Kitabı oku: «Hanuman»

I

 
Vzdychal jsem jak světec pouště
po vidinách rajské síně,
zatím rarach pokušitel
vhopkoval mi do jeskyně,
po mně drze tančil vzhůru,
usadil se nad nosem
jako bůžek na pagodě
s bajným v ruce lotosem.
 
 
Zamáv čaromocným květem
a hned tisíc divných knotků,
okřídlených pitvor, gnomů,
skřítků, rarášků a šotků
před mušlí se vyrojilo,
v nížto mořští koníci
vezli píseň rozpustilou,
rolničkami zvonící.
 
 
Nadarmo jsem volal: Vari!
Jinde huď tu skočnou notu
na cimbále žertů sistrem
satirických hran a hrotů.
Já chci píseň, jejíž struny
z duše krásou nadšené
ryzím zlatem poesie
zvoní hymny vznešené.
 
 
A tvůj úbor fantastický,
falešné ty cizí cety!
Řeknou: Tolik vábných květů
čeká jenom na poety
v našich luzích, tolik hrdin
v dějů knize domácí —
a ten kams až do Indie
pro šašky se trmácí! —
 
 
Marno všecko: dále chřestí
rolničkami v bujném skoku,
hledí na mne vyzývavě,
posměch v jiskřícím se oku,
lichým duhojasem křídel
papírových třepetá,
jako můra krouží vůkol,
škemrá: Pusť mne do světa!
 
 
Nuže, leť si! Zasviť klamně
nalepeným křídlem rajek,
poetické duše chytře
vlákej do pralesa bajek
a pak mrkvičku jim strouhej
na houpačce liany,
třeba pohoršilas moudré
neindické bramany!
 

II

 
Kdesi ve pralesích Hindostanu
rozvaliny města obrovského
truchlí v upomínkách slávy zašlé,
nádhery, jež klesla do hrobu,
sníce o velebném davu chrámů,
o hemžení nábožného lidu,
o palácích, kde se drahokamy
třpytil prestol pyšných nabobů.
 
 
Nyní trosky pagod, minaretů,
hrdých radžů rozkotaná sídla
skrývají se pod vějíře palem,
pod mohutné koše banánů:
prales ukryl soucitně tu spoustu
v těžký rubáš z lupení a květů,
na líc slávy zahynulé spředl
v hustý závoj sterou lianu.
 
 
A v té vzdušné přízi úponkové,
jako mrštná chasa námořnická
v síti lan, rod opic dovádivých
provádí své reje závratné;
báječného opa Hanumana
(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,
slavně dobyl výspy obrů, Lanky)
potomstvo to jesti posvátné.
 
 
Před časy zde opice ty svaté
chovány jsou v chrámu velkolepém
něžnou péčí hindů bohulibých
pod záštitou Durgy bohyně,
a když chrám i s městem klesl v rumy
zlobou nepřátel, zde pozůstaly
nad troskami, bydliteli jsouce
jedinými v této pustině.
 
 
Sytily se různým sladkým plodem
lesních obrů, jejich zeleň hustou
oživoval z jitra do večera
opičí té obce vřesk a rej;
pitvorných těl byly; ohon dlouhý
větví hbitě chápal se jak laso;
pod náčelkou chlupů rozježených
téměř lidský měly obličej.
 
 
Žily po způsobu jiných opů,
ale po zákonu zasvěceném
vždycky jeden mezi nimi králem
uznáván byl z času dávného;
dědila se královská ta hodnost
utvrzeným posloupnosti řádem
přímo od božského Hanumana,
opičího reka slavného.
 
 
Poslední teď Hanuman jim vzrůstal
pod laskavou péčí jasné matky,
ctností mnohou všechna srdce opí
v tuchu příští slávy ztápěje;
ale Parvati svým hrozným srpem
srubla list, jenž poupě skvostné stínil,
a žár sudby nepřátelské sžehl
všechny hrdé sny a naděje.
 
 
Kdys ve stinném koši sykomory
královna jej v loktech uspávala,
něžně odstraňujíc z hebké srsti
smělce ssající tam vzácnou krev;
náhle vyšel z bambusové houšti
netvor lidský v námořnickém šatě,
neobměkčil kamenné mu srdce
mateřské té něhy tklivý zjev:
 
 
rozlehl se lesem rachot, výkřik,
dým se vyvalil a shůry kněžna
kácela se s listnatého trůnu,
zastižena smrtným olovem.
Vrah pak syna z loktů matky mroucí
vyrval, odvlek‘ na mohutný koráb,
do neznámé odvezl jej dálky
spoutaného mrzkým okovem.
 

III

 
Jaké boly zmítaly tvým nitrem,
Hanumane ubohý,
když ti v dálce soumrak zahaloval
rodné lesní ostrohy,
když jsi s kormy rozhlížel se v hoři
po neznámém, nekonečném moři
pod hvězdami cizí oblohy!
 
 
Ty, kol jehož skrání svity hvězdné
tkala dávnověká báj,
jehož chválou zněla svatá Ganga,
zněl i sněžný Himalaj,
jemuž Indů lid se zbožně kořil —
nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořil
pro surovou námořnickou láj.
 
 
Tebe, jenž jsi býval světlou modlou
bytostí všech sourodných,
kterýs poznával jen vroucí lásku
v matky loktech lahodných,
v jejích pohledech tak plných něhy —
tebe nutily teď důtek šlehy
do poklon a kejklů nehodných.
 
 
Takto vzácný zajatec se plavil
mnohou nocí, mnohým dnem;
cizokrajných břehů pestré zjevy
vůkol míjely jak snem,
až pak v dáli koráb na severu
v albionské mlhy smutném šeru
stanul ve přístavu hlomozném.
 
 
Tamo v dýmu námořnické krčmy
na rohožce z rákosu
op se choulil smuten – až tu náhle
větve známých kolosů
rozpjaly se nad ním přeširoko,
z tůně šeřivé jak báje oko
zasvítil mu kalich lotosu.
 
 
Listů obrovitých řásná zeleň
osvěžila skrání plam,
větví soumrakem se motýl zaskvěl
křídlatý jak drahokam,
svitla listím datle zlatohnědá,
sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda,
všechno bylo pouhý spánku klam!
 
 
Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:
dobrodružný jevil tvar
klobouk dvourohý a chochol zářil
báječně jak víly dar;
rudý frak, pln okras filigránských,
klátil párem šosů dlouhatánských
kolem fialových šaravar.
 
 
Sedě na kvikavém kolovrátku,
pánovu jenž tížil plec,
vypravil se na pouť uměleckou
do Francouz, Vlach, do Němec,
od rév jihu k jedlím na severu
půl Evropy proputoval věru
opičí ten kníže bezzemec.
 
 
Vítán dětí jásotem a smíchem,
musel jeviti svůj um
v ruchu měst i před vesnickou krčmou,
bavit obecenstva tlum,
uklánět se dvorně, klobouk snímat,
v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,
chodit po hlavě a píti rum.
 
 
Obvázav si zručně kolem šíje
bílé cípy ubrousku,
krmě krájel, pěkně na vidličku
sbíral kousek po kousku,
sklepníku frank podal velkodušně,
posléz párátka též užil slušně,
víno čistě setřev s licousků.
 
 
Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;
někdy umělci též vhod
z ručky štědré zapadl tam sladký
sadu severního plod,
spával v loktech svého velitele —
zdálo se, že pustil z mysli cele
dálný prales a svůj božský rod.
 
 
Ale posléz omrzela plavce
kočovnická světem pouť,
zatoužil zas navinovat lana,
širým oceánem plout,
a tak jednou vstoupil ve přístavě
na koráb, jenž uchystal se právě
plachty k cestě dálné rozepnout. —
 
 
Impresario kýs geniální
záměrem byl velkým jat
jako Alexandr umělecký
dobýt Himalaje pat,
musám žíznivým v panenské půdě
pod Indem a Gangou, na Nerbudě
nový živný pramen vytepat.
 
 
A hned sbíhaly se mimů davy
z východu a západu,
sletěly se balleriny. Divy
chtivé slávy, pokladů,
dobýt piruetou, ariemi
Golkondu tam s diamanty všemi,
všechny skvosty Allahabadu.
 
 
Snily zlatovlasé primadony,
jak jim sprchne do klínů
zlatý déšť a liják almandinů,
safírů a rubínů,
a sbor baletní tam čekal milce
pod turbany z perel, chystal štilce
pro velebné nosy bramínů.
 
 
Stěží koráb, archa umělecká,
stačil pojmout do svých cel
vše, co svět, jenž z prken buduje se,
k Indu přeplaviti chtěl:
ohromnou tu spoustu různé zdoby,
beden, krabic, skřínek, garderoby,
vaty, vlásenek a líčidel.
 
 
Zpěvem hlaholíc loď Argonautů
hrdě brázdí mořský luh.
Na ní lodníkem pán Hanumanův
a s ním op dlí, věrný druh;
ó jak svitlo Hanumanu oko,
když kol něho volně, přeširoko
rozepjal se oceánu kruh!
 
 
Jaké city srdcem jeho vlály,
an skrz lan a ráhen mříž
nocí teplou opět v záři skvostné
uvítal ho jihu kříž,
když loď, na obzoru zamodralém
zas mu jevíc sličné sbory palem,
k otčině ho nesla blíž a blíž!
 
 
A čím blíže k ní, op častěj v dumy
jakés vážné poklesá.
Jednou vyskočil – zrak postih v dáli
rodného zjev pralesa – —
než tu náhlá bouře vzteklou rukou
rozvířila hudbou hromozvukou
moře hlubinu i nebesa.
 
 
Hoj, tu na korábu přenešťastném
davy pěvců, aktérů
tragedii svedly srdcelomnou,
hrůzně krásnou operu,
k nížto v tympany a tuby řvoucí
bouře hudla průvod dušervoucí,
o němž nesnilo se Wagneru.
 
 
Hanuman z té vřavy vyšplhal se
na stožár – vtom blesku žeh —
hromu rachot – vrchol stěžně klesl
v rozkypělé vlny šleh
a s opičkou pak, jež se na něm pevně
držela, hloub oceánu hněvně
vyplila jej na indický břeh.
 

IV

 
Ó pralese, ty spousto nádherná
krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,
ty pokladnice tvarů nezměrná
i barev, světel, stínů, vůní, hlasů,
jak půvabně jsi rázem procitla
dne polibkem! Jak hrdá temena
tvých velikánů pod ním zasvitla,
vrcholků valných zeleň plamenná,
vln smaragdových bleskotavé moře!
Leč korunami knížat pralesa
i v nižší oblasti den poklesá,
kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,
však spodní houšti sám jsa mocný štít,
své listy svěží, veliké a malé
v bohatství forem skládá neskonalé.
Tu báječné je nakupení zřít
vějířů ohromných a chocholů,
jež s palmových se šíří vrcholů
a složeny jsou skvostně, divukrásně
z čepelů zelených a jemné třásně.
V tom listů mnohotvárném zpeření
noc potýká se hravě s denním svitem
v odstínu sterém, vábně rozmanitém,
až dolej hustší, hustší šeření
přechází zvolna v soumrak pověčný,
kam do úžasné směsi bylin všakých,
v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých
den nikdy nesklání zrak všetečný.
Než ve výši svit budí na sta duh
a pablesků. Tam rozepjatý v kruh
terč lupenů, jichž konce zohýbané
jak zdobné třepení jej vroubí kol,
uprostřed šera osaměle plane
jak zlatý velmogula parasol.
Zde liana, jež visí girlandami
se sykomory, v zápleti svých spon
hrá zvonců sličných barvitými plamy,
že řek bys: rubín, safír, chalcedon
to svítí s nádherného bandalíru —
den rozmetal zde skvostů plnou míru.
 
 
A pralesem teď táhne svěží dech,
jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,
sto vůní nese, v listech šeptá všech,
ruch žití mnohotvárný kolkol budí.
Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví
a rozkyvuje purpur třepetavý
svých křídel, čechrá smaragdový bok.
Páv divoký se míhá v přeletu
jak zářný oblak z duhobarvých ok.
Tam kolébá se motýl na květu
jak oheň křídlatý. Výš opice
sen střásají, ve větví, úpon směsi
jak šotků roj hluk pustý tropíce:
níž střemhlav letí, za ohon se věsí,
po kmenech spouštějí se jako blesk
a houpají se směle na lianách
v pitvorných obratech. A na všech stranách
zní shora, zdola jejich šum a vřesk.
 
 
Dnes opic roje bouří divná zvěst:
že vládce živ, že v jejich středu jest,
že navrátil se náhle z dálných stran
ve kroji divném božský Hanuman,
jejž dávno oplakaly – obec sirá —
že k jeho rozkazu ve valný sněm
teď odevšad se národ opů sbírá.
Jak rarášků by lesem bouřil tem,
vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých
své sněmoviště mají z časů starých.
 
 
Ve středu města – spousty trosek nyní —
jež prales větevnatým krovem stíní,
zřít rozvětralou sivou pagodu,
jež nesčíslné bůžků podoby
a zvířat, vížek jeví v obvodu —
mech pokrývá ty zpustlé ozdoby —
a shora čtverým sloním nad chobotem
báň malou nese s lupenitým hrotem.
 
 
Na této baňce jako na prestolu
již sedí Hanuman a kolem něho
na soškách, vížkách po pagodě dolů
tlum předních opic rodu vznešeného.
Již také vůkol odevšad se rojí
sbor sněmovníků ze ssutin a stromů …
Les větve mocné nad pagodou pojí
jak šerou klenbu ohromného dómu;
než kopule ta zdá se žíti celá
úžasným rejem drobných satanů:
ve mračna opic bouřně rozechvělá
zdá měniti se listí banánů,
chleboňů, mangiv, banyan a palem,
zdá živým ovocem se plnit valem
a všechny větve dokola se chvějí
pitvorným hemžením těl chlupatých
a sterými se šklebí obličeji.
I po lianách svislých, rozpjatých
se kupí hustě, od lesního stropu
v dol houpají se těžké hrozny opů.
 
 
Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,
ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm
les rozvířil, svůj projevuje ples
nad krále ztraceného návratem!
A král tam klidně seděl na pagodě.
Skrz otevřenou nad ním lesní báň
proud světla mihotavý padal naň,
kol těla skvoucí glorii mu plodě,
v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:
frak šarlatový s hojnou třásní zlatou
a spodky fialové za oděv
sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou
kryl divotvárný klobouk veliký,
podobný onomu ve tvaru, slohu,
jejž nosil slavený syn Korsiky;
leč zlatý střapec v každém visel rohu
a nad ním chochol mohutný se skvěl
ze zlatých drátků, pestrých per a skel.
Ten oblek věru důstojným byl bohů!
 
 
Sněm opů na vše s úžasem se díval
a mnohý vydával křik obdivu,
ač také leckterý op hloupý skrýval
smích nad fračiskem v lian pletivu.
Až posléz zahřímalo se všech stran:
«Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!»
Tu vládce opů klobouk skvostný sňal
a řečí plamennou sněm započal:
 
 
«Buď Višnu veleben, měj vroucí dík
i svatý praděd můj! Přímluvným slovem
on jistě, kdysi Ramy pomocník,
jej pohnul tam ve stanu oblakovém,
by unésti mne dal přes valné moře
tam, poznání kde zasvitla mi zoře.
Teď odsloněný zrak můj pravdu stíhá
a rozevřena leží přede mnou
osudů opičích a lidských kniha —
čtu každou její známku tajemnou.
 
 
Op, všeho tvorstva vrch a diadém,
z ruk božích vyšel nadán v plné míře
vloh duševních a hmotných pokladem.
I množil se, svá sídla zemí šíře.
Leč jedna část té velké rodiny
v původním stavu ztrnula, byt majíc
na větvích stromů, jejich plodiny
– dar přírody – bez práce pojídajíc,
své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,
že mnohé zakrněly, zašly zcela,
a víc a více s tupých zvířat stádem
se sbližujíc, jež za soudruhy měla.
Část druhá naopak vždy výš a výš
své dary rozvíjela čilou snahou,
zem poddávala sobě, tvorů říš,
vždy pokroku se ubírajíc drahou;
po valné, nespočetné řadě věků
tak povznesla svůj um, tak vyspěla
ve brusu zevnějším a žití vděku,
od lesních bratrů svých tak docela
se odlišila, že jen stěží bys
teď uvěřil ve stejný původ obou,
by nevěstil jej tváře, těla rys.
Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobou
vznět líčit můj, když pomním na Evropu,
vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!
Ta líčit města, plná třpytných skladů,
ty karosy, ten vyfintěný dav,
tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,
ten vybroušený společenský mrav.
Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:
my proti nim jsme míň než barbaři.
Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,
jen jídlo známe, šplh a přemety,
nám nesvitl ni paprsk osvěty,
 

V

 
Vod valná pláň, kde věžil orkán včera
hor plynných davy nad údolí sterá,
kde sršely tmou žhavé mračen střely
a s hromu rachotem vln jeky zněly,
dnes v majestátním spočívajíc míru
pod nebes jižních skvoucím blankytem
safírem ohromným se modrá v šíru
se zlatých jisker hravým zákmitem.
Jak modrá říza jemných krajek lemem
roj tichých vln se čeří sněžnou pěnou
pod nízkou prouhou břehu, ozdobenou
malebných palem skvostným diadémem.
To nádherný je předvoj pralesa
se šperkem pyšným rostlin opínavých,
jenž v kadeř tká jim věnce květů žhavých
a girlandou až k moři poklesá.
Pod nimi vlnek stříbrem průzračným
plá sadu podmořského divná krása,
jenž korálovým kvítím břeh tu pásá
polypů něžných dílem zázračným.
Ty trsy z tyrkysů a rubínů,
na jejichž snítky ozdobné jsou sety
kolkolem lepotvárné živé květy
v rozkošných barev sterém odstínu,
těch medus barvy, tvary přesličné
i jiných tvorů, jež kol hrají v letu
jak motýlci těch korálových květů
a na dně lastur formy rozličné,
jež perletí se lesknou v barvách duhy —
toť jako pohled na báječné luhy.
 
 
Leč bouře včerejší, jež s lodí Múz
tak mnohé pyšné sklála naděje,
v těch krásách vůkol nechala svých hrůz
nejedny kormutlivé šlépěje.
Na břehu sem tam divá směsice
se kupí v písku. Mořem vyhozeny,
vln prudkostí a vláhou poškozeny,
tam leží koše, bedny, krabice.
A v moři samém nedaleko břehu
hle, mezi skalin útesy a bradly,
jež černají se v jasném pěny sněhu,
vrak lodi vězí, zpola na bok padlý.
 
 
Slyš! Zdá se, jak by do pralesa kdes
byl náhle zadul vítr s hukotem
a blíž a blíže k pobřeží se nes
v rostoucím šumu s větví praskotem.
A již v tom hluku rozeznati skřek
a vřeskot hrdel četných. Povzlétá
nad palmy zděšen mnohý papoušek
a, vzduchu tulipán, tam třepetá
peřestým křídlem. Z houšti lupenů
op nyní vyrazil a po kmenu
sjel k zemi bleskem; za ním druhý, třetí
a dav už jiných vřeště dolů letí;
teď chumelí se řásných listů houští
již celé mračno opičích těch stád
a překotem se po lianách spouští,
jak dštil by plavých pitvor vodopád.
Vše na krabice, na bedny se vrhá,
rve vaků řemení a koše trhá – —
 
 
Teď, Breughle pekelný, svůj štětec dej,
bych zdáli zachytil ten divý rej!
Mé pero chabé nepodá než stín
té orgie, těch mumrajů a šprýmů
nad zůstalostí utonulých mimů
a pěvců, primadon i balerin.
Jak vichří nedočkavé ruce opí
v té strakatině třpytných oděvů,
co s nimi za posuňků směšných tropí,
co groteskních tu zříti výjevů!
 
 
Zde s fantasticky opřilbenou lebí
tvář opičí se do zrcadla šklebí;
tu strká v Mefistovy spodky rudé
opička ruce; nohy opět jiná
cpe v rukávce živůtku Markétčina;
jich soused žezlem na trianglu hude;
op vedle s hustě osněženou srstí
kol sebe metá pudru plné hrsti,
že brzy tu jak v sádrovnické dílně;
druh za ním karikuje umělce,
po zádech štětkou čmáraje mu pilně,
již v tuši namáčí a rumělce;
ten lorňonem zas mává v poskoku,
půl oděn anticky, půl v rokoku,
a přes tympany metá kozelce – —
Tu obleky všech národů a zemí,
tu zbraň, jíž hrozíval kdy který věk,
vlásenky, kníry s nosů druhy všemi,
mask bez počtu a lýtka baletek,
tu věnce vavřínové s fábory,
vějíře, noty, číše, prapory – —
vše oživeno šklebivými běsy
a rozvířeno v nevídané směsi
a rej ten vhodná hudba doprovází,
směs tónů, jaké neuslyšel svět:
vřesk opů, tamtam ohlušnými rázy,
chřest rolniček a klapot kastanět.
 
 
A nové ještě davy s palem prší;
již sotva jímá břehu těsný pruh
ten bohopustý masopustní ruch,
kde pestře klubka zmotaná se vrší
opičích maškar, jež se o plen škubou
a na se cení dáseň ostrozubou
ke rvačce hotovy. Tu jedna zrakem
zalétla na skalisko s lodním vrakem
i zavolala jiné. Vyšplhala
hned tlupa opičí na sykomoru,
jež sama strměla tu v palem sboru
a nejdál k moři větev silnou stlala.
S té v době kratší, než můj popis trvá,
pás visel utvořený opicemi:
na větvi nohama i chvostem prvá
se drží pevně, hlavou visíc k zemi,
a rukama chvost dolní družky jímá,
ta třetí zas, ta čtvrté ohon třímá
a tak op četný – směšné divadlo! —
lbí dolů, zády obrácen jsa k moři,
až k zemi téměř svislý řetěz tvoří.
A teď to dlouhé živé kyvadlo
všech ruk a nohou prudkým rozmachem
vždy prudčeji sem tam se houpá, zmítá,
že brzy daleko za břehu lem
op nejspodnější k lodní trosce lítá,
až ruky vzpřahem kloun tam obepjal
a dokončen tak živý oblouk mostu,
jenž zbudován je z opích těl a chvostů
tak docela, jak Ulloa to psal,
(čímž tuto nezvratně se potvrzuje,
co učencům dnes bajkou směšnou sluje).
Po mostě opičím dav jiný pílí
a do dna vypleněn je v malé v chvíli
nešťastný koráb. Nový tarmark pravý
přibývá na břeh do strakaté vřavy.
 
 
Vtom objevil se posléz mezi svými
též vládce Hanuman. Teď teprve
– ač vůdce – dostih kroky belhavými
své poddanstvo, jsa ztýrán do krve.
Onť arci nesměl pádit opím skokem
po lianách, než bral se lidským krokem
po zemi, opřen o kus bambusu,
a šlo to v bídném dosti poklusu,
an každou chvíli rovnováhu ztrácel
a leckde pádem v trní zakrvácel —
neb ten druh opic dovede jen stěží
jít zpříma jako gorila neb čego —
tak dopachtil se posléz na pobřeží
a stanul jako vtělené Quos ego!
 
 
«Ah!» vzkřikl, «rozkošné to divadlo!»
a bambus napřáh‘ v ruce hrozebné;
než zbaveno tak berly potřebné
vráz jeho veličenstvo upadlo
na přední ruce a tak o čtyřech
dál plísnilo své zbrklé poddané:
«Dost nemoudrých a dětských šprýmů těch!
Co v koších dosud, ať tam zůstane
a vše do lesní naší državy
ať nejdřív pozorně se dopraví;
tam teprve po řádném sepsání
z té spousty vyberu, co svědčí komu
dle rodu, povahy a nadání,
a naučím vás, jak se tvářit k tomu.»
 

VI

 
Jak, Hanumane, důstojně bych líčil
ten velkolepý převrat všeliký,
jímž‘s rázně, druhý Petr Veliký,
nad opstvem prapor vzdělanosti vztyčil!
 
 
Jak bystře znal jsi užíti všech věcí,
jež přinesl ti koráb v širé pleci,
těch kulis, kostýmů a sterých tret,
z nichž buduje se divadelní svět,
bys založil zde ve pralese hluchém
svět skutečný, svět osvícených opů,
jenž brusem jemným, vzdělanostním ruchem
div že se nepovznesl nad Evropu!
 
 
Kdo věřil by, že v rouně chlupů holém
nedávno lezli po stromech a svlačcích
ty postavy, jež teď se pestří kolem
ve spodkách, sukních, mantilách a fráčcích,
jež nosí vějíře a lorňony
a sekají si dvorné poklony!
Kdož spodní ruce opičí by tušil
ve skrýši hebkých střevíců a bot,
jež – řek bys – švec jen příliš volné ušil.
A málem přímý je těch postav chod
i v kyčlích při tom houpají se s chikem —
lze divy tvořit vytrvalým cvikem.
A chvost? Paď bez milosti břitkým kovem,
teď neslušno jen dotknout se ho slovem,
za smeták prachu slouží, ubohý!
Jen dámám nechán, výborně se hodě
namísto jiné různé podlohy
pod šaty vzadu, jak to nyní v módě.
 
 
Kde radžů dávných palác pobořený
ve středu ssutin vznáší sivé stěny,
jsa zpola zastřen hustým krovem lesa
a svlačců zvonce na průčelí nesa,
jež dřevní slávy chová mnohou stopu,
tam sídlo zařídil si vladař opů.
Před vetchou branou, jejíž zdoby četné
mech obalil a skryly hvězdy květné,
přechází semo tamo stráží bdělou,
kdy třeba, poctu po vojensku čině,
op marciální; uniformu skvělou
má z Gerolštýnské velkovévodkyně.
A pod té brány sličným obloukem
a s kožešinou skvostně premovanou
hůl stěží třímá zlatem okovanou,
má lidských kolegů i zpurné hledy —
portýrskou loží budka napovědy.
Pak uvedou tě pestří komoří
dál po kobercích s jemnou perskou prací
na vnitřní rozložité nádvoří,
kde mocnářova síně přijímací
je z kulis nejkrásnějších sestavena
a s nevídaným pychem upravena.
Tu stříbrem jemné čalouny se třpytí,
tu skvostná křesla rytířská je zříti,
antické vázy, čínské porcelány,
krb moderní, v němž tančí plameny,
řad obrazů, jež přímo na stěny
i s rámci vkusnými jsou malovány,
a prostřed v plné panovnické slávě
král Hanuman se jeví na trůně
ve skvoucím Leara nešťastného hávě,
napolo schován v zářné koruně,
jež – trochu volná – přes uši se svezla,
ve pravé ruce zlatou lilji žezla
a v klíně zlaté říšské jabko maje,
s nímž ruka levá jenom tak si hraje.
Po straně pulpit nese spisy státní:
to partitury jsou a role psané
i vonné něžné lístky delikátní
a krejčích účty, zřídka saldované.
 
 
A chce-li kníže do komnaty jiné,
tu jenom žezlem komořímu kyne
a řekne na příklad: Sál holdovací!
Hned hejno sluhů stěn se chopí kolem,
je odnáší a s jinými se vrací,
otáčí, strká, buší horem dolem
a za chvilku jak proutkem čaroděje
sál žádaný se kolem krále skvěje.
Tak, aniž potřeba mu hnouti nohou,
král vystřídati může síni mnohou
a nevíš, která krásnější je v řadě,
jak dlel bys v báji na zakletém hradě.
 
 
I šatna knížete je přebohatá:
on každou chvíli oblíká a svlíká
tu středověký ornát z perel, zlata,
tu šaty patnáctého Ludovíka,
tu Bonaparta známý oděv prostý,
tu španělským se strojí generálem —
tak za den šestkrát mění šat a skvosty,
jsa ve všech velebný, chlup každý králem.
Když hostinu svým hodnostářům dává,
tu na tabuli spousta drahých krmí,
dort rozmanitý, paštika též z páva,
a prostřed váza vzácných květů strmí.
A hosté vznešení kol sedí slavně,
nůž, vidličku též drží zcela správně
a krájejí, až radost patřit na to,
ryb útvar lahodný, jenž z mísy kyne,
a vzácné ptáky pečené jak zlato;
ač na oko jen semtam nůž se šine,
neb ani opům nejde pod vous asi
chuť obarvené papírové masy —
než kdo by v osvíceném státě syt
chtěl od hostiny dvorní odstoupit!
 
 
I vkusný park má kníže při paláci.
Houšť palem, úponek a květů žárných,
tropické Flory dítek lepotvárných
tam opi vymýtili krušnou prací,
a nyní přendavky a kulisy
semo tamo postaveny baví hled
křů, květin barvitými obrysy;
i starožitný fontán uprostřed
proud vody malované metá vzhůru.
V tom sadě plátěném náš Hanuman
rád prochází se, vážně zadumán,
na čele panovnických péčí chmuru,
a někdy v taji, za barvitým křem
starosti plaší mrštným kozelcem.
 
 
Poddanstvo arci skrovněji se neslo
a zvláště o nábytek byla nouze:
tu jednomu se dostal divan pouze
a druhému zas rytířské jen křeslo;
a proto zákon dobrého byl tónu,
svou židli s sebou přinést do salonu.
 
 
Než zato šatů bylo víc než dosti,
že mohl říše populaci všecku
král ošatit si řádně po člověcku
a že tu našel všechny příslušnosti
ku všelikému povolání, stavu,
z nichž buduje se osvícený stát.
I nezbylo než návod opům dát,
jak chovati se mají ve svém hávu,
jak upravit má každý tvář i zor,
jak v pohybu i v posunku si vésti,
by ve všem dostihl svůj lidský vzor.
A knížeti v tom přálo plné štěstí.
 
 
Říš jeho ve všem lidské měla řády,
i dobrodiní konstituční vlády;
dal opům právo, po evropských vzorech
mít krásné řeči ve zvolených sborech.
Tu poslancové klidně přemýšleli
o nových daních, říše rozkvětu,
ba někteří též oponovat směli
a všichni správně brali dietu.
 
 
O různých zákonech se usnášeli
a snesení svá králi přednášeli,
jenž v plné slávě, sedě na svém tróně
– toť velkolepé bylo divadlo —
vždy snesení ta vyslech blahosklonně
a potom dělal, co mu napadlo.
Stát spravovali četní úřadníci.
Ti sedávali, pero za uchem,
za kupou fascikulů s hněvným výbuchem,
když občan smělý vyrušil je z píle.
A časem ve fraku a pásce bílé,
křivíce záda téměř k úpadu,
šli představit se hlavě úřadu.
 
 
I právníci tu měli vděčné pole.
Ti dávali si pohled zchytralý
a sporné spisy – herecké to role —
bez únavy a konce střídali,
i stání odkládali, lhůty brali,
na léta vlekli spory sumární
a na palmových listech posílali
svým stranám dlouhé účty palmární.
 
 
Kdo z lékařství zas vykonali zkoušku,
ti velmi učeně se tvářili,
poltivky očkovali do papoušků,
kukátkem počítali bacily,
puls studovali z rána ku večeru
i sluchem střehli vnitřní úkony
a předpisovali – líp našich věru —
svým chorým divadelní bonbony.
 
 
Dav byl tu také profesorův opských,
na nosích brejle zasazené v zlatě,
pedanti suší od hlavy až k patě,
že stěží rozeznat je od evropských.
Ti knihami se obírali stále,
jež vylovili z lodi ztroskotalé:
na kusy mnohou roztrhali knihu
a z kusů novou sestavili v mihu.
Leč slyším ostrý profesorský hlas:
«Meť raděj před svým prahem, nedouku,
sic posvítíme řádně na ocas,
jímž prý op indický se chápe suků,
též o tvém hindostanském pralese
a jiném leccos mohli bychom říci —
jsou věci, jichž ni bajka nesnese – —»
Již mlčím zkroušeně, nach studu v líci.
 
 
Též bohoslovci s oblou, lesklou tváří
zde slonili se v nadpozemské záři —
by zbožní kritici se nebouřili,
dím výslovně, že Bramu opi ctili.
Ti opští bramanové v řízách řásných
vzdor postům divně tučněli a kvetli
a do politiky, věd, uměn krásných
a zkrátka do všeho své védy pletli.
 
 
A rozumí se: vědám záštita
též opí byla universita.
Tu profesoři pilnou měli snahu,
by v každém kroku, mrknutí a tahu
tak tvářili se navlas docela,
jak v Lipsku, Halle učenci se tváří,
a všechny v Němcích zastínila září
hůl skvostná opičího pedela.
 
 
Též umění zde rozkvétalo valně:
tu s chlupy zcuchanými nad hlavou
a s rukou v ňadrech pěvci geniálně
líc nesli v odiv bolně dumavou,
po velkých vzorech jedli, pili, spali
a opičími Byrony se zvali.
Malíři pyšnili se v sametu
a klobouk šírostřechý měli v týle
a znali božsky držet paletu
a popleskali barvou plátna míle.
A když se sešli opi hudebníci,
ten v buben hlomozil, ten v činely,
ten hlučil do pozounu vzdulou lící
a jiní smyčcem vztekle vrtěli:
tu mněl jsi věru slyšet skladby lidské
ve slohu vážné hudby dramatické.
 
 
Tak z nepřebrané šatů zásoby,
již poskytl mu koráb utonulý,
král vytvořil si všechny podoby,
jež Evropa do svého lůna tulí,
z výrobků prostých mistra krejčíře
vykouzliv barony a rytíře,
drah podnikatele a bursiány,
i vážné purkmistry a radní pány,
myslivce, námořníky, kramáře,
bělostné kuchaře a cukráře,
i černé notáře a kominíky,