Kitabı oku: «Mylná Představa»

1 1 BER, NEBO NECH BÝT

Megan byla zase zamknutá ve sklepě na uhlí se slzami na krajíčku. Bylo jí teprve dvanáct a nedokázala pochopit, jak jí může matka udělat něco tak strašného. Už se to stalo několikrát, ale její otec o tom nejspíš vůbec nevěděl. Nikdy mu o tom neřekla a byla si jistá, že ani její matka se mu o tom nikdy nezmínila.

Měly s matkou tichou dohodu, že si budou navzájem oporou, ale už je to tu zase. Zase sedí ve sklepě, ve špíně a prachu, kde po ní pokukují bůhvíjaká hrůzostrašná stvoření.

Nevěděla jaká. Byla tu tma jako v pytli a ona musela vynaložit veškeré síly, aby se nedala do pláče a neprosila matku, aby ji pustila. Jenže to zkoušela už dřív, ale matka si jako podmínku jejího propuštění kladla naprosto nesmyslné požadavky. A Megan věděla, že je ani při nejlepší vůli nedokáže splnit.

Někdy se zdálo, že je jediná, kdo bere tu dohodu vážně.

I přes veškerou snahu jí znovu začaly po tvářích stékat slzy, které v prachu na jejím obličeji vytvářely neviditelná řečiště a smývaly jí uhelný prach na školní uniformu. Tohle už zkrátka bylo moc. Jak se někdo, kdo své jediné dceři tak dobře rozumí, k ní může chovat tak krutě?

Megan sebou bezděčně trhla, když její matka naschvál udeřila do dveří vysavačem. Nebyl tu ani sebemenší paprsek světla, z něhož by mohla čerpat útěchu, proto udělala to, co jí zatím vždycky pomáhalo nejvíc. Vyškrábala se na hromadu uhlí až nahoru ke zdi a potom doprava, až našla roh.

Tam si ovinula dlouhou sukni kolem nohou, aby jí nic nemohlo vlézt pod oblečení, a zastrčila si ji pod sebe. Zapnula si všechny knoflíky na blůze, ponožky si vytáhla nahoru, svetr si přetáhla přes hlavu a ruce vtáhla do rukávů. Věděla, že takhle bude co nejvíc chráněna proti čemukoliv, co ve sklepě žilo. Megan se nebála duchů ani ničeho takového, ačkoliv právě to jí ve skutečnosti přinášelo největší problémy, zato ji však děsilo pomyšlení, že po ní poleze hmyz, a nesnesla představu, že ji něco kousne a bude sát její krev. Taky nesnášela pavouky, ale zavinutá v kukle své školní uniformy věděla, že takto jí zůstalo maximálně pár centimetrů odkryté kůže nad ponožkami, kde se k ní ta havěť mohla dostat. Přesněji řečeno, bylo to jen pár centimetrů čtverečních po stranách, protože pažemi si pevně tiskla skrčené nohy k tělu.

Přála si, aby mohla přestat vzlykat, byť jen na chvíli. Věděla ale, že při čekání na to, až ji matka pustí, nakonec přestane. Zrovna tak věděla, kdy to bude – kolem půl šesté, takže bude mít půl hodiny na to, aby se dala do pořádku, než otec přijde z práce.

Megan chápala, proč to její matka dělá. Bylo to proto, že měla strach a Megan ne. Její matka se o svou dceru bála, a proto chtěla, aby se bála stejně jako ona. Problém byl v tom, že Megan se nebála a neviděla nic, čeho by se bát měla. Pokoušela se to matce vysvětlit aspoň stokrát, ale ona ji buďto donutila zavřít pusu, nebo ji rovnou zavřela celou jako teď.

Oba její rodiče byli katolíci, ale matka byla ve svém přístupu k náboženství mnohem přísnější. Děsila se posmrtného života, jak říkala, ale ne kvůli sobě, protože sama sebe považovala za dobrou katoličku a byla přesvědčená, že pokud bude dál konat svou povinnost, má své místo v nebi už jisté. Problém byl, aspoň pokud šlo o Megan, že její matka za součást své povinnosti pokládala zamykat svou dceru ve sklepě na uhlí, což byl právě ten důvod, proč tu teď byla.

Otec byl také katolík, ale ne tak ortodoxní. Věřil, že pokud lidé chtějí riskovat věčné zatracení, je to jejich věc. Staral se o svou vlastní duši i duše svých blízkých, ale věřil v jistou dávku svobodné vůle, a to i u malých dívek.

Megan milovala oba své rodiče i přes to, co jí matka dělala, protože ačkoliv byla ještě hodně mladá, uvědomovala si, že matce šlo jen o její dobro. Dokonce se snažila milovat je oba stejně, ale potíž byla podle ní v tom, že matka buďto neměla dobré Učitele, nebo se příliš bála, než aby věřila vlastním očím, uším a dalším smyslům.

Megan nevěděla přesně, jaké smysly to jsou, věděla jen, že je má, podobně jako i jiní lidé, jenže její matka si je nepřipouštěla, a proto ani nechtěla věřit, že by je mohli mít ostatní. „Koneckonců,“ říkala jí matka, „mně je třicet čtyři a tobě jen dvanáct. Já jsem vychodila katolickou školu, zatímco ty chodíš do jednotné školy pro všemožná náboženství.“

Matce evidentně nevadil jednotný vzdělávací systém, zato slova ‚všemožná náboženství‘ vyslovovala s opovržením. Megan nikdy nechápala, v čem je problém. Potkávala lidi různých vyznání a byli mezi nimi lidé hodní i zlí, chytří i méně chytří a měli větší i menší… ponětí.

Její matka spadala do kategorie lidí dobrosrdečných, chytrých a majících poměrně dobré ponětí.

Otec byl hodný, chytrý a měl jen malé ponětí.

Sebe Megan považovala za hodnou, docela chytrou a měla velmi dobré ponětí.

A přesně to byl její problém. Proto se teď krčila v rohu černočerného uhelného sklepa, kde po ní nejspíš právě v tomto okamžiku lezlo kde co. Při té myšlence se otřásla, ale fňukání už ustalo, přesně jak očekávala.

Věděla, že má dvě možnosti.

Může povědět otci, co se jí děje za jeho zády, a vyvolat tak hádku, která by mohla vést až k rozvodu nebo k jejímu svěření do pěstounské péče, nebo může předstírat, že nemá ponětí, jak tomu obvykle říkala.

Megan už zjistila, že nejlepší, co může udělat, když sedí zamknutá ve sklepě, je myslet na něco jiného. Nejraději myslela na své přátele. Neměla jich mnoho, ale hodně pro ni znamenali. Jejími nejlepšími přáteli byli její dědeček, Vačinhinša a její kočka.

Zavřela oči. Pokusila se uklidnit a představit si je, jak stojí před ní nebo sedí vedle ní. Ta představa ji pokaždé zahřála u srdce, proto si ji vyvolávala vždycky, když byla nešťastná. Byl to jeden z jejích triků pro zvládání situací, kdy měla pocit, že je život nespravedlivý.

Megan měla dojem, že se jí něco otřelo o nohu, a uslyšela tichý zvuk ztlumený jejím svetrem.

Na okamžik ztuhla.