Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 15

XVI. POČÍNÁ SE IDYLICKY

Za slunečného dopoledne počátkem listopadu, bylo pozejtří po onom večeru, kterého Jeník z Bratříc přinesl zprávu o kapitulaci ulmské, stavil se doktor Held u baronky Skronské. Šel kolem a nedalo mu, abý minul její dům. Měl se zas optat na její zdraví a přesvědčit se, jak účinkují prášky, které jí předepsal. Myslil však více na Lory, jak se s ní shledal po jejím návratu z prázdnin, a připadlo mu také, že se jí onehdy nezeptal na překlad z Gessnera. Tak měl záminku i výmluvu sám sobě na tichou výčitku, jež se v hloubi hnula jako znepokojující stín.

Baronku nezastal, čekali ji však každý okamžik z návštěvy, na kterou se vydala, a slečna že je v salóně, hlásili. Nebyla tam, dvéře však na verandu byly pootevřeny a doktor hádal, že sešla do zahrady. Vykročil na verandu. Kamenné schody, vedoucí dolů do zahrady, byly opuštěny; na spodnějších stupních spočíval tu tam spadlý list, svítě na slunci jako zlato. A ticho po pustnoucí zahradě, z níž vanul dech opršelého listí; keře, prořídlé koruny tiché v bezvětří hořely v plném jasu slunečním posledním zlatem a posledními plápoly rudých i tmavších odstínů.

Přes ně z verandy daleký, překrásný rozhled na Prahu, přes spoustu jejích domů, cihlových, zahnědlých střech, nad něž trčely věže a vížky a báně, až k velebným Hradčanům, jež malebnou siluetou odrážely se v jiskrném vzduchu od nebe do běla prozářeného.

Doktor se tam zadíval, ale ne nadlouho. Dole pod stromy zašustělo zlaté, brunátné listí kryjící stezky i vybledlý trávník při nich jako pestrý koberec. Lory přicházela v úzkých, světlých šatech, v tmavozeleném špeneru úzkých rukávů, s nepokrytou však hlavou, vytáhlá, urostlá, volným krokem, zamyšlená. Helda nezhlédla, až když stanula pod samými schody.

Slušelo jí to, jak se mile lekla, jak rychle a lehko jako pírko spěchala do schodů, obracejíc k němu tvář od mrazíku pěkně zardělou, svěží; a v očích tak milá, vlídná zář. Maně sestoupil schod, dva jí naproti. Mluvil o baronce, že není doma, ale hned na ni zapomněl a Lory také. Zůstali na balkónu, kdež bylo jasně a pěkně.

Held ukázal na zahradu, jaká to krása i teď, jak příjemno procházeti se v tom šustícím koberci a v tichém, zlatém dešti listí; to že bylo vždycky jeho přání míti byt alespoň se zahrádkou, kde by bylo několik stromů zrovna před okny.

„Četl byste v jejich stínu.“

„Také, ale chtěl bych je mít také pro klavír.“

Pohlédla naň tázavě.

„Abych si mohl okna otevřít, aby tóny milé mi skladby nepršely do špinavé, hlučné a lhostejné ulice, nýbrž do ševelících nebo zamlklých korun.“

„Toje poetické —“ Jako v zapomnění utkvěl Lořin pohled na doktorově obličeji.

„A vy, slečno, chodíte snít pod stromy,“ řekl žertem. „Snad,“ usmála se, „a také číst básníky.“

„Höltyho Sterbegedankenvoll,“ znělo to škádlivě, „Jako tam na venkovském hřbitově.“

„Ach, v takové samotě a na takovém místě, pane doktore —“ Sklopila víčka.

„A —,“ vyrazil, zamlčel se, než nemohl ustat, musil dopovědět. „Na Gessnera jste už zapomněla?“

Lory zvedla kvapně hlavu a zákmit milého překvapení projasnil její líce.

„Vy jste nezapomněl! Čtu, ó čtu, před chvílí jsem četla u klavíru.“ Obrátila se ku dveřím, jako by chtěla ukázat, že tam knížka ještě je, že četla.

„A všemu jste rozuměla?“

„Ó ne, mám leckteré slovo zatrhnuto.“

Vstoupili do salónu, na jehož zelenavých stěnách mdle se leskly zlacené dvouramenné svícny s bělostnými svíčkami. Lory vzala z klavíru nevelkou knížku v deskách mramorovaného papíru a podala ji Heldovi.

„Přesvědčíte se, pane doktore, jak jsem v češtině pozadu.“

Otevřel knížku, Lory stála volně opřená o klavír, a začal tam, kde otevřel, s úsměvem, polonahlas čisti:

„Nyní měsíček za vzdálenými pahrbky vycházel a mládenci i dívky se ubírali v lodičky zpátkem —“

„Jen dál, pane doktore,“ pobízela Lory živě, „hezky to zní a takhle tomu rozumím lip.“ Myslila, že mu to sluší, a ráda na něj hleděla.

Poslechl, četl, zpočátku jen volně, aby učinil po vůli, ale pak už ne bez zájmu:

„I Filis, jdouc zpátkem, na Dafnisa pohleděla; soumrak ji učinil smělou —“

Lory sklopila oči.

„Hodně se mu do očí podívala a povzdechla sobě —“ Doktor ustav zeptal se s úsměvem: „Rozumíte, slečno?“

Nach se jí mihl čelem, usmála se a kvapně odvětila:

„Ano, rozumím.“

Held pokynul hlavou a četl:

„A povzdechla sobě; znenáhlým k břehu brala se krokem a častěji zpátkem se ohlížejíc —“

„Prosím, tady, to znenáhlým, co je to, a pak souvislost —“ Held vysvětlil, a jen dokončil, vešla baronka Skronská. „Česká hodina,“ hlásil jí žertovně, „čteme Gessnera.“

„Teď, v tento čas, víte-li —“ Baronka mluvila vzrušeně. „Zase zlá novina?“ ptala se Lory nemile vyrušená. „Ó zlá! Francouzové vtrhli už na českou půdu!“ Doktor i Lory žasli. „Je to jisté, paní baronko?“

„Bohužel, zcela jisté. Klatovy obsadili a vymáhají hrozné rekvizice. A od Lince přitrhnou prý jistojistě na Budějovicko, nejsou-li už tam —“

„A co naši!“

„Ach, taková hrstka! Leží u Plzně; nějaký sbor už prý poslali ku Klatovům. Ale což to je, ti Francouze nezadrží. A ti tam od jihu! Za nějaký den už snad potáhnou na Prahu! Ó pak má člověk býti zdráv při tom ustavičném rozčilování. Ale prášky si chválím, pane doktore.“

Pohovořil o chorobě, o léčení. Dnes poprvé nebylo mu dosti vhod, že nezůstal s Lory ještě sám. Líbilo se mu to čtení se slečnou.

Baronka již nevstala a neodešla ani na okamžik. Když byl na odchodu, prohodil slečně žertem, že na toho Gessnera má také recept, když by slečna poroučela. Lory vesele přisvědčila, že to je těžký případ, že bude pomoci potřeba.

Held na to pak rád myslil, jak se potkal se slečnou na verandě, jak jí četl. Byla tak hezká, tak jí to slušelo, a v jejím pohledu, v její tváři tolik duše. Je srdce nevšední. Zarážel se nad tím, jakže to vzpomíná, že nedbá toho, jak si sám ustanovil.

Přece zas vzpomněl, budou-li číst Gessnera, když se pozejtří ubíral do domu baronky Skronské. Ani mu nepřipadlo, aby se tomu vyhnul… Že to nevinná věc, žádné v tom nebezpečenství. V salóně zastal s dámami radu Slívku a Jeníka z Bratřic. Mluvili o vojně a při té i zůstali. Ohlédl se po klavíru, kde u partesů ležela nevelká knížka v deskách z mramorovaného papíru, s rudou ceduličkou na hřbetě. Znal ji, dobře si ji pamatoval, ale musila tam zůstat ležet. Všiml si, že i Lory se po knížce obrátila, pak setkal se s jejím pohledem a četl v něm, že lituje.

Musili však dál, po bojišti. Jeník, ostře rezonuje, je vodil a vykládal, teď, co došly detailnější zprávy, že je teprve vidět, jaké hlouposti, jaké hříšné, trestuhodné hlouposti tam v Bavořích a zvlášť u Ulmu Mack a generálové vyváděli.“

„Jádro armády pryč, zajato, zbytky rozprášeny a ty zkáze taky neujdou, zvláště ten houf, který se protloukl na jih, do Tyrol, hlavně jízda, blankenštejnští husaři a švališéři Klenauovi.

„Ach!“ vzdychla baronka náhle, prudce, divže nevykřikla, a pohlédla hned na Lory; ta sebou nápadně hnula. Jeník a všichni upřeli zraky na baronku.

„Jsem překvapena tou zprávou,“ vysvětlovala. „Ale když se dostali do Tyrol, jsou doufám zachráněni,“ mínila, ale více se ptala, čekajíc dychtivě Jeníkovu odpověď.

„Na tu chvíli ano; ale Francouzové vtrhli za nimi od severu a Augereau prý postupuje k Bregenci, to je skřípnou a jistě všechny zajmou.“

„Ach bože! Charles to jistě neví!“ zvolala baronka k Lory.

Jeník vzpomněl, že ten Charles je von Hanold, mladý bratranec slečny

Lory, jenž někdy přicházel sem do společnosti a jenž se tolik zajímá o všeliké pamflety a skandální pražské historky.

„Pan von Hanold má někoho na vojně?“ zeptal se Jeník.

„Bratrance ze své strany, je rytmistrem u pluku Klenauova. Ale s námi není v příbuzenstvu.“

„Také von Hanold?“ zeptal se Held.

„Ano.“

Lory se neozvala ani slovem, jako by slyšela o neznámých; klidná však nebyla. Její zrak hleděl nejisté a jako by se vyhýbal v ten okamžik setkati se s pohledem Heldovým. Patrně se jí uvolnilo, když rada Slívka Hanoldy zamluvil, dokazuje ve svém optimismu, že je sice zle, ale ať nezapomenou na Rusa, jenž táhne na Moravu a užuž se blíží, a Karel arcikníže že pospíchá z Itálie na pomoc.

„A pak ta porážka Francouzů na moři,“ dodal s důrazem.

„U Trafalgaru?“ odrážel Jeník živě, „to, milý pane rado (mluvil po česku), Napoleonovi tady neuškodí a nám nepomůže.“

„Ale nadšení národa!“ namítal rada po německu, „četl jste, jak provolání účinkuje, dobrovolníci se hrnou, české myslivecké prapory zesílí arciknížete Ferdinanda.“

„Ale už pozdě, myslím!“

Škorpili se o vojnu, rozhodovali na bojištích, o armádách, jak a kam která. Doktor Held se tentokráte neúčastnil, jen poslouchal, a ještě dost roztržitě. To s tím Hanoldem rytmistrem jej překvapilo; byl by rád zvěděl víc a cítil i jakési znepokojení.

Lory sic nabyla brzo klidu, za hovoru obracela se k němu jako předtím, s tím úsměvem, s týmže výrazem jasna, jež cítila v jeho společnosti; a přece dost nevěřil a jako míhavý stín u vyjasnění vadila mu nejistota, proč to pohnutí barončino i Lořino, co ten rytmistr Hanold —

Již se o něm nezmínily a nikdo. Zůstali v hudbě, jak Lory starostně vzpomněla na koncert bratří Pixisů, jenž měl být pozejtří, že za těch válečných přístrachů nebude asi valná návštěva, že jistě nebude jako před třemi lety v konviktském sále, když Dusík koncertoval.

„Oh Dusík!“ povzdechla baronka nadšeně. „A jaký zjev, jaký krásný muž!“

„Ten si mohl dovolit tu novotu a postavit klavír napříč,“ rezonoval Jeník.

„Ten měl profil, ale ti naši hrdinové ulízaní, co to po něm dělají —“

„Profil, krásná tvář, ano,“ přisvědčoval Held, „ale především prsty. Dusíkový prsty, deset pěvců, znamenitých pěvců, každý zpíval.“

„A Pixis?“ zeptala se Lory.

„Petr, pianista? Dusík ovšem není, ale stojí za to odvážit se i v tento čas na jeho koncert. Kdo je přítel pravého umění,“ vyzýval žertovně, „nebude se bát a přijde.“

„To vás tam, pane doktore, uvidíme,“ přisvědčila Lory živě. „A tam snad zapomeneme na vojnu.“

„Nevím,“ Jeník zakroutil hlavou, „teď mohou každý okamžik dojít nové Jobovy zprávy.“ Vstal, maje se k odchodu.

„A tamten sbor v Tyrolsku, ti Klenauovi švališéři, myslíte, že jsou opravdu ztraceni?“ vzpomínala starostně baronka.

Doktor Held, jenž také vstal, ohlédl se na tuto otázku po Lory. Její obočí se zchmuřilo a pohlédla po tetě, jako by se divila.

„Paní baronko,“ odpovídal Jeník z Bratříc, „jak situace je, dle své zkušenosti řekl bych ano. Takové malé oddělení a nepřítel v přesile ze všech stran! Ti ubozí švališéři padnou jistě Francouzům do rukou!“

„Ubohý Hanold,“ povzdechla baronka. „Charlesovi to musíme hned oznámit, Lory.“

Lory mlčky přisvědčila.

Held rytíře Jeníka na kus vyprovodil. Když pak osaměl, hned se mu zamíhal ten stín. Snad že to nic není, uvažoval; Lory však klidnou nezůstala. Snad starší, bývalá známost s tím rytmistrem. Ach co – proč on, co je mu do toho.

U svého bytu zahlédl Tháma. Stál proti němu v tmavohnědém, dost sešlém kaputu, hladce vyholené, uvadlé tváře s vráskami u zapadlých očí. Čekal patrně, ale sám se o tom nezmínil, a Held jako by nepozoroval, jako by se náhodou setkali. Uvítal ho srdečně a vytýkal mu, cože ho dosud nenavštívil. Chtěl mu říci, že mu vzkázal po tchyni, ale včas se rozpomenul a podotekl jen, že už slyšel, že se zase vrátil.

„Vrátil, musil. Vojna.“

Thám musil nahoru a nedal se zváti. Usedli, hovořili; také o společnosti, od které Thám přišel do Prahy. Byl nějak ostýchavý, jako zaražený. Trpce se usmál na Heldovu otázku, jak se mu dařilo, uezasteskl však a jen řekl:

„Když člověk tolik toho pochoval —“

„A paní, je také v Praze? Mně, příteli, dovolejí tu otázku, není všetečná, ale z oučastenství, jak je teď?“

Thám hleděl okamžik do země, pak upřel zraky na doktora.

„Jak jsem teď řekl,“ trpce se usmál. „Je ticho, jako po funuse. Nic není, ale —,“ uvázl, náhle však, zrudnuv po spáncích, temně, zastřeným hlasem vyhrkl:

„Kdyby se ten člověk, vědí, zas ukázal, nevím. Žena je tak nerozumně, tak bláznivě – nu naštěstí – a jaké štěstí —,“ pohodil hlavou, „není tu, a my tu také dlouho nebudeme.“

Held ho v ten okamžik živěji politoval, že „o tom člověku“ nemá ani tušení, že je tak blízko. Než neřekl mu nic a jen se optal, co hodlá.

„Jak se ta bouřka jen poněkud utiší, půjdu zase ven, k aktérům, k nějaké tlupě. Tady pro mne nic není.“

„Snad by přec —“

„O ne, ne,“ odpověď zněla rychle, až podrážděně, „když dřív ne, jakpak teď. Co se mnou.“ Usmál se trpce a pohlédl po sobě, jako by chtěl na sebe ukázat.

Held neodvážil se v tomto dál, a proto obrátil: „Byl tu Věk.“

„Věk, tak,“ Thám opakoval zas apaticky. „Ten tomu ušel,“ dodal jako před se.

„Nechal jim nějaké psaní.“ Held rychle vstal a vkročil do vedlejšího pokoje, kdež Věkovu bankoceduli vložil do papíru, přidav k ní ještě dvě své, a složil vše a oplatkou zalepil jako psaní. Thám je přijal, hledě tázavě a nejisté na Helda. Prsty jeho ucítily, že to není obyčejný list, že v něm něco je. Held postřehl, jak Thámova ruka křečovitě sebou trhla a okamžik jako by váhal. Ale pak zastrčil psaní pod kabát do kapsy.

„Budou mu psát, vlastenče? Připíšou, prosím, mé pozdravení a díky. A jim taky má dika!“ Podal doktorovi ruku. Pak se již dlouho nezdržel; znovu potřásl Heldovou pravicí, když jej Held upřímně zval, aby zase brzo přišel a měl k němu všechnu důvěru. Ještě chvíli na něj s účastenstvím myslil. Připomínal si, jak vypadal před lety, statný, jiskrných zraků, svěží, první hrdina jeviště, a teď sešlý, před časem zestárlý herec, člověk teprva čtyřiceti let!

Hned odpoledne, jak Held přišel do nemocnice, zastavil se u Amlinga déle než jindy. Nemocný mladý herec pěkných kadeří, pohublý, vypadal unyle v své ubledlosti. Bylo mu lip a rád by už odtud, jak Heldovi řekl, že cítí dost síly. „Oh ne, to se vám zdá. Teď teprve se musíte sílit. Mějte ještě strpení.“ Vyložil mu také, nač by pospíchal, jaká je situace, že by se teď nikde neuchytil. Zapředl hovor o divadle a divadelních společnostech, zmínil se i o společnosti Viově, o Thámovi však ani slovem. Amling o ní věděl, ale myslil, že je dosud celá, pohromadě, že se potlouká kdesi v Plzeňsku nebo v těch končinách.

Held si tak zjistil, že k Amlingovi dosud nepronikla zpráva o jejím osudu, že tedy neví o Thámových. Pro jistotu požádal frátera, aby jemu, doktorovi, neopomenul oznámiti, když by někdo toho herce navštívil, a kdo to byl.

Když si pak ještě odbyl některé návštěvy u svých nemocných v městě a vracel se do svého bytu, již pozdě odpoledne, v samý soumrak, uviděl na Staré aleji, jak lidé stáli v skupinách, v houfcích, tu jak se v nové shlukovali, jak živě rokovali, jak někteří přes ulici chvátali, volajíce. Neobyčejný všude rozruch, prudké rozvlnění.

„Vídeň padla! Už se vzdala! Francouzové ji obsadili!“

„Francouzové mají Budějovice!“

„Už táhnou na Tábor!“

Tyto noviny zaslechl hned z kraje, a dál uděšeně si oznamovali, že netáhnou na Tábor, ale už na Prahu, Tábor že už mají, tam že drancují a kolem Tábora že hoří vesnice, Francouzové že vypalují —

Held setkal se s několika známými, kteří mu to také tak hlásili. Nechtěl věřit, že to není možná, o Vídni že by věřil, i o Budějovicích, když mají Francouzové Linec, ale že by byli už v Táboře —

„A jakpak ne!“ vykřikl zrovna zlostně kdosi, jenž Heldova slova zaslechl. „Jdou se podívat, jak už tady v Praze v kostelích pakují monstrance a überhaupt všecko, co je od zlata a od stříbra. A všude dělají skrejše —“

Několik kroků dále zaslechl, že v zemských deskách je, jako by hořelo, že ukládají knihy do beden, že už vozy čekají, desky že odvezou pryč —

To Helda zaleklo. Okamžik se rozmýšlel, pak rychle vyhledal povoz a vrátil se do nemocnice. Zašel k převorovi, uradil se s ním a dal potřebné rozkazy pro všechny případy, kdyby vlny náhlého strachu až sem dorazily a zachvátily okolí.

Stmívalo se, když se vracel. Mrazivý listopadový vítr vál temnými ulicemi, na jejichž rozích zmítaly se rudé plameny v olejových svítilnách. Mohl jeti rovnou do svého bytu, než pojednou, bez rozmýšlení zvolal na kočího: „Do Ječné ulice.“

Zarazil se, nač to poručil, že z náhlého zatoužení podívat se ke Skronským, že by tam i ted mohl za těch okolností, povědět jim, připravit je, nebo vědí-li, je baronka jistě strachy bez sebe.

Když dojeli na konec Spálené ulice, vůz náhle zarazil, až doktorem hrklo. Kočí trhal opratí, aby kůň couvl. Temný hluk pádných, rychlých kroků většího houfu se rychle blížil. Oddělení vojska táhlo chvatně ulicí těsně kolem vozu jako hlomozný mrak. Silueta důstojníka na koni nesla se v jeho čele a splývala nejrychleji v temnu.

Doktor Held jel za vojáky, kteří táhli vzhůru Dobytčím trhem, směrem ke Slovanům. Zarazil se, že snad nepřítel opravdu se blíží, že na velitelství dostali asi večer depeše, a proto narychlo vysílají tyto vojáky do vyšehradských bran, jež by byly první na ráně.

Vzrušeně poručil kočímu, aby jel rychle do Ječné ulice. Byla již v tuto chvíli pustá, v domech pořídku tu stojících sotvakde svítili, zahrady zality tmou. Held vyhlížel jen dům baronky Skronské. Čím více se blížil, tím více se rozpakoval vkročiti tam v tuto již pozdní chvíli, bez podstatné příčiny, jen s nejistými, nezaručenými novinami, plnými poplachu.

Rozhodoval se, že vstoupí, budou-li okna salónu osvětlena. Nebyla. V oknech průčelí tma, jen z jednoho v čele domu do zahrady obráceného linul zarudlý pruh do zčernalého pletiva korun u zahradní zdi. Held dal zastavit a zadíval se tam. Věděl, že tam Lořin pokoj. Jistě nic nevědí, nač jim kaliti noc. Slečna asi čte, snad Gessnera, nebo vzpomíná na toho rytmistra – A nehádal zcela klidně, bez záchvěvu žárlivosti; ano s jakýmsi úsměškem sám sobě – Ze zahrady se nesl hlasný šum, jak černé, jako vjed-no slité koruny zmítavě se u větru kolébaly.

Kočí na kozlíku se ohlížel, proč pán dal tu zastavit, co vyhlíží, nač čeká. Až pojednou se ozval:

„Otočit; do Panské ulice.“

Held na kus ještě pořád viděl Lořino ozářené okno ve tmě nad šumícími korunami pusté, černé zahrady. Doma přecházel chvíli pokojem, uvažuje, cože se tak rozjel, proč – Zakroutil sám hlavou nad sebou, zamrzel se, co myslí, snad že by se chtěl ženit, on – Nač sebe a jiné snad znepokojuje – A jen laškovat jako student, zahrávat si – Ne! A s ní, s Lory! Tak hodné, milé děvče – A má-li ji tak rád, aby kvůli ní rád se vzdal své volnosti, je-li tak zapálen? A baronka – a ten rytmistr —

Jitro hned ho připamatovalo na poplach večera, a prve ještě, nežli z domu vykročil. Posluhovačka přišla bez dechu, všechna vyděšená, co se děje, že všude uklízejí do skrejší, všecko, a nejvíc peníze i měděné, jak je proto zle o drobné, každý že minci schovává, každou kuprovou grešli, že není možná bankoceduli proměnit, žádný že jich nechce, ach hrůza,

Francouzi, už táhnou, a z kostelů všude že všecko sklízejí a schovávají, že prý taky odvezou sv. Jana, o Jezus! stříbrnou jeho truhlu, anděly a všechno, celý hrob, aby to Francouzi nepobrali —

Cestou do nemocnice doslýchal se Held doplňků, především že se včera nemýlil, že to oddělení vojáků táhlo opravdu na Vyšehrad, komandující Prahy že poručil hradit městské brány palisádami, kasy erární že se již odvezly a z monturních magacínů že se všecko již nakládá na vozy, že všecko odvezou jako sv. Jana a jeho hrob u Sv. Víta.

Viděl shon po ulicích, jak lidé chvátají s balíky, škatulemi, s bednami, mnozí jako splašení a vyjevení; vozíky a káry se vyrojily, mezi nimi hrčely dostavníky, fiakři, kteří neustávali křičeti své varovné „hó-op“, když nemohli místem dál chumlem lidu nebo hradbou kar, ručních vozíků a rojem křičících a hulákajících lidí při nich. Všude, na všech tvářích vzrušení a strach; pohled na to vlnění, na ten zmatený shon, místem zrovna bezhlavý, rozčiloval.

Doktor Held měl především starost o svou nemocnici. Přidal do kroku, a přece i v tom vzrušení připadalo mu, to že zítra sotva bude koncert bratří Pixisů, a bude-li, přijdou-li Skronských. Baronka sotva, ta je strachy asi od sebe, a Lory sama —

„Herr Doktor!“ volal kdosi za ním. Doktor Blumentritt, jeho známý ze salónu baronky Skronské, se za ním hnal. Čtyřicetiletý elegán byl spěchem a vzrušením zardělý, tmavohnědé, velké oči mu jen hořely. „Herr Doktor,“ volal, docházeje, „slyšel jste již,“ mluvil jenom německy, „co se děje —“

„Snad je mnoho přemrštěno.“

„Ne, ne, ještě hůř,“ smekl, utíral šátkem čelo, „brány již tarasí palisádami, račte vědět, děla se chystají, munice, všecko; obležení nás čeká – A patroly jezdí!“ vyhrkl.

„To není možná, nepřítel není přec tak nablízku.“

„Věřte, věřte! Moji dva písaři oba bydlí na Vyšehradě, a ti to viděli, oba, na vlastní oči. Z Vyšehradské brány jezdí patroly až za Lišku, račte vědět, až za hospodu Lišku —“

„Ach!“

„Račte věřit a zařiďte se podle toho, adieu, já musím —“ Nedořekl, co nebo kam musí, a chvátal dále, klobouk dosud v ruce, takže listopadový vítr foukal mu do úpravy vlasů á la Caracalla již dost pošramocené —

V nemocnici bylo všecko v pořádku. Když se Held vracel, potkal ve Spálené ulici rytíře z Bratříc.

„Nu, milý pane doktore!“ volal Jeník. „Utíkáte taky?“ žertoval i zlobil se. „Je to bezhlavost!“

„Nedivte se, pane barone —“

„Já se lidu nedivím, ale ti hlaváči! Pikety už posílají, brány tarasí —“ Mávl rukou. „To musí pobláznit.“

„Tedy není toho potřeba?“

„Takové nedozrálé přípravy! K smíchu! Ale to snad, pane doktor, nevědí,“ přimíchal česky. „Včera tu byl arcikníže Ferdinand, přijel od Plzně, od armády, na Hrad ani nejel, zůstal u Brunnera a dnes v noci jel zase zpátky. Hnou se od Plzně, potáhnou prý do jižních Čech proti Francouzům a Bavorům. Však už je taky načase! A střelčí patalión se čerstva sbírá, hlásí se jich dost, brzo už vytrhnou do pole. To je něco, ale takový jalový poplach – A zkazí nám asi koncert —,“ vzpomněl pojednou.

„Myslím také. Paní baronka Skronská se také asi polekala.“

„Jdu od ní. Polekala, a jak! Ujet chtěla, z Prahy pryč naráz, a kdyby nebylo slečny, a já také pomohl. Slečna z Prahy ne a ne —“

„To leknutí paní baronce asi neposlouží.“

„Nemají starost, je zdráva, nic jí není.“

Za tohoto hovoru, jak slyšel o Skronských, rozhodoval se doktor, že se tam přece podívá; ujištění však Jeníkovo vzalo mu všecku záminku. Přemohl se a nešel.

Mraky nad koncertem bratří Pixisů se již odpoledne trhaly. Na rozích zabělely se plakáty, na kterých švábskou literou, česky a německy, bylo hlášeno, aby se obyvatelstvo Prahy upokojilo, že nebezpečenství žádné nenastává, nepřítel že není v Táboře a že se neblíží, poplach že způsobila sběř jakási nevázaná, větším dílem z Bavorska, která probíhala krajem táborským, ta že strach na lidi pustila a přitom loupežila; francouzské vojsko samo že je daleko a netáhne na Prahu, a vojsko arciknížete Ferdinanda že se již proti němu hnulo a že Francouze s pomocí boží zadrží a zažene, pročež aby se všichni upokojili a spoléhali na ouřady, které by, když by nutno bylo, samy v pravý čas varovaly. Podepsán byl nejvyšší purkrabí hrabě Wallis.

To dobře účinkovalo i to, že zaražené již palisády u bran zase vytrhány a že přestaly všechny válečné přípravy. Následujícího dne se vyjasnilo, strašidlo nepřátelského vpádu se rozplynulo a leckdes už se smáli zvrácenostem a hloupostem, jež ze strachu spáchali, když se chtěli stěhovat nebo co všecko chtěli uklidit do skrýší. I těm vojenským přípravám se tu tam usmáli a Jeník z Bratříc rezonoval, že to hned včera povídal, jaká to byla splašenost, jaký nerozum.

Nejvíce posluchačů měl večer v Stavovském divadle před koncertem. Hlediště se nenaplnilo do posledního místa, nicméně byla návštěva po tom náhlém, divokém záchvatu slušná. Lóže skoro všechny plny. V jedné z nich seděla baronka Skronská s Lory. Baronka neměla mnoho chuti sem jet, ale Lory tolik žadonila, tak naléhavě, až rozčileně, také že slíbily doktoru Heldovi – Jindy by nebyla tak chtivá, uvažovala baronka, a sama by jistě navrhla z ohledu na její, barončino, včerejší rozčilení, aby raději zůstaly doma. Také se tentokráte déle, pečlivěji strojila a byla cestou, a když do divadla vstupovaly, nějak vzrušena, jako by poprvé do takové zábavy vcházela. Po lóžích se sotva rozhlédla, zato v parteru těkaly její zraky, a čím dále, jak se začátek blížil, zasmušileji, a ustávala v svém hovoru předtím tak živém.

„Je tu doktor Held?“ zeptala se pojednou baronka.

„Není, a řekl, že přijde, a sám tolik vyzýval —“ Znělo to až vyčítavě. Vtom sebou živě hnula.

„Je tu, právě přišel!“ hlásila radostně a začervenala se, jak se lekla, že tak netajené projevila svou radost.

Baronka dala k očím lorňon, nachýlila se, ale víc Lory si všímala i pak toho, že její zraky bloudí dolů, v jedno místo, k výraznému profilu doktora Helda, jenž stál v bělostném šátku na krku, v elegantním modrém fraku, jako by světa kolem nebylo, vnímaje mistrnou hru obou bratří.

Zato baronka Skronská naslouchala roztržitě. Lahodný proud tónů tříštil se jí o starostné myšlénky, jež se nenadále počaly rojit jako stihy. Všecky z dnešního pozorování; a hned jiné budily. Vzpomínala, jak Lory posledně naslouchala doktorově hře, s jakým zanícením, jak z něho očí nespouštěla. Myslila, že to všecko z hudebního entuziasmu. V ten okamžik začala tušit jiný toho zdroj – A četli a chtějí číst spolu Gessnera – Na rytmistra Lory nikdy nevzpomene, ani slovíčkem se o něm nezmíní. Že by snad doktor? Nezdálo se jí, jednání jeho bylo vždy správné, ale konečně —

Za delší přestávky přišel k nim do lóže. Baronka viděla, ze svého domnění ostřeji, jak Lory oživla, s jakým zájmem naslouchá jeho úsudkům o výkonech koncertistů. Vzpomněl také, jak bylo včera i dnes, chválil, že se dámy nelekaly a přišly.

„Čekaly jsme,“ řekla baronka tónem mírného, blahovolného pokárání, „že si v těch hrůzách na nás vzpomenete a přijdete.“

Held se omluvil, že již byl na cestě, nepověděl však, že dojel večer až k jejich domu, že hleděl do oken.

„Tedy dojdete k nám, zítra, doufám,“ zvala baronka, usmívajíc se, „to již bude možná klidněji pohovořit.“

Lory se zaradovala z tohoto pozvání, netušíc, že je teta učinila z náhlého, vážného rozhodnutí.