Kitabı oku: «Vysílání »

KAPITOLA OSMÁ

Kevin tiše seděl v kanceláři profesora Brewstera a dospělí kolem se snažili přijít na to, co to všechno znamená a co mají teď dělat. Většina jich to řešila pomocí spousty řečí.

Profesor Brewster vypadal pro jednou docela spokojeně. „To bylo opravdu zajímavé, Kevine. Nikdy bych si nemyslel, že se toho dočkám. Skutečný kontakt z jiné planety! I když musíme být opravdu velice opatrní. Zvážit všechny alternativní možnosti.“

Jak dokázal profesor Brewster znít současně nadšeně i skepticky?

„Vy tomu nevěříte?“ zeptala se doktorka Levinová.

„Musíme vše pečlivě posoudit,“ odpověděl profesor Brewster. „Konec konců, nevnímáme ty zprávy přímo, zprostředkovává nám je chlapec, který trpí degenerativním onemocněním.“

„Pořád si myslíte, že si vymýšlím,“ pronesl Kevin.

„To neříkám,“ ohradil se profesor Brewster. „Ale… přímý kontakt…“

„Nemyslím, že to byl přímý kontakt,“ řekl Kevin. „Myslím… připadalo mi to spíš jako nahraná zpráva.“

„Ano, to zní docela pravděpodobně,“ přikývl Brewster. „Podobný signál by sem putoval celé roky, dokonce i kdyby putoval maximální rychlostí. Systém Trappist 1 je téměř čtyřicet světelných let daleko.“

To už Kevin věděl. Řekli mu to dřív, než dorazila poslední zpráva. Bavil se o tom s Philem a měl zvláštní pocit z toho, že se profesor Brewster tvářil, jako by to bylo něco, na co právě sám přišel.

Jedna Kevinova část ale pořád očekávala něco víc. Něco živějšího.

„Myslím, že to nebylo všechno,“ řekl. „Myslím, že bude víc zpráv.“

„Na tom nesejde, Kevine,“ pronesla jeho matka. „Důležité je, že jsi v bezpečí.“

„A protože jsi v bezpečí,“ dodal profesor Brewster, „budeš moct přeložit další zprávy.“

Vize slibovaly ještě další zprávy. Celou řadu zpráv. Šanci zjistit vše o jiném světě a Kevin byl klíčem ke všemu.

Pár dalších lidí vypadalo stejně nadšeně, jako se Kevin cítil.

„Musíme to publikovat,“ pronesla doktorka Levinová.

Profesor Brewster varovně zvedl ruku. „Elise, je důležité, abychom to neuspěchali. Máme úvodní zprávu, to ano, ale potřebujeme vědět víc, než se pochlubíme někomu dalšímu.“

„Kolik toho ještě potřebujeme?“ zeptala se doktorka Levinová. Kevin chápal, proč zní tak frustrovaně. Celý život zasvětila hledání mimozemšťanů. Teď měla důkaz, že existují, a tak bylo jasné, že to chce vykřičet do světa. Chtěla, aby o tom lidé věděli a Kevin… no, ten s ní docela souhlasil.

„Proč o tom nesmíme nikomu říct?“ zeptal se Kevin. „Proč nemůžeme oznámit, co jsme zjistili? Kdybych byl tam venku, chtěl bych vědět, že někdo narazil na mimozemšťany.“

„Na to je ještě příliš brzy,“ trval na svém Brewster. „Musíme mít dostatek dat, než to oznámíme. Pak totiž—“

„Pak totiž nikdo nebude moct tvrdit, že si vymýšlíte?“ hádal Kevin.

Překvapilo ho, když se na Brewsterovu stranu přidala i jeho matka. „Možná není dobrý nápad o tom někomu říkat, Kevine. Všichni jsme viděli, co dokážeš, ale ostatní…“

„Myslíš, že by mi nevěřili?“ zeptal se Kevin.

Profesor Brewster přikývl. „Myslím, že lidé budou potřebovat pořádný důkaz, než uvěří něčemu takovému,“ řekl. „Musíme jim ukázat, že tu nejde jen o nějaké fantazírování, ale o skutečnou komunikaci z jiné planety.“

„Vždyť to překládám,“ nechápal Kevin.

„Ano, vypadá to tak,“ přikývl Brewster. „Potřebujeme ale zjistit vzory v přijímaných signálech a v tom, jak je ty interpretuješ. Pokud si to zatím necháme pro sebe, ušetří nám to spoustu problémů.“

„Jakých problémů?“ zeptal se Kevin. Nedokázal pochopit, jak by něco tak úžasného mohlo způsobit problémy. Jemu se myšlenka, že nejsme ve vesmíru sami, zdála skvělá.

„Děláme tu spoustu výzkumů, které jsou kvůli národní bezpečnosti přísně tajné,“ odpověděl profesor Brewster. „Předpokládám, že moji nadřízení by za tajné považovali i tohle.“

„Bojíte se svých šéfů?“ nechápal Kevin. Nezdálo se mu to jako dobrý důvod pro tajení něčeho takového.

„Navíc netušíme, jak by na to lidé zareagovali,“ pokračoval profesor Brewster. „Mohli by začít panikařit.“

„Chápeme to,“ pronesla Kevinova matka a položila mu ruku na rameno.

Kevin to ale nechápal. Netušil, proč by měli lidé panikařit jen proto, že se objevil mimozemský život. Jemu to připadalo jako ta nejvíc super věc, kterou kdy mohl zjistit. Podíval se na doktorku Levinovou, jako by čekal, že ho podpoří. Zdálo se ale, že ji profesor Brewster přesvědčil.

„Myslím, že pokud chvíli počkáme,“ řekla, „mohli bychom zachytit další zprávy.“

Tvrdí, že můžou vysílat jen po částech,“ řekl Kevin. „Proč by to dělali? Proč to všechno nepošlou naráz?“

„Možná to tak museli udělat,“ hádala doktorka Levinová. „Třeba měli problémy s energetickou náročností vysílání. Možná chtěli zvýšit šanci, že někdo uslyší alespoň něco z toho.“

„Nebo toho možná chtějí říct opravdu hodně,“ pronesl Brewster. „Jako když rozdělíš soubory do několika e-mailů, aby je příjemce nemusel stahovat v jednom obrovském archivu.“

Částečně to dávalo smysl, i když Kevinovi se nelíbilo, že o něm mluvili jako o příjemci. V podstatě ho tak odosobnili a přisoudili mu jediný význam. Jeho matka ani Luna ho tak nikdy nevnímaly. Kdyby tu Luna byla, chápala by, jak se ho tohle dotklo.

„Každopádně,“ ozvala se rychle doktorka Levinová, „si nemyslím, že je tohle konec. Co myslíš ty, Kevine? Kdy myslíš že zachytíme další zprávy?“

Kevin v jejím hlase slyšel naději. Tohle byl okamžik, ke kterému mířila celý svůj profesní život. Po tak dlouhé době dohadů a nadějí by jedna zpráva neuspokojila asi nikoho. On by na jejím místě rozhodně chtěl zachytit další. I na svém místě chtěl další zprávy. Chtěl slyšet všechno, co mu mimozemšťané mohli sdělit.

Kevin se zamyslel nad tím, co slyšel. Neustálé pulzování odpočtu zmizelo, ale přesto měl podivný pocit, jako kdyby hluboko uvnitř věděl, že přijde něco dalšího. Navíc to ti mimozemšťané taky tvrdili, nebo ne?

„Myslím, že ano,“ odpověděl. Bylo zvláštní, když mu tolik dospělých doslova viselo na rtech a čekalo na to, co řekne. Předpokládal, že u většiny třináctiletých lidí tomu tak není.

„V tom případě by se měl Kevin vrátit k poslechům,“ pronesl profesor Brewster.

„Davide,“ zarazila ho doktorka Levinová, „Kevin právě dokončil překlad prvního signálu. Navíc je velice nemocný. Není správné ho nutit do další práce, aniž by si odpočinul.“

„Ale informace—“ spustil profesor Brewster.

„Nikdo o ně nemá větší zájem než já,“ přerušila ho doktorka Levinová. „Nejsem ředitelkou SETI jen tak pro nic za nic. Každopádně ale vím, že když budeme na tohohle třináctiletého chlapce příliš tlačit, nedozvíme se už nic. Dejme mu čas, Davide. Můžeme zatím nahrávat všechny signály, které z té oblasti dorazí. Bude to tak lepší i pro nás.“

Kevina překvapilo, že se profesor Brewster stáhl. Nečekal, že by vědec doktorku Levinovou poslechl.

„Dobrá tedy,“ pronesl Brewster. „Dáme Kevinovi čas si odpočinout. Navíc získáme možnost vymyslet, jak s tímhle vším co nejlépe naložit. Ale pak čekám výsledky.“

***

Kevin seděl, poslouchal a snažil se z ticha vytáhnout něco víc. Viděl, jak ho pozorují vědci, někteří na něj mířili kamerami, jiní něco studovali na tabletech. Cítil se pod tlakem, všichni od něj něco čekali a on přitom mohl jen čekat.

I v tom čekání ale byl určitý rytmus. Kevin měl na hlavě sluchátka napojená na radioteleskop. Cítil, jak se v něm zvedá vlna očekávání těsně před tím, než se ozvalo vysílání. Cítil to jako pulzování v mozku, které mu dávalo signál, aby vědci začali nahrávat.

Právě teď ho znovu ucítil a vzhlédl.

„Myslím, že něco zachytíme,“ řekl.

Vědci okamžitě začali konat. Většina se pohybovala rychleji než kdy jindy. I tak se ale slova ozvala možná dřív, než je čekali.

„Naše civilizace začala prostě, na mořských březích,“ překládal Kevin. „Expandovali jsme, učili se, celá staletí. Budovali jsme domy. Budovali jsme města. Budovali jsme—“

Přenos skončil tak náhle jako začal. Kevin chvíli čekal, jestli se ještě něco ozve, ale bylo to pryč. Zdálo se, že skutečně budou zachycovat jen krátké dávky následované dlouhými pauzami bez nějakého varování.

Vědci postávali kolem, aby zaznamenali vše, co jim mohl říct. Současně po Kevinovi chtěli, aby sepsal všechny dojmy – pro případ, že by tentokrát bylo něco jinak. Na vědce se dalo spolehnout, že i nejvíc super věc byla v jejich podání stejně nepříjemná jako domácí úkoly.

Nebylo to snadné a nejen proto, že všichni výzkumníci dělali vše pro to, aby to Kevinovi znepříjemnili. Překládání ho stálo spoustu duševních sil a Kevinovi se z něj doslova vařil mozek. Když vstal, měl co dělat, aby neupadl. Nečekal, že to bude tak obtížné. Vlastně nečekal nic z toho, co se dělo.

„Nedělá ti to dobře,“ prohlásil Phil, když si všiml, jak rozechvělý Kevin je. „Dej si na čas. Netlač víc, než si můžeš dovolit. Ne ve svém stavu.“

Právě jeho stav mu ale umožnil dělat to, co teď dělal. Bylo těžké nad tím přemýšlet, ale kolik času mu ještě zbývalo? Kolik zpráv ještě přijme, než se jeho mozek změní tak, že už jim neporozumí? Co když… co když zemře dřív, než se dozví všechno? Co když budou v polovině vysílání, když mu zrovna tělo a mozek vypoví poslušnost?

Šlo ale o víc než to. Pokaždé, když tam seděl, poslouchal a překládal poslední informační výboj, měl Kevin pocit, že něco znamená. Že není jen třináctiletý kluk umírající na nemoc, o které v podstatě nikdo nikdy neslyšel. Dělal něco, co ještě nikdo před ním nezvládl. Pokud bylo alespoň tohle k něčemu dobré, pak byl spokojený.

„Musím pokračovat,“ řekl Kevin. „Musíme to projet všechno.“

Většinou, když se Kevinovi podařilo zjistit nová fakta, byli z toho vědci doslova nadšení. Některé věci – jako že je tam sedm planet nebo že se gravitační orbity jejich měsíců protínají, byli schopní zjistit i ze Země díky svým teleskopům. Jiné věci, jako třeba opravdová přítomnost tak rozmanitého života, pro ně byly nové a ohromující.

„Myslíme, že jsou ty planety nějak propojené,“ řekl jeden z nich. „Máme důkazy, že se na nich střídá den a noc? Pokud ne, jedna jejich polokoule by měla hořet a druhá mrznout.“

Kevin nejdřív nedokázal odpovědět, ale další zpráva vše vyjasnila. Všechny planety skutečně rotovaly, ale způsobem, který vědce nadchnul ještě víc.

„Budeme muset přepsat spoustu informací. Jak to vlastně mají s radiací, když jsou tak blízko k té hvězdě?“

Znovu a znovu se Kevina ptali na věci, o kterých neměl nejmenší tušení. Jako by nechápali, že nemá možnost určit, co mu mimozemšťané ve zprávě pošlou. Posílali to, co posílali a Kevin to překládal. Vědci se pak mohli přetrhnout, aby v tom našli nějaký smysl.

Doktorka Levinová však působila poměrně lhostejným dojmem.

„Je ohromující, že si vybrali právě tenhle způsob komunikace,“ řekla. „Posílají nám o sobě tolik informací, snaží se zachovat povědomí o tom, jací jsou.“

„Jací byli,“ opravil ji Kevin. Tohle bylo ze zpráv poměrně jasné. Ti, kdo zprávy odesílali, už dávno zemřeli. Současně to tak bylo všechno smutné, ale i ohromné, protože šlo o poslední spojení se zaniklou civilizací.

Zvláštní ovšem bylo, jak prostě a netečně se o všem vyjadřovali. Kevin se dozvěděl hodně o kultuře a jazycích bytostí, které obývaly cizí planetu, přesto ale nevěděl dost, aby zjistil, jaké ty bytosti skutečně byly. Které z bytostí, jež viděl v cizí krajině, s ním teď komunikovaly? Byly to ty skrčené pancéřované příšery? Nebo šlo o dlouhokrké tvory podobné žirafám? Kevinova představivost mu stále vnucovala myšlenku na humanoidní stvoření, ale zatím se o tom žádná zpráva nijak nezmínila.

Kevin by si přál, aby o tom mohl říct celému světu. Když už bylo jeho nutkání nesnesitelné, vyhledal doktorku Levinovou, protože předpokládal, že bude mít podobný pohled na věc. Našel ji v kantýně s Philem.

„Bojím se, že to všechno přeložím, oni si to nahrají a pak to schovají někde v archivu,“ řekl.

„Profesor Brewster je jen opatrný,“ pronesla doktorka Levinová. Kevinovi to znělo, jako kdyby se snažila přesvědčit i samu sebe.

„Co když si jen dává pozor, aby se o mimozemšťanech nedozvěděl nikdo další?“ zeptal se Kevin. Opravdu ho to trápilo. Dokázal si představit, že by to vysoký vědec bez problémů utajil. „Co když s ním má matka souhlasí jen proto, že nechce, aby se mi někdo vysmál?“

„To se určitě nestane,“ pronesla doktorka Levinová. I tentokrát zněla nejistě.

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Kevin. Nebyl si jistý, jestli mu doktorka odpoví nebo ne.

„David… profesor Brewster… se musí zodpovídat lidem ve vládě,“ odpověděla doktorka Levinová. „Část jeho zdrojů pochází z armády. Něco takového… je možné, že to budou chtít utajit.“

Kevinovi bylo jasné, že z toho nemá radost. „Takže to možná nikdy neoznámí veřejně?“

„Nejspíš se budou bát, že by lidé začali panikařit,“ odpověděla Doktorka Levinová. Kevin měl opět pocit, že s tím sama nesouhlasí.

„Tak to lidem řekněte vy,“ vyzval ji Kevin. „Celá vaše organizace chce najít mimozemšťany.“

Doktorka Levinová se pousmála. „To nemůžu,“ řekla. „Kdybych to udělala, bylo by pro SETI vše mnohem těžší. Profesor Brewster by mi to neodpustil a někteří z jeho nadřízených… no, asi by to považovali za zradu.“

„Ale lidé mají právo to vědět,“ zavrtěl hlavou Kevin.

„Podle nich mají lidé právo vědět jen to, co jim sami řeknou,“ odpověděla Levinová.

Kevin znovu zavrtěl hlavou. „Tohle není správné. Profesor Brewster by se jim měl postavit.“

„Zkusím s ním promluvit. Phile, proč zatím neprovedeš Kevina po okolí? Určitě se musí nudit, když tráví celé dny ve svém pokoji nebo tady.“

Skutečně to byla nuda. Dokonce i škola z toho porovnání vycházela lépe. Kevin možná nebyl zvlášť akční typ a v létě nekempoval, ale zrovna tak nepatřil k těm, kteří tráví celé dny ve svém pokoji. A teď neměl na práci nic jiného než fungovat jako přijímač mimozemských zpráv.

Už dřív se po zařízení procházel, ale byl rád, že chvíli bude i něčím jiným než tím klukem, co překládá zprávy. Phil ho doprovázel a využíval přitom své bezpečnostní oprávnění. I když tu Kevin v podstatě žil, sám žádná oprávnění neměl. Očividně mu věřili, že přijímá mimozemské signály, ale ne dost na to, aby ho nechali jít, kam se mu zachtělo.

„Snažíme se vyšlechtit rostliny, které by přežily v extrémních podmínkách,“ vysvětlil Phil a ukázal na místnost plnou jakýchsi rajčat. „Možná, že pokud se skutečně setkáme s mimozemšťany, budeme jim moct nabídnout rostliny, které si odvezou s sebou domů.“

Kevin se při té myšlence pousmál. „Tihle mimozemšťani jsou ale mrtví, pamatujete? Říkali, že jejich planeta byla zničená.“

„Ale někdo ten signál vyslat musel,“ prohlásil Phil. „Takže někteří museli přežít, jinak by to nemohli udělat.“

„Hmm, asi,“ protáhl Kevin, ale i tak si nedělal moc nadějí. Co když přežili jen tak dlouho, aby mohli odeslat své zprávy? Co když svoji planetu přežili jen o několik let a pak zemřeli v hlubokém vesmíru? Kontakt s mimozemšťany mu připadal stejně nemyslitelný jako cokoli jiného. Vždyť už mu nezbývalo moc času.

„A tenhle výtah vede dolů do bunkru,“ pronesl Phil a pokynul ke dveřím.

„Do bunkru?“ vydechl Kevin. „Jako atomového bunkru?“

„Atomového, chemického, biologického,“ odpověděl Phil. „Chtěli mít poblíž nějaký bunkr, kdyby náhodou došlo k válce, nějakému útoku nebo tak něčemu. Bunkry jsou tu všude kolem. Někteří starší pracovníci mají klíče, aby mohli zachránit ty nejlepší a nejchytřejší, kdyby náhodou nastal konec světa.“

Pronesl to poněkud zahořkle, asi se obával, že není na seznamu.

„Takže ty bunkry jsou všude?“ zeptal se Kevin.

Phil přikývl a vytáhl telefon. „Mám tu jejich mapu,“ řekl. „I když profesor Brewster neví, že ji mám.“

Ukázal ji Kevinovi. Byla posetá malými červenými tečkami. Jedna z nich byla přímo pod nimi a další se krčila na východ od nich, přímo pod Mount Diablo.

„To je docela zvláštní místo pro bunkr,“ prohlásil Kevin.

„Je tam protože je mimo město,“ odpověděl Phil. „Zvyšuje to pravděpodobnost přežití útoku. A navíc, i když o tom nikdo nemluví, provádějí tam nějaké vojenské testy.“

Znělo to jako něco, co by Kevin neměl vědět, ale právě teď měl pocit, že by podle některých lidí neměl vědět ani o mimozemšťanech.

„Nejspíš bych se do žádného bunkru stejně nedostal,“ pronesl Kevin zklamaně. Nemohl si pomoct.

„Pořád se zlobíš, že se profesor rozhodl nechat si tě tady a nikomu nic neříct?“ zeptal se Phil.

Kevin už chtěl říct, že ne, že je všechno v pořádku, protože něco takového se očekávalo, ale pravdou bylo, že se zlobil.

„Tohle přece nemůže,“ řekl. „Mimozemšťané posílají zprávu celému světu. Neměl by ji slyšet úplně každý?“

Phil pokrčil rameny. „Problém je, že to udělat může. Zvlášť, když jeho šéfové chtějí využít všechno jen pro vojenský výzkum. Tohle zařízení se zabývá tajnými projekty a je skutečně dobře hlídané. Udržet lidi mimo je jednoduché. Udržet tajemství uvnitř, hmm…“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Kevin.

Výzkumník mu pokynul, aby ho následoval a zavedl ho k ohromnému oknu u hlavního vstupu do budovy. Byl z něj výhled přímo na přední část komplexu. Venku za plotem, tam, kde byla veřejně přístupná část NASA, si Kevin všiml velkého množství lidí. Všichni se dívali směrem k budově, ve které byl. Někteří měli kamery.

„Co jsou zač?“ zeptal se Kevin.

„Někdo asi vypustil něco o mimozemšťanech,“ pronesl Phil tónem, ze kterého bylo jasné, kdo přesně ten někdo asi byl. „Nejspíš nějaký vědec, který se rozhodl, že podobné věci by se neměly držet v tajnosti.“

„Možná vy?“ hádal Kevin, protože většinou nechápal, když se dospělí pokoušeli něco říct, aniž by to řekli přímo.

„Možná to byla tvoje matka,“ podotkl Phil, „a doktorka Levinová by taky byla nadšená, kdyby mohla říct lidstvu, že extraterestriální život skutečně existuje. Vždyť je to vlastně její práce. Nebo—“

„Ale ony to nebyly,“ prohlásil Kevin. „Byl jste to vy, že?“

„Pššš,“ zasyčel Phil. „Chceš, aby mě vyrazili? Zrovna mě tak napadlo, že kdybys šel tam ven a promluvil si s nimi, starej Brewster by to nemohl jen tak ututlat. Samozřejmě mluvím jen hypoteticky, chápeš?“

Kevin se zadíval ke dveřím. Byly masivní se zámkem odemykaným magnetickou kartou. Tu on ale neměl. Vypadaly nepřekonatelně. Dokonce i sklo v nich bylo tvrzené.

„Nedostanu se ven,“ řekl.

„Proč bys chtěl jít ven?“ zeptal se Phil se špatně hraným údivem. „Mluvím přeci jen hypoteticky. Rozumíš doufám tomu, že kdybych ti jakkoli pomohl, mohl bych se dostat do velkých potíží.“

„Já… asi rozumím,“ odpověděl Kevin a lehce se zamračil, protože si nebyl jistý, jestli skutečně rozumí. Proč lidé neříkali to, co skutečně chtěli říct?

„Jo,“ vyhrkl Phil. „Právě jsem si vzpomněl, že bych měl vyřešit ten problém s bezpečnostními kamerami u vstupu.“

„Jaký problém?“ Kevin pořád nechápal.

„Ten, který se projeví asi tak za dvě minuty. Někdo si řekne, že je dobrý nápad nechat jednu z umělých inteligencí, aby si s nimi zahrála šachy. A Kevine, můžu tě poprosit o laskavost?“

Kevin se na něj zadíval. „Co potřebujete?“

Phil vyndal z kapsy něco, co se podezřele podobalo magnetické kartě. „Tohle vypadlo profesoru Brewsterovi. Mohl bys mu to vrátit, až ho uvidíš? Předpokládám, že se časem ukáže a bude chtít odpovědi.“

Kevin si vzal nabízenou kartu. „Vrátím,“ řekl. „A, Phile… díky.“

„Za co?“ zeptal se výzkumník? „Já přece nic neudělal. Je důležité, aby sis to zapamatoval.“

„Zapamatuju,“ slíbil Kevin.

Když Phil odešel, přinutil se Kevin ke klidu a v duchu si počítal sekundy. Viděl, jak kontrolky bezpečnostních kamer potemněly a rychle přiběhl ke dveřím. Přiložil kartu.

Vyšel ven z budovy a náhle měl divný pocit. Na čerstvém vzduchu byl poprvé po několika dlouhých dnech. Vzduch v komplexu byl naprosto čistý, dokonale přefiltrovaný, až v porovnání se vzduchem venku působil nechutně. Bylo zvláštní být zase venku, když poslední dny strávil v sedě nebo v leže uvnitř. Nedělal nic jiného, než že poslouchal dlouhou řadu nahrávek. Nezastavoval, pokračoval v chůzi a když za sebou zaslechl výkřik, rozběhl se. Ohlédl se a viděl strážného, který něco hlásil do vysílačky.

Kevin pokračoval k plotu, nevěděl, kolik mu zbývá času.

Profesor Brewster už mu byl v patách. Křičel na něj, aby se vrátil. Kevin se musel usmát. I díky němu mu lidé spíš uvěří. Budou mu díky tomu naslouchat.

Doběhl až k plotu a pak se zastavil. Prohlížel si shromážděný zástup. Hledal kamery. Některé patřily místním televizním stanicím. Několik jich dokonce patřilo k celonárodním zprávám. Když si to Kevin uvědomil, nervózně polkl. Nevěděl, co říct.

„Eh… ahoj, já jsem Kevin. Nejspíš jste zaslechli nějaké zvěsti o tom, co se tu děje, že? No, všechno je to pravda.“