Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 11

Vašík pověděl, jak se po něm sháněl, a zeptal se, co se mu stalo, co s nohou.

„Pan mistr mě zrazoval, abych domů, do Pazuchy, nechodil,“ začal tovaryš, „však víš; ale když mně máma stonala! Šel jsem dost opatrně, ale ve vsi mě přec někdo zhlíd, rychtář zvěděl, že jsem přišel domů. On má na mě zlost, víš, on —,“ tovaryšova víčka se přiklopila, „že chci Aninku, jeho dceru, on to nechce, má už pro ni jiného, a tak on aby se mne zbavil, třeba mě zničit. Na vojnu mě chtěl dostat. Právě jak to dostal ze zámku, jako skrz vojnu, skrz ten odvod, přišel jsem domů. To se mu hodilo, a hned že mě v noci chytnou. Já myslil, že žádný o mně nic neví, a tu najednou, jak sedím u nemocné mámy, bylo jí zle, přijde stará Sehnalka celá bez sebe, víš, ona pomáhala u rychtářů, a rovnou ke mně a před mámou sype celá vyděšená: ‚Aninka ti vzkazuje, ať hned utečeš, chystají se na tebe, přijdou pro tebe, za chvíli tu budou!‘

Lek jsem se, ale máma ještě víc, divže neomdlela. Do noh sejí to vrazilo, ani hnout se nemohla, a hned na mě, ať uteču. Já, že se schovám v lese. Musel jsem. Dal jsem jí spánembohem, jen tak nakvap. To jsem si nepomyslil —“ Zamlčel se, zadíval se do stěny. Vašík seděl jako socha, ani se nepohnul.

„Já se pustil do tmy,“ pokračoval tovaryš, „a utíkám do kozlovských lesů, do Kozlova, k strýci Starému. Tam mě schovali a bylo dobře. Byl jsem v jistotě, nahoře na stáji, v seně. Ale máma mně nešla z hlavy, pořád jsem na to myslil, jak to je doma, mámě že se jistě přitížilo, když se tak lekla, když pak do seknice vrazil rychtář s drábem a prohledal a prošťoural celý statek. Nic jsem nevěděl, za mnou od nás nikdo nepřišel, a taky nemoh; jen strýc ke mně chodíval. Ten mně povídal, že vzkázal domů, k nám, že máma už ví, kde jsem, a že se mně už nic nestane. Ale pohonič, kterého k nám poslal, zas přines, že je mámě hůř. To bylo v té skrejši! Celý den ani na krok, pořád zavřený, a nejvíc mě trápilo pomyšlení, co máma.

Třetího dne navečer přijde strýc Starý a tak nějak divně začal, a měnil se mu hlas (nebožka máma byla jeho sestra), tak divně začal, takže já hned na něj: ‚Viďte, strejčku, máma – umřela.‘ Umřela, nemoh to zapřít, a druhého dne měla mít funus. A já jí už neměl ani okem uvidět!“

Že se dal do pláče, tovaryš neřekl, a hned začal o tom, že chtěl té chvíle domů, strýc však že ho nenechal, protože nebylo jisto. Ale jeho že by ani na řetězu neudrželi.

„Čekal jsem,“ vypravoval tovaryš, „a když se smrákalo, vylez jsem, spustil se dolů a rovnou domů, polem, lesem, abych už tam byl. Ale když jsem uviděl náš statek, to jsem se vzpamatoval. Nešel jsem k němu rovně, ale oklikou, opatrně a čekal jsem, až bude všude tma. Už skoro nikde nesvítili, jen u rychtářů měli světlo. U nás ve statku byla tma. Ale ještě jsem čekal a teprve až za hodnou chvíli plížil jsem se jako zloděj do stavení. Pes se dal do štěkotu, ale hned přestal, jak mne poznal. Bratr, čeládka, všichni spali a nikdo se nevzbudil. A já je nechal. Já chtěl jen mámu uvidět a hned zase zpátky. To mně nenapadlo, že Štyndl, jako rychtář, víš ten chlap – bude čekat a číhat. Hned na to připad, že budu chtít vidět mámu, a tak na mne s drábem číhal; a tu noc zas. Viděli mě, ale já jich ne.“

„A nechali vás —,“ zeptal se Vašík tišším – hlasem, nespouštěje očí z Václava a taje skoro dech.

„Nechali mě do statku, to bylo pro ně jistější, venku bych se jim byl vytrh a ubránil. Tak jsem se dostal do stavení, na síň, bylo tam tma, a po hmatu jsem tiše lez do sedničky vedle seknice. Chtěl jsem si rozžít, byl tam troudník, a podívat se se světlem přes síň do komory. Myslil jsem, že tam je máma, zeji tam odnesli. Ale jak tak potmě hmatám, nahmátl jsem postel a vtom studenou ruku. Lek jsem se, ale hned jsem vzpomněl, že to máma. Sáhnul a nahmatal jsem tvář, nos, čelo, studené jako led. A tu jsem zapomněl na všecko. Klek jsem u postele —“ Ustal a neřekl, jak se dal do pláče a jak tak chvilku klečel, až mu připadlo, aby vstal a rozsvítil. Ale jak chtěl k troudníku a ocílce, venku křik a hřmot.

Václavovi se zablesklo, co to, že to snad rychtář. Vyběhl ze světničky na síň, a jak zaslechl Štyndlův hlas, vyrazil do chléva, z chléva na dvůr a ven do noci, ale ne zpátky ke Kozlovu, k strýci Starému, nýbrž směrem k městu, k ovčínu.

„Tam je takový travnatý důl,“ vykládal Václav Vašíkovi, „a tím se točí cesta. Tou jsem hnal, ale jak jsem byl spletený a v té tmě, nevšiml jsem si, že se cesta najednou zatáčí, a tak jsem běžel rovně, skočím do tmy a sletěl jsem z cesty srázem dolů a zlámal přitom nohu. Byl jsem jako omráčený, když jsem dopad, ale to jsem pak přece zaslech, když se za mnou hnali, nade mnou tou cestou, a já ležel dole v bramborách a hnout jsem se nemoh. A ty bolesti!

Tak jsem ostal do rána… Ráno šli lidé nade mnou cestou, ale já ani nehles, neozval jsem se, ze strachu, abych se neprozradil, že by mě odvedli. Pak jsem zhlíd bratrance, šel tamtudy, na toho jsem křičel, a ten hned běžel a řek to bratrovi. Přijeli pak s vozem plným slámy, do toho mě opatrně naložili. Ach to bolelo, a cestou! Zarovnali mě slámou a zavezli tajně sem, k Sokolovi; to je náš starý přítel, už nebožtíka otce, a tu mě tak laskavě přijali a tak se starali, aby žádný nic nevěděl, a pan doktor taky.“

„A maminku jste už neuviděl —,“ vzpomněl soucitně Vašík, jejž to nejvíce dojalo.

„Ba ne, už neuviděl,“ Václav povzdechl, „tak divně jsem se s ní rozloučil! Utéct jsem musil, ani křížek jsem jí nemoh udělat.“

Toho večera Vašík doma silně lhal. Přišel nadobyčej pozdě a dostal ostrou domluvu od tety Barušky; nic u ní nezmohlo, když se vymlouval, že byl u Kamberských, že si s Karlíkem hráli. Tetino kárání přijal však odevzdaně a zplna ho ani neslyšel. Mělť mysl pořád v té nízké komůrce se zabedněným oknem, u Václava tovaryše, i pak, když osaměl v sedničce, když ulehl.

Také na rychtářovu dceru vzpomněl, co ta, ví-li, co Václava stihlo a kde je. Nezeptal se ho na to, netroufal si, styděl se.

Nazejtří navštívil Václava zas, ale to již šel sám a dřív. Když se s ním loučil, zeptal se ho, bude-li zas u Sobotků, až se pozdraví, bude-li moci tu ostat.

„To bych už asi moh, protože už bude s odvodem pokoj. A taky tam asi budu, nepůjdu-li do světa na vandr.“ Řekl to zasmušile a neodpověděl, co tu, když je konec milování, když teď starý Štyjidl Aničku chudáka jistě donutí, aby si vzala toho, kterého jí sám chystá.

Ráno bylo v gymnasiu slavné čtení známek a rozdávání prémií. Prefekt gymnasia, profesoři v slavnostních sutanách, studenti ve svátečních oblecích očekávali hosty v největší síni girlandami a kvítím vyšperkované, hosti zámecké, hraběte Jiřího z Valdštejna, hraběnku, vicedirektora gymnasia děkana Vorla, jako zástupce direktora, hejtmana chrudimského kraje barona Koce z Dobrše, městské hodnosty, otce a matky studentů.

Bylo slavnostních řečí a básní, latinských, německých, trouby hlaholily u víru kotlů, když prefekt hlásil jména těch, kteří byli praemio donati, když paní hraběnka jim připínala na prsa medaile s červenou stuhou.

Vašík nedostal nic, ale nezáviděl nikomu. Povznášela jej radost, že projde, že bude moci postoupit; ještě víc nežli ten šťastný konec vzrušovalo ho, že dnes pro něj tatínek přijede a zítra že se vypraví domů.

Věk přijel až po obědě. Vypravoval, že chtěl dorazit už dopoledne, aby mohl slyšeti „Klassenvorlesung“, ale že jej u Mýta zdrželo ráno vojsko, jež se rojilo silnicí a spousta vozů za ním, takže nebylo ani hnutí a musili zaraziti, poněvadž silnice vojskem se ani netrhla.

S tím, jak Vašík pochodil ve škole, byl spokojen. Uznal, že se dost přičinil, napřesrok však že jistě budou lepší známky, poněvadž ho němčina již nebude tak sužovat. U Jetmarů vyseděl skoro celé odpoledne. Teta i sestřenice vypravovaly mu o Vašíkovi; z jejich horlivosti vycítil, že mluví o něm jako o svém, že si ho upřímně oblíbily. Vzpomněly na to, na ono, co se zběhlo za ten rok, jak se školou, učením, privátem i signem O tomto pověděly, když Vašík odběhl ku Kamberským se rozloučit.

Věk, slyše o synově pokutě, strachu, a jak psal trest za to, že vykřikl ve svém mateřském jazyku, zchmuřil čelo a vyrazil ostře, až příbuzné užasly:

„To je pitomost!“

Jetmarová i Máli začaly omlouvat Vašíka, Věk však jim vskočil do řeči, usmáv se trpce:

„Ne, já kvůli hochovi nic, tomu to nemám za zlé. Ale ten profesor! Jaká je to převrácenost, jaká, jaká —,“ mluvil rozčileně, „no, nerozum!“ Přemáhal se. „Takhle trestat – ne!“

Sestřenice mu nerozuměly. V duchu se divily, co má tak proti němčině. Nechápaly, poněvadž byly přesvědčeny obecným názorem, že to tak musí být, že přece je němčina hlavní věc, cože by bez ní —

Věk, vida, že nedošel souhlasu a že by bylo marno vykládati, obrátil řeč.

O vojně zas mluvil, o drahotě jako prve, hned jak se sešli, jak je zle teď

I po žních, že u nich ceny opadly sotva o poznání. Co v listech Vašíkovi jen naznačoval, vylíčil šíře, zvláště když se stará teta horlivě dotazovala na svůj rodný kraj. Vypravoval, že se v Dobrušce nemohou po tom ohni vzpamatovat, drahotu že u nich každý cítí dvojnásob, jemu že obchod nejde tak, jak se najisto nadál. Leda teď, že se začíná zas hýbat obchod plátny. Ale jinak všecko zaraženo a peněz není, to jest pravých, skutečných peněz stříbrných, o dukátech ani nemluvě, zato dost falešných bankocedulí, nejvíc z cizozemska že docházejí; pak že jich lecjaký člověk má jako smetí a tu že ovšem dá za korec obilí, kdo co chce. Vypravoval, jak je u nich dál v horách, tam že není dost chleba ani otrubu; a nadto ještě ten odvod na vojnu! Jakého tu bylo pláče a nářku všude!

„Všecko ženou do pole, rekruty i vojsko cvičené. U nás a dál do kraje nikde ani vojáčka, z Hradce vojsko odtáhlo, z Josefova taky, tam je jako po vymření, tuhle jsem tam byl. Všecko vojsko táhne za hranice, do Bavor; teď už tam asi jsou, arcikníže Ferdinand jako nejvyšší, a s ním generál Mack. Tam se to brzo semele, Francouzi táhnou od Rejna proti našim.“

„A v Itálii?“ ptala se Máli.

„Tam zas je arcikníže Karel, tam to bude lip, a snad už to tam začalo.“

„Jen aby to na nás netrhlo, ten Bonapart —,“ lekala se stará Jetmarová. Věk se usmál.

„To ne, tetičko, to jistě ne, ani pomyšlení. Ale i tak zkusíme dost. Je to zlý rok a já často s ženou jsme v duchu vám děkovali, že jste Vašíka přijali, že je u vás. Kdyby byl v Hradci, snad by to ani nešlo, opravdu! Děkuju ještě jednou nastokrát —“ Mluvil vřele a podal příbuzným ruku.

Když pak osaměl na okamžik s Máli, vyslovil jí svou vděčnost zvlášť, že ví od Vašíka, jak byla na něj hodná a že mu přeje.

„Však se mně bude po něm stýskat, teď teprve tu bude smutno- “ řekla sentimentálně a povzdechnuvši sklopila oči. Věk porozuměl; nezbylo nežli se zeptati, je-li pan páter Kornel dosud ve Strážnici.

„Je, a letos se už sem nedostane. Psal,“ zarazila se, čelem se jí mihl nachový stín a kvapně dodala: „Onehdy, mamince – Ale Vašíček se těší, ten má radost, nemůže se již dočkat.“

„A matka doma!“

„Zato naše mutrle, ta bude počítat!“

XII. MUSA INTER ARMA ŽALOSTÍCÍ

V druhé polovici října proskakovaly poplašné pověsti při západních hranicích, hlavně v těch stranách při hlavní silnici od Plzně k Domažlicům a přes Klenci do Bavor. Jak tomu dávno, co tudy táhly prapor za praporem, pluk za plukem, císařští myslivci, granátníci a jiná pěchota, švališéři. huláni, kyrysníci, dělostřelba, vozatajstvo, co děl, co vozů, celá armáda. Jak tomu dávno – Po žních bylo. S jakou odvahou, s jakými nadějemi postupovalo tenkráte všecko do Bavor s Napoleonem spojených! A jaké zprávy docházely od polovice října!

Nikdo nevěděl nic jistého, ale zrovna z té nejistoty rojily se nejdivnější noviny, pravé Jobovy zvěsti. Povídalo se, s jakou ohromnou armádou přitrhl Napoleon od Rýna do Švábska, že se vojska jeho rozlila jako záplava, že zatopují ze všech stran císařskou armádu, ta že je na ústupu nebo již sklíčena, že se již nemůže ani hnout, že Francouzové táhnou dál, že snadno a brzo by mohli dorazit až sem, k hranicím, kdože je již zadrží —

Formané, kteří před čtrnácti dny vyjeli a kteří měli býti zase již doma, nepřijeli a nebylo o nich ani hlasu. Pak už také nepřijela švábská pošta a přestala nadobro. Jen kurýr se někdy mihl Klenci, projel tryskem ani se nezastaviv nebo zarazil na chvilku, co na poště přesedl na čerstvého koně, a hnal opět pustou silnicí dále k Plzni.

Pašerové, vandrovní, kvapně se z Bavor vracející jako ptáci před bouří, roznášeli děsivé zprávy, jaký strach, jaká hrůza všude v Bavořích, rezervní vojsko že netáhne kupředu, za armádou, do ohně, nýbrž zpátky, a jakými rychlými pochody, že Francouz už jim v patách, když zničil hlavní armádu, že císařští tu budou co nevidět a ostanou tu při hranicích, tady že se to pak semele, až přitrhnou Francouzové a budou chtít do Čech.

Válečné hrůzy vyvstávaly jako přízrak. Všude si připomínali a malovali přehnanými barvami, jaké výpalné Francouzové ukládají a drancují, co vsí a měst už sežehli. A vtom se vojsko pojednou objevilo. Oddělení císařských myslivců v šedých pláštích, v černých gamaších přitrhlo do Klenci. Z Bavor přitáhli. To bylo zjištění všech těch divokých, zmatených zpráv, to je stvrdilo.

Myslivci v Klenci nezůstali. Samý podvečer, kdy začalo poprchávat, přibyli do Domažlic. Všecko město se poplašilo ne tak praporem vojáků, ale tím, že byli na ústupu, že za nimi táhnou jiní, všecka záloha. Vojáci nevěděli, jak je u hlavní armády; jenom to slyšeli, že je za Lechem, na samém konci Bavor, někde na Ulmu.

Kdekdo z Domažlických měl se ochotně a soucitně k myslivcům zabláceným a dlouhým pochodem zmořeným. Jen Vio, ředitel divadelní německé společnosti, je proklínal. Kazili mu večer. Sic jiné dni se mu Domažličtí nehrnuli proudem, ale toho večera sotvakdo se z nich u kasy zastavil. A vojáci a důstojníci si ani nepovšimli, že je dnes představení. Přišli jen na noc, ráno měli táhnout dál, aby bylo místo pro jiné. Přišli hladoví a mnohý byl tak znavený, že se natáhl, jak jen došel na byt, a usnul rázem.

Nikoho neulákalo, že ředitel ohlásil divokou frašku s Bernardonem, kus hrubě zastaralý; v menších místech však vždycky ještě působil, tu se Bernardonu ještě rádi smáli a snesli i hrubé šprýmy hansvurstovské.

Direktor, hladce oholený, v opelichaném kožichu a v čepici s beránkem a štítem, nohy v sešlapaných bačkorách, asi padesátník, seděl v studené síni nad schody před „sálem“ u stolku, na němž planula lojová svíčka u dvou talířů na sebe položených. Nic necrnčely penězi, nepřicházely duše, které by složily obolus, aby mohly do ráje Tháliina.

Před chudým jejím stánkem, v nevytopené, mrazivé místnosti, jejímž šerem mrkaly na „lustru“ čtyři lojové svíčky, skoro prázdno, ač už osmou pověžný ohlásil a odzpíval. Za oprýskanou, odřenou oponou, jejímž modrým nebem proráželo na kolika místech tkanivo hrubého režného plátna, bylo skoro živěji.

Dva herci, už vystrojení, přecházeli jevištěm, až prkna vrzala, v kulisách nalevo stála ředitelova dcerka, naivka i milovnice, v lehkých šatech, promodrávajíc zimou ve svěží posud, pohublé tváři. Vedle v kumbálku, jejž osvětlovala svíčka, zastrčená v láhvi u škatule s líčidlem, v „garderóbě“, seděla stará herečka v čepci, zachuchlaná obnošeným velkým šátkem, „komická stará“ a „heroická matka“ společnosti s paní Thámovou, „heroinou“, dnešního večera mladou, bohatou vdovou, kteráž také přitahovala velký šátek k tělu přes vybledlé, kdysi nákladné šaty staromódní, rokokového střihu. Pohublou tvář měla ostře, do červena nalíčenou, obočí namalováno, vlasy napudrované.

Stará hubovala na vojsko, to že byl čert dlužen na té štaci mizerné; v Klatovech že nebylo nic, ale tady, a teďještě ty kobylky.

„Kdoví, sehrajeme-li,“ ozvala se Thámová hlasem jako unaveným.

„Ať sehrajem nesehrajem, díl nedá, chlap —,“ vyjela ostře stará herečka, žehnajíc řediteli. Pojednou se obrátila k Thámové:

„Večeřelas?“

„Nevečeřela. Muž nepřišel, ani nic neposlal.“

„Sám někde chlastal.“

„Ne, dnes ne. Byl snad na faře.“

„Na faře?! Objednat si a nám funus?“ Stará se zkrátka zachechtala; „Tady ne, tady bych nechtěla —“ Thámová potřásla prudce rameny. „Jen si vybírej!“ pošklíbla se stará. „Psí konec všude! Ale o té faře, jaks povídala —“

„Pozvali ho, snad děkan; to, co jsme v Čechách, už asi třikrát ho takhle pozvali. Jistě si něco přines zas na penězích.“

„Co bys povídala! Na faru zvát komedianta!“

„Toho ne, to vím. Ale spisovatele. On je tak na českých farách prohlášený,“ mluvila Thámová ironicky, uštěpačnou pochlubou. „Český spisovatel! To vynáší!“

„To je něco jiného!“ Stará se smála. „To se budeš dnes mít!“

„Budu!“ Thámová pokývla hlavou. „Budu se mít, jako jsem se měla a mám. Pozvu vás na večeři, chch —“ Přitáhla šátek přes ramena těsněji k ňadrům. Vedle na nevysokém jevišti, k němuž vedly z kumbálku tři dřevěné schůdky, strhl se smích. Heroická stará vystoupila kvapně na schůdky.

Jen vyhlédla do nevelikého, nízkého jeviště, nad nímž se táhla sufita, pruh světle modře natřeného, oprýskaného plátna, a již se hnala do protějších kulis, kdež se shlukli oba herci i naivka jako vrány na výra; to na výrostka, benjamina společnosti, jenž zpředu, v „sále“, nadzvedl přední oponu a protáhl se pod ní na pódium se džbánem piva. Chtěl s ním nepozorovaně do kulis vpravo. Měl ho tam z dolejší šenkovny tajně zanést jejich „garderobiéru“ Thámovi, jejž napadla jako často před samým vystoupením pekelná žízeň a jenž už nemohl do šenkovny, protože byl nalíčen a přistrojen.

Čekal v koutku za kulisami v kmitavém svitu olejové, nečisté lampy, sedě vedle pušky o zeď opřené, na nevysoké kované bedně, v staré paruce s copem a s vukličkami nad spánky, bez vousů, v usmoleném klobouku na tři facky, zdobeném velikou rozčepejřenou kokardou, v tmavomodrém fráčku vojanském s červeným vyložením, s širokým vojanským nákrčníkem, v punčochách, v sešlapaných střevících s přezkami, celý ošumělý v ošumělé úloze zastaralého, komického Bernardona s nábojnicí, se šavlí na řemeni přes rameno, zjev směšný i ubohý.

Pil ze džbánu, hltal z něho jako přisátý, jako by neslyšel, jak na něj pokřikují, že už dost, už dost, ať jim také nechá, ať to všechno nevytáhne nenasytné hrdlo vysmolené. Doráželi na něj, komická stará chytala ho za rameno. Thám však pil a pil, až pojednou odtrhl džbán od úst, to jak se nad ním ostře ozval hlas jeho ženy.

Oddechnuv si, zardělý, maje rty mokré, upřel na ni tmavé oči svítící mdlým, kalným leskem, s kterým už přišel do divadla, a podával jí džbán. Ale jen ruku vztáhl, už nádoba letěla, křápla. Thámová ji vyrazila; střepy se rozskočily a kaluž piva zaleskla se na špinavých prknech. Herci, naivka i stará pokřikovali úžasem a lítostí nad pivem, co ho ještě bylo. Thámová zlostně vyčítala, na pivo že má, na večeři ne, to ne.

„Halt! Ticho! Co je to!“ zajelo ostře do toho hluku za kulisami. Ředitel dokročil na svou společnost. „Seberte se!“ poroučel mrzutě. „Nebude se hrát. Pitomci zatr… pitomí šosáci – ničemu to nerozumí, neví, co je to divadlo, co kumšt. Franci, gardinu vzhůru. Umělec ať hlady chcípá —“

„A co díly, pane direktor! Chceme večeřet! Díly!“ Hlásila se stará důtklivě a herci s ní. Ředitel mávl majestátně pravicí:

„Pst, promluvím nyní k obecenstvu, k těm – Mlčet!“

Důstojně, v kožichu, v bačkorách, pokročil, jak se opona zatím vyhrnula, až na kraj chudého jeviště, smekl čepici, poklonil se, přihladil od čela do týla prošedivělé dlouhé vlasy a oznamoval, skoro do prázdna a do šera, hlubokým hlasem, pateticky, že se velectěnému obecenstvu oznamuje, že se dnešní výtečná a veselá, velice směšná hra na pozejtří odkládá, když tu má velectěné obecenstvo vzácné hosty, slavné obránce vlasti, že zaplacené entrée platí na příští představení, pro dnes že přeje vzácnému panstvu, pánům a dámám, šťastnou dobrou noc.

Poklonil se, „panstvo“ se hlasitě ozývalo, výrostkové pokřikovali, ale Franci spustil prudko oponu, až spodní bidlo uhodilo o pódium. Ředitel, otočiv se zády k panstvu, promluvil nanovo, ku své společnosti, ale ne již tak pateticky:

„Tady není žádná štace, potvorné hnízdo, uchystejte se, zítra odjedeme!“ Nedbaje návalu naléhavých žádostí, ať vyplatí díly, ať mají na večeři, volal do kulis: „Herr Garderobiér, pakovat, zejtra pryč, ani den už nepřidám.“

Bral se vážně do „šatny“ a ven; za ním skoro všecka společnost, hlučíc o výplatu. Za kulisami zůstal jen Bernardon Thám a jeho žena. I ta kvapně odešla, jak Thám, prohledav kapsy, podal jí nějaké drobné peníze. Nechala ho. Vstal, odkopl střepy, otevřel víko bedny, na které seděl, hodil do ní klobouk, paruku, fráček, nábojnici, šavli, stál chvilku nad tou bernardonskou maškarou, nějako do půdy zarostlý, ale jako nejistý, pochýlený rákos, náhle plivl do bedny, přirazil víko a šel zvolna, ne zcela jistě do „garderoby“ se umýt a přistrojit.

Zastal tam jednoho z kolegů, jenž vrátiv se svazoval svůj mundúr do uzlíku.

„Kde je má žena!“ zeptal se Thám drsným, přichraptělým hlasem, a nalil z konve vody na hliněnou mísu. „Šla s mutter.“

„S tou čarodějnicí – tou —,“ nedořekl, zkrátka se zachechtal, a začal si drhnout obličej.

„Stavíš se dole?“ volal na něj kolega. „Všecko tam šlo, je tam vojsko, něco by mohlo kápnout. Budou vojákům zpívat.“

Thám se vztyčil jako prut, mokrý, maje líčení po tváři rozmazané, a zprudka se optal: „Žena taky?“

„Ne, ta šla se starou na kvartýr.“

Thám se zas nahnul nad mísu a myl se dále.

Ale sám pak neminul hospodu, kde kolegové si mezi vojáky vydělávali na pivo a na večeři, a vrátil se odtud pozdě, když už Thámová spala na chudém loži chudé světničky, kterou měli u řemeslnické rodiny najatu.

Ráno dlouho ležel a neprobudil se ani, když kolem šuměl hluk, když polnice zahlaholila, když duněly pádné vojanské kroky a buben zavířil. Myslivci táhli z města. Až jej direktor probudil před samým polednem. Zatřásl jím, ať vstává, cože nechystá garderobu a všecko, že pojedou, v tom prokletém hnízdě že není živobytí, ať všecko zchystá, ale ať mlčí, žádnému nic, když ohlásili na zejtřek představení, že jim nic nevrátí z toho, co vybral, co by vracel, takový mizerný groš, až hanba.

Při tom chystání se nikdo nezpozdil, jen direktor. Nemohl v městě sehnat žádný povoz. Několik jich musilo za vojáky s jejich bagáží, jinde zapřeli, že nemohou, a na dvou místech řekli ředitelovi přímo, že nepojedou teď v tenhle nejistý čas, vojsko že pořád táhne, že se jím silnice od Klence k Plzni jen rojí.

Ředitel v zlostném rozčilení smekal čepici a hladil vlasy od čela do týla, když o tom společnosti vypravoval. Zato navečer ohlašoval vítězně, že tady nezamrznou, že vůz má, že byl v sousední vsi a tam že našel sedláka, který pojede, a že ani nechtěl, aby mu napřed zaplatili, ani závdavek ne, „takový poctivec“, to řekl hlubším hlasem, ale oni ať mlčí, ať dělají, jako by se zítra hrálo.

Před půlnocí padl stánek Thálie. Rozebrali chudé stavivo, stočili těch několik odřených dekorací a naložili to pak s třemi bednami ráno, ještě za tmy na selský vůz, jenž přirachotil, jak bylo sjednáno.

Vyjeli do šerého, sychravého říjnového rána. Pouštěli se zase do mlhy neznáma, vydávali se jako na chatrné lodi chatrné mužstvo bez zásob do širokého moře, bez radosti, bez nadšení, kdy v patách za nimi hrnul se a hlučel příboj nešťastné války. Bylo nutno kvapit silnicí, pustou té chvíle, zátopou šedé mlhy, z níž jako šeré stínové ostrovy trčely lesíky a vrcholy košatých stromů stojících v skupinách.

„Komická stará“, Thámová i naivka seděly na voze vpředu i vzadu, jak prostora dala. Mužští musili pěšky. Ředitel s černým, hubeným pudlem vpředu, ostatní u vozu, Thám v plášti sám za vozem, ruce v kapsách, lopatky výš, jak se v chladu krčil. Šel lhostejněji nežli všichni ostatní. Starali se, jak bude dál, nevrazí-li někde do vojska, a jak dojedou do Plzně v tom rojení. Thám se tím netrudil. Netěšil se na nic, nečekal nic a také se ničeho nelekal. Duše mu dávno zchladla lhostejností, ztupěla ranou, již mu Pavla dala, zmarem všeho jeho snažení i trampotami toho potulného, bídného života, plného nedostatku a ponižování.

Poprvé jel do Plzně před šesti léty, r. 1799, když se rozloučil s Prahou, aby se přidal k potulné káře Thespidově, kterou tenkráte zřídil a řídil kolega Šantroch. Za tichého soumraku koncem měsíce máje dojel v dostavníku s ženou a tchyní do královského města. Bylo mu jedno, kam jede; přijížděl v tupé odevzdanosti, s jakou vyjížděl z Prahy, kdež se sám s nikým nerozloučil. Nedbal o to, poněvadž se domníval ve svém zklamání, že jim to všem jedno, jede-li, zůstane-li, že to jako kámen hozený do vody, on i všecka jeho práce, i všecky jeho oběti. Z domu U Bohuslavů vyšel chmurný; nic tu neopouštěl, jen kupu svých rukopisů a v nich tolik svého marného, jak trpce si řekl, marného snažení, tolik práce vykonané v nedostatku, v nesnázích, tolik svých zklamaných, oprchalých nadějí. A zbytečná všecka ta práce, jíž obětoval svůj úřad, postavení a pohodlné živobytí. Co v ní utraceno a marně! Všecko nic nevážilo, ani tolik, aby ho v Praze zachovali. A žena!

Viděl ji v tom odjezdu z Prahy žalem zkrušenou, jako zničenou. Věděl, že to je pro toho milence, ne pro Prahu, ale jen pro něj, pro Amlinga, že jí ničím to, že on, její muž, bude s ní, že budou teď sami a sobě blíž. Zůstali sobě blízko, vlastenské dílo ho již neodvádělo. Bylo však už pozdě. Po zážehu hněvu a žárlivosti zůstala mu v duši lítostivá hořkost, pak tupé ztišení a poznání, nač nadále bouřit a nutit, že konec, konec. A tak zůstalo mezi nimi chladno.

Paula první čas dlouho tesknila. Nadarmo nezaúpěla v Praze, nežli vykročila z bytu, chytnuvši se v úzkosti své matky: „Já se bojím toho živobytí! Já se bojím!“ Tesknila po Amlingovi, toužila po psaní od něho. Neposlal však ani řádky.

První čas se Šantrochově společnosti nedařilo zle. Než jak opustila Plzeň, bila ji nehoda za nehodou a Thámovi mívali jako všichni nedostatek. Paní Nouze ráda zajíždí do Svarová. Thám na ni zapomínal u sklenice. V hospodě jí ucházel, doma však na něj čekala, dorážela šklebivě a neodbytně. A Paula kárala, zlobila se, plakala, stará Butteauová domlouvala.

Do roka je tchyně opustila. Betyna pro ni psala, když se blížila její hořká chvíle. Tenkrát Paula chtěla živou mocí do Prahy a v Thámovi zase vybuchla stará žárlivost a vztek. Tenkráte zase zabouřil; v tom hněvu odjela stará Butteauová, u Thámů pak zalehl domácnost těžký mrak a bylo dušněji. Thámovi nezůstalo nic v náhradu, neměl nic, z čeho by prožehoval hřejný paprslek do chladu lhostejnosti a tupé rezignace.

Po uznání a herecké slávě již nežíznil. To koření mu zhořklo, nevěřil v ně. V Praze v českých představeních hrával hrdiny a milovníky, tady u společnosti úlohy starší, hlavně komické. Hrál je, protože to bylo jeho živobytím a již řemeslem. Musil míti humor a míval jej; rostl z té hořkosti, z opovrhování svého okolí, nad něž se přece cítil i v tom ponížení. Humor ten vzpružoval pitím. To mu dávalo o představení jiskru a mimo představení alespoň na chvíle uvolnění v neladu duše.

Jižními Čechami toulali se do konce roku; po Novém pustili se přes hranice do Rakous, pak na Moravu. I tam nečekala žádná úleva v hmotném. Ponížené Múze sloužili přečasto v nedostatku, pořád cizím jazykem jako v Čechách. O domovu, o Praze sotvakdy doslechl, leda když se mu ve větším městě někde náhodou namanuly noviny. Ani v těch mnoho nenašel. Sám nepsal nikomu. Pustili ho z Prahy, neměli tam pro něj místečka, a ostatek – co všechno, nač všechno – Nechtěl připomínek na své nedokončené a zmařené dílo.

Stará Butteauová Paule někdy psala. Thám těch listů nečítal, nedbal o ně a Paula mu z nich nic neříkala, leda když obsahovaly také nějakou novinku o pražském divadle. Také Bety na poslala časem list. O těchto dopisech se Thámová zpočátku ani nezmiňovala, ano snažila se je utajit, nedávajíc si jich posílati přímo na svou adresu. To bylo, dokud přinášely zprávy anebo alespoň zmínku o Amlingovi. jenž sám ani řádečkem se neozval. Poslední zmínka o něm přišla koncem prvního roku, že jej u divadla pustili a že odjel z Prahy. Kam, Betyna nevěděla.

Ostatně psávala skoro jen o sobě, o nových svých známostech. O matce zmiňovala se jakoby mimochodem, o svém synku mlčela, jako by ho ani neměla.

Šantrochova společnost se rozpadla loho nepokojného roku pátého. Thám se uchytil na vraku společnosti Viovy a s ní se dostal opět do Čech. Nedělo se mu však jako Antaeovi, nevzpružil se na rodné půdě. V duši se mu nezjasnilo; mraky táhly, mlhy padaly a dusily.

Bylo také hmotně hůř, jak drahoty přibývalo. Sešlá, hrubě prořídlá společnost musila se uchylovat do menších měst a nemohla pominout ani malá, zapadlá hnízda. I za lepších časů přijímali tu Múzu jako žebračku; teď byla obtížnou. Lidé sháněli chléb a ne zábavu, Bernardonův smích a šprýmy Kašpárkovy vyzníval) často nahlucho do mrazivého chladna..Do toho živoření zalehla ještě hrůza zuřivé vojny. Vyplašila je a hnala je jako vichřice, proti kteréž není žádné opory.

Vůz hrkotal pustou silnicí mezi chlumy a černými lesíky. Hustá mlha po nich roztrhaná v bělavé, roztřepené plachty vzdouvala se mezi nimi v dolcích a po lukách tichým vlněním a proudem. Rozbřesklo, rozednilo se a nikoho dosud nepotkali. Jeli vysoko poli, míjeli tu boží muka, tu osamělé jeřáby, v jejichž prořídlých korunách rdělo se plodem a zvučelo hlasy hladových kvíčal.

Po vsích, kterými projeli, ticho, vojska nikde; než jak sjeli za Milavčí na dol, dohnal je nějaký kočár. Přejel, jen se mihl a uháněl jakoby na útěku dál. Za ním za chvíli přiharcoval nějaký jezdec v plášti, a také ten jako stín přeletěl a zmizel v ohebu cesty mezi stromy, z nichž žluté, pestré listí zrovna v chumáčcích se sypalo. Studený vítr je rozfukoval do vybledlé trávy, do prachu a rozháněl dále do polí, nad nimiž visely šedé, těžké oblaky jako ztuhlé.

Slunce dosud ani nezahlédli, ač už bylo okolo desáté. V tu dobu začali potkávati selské povozy, které, většinou prázdné, uháněly proti nim nebo zahnuvše zajížděly polem k odlehlejším vesnicím. Direktor i sedlák u koní volali, křičeli na vozky nápadně chvátající, ale ti buď ani neodpověděli, nebo jen rukou zpátky kývali jako na znamení, že tam něco je.

Pěší, které společnost potkala, oznamovali, že je v Staňkově mnoho vojska, že přitáhlo z Bavor od Klence přes Horšův Týn a že prý ho ještě táhne jako kobylek. Domažlický sedlák se zarážel, pak i koně zastavil, a drbaje se za uchem, začal, že tuhle tohle s tím vojskem, to že se mu nelíbí a dostanou-li se dál, a kdyby si tak vojanští páni vzpomněli, a proč ti tam, co potkali, tak ujížděli, to že snad aby jich vojáci nevzali na přípřež, to že uklízejí koně a vozy, a co on, kdyby mu tak vojsko poručilo —