Kitabı oku: «Svítání na západě»

* * *

 
Ples věčných svítání do soumraků mých zpíval,
v nach růží západních se třásl rosou jitřní.
Den času nového mé slunce rudě stmíval,
však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.
 
 
Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše
nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal;
mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše
a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.
 
 
Včel rojem před bouří když myšlénka má vřela
a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral,
když radost života mi dvéře uzavřela
a pokyn bolesti je dálkám otevíral,
 
 
své stíny žhavý den na cestu noci metal
a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu:
ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal
a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.
 
 
V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti,
však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého;
teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti
let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.
 
 
U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí
se dechem staletí a svítí věčným zořím,
jsem lampu doléval; však plnou číši její
jsem převrh na sebe a v plamenech teď hořím.
 

Ranní modlitba

 
Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula,
jsem svinul dle rozkazu tvého a obrácen k východu světla,
řekl jsem myšlénkám, klečícím na růžových kobercích jitra: Modlete se!
 
 
O Nejvyšší!
 
 
Tvůj úsměv mystický zatřásl zemí šlehnutím úrodné mdloby,
nedočkavé hlasy všech vůní zmateně vyvalily se z nížin,
žíznivé klasy prohnuly se s bolestnou rozkoší pod sesutím světla
a zdravé vtáhnutí dechu radostně rozesmálo žijící formy. —
Ale zraky milenců snu se zatměly bázní, vyhýbavé a kleslé
pod jiskřivým pohledem dne, v němž svítí divoká žádost nezrozeného.
Jako hněvivý zrak dozorce davů a sil přelétl krajiny země,
zachvěl se před ním život, zabouřily dílny všech krví.
Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod (schoulené v moří zářící hnízda),
vpadl do stáda opilých vůní a hlas jejich zakřikl hněvem bílého žáru,
ve varu světel rozkypěl barvy, žhavé je nastříkal v duše,
a palčivým popelem okamžiků posypal hlavy litujících.
 
 
Hodinami zazvonil všem duším počátek žně o Majiteli rolí a stád!
Všichni viditelní a neviditelní služebníci vyšli na souvratě tvé,
ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků.
Tvá bude úroda na polích lásky a v zahradách, kde jaro omdlelo vůní,
úroda chudých, zmořená suchem v den setí a deštěm v den metání klasů,
úroda těch, kteří pohledy síly určují hranice majetku svého,
úroda bolesti, s květy, jež hoří všemi barvami duší
a jako příliš vytažené lampy, jež kouří dusnými vůněmi smrti.
Úroda setby, jež čeká pod sněhem času na dobu staletých tání
a královská úroda zrní nezasetého.
 
 
I já, jeden z nejchudších, vycházím poslušen na hlas tvého zvonu,
na zděděnou líchu mých mrtvých, kde klekání ztichlá mi hlaholí z hučení větrů,
a oněmlé hlasy z šepotu stvolů mne sílí povzdechem dávna.
 
 
O Věčný! Až žárem se rozpuká země, dej ať sednouti mohu do tvých stínů!
Až umdlím, přej, aby mé naděje se napily vína šumného budoucí září!
Až prací zrudnou mi tváře, nech je zlíbati pohledy mrtvých
a pot mého čela ať ovívají etherné ruce těch, kteří mne milovali!
Dej požehnání mým zrakům, když utkví na bujném obilí šťastných,
a pevnost pohledu mému, když uzří mystické znamení smrti na květech zahrad a duší!
Hlasu mému dej hudbu lahodnou žencům, jak zvonění o polednách,
a písni mé stříbrné kadence potoků uprostřed polí, v čas žízně!
Dej, aby mé kroky vzbudily z umdlení radostné čekání bratří,
a na můj pozdrav aby vlídně odpověděli pospíchající!
Dej, ať v hněvivých pohledech nepřátel dovedu uctíti záření tajemství tvého,
a chvílím, které proti mně vyšlou, ať řeknu s úsměvem: Dělníci moji!
A nezasloužím-li, aby má křídla se vznášela silou mého zraku,
ať lítost má vznáší se silou, po níž teskní má slabost!
Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,
a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!
Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!
A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extasi zardívá bratry
a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!
Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel z polí mých padá na sousední líchy,
a dech bolesti mé ať sráží se v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli!
Ticho mé samoty naplň šuměním křídel zbratřených duší,
a okamžiky radosti mé ať vonným deštěm se nad loži beze snů třesou,
jako zpívání harfy k útěše zarmouceného.
Dej, aby mé myšlenky byly jak větry jarní, jež přinášejí rytmus budoucím písním,
a jako vichřice, které nutí k návratu chodce před cestami smrti!
A umírajíce ať podobny jsou těm květům (symbolům setby z jiného světa),
které, když vadnou úpalem denním, ještě po jahodách voní.
Unaven prací a láskou a bolestí zlomen ať usednu v kvetoucí meze
a zbytek dne ať ztrávím pohroužen, němý, ve věčnou hudbu tvých světel.
 
 
Až večer se nakloní k zemi a zakřiknuté vůně se vrátí,
i já půjdu, pracovník osamělý, k příbytkům kouře stoupajícího.
Pod tvým stromem usednu, jež všemi prostory korunu košatou zdvihá
a v jehož černém, ledovém listí zvoní tichem hvězdy, jak včely všech úlů;
má hrdost, zamlklá za dne, k mojí písni se vrátí,
políbením, jež nekonečnými činí paprsky zraků, na oči mne zlíbá,
a těm, kteří poslechnou, s hlavou pyšně v zad skloněnou zpívati budu.
Zpívati budu tvé dějiny, jež v duších mrtvých národů jásaly zářením dneška,
a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví.
V epickém toku všech barev, v tisících tonů, v bizarních rozkvětech hmoty,
v prostoru smrtelných tiších, v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen,
kde formuješ budoucí slunce pod klenbami načernalými,
až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výší tříští se světy!
V lyrismech tušení, v šílenstvích hrůzy, v sinavém třesení září,
škálami vášní, v notách dle klíčů a předznamenání smrti.
I rozpustí se má slova jak sůl v žíravém dešti tvé vláhy
a krystalovati budou v sršení jisker a v praskotu neznámé síly.
Barvami neviditelného vidma mé obrazy se vzejmou, hýřící slávou,
stíny jejich budou položeny oslňujícím zářením pozemských světel,
však jejich světla tvým stínem; a do tvých úběžných bodů
paprsky jejich perspektiv se v ohniska sletí.
I pozdvihne se sen můj s křídly zachycujícími reflexy věčného jitra
a jako gigantský fantom orla zem ponese v žhavých svých spárech,
na dvě strany rozhrne černé oblaky noci a lehne k tvým nohám,
a zrak své pýchy nastaví pokorně proklání pohledu tvého
v syčícím výtrysku krve osleplý září.
 

Tys nešla

 
Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí
a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech’:
koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,
jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.
 
 
Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.
 
 
Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.
 
 
S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.
 
 
Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká
tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih’ a nad mým domem se prostřel?
Či smrt, která zabíjí v křižovatkách mé hosty a čeká,
až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?
 
 
Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;
neznámý hlas tvůj chladivým nárazem etheru slyším
z té písně věčné se třásti tony přitlumenými.
 
 
V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,
jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.
Věř, my se to líbáme tisící retů, objetím tisíců paží,
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!
 
 
Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,
v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší
a pohledem letícím věky na tváři zpřízněné hoří.
 

Vteřiny

 
Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou,
jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem;
z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou
tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem.
 
 
Mé vteřiny tekou jak prosakující krůpěje teskného mžení
dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků mystický plod;
šelestí v duši mé jak raněných listů krvavé chvění,
bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých vod.
 
 
Pozdravy z druhého břehu, jež ke mně vichry tajemství svály!
Sesutí budoucích cest, jež křísí v hlubinách zalkání ech!
Údery tichem, jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli
a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech!
 
 
Škytnutí nárazu, z nějž prýští zvonění hudebních strojů
nesené rythmy staletých hodin, duše minulých let
šuměním dávného smíchu, hořkostí ulehlých bojů,
touhou, jež k zapadlým blankytům lásku mou obrací zpět!
 
 
Kapky těkavých olejů, z nichž neznámá vůně se vzdýmá!
Otravná dechnutí plynů, stlačených v jiskřící sníh!
Mžiknutí blesku, v němž duše smutek zajetí vnímá
a nervosně chví se před skanutím vlhkosti z klenutí žalářů svých!
 
 
Jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit
a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu mou,
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
 
 
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.
 

Proč odvracíš se, o Slabá?

 
Znám chvíle úzkosti, když hladiny duše, zahoustlé zatížením,
dech větru z pohoří Dálek mi svraští nervosním chvěním,
květ slunce v nich roztříští v salvy bolestných jisker a žehů,
a roztřese obrazy zahrad, jež do hlubin vyrostly z břehů.
 
 
Když z kráterů Západů zdvihne se popel a v řeřavém plání
noc uhaslých hvězd a neznámých jiter mi do tváře vhání,
a v příšerném rytmu, jejž skanduje předení umírajících rukou,
mých myšlenek ztrhané lety, jak křídla krvavá tlukou
 
 
a v závrať mne rozhoupávají nad vlny tvůrčího zmaru,
kam padají světy nenávisti a smutku a světel a tvarů,
dějiny vykrvácených rodů, mlčení zakřiknutých duší,
sny, které dřímou, sny, které září a sny, které tuší,
 
 
a všechny, které se nerozsvítily! Hodiny věčné a teskné,
jež neudeřily! Dni, jichž ponuré svítání leskne
se v nocích nestvořených sluncí, až vlající, jednou,
jak svinuté prápory v rukou Nejvyššího se zvednou.
 
 
Proč odvracíš se, o Slabá, když blížíš se k rodnému prahu?
Když z výparů dědičných lánů cítíš tajemnou vláhu,
jež pozdvihla z prachu tvé snění? A zrak tvůj, bázliv a schýlen,
proč svírá se v slzách před zardělým reflexem otcovských dílen?
 
 
Slyš hučení odvěkých moří pod blankytů ohnivou šíří!
Protéká splavem tisíců duší a vře a jiskří a víří
a šlehá! K pochodu tvému píseň! Od břehů věčna se slívá
a z jejího refrénu pozvání Nejvyššího ti zpívá!
 

Legenda tajemné viny

 
Jas hodin mých budoucích ozářil chvíli tu v snech
a všemi svícemi lustrů rozkvetl v dní mých slavnostní sály:
tam prýštěla hudba mých budoucích jar a stajených něh,
rtů, které mne opojí, jiskřil tam smích a mámil tam dech,
a zraky, v nichž čeká mne mlčení rozkoše, s touhou tam plály.
 
 
Však marně jsem kráčel, kde v závratných rytmech se třás’
zpěv Žití. Stín Někoho, jenž za mnou šel, přede mnou splýval;
šel ze sálu do sálu, kam vkročil, žeh světelný has’,
zrcadla temněla, touha se zachvěla a hudby vítězný hlas
jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti němé se slíval.
 
 
O duše má, odkud on přišel? A kolik staletí snad
mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?
Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad?
Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad?
A v kolika lampách plamenem soli a líhu sesínal temně?
 

Slyším v duši:

 
Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’,
jen pod mým bodnutím krev tryskla tonů tvých;
tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách,
jak v noci úzkosti na dvéře umdlených.
 
 
Klam vonný polibků ti z jarních růží nevál,
jen ptáků jižní tah a ironický let;
když oblak úrodný nad krajinou se sléval,
svou dlaň jsem nastavil a tvůj jsem přikryl květ.
 
 
Před zrakem duše tvé jsem utkal závoj žití,
svit záře tajemné jak rosa prýští v něm,
když žízní práhl jsi, tvým snům jen dal jsem píti,
však jejich žádostí tvé rety spálil jsem.
 
 
Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’,
mé barvy rozložil’s jen prismem slzí svých;
tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách,
jak v noci úzkosti na dvéře umdlených.
 
 
A zpupný roj tvých včel, jenž z mého ulét’ úle,
ze stromu dutého jsem kouřem vyhnal zpět;
tvé dni jsem uvěznil a suggescí své vůle
tvých písní zahořkl jsem mízu, dech a květ.
 

Žalm ke cti nejvyššího Jména

 
Tvé jméno jsem vzkřikl, když sen obrazy těžkými v duši mi leh’,
jak teskná legenda chrámových oken v uhaslých modliteb dýmy.
Výkřik můj zachvěl se z podsvětí duše, kde otců mých vlní se dech,
a světla tisíce neznámých oltářů proletla soumraky mými.
 
 
Zpívám: O Bezejmenný všech mrtvých i budoucích jmen,
jenž carstvími duší staletí šel jsi, zamyšlený a němý,
vzpřímen na hladinách moří, ve zracích nerozsvícený den,
a v pohybu ruky určení uzrávajících sluncí a zemí!
 
 
Z království smrti, jimiž jsi prošel, tvůj obraz kráčí mi blíž,
tmou zavřených očí mi svítí, svou nocí v duši mne pálí,
mé mrazení slávou ti hoří. V snění mé naděje sníš
a v srdci mém nesčíslnými echy tvé kroky odráží se z dálí.
 
 
Zřím tě, jak s úsměvem, jenž v zástupech bytostí omdlením slasti se chví,
svou pochodeň zdviháš, z níž kape bolest v krůpějích hořící smůly
do křečí tuhnoucích těl! Ty, jehož stínem je tajemství
a jehož síla má jedinou bázeň: svou vlastní mystickou vůli!
 
 
Prameny zpívajících hlubin se prýští pod tíží tvých stop
a jako studnice nafty se nítí šlehnutím pohledu tvého!
Žíravá myšlénka tvá rozpouští světy! Jak vápenný hrob
ztravuje mrtvé všech bojišť. V ní dříme nádhera nepoznaného.
 
 
Tvé jméno je probuzením všech hudeb, všech větrů, moří a tich,
všech písní, hlasů a smíchů, umdlení, bouří a štkání,
všech narození jediný výkřik, všech agonií jediný vzdych,
vířivé hučení míz, přelití rozkoše v nervech a vzplání,
 
 
šum všech polibků, náraz všech krví do tisíců žil,
třesení všech hrůz a napjatých křídel všech smějící se tepot,
pochody davů, orchestr času s tóny zpívajících chvil
a jeho odraz, jenž od hranic světů se vrací, jak ztlumený šepot,
 
 
jímž mrtvé hovoří po staletích! Heslo mystických vět,
jež uspává duše v jediný sen a vzbouzí do nesčetných jiter,
z nocí, světel, vůní a jedů v nich křísí zázračný květ,
jenž dýchá vlněním slov a uvadá setměním niter!
 
 
Má duše se třese v páře tvého dechu, můj hlas
je přehlušen tvým mlčením, můj úsměv je zrakem tvým spálen,
a na cestách smrti kráčím ti vstříc, kde zářící jas,
jenž prýští z tvých kroků, nocí mou svítí, teskliv a vzdálen.
 

Tajemství bolesti

 
Tvůj vichr z žhavých hor, jenž prvních jiter táh’,
mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup.
V dech dávných spálenišť mne halil v myšlénkách,
a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub.
On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr,
a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou.
V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr
je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou.
 
 
Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků!
Škubnutí Blížení po vláknech etherných!
Potkání ohnivá mystických oblaků,
jež svítí pohledům do dálek nádherných!
Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát,
na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm,
zpěv žití budoucích, zor příštích vonný pád,
šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem.
 
 
V tvých zářích zsinalých mi v tanci vůní vstal
svět žhavý radosti na březích ztracených,
kde lože růžová sen lásce uchystal
s požárem svatebním ve zracích vznícených.
A preludiemi tvých varhan slyšel jsem
klam písně rozkoše, jak z hlubin žití vřel:
Sen svůj jsem maloval na černém plátně tvém
a na tvých kamenech jsem jeho barvy třel.
 
 
Tak kráčím cestou let, tvých větrů jásá smích,
hořkostí ukrytou jím dýchá každý květ.
Do dálek zanáší mi výkřik přátel mých
a z mlhy odváté mi zdvihá druhý svět.
Den před mým zrakem tlí a taví věcí tvar
a roste, příšerný, v dým nezrozených dob;
a v horkém dechu tvém mé krve kypí var,
smrtelně zadýchán do černé páry mdlob.
 
 
Mé chvíle třesou se, jak prachu smolný kmit
kol struny vířící, jež tvojí písní lká.
Na stavě neznámém mých zhaslých září svit
tvá ruka v příští šat mé duše, černý, tká.
Přes ohně západů, jak uhlí plamenné,
jež v zracích odráží žár svatých šílenství,
pochmurných myšlenek mých stádo zmatené
tvým bičem žene Pán na pastvy tajemství.
 

Vladaři snů

 
Bratři, jichž duše klekají vedle duše mé v svatyních Nepoznaného,
jichž ruce dotýkají se mých, když sypeme zrní na uhlí společné kaditelnice,
sblížení opojením společné modlitby, již přijali jsme dědictvím věků,
sesláblí zádumčivým vlněním hudby, jíž chvěje se rytmicky vesmír!
 
 
Vy, kteří vracíte se unaveni hrubými výdechy pozemských barev,
přemožení vladaři snů, inspirovaných hvězdami neznámých konstellací,
vy, jimž krev vyhrnula se z porů ve výších ztrnulých odvěkým mrazem
a dýchání křečovitě se trhalo v ovzduší, jímž proletují světy!
 
 
Vy, kteří jste zsinali omámeni tajemstvím hlubin, kde hasne pozemské světlo
v kouři plynů stoupajících z utajených plamenů věčného tlení,
a zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky, v pýše snovaná v lano!
Poutníci, kteří jste navštívili svatá místa, spustošená šílenstvím davu!
 
 
Milenci pološera, jichž zraky uvykly rozeznávati formy v zatmění noci!
Vy, jímž zhořkl výpar krve, jenž sládne otřásanými vlnami vášní,
nemocní touhou po objetí duší, jemném jak slití paprsků zbratřených barev!
Hymnus jste zapěli čistému Políbení!
 
 
Hymnus koupaný v reminiscencích kantát k oslavě Nanebevzetí,
ozářený oblak pršících tonů, jež rozplývají se jak sladkost na rtech milujících,
sníh hvězdných krystalů vůní, padající v rozžhavené záření bílých linií těla,
jež vítězné od věků pálí dědičným sněním i vaši zachmuřenou žádost.
 
 
Duše vaše v lítostech pohlcovaly narážení neviditelných barev prodlouženého vidma,
trpěly ovíváním neznámého chvění a smutkem neslyšeného pláče;
(illuse věcí – řekli o vás – hořela chorobným klamem ve vaší duši,
když smutek nekonečna dýchal ve vašich odmítnutých a zapřených rytmech).
 
 
Životem prošli jste od plamenů extasí, tepajících jak nedočkavé třesení křídel,
až k omdlévání duše, když pruty bolesti, žhavé, v páteři provlékají se míchou;
úzkostné tajemství, tušení Porozumění, zpracovalo vaše rysy,
jak idea mistra přehnětenou formu. Leč vašich očí slzy nejpalčivější
 
 
uschly ve vaší duši, by nikdo jich neviděl chvíti se v řasách, o Hrdí!
Trpěli jste šílenstvím groteskních vidin, mozek raněný úpalem krásy,
trpěli jste bolestí slova, sesláblého a znechuceného nánosem let,
osleplého jak zrcadla kovu ve vzduchu, do něhož dýchalo množství.
 
 
O Vítězi, jichž kořist je posměchem nepřátel a lítostí přátel!
Hynete samotou v ostrovech, o nichž vám zpívaly hvězdy a oceány!
Ponížení vracíte se v domov, k vápenným břehům, jež houbovité se drolí
nárazem věků, a kde nikdo nevěří vašim zvěstem, syceným vůněmi jihu.
 
 
Bledost vašeho procitnutí, jak znamení tajného hříchu vás zradí.
Úsměvy druhů zhasnou před vašimi zraky, v nichž třese se záření dálek!
(Neboť milovaná je tvář, v níž krev prosvítá růžemi usmívání,
ale hrozná, zjeví-li se z druhého žití nocím milenky v hallucinacích.)
 
 
Truchlí půjdete zahradami žertujícími s jarem, květy, jichž vůně vám cizí,
vaše setba tropických nádher vyrůstá bílá a mroucí v severních sluncích,
studené je dotknutí ženy, lhostejné potkání duší, únava mlhami padá,
a vaše pýcha, jež povrhla nasycením země, zvrhne se výsměšně v touhu
ssáti vyschlou šťávu těch hroznů,
které jste rozmačkali, bezděčně, ve svém královském snění.
 

Předtuchy

 
Dým předtuch se plazil mou duší ze sražených požárů svát.
Odpověď němou na neznámá slova na rtech cítil jsem tát.
Sinavým deštěm hasil má světla budoucích soumraků pád
a s úzkostným pohledem se ke mně tulily barvy.
 
 
Zdlouhavý rytmus věčného choru v duši mi výstražně sáh’.
A slitá echa tisíců kroků, jež zapadly v staletých tmách,
jak odražená z klenutých chodeb mých budoucích dráh,
vyšla mi naproti poselstvím tajemné jednoty snění.
 
 
Šílená jasnost mi letěla smysly, druhého zraku sršící proud,
jenž probíhá časem, krvavá zaříznutí mystických pout,
nárazy vesel zakletých loďstev, jež z dálek slyšel jsem plout
k přístavům zavřeným dosud, pod blankyty nerozpjatými.
 
 
I tušil jsem bolestnou souvislost věcí, staletých paprsků slet,
jenž vyzařuje se z duší a v duše se odráží zpět
snem příšerným otevřených očí, snem žízně, krve a let,
jenž určil jsi sníti do splnění odvěké kletby.
 
 
I modlila se má úzkost a v její slova zněl signál Anděla žní,
jenž v ložnici duší výkřikem agonie do snění zní
zvoleným žencům, již odejít mají, a těm, kteří opodál sní,
zpívá o těžké, nepřetržité práci na věčných nivách.
 

Němé setkání

 
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí zpřízněné touhy:
hlas vonný očekáváním, jak modlitba zvonů, večer, před velkými svátky.
 
 
Chladivé poprchávání tonů, jimiž okřívá píseň omdlelá tichem,
a naděje sesláblá nekonečnou chůzí v krajinách zářící mlhy.
 
 
Šumění nesmělých kroků, když láska jde dušemi v snění
a vzbouzí uvítání krve illusí úsměvu žádostivého.
 
 
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí zpřízněné touhy:
záclony lože se zachvěly, odhrnuty diskretní rukou, a klesly.
 
 
Teskno. Zapadla minulá slunce, slzami zvětšují se hvězdy,
smuteční cypřiše čekají u cest. Nepoznány se míjejí duše,
 
 
každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá,
jen dlouhé stíny vzpomínek táhnou se za nimi přes celý obzor.
 
 
Kam padnou, tam rostou mystické květy, vyzařující uhaslá světla,
a z jejich listů, rozemnutých, voní mi lítost němého setkání v smrti.