíželi se zjevnou hrůzou a odporem. Prach nemohl přijít na to, zda je to kvůli tomu, že ještě nikdy neviděli člověka s šedou kůží, nebo jestli je znervózňoval šedý háv mrtvých, anebo zda poznali tetování, jež se mu vinulo po obličeji.

Vsedě vyčkával, sledoval mořské ptáky v letu a četl znamení, jež z nich vypozoroval. Znamení se dala najít ve většině jevů; v rytmu plamenů tančících nad ohněm i ve vyhřezlých střevech obětní kozy. Prach možná neovládal vznešenou magii, jakou se mohli pyšnit kněží či mágové, tyhle věci a spoustu dalších ovšem znal.

Tak například také věděl, že se ho námořníci chystají zradit. Ta myšlenka ho nenaplňovala žádným velkým strachem, ačkoli na něj byli tři a Prach u sebe na první pohled neměl žádnou zbraň, žádný meč ani kopí. Nebudilo to v něm však víc než lehké podráždění z toho, jak mohou být lidé hloupí. Přece museli poznat, co je zač, tak proč to riskovat?

„Jsme tu,“ oznámil jeden z námořníků, jako kdyby Prach sám necítil škrábání lodi o písečné dno.

Vyskočil z lodi a námořníci za ním. Prach nevzrušeně uvažoval, jaký si na něj připravili plán. Třeba se od nich přiučí něčemu novému. I když to nejspíš asi ne. Muži jejich druhu měli s pravými způsoby umírání žalostně málo zkušeností. Začali se kolem něj roztahovat, až utvořili nepravidelný trojúhelník.

„Přísahali jsme tvým kamarádíčkům, že tě bezpečně dovezeme na pobřeží,“ prohlásil jeden z mužů. „O tom, co se stane potom, jsme ale nic neříkali.“

Prach ho ignoroval. „Když jsem byl malý, objevili se u našich dveří muži, kteří povraždili celou moji rodinu. Udělali to proto, že magi mého řádu zpozoroval jistá znamení. Odvedli mě k sobě domů a tam mě vychovávali.“

„Copak si myslíš, že nás zajímá tvůj životní příběh, zrovna když tě chceme zabít?“ zeptal se ho druhý námořník.

„Doufáš, že až uslyšíme, jak tě rozmazlovali, rozmyslíme si to?“

„Rozmazlovali?“ zopakoval Prach s úsměvem. „Každý den mě bili. Bolest se stala mým neodlučným společníkem. Sledoval jsem, jak přede mnou věci umírají. Nutili mě trénovat, dokud mi z rukou netekla krev, a učit se, dokud mě nebolela hlava. Vzali mě a vytvořili ze mě angarim. Víte, co to znamená?“

„Nevíme a nezajímá nás to,“ opáčil poslední z námořníků, načež se Prachovi vrhl po zádech, přesně jak to Prach očekával. Když přišlo na způsoby usmrcení, byla většina lidí neskutečně předvídatelná.

Otočil se, naklonil se do strany, aby se útoku vyhnul, a s ošklivým křupnutím dupl chodidlem na mužovo koleno. Útočníkova noha pod tím náporem praskla. Prach už byl mezitím zase v pohybu, prošel přímo dráhou rozmáchnuté sekery, než ho stihla udeřit, a zabořil druhému námořníkovi ztuhlé prsty do hrdla. Zatímco se muž začal dávit, Prach zvedl ruce k jeho lebce a v perfektním úhlu jí škubl do strany. Vzduchem se rozlehlo hlasité lupnutí a ubožák se svezl k zemi se zlomeným vazem.

To už se na Pracha řítil poslední námořník. Prach se sehnul pod širokou čepelí jeho meče, překulil se na zemi a sebral z ní kámen. Nato se znovu vyšvihl na nohy, bleskově se otočil a hodil kamenem po muži, který na něj zaútočil jako první. Udeřil ho do spánku; dalšího místa, kudy si pro člověka může přijít smrt.

Zbývající útočník si ho prohlížel s vyjeveným výrazem. „Co jsi zač?“

„Jak už jsem říkal, jsem angarim. Ve vaší řeči byste to zřejmě přeložili jako ‚jeden se smrtí‘. Rozumím smrti. Sloužím jí. Byl jsem vycvičen, abych ji přinášel, kde je to třeba, a to jakýmkoli způsobem, rychle či pomalu.“ Prach si sáhl do rukávů a vytáhl odtamtud dvě dlouhé jehly, které svým tvarem připomínaly dýku. „V tvém případě bych se přikláněl k pomalu.“

Jeho sok vyrazil proti němu, Prach už se ale také pohyboval a vrhl po něm nejdřív jednu a potom i druhou jehlu. Zasáhly ho přesně tam, kam zamýšlel; jak by také ne? Muž padl na kolena. Jehly se mu zabodly přímo do nervů pažních pletení, takže mu obě paže bezvládně visely podél těla.

Prach vytasil malý nožík s ostrou čepelí. „Jak se ale zdá, hlupáci si vždycky najdou způsob, jak se připlést do cesty tomu, co je třeba vykonat. Začneme tedy?“

Hlupák se samozřejmě dal do křiku, to však Pracha ani v nejmenším netrápilo. Jeho vnitřnosti mu sice nic zajímavého nevyjevily, nedělal si z toho ovšem žádné velké starosti. Najdou se další znamení. Vždycky se našla.

Na ničem z toho nezáleželo.

Na světě byl jen jeden člověk, kterého musel za každou cenu zabít. Mladík, jehož existence ohrožovala příliš mnoho.

Royce.

Prach se nezastaví před ničím, dokud ho nenajde.

Kapitola osmnáctá

Royce hleděl na skalnatý průsmyk, který se rozkládal před ním a ostatními branci. Měl neblahé tušení, že z toho nevzejde nic dobrého; obzvlášť když si všiml, že každou stranu lemuje řada vojáků s kopími a luky.

Před průsmykem stál velitel Voyt, z jehož gestikulace by člověk soudil, že se je chystá přivítat na nějakém velkém bále.

„Bojovník musí být nejen silný, ale i rychlý a obratný. Musí být schopen čelit nebezpečí s dostatečnou rychlostí, aby ho překonal, avšak zároveň to nepřehánět, aby se nezachoval unáhleně a nevystavil se smrti. Proto poběžíte tímto kaňonem, kde na vás čekají překážky, které vás mohou zabít, a muži, již po vás budou vrhat kopí.“

Royce při tom pohledu hlasitě polkl. Až odsud dokázal rozeznat, jak se hroty zbraní blýskají. Musí být pořádně ostré.

Velitel Voyt však ještě neskončil. „S dostatkem času by se jím proplížil každý obezřetný muž. Jenže vy čas nemáte.“ Ukázal jim velké pískové přesýpací hodiny a otočil je. „Ten, kdo průsmykem proběhne jako poslední, zemře. Každý, kdo z něj nevyběhne dřív, než vyprší čas, zemře. Tak na co čekáte? Na pozvání? Utíkejte.“

Royce se rozběhl spolu s ostatními, kteří se mezi sebou postrkovali, aby získali co nejlepší pozici. Všiml si, že jeden z chlapců klopýtl, a pomohl mu na nohy.

„Nikomu nepomáhej. Když někdo spadne, aspoň víš, že bude poslední,“ poučil ho mladík.

Royce zavrtěl hlavou. Tohle pro výhru udělat nemohl, přestože se tím sám možná ohrožoval. Vyhraje férově, čistě s pomocí vlastní síly a rychlosti.

Znovu se rozběhl. Před sebou zahlédl Marka. Rufus a ostatní ho postrkovali ze strany na stranu.

Tu zpozoroval, že se po něm jeden z vojáků chystá vrhnout kopí, a zrychlil. Odstrčil Marka právě včas. Muž zbraň sice hodil, ta ovšem neškodně zarachotila na opačné straně průsmyku.

„Možná bys měl strávit míň času strkanicemi a víc času během,“ popíchl ho Royce, zatímco se s Markem vzdalovali od ostatních.

„Nemusíš běžet se mnou,“ namítal Mark. „Viděl jsem, jak rychle umíš běhat. Budu tě jen zdržovat.“

„Tvoje smrt je moje smrt,“ připomněl Royce kamarádovi jejich pakt.

Shora se na ně začala snášet další kopí. Royce se jim úspěšně vyhýbal. Zjistil, že pokud se soustředí, dokáže docela snadno odhadnout, kam dopadnou. Uvědomoval si, jak je to nebezpečné, a to mu pomáhalo se mezi zbraněmi hladce proplétat. Ne všichni však měli takové štěstí. Royce spatřil, jak jednoho chlapce propíchlo kopí, zatímco jiného zasáhl šíp, který přiletěl odněkud zepředu.

V této části údolí byla zem posetá balvany a někteří chlapci začali přebíhat od jednoho ke druhému, aby jich využili jako úkrytu před šípy. Roycovi to ovšem připadalo jako velice pomalý proces, zvlášť když v duchu nepřestával myslet na vytrvale přesívaný písek v hodinách. Pochyboval, že mají dostatek času jít na to tak oklikou.

„Věř mi,“ zavolal na Marka a vrhl se kupředu.

Odhadovat, kam poletí šípy, bylo obtížnější, než určovat dráhu kopí. Řítily se na ně rychleji a útočníci se při jejich vypouštění nemuseli tolik napřahovat. Royce to s řádným soustředěním přesto dokázal a bezpečně vystihl chvíle, kdy se skokem schovat za balvan a kdy se rychle pohnout vpřed.

Zanedlouho dorazili k dalšímu ohybu a nyní před sebou spatřili nastražené překážky. Cestu jim zahrazovaly zdi s hroty, příkopy, na jejichž dně žhnul oheň, a propletené dráty, mezi nimiž se museli protáhnout.

„Proč to všechno dělají?“ přemítal Royce nahlas. „Proč nás takovýmhle věcem podrobují, když nakonec stejně umřeme v Jámách?“

Přišlo mu naprosto odporné, že je sem všechny dovezou a málem strhají k smrti, jen aby je později nechali zemřít o něco zábavnějším způsobem. Teď ale nebyl čas nad tím dumat; teď záleželo jen na cestě před nimi.

„Připravený?“ zeptal se Royce. Mark kývl na souhlas a společně vyrazili vpřed. Nejprve stanuli před jednou ze zdí s ostny. Kdyby byl sám, Royce by se nejspíš pokusil se přes ni přehoupnout a s největší pravděpodobností by skončil nabodnutý na hroty. Místo toho ale nejdřív vyzvedl Marka, který pak na oplátku shora pomohl jemu. Oba seskočili na druhé straně a zamířili k hořícím příkopům.

Royce věděl, že na ně musí být nějaká finta. Na to, aby je jen tak přeskočili, byly příkopy příliš široké, takže to muselo jít jinak. Vzápětí spatřil opodál hromadu tlustých, vodou nasáklých kůží. Člověk musel mít kuráž, aby se na ně spolehl, a zároveň dostatek rozumu, aby se příkop nepokoušel přeskočit bez nich. Royce si vzal jednu pro sebe a další hodil Markovi.

Rozběhl se k příkopu. Sotva se k němu přiblížil, vyšlehly plameny ještě výš, on se však přesto odrazil a záhy mu pod nohama zakřupala hlína na opačné straně. Mark přistál vedle něho a usilovně se pokoušel udržet rovnováhu. Royce se po něm natáhl a odtáhl ho dál od okraje.

Před příkopem se nyní zastavil další chlapec a po jejich vzoru se zabalil do jedné z kůží. V příštím okamžiku se za ním ovšem vynořil Rubin, kůži mu vytrhl a mladíka odstrčil stranou. Ten na zlomek vteřiny vrávoral na pokraji příkopu a poté se do něj s hlasitým křikem zřítil. Hrozivé zvuky jeho umírání byly na Royce příliš. Nezbylo mu, než se odvrátit, neboť věděl, že s tím nemůže nic udělat, a písek v hodinách se dál neúprosně přesýpal.

Od cíle je dělily už jen dráty. Royce si nebyl jistý, kolik jim na jejich zdolání zbývá času. Pokusil se si skrze ně krůček po krůčku naplánovat cestu.

Mnozí chlapci v nich již na různých místech zemřeli. Zachytili se o jednotlivé dráty, načež se jim do těla zaryly ostny nebo po nich sekly čepele. V jednom případě jejich pochybení dokonce otevřelo klec, v níž číhala k útoku připravená zmije.

Royce si uvědomil, že nemůže riskovat ani jediný dotek. Pozorně si dráty prohlížel a snažil se v nich najít nějaký smysl. Najednou měl dojem, že v nich rozluštil jistý vzorec. Ten, kdo je chystal, to prováděl s jasnou představou o jejich rozvržení a Roycovi se podařilo odhalit v jejich výtvoru mezery.

„Tudy,“ zavelel a začal se rychle a mrštně pohybovat z jedné mezery do druhé. Provedl je bezpečně celou konstrukcí, zatímco Mark se mu držel v patách.

Jakmile zdolali dráty, spěšně se dopotáceli na druhý konec údolí. Velitel Voyt tam na ně už čekal. Nějakým způsobem se tam dostal dřív než oni.

„Počkejte tady,“ nařídil jim a ukázal prstem, kde má na mysli.

Royce ho uposlechl. Z údolí sem postupně přibíhalo víc a víc chlapců, až se zdálo, že většina těch, co by si s nástrahami dokázala poradit, už je na místě. Velitel Voyt stál mezi nimi, nespouštěl oči z přesýpacích hodin a vyčkával, dokud se nepřesypalo i to nejposlednější zrníčko. Royce viděl, jak k nim údolím stále míří pár dalších chlapců.

Velitel Voyt spustil paži a vojáci Rudého ostrova přešli k východu z kaňonu s tasenými meči. Z údolí se hrnuli opozdilí mladíci, strážci však ani jedinkrát nezaváhali; sekali meči ve výšce hlavy, přetínali krky a k nohám jim padala bezvládná těla. Royce mezi nešťastníky poznával chlapce z lodi, kteří na pohled působili mile a z nichž se časem mohli stát jeho přátelé. Jedna Roycova část ho nutila vrhnout se dopředu a tomu masakru učinit přítrž, Mark mu ale položil ruku na paži.

„Nemůžeme s tím nic dělat,“ zašeptal kamarádovi do ucha.

Velitel Voyt se k nim otočil čelem. „Někteří z vás to přežili. Překvapili jste mě. Doufal jsem, že to nikdo nezvládne.“

Royce si jeho slova převaloval v hlavě a přemítal, zda to myslel vážně.

Kapitola devatenáctá

Genevieve seděla ve svých komnatách a pokoušela se přijít na to, co má vlastně taková manželka šlechtice dělat. Svým způsobem to již věděla: má mu dát syny a to je v podstatě její jediná životní úloha. Nedokázala se k tomu však přinutit. Ne s Altforem a ne když ví, že Royce je pořád někde tam venku.

„Myslela jsem, že tě tu najdu,“ prohlásila Moira, její nová švagrová, která vstoupila, aniž by čekala na pozvání. Ne že by si Genevieve na takové věci normálně potrpěla, ale tady to působilo, jako kdyby jí dávali najevo, že jí ani tahle komnata, tohle malinké místečko ve skutečnosti nepatří.

„Kam jinam bych chodila?“ opáčila Genevieve, ani se nesnažila zakrýt svou nespokojenost.

„Nesmíš dovolit, aby si Altfor třeba jen myslel, že chceš někam jít,“ zdůraznila Moira a vrtěla přitom hlavou. Přešla k toaletnímu stolku a nalila jí ze džbánku pohár vína. „Na, vypij to.“

Genevieve od ní pohár přijala a trochu upila, zdaleka však ne všechno. Moira si také nalila a přihnula si o poznání víc.

„To je od tebe rozumné, nepřehánět to s pitím,“ poznamenala Moira. „Musíš si pamatovat, že odteď budou lidi soudit všechno, co uděláš nebo řekneš nebo i to, čím jsi. Pokud to nebude soudit Altfor, budou to soudit jeho přátelé nebo prostý lid.“

„Já k prostému lidu patřím.“

„Patřilas,“ odsekla Moira. „Ve chvíli, kdys přijala za manžela vévodu, stala ses něčím víc. Nikdo, kdo tě znával dřív, se na tebe nebude dívat stejnýma očima.“

„Moje rodina ano,“ trvala na svém Genevieve. „Pořád mám vlastní rodiče a sestry. Sheila by se na mě nikdy nedívala jako na ženu vévody.“

„Ne,“ připustila Moira. „Žárlila by, že se jí nenaskytla příležitost, dostat se na tvé místo, nebo by děkovala bohu, že se to nestalo jí, anebo by se bála, že pokud za ní přijdeš, vystavíš ji nebezpečí.“

Genevieve potřásla hlavou. „Nic o Sheile nevíš. Nemáš ponětí, jak by zareagovala.“

Moira se posadila na židli u boční stěny pokoje. „Tak mi to řekni.“

Genevieve zaváhala a pak si šla sednout za ní. „Jen si ze mě chceš dělat legraci.“

„Vůbec ne,“ protestovala Moira. „Vím, jaké to je, být tu zalezlá a nemít co dělat. Ned tráví polovinu času na lovu a druhou polovinu tím, že se snaží přesvědčit chrámy, aby ho prohlásily za Bohem vyvoleného. Takže mně nezbývá nic než hudba, vyšívání, hra na dvorné svádění…“

„Moiro!“ zvolala Genevieve. Překvapilo ji, že by o tom její švagrová vůbec žertovala.

„Máš strach, že mě popraví za to, že říkám něco nepatřičného?“ culila se Moira. „Tak mi pověz o své rodině a zachráníš nás obě.“

„Nevím, co říct,“ přiznala Genevieve. „Žijeme… žili jsme vesměs prostý život. Sheila je moje nejstarší sestra a já ji odjakživa považovala i za tu nejpěknější. Mí rodiče byli vždycky připravení mi pomoct, ať jsem potřebovala cokoliv, i když jsme toho mezi sebou moc neměli.“

„Zní to, že ses tam měla moc dobře,“ nadhodila Moira. „Pokaždé, když to tady pro tebe začne být moc těžké, vzpomeň si na svůj život na venkově. Musíš z něj čerpat sílu.“

Genevieve na ní viděla, že ví, o čem mluví, jenže ona v té chvíli dokázala čerpat sílu jedině z myšlenky na to, jak to skoncovat. Buď Altforovou smrtí, nebo její. Udělá to, ať to stojí, co to stojí. Nezáleželo jí na tom, zda se tím odsoudí ke vlastní zkáze, jen když se jí podaří urozenému zabránit, aby od ní dostal, co chtěl. Je možná jeho manželka, ale nikdy nebude jeho.

I kdyby ji to mělo zabít.

Kapitola dvacátá

O šest měsíců později

Royce udělal prudký výpad a sekl po Markovi. Naháněli se sem a tam po letních polích, zatímco vzduch naplňoval klapot jejich dřevěných mečů. Royce si nemohl nevšimnout, o kolik jsou oba silnější, rychlejší, zocelenější a hlavně, jací jsou z nich lepší bojovníci. Ani jeden nedokázal nad tím druhým získat výraznou převahu.

Oháněli se po sobě a vyměňovali si údery jako dobře namazaný stroj, zkoušeli a prověřovali své slabé stránky a s každou ránou se zdokonalovali; ostatně tak jako za posledních šest měsíců každý den. Trénovali tak často, že si navzájem skoro dokázali číst myšlenky, a ať se Royce na Marka vrhal sebevíckrát, jeho kamarád jeho výpady neomylně předvídal a odrážel nebo jim na poslední chvíli uhýbal. Markovi se ovšem Royce nedařilo nachytat o nic lépe.

Všude kolem nich se ozýval křik a povzbuzování a Royce si matně uvědomoval, že je obklopuje zhruba tucet mladíků. Ještě před půl rokem jich bylo několik desítek. Posledních pár měsíců je však podrobilo tak krutým podmínkám, že jejich řady povážlivě prořídly. O druhy je připravil hlad, třeskutá zima, souboje, utopení, zápasy se zvířaty, boje s autoritou, ale i nelítostný výcvik, který byl tak namáhavý, že se někteří chlapci jednoduše skáceli mrtví, kde stáli.

Přesně, jak je Voyt varoval, ti nejslabší den po dni padali jako mouchy.

Royce se znovu ohnal mečem a snažil se přitom z mysli vytěsnit vzpomínku na zatím poslední smrt jednoho ze svých spolubojovníků, kterého pohřbili teprve toho rána. Byla to pochmurná událost, při níž se loučili s chlapcem, jenž se utopil, když se snažil přeplavat Velký průliv. Jednalo se o poslední část celodenního tréninku. Silné proudy se ho zmocnily sotva pár metrů od břehu, vojáci ovšem na jeho zoufalé volání o pomoc nereagovali. Stejně tak odmítli dovolit, aby pro něj doplaval Royce nebo někdo z ostatních. Prý je to součást tréninku.

Royce se ten obrázek snažil vypudit z hlavy, v uších mu však stále zněla ozvěna mladíkových výkřiků.

Ze zamyšlení ho vytrhla ostrá bolest. Vzhlédl právě včas, aby viděl, jak mu Mark uštědřil pořádnou ránu do paže. Než stihl udělat cokoliv dalšího, Mark bleskově švihl mečem a odzbrojil ho. Roycův meč odlétl stranou a zanechal ho zcela bez obrany.

Royce se navzdory překvapení rozběhl proti svému kamarádovi a srazil ho k zemi. Chvíli tam zápasili, dokud se Roycovi nepodařilo Marka znehybnit. Popadl ho za ramena a přišpendlil pod sebe.

„Vzdej se!“ vyzýval ho.

„Ani náhodou!“ odpověděl Mark.

Nato se prudce překulil a odhodil Royce stranou. Přihlížející nadšeně jásali. Oba chlapci svižně vyskočili na nohy, chopili se svých mečů a tváří v tvář čekali na vhodnou příležitost zaútočit.

„Konec!“ zahřměl něčí hlas.

Royce s Markem se otočili směrem, odkud přicházel, a uviděli, jak k nim kráčí Voyt s dřevěným mečem v ruce. Zamračil se na ně.

„Oba jste bojovali jako holky,“ zhodnotil. „Pokračujte tímto způsobem a zabijou vás v Jámách jedna dvě.“

Jeho slova Royce nijak nepřekvapila. Od okamžiku, kdy se na ostrově vylodili, Voyt neutrousil ani jediné slůvko pochvaly. Royce však v hloubi duše věděl, že se zlepšil – velice zlepšil – a cítil, že ho Voyt do jisté míry obdivuje.

Nad hlavami se jim rozlehlo dunění rohu následované výkřiky a pak už se na cvičiště nahrnuli i ostatní chlapci a pustili se do boje. Najednou bylo opět slyšet jen klapání dřevěných zbraní, které na tomto ostrově takřka neustávalo.

Pokračovalo dál a dál, tak jako každý dosavadní den, hodinu za hodinou.

„Royci!“ proťal tu vřavu hlasitý výkřik.

Royce se otočil a zjistil, že se nad ním tyčí Voyt s rukama založenýma v bok.

„Pojď se mnou.“

Royce střelil pohledem po Markovi, který se na něj také nervózně podíval. Voyt si ještě nikdy nikoho nezavolal. Royce si nedokázal představit, že by to věstilo něco dobrého.

Otočil se a rychle se vydal za velitelem, aby ho dohnal. Všichni ostatní chlapci je zvědavě sledovali očima. Zjevně je rovněž zajímalo, co se asi mohlo stát.

„Pořád dokolečka prohráváš kvůli tomu, jak držíš meč a jak držíš svého tělo,“ pokáral ho Voyt zklamaně. Neustával v chůzi a zrak měl upřený přímo před sebe.

Royce se zamračil.

„Ale já jsem neprohrál,“ namítl. „Byla to remíza.“

Voyt si odfrkl.

„Remíza je porážka,“ napomenul ho. „Nevyhrát znamená prohrát. Pokud v Jámách nevyhraješ, jsi mrtvý.“

Dál pokračovali v tichosti, mlčky kráčeli nahoru a dolů po vlnitých kopcích. V Roycovi narůstaly obavy. Nic z toho na něj nepůsobilo dobrým dojmem. Čeká ho smrt?

Nakonec došli k velikému ohořelému stromu, jehož větve se vzpínaly vysoko k nebi. Voyt se zastavil na plošině pod ním.

Otočil se k Roycovi tváří, pak zpoza opasku vytasil dva opravdové meče, jeden si nechal a druhý hodil svému oponentovi.

Royce ho zručně chytil uprostřed letu. Překvapilo ho, jak je těžký. Zvedl si ho před obličej a obdivoval jeho masivní kovový jílec i silnou dvousečnou čepel. Obrátil oči k Voytovi, jehož meč se v odpoledním slunci nebezpečně blýskal, a cítil, jak se v něm vzdouvá vlna strachu. Bylo to poprvé, co měli v rukou skutečné zbraně.

„Udělal jsem něco, co jsem neměl?“ chtěl vědět Royce. „Zabiješ mě?“

Voyt se usmál, což na něm Royce dosud nikdy nespatřil. Vypadalo to spíš jako škleb. Jeho obrovská, zastrašující postava vrhala na celou skupinku, jak vojáky, tak chlapce, mohutný stín.

„Pokud nebudeš dostatečně rychlý, tak možná ano.“

Voyt se zničehonic vrhl kupředu, zvedl meč a zaútočil. Royce v poslední vteřině čistě instinktivně pozvedl svou vlastní zbraň a těžkou ránu zablokoval. Vzduch prořízl ostrý kovový řinkot a kolem se rozlétly jiskry. Náraz rozbrněl Roycovi celou spodní polovinu paže až po loket. Užasl nad velitelovou ohromující silou a rychlostí a nechápal, jak se s ním může měřit.

Voyt se ani nezastavil, otočil meč a jediným rychlým pohybem sekl po Roycově čepeli. Ozvalo se pronikavé skřípění oceli o ocel, načež Roycovi meč vyletěl z ruky.

Mladík bezmocně sledoval, jak odlétá stranou a přistává na zemi o pár kroků dál. Voyt přiložil špičku svého meče Roycovi ke krku a ten před ním stál naprosto bezbranný a ponížený.

„Budeš se muset snažit mnohem víc,“ pokáral ho velitel. „Copak ses za posledních šest měsíců nic nenaučil?“

Royce zahanbeně sklopil oči a cítil, jak se mu do tváří hrne krev.

„Proč jsi mě sem přivedl?“ zeptal se.

Na okamžik mezi nimi zavládlo tíživé ticho. Voyt k němu přistoupil o krok blíž a pod botami mu zaskřípal štěrk. Royce se v duchu připravil na konečnou ránu.

„Abych tě naučil, jak zůstat naživu,“ odpověděl nakonec velitel svým hlubokým hlasem.

Royce se na něj překvapeně podíval. Teprve nyní mu došlo, že ho sem Voyt nepřišel zabít; ba naopak, něčím velitele zaujal. Přemítal, jak se mu to povedlo.

„Proč já?“ chtěl vědět. „Proč teď?“

Voyt sklonil meč.

„Máš v sobě něco, co ostatní nemají,“ vysvětlil. „Máš přirozený cit pro válku. Dokážeš v nepřítelově obraně najít trhliny a jsi v pohybu, než na tebe stihne zaútočit. Možná že bych tě rád viděl přežít o trochu déle. Možná ale taky ne. Teď seber svůj meč a přestaň se vyptávat.“

Royce bleskurychle skočil po své zbrani a zvedl ji ze země. Tentokrát ji sevřel pevněji a přísahal si, že už o ni nepřijde.

Voyt se opět pustil do útoku, se zavrčením se na něj vrhl, a Royce jeho úder odrazil. Oba je zasypala sprška jisker.

„Obě ruce!“ zahřímal Voyt. „Člověk drží meč jednou rukou, jen pokud s tou druhá dělá něco užitečného. Pokud máš štít, nůž nebo plášť, klidně si používej jednu ruku. V ostatních případech využij všechnu svou sílu!“

Royce uchopil jílec pevněji. Voyt po něm sekl mečem takovou silou, že by to i strom rozťalo vedví. Royce úder pod další fontánou jisker odrazil, až se mu otřáslo celé tělo.

„Musíš se naučit lekcím válečníka. Proměň silné stránky svého protivníka v jeho slabiny. Použij proti němu jeho vlastní velikost. Využij jeho nedostatečné rychlosti. Právě tam, kde si myslí, že je nejnebezpečnější, najdeš vždycky i praskliny. Neváhej.“

Voyt na něj útočil znovu a znovu, rozmachoval se mečem ze strany na stranu a zatlačoval Royce přes celé prostranství pod pokrouceným stromem. Roycovi se však pokaždé podařilo ránu odrazit. Byl sice zbrocený potem a paže se mu třásly, ale držel se. Shora na něj bez ustání padaly jiskry a on Voytově nadlidské síle jen stěží dokázal vzdorovat.

„Jsi pomalý,“ zakřičel Voyt a opět po něm sekl. „Jako kachna v blátě. To proto, že hýbeš rukama, místo boky, jak bys měl. Síla začíná u tvých chodidel, ne v ramenou. Bojuj svými chodidly a zbytek těla se jednoduše přidá.“

Než si Royce stihl ta slova pořádně přebrat, Voyt se po něm náhle ohnal kopem a podrazil mu nohy.

Royce se svalil do bláta s vyraženým dechem a mžouravě vzhlížel k Voytovi, který se nad ním tyčil jako skála a nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Příliš se soustředíš na zbraň svého protivníka,“ vyčinil mu. „Každý bojovník má spoustu zbraní. Meč, samozřejmě. Ale i ruce a nohy.“

Royce se vyškrábal na nohy a znovu se postavil naproti Voytovi. Za těžkého oddechování si z očí vytíral pot. To už se na něj ovšem Voyt znovu rozběhl a Royce se musel bránit.

Voyt ho opět rychle zahnal na ústup, Royce se však tentokrát pokoušel dávat si pozor na to, co se naučil. Zaměřil se na své nohy a vzápětí cítil, že se pohybuje rychleji a o něco obratněji. Voyt měl pravdu. Tímhle způsobem se mu podařilo vyhnout dvěma úderům, které by ho jinak zasáhly.

„Lepší,“ okomentoval jeho snažení velitel, ohnal se po něm a jen těsně minul jeho ruku. „Ale pořád moc pomalý.“

„“Je to tu samé bahno,“ hájil se Royce, který právě uklouzl. „To mě na tom brzdí.“

Voyt se uchechtl.

„A ty myslíš, že já bojuju na vodě?“ opáčil. „Stojíme na stejné zemi.“

Nato zavrčel a zasypal Royce zuřivou kombinací ran, jež jako by se na něj snesly ze všech stran zároveň. Royce měl co dělat, aby je zvládl všechny odvrátit.

„Proč si myslíš, že jsem tě sem přivedl?“ štěkl po něm velitel. „Myslíš snad, že tvůj protivník bude bojovat na jiné půdě než ty? Myslíš, že jen on má na své straně výhodu? Myslíš, že Jámy jsou jen tráva a štěrk? Budeš se prát v bahně. Zřejmě v bahně taky zemřeš. A jak to vypadá, budeš si u toho ještě celou dobu stěžovat.“

Voyt ze sebe vyrazil hrdelní výkřik a rozběhl se na něj. Royce se ráně tentokrát vyhnul úkrokem a jen těsně jí unikl, takže se velitel prohnal kolem něj.

Royce samotného překvapilo, jak mrštně se mu vyhnul.

Voyt se zastavil a otočil se k němu čelem.

„Rychlé,“ připustil. „Ale udělals další chybu. Nechal sis ujít příležitost. Když se ocitneš takhle blízko, zapomeň na zbraň a použij ruce. Jak jsem kolem tebe probíhal, měl jsi mě popadnout a odhodit.“

Sotva ta slova dořekl, jediným rychlým pohybem udělal otočku a loktem Royce udeřil do zad.

Mladík se zapotácel a padl tváří do bahna. Mezi lopatkami mu vystřelila oslepující bolest, která mu vyrazila dech. Měl pocit, jako by ho do zad praštilo obří kladivo. Nedokázal pochopit, jak je možné, aby měl jeden člověk takovou sílu.

O vteřinu později ho uchopily svalnaté ruce a vytáhly ho zpátky na nohy.

Royce zůstal sklíčeně a zahanbeně stát, kam ho postavily. Tvář měl celou černou od bahna.

„Počkej tu na mě zítra před úsvitem,“ poručil mu Voyt. „Než se vzbudí ostatní. Zkusíme to znovu.“

Royce k němu vzhlédl, zaskočený, jaké se mu dostalo cti. Navzdory vší bolesti ho prostoupila nesmírná vděčnost.

„Proč já?“ zopakoval svou dřívější otázku.

Zahleděl se do Voytova obličeje a zjistil, že se ztrácí v temných očích zabijáka. Zároveň to však byly oči statečného a udatného bojovníka, jehož Royce obdivoval víc, než by dokázal vypovědět.

„Protože v tobě vidím kousek sebe,“ odvětil Voyt, „a taky vidím, co by se z tebe mohlo stát.“

Royce přemýšlel, jak je to možné. Voyt byl nejlepší bojovník, jakého kdy poznal. A skutečný vůdce svých mužů.

„Jestli má z téhle várky někdo šanci na přežití, tak jsi to ty. Ostatní jsou v mých očích už po smrti.“

Roycovi ten kompliment udělal radost. Vůbec ho nenapadalo, jak si vysloužil Voytovu pozornost, když na něj velitel dosud vždy pohlížel s pohrdáním. Na druhou stranu ho ale bodlo u srdce, protože si nedokázal představit, že by s ním nepřežil i Mark.

Upřeně si Voyta prohlížel.

„Opravdu si myslíš, že bych mohl přežít?“ zajímal se.

Voyt mu pohled oplatil se smrtelně vážným výrazem.

„Nejspíš ne,“ odpověděl. „Ne nadlouho. Ale jestli se mi podaří tvůj život aspoň o chvilku prodloužit, bude to stačit.“

Royce tomu tajemnému muži vůbec nerozuměl.

„Ale proč?“ vyptával se. „Proč to pro mě děláš?“

Voyt se zahleděl kamsi dolů a Royce si uvědomil, že se dívá na vypálenou značku na jeho předloktí. Vzápětí zvedl oči zpátky k Roycovu obličeji.

„Kvůli tvému otci.“

Royce stál jako přimražený a nic mu nedávalo smysl.

„Mému otci?“ zopakoval po něm. „Můj otec je prostý sedlák z malé vesničky. Jak by takový velký válečník jako ty znal mého otce?“

Voyt pomaloučku a velice vážně zakroutil hlavou.

„Tvůj otec je jediný člověk, který mě kdy porazil. A jediný bojovník, kterého jsem kdy měl opravdu rád.“

Nato se Voyt k Roycovi otočil zády a odcházel pryč. Celého zmateného ho tam nechal stát ztraceného v úvahách.

Royce sklopil zrak ke své jizvě a prohlížel si ji, jako kdyby si jí dosud nikdy nevšiml. Do mysli se mu vkradla nová myšlenka.

Kdo je tedy jeho otec?

A kdo je potom on sám

Kapitola dvacátá první

Raymond stál v přítmí cely zády ke svým bratrům a postupně se snažil dostat k jednomu z mála oken, které tu byly. Patřilo to k jedné z lekcí, jež je život v žaláři naučil: nikdy se neptej na ničí život, nikdy nevěř nikomu, s kým nejsi rodina, nikdy se nevzdávej ničeho, co budeš zítra možná potřebovat, abys zůstal naživu.

Žalář jeho bratry změnil. Zatímco dřív byli oba zdraví a dobře stavění, nyní vypadali kvůli nedostatku jídla jako vyzáblé přízraky. Lofenova urostlá postava se zmenšila skoro na polovinu, kdežto Garet se málem ztrácel před očima. Po jeho úsměvu nezůstala ani stopa. Raymond sám trpěl kašlem, který ho tu a tam zčistajasna přepadl a pak se ho nechtěl pustit. Z ustavičných zápasů, jež představovaly jediný způsob, jak tady dole přežít, ho navíc bolela každičká část těla.

„Nechají nás tady, dokud z toho nepojdeme,“ prohlásil Lofen snad posté.

Raymond pokrčil rameny, jako to dělal vždy, když jeho bratr tuto větu pronesl. „Tak to abychom se jim vzepřeli tím, že přežijeme, ne?“

Na okamžik se zdálo, že mu Lofen chce ještě něco odpovědět, nakonec si to ovšem rozmyslel. Všichni tři se přesunuli k malému okénku, jež se nacházelo tak vysoko, že si Raymond musel oběma bratrům stoupnout na ramena, aby vůbec viděl ven.

Za zdmi žaláře pokračoval život na hradě v běžném monotónním rytmu. Sem a tam pobíhali sluhové, kteří nosili všechno možné, od svíček až po obrovské kusy hovězího, při pohledu na něž se Raymondovi sbíhaly sliny. Ulicemi přijížděly a odjížděly vozy. Tedy kromě toho vzadu, se sloupkem nahoře. Ten šlo vidět v jakoukoli denní dobu, protože sloužil k převážení vězňů na šibenici.

„Už se tam chystají,“ ohlásil Raymond.

„Myslíš, že to dneska budeme my?“ chtěl vědět Lofen.

Jak mohl Raymond na takovou otázku odpovědět?

„Ne, dneska ne,“ prohlásil a snažil se přitom znít co nejjistěji. „Počkejte, nechte mě slézt dolů, ať se můžete taky podívat.“

Pomohli Raymondovi zpátky na zem.

„A kdy bude řada na mě?“ obořil se na ně jakýsi muž. Byl tu nový, velký a pořád ještě měl dostatek drzosti, aby si myslel, že tady záleží na tom, jaký vliv měl ve světě venku. „Já vás viděl, hoši, jak děláte, jako by vám to tu patřilo. Ale teď jsem tu já.“

Se zvednutými pěstmi k nim přistoupil o krok blíž. Raymond předstoupil před bratry, aby se mu postavil. Muž se po něm ohnal, Raymond se odklonil a oplatil muži ránu takovou silou, že mu hlava poskočila dozadu. Když se k němu znovu pokusil přiblížit, Raymond ho udeřil loktem a vyrazil mu dech. Lofen udělal krok vpřed, jako by mu chtěl jít na pomoc, Raymond na něj však mávl, ať se stáhne. Kdyby si ostatní mysleli, že dokážou bojovat jen ve třech, začali by je napadat odděleně, jednoho po jednom.

Jeho protivník sklonil hlavu a rozběhl se na něj jako býk. Raymond mu uhnul z cesty, a jakmile se prohnal kolem něj, vší silou ho postrčil do zad. Vzápětí se celou rozlehla hlasitá rána. Muž narazil hlavou do protější zdi a v bezvědomí se po ní svezl na podlahu.

Raymond se rozhlédl kolem sebe a viděl, jak na něm ostatní vězni visí očima. Většinou to byli muži a ženy, které sem vhodili, aby se na ně zapomnělo. Ostatně po nějaké době se člověk začal modlit, aby na něj zapomněli, protože ti, na něž si vzpomněli, skončili s křikem u mučení nebo zemřeli nějakým hrozivým způsobem, jaký si jejich věznitelé toho dne vymysleli.

Jména vězňů Raymond neznal. Stejně tak nevěděl, jak se sem dostali. Na takovýchto místech nebylo bezpečné příliš se vyptávat. I když se ze zazších koutů cely občas ozvaly pronikavé výkřiky, s bratry se naučili se do ničeho nemíchat. Nebyli jako Royce, který se do nebezpečí vrhal hlava nehlava.

„Teď je řada na mně,“ tvrdil Garet.

„Kdepak,“ protestoval Lofen. „Na mně.“

„Je—“

Než se jejich hádka stačila vyostřit, přerušilo je bušení na železné dveře cely. Bylo to trochu jako nějaká bizarní parodie na zdvořilost, až na to, že jim stráže na dveře neklepaly ze slušnosti, ale proto, aby od nich odehnaly zajatce.

„Dozadu ke stěně!“ zařval voják a se skřípěním dveře otevřel. „Všichni z cesty nebo toho budete litovat.“

Třímal v ruce pochodeň, jejíž jasné světlo Raymonda bodalo do očí. Strávil tak dlouhou dobu v temnotě, že ať se teď podíval jakýmkoli směrem, všude viděl pozůstatky plamenů, které se mu vypálily do sítnice. I tak ho ale napadlo, že kdyby se všichni vězni vrhli na strážce zaráz, snadno by je přemohli.

Nikdo se však ani nepohnul. Mohli jen doufat, že se oči stráží neobrátí právě k nim. Raymond stál vedle svých bratrů a věděl, že jestli dnes mají zemřít, nikdo s tím nebude moct nic udělat.

Do cely se nahrnulo šest vojáků s tasenými zbraněmi. Přejížděli očima z jednoho vězně na druhého a očividně to protahovali, jak to jen šlo. Raymond je za to z hloubi duše nenáviděl, jenže je vlastně nenáviděl i za spoustu dalších věcí.

„Hej, ty!“ zakřičel jeden ze stráží a Raymond se sám sobě hnusil za to, jak se mu ulevilo, když ukázal na někoho jiného.

Vojáci jako jeden muž postoupili dopředu a vyvlekli z davu vězňů mladou ženu. Zajatkyně křičela a prosila o slitování, nikdo se jí však na pomoc nevydal. Nikdo se k tomu ani neměl. Raymond se proklel za to, jaký je zbabělec, a chystal se odlepit od stěny, tu se k němu ovšem bleskově otočil jeden z vojáků a pozvedl k němu svou čepel.

„Dneska ještě není tvůj den, pokud si o to nehodláš říct,“ vyštěkl.

Raymond zůstal stát na místě a odmítal se dát zastrašit. Garet se mu postavil po boku.

„Jen si nás vezměte,“ nabídl se mu bratr. „Jestli chcete někomu ublížit, vemte si nás.“

Raymond se přichystal k boji. Netušil, jestli tím něco dokážou, ale měl v úmyslu to aspoň zkusit.

Jeden ze strážců ho odkopl ke stěně a sotva o krok ustoupil, přidali se k němu i jeho druhové, všichni s tasenými zbraněmi.

„Zkuste si to ještě jednou a my vás vykucháme, pak si ji stejně odvedeme a všechny ostatní pozabíjíme,“ varoval je hlavní voják.

Raymond ucítil na rameni Lofenovu ruku a ustoupil. Nemohli nic dělat. Stráže ženu odvlekly z cely a ona se přitom skoro ani nebránila. Žalář měl tendence lámat vůli svých obyvatel až do bodu, kde se i smrt zdála přijatelnější.

Raymond se zařekl, že nikdy nedopustí, aby to udělali i jemu, ačkoli když pozoroval, jak vojáci ženu vyvádí, moc dobře věděl, že dřív nebo později budou na jejím místě i on a jeho bratři.

Kapitola dvacátá druhá

Royce stál rozkročený nad Markem, mířil mu na krk špičkou svého dřevěného meče a široce se usmíval. Jeho kamarád se zjevným zklamáním potřásl hlavou.

„To není fér,“ prohlásil Mark. „Nemůžeš mě aspoň jednou nechat vyhrát?“

Royce sklonil meč a podal Markovi ruku. Ten ji bez váhání přijal a nechal se vytáhnout na nohy.

„Bojoval jsi výborně, kamaráde,“ odpověděl Royce. „Já měl jen štěstí.“

Mark se zamračil.

„A co všechny ty ostatní souboje?“ zeptal se. „Taky štěstí?“

„Má výhodu, protože švindluje. Copak sis nevšiml?“

Hlas nově příchozího přetékal zlomyslností. Royce se obrátil a spatřil, jak z kruhu chlapců vystupuje Rubin. Bezprostředně za ním se vynořila dvojčata. Všichni tři seskočili do rozbahněné jámy, v níž spolu Royce s Markem bojovali – jednalo se o přesnou repliku skutečných Jam, které je čekají. Postavili se před něj, dřevěné meče zdvižené v pohotovosti.

„Podíváme se, jak se ti bude bojovat, když to bude tři na jednoho,“ dodal Rubin.

„Budu ti krýt záda,“ ozval se Mark a také pozvedl svůj meč.

„Ne,“ odmítl Royce a sám postoupil o krok dopředu. „Tohle je můj boj.“

Mark z jámy sotva stačil vytáhnout paty a Rubin s dvojčaty se už s meči nad hlavou a bojovným výkřikem vrhli na Royce. Z jejich pohybů čišel jasný úmysl ho zabít. Napětí mezi nimi se posledních pár měsíců jen stupňovalo a nyní konečně dosáhlo vrcholu.

Royce byl připraven. Po mnoha měsících tréninku s Voytem si připadal silnější než kdykoliv předtím. Postavil by se třeba deseti sokům, kdyby to jinak nešlo. Podobný útok navíc čekal už ode dne, kdy se vylodili na ostrově.

Zvedl tedy svůj dřevěný meč a za hlasitého třeskotu dřeva odrazil první ránu. Vzápětí opsal svou zbraní ladnou smyčku a bleskovou rychlostí bodl Rubina do břicha. Rubin se s bolestným heknutím předklonil.

Ve stejnou chvíli k němu dorazil Seth a pokusil se Royce přetáhnout přes záda. Royce se však otočil, úder zablokoval, přetočil si meč v ruce a prudce jím švihl nahoru, čímž útočníka odzbrojil. Poté ho ještě loktem udeřil do obličeje a Seth se poroučel k zemi.

To už se na Royce hnal Sylvan. Běžel k němu s mečem napřaženým před sebe, jako kdyby jím ho chtěl proklát. Royce ukročil stranou, sekl protivníka do žaludku, přitáhl si meč zpátky a obloukem jím Sylvana shora udeřil do zad. Chlapcův obličej se zabořil do bláta.

Royce se obrátil k Rubinovi a namířil na něj špičku meče.

Rubin zvedl ruce nad hlavu.

„Vzdávám se,“ řekl stále napůl v pokleku.

Royce sklonil meč. Jenže sotva to udělal, Rubin mu hodil do tváře plnou hrst bláta.

Oslepený Royce se pokoušel vytřít si bahno z očí. Nic neviděl. V příštím okamžiku ucítil, jak ho do hrudi zasáhla těžká bota a pozpátku se zapotácel, až zády dopadl na zem. Zbraň mu přitom vypadla z ruky.

„BOJ!“ skandovali chlapci kolem jámy, kteří to představení napjatě sledovali.

Royce se ještě stále snažil dostat z obličeje mazlavé bláto, aby se mu vrátil zrak, když vtom na něm přistála Rubinova těžká postava a koleny mu přišpendlila ramena k zemi. Záhy ucítil, jak se mu kolem krku omotávají hromotlukovy tlusté prsty a najednou nemohl dýchat. Bezmocně lapal po dechu.

Popadl protivníka za zápěstí a bojoval o každičký lok vzduchu, Rubin nad ním ale měl naprostou převahu.

„Od začátku jsem tě nenáviděl,“ prskal Rubin. „A teď konečně nadešel čas, abych tě poslal zpátky na farmu, odkud jsi přišel. Nikdo si ani nevšimne, že jsi pryč.“

Royce něco zaslechl a uviděl, jak do jámy skáče Mark. Rozběhl se ho zachránit, cestu mu však zahradila dvojčata a on se s nimi ve snaze probít se skrz pustil do zuřivého souboje.

Royce se mezitím zmocňovalo zoufalství. Docházel mu kyslík a doléhalo na něj vědomí, že každou chvílí zemře. V tu chvíli jím znovu projel ten povědomý pocit. Odněkud z hloubi jeho bytosti se mu vlil do žil a koloval mu celým tělem. Byla to síla. Síla, které nerozuměl. Najednou ovšem pochopil, že jí rozumět nemusí, stačí, když se jí poddá.

Vzápětí ho zaplavila mocná vlna energie a Roycovi se podařilo vymanit z Rubinova sevření. Přetočil se a odhodil ho ze sebe. Pak se překulil a naopak přitiskl k zemi on jeho.

Chytil Rubina pod krkem, tak jak ho ještě před okamžikem držel on. Rubin se natáhl a začal na oplátku škrtit Royce. Oba leželi v bahně a snažili se toho druhého udusit dřív, než se to podaří jemu. V žilách jim proudila čirá nenávist. Roycovi už zase docházel vzduch, s uspokojením však zpozoroval, že Rubinovi dochází rychleji.

Pak ale Royce do žaludku zničehonic nakopla čísi bota. Než se stihl zorientovat, uštědřila mu další kopanec a on se blátem odkutálel o kus dál.

Zvedl oči a spatřil, že mezi ním a Rubinem stojí několik vojáků. Na Rubinově hrudi rovněž spočívalo pár nohou.

V tu chvíli se v jeho zorném poli objevil Voyt. Kroutil hlavou a při svých slovech shlížel na Royce.

„Ačkoli bych se moc rád díval, jak se navzájem zabijete, dnes na to není ten správný čas. Máme na starosti důležitější věci.“

Jen co to dořekl, ozvalo se jim nad hlavami dunění rohu. Byl to shromažďovací roh. Schylovalo se k něčemu významnému.

Royce i ostatní vyskočili na nohy a shlukli se okolo Voyta. Rubin s dvojčaty stáli na opačné straně kruhu a Royce na nich viděl, jak to v nich vře. Jejich oči mu slibovaly pomstu.

„CHLAPCI!“ zahřměl Voyt, aby si získal jejich pozornost. Kolem se rozhostilo ticho. „Dnešního dne se z některých z vás stanou muži. Přežijete svou poslední zkoušku a váš výcvik bude u konce. Jiní zemřou. Nadešel čas vašeho zasvěcení.“

Začal kolem seskupených chlapců procházet z jedné strany na druhou. Roycovi se přitom prudce rozbušilo srdce. Přemýšlel, co je asi čeká.

„Jako družina se odtud vydáte na výpravu. Sestoupíte do Jeskyně šílenství a odnesete si odtamtud Křišťálový meč. Střeží ho Mantra, příšera, která již zabila mnohé před vámi a mnohé další ještě zabije. Jen pár vás přežilo uplynulé měsíce a toto je vaše odměna. Toto je vaše výsada. Příležitost strávit svůj život zápasením v Jamách. A příležitost zemřít slavnou smrtí.“

Royce zachytil Markův pohled. Ve tváři se mu zračila neskonalá hrůza, jako ostatně i ve tvářích zbylých chlapců.

„Vstup do jeskyně naleznete za Železnými pláněmi. Poputujete jako jeden muž a jako jeden muž se konečně naučíte i bojovat. Protože jestli ne, pak nepochybně zemřete. Budete se navzájem potřebovat víc než kdy předtím. Pokud budete bojovat společnými silami, možná přežijete. Vrátí se jen ti, kdo jsou toho hodni. A jen ty, kdo jsou toho hodni, si přeji ještě někdy vidět.“

Jako další před ně předstoupila skupinka vojáků. Royce si všiml, že každý z nich drží v ruce zbraň zahalenou v šarlatovém sametu. Voyt na ně pokývl a oni látku současně odkryli. Před zraky se jim blýskalo dvanáct překrásných mečů s platinovými jílci a čepelemi ukutými z toho nejkvalitnějšího kovu, jaký kdy spatřili. Roycovi se nad tou podívanou tajil dech.

Každý voják přistoupil k jednomu chlapci a předal mu jeho meč. Royce se natáhl a převzal ten svůj s jednou rukou na jílci a druhou na čepeli. S úžasem si ho prohlížel. Byla to majestátní zbraň. Na černé oceli se rýsoval znak Rudého ostrova a z každé strany jílce vystupoval dlouhý stříbrný hrot. Čepel byla dlouhá a ostrá – ostřejší v životě neviděl – a vyrobená z kovu, který neznal. Royce meč pozvedl a měl dojem, jako by v rukou držel blesk. Dokonalejší zbraň ještě nikdy nedržel.

„Tohle jsou zbraně mužů,“ ujal se slova znovu Voyt. „Nikoli chlapců. Na Rudém ostrově jste se totiž stali muži.“

Opět vykročil podél řady a měřil si je přitom od hlavy k patě.

„Tady, na Rudém ostrově,“ pokračoval, „dáváme adeptům meče ještě předtím, než složí závěrečnou zkoušku. To proto, že pokud při ní zemřete, zemřete alespoň s odměnou v ruce.“

Zatímco jejich velitel dál přecházel sem a tam, Royce nemohl odtrhnout oči od svého nového meče. Obdivoval, jak se v ranním slunci krásně třpytí, a dmul se přitom pýchou. Ať se stane cokoliv, tohle si zasloužil a nikdo mu to nemůže vzít.

„V Jeskyni šílenství,“ hřímal Voyt, „uvidíte mnoho mečů a pochev, jež patřily chlapcům, kteří před vámi drželi podobné zbraně jako teď vy a kteří s nimi zemřeli. I oni jsou muži. Za smrt není třeba se stydět. Jediné, za co je třeba se stydět, je strach.“

Vzduchem se znovu rozlehlo dunění rohu a než se skupinka rozešla, Royce si s ostatními jedenácti chlapci vyměnil pohledy. Všichni vypadali, jako kdyby se právě podívali smrti do tváře.

Mantra, pomyslel si Royce. Četl o nich, když byl ještě malý kluk. Příšerná a krutá nestvůra. Legendární obluda. Potřásl hlavou. Nemají nejmenší šanci na přežití.

Mladíci se pomalu zase seskupili, otočili se zády ke cvičišti a jako jeden muž vyrazili na dlouhou cestu přes planiny. Krok za krokem pochodovali holou pustinou osvětlenou jasným, chladným svitem vycházejícího slunce. Nikdo ani nehlesl.

Kráčeli, co noha nohu mine, nikdo se neměl příliš do spěchu, a dokonce i Rubin s dvojčaty poprvé v životě nikoho nepopichovali. Bylo to, jako kdyby se po hladkých skalách vydali na nějaký slavnostní pochod smrti. A s každým krokem se o kousíček přibližovali k jeskyni, která se nacházela někde na opačném konci ostrova.

Slunce už viselo vysoko na obloze, když Royce konečně vzhlédl a spolu s ostatními se náhle zastavil. Stanuli na vrcholu příkrého srázu. Royce se vyklonil přes okraj a do obličeje mu zavanul silný poryv větru. On i ostatní chlapci nerozhodně přešlapovali na místě. Nikdo neřekl ani slovo.

Pod nimi se tyčila obrovská hora a v jejím úbočí zela veliká díra. Vchod do jeskyně. Musel měřit dobrých sto metrů na výšku i na šířku a vypadal spíš jako vchod do samotného pekla.

Z jeskyně se linul ohavný zápach a nesl se po větru až sem nahoru. Royce odtamtud cítil přicházet i vlny tepla a hádal, že to k nim doléhá dech obludy. Země se jim zachvěla pod nohama. Hluboko zespod se ozývalo supění jakési obří bytosti, která tam na ně někde v temnotě číhala.

Royce se podíval na své spolubojovníky. Někteří podle výrazů ve tváři vypadali, jako by již zemřeli.

Bez dalšího slova učinili všichni zároveň první krok a jako jeden muž začali společně sestupovat do hlubin pekla.

Kapitola dvacátá třetí

Genevieve stála na tribuně, vysoko nad davy pod sebou, a s odporem odvracela tvář od podívané, nad níž zbytek obecenstva nadšeně jásal. Stadion se otřásal pod nohama mužů a žen, kteří poskakovali na místě a skandovali. Nedokázala pochopit, jak se mohou bavit takovou krutostí. Ona sama by dala cokoliv na světě, jen aby mohla být někde jinde.

Už už se začala otáčet, že odejde, když vtom náhle ucítila, jak ji za paži popadá něčí ruka a hrubě ji stahuje zpátky.

Ohlédla se a spatřila Moiru, svou švagrovou, kterak ji probodává přísným pohledem. V okolním chaosu si jich nikdo nevšímal.

Moira tiše zakroutila hlavou.

„Teď jsi urozená,“ varovala ji. „Chovej se podle toho. Pokud tedy nechceš skončit pod zámkem v nějaké podzemní kobce.“

Genevieve zůstala ochable stát na místě, pomalu se otočila zpátky a vrátila se očima k představení. Pod sebou viděla rozbahněnou bojovou jámu, jejíž stěny se zvedaly do výšky dobrých šesti metrů, aby z ní zápasníci nemohli uniknout. Uprostřed ležel v blátě obličejem vzhůru muž. Byl mrtvý, z hrudi mu vyčnívalo kopí. Vedle něj stál další muž, jehož tvář zakrývala groteskní maska ve tvaru lví hlavy. Vzhlížel k tribunám, zvedal ruce, bušil se pěstmi do hrudi a plnými doušky si vychutnával ovace davu. Pak začal jámu pyšně obcházet jako páv, hrdý na to, že se mu právě podařilo chladnokrevně zavraždit jiného člověka.

Diváci se té podívané nemohli nabažit. Každý jejich povzbudivý výkřik bodal Genevieve do srdce jako nůž. Nenáviděla tohle místo. Nenáviděla tyhle urozené. Nenáviděla všechno, co tohle barbarské království uctívalo.

Co však nenáviděla ze všeho nejvíc, byly její myšlenky na Royce. Tam dole ležela jeho budoucnost. Byla příšerná. Horší než smrt. A to vše jen kvůli ní.

Genevieve napadlo, že ji sem možná Altfor přitáhl právě proto. Vyhledala ho očima. Stál na tribuně, tleskal a v obličeji se mu zračilo stejné samolibé uspokojení, jaké měli ve tvářích i ostatní. Stěží dokázala uvěřit, že se za tohoto muže provdala. Provdala. Při tom pomyšlení se jí stále zvedal žaludek. Od svatby uplynulo již šest dlouhých, příliš dlouhých měsíců, každý den strávený mučivým čekáním na zprávu od Royce. Dosud se k ní ovšem nedostalo ani slovo. Ani nevěděla, jestli je ještě naživu. Každou noc se jí o něm ale zdálo. Ve většině těch snů se k ní natahoval, až se téměř dotýkali prsty, jen těsně mimo dosah.

Genevieve si povzdechla a zahnala tu myšlenku z hlavy. Mohlo by to být i horší, připomněla si. Altfor ji alespoň nenutil s ním spát. Dokonce jí dal vlastní komnatu a vlastní postel, takže se mohla vcítit do role vězenkyně, jíž si přála být. Chtěla snášet stejné osamění a bolest, jaké musel snášet Royce.

Genevieve se ohlédla a všimla si, že z druhé strany stojí vedle Altfora nějaká dívka. Byla mladá a nesmírně krásná. Genevieve ji viděla již mnohokrát, vždycky v blízkosti Altfora. Sledovala, jak ovíjí svou křehkou ručku okolo jeho paže a neušlo jí, že se tomu její manžel vůbec nebrání. Děvče na něj mrkalo řasami a vzhlíželo k němu očima plnýma lásky a obdivu.

„Jsi hloupá,“ ozval se za ní ženský hlas.

Genevieve se otočila a zjistila, že se Moira dívá stejným směrem jako ona.

„Najde si někoho jiného, víš,“ pokračovala její švagrová. „Je to muž a muži mají svoje potřeby. Nemají rádi, když jimi někdo opovrhuje. Jen ho dál ignoruj a on se na tebe vykašle.“

Genevieve se usmála.

„Výborně,“ odvětila. „Nic na světě bych si nepřála víc.“

Moira se zamračila a zavrtěla hlavou.

„Ty to pořád nechápeš,“ posteskla si. „Urození si velmi potrpí na tituly. Ty jsi teď jeho manželka. Nadosmrti budeš součástí této rodiny. Ať už si to uvědomuješ nebo ne.“

Genevieve se to pokoušela pochopit.

„Ale vždyť jsi mi právě říkala, že jestli ho přestanu bavit, nechá mě být.“

Moira znovu zavrtěla hlavou.

„Najde si jinou ženu, to je pravda, ale ty pravou svobodu stejně nezískáš,“ vysvětlovala. „V životě by nedovolili, aby sis jen tak odešla, úplně volná, a vzala si někoho jiného. Natož Royce. Ne po tom všem, co se stalo. Měli by z toho ostudu. Místo toho by tě radši někam zašili. Nejspíš do hladomorny. Kde by o tobě už nikdy nikdo neslyšel.“

„Výborně,“ trvala na svém Genevieve. „Nechci být na svobodě, když nemůže být na svobodě můj milý.“

Moira nad ní již potřetí během pár okamžiků kroutila hlavou.

„Jsi ještě větší hlupačka, než jsem si myslela,“ odpověděla. „Jsi Roycova jediná naděje. Jestli se necháš zavřít do žaláře, jakou naději bude mít pak?“

Genevieve několikrát zamrkala a převalovala si slova své švagrové v hlavě.

„Ale jak Roycovi pomůže, že jsem provdaná, že jsem urozená? Zatím mu to nijak neprospělo.“

Moira se zamračila.

„To proto, že o způsobech urozených nic nevíš. A ani ses neobtěžovala se něco naučit. Urození mají moc. Neomezenou moc. Větší než si vůbec dokážeš představit. Kdyby ses chovala jako pravá urozená manželka a matka, miláček rodiny, mohla bys sis dělat, co si usmyslíš. Pouhým lusknutím prstů bys mohla poroučet, komu by se ti zachtělo. Zachránit, koho by se ti zachtělo.“

Genevieve se poprvé od jejího příchodu na hrad vzrušeně rozbušilo srdce. Naklonila se k Moiře o kousek blíž.

„Ano,“ řekla žena významně. „Měla bys moc nad Roycovým životem. Chceš svého milovaného zachránit? Nebo se radši budeš válet někde v kobce a utápět se ve vlastní sebelítosti, zatímco Royce necháš trpět, dokud nakonec neumře?“

Genevieve se nad tím zamyslela a náhle jí projela vlna optimismu. Po dlouhé době se jí chtělo znovu žít.

„Samozřejmě, že chci Royce zachránit,“ odpověděla. „Dala bych za něj vlastní život.“

Moira přikývla.

„A to si vážně myslíš, že se ti ho podaří zachránit nebo že získáš nějakou moc, pokud svému manželovi dovolíš, aby se uchýlil do náručí jiné ženy?“

Genevieve znovu upadla v zamyšlení.

„Copak to nevidíš?“ naléhala na ni Moira. „Máš před sebou odrazový můstek k moci. Jestli ho chceš využít, musíš přestat utíkat od své nové role. Musíš ji přijmout.“

Moira zmizela mezi skandujícími diváky. Vzápětí se dav začal rozcházet, neboť boje skončily, a Genevieve se ohlédla po Altforovi. Stál pořád na stejném místě a se stejnou dívkou, jež mu i nadále visela na paži. Jak ho tak pozorovala, najednou se jí všechno ukázalo v nové perspektivě. V mysli jí zněla ozvěna Moiřiných slov a Genevieve pochopila, že má pravdu. Měla před sebou skvělou příležitost. Ztracenou příležitost.

Musí se bez meškání vydat za Altforem. Přijmout ho za svého, milovat ho.

I když si na světě nic nepřeje míň.

Přes lásku přichází moc.

Kapitola dvacátá čtvrtá

Royce spolu s ostatními chlapci napochodoval do Jeskyně šílenství. Krůček po krůčku sestupovali z prudkého kamenitého svahu, dokud je nepohltila téměř dokonalá temnota. Shora sem pronikalo jen pár slabých paprsků slunečního svitu, jež se s každým dalším metrem ztenčovaly, až jim jen stěží dokázaly poskytnout dostatek světla, aby něco viděli. Mark kráčel vedle Royce a společně se oba drželi uprostřed skupiny. Zepředu i zezadu je obklopovali ostatní chlapci. Jako jeden muž se všichni blížili k doupěti nestvůry.

Konečně postupovali jako jedna ucelená jednotka. Pochodovali v uzavřené formaci, drželi se blízko u sebe a v třesoucích se rukou svírali tasené meče. Jejich strach byl skoro hmatatelný. Ohromný tunel, jímž procházeli, se otevíral do šířky zhruba sto metrů a hlasitá ozvěna jejich bot se v něm mísila se zvukem jakési tekutiny, co kapala ze stropu. V temnotě před nimi se cosi mihlo a rychle zase zmizelo. Royce se raději nezamýšlel nad tím, co to asi bylo.

Nejhorší ze všeho byl ten zápach. Smrdělo to tu hnilobou. Pokaždé, když je zasáhla další horká vlna, musel Royce odvrátit hlavu, neboť odporný puch ještě zesílil. Děsila ho představa, odkud asi přichází. Musel to být smrdutý dech netvora, který na ně už čeká. Jen ho to naplnilo ještě větší hrůzou.

Někde v dálce se ozvalo strašlivé zaburácení, jako by tam uhodil hrom. Odráželo se od stěn, až se zdálo, že naplní celý prostor. Royce se otočil k Markovi, jenž na něj zíral s doširoka rozevřenýma očima. Cítil, jak se mu začínají potit ruce. Ať už před nimi leželo cokoliv, v žádném případě to nemohli porazit.

Úplně vepředu kráčel s dvojčaty po boku Rubin a pro změnu po Roycovi nevrhal nenávistné pohledy. Místo toho upíral oči přímo před sebe, jako kdyby mu zkameněly strachem. Příliš se teď soustředil na cestu na vlastní smrt, než aby měl čas trápit ostatní.

Poprvé jich v tom bylo všech dvanáct společně. Přežili jejich hromadnou plavbu lodí, přežili pochod těch, kdo jsou hodni, přežili uplynulých dvanáct měsíců na ostrově a za tu dobu mezi nimi vzniklo jedinečné pouto. Tedy mezi všemi kromě Rubina a dvojčat, kteří se ostatních i nadále stranili. Avšak Royce a ostatních osm chlapců nyní pojil vztah silnější než přátelství; byli si jeden druhému bratrem. Kráčeli na svou smrt společně, jako jedna rodina. Royce by za kteréhokoliv z nich bez váhání položil život a věděl, že oni by položili život za něj. Z nějakého důvodu se tak jejich situace jevila snesitelnější.

Bylo to něco, co Rubin a dvojčata nikdy nepochopili a o co se ochudili.

„Jestli chceme přežít, musíme se držet těsně při sobě.“

Royce se nemusel otáčet, aby poznal, kdo to promluvil; důvěrně ten hlas znal. Patřil Altosovi, jenž kráčel vedle něj. Byl to vysoký a svalnatý chlapec s hladce oholenou tváří, krátkými černými vlasy a černýma očima. Všichni chlapci včetně Royce k němu vzhlíželi a respektovali ho. Altos od začátku vystupoval jako vůdce, vždycky všechno řešil tím nejmorálnějším způsobem a při každé příležitosti se hlásil jako první dobrovolník. Royce s Markem se s ním spřátelili brzy po příjezdu.

„Musíme se té nestvůře postavit jako jeden muž,“ pokračoval.

„Pokud ta obluda zaútočí,“ přidal se Sanos, nebojácný, šlachovitý mladík s ohnivě rudými vlasy, který byl Roycovi a ostatním věrný až za hrob, „musíme pracovat jako tým. Někteří upoutají její pozornost, zatímco zbytek ji napadne.“

„Vy máte svoje strategie, my máme naše,“ vložil se do toho Rubin. Otočil se k nim a probodával je zlostným pohledem. „Nepotřebujeme vás. Já zvládnu bojovat sám. Jestli vy se bojíte, tak si dělejte, co chcete.“

„Klidně si sám bojuj a sám zemři,“ zasyčel na něho Altos. „Já tě oplakávat nebudu.“

Napětí mezi devíti chlapci a Rubinem s dvojčaty se stupňovalo a v Roycovi narůstala nervozita z toho, že se jednotka rozpadá. Věděl, že Altos má pravdu: přežijí, jen pokud budou pracovat společně. A v téhle chvíli společně nepracovali; v téhle chvíli pracovali v jedné skupině devíti a druhé skupině tří.

„Jděte si po svých a my uděláme to samé,“ ozvala se dvojčata. „Uvidíme, kdo přežije.“

Nato se Rubin s dvojčaty od zbytku družiny odpojili a vydali se doprava, hlouběji do jeskyně. Vzdálenost mezi oběma oddíly se zvětšovala.

„Nestvůra půjde beztak po větší skupině – a to jste vy,“ dodal Rubin těsně předtím, než se rozplynul ve tmě. Slyšeli, jak se kdesi vepředu směje.

Royce potřásl hlavou. Spolu s ostatními chlapci se dal znovu do kroku opačným směrem než tři odpadlíci.

„Stejně je to tak lepší,“ poznamenal Mark a nahlas tak vyslovil to, co si v duchu mysleli všichni. „Teď jsme aspoň doopravdy jednotný oddíl.“

Čím hlouběji pronikali do jeskyně, tím divočeji Roycovi bušilo srdce. Sestupovali pořád níž a níž, světlo kolem nyní natolik rozptýlené, že se v něm dalo stěží něco rozeznat. Roycovi najednou něco zakřupalo pod nohama. Sklonil hlavu a mžoural do temnoty pod sebou. S leknutím si uvědomil, že šlape po kostech. Patrně po kostech chlapců, kteří sem přišli před ním.

„Podívejte!“ vyjekl Sanos vyděšeně.

Royce přes rameno sledoval, jak se Sanos shýbá a zvedá meč, jenž před okamžikem vypáčil ze sevření kostnaté ruky. Royce hlasitě polkl. Byl to ten samý meč, jaký sám držel v rukou. Meč chlapce, který sem přišel před nimi, za stejným účelem jako oni.

Royce začal očima přejíždět po zemi a zjistil, že tam zdaleka neležel jen jeden meč – byly jich tam desítky. Nestáli na bitevním poli, nýbrž na pohřebišti.

Sem posílali adepty, aby tu zemřeli.

Royce náhle napadlo, jestli se vůbec někdy někdo vrátil živý.

Skupinka mlčky pokračovala v pochodu. Vzduchem se rozléhalo pouze křupání kostí pod jejich botami a vzdálené burácení netvora, jež ovšem každou vteřinou sílilo. Horko a ohavný puch je nyní málem dusily. Royce cítil, jak z něj teče pot, nedokázal však určit, zda je to z toho nesnesitelného vedra nebo ze strachu.

„Jestli to nepřežiju a ty jo, a jestli se ti někdy podaří vrátit se na pevninu,“ oslovil ho Mark ustrašeným hlasem, „zastav se v mé vesničce, Ondoru, a řekni mé sestře, že ji mám rád.“

Royce se na přítele podíval, ten ale dál upřeně hleděl do temnoty před sebou. Oči měl doširoka rozevřené strachem.

„A taky jí řekni, že je mi líto, že jsem ji zklamal.“

Royce zakroutil hlavou.

„Povíš jí to sám, kamaráde,“ odpověděl. „Dneska neumřeš. A já taky ne.“

Ovšem zatímco pokračoval tunelem, přemýšlel, nakolik svým slovům sám věří.

Tu se najednou jeskyně otřásla strašlivým řevem. Roycovi se hrůzou zježily všechny vlasy v zátylku. Spolu s ostatními se na místě zastavil, a když spatřil, co se před nimi vynořilo z hlubin temnoty, jeho zděšení ještě vzrostlo.

Nic podobného v životě neviděl. Obluda měla huňatý hnědý kožich jako medvěd, byla ovšem desetkrát větší a v hlavě jí rudě žhnulo jediné oko. Z každé strany hlavy jí vyrůstal dlouhý roh a na prackách měla ostré žluté drápy. Stála na zadních, tyčila se nad nimi do nedozírné výše a vrčela a řvala, až z toho Roycovi málem praskaly ušní bubínky.

Všechen ten rachot se od stěn odrážel s takovou silou, že Royce stěží dokázal vnímat vlastní myšlenky. Vzápětí kromě řevu uslyšeli i jakýsi pištivý zvuk, a když Royce zvedl oči, uviděl tisíce malých stvoření podobných netopýrům, která se v jednom obřím hejnu snažila co nejrychleji dostat z dosahu nestvůry.

Opodál, za zády netvora, se blýskal Křišťálový meč, ona drahocenná zbraň, již odsud měli vysvobodit. Roycovi se při pohledu na něj divoce rozbušilo srdce. Zároveň si uvědomil, že je naprosto nemožné ho získat. Neexistovala nejmenší šance, že by se jim podařilo nestvůru obejít, natož aby přitom ještě přežili.

Zničehonic za sebou zaslechl křupání, a když se otočil, s překvapením zjistil, že Leithna propadl panice a dal se na útěk. Royce jeho zbabělství znechutilo. Kdyby však od někoho čekal, že vezme nohy na ramena, byl by to právě tenhle mladík; jen tak tak se mu podařilo přežít výcvik až do konce. Dalo se to pochopit. Obluda vypadala natolik děsivě, že by zasela strach i do srdce toho nejneohroženějšího bojovníka.

Royce s hrůzou sledoval, jak se netvor vrhá kupředu. Na svou velikost byl neuvěřitelně rychlý. Jeho jediné oko spočinulo na prchajícím Leithnovi. Několika málo skoky ho doběhl, máchl po něm svými dlouhými tlapami a žlutými drápy mu rozsekl záda vejpůl.

Leithna zařval a skácel se k zemi. Dopadl na obličej do rychle se šířící kaluže krve. Obluda na nic nečekala, popadla ho do spárů a hodila si ho do tlamy. Celého ho spolkla jako malinu.

„Útok!“ zavelel Altos.

Nebojácně se se zdviženým mečem rozběhl vpřed. Royce s ostatními se k němu okamžitě přidali a s meči nad hlavou a bojovým pokřikem se na nestvůru společně vrhli jako jeden muž. Roycovi tlouklo srdce jako o závod, pokračoval však v běhu, dokud nedorazil až k obludě, načež ji bodl do stehna. To už k ní doběhli i Mark a ostatní chlapci a rovněž ji začali sekat a bodat do noh a holení a všude, kam dosáhli. Altos po netvorovi vrhl svůj meč, který se několikrát otočil ve vzduchu a nakonec se mu zaryl hluboko do horní části nohy.

Příšera se zaklonila a zařvala bolestí. Royce vzhledem ke všem těm přesným ranám, jež utržila, čekal, že se zapotácí a upadne. Koneckonců si svůj útok perfektně načasovali a opřeli se do ní ze všech sil. Royce byl na své bratry hrdý. Bojovali teď jako opravdová, dobře sehraná jednotka.

Jenže obluda se k Roycovu zděšení jen předklonila, jednou tlapou popadla Altose a zdvihla si ho před obličej připravená strčit si ho do tlamy. Sevřela pracku v pěst a Royce uslyšel hrozivé zapraštění. Vzápětí mu došlo, že to praskají Altosova žebra. Chlapec vřeštěl bolestí.

Royce se dal rychle do pohybu. Věděl, že jestli chce svého kamaráda zachránit, nemá času nazbyt. Pevně se rozkročil, napřáhl se s mečem dozadu, zamířil a vrhl ho po nestvůře.

S napětím pozoroval, jak se meč otáčí, letí vzduchem a zabodává se přímo do netvorova oka.

Příšera se rozeřvala a pustila Altose ze svých spárů. Mladík se šest metrů řítil volným pádem, dokud tvrdě nedopadl na zem, kde zůstal s hlasitým sténáním ležet. Náraz mu zřejmě polámal dalších pár žeber. Přinejmenším byl ale naživu.

Obluda dál rozzuřeně vyřvávala, mezitím se jí však podařilo vytrhnout si meč z oka a nyní kolem sebe dupala jako šílená ve snaze zabít, co jí přijde pod nohy.

Roycovi bratři se rozutekli a ze všech sil se pokoušeli uniknout netvorovým obřím tlapám, kterými bušil do země jako kladivy, až v ní dělal hluboké krátery. Royce s hrůzou sledoval, jak to pět členů družiny nestihlo a skončili mrtví a rozdrcení pod chodidly nestvůry. Sevřelo se mu hrdlo, když mezi nešťastníky spatřil svého nového kamaráda Sanose, jehož obluda zarazila do země.

Tím se jejich ztráty zvýšily na šest mrtvých. Altos byl zraněný. Bojeschopní tedy zůstali jen Royce a Mark. Royce tomu nemohl uvěřit. Stačilo pouhých pár okamžiků a všichni ti stateční mladí bojovníci, s nimiž dlouhé měsíce žil a trénoval, byli mrtví.

Nyní, jako kdyby ve tmě vycítil jejich přítomnost, se netvor otočil k nim.

Royce náhle koutkem oka zachytil pohyb a vzápětí spatřil Rubina s dvojčaty, jak se pokradmu plíží ve stínu. Teprve teď, když nestvůra ztratila zrak, pozvedli meče, vrhnuli se na ni a zabořili jí své zbraně hluboko do masitých chodidel, čímž ji přišpendlili k zemi.

Obluda znovu zařvala, vzteky bez sebe, že se nemůže hýbat.

Royce už začínal věřit, že zůstane uvízlá na místě, k jeho překvapení se jí však podařilo odlepit ze země nejdřív jednu nohu a pak druhou. Netvor sevřel ruce v pěst, rozmáchl se jimi vysoko nad hlavu a poté jednou poslepu udeřil pod sebe. Seth zděšeně zvedl oči, to už se ale obrovská pěst snášela přímo na něj a zarazila ho do země.

Příšera ze sebe vyrazila hrdelní řev. Nějakým způsobem dokázala vycítit, kde stojí Sylvan, protože bleskově hrábla před sebe, jediným rychlým pohybem ho vyhodila do vzduchu a zaživa ho spolkla. Ještě pořád slyšeli jeho slábnoucí křik, když za ním zavřela tlamu.

Zůstávali tedy již jen Royce, Mark, Altos – který stále ležel nehybně na zemi – a Rubin. Rubin zjevně postřehl příležitost, neboť se náhle rozběhl ke Křišťálovému meči na opačném konci jeskyně. Royce si s rozhořčením uvědomil, že chce sám popadnout meč a utéct z jeskyně, zatímco ostatní nechá napospas osudu.

A taky že ano. Rubin k meči skutečně doběhl, sebral ho a připravil se na útěk, vtom si ho ovšem nestvůra všimla. Otočila se, rozehnala se svými obrovskými drápy a zvedla Rubina ze země. Přitáhla si ho k hlavě, jako kdyby se ho chystala sníst.

Royce věděl, že si Rubin zaslouží zemřít; i tak to ale nedokázal dopustit. Přestože se k ostatním choval příšerně a celkově to byl otřesný člověk, přece jen pořád patřil do jejich družiny. Royce navíc neměl v povaze jen tak sedět a přihlížet, jak jeho spolubojovník umírá, třebaže by si to zasloužil.

Hlasitě proto vykřikl, a plný odhodlání se vrhl dopředu. Na vlastní bezpečí přitom ani nepomyslel. Za běhu sebral ze země jeden z odhozených mečů a vyskočil do vzduchu. Sotva se odrazil od země, cítil, jak se mu tělem rozlévá nesmírné teplo a celého ho prostupuje povědomá síla. Najednou mu došlo, že ho jeho výskok vynáší výš a výš, pět, deset metrů nad zem. Bylo to neuvěřitelné. Připadal si, jako by létal.

Royce v letu oběma rukama zvednul meč. Dlaně mu pulzovaly energií. Zarazil zbraň obludě přímo do hrudi a zatlačil ji, co nejhlouběji dokázal.

Příšera se rozeřvala. Slepým okem se snažila podívat na svou hruď, jako by nemohla uvěřit, co se stalo. Upustila Rubina, který se zřítil na zem. Místo toho se natáhla po Roycovi a sevřela ho v jedné z mohutných tlap.

Jenže Royce se vší silou držel meče, dál ho netvorovi zarýval do hrudi a odmítal se ho pustit, i když kolem něj obluda ovinula své drápy. Ty se kolem něj začaly stahovat, až měl dojem, že se z něj snaží vymáčknout duši. Royce netušil, jak dlouho dokáže tlaku vzdorovat, než ho rozdrtí napadrť. Věděl, že každou chvílí zemře.

Jedním rozhodným pohybem se prohnul, vymanil se z nestvůřina sevření, strhl ze sebe její pracky a konečně se mohl zase nadechnout. Pak ze sebe vyrazil hlasitý bojový pokřik, vytáhl meč z netvorovy hrudi, máchl jím a usekl bestii hlavu.

Obluda se svalila jako letitý strom a Royce se na ní snažil udržet, dokud nedopadla na zem. Náraz ho shodil, takže jí přistál vleže na hrudi.

Konečně byla mrtvá.

Royce se na její hrudi postavil, v ruce stále třímal meč, ztěžka oddechoval a dlaně mu z úderu dosud brněly. Pomalu se otočil a rozhlédl se kolem sebe.

V přítmí jeskyně spatřil Marka, Altose a Rubina, poslední tři přeživší, jak na něj zírají s očima plnýma údivu. Vlastně to bylo víc než údiv. Ve tváři se jim zračila posvátná úcta. Dívali se na Royce, jako kdyby před nimi stál bůh.

Royce sám stál na místě, ruce se mu třásly a mozek dokázal jen stěží uvěřit tomu, co právě udělal.

Ještě víc mu však v hlavě hlodala otázka, kdo vlastně je.

Kapitola dvacátá pátá

Royce stál před plápolajícím ohněm, jehož praskání bylo slyšet i přes skučení větru, který neúnavně bičoval skalnaté pobřeží Rudého ostrova. Hleděl do plamenů a uvědomoval si, jak je neuvěřitelné, že je stále naživu. Po jednom boku měl Marka a po druhém Altose, jenž si léčil svá zlomená žebra. Rubin stál vedle něj. Společně tvořili jedinou čtveřici přeživších z celé jejich původní skupiny. Stáli uprostřed širokého kruhu vojáků, zatímco zpovzdálí přihlíželi další mladíci, zřejmě adepti, kteří svůj výcvik dokončili před nimi. Byla to vítězná noc, ve vzduchu však panovala ponurá atmosféra. Royce kolem sebe cítil duše všech svých zesnulých bratrů.

Zvedl oči a prohlížel si zatvrzelé tváře mužů kolem sebe. Byli to nejdrsnější chlapi, jaké kdy poznal, drsní jako tohle místo. A on k nim choval větší úctu, než ke komukoli jinému na světě. Jen stěží dokázal uvěřit, že se jedná o ty samé muže, kteří ho tu před dvanácti měsíci přivítali, když na ostrov poprvé dorazil. Opravdu se za tu dobu tak změnili? Nebo se změnil on?

Royce sklopil zrak k čepeli Křišťálového meče, jejž držel v rukou, a zíral na ni v němém úžasu. Kolik chlapců muselo kvůli tomuto meči asi zemřít? Kolik let ho ta příšera střežila?

Viděl, jak si ho ostatní muži s Voytem ve svém středu rovněž prohlíží, a věděl, že na ně nakonec přece jen udělal dojem. Hleděli na něj nyní s novou úctou. Již na ně nepohlíželi jako na chlapce, nýbrž na muže. Na válečníky. Na bojovníky, kteří jsou připraveni z tohoto ostrova odejít a vydat se do Jam.

Při té myšlence se zarazil. To už před ně ale předstoupil Voyt. V ruce svíral několik stébel. Natáhl ji před sebe, jako kdyby na ně chtěl namířit zbraní.

„Váš výcvik je u konce,“ pronesl, „a nyní jste hodni toho, abyste si ve světě našli své místo. Rudý ostrov je považován za místo, které trénuje muže, aby mohli v Jámách zemřít s větší ctí. Aby mohli zločinci umírat. Ovšem někteří z vás, jen velice málo výjimek, jeden z tuctu skupinek, má šanci stát se někým významnějším. Jelikož se to nedá určit žádným pravidlem a pro všechny místo nemáme, budete se muset spolehnout na své štěstí. Až k vám přijdu, vytáhněte si jedno stéblo a doufejte, že trefíte to dlouhé.“

Začal obcházet řady chlapců, kteří úspěšně prošli výcvikem, jak z jejich oddílu, tak i z ostatních. Royce sledoval, jak si mladíci jeden po druhém vytahují krátká stébla a následně zklamaně vzdychají a křiví obličeje. Rubin si rovněž vytáhl krátké stéblo a znechuceně ho odhodil na zem.

Pak přišla řada na Royce. Měl pocit… z nějakého důvodu měl pocit, jako by byl tenhle okamžik něčím zásadní, jako by k němu mělo odjakživa dojít. Royce pomyslel na jizvu, kterou měl na ruce, na tu, co při tréninku zpozoroval Voyt. Možná, že právě teď nastal okamžik, kdy se ukáže, že má nějaký větší význam. Poslepu natáhl ruku, nechal se vést čistě svým instinktem a vytáhl z Voytovy ruky jedno stéblo.

Vzápětí uslyšel, jak velitel zklamaně vydechl. Vybral si krátké stéblo.

„Myslel jsem… Doufal jsem…“

„Doufal jsi, že co?“ chtěl vědět Royce. Napadlo ho, že má možná poslední šanci se něco dozvědět.

Voyt ho hrubě popadl, skoro jako kdyby mu chtěl vyhrožovat, když však promluvil, nebyla v jeho slovech ani známka jedovatosti, ba naopak, zněla téměř laskavě.

„Na Rudém ostrově se trénuje a nejenom do Jam. Využíváme ho také jako zástěrku k nalezení mužů, kteří by vytvořili stráž, jež je hodná krále.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Ale ty sis vytáhl krátké stéblo. Tvůj osud leží někde jinde.“

Voyt ho pustil a vrátil se k rozdávání stébel. Nikdo z chlapců si tentokrát dlouhé nevytáhl a Roycovi neušlo, jak se nad celou skupinkou jako bouřkový mrak vznáší zklamání. Jejich výcvik konečně skončil, ale co teď?

Voyt se postavil čelem ke shromážděným.

„A teď nás opustíte,“ pronesl temným, zádumčivým hlasem. „Čekají vás Jámy. Stanete se zábavou království.“

Povzdechl si a Royce v tom zvuku postřehl známku smutku.

„Ale pro nás,“ pokračoval, „nebudete nikdy jen předmětem pobavení. Stali jste se členy našeho bratrstva. Vzpomeňte si na to vždy, když budete bojovat. Až budete čelit bojovníkům ze všech koutů světa, vzpomeňte si, co jste se tu naučili. Vzpomeňte si na tento ostrov, vzpomeňte si na své ztracené bratry a bojujte nejen za sebe, ale i za ně. A až zemřete, pamatujte, že jste si tu obrovskou čest vydobyli. Protože příležitost zemřít slavnou smrtí je jedna z největších ctí, jaké se muži může dostat.“

Voyt ustoupil stranou a sotva tak udělal, spatřil Royce v dálce uprostřed černé noci malé světýlko. Matně zářilo, vlastně spíš pomrkávalo a jemu teprve po pár vteřinách došlo, že se dívá na lucernu a že se pohupuje na lodi. Byla to malá dřevěná loď a kotvila v neklidných vodách u pobřeží. Royce se překvapeně podíval na Voyta, který s vědoucným výrazem přikývl.

„Nadešel čas odejít,“ přisvědčil.

Royce si nedokázal pomoct; mísily se v něm pocity triumfu i žalu. Na jednu stranu toužil po tom, vrátit se domů, ale při myšlence na smrt, která ho tam čeká, se ho zmocňovalo zoufalství. Přestože tento ostrov nenáviděl, stal se tu z něj bojovník a zjistil tady o sobě víc, než chtěl kdy vědět. Jedné jeho části se ani trochu nelíbilo, že musí odejít. Voyt byl sice přísný, zároveň se pro něj ovšem stal jakousi otcovskou postavou. Byl tím nejbližším, co Royce k otci měl. Najednou si uvědomil, že mu velitel bude chybět.

„Zákony nám nařizují, abychom vás spoutali,“ ujal se slova znovu Voyt. „Ale já to neudělám. V očích království možná svobodní nejste, ale v našich očích ano. Neboť všichni praví válečníci jsou svobodní. Plujte zpátky, bojujte, zemřete slavnou smrtí a dejte nám důvod být hrdí.“

Muži se jeden po druhém začali rozcházet. Royce a jeho společníci se vydali směrem k pobřeží a k lodi, která na ně čekala v temnotě. Na sobě měli nové kyrysy a v rukou třímali své nové meče. Royce se zařadil na konec zástupu. Po několika krocích vedle sebe uslyšel skřípání kamínků, a když vzhlédl, s údivem zjistil, že mu po boku kráčí Voyt.

„Doprovodím tě,“ řekl velitel. Royce měl dojem, že v jeho hlase zaslechl žal.

Dlouho se po skalnatém ostrově ubírali v naprosté tichosti. Royce přemítal, co mu chce jeho mentor asi říct, jestli vůbec něco. Třeba urazí celou cestu mlčky.

„Brzy k nám po vlnách dopluje další várka chlapců,“ prohlásil nakonec Voyt zamyšleně. „A i tito chlapci začnou brzy umírat.“

Royce k němu vzhlédl, velitel však upíral oči přímo před sebe, jako kdyby na potemnělém oceánu hledal něco, co tam nemůže najít.

„Jsi jiný než ostatní,“ dodal.

Royce se nad jeho slovy zamyslel a snažil se rozluštit, co mají znamenat. Vzpomněl si na svou tajemnou moc, na to, jak měl vždycky dojem, že se na něj všichni dívají úkosem. Jak se mu koneckonců podařilo přemoct tu příšeru? Jak se mu podařilo tolik dalších věcí, které se měly vymykat jeho silám?

Royce zalétl pohledem k vypálené jizvě na své ruce a pozorně si ji v měsíčním světle prohlížel. Konečně se odhodlal položit Voytovi otázku, na niž se ho celou tu dobu, co tu strávil, bál zeptat.

„Můj otec,“ pronesl Royce nervózně rozechvělým hlasem. „Nikdy jsi mi o něm nic neřekl.“

Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že se Royce smířil s tím, že mu Voyt nikdy neodpoví. Dál kráčeli k pobřeží.

Potom si ale velitel povzdechl.

„Ještě nenadešel ten správný čas,“ řekl. „Nejsi připravený. Můžu ti říct jen to, že máš za sebou velký odkaz. A před sebou velký osud.“

Mezitím dorazili k lodi a Voyt Royce najednou pevně popadl za paži. Zatímco ostatní vycházeli po lávce na palubu, velitel stál a probodával Royce svýma pronikavýma očima. Royce v těch očích viděl smrt. Byly to oči zabijáka.

„Až nadejde čas,“ promlouval k němu naléhavě, „budeš vědět, co dělat. Říše na tebe spoléhá. Nesmíš svého otce zklamat.“

Royce na něj zůstal zmateně zírat, Voyt se však otočil na patě a spěšně zamířil pustým ostrovem zpátky ke vzdálenému planoucímu ohni a svým mužům. Co tím chtěl říct?

Royce se obrátil k lodi a zjistil, že na něj jeho tři společníci čekají na dlouhém prkně na palubu. Rychle se k nim připojil a celá čtveřice společně nastoupila na vlnami zmítanou loď.

Sotva tak učinili, posádka vytáhla lávku a voják na břehu přesekl lano. Loď vyplula do noci, zmocnila se jí voda a unášela ji na širé moře. Royce stál na zádi a pozoroval, jak mu Rudý ostrov mizí před očima. Jen stěží dokázal uvěřit, že ho opravdu opouští. Ostrov jim mnohé dal, ale ještě více si od nich vyžádal za oběť. Ze všech z nich nyní byli uštvaní muži.

Loď brzy nabrala rychlost. Royce věděl, že na ně někde v dálce čeká pevnina a srdce mu poskočilo vzrušením.

Genevieve, pomyslel si s pohledem upřeným do noci. Jdu si pro tebe.

Kapitola dvacátá šestá

Genevieve stála přede dveřmi do Altforovy komnaty. V pevnosti panovalo v tak pozdní noční hodinu naprosté ticho. Vzala za těžké železné klepadlo a zaklepala. Výsledný zvuk zněl na tlustém dubovém dřevě dutě a příliš hlasitě. Bylo to zvláštní stát tady v průvanu na kamenné chodbě před komnatou svého manžela a klepat na dveře, aby ji pustil dovnitř.

V tichosti čekala a srdce jí bušilo jako o závod. Byla hloupá, že to neučinila už dávno. Jen se modlila, aby ještě nebylo příliš pozdě. Co když se za dveřmi v náručí jejího muže choulí dívka z tribuny? Co když Altfor otevře, uvidí ji a přibouchne jí dveře před nosem? Jakou pak bude mít šanci Royce zachránit?

Vyčkávavě stála na chodbě a doufala, že nepromeškala svou jedinou příležitost.

Natáhla se, aby zaklepala ještě jednou, než to však stihla udělat, dveře se se zaskřípěním otevřely. Objevil se v nich Altfor. Kolem těla měl těsně ovinutý hedvábný župan a podezíravě mžoural do chodby. Když na prahu spatřil Genevieve, oči se mu rozšířily překvapením.

Na kratičký okamžik se zarazil ve dveřích a Genevieve se zastavilo srdce.

Prosím, ať ještě není příliš pozdě.

Altfor pomalu ustoupil a k její neskonalé úlevě jí řekl:

„Pojď dál.“

Genevieve vešla dovnitř a Altfor za ní zavřel dveře. Natáhla se, aby je zamkla. Její manžel ji přitom s údivem pozoroval.

Rychle přejela očima po místnosti a v duchu se modlila, aby nenašla žádné stopy po přítomnosti jiné dívky. Ke své spokojenosti skutečně nic nespatřila.

Genevieve se zhluboka nadechla. V místnosti byla jen ona a Altfor. Stáli naproti sobě v matném světle pochodní, zatímco ticho narušovalo pouze jemné praskání ohně v krbu. Okny dovnitř pronikal měsíční svit.

„Je podivné ptát se na to vlastní manželky,“ pronesl příjemným hlasem, „ale proč jsi sem přišla?“

Zahleděla se mu do očí, přistoupila k němu o krok blíž a třesoucíma se rukama mu s divoce tlukoucím srdcem něžně položila ruce na ramena.

„Abych byla s tebou,“ odpověděla rozechvělým hlasem.

Překvapeně vytřeštil oči. Dlouho se na ni jen díval a ona cítila, jak si ji měří pohledem, jako by se snažil přijít na to, zda to myslí vážně.

Nakonec se natáhl a vzal ji za ruku.

„Slib mi ale něco,“ vyhrkla Genevieve.

„Jsi moje žena,“ připomněl jí Altfor. „Už jsem ti složil všechny sliby, na kterých záleží.

„Prosím, Altfore,“ naléhala na něj Genevieve.

Zdálo se, že na okamžik ustoupil.

„Co chceš, abych ti slíbil?“ zeptal se.

„Slib mi, že se budeš k venkovanům chovat slušně,“ prosila. „Vím, jaké to je, být jednou z nich. Minule jsi mi tvrdil, že nejsi jako tvůj bratr, tak mi to slib.“

Přikývl. „Jsi nesobecká žena, Genevieve, a já ti slíbím, co si přeješ. Ale něco mi musíš říct. Řekni mi, že mě chceš.“

Genevieve si dodávala odvahy. Musí to udělat. Musí se proměnit v člověka, co něco takového dokáže udělat.

Naklonila se k němu, aby ho políbila. „Chci tě víc než cokoli na světě.“

Altfor jí stiskl ruku a odvedl ji k posteli.

Genevieve sotva dýchala, nechala se jím však vést, ačkoli jí každý krok působil muka, jako kdyby jí někdo do srdce vrážel nůž. Nechtěla ho. Pro Royce byla ale ochotná udělat cokoliv.

Pomohl jí do postele a začal ji svlékat. Genevieve se před ním ze všech sil snažila skrýt slzy a odvést přitom své myšlenky na cokoliv jiného.

Když potom Altfor přes oba přehodil přikrývku, bleskla jí hlavou jediná poslední myšlenka:

Royci. Odpusť mi.

Kapitola dvacátá sedmá

Royce stál na přídi lodi, držel se živly prověřeného zábradlí a zadumaně sledoval vlny, jež se tříštily o trup lodi a zkrápěly jeho nový kyrys sprškou slané vody. Přemýšlel, co mu asi přinese budoucnost. Vedle něj stál na jedné straně Mark a na druhé Altos. Všichni tři upírali zrak nad nekonečný oceán. Tolik toho společně prožili. Měsíce úmorného výcviku, plavbu přes oceán a zase zpět, ztrátu nesčetných přátel a spolubojovníků. Vytvořilo se mezi nimi pouto silnější než jakékoli přátelství či bratrství. Stala se z nich rodina. Navzájem si byli vším, co jim na světě zůstalo. A jako jediní na světě dokázali pochopit, čím si každý z nich prošel.

Bylo až k nevíře, že od chvíle, kdy se stovkami dalších chlapců vypluli ze Sevanie na lodi tak plné, že se na ní dalo sotva pohnout, uplynulo již tolik měsíců. A teď se sami vraceli jako jediní přeživší. Svým způsobem měli štěstí. A přesto i je čekala smrt. Dalo se to tedy opravdu považovat za štěstí?

Royce pozoroval převalující se vlny, které jejich lodí pohupovaly nahoru a dolů, a snažil se příliš nemyslet na to, co leží před nimi. Věděl, že ho brzy uvrhnou do Jam. Z umírání už ale dávno strach neměl. Co mu vadilo mnohem víc, bylo to, že ho budou nutit zabíjet další lidi jen tak pro zábavu. To mu jako důvod nestačilo; nikoho tím nechránil, nesloužilo to žádnému šlechetnému účelu ani vyššímu dobru. Navíc se mu nelíbilo, že zemřou i jeho přátelé. Pošlou je na smrt, jako by celý výcvik absolvovali jen proto, aby v aréně vydrželi o chvíli déle.

Royce cítil, jak mu na tvář dopadají kapky mořské vody, a myšlenky se mu stočily k té, na níž mu záleželo víc než na všem ostatním. K Genevieve. To kvůli ní ho koneckonců na ostrov v první řadě poslali. Klidně by to pro ni ale celé podstoupil znovu. Jestlipak na něj čekala? Co se s ní vlastně stalo?

Před očima se mu míhala vidina jejího obličeje a při představě, že by se mu mohlo podařit se s ní opět setkat a setkat se se svou rodinou, se mu srdce rozbušilo dvojnásobnou rychlostí. Nechtěl si však dělat plané naděje. Sice je bude dělit menší zeměpisná vzdálenost a budou se nacházet na stejném kontinentu, nikdo ho k ní ovšem pochopitelně neodvede. Nejspíš se ani nikdy nedozví, že se jí vrátil. Místo toho ho vojáci hodí někam do jámy, aby se rval, dokud neumře. A tak přestože jí bude blíž, paradoxně ji pravděpodobně již nikdy neuvidí. To pomyšlení ho nesmírně rmoutilo.

„Budeš zabíjet?“

Royce se probral ze svého zasnění a zvedl oči. Altos vedle něj rovněž pozoroval moře a v očích se mu zračila stejná nejistota. Byla to prostá otázka, přímočará.

Bude zabíjet?

Bude hrdinně bojovat. Bude bojovat se ctí a hrdostí. Bude bojovat, aby se v souboji ubránil. Samozřejmě, že bude. O ničem z toho nebylo pochyb.

Na to se ale Altos neptal. Otázka zněla: zabil by jiného člověka pro pobavení? Jen proto, že jim to nařídili jejich pánové? Dopřál by jim tu radost?

Pokud bude zabíjet, jen tím tu jejich mašinérii udrží v chodu, přispěje k pobavení svých pánů a nebude o nic lepší než ostatní. Dá tím urozeným přesně to, co chtějí; jednou provždy nad ním získají naprostou kontrolu.

Jenže pokud nezabije, sám se tím odsoudí k smrti. A k tomu bude před zraky svých spoluobčanů vypadat jako zbabělec.

„Nechci zemřít jako slaboch,“ vložil se do hovoru Mark. „Jestli se mě někdo pokusí zabít, nebudu mít na výběr.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Jenže když budeme zabíjet,“ navázal Altos, „dáme království přesně to, co chce.“

„Jakou máme jinou možnost?“ namítl Mark.

Royce rukama svíral zábradlí, sledoval, jak vlny mění barvu z modré na zelenou a hlavou mu běžely stejné myšlenky jako jeho bratrům. Ocitli se v neřešitelné situaci. V situaci horší než smrt.

„Pokud někoho zabijeme jen pro zábavu,“ pokračoval Altos po další dlouhé odmlce, „stane se nám něco mnohem horšího, než kdybychom padli v boji. Zabijeme tím svou duši.“

Royce musel s Altosem souhlasit. Ohlédl se přes rameno na vojáky, kteří loď hlídali, a znovu uvažoval, zda neexistuje nějaký způsob, jak odsud uniknout. Kolem zábradlí však stály desítky stráží s připravenými zbraněmi. A na pobřeží je budou čekat desítky dalších.

„A kdyby se ti podařilo utéct?“ vyptával se Mark, který zachytil jeho pohled a zjevně z něj dokázal vyčíst, co se mu honí hlavou. „Co bys udělal?“

„Osvobodil bych Genevieve,“ odpověděl Royce bez váhání.

Mark souhlasně přikývl.

„Jak bys ji osvobodil?“ zajímal se Altos.

„Zabil bych každého vojáka, co by se mi připletl do cesty, a odvedl bych si ji.“

„Takže bys zabil,“ konstatoval Altos a ušklíbl se.

Royce zavrtěl hlavou.

„Zabíjení pro spravedlnost není zabíjení pro zábavu,“ protestoval.

Znovu se mezi nimi rozhostilo dlouhé ticho. Loď se s nimi na vlnách jemně zvedala a zase klesala. Nakonec promluvil Mark.

„Třeba nás dají dohromady,“ nadhodil Mark. „Třeba nás hodí do stejné jámy a budeme bojovat bok po boku.“

Altos zakroutil hlavou.

„Nechají nás bojovat každého zvlášť. Nebudou chtít riskovat, že bychom vyhráli. Jde jim jen o to, abychom jim před smrtí předvedli pořádnou show.“

Z toho pomyšlení se Roycovi dělalo úzko.

„Pojďme si něco slíbit,“ navrhl Altos. „Jestli se některému z nás podaří osvobodit, vyhledá ostatní a všichni tři se pokusíme uniknout společně.“

Natáhl před sebe ruku, Mark na ni položil tu svou a Royce se k nim přidal. Uzavřeli bratrský pakt a Royce moc dobře věděl, že neexistuje nic svatějšího.

* * *

O mnoho hodin později, když už se nad mořem rozprostřela hluboká noc, stál Royce stále ještě u zábradlí, nyní již sám. Ostatní už dávno spali. On však nehybně vzhlížel k měsíci a na moře, sledoval, jak se vlny vzdouvají a zase padají, a jinak okolní svět vůbec nevnímal. Měl dojem, jako by se odpočítávaly poslední minuty jeho života, a myšlenky se mu neustále vracely k Genevieve. Přemýšlel, zda je i ona ještě vzhůru a jestli pozoruje ten samý měsíc. Uvažoval, zda by své schopnosti dokázal využít k tomu, aby přemohl své věznitele. Ne, bylo to příliš nejisté. Jeho bojové instinkty se podle všeho objevovaly a mizely, jak se jim zachtělo, a tady na lodi, by si tím stejně příliš nepomohl.

Royce pořád upíral oči do noci, když vtom za zády uslyšel tiché zavrzání. Okamžitě zbystřel, protože si v tu ránu vzpomněl na Rubina. Pohyboval se přece také někde po lodi. S taseným mečem se otočil, připraven se bránit.

Před sebou opravdu spatřil Rubina. Stál o pár metrů dál a ruce měl zdvižené nad hlavou na znamení, že nepřichází ve zlém. Pomalu se k němu začal blížit.

„Nejsem tu, abych se s tebou pral,“ vysvětloval. Oči přitom zahanbeně klopil k zemi. „Jen ti chci poděkovat.“

Royce si ho změřil pohledem a neušlo mu, že Rubin vypadá jako jiný muž. Působil jaksi zlomeně, pokořeně.

Royce váhavě zasunul meč zpátky do pochvy a znovu si Rubina pořádně prohlédl.

„Zachránil jsi mi život,“ prohlásil Rubin nevěřícně. „I když jsi nemusel. I když jsi měl milion důvodů to neudělat. Nemůžu na to přestat myslet. Přišel jsem se tě zeptat proč.“

Royce na něj vytřeštěně zíral. Tohle by ho ani ve snu nenapadlo očekávat.

„Protože každý život stojí za záchranu,“ odpověděl. „I život nepřítele. I život tyrana, který bez ustání šikanuje ostatní.“

Rubin na něj pohlížel se zjevným překvapením a nakonec lehce pokývl hlavou.

„Dlužím ti za svůj život,“ řekl. „Když jsi mě zachránil, něco se ve mně změnilo. Uvědomil jsem si…“

Uprostřed věty se odmlčel, přistoupil k zábradlí vedle Royce a sevřel ho tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. Zahleděl se na moře. Dlouhou chvíli nepromluvil.

„Uvědomil jsem si… jak špatně jsem se choval. Jaký jsem byl hlupák. Jak strašně se stydím. Stal se ze mě nový muž. Vím, že od tebe nemůžu čekat odpuštění, i tak tě o něj ale chci požádat.“

Jeho slova Royce naprosto šokovala. Tohle nikdy nepředvídal. Dlouho si Rubina prohlížel, nakonec ovšem došel k závěru, že to myslí vážně.

„To, co jsem dělal a jak jsem se ke všem choval,“ pokračoval Rubin, „to bylo proto, že… že jsem se bál. Bál jsem, že se tak ostatní budou chovat ke mně. Bránil jsem se tím. Vyrůstal jsem s otcem, který mě každý večer bil. Matka nás opustila, když jsem byl ještě malý. Moji bratři mě neustále trápili. Takže trápení… bylo to jediné, co jsem kdy poznal.“

Povzdechl si.

„Teprve teď, když jsi ušetřil můj život, jsem pochopil, že se k sobě lidé mohou chovat i jinak. To tys mě zachránil. Ne celý ten ostrov, ne všechny ty měsíce výcviku. Zachránil mě tvůj milostivý čin.“

Zhluboka se nadechl a zadíval se Roycovi do očí.

„Já vím, že si tvé odpuštění nezasloužím,“ dodal, „ale stejně tě o něj musím poprosit.“

Royce mu pohled oplácel a nevěděl, co má říct. V Rubinovi se očividně udála zásadní změna.

Nakonec přikývl.

„Nechovám vůči tobě žádnou zášť,“ odpověděl Royce. „Neměl bys ale prosit o prominutí jenom mě. Potrápil jsi hezkou řádku chlapců. Včetně Altose a Marka.“

Rubin souhlasně kýval hlavou.

„Odprosím je všechny. Změnil jsem se. Musíš mi to věřit.“

Royce se na něj důkladněji zadíval a cítil, že mluví pravdu.

„Věřím ti,“ odpověděl.

Rubin přistoupil blíž.

„Chci, abys věděl, že budu nadosmrti tvým přítelem,“ dodal a podal Roycovi ruku.

Ten na okamžik zaváhal, zda se nejedná o nějakou léčku, pak se ovšem Rubinovi zahleděl do očí a spatřil tam jen ryzí upřímnost. Z Rubina se opravdu stal nový muž. Zlomený muž. Muž, jenž se ocitl tváří v tvář smrti a nečekal, že z toho vyvázne.

Royce se natáhl, stiskl nabízenou ruku a ve stejné chvíli si uvědomil, že na tom nejnepravděpodobnějším místě na světě a v tom nejnepravděpodobnějším člověku právě našel přítele na život a na smrt.

Kapitola dvacátá osmá

Genevieve se zavěšená do Altforova rámě pomalu procházela po širokém mramorovém prostranství uprostřed hradních zahrad a prohlížela si ten velkolepý svět hojnosti, který se kolem ní rozkládal. Kam až oko dohlédlo, všude se rozprostíral mramor, jenž ustupoval jen okrasným zahradám, bublajícím fontánám a rozkvetlým sadům. Byla to dokonalá přehlídka opulentnosti a všeho, co bylo jejím lidem po věky upíráno. Přinutilo ji to podívat se sama na sebe. Oděná v nejjemnějším hedvábí a ověšená drahými šperky si s překvapením uvědomila, že je nyní od urozených takřka k nerozeznání. Nenáviděla se kvůli tomu ještě víc.

Co se to z ní stalo?

Od té osudné noci, kdy ulehla do Altforovy postele, aby se mu nabídla, přestala mu vzdorovat a přijala svou roli manželky, se její život radikálně změnil. Zahrnovali ji vším, po čem mohla zatoužit, a ještě víc. Obdarovali ji těžkými šperky, které nyní nosila kolem krku. Dovolili jí opustit budovu hradu a procházet se, kde si usmyslela. Dostávalo se jí veškeré úcty a to nejen od Altfora, ale i od celé královské rodiny až po hradní stráže. Všichni se na ni dívali jako na jednu ze svých řad.

Jenže čím více jí toho dávali, čím více respektu jí projevovali, tím byla Genevieve smutnější. Nic z toho ji nezajímalo. Chtěla jen svého Royce.

Byl to zvláštní pocit. Celý život strávila jako prostá venkovanka, stejně jako všichni ostatní, s nimiž vyrostla. Teď se jí lidé najednou klaněli, kudy chodila. Bylo jí to nepříjemné. Nedokázala se ubránit pocitu, že si ji pletou s někým jiným.

Úplně nejpodivnější na tom ale bylo kráčet ruku v ruce s Altforem s plným vědomím, že je to její manžel. To slovo ji naplňovalo hrůzou. Měla dojem, jako by s každým dalším krokem zavrhovala Royce. Znovu a znovu si připomínala, že to dělá pro něj. Neustále se musela přesvědčovat, že tudy vede cesta k moci a k jedinému způsobu, jak Royce i svůj lid zachránit. Kdyby dál vzdorovala, nikomu by tím nepomohla.

Rozumově to naprosto chápala; to jen srdce jí kvůli tomu den co den soužila nesmírná bolest. Hnusilo se jí, že musí předstírat lásku k jinému. Příčilo se to celé její povaze i způsobu, jakým dosud žila. Jenže pokud chtěla Royce zachránit, neměla na výběr.

Nejhorší ze všeho bylo, že ačkoli se jí to nechtělo přiznávat, nedalo se říct, že by se v Altforově náručí cítila úplně nepříjemně. Jakmile si na život v manželství začala zvykat, nedokázala si nevšimnout, jak je to jednoduché, jak se má dobře a jak je na ni Altfor hodný. Dokonce i jeho dotek byl laskavý. Ze všech sil se snažil, aby byla šťastná. Skutečně ji miloval.

I z toho měla zvláštní pocit. Nechtěla, aby ji miloval. Chtěla, aby ji nenáviděl. Bylo by to tak pro ni mnohem snazší.

A přestože ona ho nemilovala, musela také přiznat, že k němu ani nechová nenávist. Na světě existovali mnohem horší lidé. Sama sobě se však kvůli tomu pocitu protivila.

„Vidíš to?“ zeptal se Altfor.

Vzhlédla, vytržená z vlastních myšlenek, a zjistila, že Altfor ukazuje na krajinu před nimi. Chvíli se tou vyhlídkou kochala, ohromená její krásou. Ocitli se na konci kamenného prostranství. Genevieve se opřela o mramorové zábradlí a přes západní sady spatřila, jak se před ní rozprostírá celý venkov. Nemohla se toho pohledu nabažit. Dívala se na vlnité kopce Sevanie, na nichž se ve slunečním svitu rýsovaly malebné farmy a vinice. Lemovala je pestrobarevná pole, na nichž farmáři okopávali půdu a sbírali květiny.

Genevieve přimhouřila oči a s úsilím dokázala rozeznat jednu ze vzdálených vesniček na obzoru – její vesničku. Ta vidina ji naplnila nostalgií. Moc se jí po jejím lidu stýskalo. Chyběl jí její starý, prostý život. V mžiku by se vší téhle nádhery vzdala, jen aby si mohla ušpinit ruce na farmě. Zlatá klícka jí nepřinášela žádnou radost. Jediné, co ji mohlo rozveselit, byla svoboda.

„To všechno je teď tvoje,“ pokračoval Altfor a otočil se k ní se spokojeným úsměvem. „Můj otec mě dnes jmenoval vévodou Západních zemí. Což znamená, že ty se jako má žena stáváš vévodkyní a společně se mnou nyní vlastníš celý tenhle kraj. Vše, co před sebou vidíš, celé Západní země, tímto dávám tobě.“

Překvapeně se na něj podívala. Pouhými pár slovy jí právě daroval více půdy, než kolik by její předkové dokázali obdělat za celý život.

„Je to tak,“ usmíval se na ni. „Můj otec mi ten titul udělil dnes ráno. Jsem nyní jeho vyvolený syn. To já budu jednou všemu panovat.“

Na obličeji mu dál zářil úsměv. Něžně jí z očí odhrnul zatoulaný pramínek vlasů a přejel jí prsty po tváři. Přála si, aby neměl tak jemné prsty a nedotýkal se jí tak láskyplným způsobem. Přála si, aby se jí hnusil. A nenáviděla se za to, že tomu tak není.

„Jsi moje žena,“ řekl. „Cokoliv si přeješ, cokoliv tě napadne, to bude tvoje. Támhleta vinice, ten sad, domky těch lidí, celá ta vesnice. Cokoliv si budeš přát. Můžu ti nechat postavit hrad, který budeš mít jen a jen pro sebe. Můžu poslat poddané do všech zlatých dolů v Sevanii a nechat ti vyrobit ty nejkrásnější šperky, jaké jsi kdy viděla. Žijeme v bohatém kraji a ten ti teď celý leží u nohou.“

Ústa se mu roztáhla v ještě větším úsměvu. Zjevně byl přesvědčený, že to na ni udělá dojem.

Ona však necítila nic než odpor. Nic z toho nechtěla. Ta půda, o níž mluvil, jako by to byla jeho soukromá hračka, byla její půda, půda jejího lidu. To ona ji holýma rukama obdělávala a podílela se na tom, co z ní vzešlo, ne on. Co mu dávalo právo dělat si na ni nějaký nárok? Co dávalo kterémukoli urozenému právo dělat si na ni nárok?

V hloubi duše to v ní vřelo vzteky. Donutila se však držet jazyk za zuby. Připomínala si, že se jí tím jen snaží vyjádřit svou lásku. Nechápal, jak to na ni působí. Navíc věděla, že hádat se s ním teď nemá cenu. Přinutila se myslet na to, o co jí ve skutečnosti šlo: o Royce, o její lid, o její svobodu.

„Tak pověz,“ naléhal, „co by sis přála?“

Genevieve se zhluboka, pomalu a smutně nadechla, otočila se a prohlížela si krajinu před sebou. Byl to tak krásný kraj, ale taková škoda, že mu vládlo jen pár vybraných. Přála si, aby mohli být tamější lidé svobodní.

„Žádám jen o jediné,“ pronesla nakonec tichým, něžným hlasem.

„Pověz, lásko, co bys chtěla?“ pobízel ji a tiskl jí ruce. „Cokoliv.“

Znovu se zhluboka nadechla.

„Chci své rodině a vesnici vrátit, co jim náleží. Chci, aby mohli vlastnit svou půdu a neplatit desátky šlechtě. Teď se musí vzdávat většiny toho, co mají, a často zůstávají o hladu. Obzvlášť děti. Dovol jim, aby si nechali svou úrodu.“

Altfor několikrát ohromeně zamrkal.

„Tvé nezištné přání by mě mělo překvapit,“ odpověděl, „ale nepřekvapuje. Odpovídá tvé povaze. Tvoje srdce je skutečně čisté. Nikdy jsem nikoho, jako jsi ty, nepotkal.“

Usmál se a přikývl.

„Tvé přání bude splněno. Tví lidé si mohou ponechat, co budou chtít.“

Genevieve zaplavila obrovská vlna úlevy. Užasla nad tím, že se jí právě podařilo dosáhnout většího vítězství, než na jaké by se zmohla celá armáda. Moira měla nejspíš přece jen pravdu.

„A co ty?“ nenechal se odbýt. „Co mohu dát tobě?“

Zavrtěla hlavou.

„Já nic nechci.“

Vzal ji za ruce.

„Určitě se najde aspoň jedna věc,“ přemlouval ji.

Tu ji něco napadlo. Jedna věc by se opravdu našla.

„Ano,“ přiznala. „Roycovi bratři. Ještě pořád jsou zavření v žaláři. Přitom však nikomu neublížili. Ráda bych, aby je propustili.“

Altforova tvář pozvolna potemněla, jako kdyby se po letní obloze přehnal bouřkový mrak.

„Ty na něj pořád myslíš, že ano?“ zeptal, jeho hlas najednou o poznání tvrdší. Znělo to jako obvinění.

Odvrátila zrak a doufala, že nezachytí její výraz.

Jeho obličej potemněl ještě víc. Následovalo dlouhé ticho, načež pevně stiskl čelist.

„Ne,“ vyrazil přísně.

S tím jediným slovem se otočil a odkráčel pryč. Genevieve viděla, jak strašně ho rozhněvala a naplnil ji nový pocit hrůzy. Přemítala, jak se jí asi pomstí.

Co když je nechá zabít?

Royci, pomyslela si a zatímco upírala oči k obzoru, skanula jí po tváři slza, vrať se mi.

* * *

Genevieve se spěšně proplétala hradními uličkami. Měla před sebou naléhavý úkol. Všichni vesničané, které míjela, se jí poslušně klaněli, jako kdyby byla královna. Ani jí nedošlo, jaké má na sobě elegantní šaty, dokud nespatřila výrazy lidí, jež jí uhýbali z cesty, skláněli hlavy a ze všech stran ji zdravili „má paní“. Ještě nedávno by se takhle rychle klidila z cesty urozených i ona. Nelíbilo se jí to. Byla by mnohem radši, kdyby se na ni takhle nedívali. Přála si, aby ji zkrátka považovali za jednu z nich tak jako předtím.

Svižným krokem je minula a snažila se veškerou jejich pozornost ignorovat. Musela se soustředit na svůj cíl. Sotva na něj však pomyslela, sevřel se jí žaludek úzkostí. Bylo velmi pravděpodobné, že to nevyjde. Už jen tím, že se o to vůbec hodlala pokusit, riskovala příliš.

Ve snaze uniknout většině pohledů přešla se sklopenou hlavou hradní nádvoří, plné lidí, koní, psů a kuřat a na druhé straně prošla pod nízkým kamenným obloukem. Zatočila do otevřené chodby a na jejím konci se zastavila před mohutnými dubovými dveřmi.

Před nimi stáli dva strážní, kteří jí věnovali tázavé pohledy.

„Má paní,“ pozdravili oba dva.

Genevieve jim na pozdrav kývla hlavou. Srdce jí bušilo až v krku, navenek se však snažila působit naprosto nevzrušeně. Přes rameno se jim zahleděla na vchod do žaláře.

„Jdu za Roycovými bratry,“ oznámila jim.

Pochybovačně se na ni podívali.

„Na čí rozkaz?“ zeptal se jeden.

„Vévodův,“ zalhala.

Mezi vojáky se rozhostilo dlouhé, napjaté mlčení. Genevieve málem nedýchala, jak jí zmítaly obavy. Co když jí vstup zakážou? Co když o tom poví vévodovi?

Strážní si naposledy vyměnili pohledy a pak k její nesmírné úlevě konečně ustoupili stranou a otevřeli dveře. Uvnitř si zhluboka oddechla. Její zevnějšek, šaty a šperky měly očividně větší váhu, než dopis od samotného krále. Nepřestávala žasnout nad tím, jak lidé všechno soudí podle vzhledu.

Genevieve prošla dveřmi s divoce bušícím srdcem. Věděla, že se s každým dalším krokem dostává do větších a větších potíží. Koneckonců se přímo vzepřela vévodově rozkazu. Mohla jen doufat, že se o tom nedoslechne.

Za dveřmi panovalo přítmí, chlad a vlhko. Genevieve cítila, jak se chvěje, zatímco ji jeden ze strážců vedl holými kamennými chodbami dolů. Sestoupila za ním po točitém schodišti, a čím níž se ocitli, tím černější a tísnivější temnota je obklopovala. Zanedlouho už jim na cestu svítila jen jeho blikotající pochodeň.

Když sešli až do nejnižšího patra, uslyšela Genevieve v temnotě pištět krysy. Voják ji provedl další kamennou chodbou, až konečně stanuli před těžkou železnou bránou. V tu chvíli se její průvodce otočil na patě a dal se na odchod a ona zůstala ve společnosti nových dvou strážců.

Ti jí celu bez okolků odemkli a ustoupili, aby mohla Genevieve vejít dovnitř. Bodalo ji u srdce, když pomyslela na to, jak se tady Roycovým bratrům – kteří pro ni byli jako její vlastní bratři – musí žít. Pomalu a opatrně kráčela dál kolem temných cel, z nichž na ni zkroušeně poulily oči zoufalé obličeje.

Nakonec se zastavila před poslední celou. Otočila se a nahlížela dovnitř, dokud nespatřila všechny tři Roycovy bratry, jak sklíčeně sedí na studené kamenné podlaze. Při tom pohledu jí vyschlo v hrdle. Zvedli k ní zrak jako zvířata zahnaná do kouta a vzápětí překvapeně vytřeštili oči. Najednou byli na nohách a pospíchali za ní.

„Genevieve!“ vyjekl Raymond.

Slyšela v jeho hlase nesmírnou úlevu. S bratry v patách se vrhl k mřížím a ovinul kolem nich ruce. Jejich obličeje pomalu zaplavovala naděje. Když je viděla, okamžitě si vzpomněla na Royce a náhle ji přemohla vlna emocí, div že se nerozplakala. Poprvé od chvíle, kdy to všechno začalo, pocítila také záblesk naděje. Zároveň si však připadala provinile. Spílala si, že sem nepřišla dřív, třebaže jí teprve dnes dovolili volně se pohybovat po okolí.

„Co se stalo?“ chtěl vědět Raymond.

„Kde je náš bratr?“ vyptával se Lofen.

„Je v pořádku?“ naléhal Garet. „Slyšelas o něm něco?“

To jim bylo podobné. Oni tu sedí zavření v žaláři, ale jediné co je zajímá, je bezpečí jejich bratra. Genevieve kvůli tomu posmutněla ještě víc a ještě víc se nenáviděla. Zatímco všichni tihle dobří muži trpěli, ona si užívala přepychového života na hradě a navíc v náručí nepřítele. Toho samého nepřítele, před nímž se ji za cenu vlastních životů snažili zachránit.

„Nic jsem o něm neslyšela,“ odpověděla a po tváři se jí přitom skanula slza.

Jejich tváře povadly zklamáním.

„Modlím se za něj každý den,“ dodala. „A každou noc ho vyhlížím.“

Výraz Raymondovy tváře se najednou změnil. Pomalu si ji prohlížel od hlavy k patě, jako by si teprve teď všiml, jak je oblečená. V očích se mu zableskl nesouhlas a hned nato podezření.

„A přitom máš na sobě šaty urozených,“ pronesl temným, tvrdým hlasem.

Zbylí dva bratři si ji také začali prohlížet a ona bezmocně sledovala, jak se i jejich obličeje stahují odporem.

„Tos na našeho bratra tak rychle zapomněla?“ zeptal se Garet.

Jeho slova ji zabolela na hrudi.

„Miluji vašeho bratra celou svou bytostí,“ odpověděla.

„Tvoje šaty ovšem vypovídají o něčem jiném,“ namítl Lofen. „Provdala ses za někoho z nich?“

Všichni ji probodávali zhrozenými pohledy a ona nevěděla, co jim na to říct.

„Měla jsem snad na výběr?“ vypravila ze sebe nakonec. „Unesli mě, jestli si vzpomínáte.“

„Vzpomínáme si moc dobře,“ opáčil Raymond. „Náš bratr ten den přišel o život – my všichni jsme přišli o život.“

„Co jsem podle vás měla dělat?“ chtěla vědět.

„Stát se obětí únosu je jedna věc,“ poznamenal Lofen. „Provdat se za někoho věc druhá.“

Zatřásla hlavou ve snaze dostat ze sebe ta správná slova, jenže nevěděla, co říct. Problém byl v tom, že sdílela jejich pocity – i ona se nenáviděla.

„Není to tak, jak si myslíte,“ začala konečně vysvětlovat, aniž by pořádně věděla, kde začít.

Ale jak tam tak stála, viděla jim na obličejích, že se ve svém přesvědčení jen zatvrzují. Všichni tři ji začínali nenávidět. Udělali si o ní svůj vlastní obrázek. Genevieve pochopila, že ať řekne cokoli, jejich názor to nezmění.

„Přišla jsem si za vámi promluvit,“ hájila se jako o překot. „Chtěla jsem zjistit, jestli vám nemůžu nějak pomoct. Pokusit se vás osvobodit. Pokusit se najít způsob, jak—“

„My od tebe nic nechceme,“ odplivl si Raymond.

Jeho jedovatý tón ji bodal do srdce.

„Je vidět, co se z tebe stalo,“ pokračoval. „Obrátila ses k Roycovi zády a všechny jsi nás zradila.“

„To ne!“ vykřikla.

Oni se od ní však jeden po druhém odvrátili a odšourali se na opačný konec cely. Odmítali se na ni znovu podívat.

Genevieve se usedavě rozplakala. Nevěděla, co dalšího jim povědět, jak jim to všechno vysvětlit. Chtěla je ujistit, že by za ně položila život, za každého z nich. Nedokázala ze sebe už ovšem vypravit ani slovo, jen vzlyky.

Postupně si uvědomila, že stejně neexistuje nic, co by jim mohla říct, čím by se ještě dalo něco změnit. Udělala strašlivou chybu, že sem vůbec přišla.

Neodkázala již dál přemáhat své city, a tak se otočila a s pláčem utíkala pryč. Uvažovala přitom, zda se jí někdy ještě podaří získat zpátky svůj starý život.

Kapitola dvacátá devátá

Altfor vyjel do otevřené krajiny, u pasu se mu pohupoval meč a pod sebou cítil, jak se jeho koni napínají svaly. Nechával se pohánět zuřivostí, jež se v něm téměř nezadržitelně hromadila od chvíle, kdy se jeho žena odvážila vyslovit svá neslýchaná přání. Už svou hloupou laskavostí k venkovanům ho svým způsobem zrazovala, protože to jen dokazovalo, že svůj starý život stále nenechala zcela za sebou. A to i přesto, že ji vytáhl z bláta a vzal si ji za právoplatnou manželku, ačkoli si od ní klidně jen mohl vzít, co chtěl.

Slíbil jí, že se nebude chovat jako jeho bratr, a měl v úmyslu svůj slib dodržet. Manfor byl hlupák. Vůbec nerozuměl tomu, jaké rafinovanosti je zapotřebí, pokud si chce člověk udržet moc. Jistěže si jako urození můžou dělat, co chtějí, i tak se ovšem vyplatilo počkat si na ten správný okamžik.

Altfor se hnal k rodné vesnici své ženy, aby tam našel svůj okamžik.

Pokusila se ho oklamat, byl si tím jistý. Chtěla po něm, aby dal milost bratrům jejího bývalého milého. To bylo skoro, jako kdyby žádala o milost pro něj! Při tom pomyšlení se v Altforovi znovu vzedmula vlna vzteku. Pobídl koně k větší rychlosti a navzdory jeho protestům ho hnal dál a dál.

Konečně dorazil do vesnice. Před sebou spatřil venkovské dítě tak ušmudlané, že se divil, jak něco takového vůbec může chodit po světě.

„Hledám rodinu Genevieve, kterou odsud unesli,“ prohlásil. „Pokud vím, má tu rodiče a sestru jménem Sheila?“

Špindíra, natolik umazaná, že nešlo poznat, zda se jedná o děvče nebo o chlapečka, k němu jen ustrašeně vzhlížela.

Altfor z pochvy povytáhl meč. „Odpověz, jinak mi k ničemu nejsi.“

„Tam,“ hleslo dítě a ukázalo mu směr. „Dům s modrými květy okolo dveří.“

Altfor se dal znovu na cestu a vyhlížel stavení, které by odpovídalo umouněncovu popisu. Brzy opravdu narazil na domek, jenž mezi ostatními vyčníval svými ozdobnými modrými květy. Nic mu nebránilo dojet až k němu a vyrazit dveře, jenže takový způsob by spíš vyhovoval jeho bratrovi. Všem na očích a navíc hloupý. Přitom mohl udělat to samé mnohem mazaněji.

Jen hlupák se na lovu vrhne rovnou na kořist. Pravý lovec ji nejdřív pronásleduje, vyčkává, dává si na čas a vychutnává si každou vteřinu.

Altfor se tedy ukryl mimo dohled a vyčkával, dokud z domu nevyšla žena. Stačil mu jediný pohled a okamžitě věděl, že se musí jednat o Genevievinu sestru. Vypadala úplně stejně, dokonce se i stejným způsobem pohybovala. Nebyla sice tak krásná, jako jeho žena, o to tady ale nešlo. Šlo o to, že mu nic nebránilo. Vládl tomu tady.

Sesedl z koně, vzal ho za otěže a pěšky se dal do pronásledování. Dívka kráčela po stezce do nedalekého lesa. Cesta se postupně zhoršovala, stromů přibývalo, až nad nimi jejich listnaté větve vytvořily přírodní střechu. Pěšinu obyčejně používali obchodníci s dobytkem, jenže další trh se konal až za několik dní, a tak dnes zela prázdnotou.

Tu děvče sešlo z chodníčku a o kousek dál začalo sbírat nějaké rostlinky. Altfor přivázal koně ke stromu a tiše, jako lovec, který si líčí na srnu, se k ní vydal. Připlížil se k ní zezadu a přitom s pobavením konstatoval, že z tohohle úhlu by si ji člověk málem mohl splést s její sestrou.

„Ty budeš Sheila, viď?“ oslovil ji přívětivě, když k ní dorazil. „Genevievina sestra?“

Viděl, jak sebou trhla a prudce se k němu otočila. Vypadalo to, že chce na jednu stranu utéct, ale na druhou stranu ji překvapilo, že ji zná.

„Můj… můj pane,“ vykoktala. Měla v sobě jakýsi náznak síly, s její sestrou se to ovšem nedalo srovnávat. Škoda. Altfor by v ní tu sílu moc rád zlomil.

„Ano, jsem tvůj pán,“ přisvědčil. Usmál se na ni dravým úsměvem. „Vědělas, že mě tvá sestra požádala, abych se k venkovanům choval slušně?“

„N-ne, můj pane.“

Alftord ji v tu chvíli uhodil, hlavně proto, že mohl. „Neříkej mi ne. Venkované svým pánům nemůžou odporovat, nemám pravdu, děvenko?“

„N… jak říkáš, můj pane,“ odpověděla.

Viděl, jak se ohlédla přes rameno, jako kdyby se rozhodovala, zda se má pokusit o útěk. Jistě, i nahánění mělo něco do sebe, naprostá kontrola však byla zábavnější.

„Jestli budeš utíkat, chytím tě a zabiju,“ pohrozil jí.

Sledoval, jak ztuhla. „Co po mě chcete?“

Altfor se její otázce pousmál. „Ach, všechno možné. Vědělas, že existují věci, které muž se svou ženou nesmí dělat, protože se z ní sňatkem stane urozená? Některé věci se pro urozené považují za příliš ponižující.“

„Já… to jsem nevěděla,“ odvětila Sheila. Znovu se rozhlédla kolem, kudy utéct.

„Jestli budeš utíkat, zabiju tě pomalou smrtí,“ varoval ji. „Ach, co všechno bych ti udělal. Co všechno ti udělám. Ale přežiješ to. Zjistil jsem, že většina lidí snese prakticky cokoliv, jen aby přežili. I poddaní se budou pro svou existenci plahočit a snesou každou krutost jen proto, že v opačném případě by přišli o své životy.“

Třásla se před ním po celém těle a Altfora to trochu zklamalo. Genevieve by ho nejspíš usadila nějakou vzdorovitou poznámkou.

„A co ty?“ zeptal se a potěžkal v ruce meč. „Co uděláš pro přežití ty?“

Dívka zaváhala. Altfor jí v očích viděl strach. Užíval si to.

„Cokoliv, můj pane,“ vypravila ze sebe nakonec. „Udělám cokoliv.“

Alfor se usmál, přiložil čepel svého meče k jejím šatům a cítil, jak se chvěje. Prudkým škubnutím tkaninu rozřízl.

„Ano,“ ujistil ji. „To tedy uděláš.“

* * *

Když s ní byl hotov, Altfor nechal dívku celou potlučenou naříkat na lesním listnatém koberci. Jen ať se domů dopotácí a dovrávorá, jak chce; jeho to nezajímalo. Vrátil se ke svému koni, vyhoupl se mu na hřbet a ujížděl lesem tak plný života, jak se ve svazujících poutech pravidel a slušnosti cítil jen zřídkakdy.

To měl samozřejmě společné s bratrem, jenže Manfor se s tím neuměl rozumně vypořádat. Alfor si věci víc promýšlel, plánoval a nikam se nehnal, když si své potěšení mohl stejně tak dobře užít bez zbytečného rizika. Kopl svého oře do slabin, aby zrychlil, a tryskem uháněl zpátky do hradu.

Tam už na něj přirozeně čekali sluhové. Mačkali se kolem něj a zoufale se na něj snažili zapůsobit, aby si vysloužili slůvko pochvaly nebo uznání. Alfor je však ignoroval a místo toho nespouštěl oči z balkónu, kde spolu rozmlouvaly Genevieve s Moirou. Napadlo ho, jak by jeho žena asi křičela, kdyby jí udělal jen polovinu toho, co udělal její sestře.

V dané situaci se nicméně musel spokojit s jiným druhem krutosti.

„Má žena mě požádala, abych se slitoval nad bratry toho zrádce Royce,“ prohlásil. „Vytáhněte je ze žaláře, vezměte je na šibenici a nechte je pověsit.“

Kapitola třicátá

Royce sešel po prkně z lodi a poprvé po několika týdnech znovu stanul na souši. Zastavil se, zhluboka se nadechl a s úsměvem si vychutnával vůni zdejšího vzduchu. Měl radost, že je znovu na suché zemi, má pevnou půdu pod nohama a vrací se do rodného kraje. Jeho cesta byla u konce. Dokázal to.

Zprvu ho na chvíli přemohl pocit dezorientace; mátlo ho, že se pod ním země již nehoupe, a zmocnila se ho podivná směsice úlevy a neklidu. Na jednu stranu se mu ulevilo, že konečně opustil loď i Rudý ostrov a ocitl se na stejném kontinentu jako Genevieve. Na druhou stranu však pociťoval neklid, neboť jeho příjezd znamenal jediné: nadešel čas stanout v Jamách.

Z obou stran k němu přistoupili Marek, Altos a Rubin, takže stáli všichni čtyři bok po boku, zatímco je obklopily desítky vojáků říše, aby je přivítaly s novými okovy v rukou. Royce se rozhlédl a zjistil, že zakotvili v malé přístavní vesničce, která se hemžila lidmi, jež pobíhali sem a tam a plnili si své každodenní povinnosti. Během pár okamžiků vězela čtveřice kamarádů v okovech bez šance na útěk.

Royce s ostatními stáli uprostřed náměstí a sledovali, jak po nich úkosem pokukují desítky zvědavých vesničanů. Zdálo se mu, že se jeho vlast za ty dlouhé měsíce, co byl pryč, jaksi zaplnila; život tu najednou ubíhal rychleji, hektičtěji a všude se mačkala spousta lidí. Ale možná, že si za tu dobu jen zvykl na prázdnotu a ticho Rudého ostrova. Všechny obličeje mu tady připadaly jako tváře cizinců, až mu skoro ani nepřišlo, že je zase doma.

Spolu s ostatními ho vlekli vesnicí k veliké otevřené kleci, která se moc nelišila od těch, do jakých se většinou zavírali medvědi nebo vlci, než je poslali za návnadou. Už v ní seděli další muži, z nichž většina vypadala zoufale a nebezpečně; byli to tvrdí chlapi a rváči, co neměli co ztratit. Nicméně neabsolvovali výcvik na Rudém ostrově, a Royce se přistihl, že uvažuje, jak dlouho asi vydrží, jakmile se začne bojovat.

Stráže najednou nové zajatce popadly a bez okolků je vhodili do klece. Royce přeletěl pohledem všechny stávající vězně, aby se ujistil, že se na ně nikdo nechystá zaútočit. Většina z nich si však hleděla svého, měla sklopené hlavy nebo vzdorovitě vyhlížela ven, jako by tím mohli odrazit jakékoliv nebezpečí. Royce si našel prázdné místečko v koutě, kam se spolu se svými kamarády usadil. Vytvořili mezi sebou jakýsi nepravidelný čtverec a nespouštěli přitom oči ze zbylých odsouzenců.

„Aspoň jeden z nás by měl vždycky zůstat vzhůru,“ poznamenal Mark.

Altos pokrčil rameny. „Opravdu myslíš, že nás napadnou?“

„Je to možné,“ připustil Royce. „Zoufalí muži jsou schopní čehokoliv.“

„Co v tom případě uděláme my?“ zajímal se Mark.

Royce mu na jeho otázku nedokázal odpovědět. On i ostatní sice ovládali dovednosti z Rudého ostrova a neměli o nic menší důvod pokusit se osvobodit, než ostatní, jenže v tuhle chvíli neměli žádnou naději na úspěch. Ne v téhle kleci.

„Počkáme si,“ řekl nakonec. „Vyspíme se a budeme doufat, že to bude stačit.“

Vzápětí k nim přistoupil jeden ze strážců. Došel tak blízko, že by ho Royce mohl popadnout a přitáhnout k mřížím, kdyby chtěl.

„To se na vás podívejme,“ prohlásil muž se smíchem. „Ti nejlepší z Rudého ostrova? Jste obyčejná smečka štěňat.“

„Jestli si myslíš, že jsme tak slabí,“ opáčil Royce, „co kdybys zkusil své štěstí? Pusť mě z téhle klece, hoď mi meč a uvidíme, jak se předvedeš.“

Na kratičký okamžik si už myslel, že se mužovy hrdosti dotkl natolik, že ho poslechne, voják však místo toho jen tupým koncem své halapartny udeřil do mříží, až od nich Royce odskočil.

„Dávej si pozor, kluku, jak mluvíš s výše postavenými, jinak dostaneš výprask ještě předtím, než půjdeš do boje. Ne že by to něco změnilo. Co vás čeká zítra, stejně nikdo z vás nepřežije. Budu se z pohodlí tribuny dívat, jak tam tebe i tvé kamarádíčky vykuchají.“

* * *

Genevieve zahlédla Altforův návrat jedním z oken ve svých komnatách a připravila se kolem sebe vztyčit zdi přetvářky, které jí pomáhaly zakrýt, co skutečně cítí. Udusila v sobě všechen svůj odpor a strach a nahradila ho maskou štěstí, ba dokonce lásky, jakou od ní její muž očekával.

„Neměla bys to dělat tak okatě,“ napomenula ji Moira.

„To tys mi říkala, že mám předstírat, že jsem něčím, čím nejsem,“ namítla Genevieve.

„Jenže to nebude fungovat, pokud na tobě všichni uvidí, že to jen předstíráš. Jestli tak rychle přejdeš od nenávisti k lásce, bude každému jasné, že je to jen maska.“ Moira pokrčila rameny a zamířila ke dveřím. „Možná, že to Altforovi nedojde. Ned taky není nejbystřejší.“

Genevieve tu možnost okamžitě zavrhla. Altfor měl spoustu vlastností, hloupost mezi ně ale nepatřila. Bude si muset dát větší pozor.

„Copak ty tu nezůstaneš?“ zeptala se Moiry. Její přítomnost by jí to usnadnila.

„Mám něco na práci,“ odpověděla její švagrová. „Však ty budeš v pořádku.“

Vyklouzla ze dveří, než stihla říct Genevieve cokoliv dalšího. Genevieve se tedy posadila a pokoušela se lépe připravit. Moira měla pravdu. Jestli bude najednou celá zamilovaná do manžela, k němuž dosud netajila svou nenávist, bude to podezřelé.

Altforovi se ve tváři zračilo… štěstí, ale to nebylo to správné slovo. Spíš uspokojení. Když se podíval jejím směrem, objevil se mu v obličeji hladový výraz, z něhož se Genevieve stahoval žaludek.

„Ahoj, ženo,“ pozdravil ji a ona věděla, že ji tak oslovil schválně, aby jí připomněl, že je jeho a nemůže s tím nic dělat. „Doufám, že ses tu měla dobře?“

„Víceméně,“ odvětila Genevieve, která se rozhodla uposlechnout Moiřinu radu a neskrývat úplně všechny své city. „Chceš, abych pro tebe předstírala, že jsem šťastná?“

Altforův výraz se poněkud zatvrdil. „Předstírej si nebo ne, jak chceš. Nic to nemění na tom, že patříš mně a já si s tebou můžu dělat, co chci.“

Genevieve spolkla kousavou odpověď, protože si uvědomovala, že jestli se s ním teď bude hádat, jen si to sama pro sebe ztíží. Místo toho sklopila zrak a snažila se vypadat ostýchavě.

„Škoda, žes se mnou nemohla být před chvílí,“ poznamenal Altfor. „Viděla bys moc zajímavé věci. Seznámil jsem se s tvojí sestrou.“

Když spatřila Altforův úsměv, cítila Genevieve, jak jí v žilách tuhne krev. „S mojí sestrou? Cos jí provedl?“

Altfor se dál usmíval. „Jen jsem si chtěl popovídat s rodinou mé ženy, povědět jim, jak moc si tě cením.“

Genevieve na něj dál zírala a v duchu se snažila pochopit, co přesně se stalo. Zároveň se však ani neodvažovala na to pomyslet.

„Cos jí provedl?“ naléhala na něj.

Altfor se i tentokrát vyhnul přímé odpovědi. Místo toho si šel nalít víno a pomalu upíjel. Zjevně si užíval, jak je rozrušená.

„Odpověz mi, Altfore!“

Její manžel mrštil svou sklenicí o stěnu, až se rozlétla na tisíc kousků. Genevieve při tom zvuku poskočila.

„Ty mi nemáš co rozkazovat. Rozkazy tady dávám já tobě a ty je plníš.“

„Ale má sestra…“ začala Genevieve.

„Tvá sestra je poddaná a neprovdaná,“ odsekl Altfor. „Mám plné právo.“

Genevieve přemohlo nevyslovitelné zděšení, když pochopila, co její manžel udělal.

„Proč?“ chtěla vědět.

„Pokaždé, když mě rozzlobíš, najdu si způsob, jak ti ublížit. Někdy ti ublížím přímo a budu si to užívat. Jindy ublížím těm, o nichž tvrdíš, že je máš ráda, abych ti připomněl, že jsi moje.“

„Ne,“ hlesla Genevieve. Cítila, jak se jí z očí začínají valit slzy, a vší silou se je snažila zadržet, aby je neviděl. „Ne.“

Altfor se v jejím utrpení očividně vyžíval. „Vím, že tě mrzí, že jsi zmeškala takovou významnou chvíli. Ale možná, že si spolu zítra můžeme užít další významnou chvíli, až se půjdeme podívat do Jam.“

Genevieve si nebyla jistá, co na to říct. Napadal ji jen jediný důvod, proč by Altfor chtěl, aby s ním šla zápasení sledovat. A to byla snad jediná věc, která mohla její nynější situaci ještě zhoršit.

„Royce? Ty chceš, abych se s tebou šla podívat, jak Royce zápasí, že ano?“

„Já chci, aby ses se mnou šla podívat, jak umírá,“ odvětil Altfor.

Genevieve zavrtěla hlavou. Věděla, že má předstírat, že je s Altforem šťastná, a chovat se, jak od ní očekává, jenže v tomhle okamžiku ji hrozivost toho všeho málem přemohla.

„Ne, to neudělám,“ zaprotestovala.

Altfor k ní v mžiku přiskočil a popadl ji za vlasy. „Uděláš přesně to, co ti řeknu. Nemáš na výběr.“

„Nemůžeš mě k tomu donutit,“ odporovala Genevieve.

„Můžu tě donutit, k čemu se mi zachce. Momentálně nemám v plánu tvou sestru znovu navštívit. Momentálně je tvá sestra naživu. Chceš, aby se to změnilo?“

Genevieve se od něj pokusila odvrátit pohled, on jí to však nedovolil.

„Takže vlastně máš na výběr. Půjdeš se mnou do Jam zítra nebo až pozítří, abychom viděli zemřít tvou sestru?“

Neschopná slova se kousla do rtu.

Altfor ji od sebe odstrčil.

„Jsem rád, že si rozumíme. Až se vrátím, buď nachystaná v posteli. A tentokrát předstírej lépe, že mě miluješ, jinak přijdu na jiný způsob, jak tě potrestat.“

Kapitola třicátá první

Royce cítil na zápěstích studený kov svých nových okovů a věděl, že se nachází na rozcestí. Při pohledu na obličeje svých přátel se mu žaludek sevřel nervozitou. Uvědomoval si, že je to nejspíš naposled, co je vidí naživu.

Mark pokročil vpřed a podařilo se mu natáhnout k Roycovi ruku. Než mu v tom vojáci mohli zabránit, stiskl mu paži.

„Byl jsi mi dobrým přítelem,“ prohlásil. „Doufám, že ti to jednoho dne budu moci oplatit.“

Roycovi proběhlo hlavou všechno, čím si společně prošli, stiskl kamarádovi paži nazpět a přikývl.

„Už jsi oplatil,“ odpověděl.

Altos mu také přišel podat ruku.

„Nezapomeň na mě,“ řekl významně.

A potom k Roycovi k jeho překvapení přikročil i Rubin a než jím vojáci škubli zpátky, krátce ho chytil za paži. Smutně na něj kývl a Royce přitom v jeho tváři spatřil úctu, jakou by od něj nikdy nečekal.

„Hodlám své slovo dodržet,“ zavolal na něj Rubin. „Jednou ti svůj dluh splatím.“

To už vojáci začali hrubě škubat Roycovými okovy a táhnout ho davem pryč. Někdo další mu přitom na hlavu narazil koženou masku. Byly v ní jen úzké otvory pro oči a pro ústa, jinak mu zcela zakrývala obličej. Tak zřejmě krášlili všechny zápasníky v Jámách.

Záhy Royce provedli rušnou vesnicí. Jakmile ho dav zpozoroval, začal se kolem něj stahovat a ze všech stran se ozývaly výkřiky a povyk. Všichni si ho prohlíželi jako nějaké zvířátko v zoologické zahradě, které přišli ukázat do ulic. Vůbec se mu to nelíbilo. Někteří vesničané ho plácali po zádech a jiní se mu posmívali.

Royce jejich reakce chápal. Většina lidí, jež do Jam posílali, byli drsní padouši, kteří tam skončili za vraždu či horší zločiny. Dav tedy přirozeně usoudil, že to je i jeho případ. Kdyby jen věděli, pomyslel si Royce, že je tam jen proto, že se pokusil zachránit svou ukradenou nevěstu. Zdalipak by ho vítali stejným způsobem?

Strkali ho a pošťuchovali středem vesnice, zatímco křik lidí dosahoval ohlušujícího vrcholu. Slyšel, jak v něm jaksi narůstá napětí, jako kdyby ho vedli k nějakému cíli.

Konečně se zastavili a dav se rozestoupil. Royce šokovaně shlížel na obraz před sebou.

U nohou se mu rozprostírala obrovská jáma, šest metrů v průměru a šest metrů hluboká. Podél okrajů stály stovky diváků, které se hlasitě rozjásaly, když ho spatřily.

Vojáci ho za okovy připoutali k železnému kruhu u kraje jámy a nechali ho tam čekat, zatímco pod ním začal první souboj.

Royce viděl, jak do jámy hází Altose a proti němu se staví trojice protivníků. Všechny tři poznával z klecí. Každý z nich měl v ruce dlouhý nůž, který by ovšem proti Altosově meči neměl představovat žádný problém. Nicméně jakmile se muži kolem Altose začali roztahovat, Royce si uvědomil, v jakém je jeho kamarád nebezpečí.

Obklopovali ho ze všech stran, jako vlci, co se stahují okolo své kořisti. Nemohl na žádného z nich udeřit, aniž by ho mezitím zbývající dva zabili. A co hůř, Royce náhle nabyl dojmu, že se Altos nechce o obranu ani pokusit. Jen tam stál, a zatímco se k němu jeho tři soupeři blížili, netečně vzhlížel k Roycovi a ostatním.

V té chvíli se mohl vrhnout do boje a na všechny na ně zaútočit. Bojovat. Místo toho však zůstal nehnutě stát, i když ho první z mužů bodl svým dlouhým nožem do zad.

Druhý protivník mu rychlým seknutím prořízl hrdlo a třetí se držel zpátky, jako kdyby pořád čekal, že bude mít Altos dost síly ho zabít. Royce tam mohl jen klečet a sledovat, jak jeho kamarád umírá odvážnější smrtí, než jaké si myslel, že by byl sám schopen.

Davem projelo hlasité zabučení, zjevně si od boje slibovali víc.

„Tak za tohle platí Rudému ostrovu takové peníze?“ zamumlal jeden ze strážců. „Mají přece trénovat proto, aby byli lepší.“

„Možná, že jestli jsme tak slabí,“ nadhodil Rubin, „radši byste nás zabili sami?“

„Nebo vás tam jen musíme hodit víc zaráz, aby se davy dočkaly pořádného představení,“ opáčil voják. Spolu s ostatními sundal Rubinovi a Markovi pouta a oba je postrčil do jámy. Jejich zbraně hodil za nimi.

„A co já?“ zeptal se Royce. Jestli měl zemřít, chtěl, aby se tak stalo v boji po boku jeho přátel. A možná, jen možná, by se jim společně mohlo podařit najít způsob, jak odtamtud vyváznout živí.

„Dva stačí,“ odsekl voják a praštil Royce ze strany do hlavy. Nechal ho připoutaného. „Uvidíme, jestli tví kamarádi budou bojovat nebo jestli taky chcípnou jako zbabělci.“

Mark s Rubinem bojovali. A jak. Na Rudém ostrově neměli jeden druhého vůbec v lásce, nyní si však krátce podali ruce a vrhli se na tři odsouzence. Následoval tak krátký souboj, že měl Royce podezření, že si diváci ani nestihli uvědomit, jak zručně si jeho přátelé počínali. Mark předstíral výpad na jednoho muže, jen aby se na poslední chvíli obrátil k jinému, zatímco Rubin využil mezery v obraně prvního, kterou mu odkryl Markův falešný útok. Jeho meč prolétl kolem mužova chrániče a zabořil se mu hluboko do tepny v noze. Mark svou zbraň mezitím zabořil do hrudi druhého muže. Následně se oba otočili právě včas, aby se vypořádali s posledním trestancem a Mark zablokoval jeho nůž, zatímco Rubin muže zespodu sekl pod žebra.

Dav zajásal. Roycovi ovšem bylo jasné, že jásají kvůli prolité krvi, nikoli na počest jeho kamarádů.

„Teď toho starce,“ vyštěkl jeden z vojáků.

„Počkat, to je necháte bojovat znovu?“ užasl Royce.

Voják se na něj zamračil. „Jste tu, abyste zemřeli, kluku, ne abyste si užívali nějakého velkolepého života. Tví kamarádi budou bojovat a bojovat, dokud nepřestanou bavit dav, neumřou nebo nám nedojdou protivníci. A teď buď zticha.“

Royce seděl celý rozzlobený na kraji jámy a doufal, že se jeho přátelům podaří to nějakým způsobem přežít. Když spatřil jejich nového soupeře, málem vydechl úlevou: byl to starý muž, ani na sobě neměl zápasnickou masku. Kolem nezakrytého obličeje se mu ježily bílé vlasy. Místo toho na sobě ovšem měl potlučené brnění, které vypadalo, že už si zažilo svoje, a v obou rukách svíral meč. Jeho špičku za sebou vláčel po zemi. Stanul před Markem a Rubinem a zřejmě čekal, až zaútočí.

A oni zaútočili, i když zpočátku váhavě, jako by nemohli uvěřit, že tenhle stařec představuje nějakou hrozbu. Jejich opatrnost je pro tu chvíli zachránila, neboť muž kolem sebe začal svým dlouhým mečem mávat ve vražedných obloucích. Jeden z nich zanechal na Markově paži krvavý šrám.

„Býval to šampion jednoho z místních lordů,“ prohodil voják, když si všiml Roycova šokovaného výrazu. „Jenže zabil syna špatného muže.“

Stařec se rozhodně pohyboval se smrtonosností dlouhých let zkušeností. Mark a Rubin se ho pokoušeli obkroužit, avšak pokaždé, když už se zdálo, že ho mají mezi sebou, muž zaútočil na jednoho nebo na druhého a důmyslně přitom změnil pozici.

Na druhou stranu se zdálo, že se rychle unavuje. Čím déle boj pokračoval, tím byly jeho kroky rozvleklejší. Na chviličku to dokonce vypadalo, že se zapotácel, když na hliněném dně jámy klopýtl. Royce v tom okamžitě rozpoznal léčku a snažil se na své kamarády zavolat, ti jej ale přes ohlušující křik davu neměli šanci zaslechnout.

Mark se vrhl dopředu, aby využil příležitosti, a rozmáchl se po starci svým mečem. Zbraň mu však vzápětí neškodně sjela po jeho brnění a Royce sledoval, jak se jeho kamarád zarazil, zatímco jeho protivník bodl nožem ve směru Markovy hrudi.

Mark se jen tak tak vyhnul smrtelné ráně.

Nestihl ovšem uniknout vážnému zranění.

Meč se mu zabořil do boku, naštěstí ne příliš hluboko. Mohlo to být horší – ale taky to mohlo být mnohem lepší.

Mark se skácel k zemi, kde zůstal nehybně ležet, a nevypadalo to, že se ještě postaví.

Royce zalapal po dechu. Najednou se mu nedostávalo vzduchu.

Jeho nejlepší přítel na světě před ním ležel poražený.

Tvoje smrt je moje smrt.

Ta slova se mu rozléhala hlavou jako ozvěna.

Royce si v tu chvíli připadal, jako by bodli jeho.

„Ne.“

Rubin zasypal soupeře sérií zuřivých seků a úderů. Většina z nich se muži bez újmy odrazila od brnění, pár jich však zasáhlo cíl. Rytíři se nicméně ještě podařilo otočit a rozmáchnout se dýkou. Royce viděl, jak kolem vystříkla krev, a během několika vteřin ležela na zemi v jámě tři bezvládná těla.

V následujícím okamžiku dav vybuchl jásotem.

Royce seděl na místě a z toho, co se dělo kolem něj, se ho zmocňovala hrůza a odpor. Nemohl uvěřit, že jen tak, jakoby nic, zabili jednoho z jeho přátel, a dost možná i druhého. Otupěle se snažil v takovém plýtvání životy najít nějaký smysl.

„Marku!“ zařval z plných plic.

Jeho kamarád se ale ani nepohnul.

Voják se na něj zazubil. „Vypadá to, že máš štěstí, kluku. Zůstaneš naživu o trochu déle. Pojď, dáme tě zpátky do klece, než ti najdeme někoho, s kým se utkat.“

Royce se na něj chtěl rozkřičet, chtěl s ním bojovat. Chtěl ho zabít. Jenže takhle v okovech nemohl v nic z toho ani doufat. Strážci se ho chopili a odvlekli ho zpět na náměstí, kde stála klec. Vhodili ho do ní za ostatními zločinci a násilníky.

Jak dlouho, než si pro něj znovu přijdou? Hledají snad i v téhle chvíli něco, co by ho mohlo zabít? Royce se rozhlédl po mužích v kleci a přemítal, proč s ním do jámy nehodili někoho z nich. Možná že potom, co viděli, jak udatně bojovali Rubin s Markem, měli strach, že by na něj tihle lidé nebyli dost nebezpeční.

Royce se posadil do rohu klece a pokoušel se usnout, neboť věděl, že jestli chce přežít, bude potřebovat co nejvíc odpočinku.

Kapitola třicátá druhá

Genevieve bloudila hradními chodbami a hledala svého manžela, ačkoli tu chvíli netoužila nijak uspíšit. Nechtěla přiblížit okamžik, kdy se bude muset vydat do Jam a přihlížet všemu tomu násilí. A rozhodně nechtěla urychlit okamžik, kdy pošlou Royce na smrt.

Zároveň se ale ani nechtěla zamýšlet nad tím, co Altfor asi dělá, zatímco ho hledá; ne po jeho výhružkách. Co když ho nemůže najít, protože právě ujíždí do vesnice za její sestrou? Z té představy se jí zvedal žaludek.

„Kde je můj muž?“ zeptala se kolemjdoucí služebné. Nedokázala o ženě uvažovat jako o své služebné. Ona sama svému manželovi patřila zrovna tak jako tenhle hrad. Genevieve byla spíš jeho majetek, než jeho vévodkyně.

Viděla, jak služebná zaváhala, a naplnily ji obavy. „Kde je?“

Žena tentokrát ukázala prstem na pokoj opodál. Genevieve tu komnatu ihned poznala, neboť patřila jediné osobě na hradě, které věřila: Moiře.

Genevieve se rozběhla ke dveřím. Jestli se Altfor nebál ublížit její sestře, aby se jí pomstil, určitě by bez zaváhání ublížil i její kamarádce, třebaže byla provdaná za jednoho z jeho bratrů.

„Ach… Altfore!

Zvuky, které se z pokoje ozývaly, ovšem zdaleka nezněly jako projevy bolesti. Nezněly ani jako žádný zuřivý souboj, či dokonce tiché podřízení, k němuž byla Moira donucena násilím, protože neměla na vybranou. Naléhavou potřebu ochránit svou kamarádku v Genevieve rázem vystřídal nezkrotný vztek. Rozrazila dveře. Napůl je podezřívala, že je nechali odemčené schválně.

A pak je spatřila: její kamarádka a její manžel leželi propletení na Moiřině posteli, zahalení pouze v tenkých pokrývkách. Genevieve mohla být jen vděčná, že se ze sebe za těch pár vteřin, během nichž otvírala dveře, stihli odkulit.

„Moiro?“ oslovila ji a nedokázala v hlase zakrýt bolest. „Jak jsi mohla?“

Nepoložila tu otázku svému manželovi, přestože to on jí složil slib. Položila ji své kamarádce; ženě, která o sobě tvrdila, že je její kamarádka. Jenže v příští chvíli se Moira usmála a Genevieve pochopila, že její přítelkyní ve skutečnosti nikdy nebyla.

„Vždyť jsem ti říkala, že se na tomhle místě musíš naučit předstírat,“ odpověděla Moira. Genevieve se při jejích slovech lámalo srdce. „A tys mi pověděla tolik věcí, co bys žádnému nepříteli neprozradila.“

Tak to tedy ve skutečnosti byla, pomyslela si Genevieve. Ze ženy, již považovala za svou nejvěrnější kamarádku, se jako lusknutím prstů stal nepřítel. Chtěli snad Moira s Altforem, aby je takhle přistihla? Pokud ano, který z nich usoudil, že je to dobrý nápad? Rozhodla se její bývalá přítelkyně, že nastal správný okamžik odhalit jejich spiknutí, nebo její manžel přišel na další způsob, jak jí ublížit?“

„Já tě—“ začala Genevieve a pokročila dopředu.

Altfor jí zadržel ruku ve vzduchu. „Ty nic. Nic neuděláš. Nic neřekneš. Půjdeš hezky na chodbu a tam na mě počkáš, abychom se mohli jít podívat, jak je tvému milému Roycovi konec.“

Genevieve chtěla zakroutit hlavou, Altfor ji ale druhou rukou uchopil za čelist. Vtiskl jí na rty polibek takovou silou, až to bolelo.

„Běž nebo se ještě rozhodnu, že se k nám chceš přidat. A až budu chtít jít, buď nachystaná. Jestli tě budu muset hledat, nebude se ti to líbit.“

Genevieve vyběhla z pokoje, aniž by se odvážila jedinkrát ohlédnout.

Kapitola třicátá třetí

Prach vešel do vesnice a nijak se nepozastavil nad její chudobou, špinavostí ani převládajícím dojmem, že by stačila jedna bídná úroda, aby místo propadlo duchům. Pro něj se duchové nacházeli všude a dnes nadešel den, aby vznikli další. Tak to bylo předpovězeno.

„Máte tu chlapce,“ oslovil prvního muže, jehož uviděl, „se značkou na ruce.“

„To si myslíš, že mám čas se vybavovat s každým cizincem, kterého potkám?“ obořil se na něj muž. „Musím vzít husy na trh.“

Znovu se dal do kroku, Prach mu však zastoupil cestu.

„Uhni,“ poručil mu muž a natáhl se, jako by chtěl Pracha odstrčit stranou. Prach ho za paži popadl a zlomil ji se stejnou lehkostí, s jakou člověk láme obyčejnou větvičku. Mužův křik ignoroval.

„Naučil jsem se spoustu věcí,“ vyprávěl mu Prach. „Ze stovky svazků jsem se naučil, jak přivést smrt. Naučil jsem se, jak v tichosti našlapovat a jak celé dny trpělivě sedět jako kámen, aniž bych něco pozřel. Naučil jsem se číst ze všech věcí znamení. Ta znamení mě přivedla sem. Zeptám se tě ještě jednou. Kde najdu chlapce se značkou na ruce?“

„Myslíš Royce?“ vypravil ze sebe muž mezi bolestivými nádechy. „Jeho rodina… jeho rodina bydlí na farmě na kraji vesnice. Támhle.“

„Děkuji,“ řekl Prach a vydal se na cestu vesnicí. Ze všech stran na něj nyní zírali lidé. Prach měl dojem, že to pro jednou nebude jen kvůli jeho šedé kůži. U kraje cesty se začala shromažďovat skupinka mužů s farmářským náčiním v rukou. Přemýšlel, zdalipak ví něco o znameních, jež lze vyčíst z davu, a o tom, jak může člověk rozeznat jejich úmysly. Nejspíš ne, jinak by totiž věděli, jak jasně jde vidět, že v nich narůstá zlost. Budou tam stát, dokud jeden z nich nesebere odvahu udeřit, a potom se dají do pohybu všichni.

Prach už také viděl, kdo bude první. Všechna znamení ukazovala na muže s kosou, jenž svůj nástroj držel, jako by měl v rukou skutečnou zbraň. Byl ze shromážděných mužů největší a zjevně zvyklý bojovat. Jakmile udeří on, sesypou se na něj i ostatní. To samé ovšem rovněž platilo naopak.

Mezi dvěma údery srdce Prach vyrazil vpřed, pevně kosu popadl, otočil ji a vytrhl ji muži z rukou stejně snadno, jako kdyby ji bral dítěti. Na okamžik se zastavil, aby zbraň potěžkal. Jeho mistři by na to pravděpodobně pohlíželi s nelibostí, neboť muž jako on by měl znát způsob smrti u každé věci.

Svou prodlevu ovšem rychle odčinil v příští vteřině, kdy se otočil a s kovovým zasvištěním se rozmáchl po mužově hrdle. Ustoupil zpět, aby se vyhnul krvi, jež mu vystříkla z krku. Lidé nikdy nechápali, kolik jí může v takovém těle být. Položil si kosu na rameno jako kopí a pokračoval v chůzi.

Lidé teď před ním ustupovali, někteří křičeli a jiní jen nesrozumitelně vřeštěli. Prach je nechal. Jak by ostatně mohli vědět, že je právě nechal žít, protože zabil jediného člověka, kterého musel? Dál kráčel směrem k farmě, dokud k ní nedošel, načež se začal rozhlížet po znameních, která by mu řekla, zda je na správném místě.

Nade dveřmi seděla osamělá straka. Mech na překladu narostl do tvaru čehosi, co se podobalo jednomu ze symbolů enatharis. To byl zase jiný druh znamení.

Prach si kosu trpělivě opřel o zeď a pak kopl do dveří takovou silou, že se rozrazily dokořán a odletovaly z nich třísky.

Uvnitř seděli dva lidé, muž a žena, a pomalu se ze svých míst zvedali. Prach varovně zvedl ruku.

„Stát,“ zarazil je. „Nechci vás zabít.“

Jeho slova je přinejmenším přiměla zpomalit.

„Kde je váš syn?“ chtěl vědět.

Muž vypadal, jako by se ho mohl pokusit napadnout. Prach si najednou přál, aby se předtím nechal potřísnit trochou krve; možná by ho tím zastrašil víc. Místo toho před sebe natáhl ruce na znamení, že přichází v míru.

„Nechci se s vámi prát. Kde je váš syn?“

„Který syn?“ zeptala se žena naříkavě. „Royce odvezli na Rudý ostrov, aby ho poslali zemřít do Jam. Naše zbylé syny… uvrhl vévoda do žaláře a až bude mít příležitost, zabije je.“

Prach chápal, jak jí musí být. Během svých studií zjistil, že většina lidí považuje smrt za zarmucující. Jeho mistři ho dokonce přiměli naučit se pohřební rituály na stovkách míst. Lidé tyto obřady používali ke zmírnění bolesti či smíření s osudem; sloužily jako uzavření jak pro živé, tak pro mrtvé.

On měl nicméně svůj úkol.

„Který syn má na ruce značku?“ vyptával se. „Prorokové, kteří mě poslali, hovořili pouze o jednom chlapci.“

„Co od Royce chceš?“ zajímal se muž.

„Má nebezpečný osud,“ odvětil Prach, jelikož neviděl důvod, proč lhát. „Poslali mě, abych ho zabil.“

„Ty… to má být nějaký vtip?“ rozohnil se muž. Vrhl se ke kamnům a najednou měl v ruce meč. „To si myslíš, že tě nechám ublížit svému chlapci?“

Prach se zlehka uklonil. „Odpusť mi, ale nemůžeš mi v tom zabránit. Oba tu dnes zemřete.“

„Já myslela, že jsi říkal, že nás nechceš zabít,“ namítla žena.

„To nechci,“ přisvědčil Prach. Rozhlédl se kolem pro případ, že by někde našel nějaké znamení, co by vyvrátilo ta, která viděl, žádná však nespatřil. „Nicméně nad vašimi dveřmi bylo znamení smrti a já musím konat, jak si žádá osud.“

„Jsi zrůda,“ obvinila ho žena.

Muž na to šel víc zhurta. Vrhl se na Pracha. Prach se naklonil ke straně a zcela jeho čepel ignoroval. Udeřil muže do krku, přičemž mu prsty rozdrtil chrupavku a zlomil kost. O krok ustoupil, aby nechal mužovo tělo dopadnout na podlahu. Tělo bez vzduchu je mrtvé tělo.

Překročil ho, aby se dostal k ženě, téměř něžně ji objal kolem hlavy a jejího křiku si nevšímal.

„Pronesu nad tvým tělem modlitbu,“ slíbil jí, „a odevzdám ho smrti. Pak najdu vašeho syna. Jestli vás to aspoň trochu utěší, i někteří mudrci věří, že se lidé po smrti znovu shledají, takže ho možná ještě uvidíte.“

Nepřestávala křičet. Prach ten zvuk odjakživa považoval za krajně nepříjemný. Nebyl k ničemu dobrý, tak proč se obtěžovat? Ostře trhl a zlomil jí vaz. Její naříkání ustalo. Položil ji na zem a začal odříkávat jednu z kratších modliteb za mrtvé, kterou znal. Měl před sebou tolik práce, že na delší neměl čas.

Jejich syna poslali do Jam.

Tam tedy bude muset zamířit i on.

Kapitola třicátá čtvrtá

Roycovi se zdálo o místě, které nikdy nenavštívil. Stál vysoko nad bojištěm, na němž se v hrozivé změti oceli a dřeva a násilí bilo snad sto tisíc lidí. On sám to sledoval shora, od mohutného stromu, jenž byl celý zčernalý, patrně od ohně. Vedle něj stál muž v bílém brnění, které ho zakrývalo od hlavy až k patě. Byl vysoký a hrdý, jako kdysi nejspíš býval i strom za ním. Roycovi nemusel nikdo říkat, o koho se jedná, sám to intuitivně poznal.

„Otče?“

Rytíř v bílé zbroji se k němu otočil. „A ty jsi Royce, chlapec, jenž byl předurčen osudem.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal Royce.

„Vidíš je dole?“

Royce se zadíval na zdánlivě nekonečný střet armád. Bojovali tam muži odění po zvyku rytířů, ale i lidé v podivnějších, starších úborech, od šupinatých výzbrojí prvních osadníků až po muže, již na sobě neměli o moc víc, než barvou načmárané ochranné talismany.

„Vidím,“ přisvědčil Royce.

„Ti všichni se svého času handrkovali o to, kdo je nejsilnější, nejrychlejší nebo nejlepší. Ti všichni se chtěli stát králem, protože si mysleli, že mohou svou sílu využít k tomu, aby ovládali ostatní. Zato ty… ty opravdu jsi tak silný, jak si oni o sobě mysleli. Budeš ten nejlepší z nás.“

„Já…“ Royce nevěděl, co na to říct. „Jak, když mě každou chvílí hodí do Jámy, abych tam sám zemřel?“

„Copak myslíš, že jsi sám, když máš za sebou tyhle všechny?“ odvětil jeho otec. „Budu tam s tebou. Máš před sebou velký osud.“

„Jaký osud?“ chtěl vědět Royce. „Co mám udělat?“

Nedostalo se mu však žádné odpovědi kromě tlukotu v jeho vlastní hrudi, který najednou zněl hlasitěji, než veškeré třískání oceli na bojišti. Royce cítil, jak na něj ten tlukot dotírá, zatímco křik a povyk bojovníků se náhle proměnil v jiný druh řevu…

„…probuď se nebo tě zmrskám, dokud nevstaneš,“ vyštěkl na něj voják a chystal se do Royce znovu kopnout. Royce mu rychle uhnul a mrštně se vyšvihl na nohy. Možná právě to, s jakou elegancí to dokázal, přimělo strážce přehodnotit, zda mu chce uštědřit další kopanec. Místo toho se na něj ošklivě usmál.

„Jsi na řadě, kluku. Všichni důležití lidi se přijdou podívat, jak umíráš.“

Spolu s ostatními strážci Royce vytáhl z klece a znovu mu přes hlavu přetáhli zápasnickou masku Jam. Royce prošel vesnicí stejným způsobem jako prve, až uslyšel jásot a bučení diváků kolem Jámy.

Sen se mu stále jako mrak vznášel v hlavě. Přemýšlel, zda byl skutečný nebo zda se jednalo o nějaký toužebný výplod jeho fantazie.

Zastavil se na stejném místě jako minule. Než měl vůbec možnost se pořádně zorientovat, uslyšel cinkání kovu a o vteřinu později ucítil, jak mu sundávají okovy.

Rozhlížel se kolem sebe, zda uvidí Marka, a modlil se, ať je ještě naživu.

„Je Mark naživu?“

Místo odpovědi se ovšem dočkal jen postrčení.

Najednou letěl vzduchem. Sevřel se mu žaludek. Volným pádem se zřítil z přinejmenším šestimetrové výšky, až nakonec s vyraženým dechem dopadl na rozblácenou zem.

V davu to zahučelo a Royce se dezorientovaně vyškrábal na nohy, tělo celé umazané od bláta. Pokoušel se co nejrychleji vzpamatovat. Vzhlédl a ihned spatřil, že stěny jsou příliš příkré a bahnité, než aby se po nich dalo vyšplhat. A i kdyby se mu to povedlo, okraj jámy lemovaly stovky lidí, kteří v rukou svírali vidle a jen čekali, až ho budou moct postrčit zpátky dolů. Ocitl se ve smrtelné pasti.

Royce se s divoce bušícím srdcem rozhlédl kolem a uvažoval, proč je tady dole sám. Vtom ovšem obecenstvo vybuchlo nadšením. Zvedl oči a zachytil nějaký rozmazaný pohyb. Vojáci něco shodili do jámy. Sotva to přistálo na dně naproti Roycovi, diváci zajásali.

Royce zůstal šokovaně zírat. Očekával dalšího bojovníka. Jenže před ním žádný bojovník nestál.

Sotva šest metrů od něj se zvedala příšera. Podobala se tygrovi, měla však dvě hlavy, dlouhé tesáky a mohutné drápy. S vrčením na něj upírala ohnivě rudé oči.

Royce zaslechl horečné cinkání kovu, a když se podíval na tribuny, zjistil, že si mezi sebou vesničané vyměňují váčky zlata. Sázeli na jeho osud.

Nestvůra zvedla hlavu, obnažila tesáky a z plna hrdla zařvala. Zjevně se připravovala k útoku. Royce začal ustupovat, brzy však narazil zády na bahnitou stěnu. Nebylo úniku.

Neměl se ani čím bránit. Příšera se rozběhla a on se připravil na nejhorší.

Srdce mu bilo jako o závod a on věděl, že nemá, kam utéct. Odevzdal se tedy svým instinktům. Klekl si na jedno koleno a připomněl si svůj výcvik, lekce, jež mu vštěpoval velitel Voyt:

Proměň silné stránky svého protivníka v jeho slabiny.

Použij proti němu jeho vlastní velikost.

Využij jeho nedostatečné rychlosti.

Neváhej.

Royce byl pro tohle vycvičen. Vzpomněl si na dny, kdy ho spolu s jeho bratry házeli do jámy a posílali proti nim zvířata, netvory, všechno možné pod sluncem.

Soustředil se. Schoulil se do klubíčka a zvedl ruce nad hlavu. Jakmile po něm nestvůra skočila, prudce se jí rukama opřel do měkkého břicha, vší silou zatlačil a odrazil se nohama.

Přehodil si tak netvora přes hlavu, až odletěl na opačný konec jámy, kde narazil do blátivé stěny.

Diváci jásali.

Příšera ovšem přistála na nohou a rychleji, než Royce očekával, se k němu znovu otočila, připravená k novému útoku. Royce si uvědomoval, že beze zbraně má velmi omezené možnosti. Byl koneckonců neozbrojený a neměl, kam utéct. Může se sice nestvůře vyhýbat, nikdy ji ale neporazí.

Možná by ji však mohl unavit.

Použij proti ní její vlastní sílu.

Royce se začal horečně rozhlížet po celé jámě, dokud na opačné straně rozblácené stěny nezahlédl vyčnívající kořeny. Tryskem se tam rozběhl, a když se k němu obluda znovu vyřítila, vrhl se po nich a skočil.

Chytil se jednoho z kořenů a vší silou se přitáhl nahoru. Brzy visel metr, metr a půl, dva metry nad zemí. Modlil se, aby ho kořen udržel.

Nestvůra po něm skočila a Royce ve stejné chvíli zvedl nohy a stočil se do klubíčka. Jeho protivník ho těsně minul, jen ho lehce škrábl na chodidle, a tvrdě narazil do stěny.

Přihlížející se znovu dali do křiku. Zjevně nečekali, že to Royce přežije.

Ten se zuby nehty držel svého kořínku, šplhal výš a výš, příšera vrčela a diváci jásali nad jeho vynalézavostí. Brzy se dostal mimo dosah nepřítele.

Royce měl dojem, že mu srdce vyskočí z hrudi. Díval se dolů a ztěžka oddechoval. Byl sice rád za své dočasné útočiště, zároveň ale přemýšlel, jak se mu kdy podaří vyhrát. Obrátil pohled vzhůru, kořen však nesahal o moc výš a on beztak věděl, že by nemělo cenu lézt až ke kraji jámy, jelikož se to tam hemžilo vesničany, kteří by ho s radostí shodili zpátky.

Ještě ani nestihl dokončit myšlenku, když náhle uslyšel strašlivý praskavý zvuk. Vzápětí zažil nejhorší pocit v životě: kořen se pomalu odtrhával od rozbahněné stěny. Royce začal padat a neměl svůj pád jak zastavit.

Kapitola třicátá pátá

Raymond a jeho bratři v žaláři sice nadále přežívali, zároveň si však čím dál tím víc připadali, jako by k tomu měli daleko. Hlad sužoval Raymonda každou vteřinu každého dne, přestože se jim dařilo uzmout si svůj podíl chleba pokaždé, když jim ho stráže hodily mezi mřížemi. Celým tělem mu projížděla bolest kvůli rvačkám, jimiž to místo jen hýřilo, a jeho mysl… jeho mysl nedokázala ignorovat výkřiky, jež přicházely odněkud ze stínů.

„Ten vůz už je tam zas,“ oznámil Lofen, který stál na Garetových ramenou a vyhlížel z okna.

„Ukaž,“ odvětil Raymond, jako kdyby v tom byl nějaký rozdíl, jestli ho sám uvidí nebo ne. Jeho bratr nicméně přesto slezl, aby ho nechal se přesvědčit. Raymond zaujal jeho místo.

Popravčí vůz tam opravdu stál, připravený odvézt na smrt nějakého dalšího ubožáka; a pokud ne na smrt, tak aspoň na něco tak strašného, že se odtamtud nikdy nikdo nevrátil. Kolik lidí už viděli vojáky z cel vyvléct? Zdálo se, že v tom ani není žádný řád či logika. Někdy brali lidi, co vypadali, že tam jsou nejdéle; jindy ty, co sotva dorazili. Někdy brali ty nejvíc zlomené; jindy ty, co si zachovali jistou představu o tom, kým byli venku.

Raymond ztěžka seskočil dolů. Lofen soudil, že jejich namátkové vybírání je jen rafinovaná forma mučení. Garet měl podezření, že v tom ve skutečnosti nějaký pořádek je, jen se jim nepodařilo přijít na to jaký. A Raymond měl za to, že záleží čistě na tom, kdy si vládci na někoho odsud vzpomenou a rozhodnou se, že je načase udělit jim konečný trest.

Nebyla to moc příjemná myšlenka, zvlášť když před nimi zaskřípaly dveře a narazily do stěny.

„Musíme být připraveni probojovat si cestu ven,“ zašeptal Raymond.

„Proč?“ chtěl vědět Lofen. „Já myslel, že je nejlepší nepřitahovat k sobě pozornost.“

„Jako kdybychom se tomu mohli vyhnout,“ namítl Garet.

„Ticho tam!“ okřikl je jeden ze strážných, co vešel dovnitř. „Všichni dozadu ke stěně!“

Raymond ustoupil ke stěně, tak jako vždycky, když si pro někoho přišli. Spolu s bratry se drželi ve stínu a ani nedutali. Strážců chodilo příliš mnoho na to, aby mohli riskovat něco jiného. Navíc teď byli příliš zesláblí, aby se mohli pokoušet—

„Vy tři!“ vyštěkl voják a ukázal svou palicí. Raymondovi se propadlo srdce až do kalhot. Palice mířila přímo na něj. „Vypadá to, že váš čas vypršel. Vévodovy příkazy.“

„Ne,“ protestoval Raymond a snažil se přemýšlet; snažil se přijít na nějaký způsob, jak z té šlamastyky sebe a své bratry dostat.

„Ano,“ ujistil ho strážce. „A teď předstupte nebo si tam pro vás přijdeme.“

Raymond se rozhlédl po ostatních vězních, sám ale nevěděl, proč to dělá. Nenajde u nich žádnou pomoc. Nikomu se nikdy nedostalo žádné pomoci, ani když sám zůstával ve stínech. Ve svém zoufalství se na vojáka vrhl s tím, že zemřít v rovném boji bude alespoň lepší, než cokoliv, co si pro ně naplánovali oni. Zahlédl, jak ho Lofen a Garet následují, a hlavou mu bleskla myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdyby se jim povedlo přesvědčit ostatní vězně, aby se k nim přidali; kdyby se tady nerodila taková nedůvěra, že se nikdo nikdy k nikomu nepřidával.

Jenže za daných okolností se Raymond dočkal jen jednoho tupého úderu palicí za druhým. Jeden ho zasáhl hluboko do žaludku, až se předklonil a snažil se nezvracet. Další ho přetáhl přes lopatky. Údery nepřestávaly a Raymond najednou slyšel svůj vlastní hlas, jak je žadoní, aby ho nechali být.

Konečně ho poslechli, škubli mu pažemi za záda a spoutali mu je hrubými řetězy.

„Vstávat,“ nařídil jim voják, který ostatním podle všeho velel. „A buďte rádi, že vás radši uvidím umírat na k tomu určeném místě!“

Raymondovi se podařilo vyškrábat na nohy, zatímco jeho bratři se snažili o to samé. Strážní je vyvlekli z cely. Po tak dlouhé době strávené v temnotě kobky jim světlo vehnalo slzy do očí. Raymond si alespoň namlouval, že je to světlem.

Vojáci je táhli směrem k vozu a Raymond už v sobě neměl ani dostatek energie k chůzi. Museli ho tedy doslova táhnout; patami dřel o zem pod sebou, dokud ho nehodili na povoz.

„Budete žadonit o své životy, chlapci?“ vyptával se hlavní strážný a vyhoupl se na sedadlo řidiče. Z druhé strany si k němu přisedl další voják. „Ne? Všichni nakonec žadoní, abyste věděli, i ti největší drsňáci. A co toho naslibují. Ne že by tím mohli cokoliv změnit.“

Vydal jazykem klapavý zvuk a tažní koně před vozem se dali do pohybu s minimálním nadšením, jež vypovídalo o tom, jak dlouho už takhle slouží. Raymondovi vůbec nevadilo, jestli jim to bude trvat dlouho, protože ho na konci téhle cesty čekalo jediné:

Smrt.

Kapitola třicátá šestá

Royce proletěl vzduchem a přistál zpátky v jámě, pouhých pár desítek centimetrů od příšery. Dav zajásal. Sotva dopadl, netvor na něj skočil a pustil se do zuřivého drápání a škrábání. Royce z těch ran zachvátila příšerná bolest a on zvedl své zkrvavené ruce, aby se bránil.

Věděl, že jestli chce přežít, má jen pár vteřin. V zoufalství se natáhl a popadl bestii kolem krku. Přetočil se, přirazil ji k zemi a klekl si na ni. Zesílil své sevření a držel ji tak, že jen o milimetry unikl jejím drápům.

Přitlačoval a přitlačoval, dusil v obludě veškerý život. Roycovi se nelíbilo, že musí stvoření ublížit, přestože se ho snažilo zabít, uvědomoval si však, že jestli to neudělá, bude jeho život u konce.

A tak držel, i když ze sebe nestvůra vyrážela hrdelní vrčení a kroutila se ve snaze ho zabít. Ať dělala, co dělala, nepovoloval. Věděl, že povolit znamená smrt.

Konečně mu netvor pod rukama ochabl.

Mrtev.

Ta myšlenka Royce překvapila a zarmoutila zároveň. Na jednu stranu se mu ulevilo, že ho zabil, na druhou stranu mu ho bylo líto.

Z davu se neozvala ani hláska. Očividně byli neméně ohromení.

Royce se postavil a snažil se popadnout dech. Ze šrámů a škrábanců po celém těle mu kapala krev. Byl naprosto vyčerpaný a popravdě neměl ponětí, jak se mu podařilo souboj vyhrát. Poslední minuty se mu rozplynuly v rozmazaném víru adrenalinu.

Koneckonců na tom ale nezáleželo. Zvítězil. Dílo bylo hotovo a on udělal, co nikdy udělat nechtěl: bil se o přežití za každou cenu.

Royce stál a napůl doufal, že mu do jámy spustí lano, třebaže moc dobře věděl, jak to chodí. Viděl přece, co se stalo Markovi a Rubinovi, slyšel, co mu řekl voják: bude bojovat a bojovat, dokud buď neumře, nebo neunudí diváky. Z tribun se opět ozval jásot a postupně sílil. Royce si se skličujícím pocitem uvědomil, že jeho boj ještě ani nezačal.

Do jámy byl náhle svržen bojovník. Za hlasitého povzbuzování diváků přistál sotva pár desítek centimetrů od něj. Royce si ho změřil pohledem. Byl to urostlý muž, svalnatý a neměl na sobě žádnou zbroj, ba dokonce žádné oblečení kromě bederní roušky a zlověstné černé masky, jež mu zakrývala obličej. Na olivové pleti se mu rýsoval nespočet jizev a tetování. Očividně se jednalo o profesionálního vraha.

Dav nadšeně skandoval.

Royce ustoupil až ke stěně, zatímco jeho protivník se vydal pomalým, výhružným krokem za ním, v ruce obrovskou sekeru. Roycovi se sevřelo hrdlo. Nedokázal si představit, jak z téhle situace vyvázne živý.

Vtom něco proletělo vzduchem a Royce zaslechl, jak to dopadlo do bahna pár kroků od něj. Otočil se a s neskonalou úlevou zjistil, že je to meč. Jeho meč. Křišťálový meč.

Royce se po něm vrhl, popadl ho a na poslední chvíli se sehnul pod rozmáchlou sekerou, která mu projela těsně nad hlavou.

Vesničané spokojeně zavyli, když Royce z bahna vytáhl meč a postavil se svému soupeři. Sotva se k němu otočil, muž už se na něj s hrozivým pokřikem vrhl a oběma rukama zvedl nad hlavu sekeru, jako by chtěl Royce rozseknout vedví. Royce pozvedl svůj meč a ránu odrazil. Od zbraní se všemi směry rozlétly jiskry. Jen stěží dokázal protivníkově neuvěřitelné síle vzdorovat. Sekeru se mu podařilo zastavit až pouhých pár centimetrů od svého obličeje.

Útočník byl však neskutečně rychlý, jediným pohybem ukročil a hlavou udeřil Royce do obličeje, až pozpátku zavrávoral a dopadl na záda.

Diváci křičeli jako diví. Royce se v blátě posadil a hlava se mu točila bolestí. Podařilo se mu zaostřit právě včas, aby spatřil, jak se na něj znovu řítí sekera. Uhnul a zbraň ho o vlásek minula. V příštím okamžiku ovšem musel uhnout opačným směrem, jelikož se na něj snášela znovu. Muž se pohyboval s neuvěřitelnou rychlostí.

Tentokrát sekera mířila doprostřed. Royce se po rychlé úvaze zaklonil, otočil se v bahně a podkopl protivníkovi nohy. Jeho sekera prolétla vzduchem.

V davu to zahučelo překvapením. Jeho soupeř nyní ležel bezbranný na zádech.

Royce bleskově vyskočil na nohy a rozkročil se nad ním. Zatímco se jeho sok válel v blátě, Royce pochopil, že přišla jeho chvíle. Věděl, že má jeho život ve svých rukou. Nyní měl šanci ho zabít, skoncovat to a vyjít ze zápasu jako vítěz.

Dál nad ním stál, v ruce svíral meč, avšak neútočil. Místo toho se obrátil čelem k divákům, vzhlédl k tribunám, zvedl svůj meč tak, aby ho všichni viděli, a pak ho před jejich zraky odhodil do bláta. Nehodlal se jimi nechat ovládat. Nebude zabíjet nevinného člověka. Nestane se tím monstrem, které z něj chtějí mít.

Rozzuřené obecenstvo začalo hlasitým bučením a syčením vyjadřovat svůj nesouhlas. Royce je v jediném okamžiku připravil o jejich moc. Nemohli s tím nic dělat. Nemohli Royce donutit, aby ho zabil. Nad tím jediným neměli žádnou kontrolu.

„Nezabiju člověka pro vaše pobavení!“ zakřičel Royce.

Dav na něj dál bučel a syčel.

Royce se obrátil, ruce doširoka roztažené, stále neozbrojený. Čekal, až se jeho soupeř zvedne ze země, a vážně se mu zadíval do očí. Muž mu se zjevným překvapením pohled oplatil.

„Neublížím ti,“ prohlásil Royce. „Oba jsme otroci stejného systému. Rozhodni se nebojovat a oni s tím nebudou moct nic udělat. Zvítězíme nad nimi.“

Čekal, že mu jeho sok projeví vděčnost. Vděčnost, že Royce ušetřil jeho život. Vděčnost, že mu nabízí možnost odejít.

Jenže muž se na něj k jeho překvapení zamračil. Zjevně na něj jeho proslov nezapůsobil. Naprosto ignoroval Roycův návrh, sehnul se, vytáhl z bláta svou sekeru a vrhl se na něj.

Dav vybuchl.

Pořád ještě neozbrojený Royce rychle uvažoval. Až do poslední vteřiny zůstal na místě, pak uskočil. Soupeř se kolem něj klopýtavě prohnal, Royce se otočil, kopl ho do ledvin, a tím ho poslal zpátky do bahna.

Diváci to ocenili hlasitým křikem.

Muž se opět vyškrábal na nohy a bleskově se rozmáchl sekerou. Royce to nečekal, a ačkoli se pokusil uhnout, zbraň ho škrábla do paže. Stačilo to, aby mu z rány začala téct krev – a aby to bolelo.

V obecenstvu to zašumělo vzrušením.

Jeho protivník odhodil sekeru na zem, rozběhl se k němu a zničehonic ho srazil do bláta. Royce zalapal po dechu. Dopadl na zem tak tvrdě, že oba ještě dobrý metr klouzali bahnem. Než se dokázal vzpamatovat, klečel mu muž na hrudi a pěstí ho bil do obličeje. Jednou, dvakrát, třikrát.

Royce si celý otupělý uvědomil, že ho chce svalovec zabít. Četl mu to v očích. Jeho podezření se vzápětí potvrdilo, když se po něm natáhl oběma rukama, aby Roycovi vypíchl oči.

Než se mu stihl dostat k obličeji, Royce popadl muže za zápěstí, aby ho zastavil. Tělo se mu třáslo námahou. Protivníkovy vražedné ruce byly silné, široké a odhodlané zarýt se mu do obličeje.

Navzdory Roycově úsilí se muži dařilo milimetr po milimetru přibližovat ke svému cíli. Royce věděl, že za pár vteřin bude po všem. Tenhle zápasník ho zabije.

Obecenstvo ho povzbuzovalo, pobízelo, žíznilo po krvi.

Roycovi se najednou rozmazal zrak a všechno kolem se zastavilo. Svět jako by se rozplynul a zavládlo v něm naprosté ticho. Pak se v něm vzedmula povědomá síla. Poddal se vlně nové zuřivé energie a připadal si větší než sám vesmír.

Sevřel mužova zápěstí pevněji a začal si je odtahovat od obličeje stejnou cestou, jakou se k němu přiblížily. Tlačil na ně, dokud je neodstrčil tak daleko, že se dokázal posadit.

Jeho soupeř na něj s třesoucíma se rukama vyjeveně zíral. Royce těma svýma trhl a odhodil ho stranou.

Muž se odkutálel do bahna, zatímco Royce vyskočil na nohy. Diváci tomu nečekanému zvratu nadšeně aplaudovali.

To už se ale jeho sok znovu zvedal, sbíral ze země svou sekeru a rozmachoval se, aby udeřil. Tentokrát bylo však všechno jinak. Royce snadno uhýbal a uskakoval všem jeho sekům a úderům a sekera ho se svištěním neškodně míjela. Dařilo se mu předvídat každý soupeřův pohyb. Jakmile měl toho tančení dost, pokročil o krok dopředu a kopl udýchaného muže do hrudi, takže se opět ocitl na zádech a beze zbraně. Royce se sehnul pro svůj meč.

Royce stanul nad svým protivníkem, jednou nohou mu šlápl na hruď a přišpendlil mu ji k zemi. Dav byl jako u vytržení.

Muž k němu vzhlédl celý omámený a ponížený. Royce v jeho očích poprvé spatřil strach.

„Udělej to,“ vyzval ho. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve.

Royce zavrtěl hlavou.

„Neudělám.“

Muž konečně přikývl.

„Vzdávám se!“ zvolal.

Obecenstvem projela vlna nelibosti. Ozvalo se rozčilené bučení a pískání.

„Zab ho, zab ho, zab ho!“ skandovali na Royce.

Royce odhodil meč a zvedl k nim hlavu.

„To vy jste prohráli!“ zakřičel. „Vy všichni jste prohráli!“

Sotva to dořekl, zaslechl za sebou znenadání temné zavrčení. Otočil se právě včas, aby viděl, jak si jeho soupeř bere svou sekeru, vysoko se s ní rozmachuje a míří mu na hlavu, aby ho rozsekl vejpůl.

Royce před ránou uhnul a odkulil se. Instinktivně ze země sebral svůj meč a ohnal se jím ve výšce krku.

Soupeři se skutálela hlava z ramen a přihlížející propukli v ohlušující jásot.

Royce shlížel na mrtvé tělo svého protivníka a v životě se mu nedělalo tak zle.

Vojáci Roycovi do jámy spustili lano, aby mohl vylézt. Zasunul si meč do pochvy, popadl lano a krůček po krůčku se vyškrábal nahoru.

Jakmile přelezl přes okraj jámy, ucítil, jak ho po zádech plácají ruce vesničanů. Nadšeně provolávali jeho jméno. Stál tam mezi nimi ve svém podivném stavu a točil se s ním celý svět.

„ROYCE! ROYCE! ROYCE!“

Navzdory svému otupění mu náhle před očima naprosto jasně vyvstaly tři věci. První byl muž, jenž Jámám předsedal. Urozený, oděný v královské fialové. Royce ho okamžitě poznal; byl to místní lord, který ho odsoudil do Jam. Manforův otec. Lord Nors.

Druhá byl lordův syn, jenž stál vedle svého otce v elegantním obleku se symbolem vévody. Na tváři měl nadutý, arogantní výraz.

A třetí byla k jeho naprostému zděšení Genevieve. Stála tam s nimi, na sobě stejnou královskou róbu jako oni.

Ruku v ruce s vévodou.

Royce stál jako přimražený, znehybněný hrůzou. Genevieve se na něj také dívala, najednou mu však došlo, že neví, kdo je. Měl na sobě přece masku.

Royce si ji pomalu stáhl z obličeje a upíral přitom oči přímo na Genevieve.

Genevieve vytřeštila oči a ztuhla na místě. Hleděla na něj a ve tváři se jí zračil naprostý šok. Očividně také nečekala, že ho tu uvidí. Zdálo se, že se samým ohromením nezmůže na slovo.

V Roycovi v jediném okamžiku všechno zemřelo. Jak se to mohlo stát? Jeho milovaná, dívka, pro niž riskoval úplně vše, dívka, s níž vyrůstal, si tam stojí zavěšená do urozeného. Po tom všem ho zradila.

Roycovo srdce se roztříštilo na milion kousíčků. Zachvátila ho taková bolest, že nevěděl, jak se s ní vypořádat.

Bylo to ale víc než jen bolest. Pociťoval i zlobu, touhu se nějak pomstít těm urozeným, co vytvořili tyhle jámy, v nichž stavěli udatné bojovníky do příšerné pozice. Někdo s tím musel něco udělat. Někdo tomu musel okamžitě učinit přítrž.

Royce se natáhl, vytrhl jednomu s vesničanů kopí a vší silou ho vrhl na tribunu.

Zbraň proletěla vzduchem v přesném oblouku a než mohl kdokoliv v překvapeném davu jakkoliv zareagovat, našla si cíl v hrudi lorda Norse. To sedí, pomyslel si Royce. Trefil muže, který ho odsoudil, muže, který to všechno začal.

Lord Nors zalapal po dechu, chytil se oběma rukama za hruď, zhroutil se a na místě zemřel. Royce nečekal, až se diváci vzpamatují, otočil se a razil si cestu davem.

Ozvalo se zadunění rohu a desítky vojáků se daly do pronásledování. Slyšel, jak za ním dusají, nabírají rychlost. Jenže Royce měl náskok – a byl rychlý. Zaplavila ho jeho zvláštní moc a on je nechal všechny daleko za sebou. Tu si všiml koně, vyskočil mu na hřbet, kopl ho do slabin a v příští chvíli už tryskem uháněl pryč z téhle zablácené vesnice směrem do otevřené krajiny. Daleko, daleko odsud.

Navzdory sám sobě se jednou přece jen ohlédl.

A poslední, co spatřil, než nadobro zmizel, byla Genevievina tvář, jež ho pozorovala s bolestí v očích. S bolestí, kterou cítil v srdci on, se to ovšem ani nedalo srovnávat.

Kapitola třicátá sedmá

Genevieve stála osamocená na ochozech hradu, rozhlížela se po okolní krajině a plakala. V životě si nepřipadala tak přemožená emocemi. Zmítala se v ní hotová směsice protichůdných pocitů: radost, že opět spatřila Roycovu tvář a mučivá bolest a zoufalství, když viděla zrazený výraz v jeho očích. Ten pohled jí zlomil srdce. Ponese si ho s sebou po zbytek života. Měl v sobě tolik obvinění a beznaděje.

Takovou zradu.

Kéž by tak měla minutu, aby mu vysvětlila, o co se pokouší a proč. Aby mu mohla říct, že to všechno dělá pro něho.

Jenže neměla ani minutu. Utekl do davu a ona sledovala, jak odchází, zatímco se jí srdce tříštilo na kusy. Nevěděla, co bylo horší: sledovat ho v té příšerné situaci, kdy musel zápasit v Jámách, nebo pozorovat, jak znovu mizí.

Genevieve stála na místě a tiše vzlykala. S pohledem upřeným do krajiny si přála, aby se mohla vrátit v čase a udělat všechno jinak. Dala by cokoliv na světě, jen aby si s ním mohla na minutku promluvit a vše mu vysvětlit.

Teď už ale bylo příliš pozdě. Royce byl pryč – a tentokrát nejspíš navždycky.

Vévoda pozvedl zbraně, odhodlaný Royce najít a pomstít svého mrtvého otce. Svolal malou armádu a spolu se svými muži prahnul po krvi. Místní urození a lordi se k němu sbíhali z celého kraje, aby mu pomohli Royce vypátrat. Nebude mít kam utéct. I nyní Genevieve viděla, jak přes pole tryskem uhání malé skupinky vojáků, rozjíždí se do všech stran a u nohou jim štěkají psi. Každou chvílí duli na rohy a ona měla při každém takovém zadutí pocit, jako by jí do srdce vráželi nůž.

Genevieve přemítala, jak to asi všechno skončí. Kéž by tak mohla celou situaci nějak změnit, udělat něco jinak. Dopustila se omylu? Myslela, že pokud se stane urozenou, pomůže tím Roycovi. Ale možná že se pletla. Co z toho nakonec vzešlo dobrého? Nepovedlo se jí ani osvobodit jeho bratry.

Nyní si uvědomovala, že by udělal lépe, kdyby se touhle cestou nikdy nevydala. Kdyby nikdy nepřišla za Altforem do komnaty. Kdyby Royce za těchto okolností nikdy neviděla. V tom případě by aspoň jejich poslední vzájemný pohled byl plný čisté lásky a zakončil by jejich vztah v dokonalé harmonii.

Teď byl pošpiněn, od základů zničen.

Genevieve přistoupila ke kraji ochozu, naklonila se a odhadovala, jak daleko by padala. Srdce jí v hrudi bušilo jako o závod. Proč má bez Royce ještě žít?

Tentokrát to udělá.

Genevieve se chytila mramorového zábradlí a začala se na něj šplhat, aby mohla skočit – když tu se za ní náhle ozvaly rychlé kroky.

Otočila se a spatřila, jak se k ní žene rozrušený poslíček. Celý udýchaný jí podával svitek pergamenu a přerývaně se jí snažil předat svou zprávu.

„Má… paní,“ sípal. „Kde je vévoda? Mám pro něj a jeho muže velice naléhavou zprávu. Týká se to Royce.“

Při zvuku jeho jména Genevieve ztuhla jako přikovaná. Jen tohle jediné slovo ji mohlo přimět, aby se odvrátila od zábradlí.

Zahleděla se na muže a uvnitř se celá chvěla.

„A copak to je, že se to týká Royce?“ zeptala se pomalu, pečlivě volila slova a nutila se ke klidu.

„Viděli… ho,“ pokračoval posel. „Na východním hřbetě Severního polesí. Musím tu zprávu doručit vévodovi, než bude příliš pozdě!“

Genevieve náhle něco napadlo a srdce jí poskočilo nadějí: možná že Roycovi přece jen může pomoct. Mrtvá nebude nikomu nic platná. Třeba ale ještě není příliš pozdě. Třeba nakonec udělala dobře, že se do téhle rodiny urozených přivdala. I kdyby se to vyplatilo jen v tomhle jediném okamžiku, pak to stálo za to. Nabízela se jí druhá šance. Byl to dar milosti, jako kdyby z nebe slétl anděl, aby ji zachránil před sebou samou.

Genevieve k poslíčkovi zvolna přistoupila, natáhla se a svitek si od něj vzala. Sklopila k němu oči a prohlédla si ho; byl těžší, než čekala, zalitý pečetí. Držel se jí v ruce moc příjemně.

„Zrovna se za vévodou chystám,“ pronesla odměřeně, „předám mu ho osobně.“

Poslovi očividně spadl kámen ze srdce. Uklonil se.

„Děkuji ti, vévodkyně.“

Otočil se a odběhl někam zpátky do hradu.

Genevieve rozlomila pečeť, rozvinula svitek a dala se do čtení. Psalo se tam to samé, co už jí posel sdělil. Věděla, že jestli vévodovi tuhle zprávu zatají, bude ji to stát život. Pokud jí na to někdy přijdou, oběsí ji nebo ji budou mučit, dokud ji nezabijí. Stejně tak věděla, že se vévoda jednoho dne tak či onak dozví, co provedla. Že mu posel přinesl zprávu. Že mu svitek zabavila.

Jednoho dne se jí pomstí a ona přijde o život.

Jenže ten den nebude dnes.

Genevieve se opět zadívala do krajiny, zvedla svitek nad zábradlí a pomaloučku ho začala trhat na malinkaté kousíčky.

Bylo to skvělý pocit. Sledovala, jak útržky pergamenu padají, snáší se do polí a dopadají tam, kam se ještě před chvílí chtěla sama vrhnout. S každičkým utrženým kouskem se cítila lépe a lépe. Konečně se mohla i ona obětovat pro Royce.

Royci, pomyslela si. Miluji tě.

NYNÍ V PŘEDPRODEJI!

POUZE UDATNÍ

(Cesta oceli – kniha druhá)

„Morgan Rice to znovu dokázala! Vytvořila silnou sestavu postav a vykouzlila další magický svět. POUZE KDO JE HODEN je kniha plná intrik, zrad, nečekaných přátelství a vůbec všech skvělých ingrediencí, díky nim si budete vychutnávat každou otočenou stránku. Tenhle příběh je nabitý akcí a při jeho četbě se nebudete moct odtrhnout.“

– Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

Od Morgan Rice, nejprodávanější autorky CESTY HRDINY (zdarma ke stažení s více než 1 000 pětihvězdičkovými recenzemi), přichází nová strhující fantasy série.

V knize POUZE UDATNÍ (Cesta oceli – kniha druhá) je sedmnáctiletý Royce na útěku a bojuje o svou svobodu. Znovu se setkává s farmáři ze své vesnice, aby se pokusil zachránit své bratry a nadobro uprchnout.

Genevieve mezitím odhaluje šokující tajemství, jež změní zbytek jejího života. Stojí před rozhodnutím, zda riskovat vlastní život, aby zachránila ten Roycův – ačkoli ten věří, že ho zradila.

Aristokracie chystá válku proti poddaným, které může zachránit jenom Royce. Jenže Roycova jediná naděje spočívá v jeho tajemných silách – silách, o nichž si není jistý, zda je ještě má.

POUZE UDATNÍ vypráví epický příběh o přátelství a milencích, o rytířích a úctě, o zradě, osudu a lásce. Je to příběh o udatnosti a vtahuje nás do světa fantazie, do kterého se zamilují všechny čtenáři i čtenářky všech věkových kategorií.

Třetí kniha v sérii – POUZE PŘEDURČENÍ – je nyní rovněž k dispozici v předprodeji.

POUZE UDATNÍ

(Cesta oceli – kniha druhá)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií? Pokud jste je ještě všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich začátky!

Knihy od Morgan Rice

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

OHNIVÉ ŽEZLO (Kniha č. 4)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

POUZE UDATNÍ (Kniha č. 2)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

SPONA PRO DĚDICE (Kniha č. 8)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

O Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY, skládající se z osmi knih; epické fantasy ságy TRŮN PRO SESTRY sestávající z osmi částí; nové sci-fi série INVAZNÍ KRONIKY sestávající ze čtyř knih, jejichž počet dále roste; a nové fantasy série OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ, sestávající zatím ze tří knih, jejichž počet dále roste a nové fantasy série CESTA OCELI, sestávající zatím ze tří knih, jejichž počet dále roste. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!