Kitabı oku: «Vládce, Rival, Vyhnanec », sayfa 2
KAPITOLA DRUHÁ
Ceres nemohla uvěřit tomu, že se jim podařilo utéct. Ležela na palubě malé loďky, kterou ukradli, a představa toho, že je tady a nečeká na smrt v některé z bojových jam pod hradem, jí připadala neuvěřitelná.
V bezpečí ale ještě rozhodně nebyli, jak jim dal jasně najevo šíp, který jí proletěl nad hlavou.
Ceres vzhlédla přes hrazení lodi a přemýšlela, jestli je něco, co by mohla udělat. Z pobřeží po nich stříleli lukostřelci. Většina šípů dopadala neškodně do vody, některé se ale s nepříjemným drnčením zabodávaly do lodi.
„Musíme plout rychleji,“ pronesl Thanos. Vyrazil k jedné z plachet. „Pomoz mi ji dostat nahoru.“
„Ještě… ne,“ zachraptěl něčí hlas z druhé strany paluby.
Byl to Akila. Ležel na palubě a podle Ceresina názoru vypadal příšerně. Ještě před několika okamžiky z něj trčel meč Prvního kamene. Ceres ho z něj vytrhla a teď bylo jasné, že Akila rychle ztrácí krev. I tak se mu ale podařilo zvednout hlavu a podívat se na ně s naléhavostí, kterou nebylo možné ignorovat.
„Ještě ne,“ zopakoval. „Lodě kolem přístavu zachytávají většinu větru a plachta by z nás udělala větší cíl. Použijte vesla.“
Ceres přikývla a zatáhla Thana k zachráněným bojepánům, kteří teď veslovali. Najít místo mezi svalnatými muži nebylo snadné, ale podařilo se jim vmáčknout se mezi veslaře a přidat zbytky svých sil ke společnému úsilí.
Vpluli do stínu ukotvené galéry a současně s tím ustal i déšť šípů.
„Musíme být chytří,“ pronesla Ceres. „Pokud nás nenajdou, nebudou nás moct zabít.“
Pustila veslo a ostatní následovali její příklad. Nechali loďku, aby se houpala na vlnách po boku obří lodi, mimo dohled nepřátel na pobřeží.
Poskytlo jí to šanci, aby zašla za Akilou. Ceres ho znala jen krátce, ale přesto cítila vinu za to, co se mu stalo. Bojoval za její věc a utrpěl při tom zranění, které se teď rozevíralo zející ránou v boku.
Vedle něj klečeli Sartes a Leyana a snažili se zastavit krvácení. Ceres překvapilo, jak dobří v tom byli. Pomyslela si, že válka učí lidi dělat věci, které by se jinak nenaučili.
„Zvládne to?“ zeptala se Ceres bratra.
Sartes k ní vzhlédl. Na rukou měl krev. Leyana po jeho boku byla celá bledá.
„Nevím,“ odpověděl Sartes. „Viděl jsem už dost zranění mečem a myslím, že tohle nezasáhlo důležité orgány. Předpokládám to ale jen díky tomu, že je ještě na živu.“
„Vedeš si dobře,“ prohlásila Leyana a vzala Sarta za ruku. „Ale víc na lodi udělat nedokážeme. Potřebujeme léčitele.“
Ceres byla ráda, že tu Leyana je. Z těch několika chvil, kdy ji mohla sledovat, se jí zdálo, že se k sobě s jejím bratrem hodí. Rozhodně se jim společně dařilo udržovat Akilu při životě.
„Dostaneme tě k léčiteli,“ slíbila Akilovi Ceres, i když si nebyla jistá, jestli svůj slib bude schopná dodržet. „Nějak.“
Thanos byl teď na přídi lodi. Ceres přešla k němu a doufala, že vymyslel, jak pokračovat. Ve stínu cizí lodi nemohli zůstat napořád. Přístav byl plný nepřátel. Invazní flotila vypadala, jako kdyby zástavba města, které se rozprostíralo na pevnině, plynule pokračovala i na moře.
„V Šeropelu to bylo ještě horší,“ pronesl Thanos. „Tohle je hlavní flotila, ale spousta lodí sem ještě připluje.“
„Chystají se rozebrat si Impérium,“ odhadla Ceres.
Nebyla si jistá, co si o tom má myslet. Celou dobu se snažila Impérium svrhnout, ale tohle… tohle jen přinášelo utrpení dalším lidem. Obyčejní lidé, stejně jako ti urození, budou odvedeni do otroctví, budou vydáni na milost a nemilost nájezdníkům. Touhle dobou už pravděpodobně nájezdníci našli i Stephanii. Ceres by asi měla cítit uspokojení, ale jediné, co cítila, byla úleva z toho, že je Stephania pryč a už se jim nebude míchat do života.
„Lituješ, že jsi opustil Stephanii?“ zeptala se Ceres Thana.
Naklonil se k ní a položil jí ruku kolem ramen. „Lituji toho, že to zašlo až tak daleko,“ řekl. „Ale po tom všem, co udělala… ne, toho nelituju. Plně si to zasloužila.“
V jeho hlase zněla jistota, ale Ceres věděla, jak komplikované občas všechno je. I když šlo o Stephanii. Každopádně už byla pryč, pravděpodobně po smrti. Byli volní. Nebo budou, pokud se jim podaří dostat se z přístavu.
Všimla si, že na ni z druhé strany paluby otec kývá hlavou a někam ukazuje.
„Tamhle, vidíš ty lodě? Zdá se, že odplouvají.“
Skutečně tam byla skupina galér a kog, které opouštěly přístav. Držely se pohromadě, ve skupině, jako by se kapitáni báli, že jim někdo sebere jejich náklad. Vzhledem k tomu, jak to v Šeropelu fungovalo, byly jejich obavy určitě na místě.
„Co jsou zač?“ zeptala se Ceres. „Obchodní lodě?“
„Některé možná,“ odpověděl její otec. „Budou plné nakradených věcí. Řekl bych, že některé převážejí otroky.“
Ceres se to hnusilo. Při myšlence na lodě, které odvážejí obyvatele jejího města někam pryč, aby tam žili své životy v řetězech, měla chuť je vlastníma rukama rozbít a všechny osvobodit. Nemohla s tím ale nic dělat. Měla k dispozici jen jednu malou loďku.
I přes to, že ji naplňoval vztek, vycítila Ceres i příležitost.
„Pokud se k nim dokážeme dostat, nikdo si nevšimne další odplouvající lodi,“ pronesla.
„Dělí nás dost velká vzdálenost,“ podotkl Thanos, ale Ceres viděla, že už začal přemýšlet, jak se ke skupině přiblížit.
Natěsnané lodě u sebe byly tak blízko, že plavba jejich malého člunu vypadala spíš jako pohyb po kanálech, než jako skutečná plavba na moři. Používali vesla a snažili se nepřitahovat pozornost. Teď, když byli mimo dohled nepřátel na pobřeží, neměl nikdo důvod si myslet, že je něco v nepořádku. Mohli se ztratit v obrovském množství šeropelských lodí a využít je jako krytí, i když po nich zřejmě pátraly některé posádky.
Ceres potěžkala meč, který vytáhla ze zraněného Akily. Byl tak velký, že ho téměř neuzvedla, ale kdyby na ně někdo zaútočil, zjistil by, jak se s ním umí ohánět. Možná, že ho jednoho dne dokonce bude moct vrátit právoplatnému majiteli. Nejlépe hrotem přímo do srdce Prvního kamene.
Prozatím si ale nemohli boj dovolit, protože by to znamenalo jejich prozrazení. Všichni by zjistili, že jsou nepřátelé, a všechny posádky okolních lodí by se na ně vrhly. Ceres proto čekala a cítila napětí, když míjeli nejrůznější nepřátelské bárky, proplouvali kolem vypálených lodí a lodí, na kterých se odehrávala nejrůznější zvěrstva. Ceres viděla lodě, na kterých se k lidem chovali jako k dobytku, viděla loď, na které dva muži bojovali na život a na smrt a povzbuzovali je přitom námořníci, viděla loď, kde—
„Ceres, podívej,“ vyhrkl Thanos a ukázal na loď poblíž.
Ceres vzhlédla a spatřila další příklad hrůz, které se odehrávaly kolem. Podivně vypadající žena, která měla obličej pokrytý něčím, co vypadalo jako popel, byla připoutaná k přídi lodi jako bezmocná figurka. Dva vojáci se střídali v jejím bičování. Údery biče jí pomalu stahovaly kůži zaživa.
„Nemůžeme s tím nic dělat,“ pronesl Ceresin otec. „Nemůžeme bojovat s nimi se všemi.“
Ceres chápala, že má pravdu, přesto se jí nelíbila myšlenka na to, že by měla jen přihlížet, zatímco někoho jiného mučí.
„Ale to je Jeva,“ odpověděl Thanos. Očividně si všiml Ceresina zmateného pohledu. „Přivedla mě ke Kostějům a ti zaútočili na šeropelskou flotilu, abych se mohl dostat do města. Tohle se jí děje kvůli mně.“
Ceres se při té myšlence sevřelo srdce v hrudi. Thanos se vrátil jen kvůli ní, takže jako by za to mohla ona sama.
„To nic nemění,“ nedal se její otec, „když jí zkusíme pomoct, vystavujeme se všichni nebezpečí.“
Ceres mu rozuměla, ale přesto chtěla pomoct. Zdálo se, že Thanos uvažuje stejně.
„Musíme jí pomoct,“ odpověděl. „Omlouvám se.“
Ceresin otec ho chtěl zachytit, ale Thanos byl příliš rychlý. Skočil do vody a plaval k lodi. Nebral na vědomí příšery, které se mohly skrývat pod hladinou. Ceres chvíli zvažovala, jaké představují nebezpečí … a pak se vrhla za Thanem.
S obrovským mečem se jí plavalo těžko, ale potřebovala jakoukoli zbraň, kterou měla k dispozici. Prodírala se chladnými vlnami a doufala, že žraloci už se dostatečně nasytili, nebo že ji nezahubí nějaký neřád svržený z paluby některé lodi. Sevřela v dlaních lana ukotvené galéry a začala šplhat.
Nešlo to snadno. Boky lodi byly slizké a po lanech by se šplhalo těžce, i kdyby Ceres nebyla vyčerpaná celými dny mučení. Nakonec se jí ale nějak podařilo dostat se i s mečem na palubu.
Sotva se stihla postavit, všimla si námořníka, který se k ní rozeběhl.
Sevřela meč oběma rukama, bodla a pak jím zase trhla zpět. Švihla mečem v širokém oblouku a uťala tak námořníkovi hlavu. Okamžitě pátrala po dalších hrozbách. Thanos už se pral s jedním z námořníků, který bičoval Kostějku. Ceres se mu vrhla na pomoc. Sekla námořníka přes záda a Thanos hodil umírajícího muže na dalšího blížícího se nepřítele.
„Ty ji osvoboď,“ pronesla Ceres. „Já je zdržím.“
Máchala mečem v širokých obloucích a udržovala námořníky v uctivé vzdálenosti. Thanos zatím osvobozoval Jevu. Zblízka vypadala ještě podivněji než z dálky. Její jemná, tmavá kůže nesla modré tetování nejrůznějších spirálovitých tvarů, které se jí táhly po vyholené hlavě jako obláčky kouře. Její hedvábné šaty zdobily úlomky kostí a její oči vzdorovitě žhnuly.
Ceres neměla čas sledovat, jak ji Thanos osvobozuje, protože se musela soustředit na námořníky. Jeden ji ohrožoval sekerou, kterou máchal nad hlavou. Ceres vstoupila do prostoru, který jí poskytlo jedno jeho máchnutí, obkročila ho, přitom ho stihla seknout a zavířit mečem, aby odehnala ostatní. Dalšího bodla do nohy a vysokým kopem ho zasáhla do čelisti.
„Mám ji,“ vykřikl Thanos. Když se Ceres ohlédla, viděla, že skutečně Kostějku osvobodil. Ta okamžitě vyskočila a sebrala nůž jednomu z padlých námořníků.
Pak se jako větrná smršť vrhla mezi námořníky, sekala, bodala, zabíjela. Ceres se podívala na Thana a pak ji následovala. Snažila se držet tempo se ženou, kterou měli zachraňovat. Viděla Thana, jak odrazil útok mečem, provedl protiútok, ale to už se musela věnovat muži, který útočil přímo na ni.
Všichni tři bojovali společně, přesouvali se z místa na místo jako tanečníci na důležitém bále, na kterém nikdy nebyl nedostatek tanečních partnerů. Rozdíl byl v tom, že tito partneři byli ozbrojení a jakýkoli přešlap znamenal smrt.
Bojovali tvrdě, a když někdo zaútočil na Ceres, odpovídala vzdorovitým výkřikem. Sekala a pohybovala se a znovu sekala, viděla, že Thanos bojuje se zkušenostmi a grácií šlechtice, Kostějka vedle něj sekala nožem v čiré agresi.
Pak se objevili bojepáni a Ceres věděla, že je čas zmizet.
„Rychle pryč!“ vykřikla a zamířila k hrazení.
Vrhla se dolů a znovu ucítila chladnou vodu. Plavala zpět k jejich lodi a zachytila se jejího boku. Otec jí pomohl na palubu a ona pak postupně pomohla ostatním.
„Co sis myslel?“ zeptal se její otec Thana, když byli všichni na palubě.
„Myslel jsem si, že nemůžu jen tak přihlížet,“ odpověděl Thanos.
Ceres se s ním chtěla hádat, ale věděla, že právě díky tomu je Thanos takový, jaký je. Právě to na něm milovala.
„Hloupé,“ pronesla Kostějka s úsměvem. „Úžasně hloupé. Děkuji ti.“
Ceres se rozhlédla po okolních lodích. Všude byl poprask, množství námořníků spěchalo pro zbraně. Do vody vedle lodi dopadl první šíp, po něm další.
„Veslujte!“ vykřikla na bojepány. Kam ale mohli veslovat? Viděla lodě, které měnily kurz, aby je zastavily. Brzy nebude kam plout. Byla to další ze situací, kdy by se jí hodila moc, kterou dřív měla. Moc, která jí teď chyběla.
Prosím, matko, modlila se v duchu, už dřív jsi mi pomohla. Pomoz mi i teď.
Téměř ucítila matčinu přítomnost, pomíjivou, ale uklidňující. Cítila její pozornost, cítila, že vidí jejíma očima, snaží se přijít na to, co se s Ceres stalo.
„Co ti to udělali?“ zašeptal matčin hlas. „Tohle je čarodějova práce.“
„Prosím,“ zašeptala Ceres. „Nepotřebuji svoji moc navždy, teď ale potřebuji pomoc.“
V tichu, které následovalo, zadrnčel šíp a zabodl se do paluby přímo mezi Ceresinými chodidly. Až příliš blízko.
„Nemohu odestát to, co se stalo,“ pronesla matka. „Ale mohu ti půjčit ještě jeden dar. Jen pro tentokrát. Bude to jen jednou, protože si myslím, že tvé tělo víc nezvládne.“
Ceres to bylo jedno, hlavně, že se jim podaří uprchnout. Nepřátelé už se k nim přibližovali. Potřebovala cokoli, co jim pomůže.
„Dotkni se vody, Ceres, a odpusť mi, protože to bude bolet.“
Ceres se na nic neptala. Místo toho se dlaněmi dotkla vln, cítila, jak jí voda proudí mezi prsty. Připravila se…
…a přesto musela zatnout zuby, aby nekřičela, když ucítila, jak skrz ni něco proudí, rozlévá se to po vodě a pak stoupá do vzduchu. Zdálo se, jako by celý svět zahalil jemný závoj.
Ceres skrz něj viděla lukostřelce a námořníky, kteří s vyděšenými výrazy zírali jakoby do prázdna. Slyšela je překvapeně křičet, ale zvuky zněly tlumeně.
„Nadávají, že nás nevidí,“ pronesla Jeva. „Říkají, že je to černá magie.“ Podívala se na Ceres se směsicí obdivu a hrůzy. „Zdá se, že jsi přesně taková, jak Thanos říkal.“
Ceres si tím nebyla jistá. Jen snaha o udržení závoje ji bolela víc, než by si dokázala představit. Nebyla si jistá, jak dlouho ho ještě dokáže udržet.
„Veslujte,“ řekla. „Veslujte, než zmizí!“
KAPITOLA TŘETÍ
Irrien netrpělivě sledoval přípravy na Stephaniino obětování ve vysokém sále hradního chrámu. Nehnutě stál, zatím co kněží se kolem ní hemžili, přivazovali ji k oltáři a poutali jí ruce, aby se nemohla hýbat. Stephania zatím křičela a zmítala se.
Obvykle by podobným věcem nevěnoval pozornost. Kněží byli jen krví posedlí blázni, kteří si mysleli, že mohou uplatit a odrazit smrt. Jako by snad člověk mohl se smrtí bojovat jinak než silou vlastních paží. Škemrání nefungovalo ani na bohy, ani – jak se právě mohla sama přesvědčit i předchozí, byť velmi krátce vládnoucí, panovnice Delosu – na Irriena.
„Prosím, Irriene, udělám, cokoli chceš! Chceš, abych před tebou poklekla? Prosím!“
Irrien stál nehnutě jako socha a snažil se ignorovat bolest, kterou cítil v rameni. Všude kolem stáli přihlížející šlechtici a válečníci. To, že uvidí Stephaniino obětování, mělo jistou hodnotu, stejně jako vyhovění požadavkům kněžích. Jejich přízeň byla dalším zdrojem moci, který si potřeboval zajistit, a Irrien nebyl takový blázen, aby to podcenil.
„Netoužíš po mně?“ kňourala Stephania. „Myslela jsem, že mě chceš jako svoji hračku.“
Irrien nebyl ani takový blázen, který by si nevšiml Stephaniiných předností. A to byl problém. Když měla ruku na jeho paži, cítil něco víc než obvyklé vzrušení nebo touhu, kterou cítil s krásnými otrokyněmi. A to si nemohl dovolit. Nesměl to dovolit. Nikdo nad ním nesměl mít moc, ani takovou, která by vycházela přímo z něj.
Přelétl pohledem po shromáždění. Bylo v něm víc než dost krásných žen. Všechno to byly Stephaniiny bývalé služebné a teď klečely, spoutané v řetězech. Některé při představě toho, co se bude dít s jejich bývalou paní, vzlykaly. Už brzy si s nimi pohraje. Prozatím se ale musel zbavit hrozby, kterou Stephania kvůli své schopnosti vyvolat v něm city představovala.
Nejvyšší kněz vystoupil před shromáždění, zlaté a stříbrné drátky ve vousech mu při pohybu cinkaly.
„Vše je připraveno, můj pane,“ pronesl. „Vyřízneme dítě z břicha jeho matky a pak ho dle zvyků obětujeme na oltáři.“
„A potěší to tvoje bohy?“ zeptal se Irrien. Pokud si kněz všiml náznaku posměšku v Irrienově hlase, nedal to najevo.
„Velice potěší, První kameni. Skutečně velice potěší.“
Irrien přikývl.
„Pak to tedy bude tak, jak navrhuješ. Ale dítě zabiju osobně já sám.“
„Ty, První kameni?“ zeptal se kněz. Zněl překvapeně. „Ale proč?“
Protože to bylo jeho vítězství, ne vítězství kněžích. Protože to Irrien se probojoval skrz město, zatímco tihle kněží byli nejspíš někde na lodích. Protože to on kvůli tomu všemu utrpěl zranění. Protože Irrien zabíjel sám, bez prostředníků. Nic z toho ale nahlas neřekl. Nemusel nikomu nic vysvětlovat.
„Protože chci,“ řekl. „Máš proti tomu něco?“
„Ne, První kameni, nic proti tomu nemám.“
Irrien si vychutnával náznak strachu v jeho hlase. Ne kvůli strachu samotnému, ale protože mu to připomínalo jeho moc. Vše kolem k tomu patřilo. Byla to oslava vítězství, stejně jako poděkování jakýmkoli přihlížejícím bohům. Zabral tohle město a současně s tím se zbavil dítěte, které by si mohlo nárokovat trůn, až dozraje do správného věku.
A právě proto, že to všechno byla připomínka jeho moci, stál a sledoval dav, zatímco kněží se připravovali na svoji řezničinu. Všichni stáli nebo klečeli ve vyrovnaných řadách. Válečníci, otroci, obchodníci a všichni, kdo tvrdili, že jsou vznešené krve. Irrien sledoval, jak vzlykají, bojí se, jak se jejich tváře kroutí zhnusením.
Kněží zatím pronášeli modlitby ve starobylých jazycích, které údajně získali od svých bohů. Irrien koutkem oka zahlédl nejvyššího kněze, který už držel nůž nad Stephaniiným odhaleným břichem. Připravoval se ho rozříznout, zatímco se Stephania divoce zmítala a snažila se vyprostit.
Irrien obrátil pozornost zpět k přihlížejícím. To o ně šlo, ne o Stephanii. Sledoval jejich zděšení, když se Stephaniino škemrání měnilo v neartikulované vřeštění. Sledoval jejich reakce, všímal si, kdo je ohromený, kdo je vyděšení, kdo se na něj díval s tichou nenávistí a kdo vypadal, že si užívá příšerné divadlo. Všiml si, že jedna ze služebných při pohledu na to, co se dělo za Irrienem, omdlela. Rozhodl se, že ji nechá potrestat. Jiná služebná vzlykala tak silně, až ji jiná musela podpírat.
Irrien už dávno zjistil, že pozorování těch, kteří mu slouží, mu o nich prozradí mnohem víc než jakýkoli jejich slib věrnosti. V duchu si vybíral otroky, které bude ještě nutné zlomit, většinou šlo o šlechtice, kteří na něj hleděli s příliš velkou žárlivostí. Moudrý muž si nikdy nepřestával dávat pozor, ani když zvítězil.
Stephaniino vřeštění bylo na okamžik ještě silnější, dosáhlo vrcholu v dokonalé shodě se zaříkáváním kněžích. Pak přešlo v kňučení a postupně sláblo. Irrien pochyboval, že to Stephania přežije. Bylo mu to ale jedno. Plnila svůj účel, měla ostatním ukázat, že to on tu vládne. Cokoli dalšího by bylo nadbytečné. Téměř neelegantní.
Ke křiku nejkrásnější delosské šlechtičny se přidal ještě jeden křik. Pláč jejího dítěte se mísil s jejím. Irrien se přiblížil zpět k oltáři a rozpřáhl ruce, aby upoutal pozornost ostatních.
„Přišli jsme sem, Impérium bylo slabé, takže jsme se ho zmocnili. Já se ho zmocnil. Slabí musejí buď sloužit, nebo zemřít. A já rozhoduji o tom, jak kdo skončí.“
Obrátil se k oltáři, na kterém ležela Stephania. Šaty měla roztržené a krom sametu a hedvábí byla teď pokrytá krví a tělesnými tkáněmi. Stále ještě přerývaně dýchala. Rána v břiše nepůsobila dojmem, že by ji taková křehotinka, jako byla Stephania, dokázala přežít.
Irrien si všiml, že na něj kněží hledí, jako by čekali na jeho pokyn. Trhnul hlavou ke zničené Stephanii.
„Zbavte se toho.“
Rychle ho poslechli. Odnesli Stephanii pryč, zatímco mu jeden z nich předával dítě, jako by to byl nějaký úžasný dar. Irrien na něj chvíli zíral. Bylo zvláštní, jak taková malá, křehká věc mohla časem přerůst v něco, co by ohrožovalo dokonce i jeho. Irrien to ale nehodlal riskovat. Jednoho dne by se z malého chlapce stal dospělý muž a Irrien věděl, jaké to je, když má muž pocit, že nemá vše, co mu po právu náleží. Už jich několik takových musel zabít.
Položil dítě na oltář, obrátil se čelem k přihlížejícím a tasil nůž.
„Vy všichni se dívejte,“ přikázal. „Dívejte se a zapamatujte si, co se tu stane. Ostatní kameny tu nejsou. Nechopili se vítězství. Já tu jsem.“
Obrátil se zpět k oltáři a okamžitě věděl, že je něco špatně.
Stála před ním postava. Mladě vypadající muž s bělostnou kůží, bledými vlasy a jantarovýma očima. Irrienovi připomínaly oči kočičí. Měl na sobě dlouhou róbu, podobnou jako kněží, ale kněží měli róbu tmavou a on bílou. Muž se prstem dotkl krve na oltáři. Nedával přitom najevo žádné znechucení, jen prostý zájem.
„Ach, paní Stephania,“ řekl hlasem, který byl vyrovnaný a příjemný a téměř jistě dokázal skvěle lhát. „Dal jsem jí možnost stát se mojí studentkou. Měla ji raději přijmout.“
„Co jsi zač?“ zeptal se Irrien. Přesunul si nůž v ruce. Úchop vhodný pro obětování změnil na bojový. „Jak sis dovolil přerušit okamžik mého vítězství?“
Druhý muž rozpřáhl ruce. „Nechtěl jsem rušit, První kameni, ale chystal ses zničit něco, co náleží mně.“
„Něco…“ Irrien si uvědomil, co má muž na mysli, a poněkud ho to překvapilo. „Ne, ty nejsi otec. Jeho otec je princ.“
„Nic takového jsem ani netvrdil,“ pronesl muž. „Ale tohle dítě mi bylo slíbeno za mé služby a já jsem si ho přišel převzít.“
Irrien cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu. Sevřel nůž, ohlédl se a chystal se nechat muže zajmout. V tu chvíli si všiml, že se nikdo v sále nehýbá. Jako by všichni byli očarovaní.
„Předpokládám, že bych ti měl poblahopřát, První kameni,“ pronesl cizinec. „Zjistil jsem, že většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou mocní, jsou ve skutečnosti slaboši, nemají vlastní vůli. Ale ty sis ani nevšiml mého… malého triku.“
Irrien se vrátil pohledem k cizinci. Ten teď držel Stephaniino dítě v náručí, choval ho, jako by se o něj skutečně chtěl postarat.
„Co jsi zač?“ znovu se zeptal Irrien. „Řekni mi to, ať vím, co ti nechat vytesat na náhrobek.“
Muž se na něj ani nepodíval. „Má oči po matce, nemyslíš? Vzhledem k tomu, jaké má rodiče, určitě z něj vyroste pohledný silák. Budu ho cvičit, to je jasné. Bude z něj šikovný zabiják.“
Irrien zavrčel hlubokým, hrdelním hlasem. „Co jsi zač? Řekni mi, co jsi zač!“
Muž na něj tentokrát pohlédl a Irrien měl pocit, že jsou teď jeho oči plné ohně a žhavé lávy.
„Jsou tací, kteří mě nazývají Daskalem,“ odpověděl. „Jsou ale samozřejmě i tací, kteří mě nazývají jinak. Rozhodně čaroděj. Zabiják Prastarých. Tkadlec stínů. Právě teď jsem ale muž, který si přišel vzít to, co mu patří. Dovol mi to a já odejdu v míru.“
„Matka tohoto dítěte je mojí otrokyní,“ řekl Irrien. „Dítě jí nepatří. Nemůže ho nikomu dát.“
Druhý muž se rozesmál.
„Tolik ti na něm záleží, že ano?“ pronesl Daskalos. „Musíš zvítězit, protože musíš být nejsilnější. Možná bych ti mohl dát lekci, Irriene. Vždycky se najde někdo silnější, než jsi ty.“
Irrien už měl muže tak akorát dost. Ať už to byl čaroděj nebo ne. Setkal se s muži i ženami, kteří tvrdili, že ovládají magii. Někteří z nich dokázali dělat věci, které Irrien nedokázal vysvětlit. Nikdo z nich ho ale neporazil. Když člověk čelil magii, bylo nejlepší zaútočit jako první. Rychle a tvrdě.
Vrhl se kupředu, nožem bodl muže do hrudi. Daskalos pohlédl na ostří, které do něj proniklo, a pak udělal krok zpátky tak klidně, jako by se Irrien ani nedotkl jeho oblečení, natož aby mu ublížil.
„Paní Stephania zkusila něco podobného, když jsem navrhl, aby mi dala své dítě,“ prohlásil Daskalos s náznakem pobavení v hlase. „Řeknu ti to, co jsem řekl jí: za to, že jsi mě napadl, zaplatíš. Možná nechám chlapce, aby platbu vyzvedl za mě.“
Irrien znovu zaútočil. Tentokrát na mužovo hrdlo, chtěl ho umlčet. Klopýtl za oltářem, málem upadl. Čaroděj už tam nebyl. Irrien zamrkal a zmateně se rozhlédl. Po muži nebylo ani stopy.
„Ne!“ zařval Irrien. „Za tohle tě zabiju. Najdu si tě!“
„První kameni?“ zeptal se jeden z kněží. „Je vše v pořádku?“
Irrien ho praštil hřbetem ruky tak prudce, až kněz upadl. Slyšel, jak ostatní zalapali po dechu. Očividně už se osvobodili z vlivu kouzla, které na ně čaroděj seslal.
„Pane Irriene,“ pronesl nejvyšší kněz. „Musím protestovat. Udeřit kněze přivolává boží hněv.“
„Boží hněv?“ zopakoval Irrien. Napřímil se a vypadal tak ještě hrozivěji, starý blázen se ale příliš soustředil na své blábolení, než aby si toho všiml.
„Nevysmívej se jim, První kameni,“ pronesl kněz. „A kde je oběť?“
„Pryč,“ odpověděl Irrien. Koutkem oka zaznamenal, že celý dav zkoprněl strachy. Alespoň oni si uvědomili, jak nebezpečná situace nastala.
Kněz byl stále příliš zaujatý svým proslovem, aby si to uvědomil. „Bohům je nutné poděkovat za vítězství, jinak hrozí, že ti už nedopřejí další. Možná jsi nejmocnější člověk, ale bohové—“
Irrien si k sobě muže přitáhl a současně ho bodnul nožem. Vedle čaroděje vypadal slabý, nemohl si dovolit, aby vypadal slabý i vedle kněze. Irrien položil muže na oltář, téměř na stejné místo, na kterém ještě před chvílí ležela Stephania.
„Tohle vítězství jsem získal, protože jsem si ho vybojoval,“ pronesl Irrien. „Myslí si někdo z vás, že je silnější než já? Myslí si někdo, že mu jeho bohové dají sílu na to, aby si vzal, co je moje? Myslí?!“
Rozhlédl se kolem a v pohledu měl tichou výzvu. Díval se ostatním do očí a všímal si, kdo odvrátil zrak, jak rychle a jak vyděšeně při tom vypadal. Vybral si dalšího kněze, mladšího než byl ten, který teď ležel mrtvý na oltáři.
„Ty, jak se jmenuješ?“
„Antillion, První kameni.“ Irrien v jeho hlase slyšel strach. To bylo dobře. Člověk by měl vědět, kdo ho skutečně může připravit o život.
„Ty jsi teď nejvyšší kněz v Delosu. Budeš se zodpovídat přímo mně, rozumíš?“
Mladý muž se uklonil. „Ano, První kameni. Jaké jsou tvé rozkazy?“
Irrien se rozhlédl a postupně krotil svůj hněv. Krátký záblesk hněvu dokázal vyděsit ty, které potřeboval zastrašit, ale hněv, který nebyl pod kontrolou, představoval slabinu. Vyvolával odboj a povzbuzoval ty, kteří si ho pletli s hloupostí.
„Ukliďte to, stejně jako jste uklidili první oběť,“ odpověděl Irrien a ukázal na mrtvého kněze. „Později za mnou přijdeš do královských komnat.“
Pak přešel ke skupině klečících otroků, vybral z nich dvě Stephaniiny bývalé služebné, které měly hodně z krásy jejich bývalé paní, ale současně byly mnohem vyděšenější než ona. Vytáhl je na nohy.
„Později,“ zopakoval důrazně Irrien. Z náhlého popudu postrčil jednu z nich směrem ke knězi. „Nechci, aby se říkalo, že nerespektuji bohy. Nenechám si ale poroučet. Vezmi si ji a obětuj ji. Potěší je to?“
Kněz se znovu hluboce uklonil. „Cokoli potěší tebe, První kameni, potěší i bohy.“
To byla dobrá odpověď. Téměř stačila k tomu, aby Irrienovi vylepšila náladu. Sevřel v dlani předloktí druhé ženy. Vypadala šokovaná, nebyla schopná slova. Očividně si uvědomila, jak těsně kolem ní prošla smrt.
Druhá začala ječet, jakmile se jí kněží chopili a vlekli ji k oltáři.
Irrienovi to bylo jedno. Nijak zvlášť ho nezajímala ani otrokyně, kterou táhl s sebou z místnosti. Na slabých nezáleželo. Na čem záleželo, byl čaroděj, který se mu pletl do života. Irrien neměl tušení, co to mělo znamenat, a rozčilovalo ho, že neví, co tenhle Daskalos zamýšlí.
Skoro celou cestu do královských komnat se snažil přesvědčit sám sebe, že na tom nezáleží. Kdo mohl předpokládat, jakými cestami se vydají lidé, kteří si zahrávají s magií? Záleželo jen na tom, že Irrien měl s Impériem své plány, a zatím se mu tyto plány dařilo naplňovat přesně tak, jak zamýšlel.
A to, co bude dál, bude ještě lepší, i když to mělo hořký nádech. Co se ten čaroděj chystal udělat s chlapcem? Co myslel tím, že ho promění ve zbraň? Z nějakého důvodu se Irrien zachvěl už jen při myšlence na to. Rozčilovalo ho to. Prohlašoval o sobě, že se nikoho nebojí, ale co se týkalo Daskala…
Toho se velice bál.
