Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 14

XV. VĚKOVÉ SE Z DOMOVA VYDAJÍ

Ještě později nežli do Prahy docházely zprávy z bojiště do odlehlé Dobrušky. Věk zvídal, jen co Krameriovy noviny přicházely, a ty většinu těch zpráv dostávaly pozdě, přes Vídeň. O bojích svedených v Bavorsku dne 8. a 9. října četl Bílkovi teprve koncem tohoto měsíce. O katastrofé ulmské noviny nevěděly dosud nic. Jiných pramenů v ten čas Věk neměl. Praha byla mu jako ze světa. Held nepsal už přes rok, od ohně, P. Vrba od jara; Věk to hrubě nepočítal a nebyl netrpěliv jako jiná léta, když kalendáře z Expedice nedocházely včas.

Měl svého dost, tíž starostí, až někdy hlava brněla, starosti s hospodářstvím, obchodem i s novým domem, v němž bylo nutno pořád ještě to ono dodělávat a upravovat. A peníze musil shánět, poněvadž po ohni zůstala těžká památka, dluhy. Ty ho svíraly nejvíce, ač ho věřitelé celkem neuháněli. První z nich, Kosař, sedlák z Ohnišova, evangelík, jenž mu hned po požáru přinesl sám od sebe pomoc, řekl, když se mu Věk zmínil o dluhu:

„Ani o tom, pantatínku, nemluvte; až budou, budou, však já o ně u vás nepřijdu.“

Z Opočna, z vrchnostenské kanceláře také nevzkazovali. Věk platil pravidelně úroky do sirotčí kasy a důchodní ho ujistil, ať nemá starosti stran kapitálu, toho že nebude třeba. Věk se utvrdil ve svém mínění, že se žena zbytečně strachovala, že vrchní přece není takový, jak se o něm domníval, ač naposledy, když byl platit a potkal ho na chodbě, vrchní, dosud s copánkem, podíval se na něj úkosem, jízlivě se usmál a pospíchal mimo, ani slova nepromluviv.

Věka to zamrzelo, na okamžik i klid mu poplašilo, než důchodní ten stín pak ihned zažehnal. Zasmál se, když mu Věk naznačil, že mu pan vrchní nepřeje a že mu snad nebude již dlouho čekat.

Tvrdší byl pražský velkoobchodník M. J. Stojespall, jenž opět naléhal, aby Věk neopomenul se brzo vyrovnati, že obchody váznou a je veliká tíseň. Ukonejšiti jej nebylo snadno. Věk sám měl dost mezi lidmi. Po ohni potřebovali mnoho z jeho krámu, zvláště železa, málo však platili hotovými a brali většinou na dluh.

Věkovi pomáhalo nejvíce plátno jako již dříve. Sháněl kopy, dával dělati tkalcům v horách, i sami mu nosili. Z toho obchodu měl pěkné výdělky a těmi se hlavně držel. Hospodářství v ten čas neslo jen hubenou odměnu za všecku práci a starost jeho i Věkové. Než přes to vše dobýval se pomalu z nejhoršího a těšil se, že časem zmůže i dluhy a že bude bez nich, jako býval.

Doma měl jasno. Děti jen kvetly a žena zůstávala jeho nejlepší podporou, důvěrnicí a těšitelkou v starostech. Při všem jejím lopocení v domácnosti a hospodářství nevadla v tváři. Sotvakdo by hádal, že už je něco přes třicet let a že již třinácte let vdána. A v srdci nevadla. Byla s mužem a s dětmi jako dva stromy s mlázím, jejichž všechny kořeny těsně srostly.

V ten čas, koncem října, zasmušovalo se jí v duši. Po žních počítala nedočkavě, kdy Vašík přijede, v tento čas chystala mu už prádlo a truhličku na cestu. Měl zas odjeti na gymnasium v Litomyšli. Tesknila, ač letos bylo lip než loni, lip u nich doma, i proto, že věděla, že Vašík dostane se zase k lidem, kteří jej budou mít jako svého. Než měl odjeti nadlouho, snad opět na celý rok, v tento nepokojný čas, a skoro sám, alespoň na půl cesty.

Věk tak rozhodl. Sám musil za obchodem do Prahy, i zařídil si tak, aby mohl Vašíka s sebou vzít na kus cesty, ostatek aby dojel hoch sám, aby on, Věk, ušetřil času i na výlohách. Věková namítala, že by se Vašíkovi na půl cestě mohlo něco stát, že by s ním přece měl dojet.

„A nač? Do bytu trefí, v gymnasium taky ví co a jak; ať se nutí a zvyká.“

Vašík sám neměl strachu z Litomyšle jako loni těmito časy, ale v duchu tesknil, jak dobíhal čas vagací, tenkrát už studený a větrný, a zaplakal, když sestře Lidušce, rostoucí jako proutek, a mamince dával sbohem a bral se, bylo za ranního šera, k vozu vysoko naloženému. Tentokráte nepršelo ani pak ve dne. Jasno bylo, slunečno, ale chladno, až studeno.

Cestou uviděl jednu z bolestí kruté vojny, o níž všude slyšel. Na suché silnici k Mýtu, po níž letěla a vznášela se oblaka prachu, po níž hnal vítr kotouče žlutého listí a stébel, potkali smutný průvod.

Jejich povoz musil až na sám kraj silnice, jak se blížil velký houf mužů. Napřed vojáci v šedých pláštích, v bílém řemení, v gamaších, v hrncových čákách, s puškou na rameni. Věk stál u vozu, Vašík seděl s formanovým pejskem na voze nad vojem, forman v kožichu s bičem v ruce byl u koní. Vojáci přešli bez bubnu, bez píšťaly, mlčky, klátivým, nestejným krokem, jenž byl z únavy dlouhého pochodu. Za nimi brali se, se stráží vpravo vlevo, rekruti z Polska, houf několika set mladých mužů, osmahlých většinou, temných, dlouhých vlasů, v šerkových sukních bílých, v bílých soukenných halenách nebo v tmavých pláštích i v kožíškách, čapkách, v kloboucích širokých i vysokých, zašlými pentlemi ozdobených, v botách, v krpcích.

Kráčeli s uzly na zádech nebo s brašnami přes plece, o holi, unavení, zmoření nekonečnými pochody. Z rovin haličských i od hor je hnali přes Moravu, přes Olomouc do Čech, na Chrudim, ku Praze. Mnohý z nich měl rozbitou obuv, ten onen byl skoro bos, ten onen kulhaje měl nohu nebo i obě ovázány. A všichni utrmácení, uprášení, zamazáni, mnohý vysílen, popelavé barvy. Šli zle, ten onen sotva nohy vleka, opíraje se o kamaráda.

Věk se díval zasmušile na průvod ubohých, jež kdesi v kasárnách obléknou do bílých upjatých fráčků a poženou proti Francouzům. Co pláče bylo tam v jejich otčině, nežli je schytali, a když je schytali a když je odváděli, jak je jejich matkám a těm tu – Vašík žasl a trnul pak, když za tím průvodem pěších rekrutů přihrkotaly tři bídné selské vozy vystlané slámou, v níž seděli nebo leželi rekruti zrovna namačkáni.

„Ti onemocněli,“ vykládal Věk Vašíkovi, „nebo zeslábli, že nemohou dál. A jistě nejeden ostal cestou nadobro ležet. A to jim trápení teprve nastává. Jak bude, až je vyvedou proti Francouzům!“

Tu chvíli Vašík na sebe zapomněl pro účastenství s těmi polskými rekruty. Ale jak minuli, pěší i na vozích a vojáci za nimi, a jak zhlédl věže a bašty starého Mýta, píchlo ho. ‚Tady se také on rozloučí…

Věk záhy našel příležitost do Litomyšle. Louče se s Vašíkem, dal mu, co potřeboval, peněz a ještě více napomenutí, a také psaní a vzkazy babičce a tetám. Vašík se rozplakal. Bylo mu zvláště v ten okamžik líto, že ho otec ani na místo nedoveze. Na cizí vůz naložili truhličku a uzel, s cizím se vydal na cestu. Byl to nějaký soused z dolního předměstí, a ten dovezl malého studenta až před dům staré Jetmarové za horní branou. Bylo již samý soumrak, kdy v domech i na podsíních svítili.

Roztřesen dlouhou jízdou, prokřehlý chladem říjnového nevlídného podvečera vstoupil do světnice. Teta Máli byla tam sama, skládajíc nějaké vinutí. Vykřikla, jak Vašík pozdravil, a hned „mutterle“ volala, kdo přišel, Vašík že je tu!

V kuchyni bouchla lžíce a drobným krokem v stařenském chvatu přicupala odtud stará Jetmarová, vztahujíc ruce. Ještě ho líbala a hladila, vstoupila teta Baruška s rozžatou lucernou v ruce, vracejíc se z chléva. Uviděla Vašíka ráda, srdečně, ale zkrátka ho uvítala a přitom hned zahubovala na pantátu, na Věka, cože ho nechával samotného a proč nepřijel až sem. Vašík vyřizoval vzkazy z domova, psaní odevzdal a musil vypravovat, hned i při večeři i po ní, jak se měl, jak bylo a je doma, a co o vojně tam.

Povídal a sám se vyptával na domácnost, na známé, zvláště na chirurgovy, a také vědí-li co o Sobotkově tovaryši, je-li tam. Víc z opatrnosti ani ted nepověděl. O tovaryši nevěděly nic, o koleji a gymnasiu nemnoho. Nestala se žádná změna, leda ta, že je v koleji nový klerik, nějaký Purkyně. Máli o něm věděla, ale jen to, že tuje, ani ne odkud, a to, že P. Raymund Dvořák se nedostane pryč, že tu ostane, že bude mít gramatiku a tak že ho Vašík dostane, že pan páter Raymund je hodný, ale na privát že také drží, že ho bude zas potřeba.

Vašík ulehal ne jako před rokem žalem sklíčený, než přece smutný; nejvíc a starostně myslil na otce, jak dojede, a na maminku, ta že na tatínka vzpomíná i na něj. Nezaplakal, ale byl rád, když se stará Jetmarová přišourala tiše, v punčochách, k jeho posteli, když ho po hlavě hladila a začala zas o domovu, o mamince. Ráno vstával lehčeji a chvátal ze stavení ne s tichým steskem a s bázní jako loni. Nešel do neznáma, nečekala ho žádná zkouška. Pospíchal s jistou již dychtivostí, aby se shledal se známými a kamarády.

Směle se pustil do roje před gymnasiem a kolejí, v jejichž vratech mihl se starý, mrzutý Plocek, a proplítal se skupinami studentů jistě, až našel Kamberských Karlíka. Nejprve se ho zeptal na Václava, tovaryše Sobotkova.

„Neviděl jsem ho, není tam.“

Vašík to nerad slyšel, a když se vracel od gymnasia, schválně si zašel do Sobotkovy dílny. Šeptalo mu cos, že Karlík Kamberských nic neví, že Václav snad leží dosud u Sokolů v komoře. Šel však nadarmo. Václav v dílně nebyl a u Sokolů také ne, jak mistr Sobotka najisto pověděl.

„Je v Chrudimi, vydal se tam ani ne týden, má tam nějakého strýce; bude tam jistější a pak on, až bude mít nohu jaksepatří, půjde do světa na vandr.“

„A co ta rychtářova,“ vyhrkl Vašík a naráz se zapálil, jak se tak pojednou odvážil.

Mistr Sobotka se usmál.

„To taky víš? Ta měla ten týden svatbu, musila si vzít toho, jak chtěl její táta.“

Vašík pocítil hněv na rychtáře dlouhých vlasů, zardělého, vrasčitého, přísného vzhledu, jak si ho v dlouhém modrém kabátě a v punčochách živě pamatoval z nádvoří zámeckého, když tam odváděl rekruty. Václava litoval, tomu že teď asi smutno, když musil tam odejít. Litoval ho v duchu a pak s účastenstvím o něm vypravoval doma navečer „babičce“, když osaměli v kuchyni u ohniště.

Již to déle nevydržel. Hned od počátku, jak zvěděl Václavovo tajemství, jej pudilo, aby se jí svěřil s tím, co věděl a jak si ho pan chirurg zavolal a kde s ním byl. Než kvůli Václavovi se udržel. Až nyní – - Stará Jetmarová žasla, ani věřit nechtěla; sama pak dlouho nemlčela, nemohouc se dcer ani dočkat. Jak přišly, hned zvěděly a Vašík pak musil ještě jednou vypravovat ten vesnický román, a co sám viděl.

Věk se dlouho díval za vozem pod bělavou plachtou, jenž mu Vašíka odvážel. Bylo mu chlapce líto a v ten okamžik si vyčítal, proč ho samotného posílal, že jej měl přece dovésti na místo.

Cesta ku Praze byla volná, ne však veselá. Ohlas daleké bouře zaléhal až sem, a čím blíže ku Praze, tím plnějšími a děsivými nárazy. Nejzmatenější zprávy jako by s větrem přivívaly; zveličovaly, často si odporovaly, nejvíce o místech a času srážek a bitev. Jedno však bylo jisté, že je zle.

Věk přeslýchal různé zvěsti na hospodách, kdež bud krmili nebo nocovali a kamž je přinášeli různí lidé z různých stran, pocestní, olejkáři, vandrovní, muzikanti i formané, od Prahy, od Vídně, z kraje, z hor. Mluvilo se, že Francouzové již překročili Inn, že zahnali Rusy i císařské a táhnou na Vídeň, z Vídně že ujel císař, to že je pravda, jistili, do Uher, do Prešpurku, tam že na sněmu promluvil k uherským stavům, žádaje o pomoc, a že Uhrům svěřil svou familii, obzvláště svého dědice, prince Ferdinanda.

V Brodě zaslechl Věk, že v Bavořích u hlavní armády samé neštěstí, že bůh milý ví, co se s ní děje, rezervní vojsko že ustoupilo do Čech skrze Anspašsko a Horní Falc, všecko že je u Plzně, a za ním že se přihnala kavalerie od hlavní armády, rozbitá, roztřískaná, prořídlá; co vedou prý volných koní, a koňáci, kteří ostali, jak vypadají! Bez plášťů jsou, bez obleků nebo v rozbitých uniformách, bez zbraně, ti že se na koních zachránili, a ještě ne všichni, ostatní hlavní armáda že padla do zajetí, že se musila vzdát, u Ulmu že ji generálové prodali, Napoleon že ji koupil od těch taškářů, od Macka a AuíTenberka, to že jsou zloději, zrádci.

Pln starostí dojížděl Věk do Prahy. Je-li to vše pravda, potáhnou Francouzi kupředu a kdo je zastaví! Jak bude s obchodem, prodá-li teď a jak, a budou-li v Praze peníze, skutečné, pravé peníze. Bankocedulí se bál. Kolik kurýrů přehnalo se za ty dny kolem Věková povozu vysoko naloženého; předjeli jej, jiné potkal, posledního u samé Poříčské brány, když vjížděl do Prahy. Bylo o Dušičkách, odpoledne, když znenadání začalo citelně přituhovat.

První podomek u Zlatého bažanta poznal Věka a uvítal jej uctivěji nežli loni. Tentokráte si toho Věk nevšiml. Sotvaže se umyl a oprášil, vydal se hned z hostince na Staroměstský rynk a odtud do Dlouhé třídy k velkokupci K. W. Schimonovi, jenž se před rokem po dobrušském požáru k němu tak šlechetně zachoval a s nímž od té doby byl ve spojení ještě lepším.

Zastal ho v klenuté pisárně vzadu ve dvoře jeho velkého, tmavého domu. Po vlídném uvítání dostal od toho starého, vážného kupce, jenž na jaře toho roku obětoval módě svůj cop, šňupec ze stříbrné tabatěrky; ale hned také uvítal Věka lamentem, slyšel-li, co se děje, o kapitulaci ulmské, že je všechno ztraceno, armáda, kanóny, všechny zásoby, to že je škoda, milióny, milióny, a co z toho se ještě přivalí, obchody že již hrůza váznou, s Bavorskem docela, odtud že už není kolik dní žádný posteinlauf, z Bavor, ze Švábska, odnikud ani řádky, a on, o Panno Maria, že čeká dvě fůry z Plzně, že už tu měly být, a že nemá zprávy o nich, ani slechu, a na obou tolik zboží, za tolik tisíc!

„A co oni, pane Věk?“

Když Věk pověděl, otočil rychle tabatěrku mezi prsty. „Že sem dojeli! No, v nejvyšší čas. S plátny to ještě snad, plátna snad půjdou, to ještě.“

„A jak s penězi?“

„Peníze! Kdo má peníze! Hadry panují, ničemné bankocedule. Těch dostanou – ale bránějí se jim. Ostatek,“ usmál se ironicky, „snad nám zlato a stříbro přinesou Francouzové.“

„Myslejí!“

„Lekají se, aber,“ začal po německu, „musíme se na všechno přichystat. Kdopak ví; je hůř, nežli noviny píšou. Všechno se tají. Napoleon žene naše jako stádo, Rusové také coufají, co nevidět mohou být Francouzové ve Vídni a i – u nás. Ano, i u nás. Milý příteli, hleďte, abyste obchod co nejdříve ujednal.“

Poplašen obavami zkušeného obchodníka, byl by Věk ještě té chvíle šel prodávat své zboží. Než stmívalo se již, bylo pozdě. Ale ráno, hned jak krámy otvírali, bral se za obchodem. Na přátele své i známé sotva vzpomněl. Neodbýval tak, jak se nadál; strach z Jobových zpráv zarážel všechny a vše a Věk marně chodil sem tam. Někde nechtěli, jinde mu nepodali tolik, na kolik počítal. Musil býti spokojen, když pak zboží vůbec prodal s výdělkem jen nepatrným.

Skoro dva dni tak prochodil. Nežli dojednal konečné úmluvy, nežli plátna odvezli a složili a nežli si vyřídil také své objednávky a koupě zvláště u K. W. Schimona a M. J. Stojespalla, s nímž měl delší rovnání, nastal den třetí.

Přitom pořád a všude, skoro při každé zastávce děsivý bzukot zlých zpráv z bojiště, o kapitulaci, že císař s rodinou skutečně ujel z Vídně do Prešpurku, Francouzové že se blíží k českým hranicím a všechno před nimi utíká. Slyšel o sněmu, že se v tyto dny stavové mimořádně sjeli, že zasedají na Hradě, že bude zase sbírání nového vojska, že snad už je vyhlášena zemská obrana, myslivci, střelčí patalióny.

Na čem se sněm nahoře na Hradčanech usnesl, dověděl se z veřejné vyhlášky, české a německé, na rozích nalepené. Na první uhodil na Koňském trhu na rohu u Špinku. Houfek lidí stál před ní a četl, tiše i nahlas. Věk, natahuje krk a napínaje zrak, přečetl přes hlavy přednějších, že stavové nabídnou panovníkovi čtyři milióny zlatých válečného příspěvku, že však jich nerozvrhnou na všechny statky, ne na rustikální, nýbrž jen na dominikální, jsouce ochotni obětovat vše, krev i statky, pro milovaného panovníka.

Věk čta nedbal kdo vedle, kdo před ním. Až když ustoupil, všiml si dvou dam opodál. Zastavily se právě a jedna z nich, mladší, nalíčená, v dost nápadném, ale ne již novém plášti, tlačila se blíže k oznámení. Betyna! Hned ji poznal. Byla plnější, ale ne již svěží.

Ta druhá, v chudším, starším a obnošenějším obleku, v čepci, s šátkem přes ramena, pohublá v tváři, ach – Thámová, Pavla!

Maně ustoupil za lidi, aby ho sestry snad nezahlédly, neotočil se však a neodešel. Díval se, pozoroval, Paulu nejvíce. Kde se tu vzala! To je tu také Thám; nebo jen sama? Jak se změnila! Pravda, léta už jí neviděl, kolik, asi šest, ne-li více, a tenkráte jí mnoho nescházelo do třicíti. A ten život klopotný. Nevypadá staře, ale ten stín, jakýs smutný stín v její tváři! A tak trpce vážná, až netečná. Nečte, čeká na Betynu. Ta rychle odstoupila.

„Nic to není, zas jen vojna; já myslila, že něco z divadla,“ oznamovala, jako by přečetla oznámení nějaké akrobatské společnosti. Otočily se a šly dál, Starou alejí. Věk hleděl za nimi; všiml si, jak Betyna plavně si vykračuje, jak se nese, hlavu vzhůru, až sejí pštrosí péro na kloboučku potřásalo, a jak Thámová vedle ní jako stín. Věk si připomínal, jak byla Betyna nalíčena, jak své kráse pomáhá, a maně počítal její věk, že už jí do třetí desítky mnoho neschází. Krása prchá, a pak – Pak zase všecko máma stará, je-li živa. Co by byly řekly, jak jim je v tento zlý čas —

Věk chtěl do Expedice až s večerem, náhlým však zjevením sester Butteauových zatoužil zvědět, je-li tu Thám, i promluvit o věcech vlastenských, na kteréž v návalu svých starostí zapomněl. Ze se Kramerius přestěhoval, věděl z jeho novin. Proto rovnou zamířil z Koňského trhu na Perštýn a odtud do Bartolomějské ulice.

Expedici shledal v nové místnosti v domě Jeruzalém řečeném, zrovna proti Červenému srdci, jinak zařízenou, ale majitele jejího nevalně změněného. Nevypadal zdravěji, spíše hůř; Věkovi se zdál žlutší, chorobnější, ač Kramerius sám si pochválil, když se ho Věk ptal na zdraví, že mu je v tento čas trochu lip.

Věk pověděl, proč přijel, posteskl na obchod, na vojnu, záhy se však zeptal na Tháma, že viděl jeho švagrovou a paní.

„Thám je také v Praze,“ ohlašoval Kramerius, „ale ne dlouho. Vojna ho sem zaplašila.“

„Toho bych rád viděl.“ Kramerius pohnul dlaní a řekl zasmušile: „Myslím, že by se zarmoutili.“

„Byl tady, v Expedici?“

„Dosud ne, a myslím, že ani nepřijde. Vyhýbá se mně a našincům. Má nám prý za zlé, že musil odtud z Prahy.“

„Za to z vlastenců nikdo nemůže.“

„Je roztrpčen a hledá vinu víc u jiných. Každý z nás by udělal, co by bylo možné, jenže, myslím, všeliká pomoc bude mu jen na čas, na chvilku. Neudrží se už asi nikde; ta neblahá vášeň ho odevšad vypudí.“

„Pije.“

„Oh! A víc! Bylo mně ho líto, když jsem slyšel, jak se tu ty dni zjevil znenadání na Staré rychtě. Vypravoval mi to mladý vlastenec, student Hýbl, z České Třebové.“

„Filosof?“

„Byl, ale filosofie mu přestala chutnat. Jeho veselá mysl nehoví přísnému mudrctví. Dal se zapsat do inženýrské školy. V české literatuře je jak náleží honěný, v starší i nové, a píše dobře česky, dobropísemnost zná, všecko, mohu mu i korektury svěřit; ten myslím bude i psát. Ale abych nezamluvil, tak tedy tento pan Hýbl byl na Staré rychtě, byla právě hlučná a šumná společnost, po vagacích, vědí —“ Kramerius vypravoval, jak Thám přišel na Starou rychtu, jak ho starý Haberzeth, i Věkovi z minulých let povědomý, poznal, a jak Thám chtěl i na castrum doloris.

Věk maně pohnul hlavou a přimkl oči úžasem i lítostivě.

„Vypravoval Hýbl,“ pokračoval Kramerius, „jak Tháma přivedli k panu starému Hamousovi. Toho neznají —“

„Znám, znám.“

„Ten se ho ujal, a protože bylo již pozdě, vzal ho s sebou na noc. Hýbl je vyprovázel. Pan starý Tháma dobře pohostil a jistě ho ráno ještě podařil.“

„Co hodlá Thám v Praze —“

„Bůh milý ví. S divadlem není nic, tady ho nepřijmou. Ted už teprve ne. Znají ho, a pak tenhle čas! Vojna škodí i zdejšímu velkému divadlu. Natož tlupy venku, to ted není možná. A bude ještě hůř.“

„Francouz vyhrává.“

„Ano, jdou zprávy, že táhne k českým hranicím —“

„A co my, co náš národ v té bouři!“ povzdechl Věk. „Kolikrát jsem o tom přemýšlel. Evropa vzhůru, a co my – O nás žádný neví. Jsme jako list v povětří, jako vylíhlý motýl ve vichřici. Naše naděje, jak byly za Leopolda – A co z nich! Němčina všechno, svoboda žádná a zastání nikde.“

Za posledních slov pokyvoval Kramerius vážně hlavou. „Smutná pravda, milý vlastenče, zastání žádné a svoboda tatam. Kdyby věděli, jak musíme být s tiskem opatrní! Ó kdyby se měla říci pravda, jak jsme utisknuti! Nu, nesmí, ale proto pravda ostane pravdou a tím více ji budeme cítit a tím více přilneme k národu. Oh, doba Josefova! A teď! A veřejí mně, snad by bylo ještě hůř, kdyby těch vojen nebylo. Snad bychom se nesměli ani tak hlásit jako Čechové. Ale když osvědčujeme svou věrnost a oddanost po česku, to nám z Vídně přece nemohou ve svých úzkostech zakázat. I promluvit musí na nás po česku!“ Kramerius se trpce usmál. „Snad až bude konec té bouře —“

„Kdy jí bude konec! A jak Thám,“ vzpomínal Věk nanovo, „nevědí, je-li s ní a se švagrovou —“

„To nevím, ale nejspíše by jim o tom pověděl doktor Held.“

„Chci ho také navštívit. A co pan páter Vrba —“

„Oh, ten se rmoutí, že nemůže ven, že nemohl chodit s knihami. Teď to nejde. A Ziegler, teolog,“ vzpomínal Kramerius, „znají ho —“

„Znám. Byl u nebožtíka profesora Vydry.“

„Ten, ten; na toho se těším, ten bohdá nám poslouží, už teď je na slovo braný svou učeností, a je teprve bohoslovec! Bude u nich, v jejich kraji hradeckém, za rok bude vysvěcen, je v Hradci.

Vešel Hýbl v nevalném plášti, červený od chladu, neboť venku mrzlo, veselý, jen oči hrály. Přinesl nějakou korekturu. Věk, když se s ním seznámil, zeptal se ho na Tháma. Mnoho nového neuslyšel; jen to, že je Thám s paní u tchyně.

„Je také švagrová s nimi?“

„Ne, o tom nevím.“

„Chodí na Starou rychtu?“

„Od toho večera tam nebyl. Nejspíš bývá u bratra.“

Ani u Helda Věk mnoho nezvěděl. Jen to, že Betyna s Thámovými není, ale že stará Butteauová dosud má u sebe jejího kluka a že včera tu, u Helda, byla, oznamujíc, že jí přibyli strávníci, Thám s Paulou, a jak přišli, o hrůza, co zkusili, chudáček Paula, ta nejvíc, až z Domažlic pěšky, pořád pryč, v blátě, dešti, pak v zimě, divadlo že jim vojsko vyhodilo z vozu, že direktor Vio stěží dostal dekorace a garderobu na trakařích do nejbližší vsi, tam že to složili v nějaké kolně, tam že to všecko musili nechat a tam že se všichni od něho rozběhli, musili, jak by zůstali, Thámovi také; Paulinka, chudák, divže neonemocněla, a ona, Butteauová, když ji zhlédla, když ji uviděla v bídné obuvi, v lehkém dost obleku, a v tom že šla za těch deštivých a studených dní, ve větru, plískanici, teď přede Všemi svatými od Domažlic, od baborských hranic až do Prahy! „A co o Thámovi vypravovala?“

„Zeptal jsem se na něj. No že,“ Held naznačil její rozpačitou odpověď, „ona, co by řekla, když se tu sotva ohřál, ale Paulinka, ta že si posteskla, že je pořád stejný, snad, och, snad ještě horší. Nic si nepřivezl, ani grešli, nic, nic, a ještě, co mohli, cestou zastavili, Paulinka že měla takové krásné šaty granátové barvy, zastavila je; a to si můžou pomyslet, když teď oba najednou přijdou člověku do domu, a tady že je taky ten klouček, to že jsou starosti —“

„Dals jí medicínu —,“ vpadl Věk s úsměvem.

„Dal, ale také jsem sejí optal, zdali Betyna na chlapce něco dává.“

„Nic asi.“

„Jistě nic, to všechno ta stará sežene a opatří, a ještě aby na Betynku dopustila, to ne, že prý jsou zlé časy a ten její, co ji opustil, že je nesvědo-mitý člověk, ale Bety že čeká na angažmá, a Thám že by snad také moh něco u divadla chytit, když má takové známosti, a to že by se pak všecko obrátilo.“

„Tak stará pořád má iluze a plány.“

„Těmi se drží, a jak má groš v hrsti, hned se jí svět vyjasní. Tos ji měl vidět, když dostala tu mizernou bankoceduli! Z radosti mluvila míchané, česky, německy, a hned plná ochoty slibovala, když jsem po ní’vzkázal Thámovi, aby mne navštívil, že ano, že jistě, že mu domluví, od ní že si dá říci, v gruntu že je dobrý člověk —“

Věk se zasmál, ale pak se vážně otázal, přišel-li Thám.

„Dosud ne, a myslím, že ani nepřijde.“

„Kdyby —,“ Věk rozdělal tobolku a vyňal bankoceduli, „se ti to hodilo a mohls mu nějak šikovně – Thám jistě potřebuje. Sám k němu jít nemohu kvůli jeho ženským, a hledat ho nevybývá času. Už bych byl raději doma pro ten hřmot vojenský. Doma budou mít strach.“

Mluvili o obchodu, Věk zmínil se o plátnech, jaké měl naděje a mimo nadání jaké obtíže a starosti. Vtom Held, jako by si na něco vzpomněl, vzal ho za rámě.

„Ty,“ pravil živě, „co mně napadá. Mám několik dobrých, ano bohatých domů, tam se spotřebuje dost plátna a vinutí. Kdybys měl lepší sorty —“

„Mám, a kdyby nebylo hned, opatřím,“ přijímal Věk ochotně. „Pozdrav tě bůh, příteli; takových několik domácností už něco vydá, a pak je to rekomendace, z toho jsou nové známosti.“ Podal Heldovi ruku.

Když odcházel, už u samých dveří, žádal ještě jednou, tak tedy aby Held Tháma od něho pozdravoval, až s ním bude mluvit, a pojednou se tišeji optal, jak ten Amling, ten herec —

„Bvl pryč, dlouho nebylo o něm ani slechu. Až teď se vrátil, ta vichřice ho sem taky zahnala, ale onemocněl. Leží u nás ve špitále.“

„Ví to Thámová?“

„Myslím, že dosud ne; a raději aby nezvěděla!“

Když Věk jel do Prahy a čas rozpočítával, mínil, že tentokrát asi P. Vrbu nenavštíví. Než nedalo mu, a když se ubíral od Helda, zastavil se přece na Koňském trhu v tichém, klenutém bytě starého kaplana. Zastal ho u stolku, an opisoval nějaká memorabilia. Chvíli u něho vyseděl, vyslechl jeho stesky na zlé časy, na vojnu, na drahotu, na bankocedule, a jak nyní musí zahálet, zodpověděl jeho otázky, a než soumrak nastal, pospíchal opět ke Zlatému bažantu, aby se přichystal na ráno, na časný odjezd.

Jel napřed dostavníkem; povoz zbožím naložený vydal se za ním. Cesta byla nepříjemná, neboť uhodil kromě nadání mráz, na první dny listopadu neobyčejně tuhý. V dostavníku, na všech stanicích, všude jen samá vojna; přemílali nejdivnější, nejdivočejší zprávy, že už Kufstein padl, a jako novinu jistojistou, že Francouzi dotrhli k českým hranicím z bavorské strany, a také i od Lince, kterýž obsadili, že táhnou do Čech a do Vídně že nemají už také daleko.

Věková očekávala muže v úzkostech. Den, kterého měl přijeti, minul, a již také druhý. Přes tu chvíli vycházela plná nejistoty, jako na trní na podsíňku jejich domu vyhlížet do náměstí, nejde-li. Padl na ni strach z vojny, o níž šly veliké řeči; slyšela, že na silnicích ted není jisto, že zase shánějí nové vojsko, landvér, že budou odvádět a chytati na vojnu.

Starý Bílek přinesl zvláště poplašnou zprávu. Byl ty dny v Josefově u svého příbuzného a tam viděl, jak tam shromažďují zásoby potravin, že už vyvážejí na hradby děla, že splétají koše a fašiny, jako by měl nepřítel užuž přitrhnout.

Věková tím úzkostněji vyhlížela svého muže. Až ho spatřila a zdravého, vesele k ní náměstím pospíchajícího. Vyběhla z podsíně ven a vítala ho, jako by vyvázl kdožví z jakého nebezpečenství.