Kitabı oku: «Ruce», sayfa 3

Zpívaly vody

 
Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky.
Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům,
k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy,
proudy nummulitových moří, temnotami pralesů diluviálních,
královstvími dávného tvorstva gigantického,
jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země,
tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou,
hořící věčně, neuhasitelný.
 
 
Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích,
řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště,
k života zrychlujícím se rythmům jsme pěly v mramorných městech
pod mosty triumfálnými a vlnobitím svých oceánů
v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí
pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně
kynuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev,
nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání,
jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu
z obřího světa nádhernějšího.
Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými zrcadly moří
skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů,
němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících.
Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry
na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů
v zátokách melancholických rozlévaly jsme se pak zapomenutí
a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně
nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné.
 
 
Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají
jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující,
oněmlé ranou náhlého poznání hrůzyplného.
Ale vítězové čtou naši ukrytou moudrost ze svých výší,
ze stríbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci
a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající;
radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách,
jež ze všech temen horských se lijí k jednomu moři
a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů,
zpívati slyší jedinou laskavou sílu,
jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země.
 
 
A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou,
tuhne v jedinou duchovou ruku gigantickou, zem objímající,
jež v slavném a tragickém gestu sochaře,
hnětoucího kouli své poslušné hlíny
přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého,
v mučivé křeči tvůrčí
vždy nespokojená.
 

Zpívaly hořící hvězdy

 
Každou vteřinou vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
V zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich,
aureolami,
zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonici lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extasi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvacené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž letí nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
 
 
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.
 

Kolozpěv srdcí

 
Stále stejným
zdvihem a klesáním křídel,
v polohách vyšších a vyšších
opakovaným,
nad tíží země
vítězí nádhera letu.
O cestách milosti zpívají hlasy duchů
jak ptáci dávná svá hnízda obletující,
v kouzelných zahradách metamorfos,
mystický zahradníku!
 
 
Slyšíte tajemné šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu
omamujícím? Horečný hlahol v temnu úlů?
Bolestná zaznění srdcí, laděných věky jak struny
pro souznění hvězdná?
Zakvílení strun příliš napjatých, přetržených?
A všemi světy letící ohnivý tón
dosaženého souzvuku serafického?
Mystická rozpomenutí na objetí slavná milionů,
než tento kosmos viditelný těžkou nádherou zkvetl
v nekonečnostech?
Signály návratu, očekávané všemi bytostmi země,
shromažďující bratrstva lovců
v ironických labyrintech pralesa snění?
 
 
V lítosti zástupů nad poli zkrvácenými,
v úzkostném blednutí uchvatitelů,
v tajemných vítězstvích ženy,
jak plameny na lustru tisíciramenném,
při každém otevření dveří, jimiž se blíží očekávání,
větrem duchové hudby
třesou se srdce.
 
 
Vítáni buďte přicházející!
Vinohrady našich hroznů nejopojnějších
značí vám cestu!
 
 
Černé uhelné stopy našich ohňů,
kde pod jiskřením nebeských světel jsme sedávali,
v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce;
znamení svatá,
která jsme řečí národů, určených k zahynutí
na kolmé štíty skal tesávali,
sesuté oblouky bran triumfálních
vladařů našich,
nánosem věků pokryté obelisky
chrámů. —
 
 
Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození
sladko je žíti!
 
 
Pro neviditelnou přítomnost velkých a svatých našeho rodu,
kteří jdou mezi námi v zahradách světla
a z dálky všech věků hovoří k našim duším
milostiplní,
sladko je žíti!
 
 
Pro královskou vděčnost přemoženého,
jenž důvěrně položí hlavu svou na prsa,
kde žár tvůj mocněji zpívá,
pro objetí nepřítele v oslnění nejvyšší hodiny naší,
sladko je žíti!
 
 
Pro nadzemskou vůni prvně rozvitých květů
v extasi písně, v polibků slávě,
sladko je žíti!
 
 
Pro vznešenou unavu stavitelů
sladko je žíti!
 
 
Pro hvězdný duchový pohled
zem se všech stran současně objímající:
krystalné samoty polů, pravěků, prahor, zákona, čísla;
tichá moře zkvetlého světla, štěstí, klasů a nocí;
horečné zahrady tropů, krve, žízně a knížecích snění;
tíží všech plodů, jež uzrály slunci viditelnými i neviditelnými
a jež volají po větrech a po utržení;
víření rojů před odlétnutím; zápasy národů v tisíciletích;
harmonický let země v nádherné linii dráhy její i v zëmětřeseních;
azurná zrcadla nebes i nad ostrovy prokletých malomocenstvím;
křídová horstva, kde jednou hřímala moře
a kde budou hřímati jednou;
jiskření hmyzů v pralesích trávy,
jiskření světů v nekonečnostech,
jiskření myšlénky v duchových vegetacích nepoznaného.
Pro jemné usmání zraků neoklamaných gigantskou Halucinací
sladko je žíti!
 
 
Pro krev, která prýští z věků do věků z atletických ramen
vyzdvihujících tíž minulosti, jak závěsy žalářních dveří!
Pro vznešenou příčinu radosti milionů!
Pro tajemnou cenu smrti všech bratří, kteří pro nás umírali
(a všichni, co byli, po všechna tisíciletí, na celém povrchu země
pro nás umírali).
Pro všechny setby zaseté miliony rukou a nesklizené!
Pro dráždivý lesk a nebezpečenství všech moří nepřeplutých!
Pro každou píď země, jež určena je za bojiště vítězství našich
a proto květy a zlatem je tajemně poznamenána!
Pro všechno krásu na tvářích nerozsvícenou,
vinu neusmířenou, kameny v chleby neproměněné,
bohatství bratřím nerozdaná, polibky na rty čekající,
sladko je žíti!
 
 
Pro výkřik srdce osamělého
když zajásá v úzkosti svojí jako pták zabloudilý,
jenž nalezl bratrské množství zpívající,
sladko je žíti!
 
 
Pro vichřice, převraty, bouře! Paroxysmy lásky a vůle!
Války duchů!
Věčně žhoucí a žíznivá úsilí sjednocující!
Pro mystické účastenství naše
v práci všech dobyvatelů,
kteří poznamenávají události jak stádo ke stříži
vypáleným znamením určení svého,
vládnou nad ohněm a bolestí milionů
a smrt posílají na svá pole jako žence
a do svých lomů jak lamače kamene k stavbě
(jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející
nechávají za sebou věky;
a království, jako lodě, do nichž ze břehu skočili plavci,
až k převrhnutí pod jejich vzpřímením se zakolébají).
 
 
Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jak vlna
pohybem bratrského oceánu majestátního
a jako trs bílého květu trysknouti k výši pěnou
při úderu o skaliska země zaslíbené.
 
 
Pro skrytá jara harmonická
složená v zapředení všech věcí
jak motýlí křídla blankytů večerem opalisujících,
šupinami hvězd rozjiskřená
sladko je žíti!
 
 
Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného,
jenž jediný v milionech bratří, co budou a byli,
nad prostorem vítěz, pán skrytých emocí,
promění zemi od polu k polu dle svaté vůle tvé
a myšlenkou, která od poslušných sluncí
se učila lehkosti, tanci a písni
usedne ve své tajemné radě
mezi knížata kosmu —
sladko je žíti!