Kitabı oku: «Spona pro dědice», sayfa 2
Kapitola třetí
Sebastian se během rozhovoru s Ashou a Vincentem snažil skrýt frustraci. Samozřejmě, že když mu oba mohli číst myšlenky, nebylo snadné před nimi cokoli skrýt.
„Uprchlíci nemůžou zůstat ve stanech napořád,“ řekl.
„Není to napořád,“ ujistil ho Vincent. „Jde jen o nezbytnou dobu, než armáda, která nás ohrožuje, odtáhne pryč. “
„Pokud se jim to nelíbí,“ navázala Asha, „můžou jít ven a postavit se jí. Uprchlíci štít kolem Kamenova neudržují. Oni útočníky nezabíjejí. Měli by být vděční.“
Vděční za to, že trčí ve stanech. Vděční za to, že přišli o své domovy a své milované. Vděční za to, že museli žádat o pomoc.
„Tak jsem to nemyslela,“ řekla Asha a znovu tím dala najevo, jak hluboko v jeho myšlenkách se toulá.
Sebastian se zadíval na místo, kde seděla Emeline s Corou. Cora měla v náručí jeho dceru, Violet a zdálo se, že je spokojená. Sebastian za to byl vděčný. Věděl, jak moc se jí dotkla Aidanova smrt.
„Emeline, můžeš mi pomoct?“ zeptal se. „Asha se mi dívá do myšlenek.“
Emeline došla ke skupince a střelila po spoluvůdkyni Kamenova nepřátelským pohledem. Sebastian měl pocit, že se jeho mysl zahaluje do nějakého pláště a předpokládal, že tak Emeline Ashu zablokovala.
„Touhle clonou bych prošla jako nic,“ řekla Asha.
Emeline se kysele usmála. „Ne, neprošla. A kdybys byla trochu vychovaná, nebyla by potřeba.“
„Proč chtějí lidé skrývat své myšlenky, když nemyslí na nic špatného?“ opáčila Asha, ale znělo to tak, že svému argumentu sama nevěří.
„Snažíme se pro všechny lidi najít to nejlepší místo,“ řekl Vincent. „Ty jsi náš král, Sebastiane.“
Asha se na něj překvapeně podívala a Sebastian měl pocit, že mezi nimi probíhá tichá komunikace. Emeline mu jejich výměnu názorů přetlumočila.
„Asha tvrdí, že Sophia možná je jejich královna, ale ty jsi vdovin syn a ona tě nemůže poslouchat. Tvrdí, že oba dobře ví, že jejich skutečnou královnou je Violet.“
Emeline se ušklíbla, když si všimla, jak se Asha tváří.
„Za tohle se nestydím,“ řekla Asha. „Princezna Violet je jednou z nás. Patří sem a bude z ní dokonalá královna.“
„Jednoho dne,“ souhlasil Sebastian. Nelíbilo se mu ale, jakým způsobem to Asha řekla. V jejím podání to znělo tak, že na něm a Sophii nijak nezáleží. Jako kdyby existovali jen proto, aby přivedli na svět Violet.
„Sebastian je náš král,“ pronesl Vincent. „Sophia je naše královna a Kamenov korunu podporuje. Vybudují svět, ve kterém budeme moct žít, Asho.“
„Vždyť nemají ani svět, ve kterým by mohli žít oni sami,“ pronesla Asha a ukázala na stany. „Zachránili jsme je, ale oni si stěžují, že mají jen stany. A že mají málo jídla. A že jim můžeme číst myšlenky. My jsme vyčerpaní z toho, jak je chráníme a oni si říkají, že je zabijeme ve spánku.“
„Chce to čas, Asho,“ pronesla Emeline. „Chce to jen—“
Sebastian viděl, jak náhle ztuhla a její pohled se rozostřil. Okamžitě věděl, co to znamená: viděla něco, co bylo daleko za hranicemi městečka, ve kterém se skrývali.
„Co se děje?“ zeptal se Sebastian, když Emeline zamrkala a probrala se z transu. „Co jsi viděla, Emeline?“
„Není tu bezpečno,“ řekla. „Viděla jsem… viděla jsem, jak štít povoluje a Nová armáda se hrne do Kamenova.“
„To není možné,“ zavrtěl hlavou Vincent. „Štít je neproniknutelný. Posledně jsme nepřítele odrazili bez větší námahy.“
„Viděla jsem to,“ trvala na svém Emeline. Pak se zadívala na Sebastiana a ten viděl, že to myslí vážně. „Musíme dostat Violet do bezpečí.“
Sebastian překvapeně zamrkal, ale musel s ní souhlasit. Pokud se měl Pán vran dostat do Kamenova, museli Violet dostat pryč. Všichni se museli dostat pryč.
„Violet ale odvést nemůžeš,“ řekla Asha. „Je jednou z nás!“
Sebastian se k ní obrátil, překvapil ho její ochranitelský tón. „Violet je moje dcera,“ řekl. „A nehodlám ji ohrozit.“
Viděl, jak Asha vrtí hlavou. „Nic jí nehrozí. Vincent má pravdu. Do Kamenova se nikdo nedostane.“
„Viděla jsem, že se to stane!“ odporovala Emeline.
„Kam bychom ji mohli vzít?“ zeptal se Sebastian. Kdyby se dostali na pobřeží, mohli by vyrazit do Ishjemme, ale to by znamenalo, že opustí království, které právě získal. Ztratili by ho dřív, než se Sophia stihne vrátit.
„Těžko někde najdeš lepší ochranu než tady,“ upozornil ho Vincent. „Jediné místo, které by mohlo být silnější, bylo možná Monthys v době, kdy ještě mělo svoji obranu, ale Monthys padlo.“
„Což znamená, že nepřítel tam teď není,“ podotkla Emeline.
„Přesto nemá dobrou ochranu,“ řekl Vincent. „V době před občanskými válkami ho chránily vrstvy magie a kamene, ale teď…“
Sebastian slyšel, jaké to tam bylo teď. Poškozené a v troskách. Ulf s Frigou se to tam pokusili obnovit, ale ti teď byli po smrti. Zabil je Pán vran. Nová armáda skrz Monthys asi jen prošla, ale považovat to tam za bezpečné by bylo šílenství.
„Monthys přitáhne lidi,“ řekla Emeline. „A pozůstatky magických ochran jsou určitě ještě na místě. Bude možné je znovu aktivovat.“
„Magickou obranu máme tady,“ nedala se Asha. „Violet je jediný důvod, proč jsme vám dovolili sem přijít.“
„Není jediný důvod,“ upozornil ji Vincent.
Asha po něm střelila tvrdým pohledem a Sebastian měl zase pocit, že se o něčem dohadují. Přesto ho ale zaujalo, co teď Asha řekla.
„Vzali jste sem uprchlíky jen kvůli mojí dceři? Bylo to kvůli útržku nějaké vize, kterou jsi měla?“
Asha se zatvářila nepřístupně. „Neměla jsem ji jen já. Všichni, kdo mají nadání, viděli přicházející královnu. To nelze popřít.“
„Svoji budoucnost si má dcera vybere sama,“ řekl Sebastian. „Udělám, co budu muset, abych ji udržel v bezpečí a ona si mohla vybírat. Budu za ni bojovat, když budu muset. Na to nezapomeň, Asho.“
„Nejsme nepřátelé,“ pronesl Vincent. „Jsme—“
Sebastian se nedozvěděl, kým přesně jsou, protože právě v tu chvíli se rozezněly zvony, které signalizovaly, že se za hranicemi města něco děje.
„Musíme jít,“ řekla Emeline. „Už je to tady.“
„Jsme tu v bezpečí,“ trvala na svém Asha. „Tohle je jen plán, jak princeznu Violet dostat pryč od jejího lidu.“
Sebastian ji ignoroval a rozběhl se k hranicím Kamenova. Štít, který vytvářeli jeho obyvatelé, byl stále na místě. Udržovali ho kamenovští shromáždění v kruhu uprostřed městečka.
Před Kamenovem čekal oddíl Nové armády. Děla namířená na město, jízda rozptýlená kolem vytvářela rojnici. Sebastiana ale zaujaly postavy, které vykročily z řady. Okamžitě poznal Pána vran. Muž s oholenou hlavou po jeho boku nebyl tak snadno rozpoznatelný, ale choval se tak, jako by byl roven Pánovi vran.
„To je Endi,“ řekla Emeline. „Sophiin bratranec.“
„Ten, který nás zradil tím, že odplul s polovinou invazní flotily?“ zeptal se Sebastian. Tohle věděl jen z doslechu, s Endim se nikdy přímo nesetkal.
„To je on,“ přikývla Emeline.
„Co dělá u Pána vran?“ zeptal se Sebastian.
„Nic dobrého to nebude,“ odpověděla Emeline. „Sebastiane, musíme pryč. “
Mezitím se začali shromažďovat kamenovští válečníci i uprchlíci, kteří byli schopní boje. Všichni se pohybovali překvapivě sebevědomě, i když pak si Sebastian uvědomil, že to bude způsobené štítem, který je chránil. Dokud byl štít na místě, nebylo se čeho bát. Byli v bezpečí.
Tak proč Emeline viděla zkázu Kamenova?
Sebastian se ani nehnul, snažil se jít příkladem svým lidem, i když cítil, jak ho sebevědomí opouští. Sophia byla pryč, což znamenalo, že vládcem království je teď on. To on musel všem dodávat sílu. Kdyby ukázal strach, propukla by panika.
Endi pomalu pokračoval ke hranicím Kamenova. Každých několik kroků se zastavil a prováděl něco s věcmi, které neslo několik služebníků. Vytvářel značky pomocí zlaté tyčinky a četl něco z knihy.
„Může ho někdo střelit?“ zeptal se Sebastian.
„Na takovou vzdálenost?“ zeptal se Vincent, ale začal nabíjet mušketu. „Asi to nevyjde, ale můžeme to zkusit.“
Kamenovští válečníci si začali připravovat zbraně. Sebastian měl pocit, že jim to trvá nekonečně dlouho.
„Palte!“ vykřikl Vincent a přes vřesoviště prosvištěla salva kulí. Všechny Endiho zdaleka minuly. „Je příliš daleko. Možná bychom ho trefili dělem.“
Sebastian tušil, že to nevyjde. Endi se pohyboval příliš rychle na to, aby bylo možné ho zaměřit dělem. Už samotná myšlenka na využití dělostřelectva kvůli palbě na jednoho člověka byla směšná. Přímý útok také nepřipadal v úvahu, protože přitom by museli spustit štít.
Mohli jen čekat.
Sebastian sledoval Endiho, který pomalu procházel kolem Kamenova. Obešel ho skoro celý dokola. Z nějakého důvodu měl Sebastian pocit, že je nutné ho zastavit dřív, než ten okruh dokončí. Silou ho porazit nemohli, ale možná mohl zvítězit rozum.
„Endi,“ vykřikl. „Endi, já jsem Sebastian. Sophiin manžel.“
Viděl, jak se Endi zastavil a zadíval se na něj.
„Vím, kdo jsi,“ odpověděl Endi.
„Bylo by snadnější si promluvit, kdybys byl blíž.“
„Bylo by pak snadnější mě zastřelit,“ podotkl Endi. „A vy už jste ukázali, že jste ochotní to udělat.“
„Co to děláš, Endi?“ zeptal se Sebastian. „Jsi bratranec mojí ženy. Moje dcera je tvojí krve. Neměl bys pomáhat našim nepřátelům.“
Endi na něj dlouho jen tak hleděl. „Kdyby byla rodina tou jedinou věcí, na které záleží, zemřel bys s tou svojí a moje rodina by mě nevyhnala.“
„Ale teď pomáháš Pánovi vran!“ vykřikl Sebastian. „Víš, jak zlý je. Zaútočil na Ishjemme, tvoji rodinu i tvé přátele!
„Alespoň pro mě má nějaké místo!“ vykřikl Endi. Sklonil se a udělal zlatou tyčinkou posledních několik značek. Zdálo se, že si přitom něco mumlá. Rychle jako útočící had se obrátil a bodl jednoho a pak druhého sloužícího. Jejich krev skropila zemi.
Místa, kudy procházel, se náhle rozzářila krvavě rudou barvou. Zdálo se, že vzduchem nad nimi víří energie. Sebastian měl na okamžik pocit, že zaslechl nářek umírajících odněkud z městečka. Ohlédl se a viděl, jak se z kamenného kruhu uprostřed potácejí lidé. Někteří se chytali za hlavu a jeden z nich upadl obličejem na zem. Už nevstal.
Pak se podíval zpět a viděl, jak se štít kolem Kamenova vlní a pak padá. Ozvaly se rohy a trumpety, jejich zvuk rezonoval vzduchem. Zaduněla koňská kopyta a doplnil je zvuk pochodujících lidí.
Sebastian viděl, jak se Nová armáda dala na pochod a nebylo už nic, co by ji zastavilo.
Kapitola čtvrtá
„Vy umíráte?“ zeptala se Sophia, protože nemohla uvěřit vlastním uším. Šok se v ní přeléval jako střídající se studené a horké vlny. Chtěla něco udělat, cokoli, jen aby tomu nemusela uvěřit. Sienne se k ní konejšivě přitiskla, ale to na situaci nic neměnilo.
„Nemůžete umírat,“ řekla Kate. „Takhle ne. Ne po tom, čím jsme si prošli. Takhle to být nemělo.“
Sophia cítila zármutek, který se sestry zmocnil, viděla slzy, které se jí hnaly do očí. Šokovalo ji to skoro stejně jako celá tahle situace, protože Kate nikdy nebrečela. Vždycky se raději rozčilila, aby nemusela být smutná.
„Neplakejte, drahouškové,“ ozvala se matka a rozpřáhla ruce. Sophia vstala a zamířila k ní. Viděla, že Kate udělala totéž. „Tohle se blížilo už dlouho.“
„Ale my vás zrovna našli,“ trvala na svém Sophia, jako by to snad k něčemu bylo. Věděla, že takhle to na světě chodí, i když by nemělo. Vážně by to mělo být jinak.
„Hlavní je, že jste nás našli,“ pronesl otec. „Máme možnost být zase rodina, i když jen nakrátko.“
Sophia viděla, jak sebou trhnul a zajel si rukou ke hrudi. Teprve teď si uvědomila, jak krátký může být jejich společný čas.
„Nejde s tím něco udělat?“ zeptal se Lucas. Sophia viděla, že se snaží skrýt své pocity. Nelíbilo se jí to. Chtěla, aby tu s nimi byl jejich bratr. Ne jen jeho skořápka.
„Něco jít musí,“ souhlasila Kate. „Kdybych pořád měla svoji moc, vyléčila bych vás. Kdybych o ni nepřišla…“
„Byla bys pořád otrokem jedné z nejstarších věcí v naší zemi,“ dokončila za ni jejich matka. „Tohle není tvoje chyba, Kate.“
„Ne, může za to vdova,“ štěkla Kate. „Ona a její přisluhovači. Ona je sice mrtvá, ale oni stále žijí. Všechny je najdu a zabiju.“
„Kate,“ pronesla jemně Sophia. „Teď není čas se rozčilovat.“
„Proč nejsi rozčílená ty?“ opáčila Kate. „K čemu je všechna ta moc, když nám nevrátí naše rodiče? Proč toho musíme pořád tolik obětovávat?“
Sophia chápala, že tím Kate nemyslí jen jejich rodiče, ale všechny ostatní věci, které se jim v životě staly. Všechnu bolest a utrpení.
„Musíme, protože někdy si to tak žádá osud,“ řekla matka. „Já vím, že jste viděli jen útržky toho, co se stane, Sophie, Lucasi. Já tahle vidění měla celý život. Čeká nás období ohromné moci. Viděla jsem válku i to, jak ta válka rozhodne o osudu celého světa.“
„Vdovu jsme porazili,“ řekla Sophia.
„A na pobřeží teď stojí Nová armáda,“ přikývla jejich matka. „Vede ji Pán vran. Kam přijde, tam zabíjí.“ Podívala se na Kate. „Je mi to líto, drahoušku, ale Will je mrtvý.“
Sophia cítila, jak se přes její sestru přelila vlna zármutku a bolesti. Jako by dostala zásah dělovou koulí. Pokusila se Kate obejmout, ale ta se od ní odtáhla. Nedovolila sestře, aby se jí dotkla.
„Ne, to nemůže být pravda. Určitě se pleteš,“ řekla. „Will… nemůže být…“
„Viděla jsem to,“ vysvětlila matka. „Zdálo se mi o pádu Ashtonu, viděla jsem okamžik, kdy obětoval svůj život, aby mohli ostatní utéct. Zachránil Sebastiana, poslal ho i s Violet pryč. Nechal vybuchnout dělo, které bránil, Pán vran přežil jen tak tak.“
Sophia čekala, že se v tu chvíli její sestra zlomí. Dokonce ani Kate nedokázala být silná věčně. Pokusila se se sestrou spojit v myšlenkách, ale zjistila, že je sestřina mysl obklopená stěnou ze žhavého vzteku. Kate nehnutě stála snad celou věčnost a teprve pak znovu promluvila.
„Jak ho zabiju?“
Procedila ta slova skrz zuby a čišela z ní přitom zuřivost.
„Tohle je temná cesta, Kate,“ pronesla jejich matka.
„Takhle to mělo být už od začátku,“ odpověděla Kate.
Sophia viděla, jak si jejich rodiče vyměnili pohledy.
„Jsou věci, které vy tři budete potřebovat, abyste se připravili na nadcházející bitvu,“ prohlásil jejich otec.
„Na nich mi nesejde,“ zavrtěla hlavou Kate. „Sejde mi jen na tom, aby zemřel ten, kdo nese vinu na Willově smrti!“
„K tomu budeš potřebovat svoji moc,“ upozornila ji matka. „Cesta k ní stále existuje, je ale poškozená.“
Sophia natáhla ruku, aby ji položila sestře na rameno. Kate jí to tentokrát dovolila.
„Najdeme způsob, jak ho zabít,“ pronesla. „I bez tvojí moci jsi pořád moje sestra, jsi—“
„Kdybych měla svoji moc, nebyl by Will mrtvý,“ řekla Kate. Sophia viděla, jak se zadívala na jejich matku. „Jak ji získám zpět?“
„Existuje jedno místo,“ odpověděla matka a sklonila hlavu. „Souhlasí to s tím ostatním, co jsem viděla. Pokud to opravdu chcete udělat…“
Sophia věděla, že ani teď nemají na vybranou.
„Chceme,“ řekla. „Pomůžeme Kate získat zpět její moc. Porazíme Pána vran.“
Viděla, jak jejich matka zavrtěla hlavou. „Tohle není věc, kterou byste mohli udělat všichni společně. Je třeba udělat tolik věcí a přitom je tak málo času. Svět závisí na úkolech, které teď čekají vás všechny.“
„Na jakých úkolech?“ zeptala se Sophia.
Viděla, jak se matka zamračila, zavřela oči a odmlčela se. Opřela se a teprve pak pokračovala. „Jed je stále silnější. Já… zapomněla, jak to bolí.“
„Musíme to udělat,“ pronesl jejich otec. Přistoupil k Sophii a vzal ji za ruku. Sotva se jí dotkl, zjevilo se jí v mysli nové vidění.
Měla před sebou Monthys, jejich starobylé sídlo, které se táhlo po krajině vysočiny. Viděla ho tak, jak nikdy dřív. Obklopovaly ho mihotavé vrstvy moci. Jedna pronikala skrz druhou a všechny byly neskutečně mocné. Zdálo se, že tvoří síť, která má za úkol chránit to, co je uvnitř. Síť byla nějakým způsobem spojená se zemí. Přesto v té síti ale něco chybělo. Bylo vidět matná místa bez ochrany a bez nich bylo Monthys jen ruinou. Na pěti místech se vznášely symboly a když se na ně Sophia zadívala, okamžitě pochopila, co znamenají.
Kámen, led, oheň, stín, duše, ozval se matčin hlas. Někteří z nejstarších lidí nadaných magií věřili, že to jsou věci, ze kterých je stvořený náš svět a pro každou z nich našli na světě její místo.
„Kamenov a Ishjemme?“ pronesla nahlas Sophia.
I další, ozval se otec a přidal se do rozhovoru. Každé místo ukrývá jeden ze základů našeho světa. Zdroj moci. Morgassa bývala sídlem ohně. Pak se ale její vládci rozhodli, že nechtějí nechávat něco tak cenného uprostřed pouště. Musíš ten oheň získat, Sophie, a využít ho.
Ill Ysbryd je podivné místo, poslala jí myšlenku matka. Věci tam jsou současně skutečné, ale i neskutečné. Tam bude muset jít Lucas. Uspěje jen s pomocí, ale musí věřit tolik, aby šel sám.
Místo jménem Si je ale ještě nebezpečnější, upozornil ji otec. Bojím se o tvoji sestru. Najde to, co hledá, ale co pak?
Vize skončila, nebo měla Sophia alespoň pocit, že už je po všem. Bylo těžké mít jistotu, protože v místnosti, která byla stále plná magie. Viděla na podlaze obrysy světa stejně jako na Lucasově disku. Linky zářily jasným světlem a jako by se do podlahy na pěti místech vypálily otvory, které zářily ještě jasněji než všechno ostatní.
Sophia si je prohlížela. Jeden z nich zářil přímo v jejím království. Druhý byl poblíž – na místě, kde věděla, že je Ishjemme. Třetí byl v samém středu mapy. Dva další byly úplně mimo. Jeden na ostrově obklopeném korálovými útesy a další ve městě ukrytém v horách uprostřed širé planiny. Zdálo se, že v okolí není nic, krom řeky, která skrz něj protékala.
„Jsou hrozně daleko,“ pronesla Sophia.
Lucas přikývl. „Proto nemůžeme jít společně. Půjdu na místo duše a najdu tam její základ. Zvládnu to.“
„Já půjdu sem,“ prohlásila Kate a poklekla, aby přitiskla prst na Si. „Pokud to musím udělat, abych zabila Pána vran, udělám to. Přinesu nám ten základ.“
„Což znamená, že já musím přesvědčit morgasského krále Akara,“ přikývla Sophia. Nezdálo se to nijak obtížné. Tedy až do chvíle, kdy si uvědomila, že se jim snažil zabránit dostat se na tohle zapomenuté místo. Dokonce i karavana, kterou s nimi poslal, by je dovedla někam jinam. Když se nad tím Sophia zamyslela, bylo vše obtížnější, než se zdálo.
„Zvládneš to,“ ujistil ji Lucas. „Uspějeme.“
„Zabiju kohokoli, kdo se mě pokusí zastavit,“ pronesla Kate s tvrdým výrazem.
„Kate—“ začala Sophia, ale Kate jen prudce zavrtěla hlavou.
„Mlč. Potřebuju to. Musím zuřit, protože pokud nebudu zuřit, nic ze mě nezbude. Tohle udělám. Udělám, co je nutné udělat. A navíc to vypadá, že na místě, kde žijí stíny, stejně nebude nic hezkého, ne?“
„Asi ne,“ pronesla Sophia. Zadívala se na rodiče, doufala, že jim dají nějakou radu nebo že jí pomůžou přesvědčit Kate, že je i nějaký lepší způsob než zabíjení.
Jejich rodiče teď ale seděli na divanu a ani se nehnuli. Měli zavřené oči a kolem nich se vznášela magie. Sophia cítila, jak se jí zadrhl dech. Udělala několik kroků a vzala matku za rameno. Zatřásla jí.
„Matko, slyšíš mě? Matko, otče?“
Oba byli až příliš nehybní. Dokonce ani jejich hrudi se nepohybovaly. Matčina kůže byla příliš chladná na dotek, teplo z ní vyprchávalo spolu s magií. Kolik sil vložili do posledního kouzla? Jak moc jedu kvůli tomu do sebe nasáli? Ukázali svým třem dětem, kam mají jít, ale sami přitom… sami se přitom otevřeli jedu tak, že na ně měl mnohem větší vliv než v předchozích letech.
Sophiini rodiče byli mrtví.
Kapitola pátá
Nová armáda se dala na pochod a Sebastian věděl, že bez magického štítu kolem Kamenova nemají šanci ji odrazit. Nedokázali to v Ashtonu ani v žádném jiném městě království, tak proč by to měli zvládnout tady, v městečku s pár tisíci obyvatel?
„Protože musíme,“ řekla Asha a tasila přitom meč a pistoli. „Musíme je odrazit jinak Violet nedospěje a nestane se tím, kým jsem ji viděla v naší vizi.“
Sebastian ignoroval, že mu už zase četla myšlenky. Stačilo, že je připravená pomoct a že tam byla, když přišla první vlna útočníků.
Tu přivítala palba z mušket a pistolí, útok se trochu zpomalil, protože zasažení muži padali pod přívalem kulí a šípů. To ale nestačilo. Nemohlo to stačit, protože nebyl čas nabíjet. Několika obráncům se podařilo vystřelit podruhé – ať už měli záložní zbraně nebo přebíjeli rychleji než ostatní. Nepřítel se ale pořád blížil, nevšímal si padlých spolubojovníků. Nepřátelé se hnali ke stěně obklopující městečko.
Sebastian pozvedl meč a připravil se na střetnutí s nepřítelem, který přišel, aby se zmocnil jeho dcery. Prvního muže, který se k němu přiblížil, sekl přes krk a zpětným švihem sekl druhého.
Zabíjel nepřátele v dosahu, ale těch nijak neubývalo. I tak se ale snažil vymyslet, jak by mohl zachránit ostatní. Viděl kamenovské válečníky bojující po boku ashtonských uprchlíků. Všichni bojovali bez nějakého většího plánování, prostě se jen snažili udržet. Na nějaké složité strategie ani nebyl čas, bylo třeba jen zůstat stát a bojovat.
Ucítil, že se ho někdo dotkl a prudce se otočil. Pozvedl meč k útoku, ale v tu chvíli si uvědomil, že to byla Emeline.
„Musíme se dostat k Violet!“ vykřikla do třeskotu čepelí a praskání bojové magie. Kamenovští válečníci používali moc způsobem, díky kterému byli tucetkrát nebezpečnější než normální vojáci. Někteří se pohybovali rychleji, než by zvládl obyčejný člověk, někteří vrhali těžké balvany, jako by nic nevážily a jeden z nich dokonce zapaloval nepřátele myšlenkou.
I přes svoje magické schopnosti, i přes to, že se mohli domlouvat myšlenkou a cítit každého blížícího se nepřítele, nemohli vzdorovat takové početní převaze, která se na ně valila. Sebastian viděl jak jeden válečník padl v obklíčení nepřátel. Bylo jich kolem něj tolik, že neměl kam uhnout. Pokusil se mu vyrazit na pomoc, ale Emeline ho chytila za ruku.
„Tady nic nezmůžeš, Sebastiane,“ řekla. „Obránci tě nepotřebují, ale tvoje dcera ano!“
Sebastian polkl. Neměl na vybranou, ne, když byla jeho dcera v nebezpečí. Musel ji dostat pryč.
„Kde je?“ vyhrkl.
„Cora ji určitě vzala k nám domů,“ odpověděla Emeline. „Rychle, než budou úplně všude.“
Rozběhli se k malému stavení. Pospíchali pryč od útočících vojáků. Sebastian viděl několik nepřátel, jak útočí na ashtonského uprchlíka. Zabil jednoho z nich mečem, ale ani se nezastavil. Nebyl čas na nic jiného než na běh. Pokud se k Violet nedostanou včas, bude vše ztraceno.
Všiml si čtveřice vojáků stojících u dveří do stavení. Zařval a rozběhl se k nim. Jeden se otočil a Sebastian mu prosekl hrdlo. Další ztuhl se zdviženým mečem a Sebastian ho bodl do hrudi. Meč se mu v něm zasekl, takže ho pustil a vrhl se na třetího. Srazil ho k zemi a tasil od pasu dýku. Začal ho bodat a volnou rukou přitom držel muže za zápěstí ruky, ve které svíral meč. Voják rychle ochabl a když Sebastian vzhlédl, viděl, jak se nad ním tyčí poslední nepřítel a napřahuje meč…
Ze strany se na něj vrhla Asha. Probodla ho s nevídanou rychlostí.
„Zdá se, že jsi měl pravdu,“ řekla. „Musíme odsud dostat princeznu Violet někam pryč. “
Sebastian vstal a nespouštěl z ní přitom zrak. Nebyl si jistý, jestli je Asha právě teď tou nejlepší společnicí.
„Tak to jsi pitomec,“ řekla v odpovědi na jeho myšlenky. „Bojuji stejně dobře jako kdokoli jiný tady a položila bych za ni svůj život. Její přežití je teď to jediné, na čem záleží.“
Sebastian předpokládal, že to myslí vážně a každopádně nebyl čas se hádat. Viděl, jak se Vincent snaží řídit obranu u ochranné zdi, ale obránci přesto krok za krokem ustupovali.
Vrazil do stavení a všiml si dalšího mrtvého vojáka ležícího na zemi. Nad ním stála Cora s Violet v šátku na hrudi a mečem v ruce.
„Dobrá práce,“ pochválila ji Asha. Tohle bylo snad poprvé, kdy Coře projevila uznání.
„Musíme odsud pryč,“ pronesla Cora a zdálo se, že ji mrtvý muž u jejích nohou vůbec nezajímá. Violet byla překvapivě tichá a cucala cíp plátna namočeného v mléce.
„Ale jak?“ zamyslel se Sebastian nahlas, když vyhlédl z okna stavení. Snažil se najít mezeru mezi bojujícími muži. Kdyby se jim podařilo dostat se ke koním, mohli by utéct do vřesoviště. Všude kolem ale byli vojáci a Sebastian viděl i vrány kroužící na nebi. Nepochybně pátrali po jakékoli známce Violetiny přítomnosti.
A co hůř, Sebastian si hned všiml přítomnosti Pána vran na hranici tábora. Kamenovští válečníci na něj zaútočili a on odpověděl protiútokem. Sekal je, uhýbal a uskakoval, otáčel se a posílal jim do obličejů vrány. Sekal je svým soubojovým mečem. Muži byli všude kolem něj, ale zdálo se, že on vždy přesně ví, kam se podívat a kterým směrem uhnout. Ještě horší byla smrt, která se téměř hmatatelně vznášela ve vzduchu. Jeho síla byla děsivá. Do cesty se mu postavil další muž a Pán vran ho širokým sekem přeťal napůl. Dalšího odkopnul a zlámal mu přitom žebra.
Pak se objevil Vincent a pán vran se přikrčil právě včas, aby kule z Vincentovy muškety zasáhla vojáka za ním. Vincentova dlouhá čepel nebyla tak mrštná jako rapír Pána vran, ale Vincentovi se přesto dařilo uskakovat a udržovat si odstup. Asha se zatvářila, jako by se mu chtěla rozběhnout na pomoc, ale pak si Sebastian všiml, že se zaměřila na kamenný kruh.
„Pokud se k němu dostaneme, dostanu nás pryč. “
„Asho,“ ozvala se Emeline. „Tohle nevyjde. Kouzlo, které seslal Endi—“
„Nehodlám se do toho kruhu postavit,“ řekla. „Musíme získat základní kámen, který je v jeho středu. Pomozte mi! Nechci, aby Vincent zemřel zbytečně.“
Vyběhla ze stavení a mířila přímo ke kamennému kruhu. Cestou zabíjela nepřátele. Emeline se rozběhla za ní a Sebastian jen tiše zaklel.
„Pojďme,“ ohlédl se na Coru. „Jestli zná Asha cestu ven, musíme ji použít.“
Rozběhli se za Ashou a Emeline směrem ke kruhu. Jakmile se dostali zpod střechy, začaly vrány hlasitě krákat. Sebastian se podíval směrem k Pánovi vran a okamžitě věděl, že si jich všiml. Chvilková nepozornost stála generála Nové armády zásah Vincentovou čepelí, ale rána se téměř okamžitě zavřela. Pán vran byl skutečně mocný. Souboj mezi jím a Vincentem stále ještě probíhal, ale jak dlouho mohl trvat, když se ze všech stran blížili vojáci Nové armády?
Odpověď byla, že jen několik okamžiků. Pán vran udělal chybu v obraně, Vincent znovu zaútočil, ale jeho těžší čepel uvízla v protivníkově mase. Pán vran se krutě usmál a pak se vrhl do útoku. Znovu a znovu bodal jak svým mečem, tak dlouhou dýkou.
„Utíkej ke kruhu!“ vykřikl Sebastian na Coru a ona ho naštěstí poslechla. Sám se zastavil a pozvedl meč. Čekal, až k němu přijde Pán vran. Ten vyrazil kupředu. Jeho plášť pleskal ve větru jako černá křídla jeho vran. Čepele vystrčené kupředu jako havraní spáry. Sebastian věděl, že proti něčemu takovému má šanci jen na několik sekund. Dokonce i sekundy by ale mohly pomoct uniknout jeho dítěti.
Pán vran se přiblížil, Sebastian se připravil k útoku… a pak se snesla hustá mlha.
Zahalila Kamenov mléčným příkrovem. Sebastian nedokázal odhadnout, který směr je který. Nebylo možné určit, kterým směrem je nepřítel a kterým bezpečí. Udělal krok stranou, aby se vyhnul prvnímu náporu Pána vran a pak už byli oba ztracení. Oba zmizeli v mlze.
Sebastian do ní slepě vyrazil. Nebyl si jistý, jestli hledá nepřítele, svoji dceru nebo něco jiného. Měl pocit, že v mlze zahlédl stín, ale nikdo se k němu nepřiblížil. V mlze se nikomu nedařilo najít cestu.
Někdo ho chytil za paži a Sebastian se otočil, byl připravený zabíjet.
„To jsem já,“ ozvala se Emeline. „To jsem já, Sebastiane. Tudy!“
Provedla ho mlhou na místo, kde seděla Cora s Ashou na koních. Cora držela Violet a Asha svírala něco v pěsti. Něco zářivého. Na okamžik otevřela dlaň a odhalila tak dokonale kulatý kámen posetý rytinami různých znamení. Všechna zářila.
„Tohle nezvládne,“ vydechla Emeline. V hlase se jí mísil strach s ohromením. „Nedokáže udržet mlžnou bariéru, když proti ní stojí Pán vran. Navíc ani nemá k dispozici kruh.“
„Jen… se… dívej…“ procedila Asha skrz zaťaté zuby. „Kameny tu jsou jen pro zlepšení soustředění… tohle… nic není!“
Sebastianovi to tak rozhodně nepřipadalo. Zdálo se, že Ashu její úsilí pomalu spaluje, požírá ji zevnitř.
„Pojedu s Corou a zabráním jim, aby nás sledovali podle myšlenek,“ prohlásila Emeline. „Sebastiane, budeš muset jet s Ashou.“
„Rychle…“ vydechla Asha se zavřenýma očima. Snažila se soustředit. „Nesmíme… ztrácet čas.“
Sebastian přikývl a naskočil na koně. Z mlhy stále přicházely výkřiky a zvuky bitvy, ale zdály se být někde daleko. Jako z jiného světa.
„Provedu nás mezi nimi,“ upozornila je Emeline. „Jeďte, kam vám řeknu. A nezastavujte!“
Sebastian nepotřeboval, aby ho na tohle někdo upozorňoval. Věděl, že v mlze nemá šanci najít cestu. Sám by určitě narazil na nepřátele. Emeline ale cestu najít mohla. Mohla je provést mezi vojáky a ochránit je před spáry Pána vran.
Společně vyrazili do mlhy – tak rychle a tiše, jak jim to jen jejich koně dovolili.
