Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 12

Ředitel v starém šedém plášti, podšitém při kraji pruhy rudého sukna, zahrál v odpověď velkou scénu. Bylo zrovna pod dvěma duby kraj silnice, kdež povoz s chrámkem Thálie zastavil. Ředitel, postaviv se před sedláka v kožichu, posmekl, a pohladiv si dlouhé vlasy od čela do týla, rozhodil pravicí a spustil basovým hlasem, hluboko z prsou, jistě a sebevědomě, co si pantáta myslí, co se bojí, že přece ví, koho veze, že jich nikdo nezastaví, a kdyby stavil, on, ředitel, oznámí, kdo je, a žádný se neopováží mu dělat nesnáze, s nimi že je on, pantáta, jistější nežli doma. A pak plat, plat! Jak by bylo s platem, kdyby je tu na silnici složil, chce-li peníze, ať jede…

V ten okamžik přisvědčovala z té duše celá společnost svému patronu, až na Tháma, jenž stál opodál za vozem, v duchu se s opovržením usmívaje, když direktor mluvil tak jistě o penězích, jako by jich měl plnou bednu. Thám ani nehlesl. Nebylo zbytí; tu na silnici nemohli zůstat. Ostatní však jako sbor pomáhali direktorovi, nejhlasitěji a nejrázněji „komická stará “.

Sedlák podlehl.

„No tak,“ řekl rezignovaně, „ale jestli —“ Trhl opratí.

Vůz hrkotal dál a zvolna, neboť cesta byla bídná. Ředitel s černým, hubeným pudlem kráčel jako ztracenec výpravy napřed před vozem, jenž sice nevezl Caesara, ale vezl jeho štěstí, všecko jeho jmění. Několik těch beden starých kostýmů, trochu toho pomalovaného, odřeného plátna bylo také kotvou, držící ještě ten vrak, aby se nerozpadl nadobro, aby se nemu-sili rozprchnout jako rozplašené stádce do bídy ještě větší.

Před Stánkovém direktor pojednou stanuv rozhlížel se, náhle se otočil a rychleji se vrátil k povozu. Vážně, s důstojným klidem a také zase zhluboka vyslovil se, že by snad bylo líp, aby nejeli přímo do Staňkova a Stánkovém, že se, jak se podobá, hemží vojskem, že by bylo moudřejší tady objet, ukazoval rukou, a vyrazit pak za Stánkovém na silnici, že to navrhuje ne ze strachu, ó jak by se bál, ale že by se musili v Staňkově zdržet, že by snad nemohli rovnou dál, a jemu že se nechce čekat.

Sedlák se zasmušil, v duchu lituje, že prve povolil, a nahlas nechutě rozbíral, jak se to budou divně tlouci polem, cestou necestou, ale Stánkovém – arci, to zas – Mihlo se mu, že by bylo nejlíp shodit všecko z vozu a otočit. Ale dobrákovi se vzepřelo svědomí, jak tady s těmi, jak ty komedianty nechat tak v širém poli, a direktor by mu nic nedal, nic, už to řekl, a z vojska strach nemá.

Sedlák bručel i zaklel, ale ze silnice zahnul. Direktor to přijal klidně, ani nemrkl, v duchu si však zhluboka oddechl a pochválil, že ten hřbet je dobrý chlap a spravedlivý. Ochotně mu vyhověl, když žádal, aby se koním na té cestě ulehčilo. Ženské musily slézt. Kráčely s mužskými za vozem. Direktor s vychrtlým pudlem opět v čele a kus napřed.

Jen Thám s milovníkem společnosti (byl už starší a ne zrovna hustohustých kadeří a hrával také intriguanty) bral se rovnou dále, silnicí k městečku, že se podívají, jak tam je, a že společnost dohoní. Po vojsku však netoužil ani jeden ani druhý, ale šli už tak dlouho studeným jitrem, mlha zrovna máčela a sychravo lezlo do těla. Bylo nutno zahřát alespoň žaloudek.

Než cesta za hřejným douškem samá nesnáz. Silnicí se až do samého města nedostali. Narazili na řadu děl a vozů; spřežení u každého vozu dvě, u děl tři, a kolem dělostřelci v čákách s chocholy rovně nad ně trčícími z černožluté kokardy, všichni v pláštích, všichni blátem zamazáni jako jejich koně. Důstojníci v dvourohých kloboucích napříč hlavy posazených seděli na koních, skrčení do vyhrnutých límců šerých plášťů. Ten onen voják seděl u cesty a pokuřoval z dýmky vedle kamarádů, kteří se natáhli a nedbali větru, v němž se chvěla vybledlá tráva a uschlé bodláčí.

Thám s kolegou se musili uhýbat, vyhýbat a místem si zacházet, nežli pronikli ku stavením. Tam všude vojáků jako mhy, u příbytků, na jejich dvorečkách, na volnějších místech, vojáků od vozatajstva se žlutými výložky, v hrncových čákách, v tmavých pláštích a vysokých botách, u vozů, u koní, pěších v gamaších u pyramid pušek, k nimž přihodili těžká „telata“ na bílém řemení. Stáli, ukusovali z komisařku, nebo pokuřovali nebo se strkali a tahali o plecháč piva, o krapet kořalky.

Šum a hluk všude, hovory, pokřiky, rozkazy. Důstojník v klobouku napříč přejížděl; u té oné čety zarazil, zaklel nebo se rozkřikl a hned zas uzdou koně trhl, otočil se, snaže se, aby se poklusem dostal dál. Než tlačenice srážela koně z rychlých kroků. Mezi uniformami mihali se domácí lidé v dřevákách nebo v pantoflích, v kožíšku nebo v kazajce. Stáli, dívali se na vojáky nebo jim vynášeli chléb, máslo, mléko; sem tam mihly se na záspi ženské v šátcích na pokos, v červených punčochách, aby poskytly kus plátna i loje ubohému, jenž naříkal, že má nohy odřeny, do krve odřeny, že už tolik dní jsou na takovém marši. Přezouval se, nohy mazal, fáčoval a vypravoval ten, a jinde jiní totéž na dotazy pohostinných obyvatelů (vojáci byli Češi a Němci), že je v poli zle, oni že ani v ohni nebyli a už coufají, ale hlavní armáda, ach bože, co se děje, že je asi tuze zle, že se všecko tutlá a tají, oni že taky nevědí, kam je ženou, ale česká, hlavní armáda že byla v Bavořích roztrhána, takže prý všecko vnic přišlo, a všecko že tak trhlo skrz taškářství generálů. Princ Ferdinand, komendant té armády, že je ještě mladý pán, toho že ti taškáři generálové šidí, Wernek, Afenberg, to že jsou největší škůdníci té vojny a Mak, Mak —

Thám s hercem se zastavovali, naslouchali i ptali se také. Šum a hluk zatopil všecko a roznášel se, jakož i divný puch ze vší té masy, z koní, z jejich kalů, z kalužin. Před hospodou nejhustší mrak. Vojáci se do ní dobývali; u jejích dveří a v nich bylo zaklínováno. Někteří podávali otevřenými okny korbele a džbánky kamarádům, jiní se drali do oken.

Thám se tam ani nepokusil. Na chvíli zapomněl na chlad a žízeň, jak pozoroval to hemžení a zápolení. Čekat bylo by marno, uvažoval s druhem, že beztoho nezůstane ani krůpěje, až vojsko odtáhne. Nepomohl jim ani vyšší důstojník, jenž v klobouku napříč znenadání na vysokém koni před hospodou zarazil. Jak se mu plášť rozletěl, zahlédli světle modrý frak s červenými výložky a na černošedých úzkých kalhotách zablýštěly se mu knoflíky řadou od stehna až dolů. Lál,.německy, a šermoval rukou. Na chvilku ten šturm na hospodu zarazil. Vojáci se obraceli a začali se rozcházet, ale jak důstojník koně otočil a zajel, proud na okamžik zaražený spustil se nanovo.

Thám zabručel a ztemna zaklel. Nezbylo nežli jiti dál o suchých rtech, zvláště když kolega hartusivě připomínal, aby raději šli, že by se pak třeba ani odtud nedostali. Než zastavili se ještě jednou, před školou, táhlým, nízkým stavením šindelové střechy. Stál před ní fasuňkový vůz plný marodů. Vojáci krčili se zimomřivě do plášťů, bledí, zasmušilí, nebo leželi s očima horečně planoucíma na slámě vozem nastlané.

Učitelka v čepci, kabátku, v pantoflích, ustrašená i rozlítostněná tím trudným pohledem, podávala jim do vozu, plná ochoty a soucitu, teplého mléka, jež nabírala z velkého hrnce do malých. „Pijte, vojáčkové, pijte! Oh, chudáčkové, oh – kdybyste alespoň – Ježíš!“ tlumeně vyjekla, jak zasténal na druhé straně voják v bílé uniformě, pláštěm volně přikrytý, jejž z vozu skládali. Učitel přitom pomáhal v čapce z hubky, v kamizole, v nohavicích po kolena, V punčochách a střevících, nemladý, ale ochotný, jenž třesa se soucitem, pořád napomínal: „Jen pomalu, vojáčkové, zpole-houčka, ták, ták, aby chudáčka tak nebolelo – zpolehoučka – tak, a mlčte, vojáčku, dáme vás do postele, pěkně si poležíte.“

Plukovní lékař v klobouku napříč, v modrém fraku s červeným límcem stojatým, v bílých nohavicích a vysokých botách, jenž tomu skládání s jakýmsi malým důstojníkem přihlížel, ušklíbl se: „Ten nadělá řečí – to bysme —“

Thám to zaslechl a odvrátil se, a rychlejším krokem bral se odtud. Jaká to bída! A což teprve tam v poli, pomýšlel, co krve tam, jakých bolestných a strašlivých zranění, a mrtvých – A nač to, nač. Ani za takové nouze obecné, za takové bídy nedali si ve Vídni pokoj. A co z toho bude; je-li tak, jak vojáci vypravovali, přitrhne-li nepřítel – Co oni teď, to zas kolega uvažoval, co jejich společnost. Co už pro vojnu zkusili, a co by bylo pak teprve.

Thám hleděl před se a nedbal, jak druh obzírá a vyzírá do polí vpravo, kam zajela jejich archa a odkud se měla stočiti zase na silnici. Až pojednou, náhle se zastaviv, vykřikl a rukou před se ukázal: „Tamhle!“

Mezi brunátným ouhorem a zoraným lánem po mezi kráčel ředitel v plášti. Černý bod se míhal kolem něho – pudl. Dále za nimi vrch povozu, bělavá plachta, koňské hlavy dvě před ní. Jedou nějakou hlubokou cestou pod zemí. Za nimi pole, pustá strniště, chlumy a nade vším šedá, zimavá oblaka. Thám s milovníkem pustil se rovnou ku svým. Z městečka zaječela polnice, bubny zarachotily. Vojsko se hnulo. Zahlédli pěší, v jejich čele bubeník a pištci, jejich nota, ač úsečná a do kroku, tesklivě se nesla do pustého okolí.

Jak se herci zastavovali a ohlíželi, viděli na silnici temný proud pěších, před sebou pak svého direktora jako se štábem. Dcera u něho stála, Franci a druhý herec. Vůz zmizel v hluboké cestě pod mezí pod zcuchaným šípkovým keřem, jehož plody leskle se rděly z prožloutlého a zčernalého listí. Thámová a komická stará také se chvilku dívaly na silnici na hlomozný proud vojska, na pěší, na dělostřelectvo za ním rachotící, ale pak, jak byly prokřehlé od ostrého větru, hledaly útulek i odpočinek na voze pod třesoucí se hrubou plachtou.

Seděly tam chvíli, nežli se na cestě uvolnilo. Když vojsko přešlo a přejelo, dal direktor znamení, aby se povoz hnul. Za půl hodiny dorazili na silnici. Všem se uvolnilo, direktor a sedlák si oddechli nejupřímněji. Ale pak, asi za půl hodiny, se zas nejprudčeji lekli. Direktor, opět v čele, zaslechl náhle pokřik u vozu a za vozem. Ohlédl se a strnul. Vojsko za nimi, koňáci, celý mrak jich.

„Nalevo! Uhněte nalevo!“ vzkřikl, mávaje nalevo rukou. Sedlák už sám chytl podsedního u huby a zaváděl spřežení s povozem z cesty ku kraji. Ženské uskakovaly do příkopu a za něj; vůz s celým pokladem ředitelovým se k němu silně nahnul, jak sedlák s herci jej tam odsadil, poněvadž koňáci jeli celou šířkou silnice.

Kyrysníci byli, v helmicích s černým hřebenem, v bílých, dlouhých pláštích, zpod nichž mdle probleskovaly konce palašových pochev. Než sem tam začernal se mezi nimi kyrys, jak ten onen jel bez pláště, jen v bílém fráčku, mnohý i bez helmy, jen v čapce. A žádný z nich do parády. Všichni uprášeni, umazáni, a také zamlklí; koně plní zaschlého bláta, patrně ušlí, kráčeli s hlavami sehnutými proti větru, jenž rozvíval jim hřívy a ohony.

„Ach, tamhleten je podvázaný!“ volala naivka za příkopem, ukazujíc na kyrysníka se zavázanou hlavou, na níž neměl helmici, nýbrž jen bílou čapku.

„A ten kůň, vidíte!“ vzkřikl Franci. Kyrysnický bělouš šel kolem v boku zkrvácený, s hrubou náplastí na pleci.

„Odkud, stateční bojovníci!“ volal direktor po německu.

Z řad nic, žádná odpověd. Dva tři kyrysníci se na ten hluboký hlas ohlédli, ostatní jako by neslyšeli, ani nehnuli tváří, kterouž zahrabávali před ostrým větrem do vyhrnutého límce.

„Odkud, vojáčkové!“ zvolal po česku „milovník“, stoje vedle Tháma.

„Od Ulmu, z Bavor,“ ozval se z řady kyrysník, jenž měl pravici zavázanou.

„Bylo zle —,“ volal tázavě Thám. Ale kyrysník přejel a starý strážmistr šedivých knírů hned za ním zle a neuctivě zahoukl v odpověď z koně. Cvakot, dusot zaléhal, spousta černých hřebenů a bílých plášťů zanikala pustou silnicí. U vozu rozumovala všechna společnost nad kyrysníkovou odpovědí, tam že tedy bylo zle, a tihle všichni jako na útěku.

„Ježíš Maria!“ zajekla direktorova dcerka, ukazujíc dolů silnicí. Jezdec, dva, tři, také kyrysníci a každý z nich vedl osedlaného koně.

„Ti se opozdili.“

„Těch se zeptáme, ti nám spíše povědí,“ troštoval se Thám a zavolal, když dojížděli: „Od Ulmu?“

„Od Ulmu,“ odpověděl mladičký kyrysník, hladký, bez knírů, ale od větru do ruda ošlehaný.

„Byla tam bitva, a kdy —“

„Kolik bitev.“

„A jak to dopadlo —“

„Takhle, vidějí, že nás ženou. Ale jsme prodáni; potvory všecko prodaly.“

„Kdo —“

„Mak a ten Vernek. Ta duše! S lifranty to uměl, ale s Vonapartem ne.“

„A co arcikníže Ferdinand.“

„S tím jsme se prosekali, pár tisíc jen.“

„A ostatní armáda —“

„Ach bože, taje tam,“ mávl za sebe, v stranu Bavor, „všecko tam ostalo u Ulmu, celá armáda.“

„Vy jste raněn.“

„Jen mě tak škrábli.“ Vystrčil z rukávu pravici, jež byla obvázána. „Ale kamarádů tam ostalo, a co jich je plezírováno, co jich je ve špitálu!

A mnoho jich také vezou na vozích. Ale kdo jen trochu může, ostane na koni, žádnému se nechce do špitálu mezi ty rasy. Prosím jich, nemají trochu tabáku?“

Žádný neměl, jen sedlák, a ten ochotně jej podal i s měchuřinou mladému kyrysníku, tázaje se, odkud je.

„A z nedaleká, z Prácheňska, od Mirotic. Neměl bych tam daleko —,“ odpovídal jako oživen vzpomínkou na domov, trpčeji však dodal: „Ale to je marné, kdopak ví, kam nás zas poženou.“ Všiml si, že kamarádi jsou kus napřed. Dal sbohem, bodl koně a kvapil za nimi.

Sedlák vyjel zase na silnici; daleko se však nedostali. Hlučný dusot je zastavil. Sedlák zaklel, direktor přitiskl zoufale dlaň k temeni. Za nimi zase jízda, v bílých pláštích, ale bez helmic, v ošňorovaných čákách, a les pik nad nimi. Vůz musil nanovo na samý kraj silnice a herci a herečky za příkop. Huláni přejížděli řada za řadou, s volně přikloněnými pikami černožlutých praporečků. Na leckteré píce však scházel, leckde byl potrhán nebo zamazán. Nejeden z hulánů podvázán; ticho v řadách, většina se choulila do plášťů, všechno unaveno. Stočené štandáry trčely ochable nad řadami.

Důstojník jakýs, nemladý, hubený, čáko měl černým pouzdrem potažené, jeda vedle řad, zarazil pojednou koně, díval se na vůz u cesty a pak přímo k němu. Vyptával se po německu, kam jedou, čije to vůz, co vezou. Sedlák, jenž nerozuměl, ale tušil, oč běží, ztuhl leknutím. Direktor smekl, pohladil vlasy od čela do týla, zhluboka se poklonil, odpovídaje pokorně, že to je všechen jeho majetek, kostýmy, dekorace.

„Dolů s tím haraburdím!“ poručil ostře důstojník.

Direktor jako by nerozuměl, chtěl vykládat, ale jak se důstojník osopil, začal prosit, aby ho neničil, že to je všechno jeho jmění a chléb tu ubohých lidí.

„My těch nebohých máme ještě víc, a trpí víc. Naši ranění a nemocní se tlačí na vozích. Potřebujeme vozů. Hned to složte, do vsi vám to odvezou na trakaři a nikdo vám to neukradne. Dolů s tím!“ Zahřměl a křikl na dva hulány, když i sedlák začal prosit. Náklad složili, vůz musil otočit. Sedlák hartusil, ať mu direktor zaplatí, oba huláni však nutili, ať už jede. Musil.

Prázdný vůz mezi dvěma pikami hrkotal zpátky naproti vozům s raněnými a nemocnými; huláni zajížděli, les jejich pik s praporečky splýval. U cesty, kraj strniště opodál dvou očesaných, skoro holých slivomšených kmenů, ve vybledlé trávě několik beden s Bernardonem a s celým bohatstvím. Na nich ženské jako na rozvalinách. „Komická stará“ klela a zlobila se, dcera ředitelova plakala, tisknouc se k Thámové chmurně mlčící; „milovník“, ruku zastrčenou za ošumělý kaput, díval se za hulány. Franci, sedě u beden, uškuboval trávu, hledě na direktora, jak chodí sem tam, jak stanul u beden, nad dekoracemi, nad svým malovaným lesem a komnatami i žalářem, jako král na zbořeništi svého paláce. Stál tak okamžik, pak zhluboka povzdechl:

„Oh die Kunst! Die arme Kunst! Und diese verfluchte Soldateska!“ a pln rozhořčení mávl pravicí v tu stranu za hulány.

Thám, opíraje se o kmen staré slívy, zabručel kolegovi vedle stojícímu: „Die Kunst!“ Ušklíbl se. „Und das tragikomische Ende! Teď jsme teprva na suchu.“

XIII. MUSA INTER ARMA ZPÍVAJÍCÍ. KAPITOLA MILOSTNÁ

Všude po Praze čekali dychtivě určitější zprávy z bojiště. Noviny docházely pomalu a přinášely bulletiny o událostech, které se zběhly již před mnohými dny, a nadto ještě nejisté. Pražské listy měly málo přímých zpráv, a ještě bylo znát, že nepíšou o všem, o čem by měly a mohly. Nesměly.

Z toho nejistota, nedůvěra a jako černava počalo se šířit tušení něčeho zlého. Nejdivnější a nejzamotanější zprávy o srážkách a bojích z pramenů soukromých, prý z Vídně nebo z gubernia prý, se trousily a rostly letem. Mluvilo se o srážce u Vertyngu ve Švábích, že tam bylo zle, že se to tají, ale že jistě tam císařské vojsko prohrálo, správu vedoucí generál Auffenberg že upadl do zajetí s kolika sty vojáky, a u Gunzburku za Augsburkem, tam že Francouzové také zvítězili, Ney, jejich generál; císařský generál D’Asper že musil za Dunaj, Gůnzburk že je v rukou francouzských, císařská armáda že všecka couvla k Ulmu.

Outěcha byla ve spojencích, v Rusích, kteří pod Kutuzovem stáli u In-nu, aby zabránili postup Francouzů do Rakous a na Vídeň. V těch byla naděje a v tom, že druhá, silnější ruská armáda už táhne, že přitrhne co ne

vidět. Než přece žádná jistota. Nedůvěry, obav všude jako těžkých mraků.

V neděli dne 27. října vystavena ve všech pražských kostelích velebná svátost a u všech jejích oltářů vznášely se vřelé modlitby za vítězství.

P. Vrba modlil se z té duše ráno při mši i po ní i odpoledne o nešporách. Prosil zkroušeně a lítostivě, aby se pánbůh smiloval a učinil těm vojnám konec, aby poražen a potřen byl ten zpupný císař francouzský, jejž nenáviděl jako předtím jakobíny. Když se vrátil z kostela do svého bytu, den už zhasínal. Měl na sobě plášť, ten plný kapes, jenž tento rok celý zahálel, poněvadž za té drahoty a tesknosti obecné nebylo možná apoštolovat českému čtení.

Uloživ plášť, usedl, dost prokřehlý, do černého křesla po nebožtíku faráři Hejnovi u kamen, z nichž příjemně zalehal hukot plamenů do klenuté jizby, zamžené prvním soumrakem, plné zašlých obrazů i sošek ze zrušených klášterů. V tu chvíli vstoupil mimo nadání doktor Held. Návštěva byla tím milejší, že se doktor tu nestavoval jen mimochodem, nýbrž že přišel schválně.

P. Vrba začal o dnešních pobožnostech a hned se také dychtivě ptal, nemá-li doktor nějakou novinu, že se stýká s pány od gubernia a s urozenstvem.

„Velebný pane, raději o tom nemluvit. Mám noviny, ale nestojí zanic.“

„Tak co, tak jak —“

„V Bavořích je asi zle. To už je jako jisto, že naše armáda coufla k Ulmu, že se chtěla tam retovat, ale že ji tam Francouzové obklíčili kolem dokola – všecko. A nejhůř, že ta pevnost Ulm je prý nedodělaná.“

„Ach, běda! Ach, kdyby nás pánbůh dnes vyslyšel!“

Doktor Held se v duchu skepticky usmál, nahlas však těšil:

„No, kdož ví, všecko třeba tak není, a pak, velebný pane, Rusové!“

P. Vrbovi zajiskřilo v očích.

„Ano, ano, Heldíčku, mají pravdu! To je přec! Rusové, slovanští hrdinové, ti na ty jakubíny! Však vědí před šesti léty, Suvorov, kozáci!“

„Ale já, velebný pane, dnes na vojnu ani tak nemyslím.“

„Tak! A nač!“

„Chtěl bych být dnes tam, kde oni by taky chtěli být.“

„Já? A kde medle?“

„Na muzikální akademii.“ Held se čtverácky usmál. „Já?!“ vykřikl P. Vrba a škubl sebou. Dotklo se ho, jak by on v tento čas —

„Oni, a chtěli by slyšet knížete, pravého knížete, jak veřejně zpívá česky.“

„Doktůrku —“

„Rafaela zpívá, a snad v tuto chvíli.“

„Jakého Rafaela a který kníže, jaký kníže.“

„Archanděla Rafaela, kníže Lobkovic, František, vojvoda roudnický. Ta muzikální akademie, aby věděli, je dnes odpoledne v Roudnici na zámku, kníže sám zpívá.“

„A řekli, že —“

„Česky, ano; dávají tam z jeho vůle Haydnovo oratorium Stvoření světa, vědí, a s českými slovy, s českým textem.“

„Ach! A jak to vědí —“

„Psal mně Antonio Cartellieri, knížecí kapelmajstr, psal mně před třemi dny a zval mě, známe se odtud z Prahy, z divadla; měl jsem tam přijet. Byl bych jel, rád, to vědí, zvlášť když je to takhle, všechno česky, a muzikališ by taky za to stálo. Cartellieri je chlapík, sám komponist, kolik oper složil, kapelu má znamenitou, kníže, to vědí, na groš nekouká, v služebnictvu a v hausoficírech má znamenité muzikanty i zpěváky. Sám znalec muziky a pěkně zpívá, a demoiselle Nitšová zpívá Gabriela.“

„Kdo je ta zpěvačka?“

„Žádná od divadla, je knížecího forstmistra dcera, dobrá zpěvačka. Uriela zpívá jakýsi pan Kozderka, taky knížecí úředník. To ono je dnes v Roudnici! Sjede se všecko urozenstvo z okolí, úřednictvo je tam, rozumí se měšťanstvo, kníže je taky pozval.“

„A všecko česky!“

„Ano, a orchestr znamenitý: Vranický, mladší, Kraft tatík a syn, ty znám, a ostatek všecko samý dobrý muzikant, jak Cartellieri píše. Sehrají všechno.“

To nebylo P. Vrbovi to hlavní. Naslouchal Heldovi, hleděl na něj, ale na očích mu bylo znáti, že mysl jinam utíká.

„A kdo to na česko přetlumočil?“ zeptal se pojednou.

„Nějaký pan Krušina, píše se Kruchina, je u knížete sekretářem, sám taky šlechtic.“

P. Vrba trhl prudce rukama.

„Je-li možná! Snad ne ze Švamberka!“

„Ano, ze Švamberka.“

„Oh, oh, to je vzácná a podivná věc. Potomek takového starožitného rodu, a tak mocného, tak bohatého! Vždyť Švamberkové dědili, vědí, po Rožmbercích! Po Rožmbercích, a byli v příbuzenstvu s jinými slavnými rody staročeskými. A teď sekretářem u Lobkoviců. A Čech! Čech!“ opakoval jasněji. „Ten že tedy slova přeložil a kníže pán, vojvoda roudnický!“

„Tak vidějí, velebný pane, kde všude máme vlastence. Ale aby se přesvědčili —“ Held hrábl do náprsní kapsy a vytáhl malou knížku, „tady to mají, to je český text. Přijmou to ode mne. Dostal jsem tři exempláry, Cartellieri mně je poslal. Hned jsem si vzpomněl, jeden dáš do Expedice, druhý velebnému pánu.“

P. Vrba měl už knížku v rukou. Hrábl po nijako hladový.

„Zaplaťpánbůh, to mám radost, to si ještě dnes přečtu. A jak v Expedici, pan Kramerius —“

„To vědí, měl radost a všichni, kdo tam byli. Vždyť se můžeme pochlubit, že i na vojvodských, na knížecích zámcích se dává slavné opus po česku.“

„Ano, ano, jak říkám: Spí, jen spí, neumřela.“ P. Vrba zatřepal vztyčeným ukazovákem. „Už se probouzí.“

Jakmile doktor Held vykročil, rozžehl P. Vrba svíčku, přitáhl černý stůl s dřevěnou mřížkou blíž ke kamnům, a do křesla usednuv, dychtivě otevřel tenkou knížku v osmerce.

„Stwoření swěta w hudbu postawené od pana Josefa Haydn w umnění hudebním doktora. Z Němčiny w Češtinu přeložené k potěšení Nejoswícenějšímu pánu a panu Františkowi Josefowi wéwodowi Raudnickému, swaté Římské říše knížeti a wladaři domu Lobkowického atd. atd. welikému ctiteli wlasti a jazyka Českého. W nejhlubší poníženosti obětowáno od Jana Kruchiny. – We Wídni 1805.“

P. Vrba, jako by chtěl pamlsku déle užiti, přestal číst, obracel listy, prohlížel stránky, potěšen už titulem, až se dal do předmluvy. Její spisovatel jej zajímal více nežli Haydn a jeho dílo. Krušina ze Švamberka českým spisovatelem! A jak psal! Hned na počátku potrhoval P. Vrba hlavou v radostném údivu.

„– jsem já tak šťastný každodenně očitým swědkem býti: kterak Waše Oswícenost chtědlností a horliwou láskou wlastenskou i našeho líbezného jazyka Českého naplněna jest —“

Jiné místo dvakráte četl, poprvé tiše, podruhé hlasnějším šeptem a s citem, že „tu radost spolu pocítiti schopen jest, který ještě před krátkým časem tohoto století na to swírání a utiskání té starodáwné Slowanské a překrásné řeči České truchliwě popatřil —“

Pak na tom místě uvázly mu oči, kde psáno, že pisatelovo srdce pronikla slova knížete z Lobkowic: „0 kýž toto řečnicstwí* w našem Českém jazyku se jedenkráte zpíwá —“

Tomu, co dál četl, jak že „den po dni naše ušlechtilá řeč Česká po tak mnohém pronásledowání chwála Bohu! zase kwésti počíná a za nejpotřebnější ano i také w celém tomto mocnářstwí řeč se držeti může, zwlášť když se pohlédne na občanstwo polské, bratrance Čechů dle jazyka, a že se také těm millionům obywatelů těch krajin, w kterých krásný jazyk Slowenský libě wyzwukuje, s touto Haydenskou hudbou (s českým textem) jistou radost způsobiti může“, tomu zvlášť živě a rád v duchu posvědčoval.

Zapomněl na vojnu, na Ceypka, že má přijít, jak obyčejně ted na podzim zvečera na těch dvaatřicet. Když vstoupil, stáhl P. Vrba obočí, poněvadž ještě nedočetl. Ceypek musil počkat, a pak ještě neuviděl hned karty. Dřív P. Vrba nějak rozohněný, zardělý, živě mu rozkládal, a to že by si měl přečíst, to že by měl slyšet, co je dnes na roudnickém zámku, co vojvoda, kníže pán – a česky, všechno česky, a panstva tam, urozenstva jako maku, samý hrabě, kníže – A kdo to skládal, taky člověk staročeského rodu urozeného.

To všechno vykládal jako o překot z radosti i z úmyslu. Bylť o Ceypkovi přesvědčen, že ta stará vojna má jako většina kolem českou řeč přece jen za něco sprostšího, že si to z vojny přinesl, kdež s nimi, Čechy, tak dělali a hrubě je ponižovali; tak aby viděl, aby slyšel, že onačejší páni nežli takový kaprál nebo lajtnant – Vojvoda, urozenstvo!

Doktor Held dal se z bytu P. Vrby napříč Dobytčím trhem a rovnou do Ječné ulice. Ráno dostal připomínku baronky Skronské, že z venkova již přijely, už před čtrnácti dny, a on že si dosud na ně nevzpomněl. Věděl, že baronka s neteří Lory je zase v Praze, ale nepospíchal do jejího domu, jako již minulé zimy, od onoho večera, kdy přinesl společnosti u baronky Skronské zprávu, že zemřel profesor Vydra. Tenkráte začal uvažovat o slečně Lory, když si musil povšimnouti, že za řeči s ním jako by tajemný plápol náhle zahořel v jejích slovech i v jejích očích, a že okamžikem to vše zhaslo, ne samo sebou, nýbrž udušeno, poněvadž slečna se tak opanovala.

Zalahodilo mu na okamžik, než pamatoval se. Nebyl tak samolibý, aby to měl zajisté. Za dalších návštěv však se přesvědčil, že se nemýlil. Vycítil, že slečně Lory není jedno, přišel-li návštěvou nebo vynechal-li ji; postřehl náhlé radostné vzplanutí, vstoupil-li znenadání, i to, jak byla ráda, mohla-li třeba na chvilku oddělit se od společnosti a zabrati se do hovoru s ním, třebaže v mnohém názoru nebylo mezi nimi shody.

Ji vábil vyčtený svět idyl, šťastných pastýřů a pastýřek, vysněná Arkádie, líbezná zátiší luk, starých dubů, šerých hájů i tichých jezer červánky ozářených, ale ji také opojoval proud nových směrů, čarovná romantika, nová poezie lunojašné, luzné noci plné kouzla, v níž život i báseň, myšlenky i city, slova i tóny měly splývati, poezie nekonečné touhy.

Held, vychováním a přesvědčením josefinista, jemuž Voltaire byl nejvzácnějším spisovatelem, měl to vše za módní, za blouznění dívčího srdce, plného neukojené tužby. V tom jí nerozuměl a nemohl s ní nadšeně mluvit o té neb oné knize nové školy, již mu vřele doporučila nebo sama zapůjčila.

Zato v hovorech o hudbě se mile scházeli. V tom i on, lékař, svému povolání až obětivě odevzdaný, zablouznit si neměl za nic nebezpečného. Než po onom večeru i v tom sám sebe střehl.

Jindy, unesen skladbou, do které se nořil celou duší, zapomínal na společnost zbožně naslouchající jeho mistrné a procítěné hře. Po tom večeru vytrhoval se z toho zanícení a tak postihl, jak na něm tkví Lořiny rozzářené oči, že v nich více nežli hudební zanícení.

Proto pak nepřicházel tak často, a jak jen možná bylo, zůstával v plné společnosti. Chtěl slečnu i sebe chránit. Jeho povolání a zkušenost daly mu sílu pamatovati se i v tom jeho věku kvetoucí mužnosti. Neměl se za hrdinu a světce, nevyhledával pokušení a vážnost k baronce a k neteři jej tvrdila v jeho jednání.

Tak se bránil až do jara, kdy odjela baronka Skronská se slečnou Lory na venkov. Jeho povolání zabíralo mu skoro všechen čas i všechnu mysl. Měl jako lékař už zvučné jméno. Mladí lékaři domácí i cizí vyžadovali na něm povolení, aby jej směli provázeti při vizitacích v nemocnici Milosrdných bratří, jejíž byl představeným. Tam strávil mnoho času a ostatek dne věnoval svým nemocným po městě.

Toho léta přibylo mu v nemocnici nesmírné práce.

Ve „špinhause“ vypukl tyfus; Held přijal všech šedesát onemocnělých a staral se o nešťastné trestance s celou odevzdaností. Potíral strašlivou nemoc, jež před léty jej samého užuž dávila, tenkráte, když P. Vrba, sveden nepravou zprávou, psal Věkovi do Dobrušky o Heldově smrti, a že za něj sloužil už zádušní mši, jako to učinil Heldův bratranec v Nové Pace farář Bílý, jehož psaní o partesy Heldovy a kytaru, adresované „panně

Barboře Held v Kvartyru nebožtíka Pana Doktora Helda v Praze“, choval na památku své živé smrti.

V ten čas parných dnů, kdy do svého bytu u piaristů, kam se přestěhoval ze Sirkové ulice, přicházel unaven, zmořen, kdy někdy nesáhl ani na klavír, svou radost i útěchu, a hned se natáhl na pohovku vysílen, bez myšlénky, a jen zhluboka oddechoval, maje oči přivřeny, došlo znenadání psaní od slečny Lory. Bylo německé s francouzskou adresou a s pečetí, nesoucí v drobném, něžném věnečku anglické slovo „Truth“.

Slečna Lory psala ve jménu své tety, která se roznemohla. Z města k ní dojížděl lékař, baronka však, majíc jedinou důvěru v jeho, Heldovo umění, dala psáti jemu. Neť vylíčila chorobu a ptala se za tetu o radu. Přitom se zmínila, jak žijí, jaký tu klidný život, někdy až únavně, mrtvě tichý, že se hodně prochází a bloudí parkem a chodí do nedalekých rozvalin

starého hradu i osamělým hřbitovem u venkovského kostela, „einsam

Sterbegedanken voll, jako Hölty, und wählet zum Sitz ein Grab, und beschauet die Kreuze mit dem wehenden Todtenkranz“ – Tu že hluboko cítí ty verše, že hledá útěchu v poezii, hlavně u svých milých básníků Matthissona, Novalisa, Höltyho, a že začala také číst česky.

„Pan baron Jeník poslal tetičce nějaké knihy a přidal také pro mne nejnovější českou, od pana Nejedlého, překlad z Gessnera Dafnys a první plavec. Dala jsem se do českého čtení, ale jde to ztěžka. Originál Gessnerův tu nemám a bez něho těžko všemu rozumět, když spisovná řeč česká je přece jinačí nežli obyčejná. Ted jen zatrhuju, a je toho dost, co mi nejasno nebo čemu nerozumím, ale až přijedeme zase do Prahy, budu se pilně dožadovat o vysvětlení pana Jeníka a s dovolením i Vás, pane doktore. Až přijedeme! Až zase budeme v Praze! O, někdy napadá mne tesknota a zrovna touha po milé Praze, a tím více se těším na podzimní a zimní večery, na milou naši společnost, na Vaši hru —“ V té únavě tělesné i duševní, v hrůze epidemie, kdy vídal ve špitále denně tolik bídy a trapného skonávání, jen se usmál tomu hřbitovnímu blouznění, a když list dočítal, zchmuřil obočí při jeho touhyplném konci.

Druhého dne odpověděl, lékařsky jak náleží obšírně, na ostatek dost stručně. Nejšíře o nové české knize, že ji viděl v České expedici, ale dosud že jí nečetl, poněvadž je hrubě svou lékařskou službou zaměstnán (více o sobě nepsal), že rád slečně radou poslouží a že by měl z toho velikou radost, kdyby získal české knize tak něžnou a cituplnou čtenářku.