Kitabı oku: «Zrazená », sayfa 2

KAPITOLA ČTVRTÁ

Caitlin utíkala. Květinové pole jí šplhalo až k pasu a jak běžela, prorážela si cestu přímo přes něj. Krvavě červené slunce sedělo jako veliký míč na obzoru.

Otočen zády ke slunci stál její otec. Nebo alespoň jeho obrysy. Jeho obličej nebyl rozpoznatelný, no ona vědela, že je to on.

Jak Caitlin běžela a běžela, zoufale toužící po tom, konečně ho spatřit a obejmout, slunce začalo zacházet. Příliš rychle. Všechno se stalo až moc rychle a v průběhu několika vteřin se slunce vytratilo úplně.

Viděla se, jak běží přes pole uprostřed noci. Její táta tam pořád byl, čekal. Cítila, že chce, aby běžela rychleji, že ji chce obejmout. Ale její nohy už teď běželi nejrychleji jak dokázali a jakkoliv se snažila, zdálo se, že on se pořád vzdaluje.

Jak utíkala, nad obzorem se pomalu objevil měsíc—veliký, krvavě červený měsíc, který vyplňoval celou oblohu. Caitlin na něm viděla každý detail, všechny vroubky, krátery. Byl naprosto jasný. Její táta stál, jeho obrysy byly naproti měsíce a když se snažila běžet ještě rychleji, zdálo se, jako by běžela vstříc samotnému měsíci.

Ale nefungovalo to. Najednou se její nohy přestali úplně pohybovat. Podívala se dolů a všimla si, že květy se jí omotali kolem kotníků a nohou a svírali ji. Byli tak těsné a silné, že se brzy nedokázala vůbec pohnout.

Zatímco se dívala, přes pole se k ní plazil obrovský had. Pokoušela se vzdorovat, vyslobodit se, no byla bezmocná. Vše, co mohla dělat, bylo jenom ho sledovat, jak se přibližuje. Jak se dostával blíž, zvedl se do vzduchu a mířil jí přímo na krk. Otočila se, křičela a cítila, jak se jeho dlouhé zuby zatínají do jejího krku. Ta bolest byla neskutečná.

Caitlin se vystrašeně probudila, seděla vzpřímeně na posteli a ztěžka dýchala. Chytila se za krk a cítila dvě hojící se jizvy. Na chvíli si pomýlila svůj sen s realitou a podívala se kolem sebe po hadovi. Žádný tam nebyl.

Otřela si hrdlo. Rána pořád bolela, no ne až tak jako ve snu. Zhluboka se nadechla.

Caitlin byla zalita studeným potem a její srdce pořád tlouklo. Otřela si obličej a spánky a cítila, jak se na ní lepí její studené, mokré vlasy. Jak dlouho to bylo, kdy se naposledy koupala? Umývala si vlasy? Nedokázala si vzpomenout. Jak dlouho tam ležela? A kde přesně byla?

Caitlin se podívala všude po místnosti. Bylo to stejné místo, jaké si pamatovala někdy z minulosti-bylo to ve snu, nebo tady někdy opravdu byla? Místnost byla celá udělaná z kamene a měla jedno vysoké, obloukové okno, přes které viděla noční oblohu a neskutečně velký měsíc, kterého světlo se prodíralo dovnitř.

Posadila se na okraj své postele a třela si čelo, snažila se vzpomenout si. Když to dělala, zasáhla ji strašná bolest. Sáhla dolů a ucítila strup z rány. Pokoušela se vzpomenout si, od čeho byla. Napadl ji někdo?

Caitlin soustředeně přemýšlela a pomalu, ale jistě, se k ní začali vracet ty události. Boston. Stezka svobody. Králova kaple. Meč. Pak…útok. Pak…

Caleb. Byl tam, díval se dolů na ní. Cítila, jak se její svět vytrácí a požádala ho. Proměň mě, prosila....

Caitlin natáhla ruce, ucítila na svém hrdle dvě jizvy a věděla, že ji poslechl.

To všechno vysvětlovalo. Caitlin se vyplašeně postavila a vše jí došlo. Byla proměněná. Někam ji vzal, pravděpodobně aby se zotavila, pravděpodobně pod Calebovým bdělým dohledem. Vyzkoušela své ruce a nohy, zatočila krkem, vyzkoušela své tělo….

Cítila se jinak, to bylo jisté. Nebyla to už déle ona. Cítila, jak v ní proudí neomezená síla. Touha běžet, sprintovat, prorazit zdi, vyskočit do vzduchu, Taky cítila něco jiného: dvě nepatrné boule na jejich zádech, za lopatkami. Hodně malé, no věděla, že jsou tam. Křídla. Věděla, cítila, že pokud bude chtít letět, rozprostřou se pro ní.

Caitlin se cítila být omámena její nově nalezenou sílou. Zoufale ji chtěla vyzkoušet. Cítila se jako v kleci—neměla představu, jako dlouho tady byla—a chtěla zjistit, jaký bude tenhle nový život. Také cítila něco jiného, co bylo nové: pocit bezstarostnosti. Pocit, že nemůže zemřít. Že může dělat hloupé omyly, že má nekonečno životů, se kterými může hrát. Chtěla věci tlačit až na hranici.

Caitlin se otočila a podívala se z okna na noční oblohu. Okno bylo ve tvaru velkého oblouku a bez skla. Vypadalo jako ty, které se dají vidět ve starých, středověkých klášterech.

V minulosti by stará Caitlin, člověk, zaváhala, přemýšlela by nad tím, co udělá, zpochybňovala by se. Ale znovuzrozená Caitlin necítila žádné obavy. Prakticky vteřiny potom, jak na to pomyslela, vstala a sprintovala přímo za tím.

Stačilo jenom pár krátkých kroků, Caitlin vyskočila na okenní parapet a vletěla do otevřeného prostoru.

Nějaká část z ní, nějaký instinkt jí říkal, že když už bude jednou ve vzduchu, její křídla se samy rozprostřou. Pokud by se mýlila, znamenalo by to celkem slušný pád, stovky stop až dolů na zem. Ale znovuzrozená Caitlin neměla pocit, že by se vůbec někdy mohla mýlit.

A nemýlila se. Když Caitlin vletěla do noci,její křídla se rozprostřeli zpod jejích lopatek a ona cítila ohromující vzrušení z lítání, z plachtění ve vzduchu. Byla okouzlena tím, jak široké a dlouhé byly její křídla, byla nadšená z toho, že cítí, jak jí přes tvář, tělo a vlasy proudí čerstvý noční vzduch. Byla noc, no měsíc byl tak plný a velký, že osvětloval všechno tak, že to vypadalo, jako by byl den.

Caitlin se podívala dolů a viděla svět z ptačí perspektivy. Cítila vodu a měla pravdu. Byla na ostrově. Všude kolem ní, do každého směru, se roztékala obrovská, nádherná řeka. Její vody byly velmi klidné a osvětlené měsíčním svitem. Byla to nejširší řeka, jakou kdy viděla. A tam, v jejím středu, byl drobný ostrov, na kterém spala. Malý ostrov, sotva větší než pár desítek akrů, kterého jednomu konci dominoval rozpadající se skotský hrad, poloviční ruina. Zbytek ostrova byl úplně pohlcen bujným lesem.

Jak Caitlin letěla vzduchem nahoru a dolů, po proudech větru, točila se, klesala a stoupala, objela ještě jednou celý ostrov. Hrad byl obrovský a velkolepý. Části z něj se rozpadávali, no jiné, které byly skryty před pohledem zvenku, v interiéru, byly perfektně zachované. Byly tam vnitřní a vnější nádvoří, opevnění, věže, schodiště a akry a akry zahrad. Byl dostatečně velký, aby pojal malou armádu.

Když se přiblížila, viděla, že interiér hradu byl osvětlený pochodněmi. A hemžilo se to tam lidmi. Byli to upíři? Její smysly jí říkali, že ano. Její vlastní druh. Kráčeli kolem a bavili se mezi sebou. Někteří trénovali, bojovali s mečem, hráli hry. Ostrov byl plný aktivity. Kdo byli tito lidé? Proč byla tady? Přivedli ji sem oni?

Jak Caitlin dokončila svůj okruh, spatřila místnost, ze které vyletěla. Byla na vrcholu nejvyšší věže a otevírala se do velké, opevněné, otevřené terasy. Na ní stál jeden osamocený upír. Caitlin nemusela letět blíž aby zjistila, kdo tím upírem byl. Ve hloubi svého srdce a duše to věděla už teď. Proudila v ní jeho krev a ona ho milovala celým svým srdcem. A teď, když ji proměnil, milovala ho i něčím víc než jen láskou. I z této velké vzdálenosti věděla, že ta osamocená postava kráčející před jejím pokojem byl Caleb.

Při pohledu na něj se její srdce vznášelo. Byl tady. Byl opravdu tady. Stál tam, čekal, přímo před jejím pokojem. Musel tady čekat, až se zotaví. Po celý ten čas.

Kdo mohl vědět, kolik času uběhlo? Nikdy ji neopustil. I po tom všem, co se stalo a co se dělo i teď. Milovala ho víc, než dokázala vypovědět. A teď budou spolu až na věčnost.

Stál tam, nakláněl se nad hradby, díval se dolů na řeku a tvářil se znepokojeně a smutně.

Caitlin letěla přímo k němu, doufala, že ho překvapí, že na něj udělá dojem svými novými schopnostmi.

Caleb se překvapeně podíval nahoru a jeho tvář se rozzářila radostí.

Ale jak se Caitlin chystala přistát, něco se pokazilo. Cítila, že ztrácí rovnováhu, ztrácí kontrolu. Cítila, jako by letěla příliš rychle a nevěděla to včas napravit. Jak se dostala až k hradbám, poškrábala si koleno a tvrdě přistála na kámen.

“Caitlin!” vykřikl Caleb a běžel k ní.

Caitlin ležela na tvrdém kamenu a cítila, jak jí nohou přechází nový proud bolesti. Byla v pořádku. Pokud by byla tou starou Caitlin, pouze člověkem, zlomila by si několik kostí. No tato nova Caitlin věděla, že se od toho může odrazit a rychle se zotavit, pravděpodobně za několik minut.

Ale cítila se zahanbeně. Chtěla překvapit Caleba a udělat na něj dojem. Teď vypadala jako idiot.

“Caitlin?” zeptal se ještě jednou, klečel vedle ní a jednu ruku měl položenou na jejím rameně. “Jsi v pořádku?”

Podívala se na něj a rozpačitě se usmála.

“To je ale způsob, jak na tebe zapůsobit,” řekla a připadala si jako blázen.

Rukou jí prošel po noze a kontroloval její zranění.

“Už víc nejsem člověk,” vyštěkla. “Už se o mě nemusíš bát.”

V okamžiku olitovala své slova a tón, jakým to řekla. Vyznělo to jako obvinění, téměř jako by litovala, že byla proměněná. A nechtěla použít tak krutý tón. Naopak, milovala jeho doteky a to, že byl tak starostlivý. Chtěla mu poděkovat, říct mu tohle všechno a ještě víc, no jako obvykle to pokazila a řekla nesprávnou věc v nesprávný čas.

Jak zlý první dojem musela udělat jako nová Caitlin. Pořád prostě nedokázala držet jazyk za zuby. Některé věci se očividně nezmění ani s nesmrtelností.

Posadila se a chystala se položit ruku na jeho rameno a omluvit se, když najednou uslyšela kňučení a na tváři ucítila chlupaté klubko. Zaklonila se a uvědomila si, co to bylo.

Růže. Její vlčí mládě, Růže, skočila Caitlin do náruče. Růže kňučela od nadšení a olizovala Caitlin po celé tváři. Caitlin si nemohla pomoct a musela se začít smát. Objala Růži, odtáhla ji a podívala se na ní.

Pořád mládě, no Růže troche povyrostla a byla větší, jak si ji Caitlin pamatovala. Caitlin přemýšlela a vzpomenula si, že Růži naposled viděla v Králově kapli, když ležela na podlaze a krvácela po Samanthiném zásahu. Byla si jistá, že Růže byla mrtvá.

“Dostala se z toho,” řekl Caleb, který jí jako obvykle četl myšlenky. “Je tvrdá. Jako její máma,” dodal s úsměvem.

Caleb na ně musel celý ten čas dohlížet.

“Jak dlouho jsem byla mimo?” zeptala se Caitlin.

“Týden,” řekl Caleb.

Jeden týden, pomyslela si Caitlin. Neuvěřitelné.

Měla pocit, jako kdyby byla mimo několik let. Cítila se, jako kdyby umřela a vrátila se zpátky do života, no v jiné formě. Cítila se být úplně nová, jako by začínala život odznovu a s čistým štítem.

No když si vzpomenula na všechny události, které se stali, uvědomila si, že jeden týden byl taky věčnost. Ukradli meč. A unesli jejího bratra Sama. A přešel už celý týden. Proč po nich Caleb nešel? Tady záleželo na každé minutě.

Caleb se postavil na nohy, tak jako i Caitlin. Stála oproti němu a dívala se mu nahoru do očí. Její srdce začalo tlouct. Nevěděla, co má dělat. Jaký byl protokol, etiketa. Teď, když byli oba praví upíři? Teď, když on byl ten, který ji proměnil? Byli spolu? Pořád ji stejně miloval, i když byla teď z jeho rasy? Budou teď spolu navěky?

Cítila se nervózněji jako kdykoliv předtím, jako by bylo v stávce víc než kdy jindy.

Natáhla se a jemně položila ruku na jeho tvář.

Podíval se jí do očí a ty jeho zářily v měsíčním svitu.

“Děkuji,” řekla jemně.

Chtěla říct miluji tě, ale nedokázala to ze sebe dostat. Chtěla se zeptat: Budeš už navždy se mnou? Pořád mě miluješ?

Ale navzdory všemu, navzdory všem jejím nově objeveným schopnostem neměla odvahu to říct. Mohla alespoň říct, Děkuji, že jsi mě zachránil, nebo Děkuji, že jsi na mě dával pozor, nebo Děkuji, že jsi tady. Věděla, čeho všeho se musel vzdát, aby tady mohl být, kolik toho musel obětovat. Ale vše, co dokázala říct, bylo Děkuji.

Pomalu se usmál, natáhl jednu ruku a jemně jí odhrnul vlasy z tváře za ucho. Pak jí hřbetem ruky pohladil po tváři a studoval ji.

Hádala, nad čím přemýšlí. Chystal se jí projevit svou nekonečnou lásku? Chtěl ji políbit?

Měla pocit, že ano a najednou zůstala hodně nervózní. Nervózní z toho, jaký bude jejich nový život. Nervózní z toho, co se stane, pokud jim to nevyjde. A tak místo toho, aby si vychutnala tuto chvíli, musela ji zničit. Otevřela její velká, tlustá ústa, i když všechno co chtěla, bylo nechat je zavřené.

“Co se stalo s mečem?” zeptala se.

Jeho výraz se úplně změnil. Proměnil se z pohledu plného lásky a vášně na znepokojení a obavy. Viděla, že se to událo v okamžiku, jako když se tmavý oblak prožene po letní obloze.

Otočil se a udělal několik kroků směrem k okraji kamenných hradeb, otočen zády k ní a díval se na řeku.

Jsi tak hloupá, pomyslela si. Proč jsi musela něco říkat? Proč jsi ho prostě nemohla nechat tě políbit?

Záleželo jí na meči, to byla pravda, no ani zdaleka ne tak, jak jí záleželo na něm. Na nich, jako páru. Ale ona zničila tuto chvíli.

“Obávám se, že meč je pryč,” řekl tiše Caleb, otočen zády k ní a dívající se se před sebe. “Byl nám ukraden. Nejprve Samanthou, a pak Kylem. Překvapili nás. Nečekal jsem, že by se tam mohli objevit. Měl jsem.”

Caitlin přišla k němu, postavila se vedle něj a jemně položila svou ruku na jeho rameno. Doufala, že dokáže opět změnit náladu.

“Jsou tvý lidé v pořádku?” zeptala se.

Otočil se a s ještě utrápenějším výrazem se na ne podíval.

“Ne,” řekl rozhodně. “Můj sabat je v obrovském nebezpečí. A každou minutu co jsem pryč, toto nebezpečí roste.”

Caitlin přemýšlela.

“Tak proč jsi za nimi nešel?” zeptala se.

Ale odpověď znala ještě předtím, než něco řekl.

“Nemohl jsem tě opustit,” řekl. “Musel jsem vidět, že jsi v pořádku.”

To bylo všechno? přemýšlela Caitlin. Chtěl jenom vidět, že je v pořádku? A když uviděl že je, chystá se ji opustit?

Na jedné straně k němu Caitlin pociťovala velkou lásku, když věděla, co všechno kvůli ní obětoval. No na druhé straně přemýšlela, jestli ho zajímal jenom její fyzický stav? Ne oni dva?

“Tak…” začala Caitlin, “teď, když vidíš, že jsem v pořádku…tak prostě odejdeš?”

Vyznělo to příliš krutě. Co s ní bylo? Proč nemohla být laskavejší, jemnější, jako bývala předtím? Určitě to tak nemyslela. Prostě to všechno špatně vyznělo. To, co chtěla říct bylo, Prosím, nikdy mě neopouštěj.

“Caitlin,” začal tiše, “Chci, abys tomu rozuměla. Moje rodina, moji lidi, můj sabat—jsou v obrovském nebezpečí. Meč je tam venku a je v nesprávných rukou. Musím se k nim vrátit. Musím je zachránit. Popravdě jsem měl odejít už před týdnem…a teď, když vidím, že jsi se zotavila, tak…není to tak, že bych te chtěl opustit. Já ale musím zachránit svou rodinu,” řekl tiše.

“Můžu jít s tebou,” odpoveděla doufaje Caitlin. “Mohu pomoci.”

“Ještě jsi se úplně nezotavila,” řekl. “To tvrdé přistání nebyla náhoda. Každému upírovi trvá, než se mu vrátí všechny síly. A ty jsi ještě utrpěla vážné poranění od bodnutí mečem. Vyléčení může trvat dny nebo i týdny. Pokud bys šla se mnou, mohla by sis ublížit. Bojiště teď není místo pro tebe. Tady tě budou trénovat. Proto jsem tě sem přivedl.”

Caleb se otočil, vedl ji přes terasu a pak se oba podívali na nádvoří.

Tam, hluboko dolů, byli pod světlem z pochodní desítky upírů, kteří mezi sebou soutěžili a zápasili.

“Tento malý ostrov je domovem jedného z nejlepších sabatů,” řekl Caleb. “Souhlasili s tím, že tě přijmou. Budou tě učit. Budou tě trénovat. Udělají tě silnější. A pak, když budou tvé schopnosti naplno rozvinuté a když se úplně uzdravíš, bude mi ctí bojovat s tebou po mém boku. Do té doby se však obávám, že ti to nemůžu dovolit. Válka, do které směřuju, bude velmi nebezpečná. Dokonce i pro upíra.”

Caitlin svraštila obočí. Obávala se, že řekne něco takového.

“Ale co když se nevrátíš?” zeptala se.

“Pokud budu naživu, vrátím se pro tebe. To ti slibuju.”

“A co když nebudeš žít?” zeptala se Caitlin a od strachu téměř nedokázala ty slova ani vyslovit.

Caleb se otočil, podíval se na obzor a zhluboka se nadechnul. Civěl na oblaky a neřekl ani slovo.

To byla Caitlinina příležitost. Zoufale chtěla změnit tému. Byl rozhodnutý odejít, to jí bylo jasné a nic ho nemohlo zastavit. A bylo taky jasné, že ji nevezme sebou. Ucítila, jak ji zalila vlna vyčerpání a věděla, že má pravdu: nebyla připravená. Musela se léčit.

Nechtěla dál mrhat časem a pokoušet se ho zastavit. A taky už nechtěla mluvit o upírech, mečích a válce. Chtěla využít jejich vzácný zbývající čas a promluvit si o nich. O Caitlin a Calebovi. O nich jako páru. O jejich budoucnosti. O jejich vzájemné lásce. O jejich vzájemné oddanosti. Jak přesně na tom byli?

Co však bylo důležitější, Caitlin si uvědomila, že celý ten čas, který spolu strávili, odkdy ho poprvé potkala, vždy ho brala jako samozřejmost. Nikdy se na chvíli nezastavila, nepodívala se mu hluboko do očí a neřekla mu, jak silné city k němu přechovává. Teď z ní byla žena a měla pocit, že je čas se vzchopit a začít se chovat dospěle. Říct mu, co k němu opravdu cítí. Potřebovala, aby to věděl. Možná to cítil, cítil, jak moc ho miluje, no ona ta slova nikdy nevyslovila. Calebe, miluji tě. Miluji tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé potkala. Vždy tě budu milovat.

Caitlinino srdce silně tlouklo, měla z toho mnohem větší strach než z čehokoliv jiného. Chvějíc se natáhla ruku a jemně ji položila na Calebovu tvář.

Pomalu se k ní otočil.

Konečně byla připravená mu říct, co k němu opravdu cítí.

Když to ale chtěla udělat, slova se jí zasekly v hrdle.

V tu stejnou chvíli se na ní podíval se zábleskem obav a otevřel ústa, připraven něco říct.

“Caitlin, je tady něco, co ti musím říct—” začal.

No nedostal šanci tu větu dokončit.

Náhle uslyšeli zvuk otevírajících se dveří a Caitlin okamžitě věděla, že už víc nejsou sami.

Oba se otočili směrem ke dveřím a podívali se, kdo to je.

Byla to osoba. Upír. Nádherná, neuvěřitelná bytost, vyšší, štíhlejší, lépe stavěná než Caitlin. S dlouhými, rozpuštěnými vlasy a jasnýma zelenýma očima.

Když si Caitlin uvědomila, kdo to je, poskočilo jí srdce.

Ne. To nemůže být..

Byla to ona. Sera. Calebova exmanželka.

Caitlin ji potkala pouze jednou, krátce, v Kláštere. Ale nikdy na ní nezapoměla.

Sera k nim sebevědomě kráčela s elegancí bytosti, která byla na této planetě už tisícky let. Bez toho aby zpomalila, s očima pořád upřenýma na Caitlin, se postavila vedle Caleba.

Zvedla jednu svou krásnou, bledou ruku a pomalu ji zavěsila Calebovi na rameno. Podívala se na Caitlin s naprostým pohrdáním.

“Calebe?” řekla tiše se zlověstným úsměvem na tváři. “Neřekl si jí o nás?”

A s těmi několika slovy Caitlin zasáhl pocit, jakoby ji někdo probodl nožem.