Kitabı oku: «Větry od pólů», sayfa 4

Noci!

 
Noci umdlené čekáním jitra! Stíny dní, které jsme měli a budeme míti!
Hodiny, v nichž okamžiky jsou ohnisky zvuku odraženého z dálek!
 
 
Noci, v nichž proudy mystické lásky dušemi vanou od světa k světu
a ze zraků září podmaňující hloubkou budoucích světel!
 
 
Noci, kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla a nová tvoří se v snění,
s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti!
 
 
Noci měsíční hudby s vůněmi touhy, již duše v cizině cítí,
když slyší píseň své vzdálené Vlasti! Echa tonů, jimiž jásá slunce
neviditelné!
 
 
Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž
vysnila země,
a do něhož jsme v extasi vešli, jak umělec v dílo mistra milovaného!
 
 
Noci, v nichž naděje k loži teskného přichází dveřmi na vždy
uzamčenými,
v šatě utkaném z paprsků příštích a z vůní květů, jež vadnou rosami rána!
 
 
Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, již celou
rozdali bratřím;
pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů.
 
 
Noci samotářů, jichž duše zapalují svá uhaslá světla o hvězdy
a sestupují s nimi do hlubin, kde polibky mají silnou chuť smrti a ticha!
 
 
Noci čekajících, jichž duše, jak hladiny zvlněné příliš nemohou odrážet výší,
a ty, které u dna již krvácejí prvními reflexy nového slunce!
 
 
A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme,
aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla!
 

Bratrství věřících

 
Myšlenky naše koupaly se v ohnivých vlnách svatého léta,
jež rozpaluje blankyty duší žárem všech srpnů a zráním všech hvězd.
A když smyly svá bolestná znamení země, povstaly v čistotě
prvotních světel,
a poznaly silné rozkoše času: dech jeho byl sladký nadějí mrtvých
a tajemnou vichřicí vřelo v něm rašení pupenců všech budoucích zahrad.
 
 
Dni, které neměly jiter, z dálky nám hodily světla jak echa staleté touhy;
šílili jsme šílenstvím lásky, jež byla modlitbou k Nejvyššímu.
Ze rtů našich sladkost její se tryskla a přece hořely posvátnou žízní.
Zraky naše ji pily z bratrských zraků a pohledům bratří ji dávaly píti
a v rozechvění neznámé blízkosti krví nám zvonila hudbami tajemství.
 
 
Sny naše se spojily v jediné snění a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu,
když třesením větví podávají si poselství jednoho větru z neznámých moří.
Na našich loukách ležela vůně všech květů, sladěná v jeden složitý akkord,
a světla našich duší, nalitá v jediný plápol, oděla barvami neviditelné
a hlasem všech našich spojených vůlí nám v zázračné zahrady
rozkvetly síly.
 
 
I trhali jsme svá opojení, jak zrna na jediném, mystickém hroznu,
jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína:
jablka jednoho stromu, jež rozříznuta společnou, naší, krví se zardí,
polibky jediné noci, v nichž duše zpívají o smrti a budoucích žitích,
v jediném rozplání retů, na věky nemocných rozkoší jednoho blesku.
 

Polední zrání

 
Nejvyšší! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách!
 
 
Od věků, nehnuté, sálá tvé mystické slunce do vření míz a zpěnění síly,
stoupáním krví, ohnivými vůněmi snu a nadějí, jež bloudí nad oseními,
dech tvého poledního slunce valí se blankyty tisíciletí!
Myšlenky národů omdlévají v smrtelných mdlobách pod jeho vedrem,
a bolesti, jež tisíci neviditelných plamenů se protáhly těly všech mrtvých,
zavanutím jeho mystických větrů dnem naším vyšlehly v požár.
 
 
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Bohatstvím jiskřících forem odívá věčné sny země o květech,
však ohnisko jeho skrývá se zrakům: slunce, jež setmělo vlastní svou září,
a nad královstvími ve výši drží oblaky s blesky přichystanými.
Slyšíte údery dvanácté hodiny dne, v němž každá vteřina probíhá věky?
 
 
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Rozkoší sálá mocnými pohledy panen, jež volají k životu snění
nezrozeného,
a smutkem lilijí, určených k smrti, vůněmi hýří na chvících se ňadrech,
a v objetích nechává šílenstvím jásati bolesti budoucích žití.
 
 
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Pokolení táhnou za pokolením v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk!
 
 
Snění odvěké noci zanáší v odpočinutí pozemských nocí
a vůni zralého ovoce ukrývá, tajemně, v bělostná sevření květů.
Krev přemožených, jež stříká pod sekerou silných, syčí praskotem
jeho mystických žní
a bílými vedry v něm uzrává nejprudší jedová šťáva pro uštknutí hadů.
Vření jeho odívá zvukem písně hlasu nesmrtelného, jenž hovoří v duších,
a bázní všech přepadaných šelestí větvemi v němých pralesích
nepoznaného
a zrychluje poutníků kroky pod jich klenbami, nad nimiž vlní se slunce.
Výkřiky úzkosti dusí se v jeho zvonícím tichu, v němž jásot vítězů dřímá
a na vlnách jeho nesou se hymny velikých mrtvých, marně zpívané
před staletími,
aby v čase svém vydaly vůně, jak lípy, jež kvetou,
když ostatní stromy již nemají květů.
V plamenech jeho kráčejí svatí, radostně ubledlí jeho mystickou lázní,
a zraky jejich, oslepeny jeho poledním plápolem, pláčí rozkoší jiného
světla.
 
 
Jak těžce lehlo tvé zrání v mou duši, o Věčný! Má snění rozdechlo
chorobnou září,
a vůně, v nichž třese se polední umdlení, zdvihlo mi nad krajinami.
Chtivě jsem dýchal tvůj žár a celá má bytost se změnila v žízeň!
Však nejdrobnější byly mé klasy v úrodě chudých; jen sírové květy
na vypráhlých mezích mne, melancholické, vítaly obrazem slunce.
V slavnostech zářící oblohy chvěl jsem se bázní soumraků neviditelných
a hlubiny duše mé zvonily resonancemi blesků, jež spaly ve vířícím vzduchu.
Nárazy krupobití, táhnoucích za obzorem, přehlušily mi radostné
praskání klasů,
a zarmoucen ztrátou neznámých úrod jsem neslyšel jásání okolojdoucích.
 
 
Byla tvá vůle, o Věčný! Pokorně léto tvé zpívám! Žhavým svým deštěm,
v němž zkvetla a svadla staletá setba mých otců, duši mou zaplav!
 
 
V tropickém slunci tvém i kapradí vyrůstá v stromy a na stvoly květů
sedají zázračné plameny v zahradách země a snění.
Tkaní mých myšlenek vyběl mi v labutí čistotu plátna a šupiny vosku
bílými učiň, než do forem naleju svíce! Chci plakati světlem!
Spal touhy mých jiter a nocí a popel jejich obrať svým vichrem proti
mé tváři:
chci jíti v dusivé hořkosti jeho a žalmem svým v tisíci duších tě vítat!
Blesk, který zabijí znamenaného, šťastnému ukáže cesty a dálky,
úpal, v němž vadne nemocné kvítí, na zlaté dráty sesílí pšeničná stébla,
oslepí zraky uvyklé šeru, však zraky mocných připraví na svítání blesků.
Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech
probouzí do tmy,
v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa stříbrným ohlasem
svítání jitřních.
 
 
Do výše vedou tvé cesty, v závrati umdlených, však vítězi stoupají v tanci
a do údolí házejí písně v průvodu bouří, jež pod nimi v hlubinách víří:
však nad nimi věčná nádhera světla se leje širokým obzorem dálek.
 
 
Až uzrálé do hlubin zapadnou světy a noci a soumraky denní,
pod požehnáním pohledu tvého pohne se v hlubinách nová,
posvátná setba
a hlahol tvých poledních zvonů pozdraví modlitba nesmrtelných.