Kitabı oku: «Vzestup Statečných », sayfa 3
“Budeš mít dlouhé noci a oheň bude daleko,” řekl a rychle ji obejmul.
Její otec rychle přistoupil a obejmul ji pevným stiskem válečníka. Ona ho také objala, ztratila se mezi jeho svaly a pocítila se bezpečně a jistě.
“Jsi moje dcera,” řekl rozhodně, “na to nikdy nezapomeň.” Pak ztlumil hlas, aby ho ostatní neslyšeli, a dodal: “Miluji tě.”
Byla přemožena pocity, ale ještě než mohla odpovědět, rychle se otočil a spěchal pryč – a v ten samý okamžik Leo zakňučel a vyskočil na ni a zabodnul jí nos do hrudi.
“Chce jít s tebou,” všimnul si Aidan. “Vezmi ho s sebou – budeš ho potřebovat víc než já, zabedněný ve Volisu. Stejně je tvůj.”
Kyra obejmula Lea a nebyla schopná ho odmítnout, protože od ní nechtěl pryč. Z toho, že by se k ní přidal, měla dobrý pocit, protože jí moc chyběl. Další pár očí a uší by se jí také hodil a nikdo nebyl věrnější, než Leo.
Kyra byla připravená, vyskočila na Andora a otcovi muži se rozestoupili. Podél mostu pozdvihli pochodně jako gesto úcty k ní, zažehnali tmu a osvítili jí cestu před sebou. Ona se podívala za ně a uviděla potemnělé nebe a tu divočinu, která ji čekala. Pociťovala vzrušení, strach, a ze všeho nejvíce pocit povinnosti. Cíl. Před sebou měla nejdůležitější úkol v životě, úkol, do kterého vkládala nejen svou totožnost, ale také osud Escalonu. V sázce nemohlo být už nic víc.
Přes jedno rameno měla uvázanou svou hůl, svůj luk měla přes druhé, vedle ní byl Leo a Dierdra, Andora měla pod sebou a všichni otcovi muži je sledovali, a Kyra s Andorem vyjela směrem k městským branám. Nejprve pomalu procházela pochodněmi a kolem mužů, a měla pocit, jako by vcházela do snu a do svého osudu. Neohlédla se, protože nechtěla ztratit své odhodlání. Otcovi muži zatroubili hlubokým zvukem trubky, byl to zvuk odchodu, zvuk úcty.
Připravila se pobídnout Andora – ale ten už to čekal. Začal běžet, nejprve klusal, pak běžel tryskem.
Za chvilku se Kyra hnala sněhem, branami Argosu, přes most, do polí, ve vlasech měla studený vítr a před ní nebylo nic než dlouhá cesta, divoká stvoření a přicházející noc.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Merk běžel lesem, vrávoral po hliněném svahu, proplétal se mezi stromy, jak běžel jak o život, pod nohama mu křupaly listy Bílého lesa. Podíval se před sebe a ostražitě sledoval vzdálené sloupce kouře, které zaplnily horizont, zablokovaly krvavě rudý západ slunce a on pocítil vrůstající pocit naléhavosti. Věděl, že ta dívka tam někde je, pravděpodobně je právě vražděna, a on se snažil běžet co nejrychleji.
Zdálo se, jako by ho vraždění vyhledávalo; potkávalo ho na každém roku, zdálo se, že každý den, jako když jsou muži svoláváni k večeři. Měl schůzku se smrtí, říkávala jeho matka. Tato slova mu zvonila v uších a pronásledovala ho téměř celý jeho život. Byla její slova sebenaplňujícím se proroctvím? Nebo se narodil s černou hvězdou nad hlavou?
Zabíjení bylo pro Merka přirozenou součástí jeho života, jako dýchání nebo obědvání, ať už to dělal pro kohokoli nebo jakkoli. Čím víc o tom uvažoval, tím více ho to znechucovalo, jako by chtěl vyzvracet celý svůj život. Ale zatímco v něm vše křičelo, aby se otočil, začal nový život, pokračoval na své pouti k Věži Uru, prostě nemohl. Násilí ho opět volalo a toto nebyl správný okamžik jeho volání ignorovat.
Merk utíkal, stoupající mraky kouře se blížily a ztěžovaly dýchání, zápach kouře ho štípal v nose a začal ho přemáhat známý pocit. Nebyl to ani strach a dokonce ani, po tolika letech, vzrušení. Byl to pocit dobré obeznámenosti. S tím vražedným strojem, ve který se chystal proměnit. To se stávalo vždy, když šel do bitvy – jeho vlastní, soukromé bitvy. V jeho verzi bitvy zabil protivníka tváří v tvář; nemusel se schovávat za hledím nebo brněním nebo potlesku davu, jako ti nóbl rytíři. Podle něj byl jeho bitva tou nejodvážnější, vyhrazená jen opravdovým bojovníkům, jakým byl on sám.
A přece jak běžel, připadalo Merkovi něco jiné. Obvykle Merkovi bylo jedno, kdo přežil a kdo zemřel; byla to jenom práce. To mu umožňovalo udržet si čistou hlavu, bez toho, aby byl přemožen pocity. Ale přesto to bylo tentokrát jiné. Poprvé za dlouhou dobu, co si vůbec vzpomínal, mu za toto nikdo neplatil. Rozhodl se z vlastní vůle, kvůli ničemu jinému, než že mu té dívky bylo líto a chtěl udělat to správné. Cítil se příliš vložený do celé záležitosti a ten pocit se mu nelíbil. Nyní litoval, že nezareagoval dříve a odmítnul ji.
Merk běžel bleskem, nenesl žádné zbraně – a ni nemusel. Na svém opasku měl jen svou dýku a to mu stačilo. A třeba ji ani nepoužije. Upřednostňoval bitvy bez zbraní: to jeho protivníky rozhodilo. Místo toho vždy své nepřátele odzbrojil a použil jejich zbraně proti nim. A tak měl vždy okamžitou zbrojnici, kamkoli přišel.
Merk vystřelil z Bílého lesa, stromy ustoupily otevřeným planinám a vlnícím se kopcům a setkal se s ohromným, rudým sluncem, které sedělo nízko na horizontu. Před ním se rozložilo údolí, nebe nad ním bylo černé, jako by se zlobilo, zaplněné kouřem a v plamenech tam sedělo něco, co muselo být zbytky dívčiny farmy. Merk to slyšel až odtud, škodolibé výkřiky mužů, kriminálníků, jejich hlas byl plný nadšení a touze po krvi. Svým profesionálním pohledem si prohlédl dějiště zločinu a okamžitě je uviděl, tucet mužů, jejichž tváře byly osvíceny pochodněmi, které drželi, jak běhali sem a tam a vše zapalovali. Někteří běželi z konírny do domu, přikládali pochodně ke slámovým střechám, zatímco jiní zabíjeli nevinný dobytek a sekali je sekerami. Viděl, jak jeden z nich vytáhl ven tělo za vlasy, přes zablácenou zem.
Ženu.
Merkovo srdce začalo bít, jak přemýšlel, jestli to nebyla ta dívka – a jestli byla živá nebo mrtvá. Táhnul ji, zdálo se, k dívčině rodině, všichni byli přivázáni provazy ke stodole. Byl tam otec a matka a vedle nich nejspíš sourozenci, malí, mladí, obě dívky. Jak vánek odfouknul oblaka černého dýmu, zahlédl Merk tělo s dlouhými světlými vlasy, slepenými špínou, a věděl, že to je ona.
Merkem prolétla vlna adrenalinu, jak vystřelil a sprintoval z kopce dolů. Spěchal do zabláceného ohrazeného pozemku, běžel mezi plameny a kouřem, až konečně uviděl, co se dělo: dívčina rodina byla proti zdi a byla již mrtvá, měli podříznuté krky a jeho těla bezvládně ležela u zdi. Oddychl si, když uviděl, že ta dívka je tažena ještě naživu, bránila se, jak ji táhly, aby se přidala ke své rodině. Viděla, jak na její příchod čeká násilník s dýkou a věděl, že je další na řadě. Přišel příliš pozdě na to, aby zachránil její rodinu – ale ne příliš pozdě na to, aby zachránil ji.
Merk věděl, že musí tyto muže překvapit. Zpomalil svou chůzi a poklidně vykračoval prostředkem pozemku, jako by měl spoustu času, čekal, až si ho všimnou a chtěl je zmást.
Brzy si ho jeden všimnul. Zločinec se okamžitě otočil, byl překvapen tím, že uviděl muže, který klidně kráčel skrze to krveprolití a zakřičel na své přátele.
Jak pokračoval, pocítil na sobě Merk všechny ty zmatené oči, a dále bezstarostně kráčel směrem k dívce. Násilník, který ji táhnul, se otočil přes rameno a když uviděl Merka, zastavil se také, pustil ji a ona upadla do bláta. Otočil se a s ostatními si to zamířil k Merkovi, všichni se k němu přibližovali a byli připravení bojovat.
“Tak copak to tu máme?” vykřikl muž, který se zdál být jejich velitel. Byl to ten, který upustil dívku a jak se zaměřil na Merka, tasil ze svého pásku meč a blížil se, zatímco ho ostatní obestoupili.
Merk se podíval jenom na tu dívku, aby se ujistil, že je stále na živu a není zraněná. Ulehčilo se mu, když ji uviděl zavrtět se v bahně, pomalu se dávala dohromady, zvedla hlavu a pohlédla na něj, otřesená a zmatená. Merk pocítil úlevu, že nepřišel pozdě, aby zachránil alespoň ji. Snad to byl první krok na velmi dlouhé cestě k vykoupení. Snad, uvědomil si, to nezačínalo ve věži, ale právě tady.
Jak se ta dívka otočila v bahně, opřela se o lokty, jejich oči se setkaly a on v nich uviděl záplavu naděje.
“Zabij je!” vykřikla.
Merk zůstal klidný, stále k ní nenuceně kráčel, jako by si těch mužů kolem ani nevšiml.
“Tak ty tu dívku znáš,” vykřikl na něj velitel.
“Její strýček?” vykřikl jeden z nich posměšně.
“Dlouho ztracený bratr?” zasmál se jiný.
“Ty jsi ji přišel ochránit, staříku?” posmíval se jiný.
Ostatní vyprskli smíchy, jak jej obklíčili.
I když to neukázal, Merk si potichu své protivníky měřil, koutkem oka si je prohlížel, sčítal, kolik jich tam je, jak jsou velcí, jak rychle se pohybují, jaké zbraně mají u sebe. Analyzoval, kolik měli svalů v porovnání s tukem, co měli na sobě, jak se mohli ve svém oblečení pohybovat, jak rychle se mohli ve svých botách otáčet.
Všimnul si, jaké zbraně drželi – neopracované nože, tasené dýky, špatně naostřené meče – a analyzoval, jak je drží, jestli je mají po straně nebo před sebou a v jaké ruce.
Uvědomil si, že většina z nich byli amatéři, nikdo z nich v něm opravdu nebudil obavy. Chytí si jednoho. Toho s kuší. Merk si v hlavě poznamenal, že ho musí zabít jako prvního.
Merk vešel do jiné zóny, do jiného stylu myšlení, bytí, do takového, který se ho přirozeně chopil, kdykoli se nacházel ve střetu. Ponořil se do svého vlastního světa, do světa, který neměl moc pod kontrolou, světa, kterému věnoval své tělo. Byl to svět, který mu nakazoval, kolik mužů má zabít a jak rychle, jak efektivně. Jak způsobit maximální újmu za co nejmenší možné snahy.
Litoval těchto mužů; neměli vůbec ponětí o tom, do čeho se pustili.
“Hej, mluvím s tebou!” vykřikl jejich velitel, nebyl ani deset stop daleko a pohrdavě držel svůj meč a rychle se blížil.
Merk ale postupoval svým směrem a pokračoval v chůzi, v klidu a bez výrazu. Soustředil se, ani neposlouchal velitelova slova, která v jeho mysli utichla. Neotočí se a neukáže ani náznak agrese, dokud se mu to samotnému nehodí, a cítil, jak zmatení byli tito muži absencí jeho činů.
“Hej, víš, že za chvíli zemřeš?” hovořil stále velitel. “Posloucháš mě?”
Merk stále v klidu kráčel, zatímco jejich velitel, rozzuřený, už dále nečekal. V rozčilení vykřikl, tasil svůj meč a zaútočil, rozmáchl se po Merkovém rameni.
Merk si dal na čas, nereagoval. V klidu kráčel směrem ke svému útočníkovi a čekal až do poslední vteřiny, neztuhnul a nevykazoval žádné známky odporu.
Čekal, až útočníkův meč dosáhne nejvyššího bodu, vysoko nad mužovou hlavou, klíčový moment, kdy je každý muž nejzranitelnější, což už dávno věděl. A potom, rychleji, než byl jeho útočník vůbec schopen předvídat, vrhnul se Merk dopředu jako had, použil dva prsty, aby zasáhl tlakový bod pod mužovou paží.
Jeho útočníkovi se vyvalili oči bolestí a překvapením a okamžitě svůj meč pustil.
Merk přikročil blíže, obtočil jednu paži kolem mužovy paže a pevně se zahákoval. V jednom pohybu muže chytil za jeho zátylek a otočil ho a použil ho jako svůj štít. Protože Merk se neobával tohoto muže, ale toho útočníka za ním, který měl kuši. Merk se rozhodl zaútočit na tohoto hulváta jako první, jen aby získal štít.
Merk se otočil a stál čelem k mužovi s kuší, který, jak čekal, měl již tětivu napjatou na něj. Za chvilku Merk uslyšel známý zvuk šípu, který byl vystřelen z kuše, a díval se, jak k němu vzduchem letí. Merk pevně stisknul svůj zmítající se lidský štít.
Zaznělo zalapání po dechu a Merk ucítil, jak sebou ten hulvát cuknul v jeho objetí. Velitel vykřikl bolestí a Merk najednou ucítil šok z bolesti, jako by mu vniknul do břicha nůž. Nejprve byl zmatený – a potom si uvědomil, že šíp proletěl břichem štítu a jeho špice také částečně zasáhla Merkovo břicho. Vniknul ani ne na půl palce – nebylo to dost na to, aby ho to vážně zranilo – ale bolelo to jako čert.
Merk počítal, jak dlouho potrvá napnout další šíp, pustil velitelovo bezvládné tělo, chytil meč v jeho ruce a hodil jím. Ten se ve vzduchu točil a letěl na zločince s kuší, který vykřikl, oči se mu šokem rozšířily a meč mu propíchnul hruď. Pustil svůj luk a bezvládně padl vedle něj.
Merk se otočil a pohlédl na ostatní zločince, ti byli jasně v šoku, dva z jejich nejlepších mužů byli mrtví a zbylí si nevěděli rady. Hleděli jeden na druhého v prazvláštním tichu.
“Kdo jsi?” vykřikl konečně jeden, jeho hlas zněl nervózně.
Merk se doširoka usmál a zakřupal klouby, vychutnával si blížící se zápas.
“Já,” odpověděl, “jsem ten, který vám nedá v noci spát.”
KAPITOLA PÁTÁ
Duncan jel se svou armádou, v uších mu burácel hluk stovek koní, jak je vedl na jih, nocí, pryč od Argosu. Jeho důvěryhodní velitelé jeli vedle něj, Anvin na jedné straně a Arthfael na druhé, jen Vidar zůstal doma, aby střežil Volis, zatímco několik stovek mužů se vedle nich vyrovnaly, všichni jeli pospolu. Na rozdíl od jiných vojenských vůdců jel Duncan rád bok po boku svých mužů; nepovažoval tyto muže za své poddané, ale spíše za své ozbrojené bratry.
Jeli nocí s chladným větrem ve vlasech, sněhem pod nohama a měli dobrý pocit, protože byli v pohybu, mířili do bitvy, už se nekrčili za zdmi Volisu, jak to Duncan dělal více než polovinu svého života. Duncan pohlédl a zahlédl své syny Brandona a Braxtona, jak jedou vedle jeho mužů, a zatímco byl pyšný na to, že je má s sebou, neobával se o ně tolik jak se obával o svou dceru. Proti své vůli, jak hodina míjela hodinu a i když si říkal, že se nebude obávat, zaměřovaly se jeho myšlenky v noci na Kyru.
Přemýšlel, kde nyní byla. Myslel na to, jak sama přechází Escalon, jen s Dierdrou, Andorem a Leem, kteří ji doprovázeli, a jeho srdce ho zabolelo. Věděl, že cesta, na kterou ji poslal, by vystavila nebezpečí i zkušené bojovníky. Pokud ji přežije, vrátí se jako velký bojovník, větší, než jakýkoli z mužů, kteří s ním dnes jeli. Pokud ne, nebude se sebou moci žít. Ale zoufalé časy si vyžadují zoufalá řešení, a on více než kdy jindy potřeboval, aby dokončila svou misi.
Vystoupali na kopec a z dalšího sestoupili a jak vítr nabíral na síle, Duncan pohlédl na zvlněné planiny, které se před ním v měsíčním svitu rozprostíraly a myslel na jejich cíl: Esephus. Opevnění v moři, město postavené na přístavu, křižovatky severovýchodu a prvního významného přístavu pro lodní dopravu. Bylo to město, které bylo na jedné straně ohraničeno mořem Slz a přístavem na druhé straně, a říkalo se, že kdo má pod kontrolou Esephus, má pod kontrolou většinu Escalonu. Další nejbližší tvrz od Argosu a životně důležité opevnění, Esephus musel být jeho první zastávkou, to Duncan věděl, pokud měl mít alespoň nějakou šanci vyvolat revoluci. Kdysi významné město musí být osvobozeno. Jeho přístav, kdysi tak pyšně zaplněn loděmi, na kterých plápolaly vlajky Escalonu, byly nyní, jak Duncan věděl, plné pandesianských lodí, hanebná připomínka toho, čím jednou bylo.
Duncan a Seavig, vojenský vůdce Esephusu, byli kdysi blízko. Společně jeli několikrát do bitvy jako bratři ve zbroji a Duncan s ním vyrazil na moře více než jednou. Ale od invaze už nebyli v kontaktu. Seavig, který byl kdysi pyšným vojevůdcem, byl nyní jen pokorný voják, který nebyl schopný plachtit na moři, nebyl schopný vládnout svému městu nebo navštívit jiná opevnění, jako všichni vojenští vůdci. To ho mohli rovnou zajmout a označit ho tím, čím skutečně byl: vězněm jako všichni vojevůdci Escalonu.
Duncan jel nocí, kopce byly osvětleny jen pochodněmi jeho mužů, stovky jisker, mířících na jih. Jak jeli, padal více sníh a vítr běsnil, a pochodně jen tak tak nezhasly a měsíc se snažil prorazit mraky. A přesto Duncanova armáda postupovala a pokračovala, s těmito muži, kteří by s ním šli kamkoli na světě. Bylo to nezvyklé, to Duncan věděl, zaútočit v noci a ještě ve sněhu – ale Duncan byl vždycky nekonvenční bojovník. Proto se mu podařilo získat takovou hodnost, stát se velitelem starého krále, získat vlastní opevnění. A jen proto se stal jedním z nejvíce uctívaných ze všech roztroušených vojevůdců. Duncan nikdy nedělal to, co jiní muži. Snažil se žít podle jednoho hesla: dělej to, co jiní nejméně očekávají.
Pandesiané by nikdy neočekávali útok, protože zpráva o Duncanově vzpouře se nemohla tak daleko na jih dostat tak rychle – ne, pokud tam Duncan dorazí včas. A oni by jistě nikdy neočekávali útok v noci, a už vůbec ne ve sněhu. Znali by rizika jízdy v noci, koně by si mohli zlomit nohy a byla celá řada dalších problémů. Duncan věděl, že války byly často vyhrány díky překvapení a rychlosti, spíše než kvůli síle.
Duncan plánoval jet celou noc, dokud nedorazí k Esephusu, pokusit se dobýt ohromnou pandesianskou jednotku a vzít si zpět město a několik stovek jeho mužů. A pokud se zmocní Esephusu, pak možná, ale jen možná, budou schopni nabrat spád a začít válku, aby se zpět zmocnili celého Escalonu.
“Tam dole!” vykřikl Anvin a ukázal do sněhu.
Duncan se podíval do údolí pod sebou a uviděl, mezi sněhem a mlhou, několik malých vesnic, které byly posety po krajině. Duncan věděl, že tyto vesnice byly obydleny statečnými bojovníky, kteří byli věrní Escalonu. Každý z nich bude mít hrstku mužů, ale i to se počítá. Mohl by nabrat obrátky a podpořit řady své armády.
Duncan se snažil překřičet vítr a koně.
“Zatrubte!”
Jeho muži zatroubili několika krátkými zvuky, starý výkřik Escalonu, volající po shromáždění, zvuk, který mu rozehříval srdce, zvuk, který v Escalonu nezazněl celá léta. Byl to zvuk, který byl jeho krajanům známý, zvuk, který jim sdělil vše, co potřebovali vědět. Pokud byly ve vesnici dobří muži, ten zvuk by jimi pohnul.
Trubky zazněly znovu a znovu a jak se blížili, ve vesnicích se pomalu rozsvěcovaly pochodně. Vesničané, upozorněni na jejich přítomnost, začali zaplňovat ulice, jejich pochodně blikali ve sněhu, muži se narychlo oblékali, chopili se zbraní a nasazovali si jakékoli nahrubo udělané brnění, které měli. Všichni pohlédli na kopec a uviděli blížícího se Duncana a jeho muže, gestikulující, jako by byli plni překvapení. Duncan si mohl jen zkusit představit, jaký obraz jeho muži vytvářeli, když jeli tryskem úplnou nocí, ve sněhové vánici, dolů z kopce, se stovkami pozvednutými pochodněmi jako legie ohně, která bojuje se sněhem.
Duncan a jeho muži přijeli do první vesnice a zastavili, stovky jejich pochodní osvětlovaly překvapené obličeje. Duncan pohlédl dolů na doufající tváře svých krajanů a nasadil si svůj nejděsivější bitevní výraz a připravoval se inspirovat své muže jako nikdy předtím.
“Muži Escalonu!” zaduněl a zpomalil svého koně k chůzi, jak se je snažil všechny oslovit, točil se a kroužil a lidé byli kolem něj natlačeni.
“Trpěli jsme pod utlačováním Pandesie až příliš dlouho! Můžete si vybrat mezi tím zůstat zde a žít svůj život v této vesnici a vzpomínat na to, jaký Escalon býval. Nebo můžete povstat jako svobodní muži a pomoci nám začít velkou válku za svobodu”
Vesničané vydali nadšený pokřik a jednotně se hrnuli vpřed.
“Pandesiané nám nyní berou naše dívky!” vykřikl jeden muž. “Jestli je toto volnost, pak nevím, co je to svoboda!”
Vesničané povzbudivě pokřikovali.
“Jsme s tebou, Duncane!” vykřikl další. “Pojedem s tebou i na smrt!”
Zazněl další povzbudivý pokřik a vesničané spěchali naskočit na koně a přidat se k jeho mužům. Duncan byl spokojen s rozrůstajícími se řadami, pobídnul svého koně a pokračoval směrem ven z vesnice a začal si uvědomovat, že Escalon měl už dávno povstat.
Brzy dojeli do další vesnice, kde byli muži již venku a čekali s rozsvícenými pochodněmi, jak zaslechli troubení a výkřiky, a uviděli rozrůstající se armádu, hned věděli, co se dělo. Místní vesničané křičeli jeden na druhého, poznávali se navzájem a uvědomovali se, co se dělo, už nepotřebovali další proslovy. Duncan se přehnal přes tuto vesnici stejně jako přes tu poslední a vesničané nemuseli být vůbec přesvědčováni, byli až příliš dychtiví po svobodě, příliš dychtivi obnovit svou důstojnost, naskočit na koně, chopit se svých zbraní a přidat se k Duncanovým řadám, ať je bral kamkoli.
Duncan se vrhal z vesnice do vesnice, pojmul celou krajinu, vše se v noci rozsvěcovalo, i přesto, že byl vítr, sníh a černočerná tma. Duncan si uvědomil, že jejich touha po svobodě byla až příliš silná na to, aby i v té nejtemnější tmě zazářila – a aby se ujali zbraní a získali zpět své životy.
*
Duncan jel celou noc, vedle svou rostoucí armádu na jih, jeho ruce byly rozedřelé a bez citu z té zimy, jak se držel otěží. Čím více na jih šli, tím více se měnil terén, studený chlad Volisu byl nahrazen mokrým chladem Esephusu, jeho vzduch těžký tak, jak si to Duncan pamatoval, s vlhkem od moře a vůní soli. Stromy tady byly také nižší, všechny se zdály být ohnuté od východních poryvů větru, které nikdy nepřestaly vát.
Stoupali na jeden kopec za druhým. Oblaka se rozestupovala i přes sněžení, a měsíc se objevil na nebi, shora na ně svítil a dostatečně jim osvěcoval cestu. Jeli jako bojovníci proti tmě, Duncan věděl, že to byla noc, kterou si bude pamatovat do konce života. Za předpokladu, že přežije. Bude to bitva, na které vše záviselo. Myslel na Kyru, svou rodinu, svůj domov, a nechtěl je ztratit. Jeho život byl v sázce a životy všech, které znal a miloval a dnes v noci to bude všechno riskovat.
Duncan pohlédl přes rameno a byl nadšen, když uviděl, že nabral dalších několik set mužů, všichni jeli jako jeden muž, který má jediný cíl. Věděl, že i s takovým počtem budou čelit velké převaze a budou stát proti profesionální armádě. Tisíce pandesianů jsou nasazené v Esephusu. Duncan věděl, že Seavig měl stále stovky jeho vlastních opuštěných mužů, které mu byly k dispozici, ale samozřejmě nevěděl, jestli budou vše riskovat, aby se připojili k Duncanovi. Duncan musel předpokládat, že to neudělají.
Brzy vystoupili na další kopec a tam zastavili a nepotřebovali ani pobídnutí. Protože tam hluboko dole se vyjímalo moře Slz, jeho vlny narážely o břeh, velký přístav a prastaré město Espehus, který se vedle něj tyčil. Město vypadalo, jako by vyrostlo z moře, vlny narážely do jeho kamenných zdí. Město bylo postaveno zády k pevnině, jako by hledělo čelem do moře, jeho brány a hradby se nořily do vody, jako by jim více záleželo na tom, aby vyhověli lodím spíše než koním.
Duncan si prohlížel přístav, ve kterém bylo zakotveno nekonečně mnoho lodí, byl rozmrzelý, když uviděl plápolající prapory Pandesie, žluté a modré, které poletovaly jako urážka v jeho srdci. Ve větru se třepotal emblém Pandesie – lebka v zobáku orla – ze které se Duncanovi dělalo zle. Vidět tak ohromné město, které je pod vládou Pandesie, bylo pro Duncana ostudou, a dokonce v černočerné tmě se jeho tváře začervenaly. Lodě tam seděly samolibě, bezpečně zakotvené, nikdo nečekal útok. Samozřejmě. Kdo by si dovolil na ně zaútočit? A dokonce v černočerné tmě a ve sněhové vánici?
Duncan cítil, jak na něj jeho muži hledí a věděl, že nastal okamžik pravdy. Všichni čekali na osudný rozkaz, takový, který změní osud Excalonu, a on zde seděl na svém koni, vítr skučel, a pociťoval že v něm začíná vřít jeho osud. Věděl, že toto je okamžik, který vymezí jeho život – a životy všech těchto mužů.
“KUPŘEDU!” zaburácel.
Jeho muži nadšeně pokřikli a jako jeden se vrhli z kopce dolů, hnali se směrem k přístavu, vzdáleném několik yardů. Vysoko pozvedli své pochodně a Duncan ucítil, jak mu v hrudi zabušilo srdce, jak mu vítr vál do tváře. Věděl, že tato mise je sebevražedná – a přesto také věděl, že byla dost šílená na to, aby třeba vyšla.
Vrhli se do krajiny, jejich koně hnali tak rychle, že mu studený vzduch málem vzal dech, a jak se blížili přístavu, kamenné zdi byly ani ne sto yardů daleko, Duncan se připravil do bitvy.
“LUKOSTŘELCI!” vykřikl.
Jeho lukostřelci, kteří jeli v úhledných řadách za ním, zapálili své šípy, podpálili jejich hroty a čekali na jeho povel. Jeli a jeli, zněl dusot koní, pandesiané pod nimi stále nevěděli o útoku, který se na ně chystal.
Duncan čekal, dokud se nepřiblížili – čtyřicet yardů daleko, potom třicet, potom dvacet – a konečně věděl, že nastal ten správný čas.
“VYSTŘELIT!”
Černá noc byla najednou osvětlená tisícem hořících šípů, které se nesly ve vysokém oblouku vzduchem, dělali si cestu sněhem směrem k tuctům pandesianských lodí, které byly zakotvené v přístavu. Jeden za druhým, jako světlušky, si našly svůj cíl, přistály na dlouhých, třepotajících se plachtách pandesianského plachtoví.
Netrvalo ani chvilku a lodě se zapálily, vzplálo plachtoví a potom celé lodě a oheň se ve větrném přístavu rychle šířil.
“ZNOVU!” vykřikl Duncan.
Hromadná palba následovala jedna za druhou, šípy s ohnivými špicemi padali na pandesianskou flotilu jako kapky deště.
Nejprve byla flotila v klidu noci potichu, vojáci hluboce spali, žádný neměl žádné podezření. Duncan si uvědomil, že pandesiané se stali příliš arogantní, příliš lhostejní a nikdy neměli ani nepodezření, že by takový útok mohl přijít.
Duncan jim nedal čas, aby se mohli vzpamatovat; povzbuzen jel tryskem kupředu a blížil se k přístavu. Vedl je až ke kamenné zdi, která sousedila s přístavem.
“POCHODNĚ!” vykřikl.
Jeho muži vyrazili až k pobřeží, pochodně pozvedli vysoko a s velkým výkřikem následovali Duncane a vrhli své pochodně na lodě, které měli nejblíž. Jejich těžké pochodně přistály na palubě jako hole, bylo slyšet ohromné zadunění dřeva, a další tucty lodí vzplanuly.
Těch několik málo pandesianských vojáků na stráži si všimlo co se dělo až příliš pozdě a ocitli se uprostřed vlny plamenů, křičeli a skákali přes palubu.
Duncan věděl, že je jen otázkou času, než se zbytek Pandesianů vzbudí.
“TRUBKY!” vykřikl.
Z řad mužstev zazněly trubky, starý pokřik Escalonu, vyzývající ke shromáždění, věděl, že Seavig rozpozná ty krátké zvuky. Doufal, že ho to vybudí.
Duncan seskočil z koně, tasil svůj meč a spěchal ke zdi přístavu. Bez zaváhání skočil přes nízkou kamennou zídku na hořící loď, ukazoval všem cestu, jak pokračoval kupředu. Potřeboval zbavit se Pandesianů předtím, než se mohli shromáždit.
Anvin a Arthfael zaútočili po jeho boku a jejich muži se k nim přidali, všichni vykřikovali mocným válečným pokřikem, jak se svým životem vrhali po větru. Po tolika rocích podmanění se konečně nastal den pro odplatu.
Konečně se Pandesiané vzbudili. Vojáci se začali nořit z podpalubí, vybíhali ven jako mravenci, v kouři kašlali a byli omráčení a zmatení. Zahlédli Duncana a jeho muži a tasili meče a zaútočili. Duncan se ocitl pod útokem proudů mužů – a přesto nezaváhal; právě naopak, zaútočil.
Duncan zaútočil a skrčil se, jak se první muž rozpřáhnul po jeho hlavě, potom se narovnal a bodnul toho muže do břicha. Voják se rozmáchl po jeho zádech a Ducan se otočil a vyblokoval ránu – potom zatočil vojákovým mečem a bodnul ho do hrudi.
Duncan se bránil a bojoval hrdinsky, útočili na něj ze všech stran, a vzpomněl si na staré doby, kdy se ocitl ponořen do bitvy a odrážel údery na všech stranách. Když byli muži příliš blízko na dosah meče, zaklonil se a kopnul do nich, vytvořil si tak prostor na to, aby se rozmáchnul; v jiných situacích se zatočil a udeřil loktem, bojoval ruku v ruce na blízko, když to bylo nutné. Muži padali všude kolem něj a žádný z nich se nepřiblížil.
K Duncanovi se brzy přidali Anvin a Arthafael a tucty jeho mužů jim spěchali na pomoc. Jak se k němu přidal Anvin, odrazil úder vojáka, který na Duncana zaútočil zezadu, ušetřil ho rány – zatímco Arthfael přistoupil blíže, pozvedl svůj meč a odrazil sekerku, která mířila na Duncanovu tvář. Jak to udělal, Duncan zároveň udělal krok kupředu a bodnul toho vojáka do břicha, s Arthfaelem ho společně skolili.
Bojovali jako jeden muž, dobře promazaný stroj díky těm společným létům, všichni si navzájem hlídali záda, jak nocí pronikal jasný kovový zvuk mečů a brnění.
Všude kolem sebe Duncan viděl, jak muži nastupují na lodě po celém přístavu, útočí na flotilu jako jeden muž. Duncan bojoval, dokud mohl pozvednout své paže, potil se, v očích ho pálil kouř, všude kolem něj cinkaly meče, skolil jednoho muže za druhým, jak se snažili utéct na pevninu.
Nakonec byly plameny příliš horké; pandesianští vojáci, v plné zbroji, byli polapeni plameny a skákali ze svých lodí do vody – a Duncan vedl své muže z lodí pryč přes kamennou zeď a zpět na okraj přístavu. Duncan uslyšel výkřik a otočil se, uviděl stovky pandesianských vojáků, kteří se ho snažili pronásledovat a kteří se je snažili dostat z lodě pryč.
“PROVAZY!” zakřičel Duncan.
Po celé délce přístavu muži následovali jeho příkladu a zpřetrhaly provazy, kterými byla flotila přikotvená k břehu. Jak před ním ten ohromný provaz konečně prasknul, Duncan se postavil botou na palubu a velkým kopnutím loď odsunul od břehu. Samou snahou zasténal a Anvin, Arthfael a tucty ostatních přispěchali na pomoc a přidali se. Jako jeden muž všichni odsunuli hořící trup lodi od břehu.
Loď v plamenech, plná křičících vojáků, byla nevyhnutelně unášena směrem k ostatním lodím v přístavu – a jak se k nim přiblížila, vzplanuly od ní. Muži skákali z lodí po stovkách, křičeli a potápěli se do černých vod.
Duncan tam stál, ztěžka dýchal a díval se, jeho oči zářily, a celý přístav byl brzy osvícen ohromným požárem. Tisíce Pandesianů, které byly nyní plně vzhůru, se objevily z nižších pater podpalubí ostatních lodí – ale bylo již příliš pozdě. Vyběhli na palubu, kde se setkali s ohnivou zdí a neměli jiný výběr, než shořet zaživa nebo skočit do vody, kde se utopí nebo umrznou, všichni si vybrali to druhé. Duncan sledovat jak se přístav brzy zaplnil stovkami těl, pohupovaly se ve vodách, křičeli, jak se snažili plavat na břeh.
“LUKOSTŘELCI!” zakřičel Duncan.
Jeho lukostřelci zamířili a stříleli salvu za salvou a mířili na ohánějící se vojáky. Jeden po druhém si našly střely svůj cíl a Pandesiané se potápěli.
Vody se zabarvily krví a brzy zaznělo křupání a výkřiky, jak se vody zaplnili zářivě žlutými žraloky, kteří hodovali v krví přeplněném přístavu.
Duncan se rozhlédl a pomalu mu došlo, co udělal: celá pandesianská flotila, která před několika málo hodinami vzpurně seděla v přístavu, symbol pandesianského vítězství byl ten tam. Stovky jejich lodí byly zničené, všechny společně plápolaly na známku Duncanova vítězství. Jeho rychlost a moment překvapení zafungovaly.
