Kitabı oku: «Předurčená », sayfa 2
KAPITOLA DRUHÁ
Řím, 1790
Kyle stál ve tmě a zhluboka dýchal. Bylo jenom málo věcí, které nenáviděl více, než stísněné prostory a jak se v černotě natáhl a ucítil kámen, který ho věznil, začal se potit. Chycený do pasti. Nic horšího pro něj neexistovalo.
Zahnal se a pěstí udělal díru přímo do kamene. Ten se rozbil na kousky a on si musel zakrýt oči před denním světlem.
Pokud Kyle něco nenáviděl více než být chycen do pasti, byl to zásah denního světla přímo do obličeje, zvláště pokud na sobě neměl své obaly na kůži. Rychle přeskočil přes sutiny a našel útočiště za zdí.
Kyle zhluboka dýchal a dezorientovaný prozkoumával své okolí, zatímco si z očí otíral prach. Tohle bylo to, co na cestování v čase nenáviděl: nikdy přesně nevěděl, kde se ocitne. Nedělal to už po staletí a nebyl by to udělal ani teď, kdyby nebylo toho neskutečného trnu v jeho patě, Caitlin.
Po tom, jak opustila New York, Kylovi netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že tahle válka je vyhraná jenom částečně. Protože ona byla pořád na svobodě a pátrala po štítu, věděl, že nikdy nebude mít klid. Byl na pokraji vítězství v této válce, téměř si zotročil celou lidskou rasu, téměř se sám stal absolutním vůdcem celé upířské rasy. No ona, ta patetická malá holka, ho zastavila. Dokud byl štít ve hře, nemohl dosáhnout absolutní moci. Neměl na výběr, musel ji vystopovat a zabít. A pokud to znamenalo cestování v čase, pak to bylo to, co udělá.
Kyle, ztěžka dýchajíc, vzal obal na kůži a obalil si své ruce, krk a trup. Podíval se kolem a uvědomil si, že je v mauzóleu. Podle jeho značení vypadalo římsky. Řím.
Nebyl tady už hodně dlouhou dobu. Rozbitím mramoru rozvířil až příliš mnoho prachu, sediment hustě visel v denním světle a díky tomu to bylo těžké říct s jistotou. Zhluboka se nadechl, vzchopil se a směřoval ven.
Měl pravdu: byl to Řím. Podíval se ven, zbadal italské cypřiše a věděl, že nemůže být nikde jinde. Uvědomil si, že stojí na vrcholu Římského fóra, jeho zelená tráva, jeho kopce a údolí a rozpadající se památky se před ním rozprostírali na mírném svahu. Přineslo mu to staré vzpomínky. Zabil tady mnoho lidí, kdysi, když toto místo plnilo svou funkci a sám tady byl jednou téměř zabit. Při tom pomyšlení se usmál. Tohle bylo místo pro něj.
A bylo to perfektní místo, na kterém se ocitnout. Pantheon nebyl daleko a za několik minut mohl stát před soudci z římského Velkého koncilu, nejmocnějšího sabatu, a získat všechny odpovědi, které potřeboval. Už brzy bude vědět, kde se Caitlin nachází a pokud všechno půjde dobře, získá jejich povolení zabít ji.
Ne, že by to povolení potřeboval. Byla to jenom zdvořilost, upířská etiketa, následování tisíc let staré tradice. Upíř si vždycky vyžádal povolení, pokud chtěl někoho zabít na cizím území.
Ale pokud by odmítli, jenom těžko by ho to zastavilo. Mohlo by to jeho život udělat těžším, no zabil by každého, kdo by se mu postavil do cesty.
Kyle zhluboka vdechoval římský vzduch a cítil se jako doma. Bylo to už tak dlouho, co tady byl naposled. Až příliš se zasekl v New Yorku, v upíří politice, v moderném čase a na moderném místě. Tohle však byl více jeho styl. V dálce mohl vidět koně, prašné cesty a předpokládal, že se pravděpodobně nachází v osmnáctém století. Perfektní. Řím byl město, no pořád naivní, pořád měl 200 let co dohánět.
Když se Kyle prohlédl, zjistil, že cestu v čase zvládl opravdu dobře. Při jiných cestách byl mnohem více dobitý, potřeboval více času na zotavení. Ale ne tentokrát. Cítil se být silnější než kdy předtím, připraven jít. Cítil, že jeho křídla se okamžitě rozprostřou, že pokud chce, může letět přímo do Pantheonu a zrealizovat svůj plán.
Ale nebyl tak úplně připravený. Už dlouhou dobu neměl dovolenou a bylo fajn být zpátky. Chtěl to tam trochu prozkoumat, vidět a vzpomínat jaké to je, ocitnout se znovu na tomto místě.
Kyle seběhl dolů z kopce neskutečnou rychlostí a za krátký okamžik byl venku z Fóra v rušných, přeplněných ulicích Říma.
Divil se, že i 200 let dozadu byl Řím pořád tak přecpaný lidmi, jak to jenom šlo.
Jak Kyle vešel do davu, zpomalil své tempo a kráčel vedle nich. Byla to masa lidí. Široký bulvár, celý udělaný z hlíny, nesl tisíce lidí, kteří se náhlili do všech směrů. Také nesl koně všech tvarů a velikostí, koňské povozy, vozy a kočáry. Ulice zapáchali od tělesného pachu a koňských výkalů. Všechno se to teď Kylovi vracelo, nedostatečná infrastruktura, nedostatečná hygiena—zápach starých časů. Cítil se kvůli tomu špatně.
Kyle cítil, že do něj strkají z každého směru, zatímco dav houstl a houstl, lidi všech ras a tříd se honili sem a tam. Podivoval se nad primitivními vitrínami, které se snažili prodat starodávné italské klobouky. Podivoval se nad malými kluky, oblečenými v hadrech, kteří utíkali směrem k němu a natahovali ruce s ovocím, které prodávali. Některé věci se nikdy nezmění.
Kyle zabočil do úzké, pochybné uličky, kterou si velmi dobře pamatoval a doufal, že bude pořád taková, jako bývala kdysi. Byl nadšený, když zjistil, že tomu tak opravdu je: před ním stáli tucty prostitutek, opřené o zdi, a jak kráčel, volali na něj.
Kyle se široce usmál.
Jak přistoupil k jedné z nich—velké, baculaté ženě s obarvenými červenými vlasy a příliš velkým množstvím make-upu—natáhla se a pohladila ho rukou po tváři.
“Hej, velký kluku,” řekla, “chceš se pobavit? Kolik máš peněz?”
Kyle se usmál, chytil ji rukou kolem pasu a vedl ji dolů postranní uličkou.
Ona ho s radostí následovala.
Jen co zatočili za roh, řekla, “Ještě jsi mi neodpověděl. Kolik máš—”
Byla to otázka, kterou nikdy nedokončila.
Předtím, jak stihla větu doříct, Kyle už ponořil své zuby do jejího krku.
Pokoušela se křičet, no on jí svou volnou rukou zavřel pusu, přitáhl si ji ještě blíž a pil a pil. Cítil, jak se lidská krev prohání jeho žilami a cítil se skvěle. Byl vyprahlý, dehydrovaný. Cestování v čase ho vyčerpalo a tohle bylo přesně to, co potřeboval k probuzení svého ducha.
Když cítil, jak její tělo ochabuje, sal víc a víc, pil víc, než mohl vůbec potřebovat. Nakonec, když se cítil kompletně nasycen, nechal její bezvládné tělo spadnout na podlahu.
Když se otočil a chystal se odejít, přistoupil k němu velký neoholený muž, kterému chyběl zub. Zpoza svého opasku vytáhl dýku.
Muž se podíval na zem na mrtvou ženu, pak nahoru na Kyla a zašklebil se.
“To byl můj majetek,” řekl muž. “Radím ti, abys mi za ni zaplatil.”
Muž udělal dva kroky směrem ke Kylovi a vrhl se na něj s dýkou.
Kyle se mu s jeho reflexy rychlosti světla snadno vyhnul, chytil muže za zápěstí a jedním pohybem mu zlomil ruku na dvě poloviny. Muž křičel, no předtím než stihl něco podniknout, Kylu mu vytrhl dýku z jeho ruky a tím stejným pohybem mu sekl do hrdla. Pak nechal jeho mrtvé tělo ležet na ulici.
Kyle se podíval dolů na dýku, složitou malou věc se slonovinovou rukojetí a přikývl. Nebyla vůbec špatná. Strčil si ji za opasek a rukou si ze rtů otřel krev. Zhluboka se nadechnul a, konečně spokojený, prošel uličkou a zpátky na ulici.
Ach, jak mu jenom Řím chyběl.
KAPITOLA TŘETÍ
Caitlin kráčela s knězem přes uličku v kostele, když dokončil blokování hlavního vchodu a utěsnění všech ostatních. Slunce zašlo a jak kráčel, zároveň zapaloval pochodně, které postupně osvětlovali obrovské místnosti kostela.
Caitlin se podívala nahoru a všimla si všechny obrovské kříže a přemýšlela, proč se tady cítí tak klidně. Neměla by, jako upír, mít strach z kostelů? Z křížů? Pamatovala si sídlo Bílého sabatu v New Yorském klášteře a kříže, které lemovali zdi. Caleb jí řekl, že vybrané upíří rasy kostely přijali. Pustil se do dlouhého monologu o historii upíří rasy a jejím vztahu s křesťanstvím, no ona ho tehdy úplně neposlouchala, byla do něj příliš zamilovaná. Teď si přála, aby věděla, o čem mluvil.
Kněz-upír provedl Caitlin přes boční dveře a ona si uvědomila, že rychle sestupují po kamenných schodech. Kráčeli dolů klenutou, středověkou chodbou a v průběhu cesty pořád zapaloval pochodně.
“Nemyslím si, že se vrátí,” řekl a popři chůzi zamkl další vchod. “Prohledají kvůli tobě krajinu a když tě nenajdou, půjdou do svých domovů. To dělají vždycky.”
Caitlin se tady cítila bezpečně a byla tak vděčná za pomoc tohoto muže. Přemýšlela, proč jí pomohl, proč kvůli ní riskoval svůj vlastní život.
“Protože patřím k tvému druhu,” řekl, otočil se, díval se přímo na ní a zkoumal ji svýma pronikavýma modrýma očima.
Caitlin vždycky zapomněla, jak snadno dokážou upíři číst jeden druhému myšlenky. Ale na chvíli taky zapomněla, že on byl jedním z nich.
“Ne všichni z nás mají z kostelů strach,” řekl a opět odpověděl na její myšlenky. “Víš, že naše rasa je roztříštěná. Náš druh—benevolentní druh—potřebuje kostely. Prospívají nám.”
Když zabočil do další chodby, k dalšímu malému schodišti, Caitlin přemýšlela, kam je vlastně vede. Myslí se jí prohánělo takové množství otázek, že nevěděla, na co se zeptat jako první.
“Kde jsem?” zeptala se a když to udělala, uvědomila si, že to byla první věc, kterou mu od jejich setkání řekla. Všechny její otázky z ní začali ve spěchu vypadávat. “V jaké krajině jsem? Jaký rok je?”
Jak kráčeli, on se usmíval a na tváři se mu shlukovali stařecké vrásky. Byl to nízký, slabý muž, s bílými vlasy, hladce oholený a s obličejem starého otce. Na sobě měl komplikovaný kněžský oděv a vypadal hodně staře, dokonce i na upíra. Přemýšlela, kolik století už musel být na zemi. Cítila, že z něj vyzařuje dobro a teplo a cítila se v jeho společnosti velmi příjemně.
“Tak mnoho otázek,” řekl nakonec s úsměvem. “Já tomu rozumím. Je toho na tebe moc. No, pro začátek, jsi v Umbrii. V malém městečku v Assisi.”
Namáhala si mozek a snažila se přijít na to, kde to je.
“Itálie?” zeptala se.
“V budoucnosti ano, tato oblast bude součástí státu s názvem Itálie,” řekl, “no teď ne. Jsme pořád nezávislí. Pamatuj,” usmál se, “už víc nejsi v 21. století—jak jsi si asi sama všimla díky oblečení a chování těch vesničanů.”
“Jaký je rok?” zeptala se potichu Caitlin a měla téměř strach z odpovědi, kterou uslyší. Její srdce bilo rychleji.
“Jsi v 18. století,” odpověděl. “Abych byl přesnější: rok 1790.”
1790. Assisi. Umbria. Itálie.
Pomyšlení na to ji ohromilo. Všechno se to zdálo být tak neskutečné, jako kdyby byla ve snu. Jenom těžko dokázala uvěřit tomu, že tohle všechno se opravdu děje, že byla opravdu, skutečně tady, v tomto čase a na tomto místě. To cestování v čase opravdu fungovalo.
Taky cítila malou úlevu: ze všech těch míst, na kterých se mohla ocitnout, Itálie v 1790 nezněla tak strašně. Nebylo to, jako kdyby se ocitla někde v pravěku.
“Proč se mě ti lidé pokoušeli zabít? A kdo jste vy?”
“I přes všechen náš pokrok, toto je pořád tak nějak primitivní a pověrčivá doba,” řekl. “Dokonce i v tomto čase luxusu a dekadence je tady množství prostých lidí, kteří žijí v strachu z nás.”
“Jak vidíš, malá horská vesnice Assisi byla pro náš druh vždycky pevností. Je navštěvována upíry a vždycky byla. Náš druh upírů se krmí pouze na hospodářských zvířatech. No i tak si nás postupem času vesničané začali všímat.
“Někdy někoho z nás spatří. A když se to stane, situace bývá nesnesitelná. A tak je vždycky necháme, aby nás pohřbili. Necháme je projít si jejich směšnými, malými, lidskými rituály, které jim dodají pocit, že se nás zbavili. A když se nedívají, jednoduše znovu vstaneme a vrátíme se zpátky k našim životům.
“No někdy upír vstane příliš brzy, nebo ho někdo při tom spatří a tehdy přichází dav. To se rozšíří. Tyhle věci se vždycky rozšíří. Nášmu druhu to přináší nechtěnou pozornost, no jenom dočasně.”
“Mrzí mě to,” řekla Caitlin a cítila se za to špatně.
“Nic si z toho nedělej,” řekl, “Tohle bylo tvé první cestování v čase. Nemohla jsi to kontrolovat. Chvíli trvá, než si na to zvykneš. Dokonce i ti nejlepší z nás nedokážou velmi dobře kontrolovat přemísťování. Vždycky je těžké říct, přesně kdy nebo kde se vlastně ocitneme. Počínala jsi si dobře,” řekl a jemně jí položil ruku na zápěstí.
Prošli přes další chodbu, tato měla nízké, klenuté stropy.
“Kromě toho, neudělala jsi všechno až tak špatně,” dodal. “Po tom všem jsi přeci dokázala přijít sem.”
Caitlin si vzpomněla, jak spatřila kostel, když sprintovala přes pole.
“Ale mně se to jenom zdálo jako logické místo, kam jít,” odpověděla. “Byla to první budova, kterou jsem spatřila a vypadala jako pevnost.”
On se usmál a zakýval hlavou. “Ve světě upírů neexistuje nic takového, jako je náhoda,” řekl. “Vše je předurčeno. Budova, která se tobě zdá být bezpečná se jinému může zdát chatrná. Ne, ty jsi si tohle místo vybrala z nějakého důvodu. Velmi konkrétního důvodu. A byla si navedena ke mně.”
“Ale vy jste kněz.”
Jemně zakroutil hlavou. “Jsi pořád velmi mladá a pořád se máš toho hodně co učit. My máme naše vlastní náboženství, naše vlastní vyznání. Není tak velmi rozdílné od toho, které se vyznává v tomto kostele. Můžeš být upírem a zároveň být zapojena do náboženského života. Zejména náš typ upírů,” řekl. “Já dokonce pomáhám lidem v jejich každodenním spirituálním životě. Koneckonců, mám výhodu a moudrost tisíců let na této planetě—narozdíl od lidských kněží. Lidé naštěstí nevědí, že nejsem z jejich druhu. Vše co vědí je, že jsem městský kněz a vždycky jsem taky byl.”
Caitlin se hlavou prohánělo množství myšlenek, když se snažila to všechno pochopit. Obrázek kněze-upíra se jí zdál být tak paradoxní. Představa upířského náboženství, které funguje uvnitř kostela…všechno to bylo tak zvláštní.
I když to bylo opravdu fascinující, to, co opravdu chtěla vědět, se netýkalo upírů, kostelů nebo náboženství. Chtěla se dozvědět něco o Calebovi. Přežil cestu v čase? Byl naživu? Kde byl?
A zoufale se chtěla dozvědět něco o jejich společném dítěti. Byla pořád těhotná? Přežilo dítě?
Hodně nad těmito věcmi přemýšlela a doufala, že kněz tyto otázky zachytí a odpoví jí na ní.
Ale on neudělal nic.
Věděla, že slyšel její myšlenky a rozhodl se jí neodpovědět. Nutil ji, aby se tyto otázky zeptala nahlas. A, jak pravděpodobně věděl, tohle byly otázky, které se bála zeptat.
“A co Caleb?” zeptala se nakonec třesoucím se hlasem. Příliš se bála zeptat se na jejich dítě.
Podívala se na něj a viděla, jak se jeho úsměv vytratil a nepatrně mu cuklo obličejem.
Její srdce se propadlo.
Prosím, pomyslela si. Prosím, neříkej mi zlé zprávy.
“Na některé věci budeš muset přijít sama,” řekl pomalu. “Některé věci bych ti neměl říkat. Je to cesta, kterou musíš projít. Ty a jenom ty.”
“Ale je tady?” zeptala se s nadějí. “Podařilo se mu to?”
Kněz, kráčejíc vedle ní, pevně sevřel rty. Nechal její otázky viset ve vzduchu, nezodpovězeny, zdálo se to jako věčnost.
Nakonec se zastavili před dalším schodištěm a on se otočil a podíval se na ní. “Přeju si, abych ti mohl říct více,” řekl. “Opravdu.”
Otočil se, zvedl svou pochodeň a vedl ji dál cestou přes další schodiště.
Vstoupili do dlouhé, klenuté chodby, všechny stropy tady byly zlacené a složitě navrženy. Byli kompletně pokryté freskami, světlé a mezi nima byli oblouky lemované zlatem. Strop zářil.
Stejně tak i podlaha. Byl to nádherný, růžový mramor a vypadal být nedávno vyčištěný. Tahle podzemní část kostela byla úžasná, vypadalo to jako starobylá komnata na poklad.
“Wau,” slyšela Caitlin sama sebe nahlas říkat. “Co je to za místo?”
“To je místo zázraků. Jsi v kostele Sv. Františka z Assisi. Tohle je také místo jeho odpočinku. V našem náboženství je to velmi svaté místo. Lidé—lidé a taky upíři—sem absolvují poutě, přicházejí z míst vzdálených tisíce mil, jenom aby mohli být na tomhle místě. František byl svatým zvířat a take byl svatým všech živých bytostí nepatřících k lidské rase—včetně nášho druhu. Říká se, že se tady dějí zázraky. Tady jsme chráněni jeho energii.
“Neocitla jsi se tady náhodou,” pokračoval. “Toto místo je tvým začátkem. Je to odrazový můstek pro začátek tvé cesty, tvé poutě.”
Otočil se a podíval se na ní.
“Co pořád nedokážeš vidět,” řekl, “je, že jsi na cestě. A některé poutě trvají roky a mnoho, mnoho mil.”
Caitlin přemýšlela. Všechno jí to připadalo ohromující. Nechtěla být na cestě. Chtěla být zpátky doma, s Calebem, v bezpečí, v 21. století a tuto noční můru nechat za sebou. Byla unavená z cestování, z toho, že byla pořád na útěku, z neustálého hledání. Chtěla mít jenom znovu normální život, život teenagerky.
Ale zakázala si takový druh myšlení. Věděla, že to ničemu nepomáhá. Věci se změnili—natrvalo—a nikdy nebudou takové, jaké byly předtím. Připomněla si, že změna teď pro ní byla normální. Už více nebyla ta stejná stará, průměrná Caitlin. Teď byla starší. Moudřejší. A ať už se jí to líbilo nebo ne, byla na speciální misi. Prostě to musela akceptovat.
“Ale co je moje pouť?” zeptala se Caitlin. “Co je můj cíl? Kam přesně vlastně jdu?”
Vedl ji na konec poslední chodby a zastavili se před velkou, propracovanou hrobkou.
Caitlin cítila energii, která vycházela z hrobky a hned věděla, že tohle je místo posledního odpočinku Svatého Františka. Cítila se nabitá jenom díky tomu, že stála blízko ní, cítila, jak se stává silnější a vrací se jí její pravé já. Opět přemýšlela, jestli se vrátila jako člověk nebo jako upír. Opravdu jí její schopnosti chyběli.
“Ano, pořád jsi upír,” řekl. “Neměj obavy. Jenom to trvá nějaký čas, než se opět staneš sama sebou.”
Cítila se zahanbeně, že opět zapomněla hlídat své myšlenky, no také ji uklidnili jeho slova.
“Jsi velmi zvláštní člověk, Caitlin,” řekl. “Naše rasa tě velmi potřebuje. Zajdu až tak daleko, že řeknu, že bez tebe by celá naše rasa a taky celá lidská rasa byly na pokraji vyhynutí. Potřebujeme tě. Potřebujeme tvou pomoc.”
“Ale co mám dělat?” zeptala se.
“Potřebujeme, abys našla štít,” řekl. “A abys našla štít, musíš nejprve najít svého otce. On a jenom on ním disponuje. A abys ho našla, musíš najít svůj sabat. Tvůj opravdový sabat.”
“Ale já nemám tušení, kde začít,” řekla. “Já dokonce ani nevím, proč jsem se ocitla na tomto místě a v tomto čase. Proč Itálie? Proč 1790?”
“Odpovědi na tyto otázky musíš objevit sama. Ale ujišťuji tě, že máš hodně zvláštní důvody, aby ses ocitla zpátky v tomto životě.
Potkat určité lidi, vykonat určité věci. A tohle místo a čas tě dovedou ke štítu.”
Caitlin přemýšlela.
“Ale já ani netuším, kde je můj otec. Nemám ponětí, kde začít.”
Otočil se na ní a usmál se. “Ale máš,” odpověděl. “To je tvůj problém. Nevěříš své intuici. Musíš se naučit hledat hluboko uvnitř sebe. Vyzkoušej to teď. Zavři oči, zhluboka dýchej.”
Caitlin udělala to, co řekl.
“Zeptej se sama sebe: kam musím jít dál?”
Caitlin si namáhala mozek. Nic se nestalo.
“Poslouchej zvuk svého dechu. Nech svou mysl, ať se uklidní.”
Když to Caitlin udělala, když se opravdu soustředila a uvolnila, v mysli jí začali probíhat obrazy. Nakonec otevřela oči a podívala se na něj.
“Vidím dvě místa,” řekla. “Florencii a Benátky.”
“Ano,” řekl. “Velmi dobře.”
“Ale jsem z toho zmatená. Kam mám jít?”
“Na cestě neexistujou žádné špatné rozhodnutí. Každá cesta tě jednoduše přivede na jiné místo. Výběr je na tobě. Máš velmi silný osud, no taky máš svobodnou vůli. Můžeš si vybrat každý krok. Například teď se potýkáš s rozhodující volbou. Ve Florencii si splníš své závazky, dostaneš se blíž ke štítu. To je to, co se od tebe vyžaduje. No v Benátkách se nachází tvé srdeční záležitosti. Musíš si vybrat mezi tvou misí a tvým srdcem.”
Caitlinino srdce jako by vyletělo.
Srdeční záležitosti. Znamená to, že Caleb je v Benátkách?
Cítila, že její srdce ji táhne do Benátek. Zároveň však věděla, že Florencie je místo, kde by měla být, aby mohla udělat to, co se od ní očekává.
Už teď se cítila být rozpolcená.
“Teď jsi dospělá žena,” řekl. “Rozhodnutí je na tobě. Ale pokud budeš následovat své srdce, přijde žal,” varoval ji. “Cesta srdce není nikdy jednoduchá. A nikdy očekávaná.”
“Cítím se tak zmatená,” řekla.
“Nejlepší práci děláme ve snech,” řekl. “Vedle je klášter, ve kterém můžeš v noci spát, odpočinout si a rozhodnout se až ráno. Do té doby se úplně zotavíš.”
“Děkuji,” řekla, natáhla se a chytla ho za ruku.
Obrátil se k odchodu a když to udělal, její srdce se rozbušilo. Byla tady ještě jedna otázka, kterou se ho potřebovala zeptat, ta nejdůležitější ze všech. No část z ní měla příliš velký strach. Třásla se. Otevřela ústa a chystala se promluvit, no měla v nich úplně sucho.
Kráčel dolů chodbou a právě se chystal odbočit za roh, když konečně nasbírala odvahu.
“Počkejte!” zakřičela. Pak jemněji dodala, “Prosím, mám ještě jednu otázku.”
On se zastavil, no zůstal stát zády k ní. Bylo divné, že se na ní neotočil, jako kdyby vycítil, na co se ho chce zeptat.
“Moje dítě,” řekla tichým, třesoucím se hlasem. “Je on…ona…přežilo to? Cestu? Jsem pořád těhotná?”
Pomalu se otočil a podíval se na ní. Pak zklonil pohled.
“Je mi to líto,” řekl nakonec tak potichu, že si nebyla jistá, jestli ho slyšela. “Vrátila jsi se v čase. Děti se můžou pohybovat pouze dopředu. Tvé dítě žije, no ne v tomto čase. Pouze v budoucnosti.”
“Ale…” začala rozechvěně, “Já myslela, že upíři můžou cestovat v čase pouze zpátky, ne dopředu.”
“Pravda,” řekl. “Obávám se, že tvoje dítě žije na místě a v čase bez tebe.” Opět zklonil pohled. “Je mi to tak moc líto,” dodal.
S těmito posledními slovy se otočil a odešel.
A Caitlin se cítila, jako kdyby jí někdo zabodl do srdce dýku.
