Kitabı oku: «Proměněná »

Kapitola první

Caitlin Paineová se vždycky obávala prvního dne v nové škole. Byly tu velké problémy, jako třeba seznamování se s novými přáteli, učiteli, ale i orientace v novém místě. Pak tu byly i menší problémy, jako nová skříňka na věci, vůně nového prostředí, zvuky, které se tam ozývaly. Ze všeho nejvíc se ale obávala těch pohledů. Vždycky měla pocit, že se na ni dívá snad úplně každý. Přitom všechno, co si přála, byla anonymita. Ale zdálo se, že té se nikdy nedočká.

Caitlin nechápala, čím je tak výjimečná. Se svými 165 centimetry nebyla nijak zvlášť vysoká a její hnědé vlasy a oči (a normální váha) jí dávaly pocit průměrnosti. Rozhodně nebyla tak krásná jako některé jiné dívky. Díky završeným osmnáctým narozeninám byla lehce starší než ostatní, ale ne dost na to, aby vyčnívala z řady.

Bylo v tom něco jiného. Něco, co způsobovalo, že se na ni lidé pokaždé museli podívat ještě jednou. Hluboko uvnitř cítila, že je jiná než ostatní. Ale nebyla si jistá, čím to je.

Pokud bylo něco horšího než první den v nové škole, pak to jistě byl první den v nové škole uprostřed školního roku, když všichni ostatní už měli spoustu času si zvyknout. Dnešek, její první den v novém místě a v polovině března, bude jeden z těch nejhorších vůbec. Tím si byla od rána jistá.

Ale ani v jejích nejšílenějších představách to nebylo takhle špatné. Nic, co kdy viděla – a že toho viděla už hodně – ji na tohle nemohlo připravit.

Caitlin stála před svou novou školou, byla to jedna z těch obrovských veřejných škol v New York City, v mrazivém březnovém ránu, a říkala si Proč já? Byla nevhodně oblečená, pouze ve svetru a legínách, a především naprosto nepřipravená na hlučný chaos, který ji přivítal. Byly tam stovky studentů, kteří křičeli, hulákali jeden na druhého a vzájemně se postrkovali. Víc než cokoliv jiného to připomínalo nádvoří věznice.

Bylo tam příliš mnoho hluku. Všichni se smáli příliš nahlas, nadávali až moc sprostě a strkali jeden do druhého až příliš hrubě. Skoro by si myslela, že se připletla do nějaké hromadné rvačky, kdyby tu a tam nezahlédla také úsměvy a uštěpačný smích. Všichni prostě měli jenom příliš mnoho energie a ona sama, nevyspalá, zmrzlá a unavená, jednoduše nemohla pochopit, kde se to v nich bere. Zavřela oči a přála si, aby to všechno prostě zmizelo.

Strčila ruce do kapes a něco tam našla: svůj ipod. Ano. Nasadila si sluchátka a pustila hudbu. Potřebovala ten lomoz něčím překrýt.

Jenže nic se nestalo. Podívala se, aby zjistila, že baterie je vybitá. Skvělý.

Zkontrolovala svůj telefon v naději, že tam třeba najde nějaké rozptýlení, cokoliv by bylo fajn. Žádné nové zprávy.

Rozhlédla se kolem po všech těch nových tvářích a cítila se osamoceně. Ne proto, že tu byla jediná bílá dívka – to ve skutečnosti docela uvítala. Několik z jejích blízkých kamarádů z předchozích škol bylo černé pleti, nebo hispánského, asijského či indiánského původu. A pár z jejích „přátel“, kteří jí později podrazili, byli běloši. Ne, tohle dozajista nebyl ten důvod. Cítila se sama, protože tihle byli z velkoměsta. Stála sama na betonovém dvoře. Hlasitý zvonek jí svým signálem umožnil vstup do této „oddechové zóny“, do které musela vstoupit skrz těžkou kovovou bránu, na jejímž vrcholu byly hustě spletené ostnaté dráty. Opravdu měla pocit, jakoby se dostala do věznice.

Když se dívala na masivní budovu školy, jejíž okna byla všechna zamřížovaná kovovými klecemi, nevylepšilo to její dojmy ani o píď. Vždycky si dokázala na novou školu zvyknout rychle, ať už byla velká nebo malá. Jenže všechny předešlé byly vždycky na předměstí. Byla tam tráva, stromy a nebe. Ale tady nebylo nic než město všude kolem. Cítila, že nemůže dýchat. A byla docela vyděšená.

Ozval se další hlasitý zvonek a ona se, společně se stovkami dalších, vydala směrem ke vchodu. Jedna velká holka do ní hrubě strčila, až jí vypadl z ruky její deník. Sebrala ho ze země (přičemž se jí rozcuchaly vlasy) a podívala se, jestli se ona dívka hodlá omluvit. Ale za tou už se dávno zavřela voda toho bručícího davu všude kolem. Slyšela kolem sebe smích, ale těžko říct, jestli byl určen jí nebo ne.

Pevně sevřela svůj deník. Byla to teď jedna z mála věcí, které ji držely nad vodou. Brala ho s sebou všude. Dělala si poznámky a kresby kdekoliv se zrovna nacházela. Deník byl něco jako mapa celého jejího dětství.

Konečně se dostala ke vchodu a musela se zmáčknout s ostatními, aby mohla projít dovnitř. Bylo to stejné jako snažit se nacpat do metra během odpolední špičky. Doufala, že až se dostane dovnitř, bude tam aspoň teplo, ale jakmile se ocitla za dveřmi, ucítila, že z chodeb vane studený průvan, který zimu snad ještě zhoršoval.

Ve vchodu stáli dva obrovští hlídači a spolu s nimi ještě další dva policisté, oblečení v uniformách newyorského policejního sboru. U boku měli připravené služební zbraně.

„POKRAČUJTE DOVNITŘ!“ řekl jeden z nich.

Nechápala, proč u vchodu do střední školy musí hlídat dva ozbrojení policisté. Její obavy se tím ještě zvýšily. A za chvíli ještě jednou, protože zjistila, že bude muset projít velkou bezpečnostní bránou. Takovou, jaké se používají na letištích.

Čtyři další ozbrojení policisté, spolu se dvěma dalšími hlídači, stáli na každé straně brány.

„VYPRÁZDNIT KAPSY!“ vyštěkl hlídač.

Caitlin viděla, že ostatní dávají obsah svých kapes do malých plastikových nádobek. Rychle je napodobila a vložila do nádobky svůj ipod, peněženku a klíče.

Potom prošla branou, která samozřejmě začala pískat.

„TY!“ vyštěkl hlídač. „Postav se tady stranou!“

No jistě.

Všichni se dívali, když musela zvednout ruce, zatímco hlídač ručním detektorem kroužil kolem celého jejího těla.

„Máš na sobě nějaké šperky?“

Zkontrolovala zápěstí a krk, a potom si najednou vzpomněla. Její křížek.

„Sundat,“ vyštěkl hlídač.

Byl to křížek po její prababičce, který jí darovala než zemřela. Malý, stříbrný křížek s vyrytým latinským nápisem, který si Caitlin nikdy nepřeložila. Její prababička jí tehdy pověděla, že ona jej dostala zase od své prababičky. Caitlin nebyla věřící a ve skutečnosti moc nerozuměla, co tyhle věci znamenají, ale věděla, že je stovky let starý a že je to zdaleka nejcennější věc, kterou má.

Caitlin vytáhla křížek zpoza košile, ukázala jej hlídači, ale nesundala ho.

„Raději bych si ho nechala,“ odpověděla.

Hlídač se na ní díval s ledově chladnou tváří.

Najednou se ozval hluk. Pár lidí vykřiklo a jeden z policistů chytil vysokého, hubeného kluka a natlačil jej tváří proti zdi. Potom mu z kapsy vytáhl malý nůž.

Hlídač se otočil a šel kolegovi na pomoc, zatímco Caitlin využila příležitosti a vmísila se zpátky do davu, který mířil dále do vstupní haly.

Vítejte na newyorské střední škole, pomyslela si Caitlin. Paráda.

Už teď začala odpočítávat, kolik dní zbývá do maturity.

*

Chodby školy byly snad nejrozsáhlejší, jaké zatím viděla. Nejdřív si říkala, že snad ani nemůžou být nikdy plné, ale jen o pár okamžiků později už byly přecpané lidmi, kteří se vzájemně strkali a tlačili do všech směrů. Ve škole musely být snad tisíce studentů. Nekončící záplava dalších a dalších tváří. Hluk uvnitř byl takřka nesnesitelný a ozvěna chodeb jej ještě násobila. Chtěla si zakrýt uši. Jenže neměla ani tolik místa, aby mohla zvednout lokty. Přes velikost toho místa začínala cítit klaustrofobii.

Zvonek znovu zazvonil a všechno kolem se zrychlilo.

Hned napoprvé pozdě.

Znovu se podívala na kartičku, kde měla číslo své třídy a konečně ji na druhém konci chodby uviděla. Pokoušela se proklestit si cestu přes to moře těl, ale nedařilo se jí pohnout se o víc než jenom o pár kroků. Nakonec, po několika marných pokusech, jí došlo, že prostě bude muset být trošku agresivní. Začala se pomocí loktů prodírat davem. Odtrčila jednoho po druhém a nakonec se opravdu dostala napříč celou chodbou a otevřela velké dveře, vedoucí do její třídy.

Připravila se na všechny ty pohledy patřící nové dívce, která přišla pozdě. Představila si učitele, který se na ni mračí, protože vyrušila ticho v započatém vyučování. Když ale skutečně vstoupila, čekal ji šok, protože nic nebylo tak, jak si myslela. Ve třídě, která byla určena pro třicet studentů, jich bylo padesát. Místnost byla naprosto přecpaná. Někteří seděli na svých místech, zatímco jiní procházeli chodbičkami a pokřikovali na sebe. Byl to chaos.

Zvonek zazvonil už před plnými pěti minutami, ale rozcuchaný učitel, oblečený ve zmačkaném obleku, ještě ani nezahájil vyučování. Vlastně seděl na své židli s nohama na stole, četl noviny a ignoroval vše, co se dělo kolem.

Caitlin došla k němu a položila na stůl svoji novou ID kartu. Potom tiše stála a čekala až se na ni podívá, ale on to neudělal.

Nakonec si odkašlala, aby upoutala pozornost.

„Promiňte.“

Učitel neochotně odložil noviny.

„Jsem Caitlin Paineová. Jsem tu nová. Myslím, že vám mám tuhle kartu ukázat.“

„Jenom tu supluju,“ odpověděl učitel a znovu mezi nimi vztyčil hradbu z novin.

Caitlin zaraženě stála.

„Takže,“ zeptala se,“…to znamená, že neděláte docházku?“

„Váš učitel se vrátí v pondělí,“ vyštěkl na ni. „On se o to postará.“

Caitlin si uvědomila, že jejich konverzace je tím u konce a vzala si zpátky svou ID kartu.

Potom se otočila směrem do třídy. Panující chaos se nijak nezmírnil. Pokud se dal najít nějaký klad pro dnešní den, určitě to byl fakt, že tu není nijak nápadná. Zdálo se, že se o ni naprosto nikdo nezajímá a vlastně si jí nikdo zatím ani pořádně nevšiml.

Na druhou stranu, pohled na přecpanou místnost jí příliš klidu také nedodal, protože se zdálo, že už tam opravdu není žádné další místo k sezení.

Obrnila se, sevřela pevně svůj deník a opatrně procházela uličkou. Její pohled byl upřený k zemi, když několikrát procházela mezi rozdováděnými studenty, kteří na sebe pokřikovali. Když se dostala až dozadu, mohla konečně v klidu přehlédnout celou místnost.

Nebylo tam jediné další místo k sezení.

Stála tam, připadala si jako idiot a zjišťovala, že si jí ostatní pomalu začínají všímat. Nevěděla co si počít. Rozhodně nemohla zůstat celou hodinu stát a suplující učitel nevypadal, že by ho to alespoň minimálně zajímalo. Znovu se rozhlédla kolem v zoufalé snaze přece jen nějaké místo objevit.

Z několika lavic opodál uslyšela smích a tentokrát si už byla jistá, že patří jí. Nebyla oblečená jako ostatní a ani jako oni v žádném směru nevypadala. Její tváře začala zalívat červeň, protože teď už se cítila velmi nápadná.

Když už se chystala třídu zase opustit, a možná dokonce i utéct pryč z téhle školy, uslyšela hlas.

„Tady.“

Otočila se.

V poslední lavici u okna, vstal od stolu vysoký mladík.

„Posaď se,“ řekl. „Prosím.“

Třída se trochu utišila a sledovala, jaká bude její reakce.

Vydala se k němu. Snažila se mu nedívat přímo do očí – velkých, sytě zelených očí – ale nemohla si pomoci.

Byl krásný. Měl hladkou olivovou pleť. Nedokázala říci, jestli byl černoch, hispánec, běloch nebo nějaká z kombinací, ale nikdy předtím neviděla tak jemnou a hladkou pleť, která by tak pěkně doplňovala ostře řezanou čelist. Jeho vlasy byly krátce střižené, hnědé a postava štíhlá. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co na tohle místo nijak nezapadalo. Vypadal křehce. Možná umělecký typ.

Nebylo jí podobné, že by jí někdo takhle zaujal. Její kamarádky se často do někoho bláznivě zakoukaly, ale ona nikdy nerozuměla proč. Až doteď.

„Kde budeš sedět ty?“ zeptala se.

Snažila se o nezaujatý tón hlasu, ale neznělo to nijak přesvědčivě. Doufala, že nepoznal, že je nervózní.

Široce se usmál a odhalil perfektní zuby.

„Přímo tady,“ řekl a odsunul se k velkému oknu, pořád ale jenom nějaký metr od ní.

Podívala se na něj a on odpověděl stejným způsobem. Jejich pohledy se setkaly. Říkala si, že se musí podívat jinam, ale nemohla to udělat.

„Dík,“ řekla a okamžitě se na sebe rozzlobila.

Dík? To je všechno, co ze sebe dostane? Dík!?

„Dobře, Baracku!“ zakřičel někdo. „Jen ať se ta hezká bělička pěkně usadí!“

Následoval smích, po kterém se hluk v místnosti opět znásobil, když je ostatní opět začali ignorovat.

Caitlin si všimla, že zahanbeně sklonil hlavu.

„Barack?“ zeptala se. „ Tak se jmenuješ?“

„Ne,“ odpověděl a zrudnul. „Tak mi jenom říkají. Jako Obama. Myslej si, že vypadám jako on.“

Zkoumavě se na něj podívala a uvědomila si, že opravdu trochu vypadá jako on.

„To proto, že jsem z poloviny černoch, z části běloch a z části portorikánec.“

„No, já ale myslím, že to je kompliment,“ řekla.

„Ne tak, jak to myslí oni,“ odpověděl.

Dívala se na něj jak si sedl na okenní parapet, viděla, že jeho sebevědomí silně opadlo a byla si jistá, že tenhle kluk je hodně citlivý. Možná dokonce zranitelný. Vůbec do téhle skupiny nepatřil. Bylo to divné, ale měla pocit, že by jej měla chránit.

„Já jsem Caitlin,“ řekla, podala mu ruku a dívala se mu do očí.

Překvapeně se na ní podíval a jeho úsměv se vrátil.

„Jonah,“ odpověděl.

Pevně jí stiskl ruku. Když pocítila jeho jemnou dlaň, která obklopila tu její, proběhlo její paží jemné mravenčení. Měla pocit jako by se její dlaň prolnula s jeho. Držel její ruku o sekundu déle, než by bylo vhodné, a ona si nemohla pomoci, aby se při tom na něj neusmívala.

*

Zbytek dopoledne rychle uběhl a když přišel čas jít do jídelny, Caitlin byla strašlivě hladová. Otevřela dvojité dveře a zůstala stát, udivena velikostí té místnosti a neskutečným hlukem, který v ní panoval. Uvnitř bylo snad tisíc studentů a všichni do jednoho křičeli. Vypadalo to spíš trochu jako tělocvična než jako jídelna. Až na to, že každých deset metrů stál hlídač a pozorně dohlížel na dění kolem.

Jako obvykle neměla nejmenší tušení, kterým směrem se vydat. Prohlížela si obrovskou místnost a konečně uviděla stojan s tácy. Jeden si vzala a vstoupila do něčeho, o čem si myslela, že je to fronta na jídlo.

„Hele nepředbíhej, ty mrcho!“

Caitlin se otočila a uviděla velkou, obézní dívku, která byla o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona, jak se na ni ošklivě mračí.

„Omlouvám se, nevěděla jsem…“

„Fronta začíná támhle!“ vyštěkla jiná dívka a ukázala palcem za sebe.

Caitlin se podívala a poznala, že v řadě za nimi je ještě minimálně stovka dalších. Vypadalo to alespoň na dvacetiminutové čekání.

Když se vydala podél řady na její konec, jeden ze studentů v řadě strčil do jiného a ten přímo před ní dopadl tvrdě na zem.

Útočník byl v mžiku na něm a začal jej bít pěstmi do obličeje.

Jídelna vybuchla nadšeným povykem a desítky ostatních se okamžitě shromáždily kolem rvačky.

"DEJ MU! DEJ MU!“

Caitlin s hrůzou v očích ustoupila o několik kroků zpět.

Konečně přispěchali čtyři hlídači aby roztrhli dva krví zbrocené rváče. Zdálo se, že s tím nijak zvlášť nepospíchali.

Když Catlin dostala své jídlo, rozhlédla se po místnosti v naději, že někde uvidí Jonaha. Ten ale nebyl nikde v dohledu.

Procházela chodbičkou kolem stolů, které byly plně obsazené studenty. Sem tam bylo několik prázdných míst, ale žádné z nich nepůsobilo příliš lákavě, protože byly vždycky přímo vedle velkých a hlučných skupinek přátel.

Nakonec se usadila u prázdného stolu až úplně na konci jídelny. U vzdáleného konce toho stolu seděl jenom jediný člověk. Malý, křehký čínský chlapec v chudém oblečení s hlavou neustále skloněnou nad jídlem.

Cítila se osaměle. Podívala se na svůj telefon, aby zkontrolovala, co je nového. Na Facebooku měla pár nových zpráv od spolužáků z předchozího města. Byli zvědaví, jak se jí v novém místě líbí. Nějak se ale necítila, že by zrovna na tohle chtěla odpovídat. Byli najednou tak vzdálení.

Caitlin pořád ještě cítila nevolnost z nervozity, kterou měla vždycky první den v novém místě, a tak skoro nic nesnědla. Místo toho se rozhodla myslet na něco jiného. Zavřela oči a představila si jejich nový byt v pátém patře špinavého domu bez výtahu, na 132. ulici. Její nevolnost se tím ale ještě zhoršila. Zhluboka dýchala a snažila se myslet na něco hezkého, na cokoliv hezkého, co ve svém životě měla.

Její malý bratr. Sam. Čtrnáctletý, který se ale choval, jako by mu bylo dvacet. Zdálo se, že si Sam nikdy pořádně neuvědomil, že je nejmladší a vždycky se choval jako její starší bratr. Všechno to věčné stěhování, poté co je táta opustil a zůstali jenom s matkou, Samovu povahu jen a jen zatvrdilo. Také ale viděla, že se ho jejich situace dotýká a že začíná být čím dál uzavřenější. Když se potom začal ve škole dostávat do častých rvaček, nebyla vlastně ani moc překvapená. Naopak se bála, že to může být časem ještě horší.

Když ale přišlo na Caitlin, Sam ji bezmezně miloval. A ona jeho. Byl jediný člověk, který s ní zůstával pořád, a na kterého se mohla spoléhat. Zdálo se, že v jeho drsném světě přece jen zůstalo jedno měkké místečko a to patřilo jí. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila od všeho zlého.

„Caitlin?“

Nadskočila.

S podnosem v jedné ruce a pouzdrem na housle v druhé, před ní stál Jonah.

„Nevadí ti, když se přidám?“

„Ano…teda ne,“ řekla zaskočeně.

Idiote, pomyslela si. Přestaň se chovat tak vyjukaně.

Jonah po ní střelil tím svým úsměvem a potom si sedl naproti. Seděl vzpřímeně s perfektně rovnými zády. Opatrně položil pouzdro s houslemi vedle sebe. Potom se spořádaně pustil do jídla. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co nedokázala tak úplně pojmenovat. Byl jiný než kdokoliv, koho předtím potkala. Působil, jako by byl z jiného století. A ani trošičku se na tohle místo nehodil.

„Jak to jde v tvůj první den?“ zeptal se.

„Ne tak, jak bych si přála.“

„Myslím, že vím, co myslíš,“ řekl.

„To jsou housle?“

Hlavou kývla směrem k jeho pouzdru. Držel si jej neustále blízko u těla, jednu ruku téměř pořád položenou na na něm, jakoby se bál, že by mu ho někdo mohl ukrást.

„Vlastně je to viola. Je jenom o trochu větší než housle, ale má úplně jiný zvuk. Mnohem měkčí.“

Violu nikdy předtím neviděla a přála si, aby ji vyndal z pouzdra a ukázal jí, jak vypadá. Ale on se k tomu evidentně nechystal a Caitlin nechtěla být dotěrná. Neustále měl na pouzdře položenou ruku a chránil jej, jakoby to byla nějaká velice osobní věc.

„Cvičíš často?“

Jonah pokrčil rameny. „Pár hodin denně,“ řekl, jako by se nechumelilo.

„Pár hodin!? Musíš být skvělý!“

Znovu jenom pokrčil rameny. „Myslím, že jsem OK. Spousta hráčů je lepších než já. Ale přesto doufám, že je to moje jízdenka pryč z tohohle místa.“

„Vždycky jsem chtěla hrát na piáno,“ řekla Caitlin.

„A proč nehraješ?“

Už už chtěla říct, nikdy jsem žádné neměla, ale potom se zarazila. Namísto toho jenom pokrčila rameny a sklonila zrak k jídlu na stole.

„Nepotřebuješ na to vlastní piáno,“ řekl Jonah.

Udiveně se na něj podívala, protože to bylo jak kdyby jí četl myšlenky.

„Máme tady ve škole zkušebnu. Ze všeho špatnýho, co tu je, je alespoň takhle jedna věc dobrá. Dají ti tam lekce zadarmo. Jediné, co pro to musíš udělat, je zapsat se na hodinu.“

Caitlininy oči se rozšířily.

„Vážně?“

„Před vchodem do hudební zkušebny je papír, kde se můžeš přihlásit. Ptej se po paní Lennoxové. A řekni jí, že jsi moje kamarádka.“

Kamarádka. Caitlin se líbilo jak to slovo zní. Líbilo se jí, že to řekl.

Široce se usmála. Pohledy se opět na moment setkaly.

Když se dívala do jeho zářivých, zelených očí, měla pocit, že se ho musí zeptat na milion dalších otázek: Máš přítelkyni? Proč jsi tak milý? To se ti vážně líbím?

Namísto toho se ale kousla do jazyka a neřekla nic.

V obavě, že jejich společný čas uteče příliš rychle, teď horečně přemýšlela, na co se ho ještě zeptat, aby prodloužila jejich konverzaci. Chtěla přijít na něco, čím by se ujistila, že se spolu zase znovu uvidí příště a že o to oba stojí. Jenže byla nervózní a nic jí nenapadalo.

Nakonec se konečně nadechla a otevřela pusu, ale přesně v ten moment začalo zvonit.

Místnost vybuchla novým ruchem odsunovaných židlí a i Jonah se postavil a vzal do ruky své pouzdro s violou.

„Jdu pozdě,“ řekl a sbíral ze stolu podnos.

Potom se podíval na ten její. „Můžu ho vzít taky?“

Podívala se na stůl a uvědomila si, že na podnos úplně zapomněla. Potom zakroutila hlavou.

„OK,“ odpověděl.

Chvíli stál a najednou působil nesměle. Zdálo se, že neví co říct.

„No…tak zase příště.“

„Uvidíme se,“ odpověděla hloupě téměř šeptem.

*

Když měla Caitlin svůj první den v nové škole konečně za sebou, čekalo na ní slunečné březnové odpoledne. I když foukal poměrně silný vítr, už jí nebyla vůbec zima. I když všichni kolem křičeli, když si razili cestu ze školy ven, ji už ten hluk nijak neobtěžoval. Byla spokojená a cítila se lehká jako pírko. Zbytek vyučování měla tak rozmazaný, že si ani nezapamatovala jméno jediného nového učitele.

A nemohla přestat myslet na Jonaha.

Přemýšlela jestli se v jídelně nechovala jako idiot. Přišlo jí, že jenom neustále zakopávala o vlastní jazyk a skoro na nic se ho ve výsledku nezeptala. Jediné, na co se ho dokázala zeptat, byla ta pitomá viola. Mohla se přece zeptal kde bydlí, odkud pochází a kam by se rád dostal na vysokou.

A ze všeho nejvíc přece měla zjistit, jestli má přítelkyni. Někdo jako on určitě musí s někým randit.

Přímo v tom momentě prošla kolem Caitlin hezká, krásně oblečená hispánská dívka. Caitlin si jí prohlédla od hlavy až k patě a na vteřinu si říkala, jestli by to třeba nemohla být přímo ona.

Caitlin zahnula na 134. ulici a na vteřinu zapomněla, kam se má vydat. Ze školy šla domů poprvé a na okamžik nevěděla, kde přesně jejich nový byt je. Stála na rohu a snažila se zorientovat. Slunce mezitím zakryla rychle plynoucí oblačnost a společně s větrem způsobila, že jí zase začala být zima.

„Hej, amiga!“

Caitlin se otočila a uvědomila si, že stojí přímo před zaplivanou rohovou vinárnou. Čtyři ošuntělí chlapíci seděli na plastikových židlích na chodníku a chladného počasí si evidentně naprosto nevšímali. Všichni se na ni křenili, jako by měla být jejich dalším soustem k obědu.

„Pojď sem k nám, zlato!“ zakřičel jiný.

Caitlin si vzpomněla.

132. ulice. To je ono.

Rychle se otočila a svižným krokem přešla na druhý chodník. Přitom se několikrát opatrně ohlédla, aby zjistila, jestli ji ti muži nesledují. Naštěstí zůstali tam, kde byli.

Studený vítr ji kousal do tváří a zároveň ji pořádně probudil, stejně jako drsná realita nového sousedství, do kterého se právě přistěhovali. Při pohledu kolem sebe viděla opuštěná auta, zdi pomalované grafiti, ostnaté dráty na vrcholcích plotů, mříže v oknech a najednou se cítila velmi opuštěně. A taky vystrašeně.

Do jejich bytu to bylo jenom přes tři bloky, ale jí to teď přišlo jako šílená vzdálenost. Přála si, aby tu s ní teď byla nějaká kamarádka – nebo ještě lépe Jonah – a říkala si, jestli tudy opravdu zvládne sama chodit každý den. Zas a znovu se rozzlobila na svou matku. Jak ji může pořád stěhovat z jednoho místa na druhé a většinou navíc na taková, která od začátku nenávidí? Kdy už tohle skončí?

Uslyšela nějaký hluk.

Caitlinino srdce se rozbušilo, když si všimla, že se nalevo přes ulici něco děje. Zrychlila chůzi a pokoušela se klopit zrak na chodník před sebou, ale když se přiblížila, nemohla neslyšet křik a zlomyslný smích. Nemohla si pomoci, aby se nepodívala, co se tam děje.