Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 19

Hýbl, nechav filosofie, dal se zapsati do školy inženýrské; ale ani k té nehořel nadšením a nevyseděl u rýsování všechny hodiny. Zapomínal na školu pro kroniky a jiné staročeské knihy, v nichž ležel nejraději. Studoval je, učil se mateřskému jazyku, učil po domech, aby ulevil nemajetnému otci, chodil do českých představení, kam ho srdce táhlo, do Expedice, na Starou rychtu. Poslední dobu zapadal tam i mimořádně, kvůli Thámovi.

Byl nadšen tím, že ho uviděl, že se seznámil se zakladatelem českého divadla, spisovatelem, hercem, o němž tolik slýchal a četl.

Hledal ho, i když viděl, že se mu leckdo vyhnul, zvláště když poznal, jaký to nešťastný člověk. Sedal s ním, naslouchal pobožně, když se Thám rozehřál a vzpomínal na první časy Thálie, na Boudu, na herce těch dob a vypravoval, střízlivý i když pití jej zmohlo a jazyk mu tuhl. Hýbl věděl, že Thám odejde z Prahy, ale před odjezdem Thám nepřišel na Starou rychtu. Před večerem zapadl náhodou jinam a pak už v té hospůdce ostal a nikdo by ho byl odtud nedobyl. Hýbl čekal i druhého dne, pak už začal pátrati v kruzích divadelních a záhy zvěděl, co se stalo, kterak Thám odešel sám, bez ženy.

Tak uslyšela celá Česká expedice, co se stalo, P. Vrba, všichni, tak také doktor Held, a ten pak i zevrubněji, když ho navštívila stará Butteauová. O poradu přišla, že ji kašel moří a dech, že nemůže spáti. Rozvzdychala se, roztesknila, ach bože, jak by spala, když ji to tak stíhá, když děti, však pan doktor jistě slyšel —

„Slyšel, dost jsem slyšel,“ vpadl Held zkrátka a mrače čelo, aby zarazil proud.

„Oh, nešťastné dítě —“

„To si dělá sama. Kde je paní dcera?“

„Až v Drážďanech, ale tam neostane, psala, že jsou na cestě do Lajpcíku.“

„S tím —“

„Ach ano, ráčej vyslechnout, když – ona —“

„Nemluvme o tom, paní. Omluvit se to nedá.“

„Prosím, když —“

„Já vím, já vím, Thám je všeho příčina, není-liž pravda —,“ Held se rozhorloval, „ale jsou také oni sama. To měla už kvůli nim, z ohledu na ně —“

„Ach, Herr Doktor, to ona zas Pauli – zlaté srdce, psala mně, krásně mi psala.“

„Ale nechá jich tak opuštěnou.“

„Ne, dokonce ne, psala mi, že si mne vezme, že musím za nimi, k nim, že mají místo, pěkné – to jest, že dostanou, je ale jisté, v Lajpcíku.“

„Odtud přišlo psaní?“

„Ne, z Drážďan psala dcera, že se chystají do Lajpcíku – chválí si —“

„A je šťastná.“

„Psala, že je, ó tuze.“ „A co muž!“

Butteauová se až lekla, jak prudce se doktor otázal. „Liběji odpustit —“

„Nechme toho, paní, ale uvidějí, že tu ostanou, že nepojedou nikam.“ Sedl a psal recept.

„Jsem pravda stará —“

„To by nevadilo, ale ten panák jich nebude chtít, a —,“ psal okamžik, pak se obrátil od pruhu papíru dost dlouhého, „nechci strašit —,“ prudký tón jeho se mírnil, „a oni za to, že dětem udělali všecko, všecko – no, nechci být prorokem – Tady je recept.“

Butteauová se vracela všecka zmatená, zaražená, nesouc si jen recept a ne „pomoc“, na kterou také pomýšlela, když se vydala k doktorovi, ale neodvážila se o ní ani šeptnout, když byl tak „zlý“, jistě kvůli tomu – kvůli Thámovi.

Častěji nežli kdy předtím vzplanula v tento masopustní čas okna domu baronky Skronské a dlouho do noci spočívaly tiché proudy zardělé záře v stromoví zasněžené velké zahrady. I veselé zvuky ztlumeně zaléhaly jednoho večera shora, menuet, deutsch, écossaise i lándler, to když baronka pořádala domácí ples.

Po něm hned druhého dne přišel doktor Blumentritt do kavárny U modrého hroznu a sháněl se po doktoru Heldovi. Nebyl tam, ale dočkal se ho, a jak spolu u stolku sami usedli, samý již večer, začal doktor Blumentritt hned o „hausbálu“ baronky Skronské; první, co chtěl vědět, byl-li tam doktor Held.

„Nebyl jsem.“

„Ale pozvali vás.“

„Ne —“

Úžas i radost bleskly očima doktora Blumentritta.

„Tak vida, tak je to pravda – oh, to už je jisté. Baronka nás přestala zvát; mne také nepozvala.“

„A proč?“

„Jen samí šlechtici tam byli – samá šlechta, třeba ne nejstarší.“

„Proč by najednou —“

„To on, von Hanold; to vyplnila baronka jen jeho přání, on se prý vyslovil, že baronka zve tolik nešlechticů.“

„A starého radu Slívku nepozvali?“

„Na bále nebyl, o večírku však ano, to přece nešlo.“

„Je to jisté?“

„Zdá se.“

„Ale já už tam nebyl zván, když vy jste ještě chodil.“

„Ach – A, to nechtěla baronka tak najednou.“

„Že by kvůli Hanoldovi – A vždyť ho baron Stentsch chválil, jaký je milý.“

„Jinak ano, aleje přec aristokrat a oficír, na nás se dívá, no —,“ doktor ukázal dlaní, jak zvysoka. „A co – slečna Lory?“

„Je asi ráda, že se vdá. Jmění žádné, to víte.“

„Tak se netrápí?“

„A proč?!“ divil se doktor. „Pro ni je to trefa. Už teď má jiné živobytí. Dosud byla jako v klášteře, víc doma, a společnosti málo, a ještě většinou stará, vyjma ovšem nás —,“ doktor se zasmál, „teď šum veselosti, šlitáže. Tuhle celá společnost jela na saních do Roztok, rytmistr to aranžoval. Slečna chodí také do domácích plesů a tuhle jsem ji viděl o prvním societátbálu. Slušelo jí to, strojí se znamenitě, teď jinak nežli dřív, baronka teď nešetří. No a vyhlídka na takový život, v bohatství, být samostatnou paní, a on jen hoří – Jen aby také vydržel a —“

„Co —“

„Aby karet nechal. Hrá, i v tom prudkém zamilování nezapomněl na karty. A tak jste, doktore, nebyl opravdu pozván?“

„Ne, ale že by ten pan Hanold už teď tak vystupoval a byl tak bezohledným, a že by baronka —“

„Prosím vás, stačí jen poznámka, úštěpek. A šel byste, kdyby vás pozvala?“

„Nestůně, a myslím, tak hned teď nebude —“ Held se usmál.

„Ach ne, nevykrucujte se. Já ne, já alespoň bych nešel.“

„Ne, ne, milý doktore, tam se už asi neuvidíme.“

Held po celý ten čas Lory ani nespatřil, až o druhém společenském plese, na který musil se podívat. Stál právě s rytířem Jeníkem, když šla kolem zavěšená v rámě rytmistra Hanolda, oděného v bělostné uniformě, šla, urostlá, jakoby vyšší, v dlouhých rukavicích nad lokte, v bílých šatech krátkého života, po módě hluboko vystřižených, krátkých, vzdutých rukávků, s kytičkou u pasu. A od pasu vpředu řídká řada kytiček až dolů, kdež třpytily se palmety vyšité kolem dokola při spodu šatů, zpod nichž probělávaly se nízké atlasové střevíčky. Kráčela svěže zardělá, oči se jí leskly, na rtech neurčitý úsměv, jak naslouchala statnému rytmistru, jehož sálavé oči ji jen hltaly.

Ale pak, jdouc kolem, jak zhlédly Helda (byl celý elegant, ale vážný), uletěl jí úsměv, v očích mžikl kmit náhlého, živého dojmu, leknutí i radosti. Setkaly se s jeho zrakem – ale jen pohled, kráčela dál, zas úsměv na rtech, k rytmistrovi vzhlédla, ale duch z jejích krásných očí byl jinde a nitro se dosud chvělo po náhlém, prudkém sevření —

Třetího dne potom dopoledne zašel Held k hraběnce Bubnové rodem Kolovratové, jejímž byl domácím lékařem. Když ji vyslechl, radu dal i lék předepsal, vykročil z budoáru a mířil salónem k předsíni. U jejích dveří setkal se s Lory, která právě vstoupila. Stanula proti němu překvapena; i on pozbyl klidu.

„Už se nemusíte vyhýbat —,“ řekla v svém vzrušení, nerozvažujíc, stržená příhodným okamžikem, a trpce se usmála.

„Kdybych se vyhýbal, slečno, stalo by se, jen kdybych byl donucen,“ řekl mírně, skoro měkce.

„Nucen?! A jak?“ Náhle jí problesklo, jaká ve všem asi souvislost, a zeptala se, mžikem se ohlédnuvši: „Co vám teta tenkráte pověděla, povězte, tenkráte jste nemohl říci —“

Váhal okamžik, pak odvětil:

„Měla strach o vaše štěstí – a já – jako bych snad překážel.“

„Řekla, že jsem,“ vpadla Lory prudce, než zarazivši se na okamžik, pokračovala temněji, s rezignací, „ale ne, nač už o tom mluvit – teta se již nemusí o mé štěstí bát, ani vy —,“ hořký úsměv zase pohnul jejími rty, „jsem zasnoubena – včera —,“ dodala chvatně. Usmívala se, ale hned přestala, jak Held změnil barvu, pobledl, zčervenal; okamžik stál nehnuté, pak jí podal ruku.

„Buďte šťastná!“ řekl vřele, ale temně, „šťastná! A já —“

Oči se jí náhle orosily, Held nedomluvil pohnutím. Ozvaly se kroky i hlas v předsíni. Lory chytla doktora za ruce, za obě ruce. Její se chvěly.

„Sbohem! Jděte! Sbohem —“

Šla kvapně k budoáru a Held vkročil do předsíně, kdež setkal se s baronkou Ehrenburkovou, rozmlouvající s hraběnčinou komornou. Jako ve snách vyšel ven.

XIX. F. VĚK NAJDE POMOCNÍKY

Starý Bílek plašil a strašil v Dobrušce zprávami, že v josefovské pevnosti vyvážejí děla na hradby, že chystají koše a fašiny a že shromažďují zásoby potravin a píce, jako by Francouzové měli užuž přitrhnout. To bylo právě, když Věk odjel s Vašíkem a pak do Prahy.

Pro ty Bílkovy noviny čekali v Dobrušce s dychtivostí, až Věk se vrátí, co přiveze z Prahy, tam že se jistě doví, je-li tak zle, že by Francouzové mohli vtrhnouti do Čech.

Věk přijev nemohl dobrušských sousedů nijak potěšiti. Pověděl, co slyšel i viděl, jak je s císařským vojskem v Bavořích zle. Pak přicházela rána za ranou: Ulm, kapitulace, ústup zbytku císařské armády i Rusů, opanování Lince, Vídně, vpád Francouzů do Čech – A v to vyzvání, aby se hlásili dobrovolně, kdož by chtěl bojovat, aby se dávali k „střelčím pataliónům“.

Přihlásil se ten onen v Dobrušce, v okolních městech a městečkách, a o všech se mluvilo jako o hrdinech. Také Pitku Jana, krejčovského tovaryše v Josefově, mezi nimi jmenovali, a Věk vyslechl tu zprávu o něm s účastenstvím. Mladý ten tovaryš byl čtenář a vlastenec, který ku Věkovi, před ohněm, kolikrát si přišel knížky vypůjčit, když se o Věkově bibliotéce dověděl od starého Bílka, jenž časem zašel do Josefova ku svým příbuzným.

Také Věk se tam rozjel, a to koncem listopadu za nevlídného, sychravého dne. Chtěl zkusit, zdali by nemohl dodávat do pevnosti plátna. Chodil dlouho od Pontia k Pilátu, nepochodil však. Ani s Pitkou se mu nedařilo. Myslil, že mešká ještě v Josefově, že mu bude moci dáti sbohem; ale mladého krejčího poslali už do Hradce k praporu. Věk, zdržev se až do pozdního odpoledne, vsedl do svého otevřeného vozíku, když se vzduch už protmíval prvním soumrakem.

Dojížděje ke hlavní stráži, zahlédl, že před ní právě zarazil kočár všechen zavřitý, obklopený četou švališérů na koních. Jezdci v bílých pláštích s vyhrnutými límci, zarudlí od ostrého větru, jenž foukal do té chvíle, měli palaše obnažené. Věk maně zarazil a zvědavě pozoroval jezdce i povoz, k němuž z hlavní stráže přišel důstojník s četou pěších vojáků plně vyzbrojených; promluviv s velitelem jízdné čety, přistoupil ke kočáru, a z toho pak vystoupil muž ve vojenském plášti, v klobouku napříč, jaké nosili vyšší důstojníci, ale hned zmizel Věkovu zraku, jak ho pěší vojáci s nasazenými bodáky těsně obstoupili a zaváděli na hlavní stráž. Jízdná četa odjela, těch několik diváků na pustém prostranství, jímž vítr poháněl kotoučky prachu, se rozešlo. Nikdo nevěděl, koho to přivezli a že ho přivezou, že se vše tak tiše a bez shonu odbylo.

„Nějaký onačejší zajatec,“ pomyslil si Věk, „těch asi mnoho nemají, proto —“ Ale zeptati se nebylo koho a ve bráně, kdež na okamžik zarazil, také nic nevěděli. Třetího dne přiběhl starý Bílek, drže v levé ruce červenou hlíněnku s prostou zahnutou troubelí, a již na prahu táhlého krámu, kde Věk vydával kováři pruty železa, volal jako u vyjevení:

„Víte-li, Františku, Mack, ta šelma, máme ho tu, v Josefově.“

„Snad —,“ vyhrkl Věk, „je to ten, jak jsem vám povídal.“

„Ba arci, předevčírem ho přivezli jako zločince. Je tu sestřin hoch z Josefova, ten to přines – Od Ulmu ho poslali, jako Macka, do Vídně, odtud do Brna, to ho zas před Francouzi uklízeli, a z Brna sem, také kvůli Francouzům.“

„Aby ho nanovo nezajali —,“ řekl Věk s úsměškem.

„To víte, to by chytli, toho si musí naši nechat!“ posmíval se staroch a vážně dodal:

„Aleje v areste, opravdu.“

„Kde —“

„Co je hlavní stráž, tam ho zavřeli, drží ho prý přísně, a tady bude prý taky souzen.“

„Však oni mu nic neudělají —,“ přidal umouněný kovář. „To by těch generálů musili pozavírat —“

„Affenberka nejdřív —,“ přiložil starý Bílek rozhorleně.

S Bílkem hovoříval Věk o veřejných věcech nejčastěji; zpráv měli pořídku, ale politizovali, vojnu řídili a přitom se časem zhádali. Věk doufal v Rusy, v jejich sílu a statečnost, Bílek se lekal Napoleona, to že je takový ferina a že má z pekla štěstí, ten že se i s Rusy vypořádá —

Po sv. Mikuláši mohl pak skutečně říci:

„Vidíte, Františku, co jsem povídal?“ Nezářil však, oči mu nesvítily, byl mrzut, že Bonapart Rusy i císařské spořádal, že ani dva proti němu nic nezmohli. To přišly první zprávy o bitvě u Austrlic, jak se vůbec říkalo, či u Slavkova, jak oni podle českých novin jmenovali. Z té noviny šel strach horších porážek a běd; v Josefově neustávali vyzbrojovati pevnost a doplňovati zásoby. Bylo jako jisté, že Francouzové přitrhnou, a Věk na Opočně zaslechl, že sbor Bernadottův už táhne do Čech, a ten že dorazí jistě k oběma pevnostem, k Hradci i Josefovu. A pojednou znenadání černý mrak jako by rozfoukl a jasné modro za ním —

Mír! Oznámili jej v kostele, vyhláškou na radnici v prvních dnech nového roku 1806. Oddechli si, že nepřivalí se nové zádavy a těžkosti, že ubude snad břemen, krvavých daní. Nový rok přinesl Věkovi novou funkci. Byl ustanoven za místního dozorce školního. Přijal ten úřad ne pro jméno, ale poněvadž uznával jeho důležitost a poněvadž chtěl v tom oboru nějak prospěti.

První starostí mu byla školní bibliotéka. Těžko nesl, že byla tak chudička, o několika málo knížkách, že v ní nebylo nic ani pro učitele ani pro žactvo. Sháněl, jak mohl, opatřil však jen skrovný řádek knih. Ze svého nemohl dáti skoro nic. Jeho velká bibliotéka zašla v plamenech a zříditi novou nebylo na ten čas možná. A kdyby i mohl, neshledal by patřičných spisů pro malé čtenáře i jejich pěstouny.

Pociťoval tu bídu, co všechno schází, co by se mělo složit a vydat. Bude-li dost pracovníků, bude-li, kdo by to vydal. A němčina zevšad doráží proudem, valem, skulinami, všude, odevšad jako velká voda, proti kteréž není obrany. Někdy už mu bylo, jako by měl v malomyslnosti spustit ruce a nechati všeho, že to je marné úsilí, marný zápas brániti se té zátopě.

V ten čas málo apoštoloval pro českou knihu. Jemu samému na ni nezbývalo a jiným ještě méně, když po tom ohni nechtěl se nedostatek hnout z nejednoho příbytku, jindy i zámožného. A kdo z toho bahna se jen trochu zvedal a dobýval, toho zase srazily vojna, daně a divné přirážky —

Věk pracoval do únavy v obchodě, staral se o pole, sháněl peníze, aby řádně mohl platit úroky ze svých dluhů a aby také alespoň částkou je umořil. Dosud se mu však málo dařilo při veškeré klopotě své i ženy své. Snažil se, aby si plátny pomohl, sháněje odbyt, kde jen možná. Připravoval také větší zásilku jemných bílých pláten do Prahy, jak jej Held k tomu vybídl.

O tom po svém návratu neměl za dlouhý čas žádných zpráv. Held nepsal, a nikdo, vyjma pátera Vrbu. Ten poslal k Novému roku list plný přání i plný stesků. Naříkal, že nemohl pro tu válečnou fúrii rok ven za bránu ani na krok, že neodbyl ani knížečky. Nezoufal však, těše se, že když ten žádaný mír nastal a dá-li pánbůh zdraví, že se opět vypraví do světa. A také aby pánbůh dal, aby ten šlechetný vlastenec p. Kramerius byl zdravější, za to že by se všichni Cechové měli modlit.

„Ještě ten aby —,“ povzdechl v duchu Věk; a vtom se lekl, když dále četl, co se stalo s Thámem, že mu žena utekla a že on sám z Prahy zmizel.

„Je ztracen, konec, konec!“ pomyslil smutně Věk, a jako ze mhy se mu zase vynořilo, jak před léty viděl Tháma a Paulu, on sám nešťastný, těžko raněný milovník, v rozvalinách Nového hradu v kunratickém lese, v pusté hradní komnatce, ve výklenku okna s rozbitou kružbou, jak Thám k Paule se klonil a horoucně, tlumeně k ní mluvil a ona jak k němu oddaně, zaníceně vzhlédla, jak ji políbil a líbal a ona jak v sladkém opojení se o něj opřela. A tečí – Ostatek listu přelétl v tu chvíli nepozorně.

Veselejší listy docházely občas z Litomyšle od Vašíka. Psal hned, jak dojel, jak mu Věková uložila, aby nebyla dlouho v starostech. Vypsal cestu, jak se mu jelo, jak je u „babičky“, co tetky, že je všechno při starém, jen ten pan páter Kornel, pantáta že o něm ví, že se snad dostane ze Strážnice do Benešova. Z gymnasia oznámil Vašík velikou změnu, že již nebude v třídě jeden profesor na všecko, ale že budou mít od letoška kolik profesorů, na náboženství zvláštního profesora, také na latinu, na matematiku, na každý „zástoj“, jak Vašík psal, znaje ten terminus od Věka samého. Vašík si liboval, že mají skoro samé hodné profesory, ale privát že ostane, z latiny, to že musí chodit, letos ještě, napřesrok že si troufá projít i bez něho.

Vašík také připsal, zdali se doma pamatují na Václava Vytlačila, truhlářského tovaryše, jak o něm doma vypravoval, jaké měl pro vojnu nesnáze a jak mu maminka umřela, tak že jim o něm dává vědomost, že už není v Chrudimi, nýbrž že se vydal do světa, na vandr, pro jistotu a snad také ze zármutku, jak tetička Máli povídala.

Věk na Vašíka neplatil svým příbuzným tolik, jako by musil jinde, ale v ten těžký čas cítil i toto vydání. Bylo jako po velké bouři, když rachot a hřímání zmlknou, ale po nebi honí se a kupí černé mraky. Mír byl prohlášen, v sousedství však se silně kabonilo a chystalo na nové bouře. A doma skoro žádné úlevy. Drahota jen o znání polevila, daně neklesaly, výdělky byly malé a bankocedulí přibývalo jako listí na podzim. Zlato zmizelo, stříbro sotvakdy se blesklo na dřevě pultu nebo v rukou kupujících, a kde je měli nebo zlato v domácnosti nebo v kostelích jako náčiní nebo nádoby, musili z nich platiti novou daň, za puncování. Všude šustěl jen papír bankocedulí a pořád se tiskly nové ve Vídni, i tajně. Spousta falešných proběhla tím proudem a budila strach i zarážela obchod. Počátkem června pověsili v Praze za Novou branou tři falšíře bankocedulí, mezi nimi jedenasedmdesátiletého starce Mikuláše Ferdra.

Věk přišel s číslem Krameriových novin tuto popravu oznamujícím schválně k starému Bílkovi. Ten, pokuřuje z krátké hlíněnky, sedě za stavením pod jabloní, mlčky naslouchal, ale pak, jak Věk dočetl, vytrhl dýmku ze zapadlých úst a přísně vyhrkl:

„Patří jim to.“

„Ale nic to nebude plátno,“ Věk mávl rukou, v níž držel číslo novin. „Chyba je jinde. Celé hospodářství je špatné. Kam to povede, když budou ve Vídni pořád peníze tisknout a tisknout! Těch nefundovaných bankocedulí je až hrůza, jistě za kolik set miliónů!“

„Uh, uh!“ Bílek třepal dýmčičkou.

„Pak se má člověk hrabat. Není možná, a kam to povede! Praskne to všecko, a kdo to odnese!“

Věk si u Bílka častěji posteskl ve svých obchodních starostech a politizoval s ním. Jednati bylo pořád o čem dost. O to se jim Napoleon staral. Starý Bílek se ho bál víc a víc, ale se strachem rostl i respekt i úžas.

„Ne, ne, Františku,“ opakoval, když se dočetli, že zase skácel nějaký trůn a daroval někomu ze svého příbuzenstva korunu, jako v Neapolsku, v Holandsku, nebo když Německem točil a míchal – „ne, ne, když to uvážíte! Přece jen taky sprosťák, ze sprostného rodu, a tohle, takhle, to je co říct, koruny rozdávat jako jablka.“

V srpnu, o žních, zastavil se Věk jednou odpoledne u Bílka na mezi, když svačil ve stínu šípkového keře, kde kolem na parném slunci mateřídouška dýchala silnější vůní.

„Tak medle sousede, máme teď o jedno c míň —“

„O jaké c! Copak jsem muzikant?“ divil se Bílek.

„No, teď se psalo cis. a cis. král., c. a c. k., a teď se bude psát jen cis. král., c.k.“

„Jak to!“

„To c, císařství německé nebo římské, je pryč. Panovník se vzdal toho titulu. Tak se bude psát jen císař rakouský.“

„A král český. A vidíte, Františku, to zase on, Bonapart, to je skrz něj; a myslíte, že bude mít už dost? Ó ba ne! Věřte mně, ten se dostane ještě sem a pojede třeba touhle mezí.“

„Ale dřív polkne Prušáka —,“ řekl Věk, usmívaje se věštbě starého souseda. „Na toho má chuť, s tím bude vojna.“

Slyšeli pak i četli o ní, o strašlivé porážce Prusů u Jeny, koncem října, kdy bylo vagací namále a Vašík se zase chystal do Litomyšle. Přijel týden před sv. Bartolomějem už po žních, jak vagace začínaly; jejich šest neděl pak ubíhalo jako voda na potoce, a mile, doma u maminky, v polích, na zahradě u sestry Lidušky, jíž nanovo musil vypravovat o Emánkovi kostlivci, je-li ještě v mandli, jak vypadá a bojí-li se ho ještě. Liduška v ten čas vychodila školu, dívčinka dvanáctiletá, štíhlá, útlých ramínek, tváře svěží jako jablíčko, jíž pěkně slušely dva rulíčky tmavých vlasů barevným tkalounem svázané.

Hbitě četla, hbitě počítala, pěkně psala, chodilať do školy stále, nevynechávala jako jiné, nesměla, a chodila déle. Uměla víc, nežli se na děvčeti žádalo, i zpívala pěkně, majíc výborný sluch a jasný, milý hlásek, takže ji regenschori už na kůr zval; jen němčina jí ještě scházela. A tu měla znát jako městská dívka, z rodiny tak vážené. Už to tenkrát žádal způsob a Věková, která sama německy neuměla, nebránila z těch ohledů. Věk pak přisvědčil více z praktických důvodů, když němčina tak všude panuje i v obchodě, že by se i děvčeti dobře hodila.

Psal do Králík, kde už nebožtík otec měl obchodní spojení, a hned na první list se zdařilo. Kralický kupec, jehož se Věk ptal po nějakém místě, sám nabídl svého synka „na handl“, že by rád, aby se hoch česky naučil, a tak aby si děti vyměnili.

Lidka byla do té chvíle jako motýlek, jako bezstarostné ptáče. Ale z toho psaní „z Němec“ padla starost, tíseň do mladé duše, kterou tížila, i když usínala, i když na ni nemyslila. A rostla a s ní strach z neznámého místa, z nového života mezi lidmi, kteří jinak mluví a jimž není rozumět, a rostl, jak čas se schyloval.

Po sv. Václavu přijel německý kupec z Králík. Lidka se lekla, když jeho vůz zarazil u podsíně jejich domu, jak lezl z vozu v límcovém plášti, v kastorovém klobouku a za ním hoch červených, plných tváří, v brslenkách a beraničce. Složili mu truhličku, tmavou, bez kvítku, a druhý den ráno vynesli na týž vůz její truhličku květovanou, plnou bílého krásného prádla i šatstva a jablek z jejich zahrady.

Bylo pláče, již večer a ještě víc ráno před odjezdem; v to ozvala se mnohá rada i naučení Věkovo, i útěcha, kterouž Věková konejšila svou dcerku, ale se srdcem sevřeným a s očima plnýma slz. Liduška v čepečku, v teplé kacabajce odjela s německým pantátou za krásného jitra, kdy žloutnoucí listí svítilo jako zlato a kdy z něho tím svěžeji a sytěji zardívaly se růžence jablek. Ale ona pro slzy neviděla.

V neděli poté měli Věkovi nenadálou návštěvu. Michal Patrčka, „Michálek“, jak mu Věk říkával, když mu jako chlapci půjčoval knihy, přišel ze Solnice. Od ohně v Dobrušce, kdy k nim Patrčka přichvátal s pomocí, ho neviděli. Dvacetiletý nyní zdál se mužnější nežli tenkrát. Slušelo mu, byl hezký, urostlý mladík a vypadal nějak švihácky v otáhlém hnědém kabátě úzkých rukávů, límce na prsou divně vykrojeného, v úzkých nohavicích a holínkových botách. Ale chvílemi zamžoural, jako tenkráte, zrak se mu nepolepšil, a ruce měl také jako dřív červené. Byl za kupeckého mládence v Kostelci nad Orlicí až do minulé neděle, kdy se vrátil, aby řídil otcův krám v Solnici.

Věk ho rád viděl, maje k němu sympatii, zvláště od té doby, co Michal, jenž tak toužil po studiu, musil z přísné vůle otcovy do krámu za pult. Viděl ho rád, zvláště když se přesvědčil, jaký je mladý Patrčka uvědomělý vlastenec a jaký čtenář. Věděl o všem, co českého vyšlo, leccos si už také opatřil, nové knížky i staročeské. S nadšením zvláště mluvil o nejnovější, kterou z francouzského přeložil litoměřický profesor Josef Jungmann, Atalla čili Láska dvou divochů na poušti. Než to nepověděl, jak si nad tím čtením zaslzel, a nedovedl vyjádřit, jak byl jako opojen jakousi vůní zvláštní, novou, jež vanula z díla, z jeho slohu a také i z řeči překladu, v němž bylo tolik nových, pěkných slov —

Věk podal mu tři sešity časopisu Hlasatele, jejž Jan Nejedlý toho roku začal vydávati. Patrčka sáhl po něm jako hladový (slyšel už o něm) a dychtivě se probíral obsahem. Nad čím užasl, byla hudební příloha druhého sešitu, skladba Vitásková na slova Nejedlého Píseň žalostná na smrt milenky. To bylo něco vzácného, panského! Nevěděl, nač se dřív podívat, na který článek, na kterou báseň, přehlížel, obracel, až u článku Umění přirozených věcí aneb Fyzyka zapomněl převrátit list. Věk usmívaje se nabídl, že mu Hlasatele půjčí.

„Ne, ne, dika, to si opatřím sám, takovéhle čtení – fyzika – to si už dávno přeju, slýchal jsem o tom, a tuze rád mám čtení o přirozených věcech a divných instrumentech a takových.“

Hned si opisoval z modrošedé obálky, kde bylo návěští, že se předplácí u vydavatele a také u pana V. Krameria, v Litoměřicích u pana profesora Jungmanna, v Prešpurku u p. prof. Palkoviče a v Jaroměři u pana Václava Exnera, knihaře a měšťana. To bylo kromě Král. Hradce a Litoměřic jediné město v celém království, kde byl sběratel. A tam měli z Dobrušky i ze Solnice nejblíž.

Patrčka, opisuje si adresu, těšil se už, to že bude čtení teď na podzimní večery.

„A pane Věk,“ začal pojednou ostýchavě, „dali mně po ohni tu latinskou knihu, Virgilia – Já už začnu v ní brzo číst.“

„Jakže!“

„Já se už celý rok učím latinsky.“

„As kým!“

„Sám, večer – a teď teprve budu.“

„A co pantáta —“

„No,“ Patrčka zamžoural a usmál se, „nebude nic vědět, nesmí. Když on —,“ a zvážněl.

„Ó mladý vlastenče, rozumím jim, sám jsem toho zkušený —,“ poklepal mu na rameno. „A kdybych mohl něčím posloužit, s radostí.“

Patrčka pohledl mu do očí, okamžik mlčel, jako by váhal, má-li říci, ale pak jen poděkoval, smlčev své druhé tajemství, že už také spisuje, že v komůrce večer skládá básně.

Věk, jejž ta návštěva zrovna osvěžila, vyprovodil mladého Patrčku na kus cesty. Zval ho srdečně, aby zas přišel, a povzbuzoval, když si Patrčka postěžoval, že se mu doma i smějí pro jeho vlastenství, páni od úřadu, purkmistr a zvlášť vrchní, takový hlupák, ti že by zasloužili —

Přede Všemi svatými vypravil se Věk na cestu s Vašíkem. Udělal to jako loni; synka dovezl na půl cesty, sám jel z Mýta do Prahy s vozem naloženým samým plátnem. Vašík se zas smutně loučil jak s matkou, tak poté s otcem, ale netrápilo ho již jako loni, že musí do Litomyšle sám. Viděl o prázdninách, jak je, jak je zle o každý groš, jak jsou malé výdělky, všiml si i toho i pochopil také, že otec chce ušetřit času i peněz. A čekali ho „babička“ i tety, kamarádi, Kamberských Karlík —

Věk měl do Prahy cestu volnější a klidnější. Hluk válečný přestal, veseleji však nebylo. Všude tíseň a stísněnost, všude stesky na daně, drahotu, nedostatek i špatné peníze.

Tentokráte navštívil Věk nejprve Helda, aby se mu ohlásil, že přivezl tajemná plátna, aby si vyžádal adresy, jak posledně slíbil. Held ho přijal rád a přátelsky jako jindy a napsal mu adresy i doporučení do bohatých domů, kdež byl lékařem. Věk nepostřehl ani stín v jeho tváři, v jeho očích; tou dobou byl už klidný po tom, čeho zažil od loňské zimy do jara.

Held nespatřil Lory od té doby, co ji potkal v salóně hraběnky Bubnové. Hned po velikonocích měla svatbu s rytmistrem von Hanoldem a hned po svatbě odjela s mužem na jeho panství. Baronka Skronská je provázela, ne však nadlouho, a usadila se pak na svém panstvíčku. Hanoldovi zůstali na venkově přes léto, na podzim zajeli do Vídně.

Poslední setkání s Lory, jež bylo i rozloučením, dojalo Helda hluboce. Nemohl na ně zapomenouti. V duši ozývala se mu Lořina teskná slova, třesoucí se hlas, jak mu dala sbohem, starostně vzpomínal, bude-li šťastna, tj. nebude-li nešťastna. To, co slyšel od Jeníka i od doktora Blumentritta o ryt-mistrovi, jak je vznětlivý a prudký, ale také nestálý, a jaký je hráč – ó hráč, vzbuzovalo starost. On tak prudký a Lory tak jemného cítění, tak ušlechtilá. Cítil výčitku, jako by nebyl bez viny, byl sám s sebou nespokojen, ač si vymlouval a se omlouval, že jinak nemohl jednat a že by jinak asi nebylo, kdyby ji i vášnivě miloval. Těžký, rozrušující bol ho neskličoval. Teskno mu bylo a Lory líto. S účastenstvím vroucího přátelství zvídal, jak s ní je. Sám se úzkostlivě tajil; a čas i námaha povolání mírnily první prudké dojmy. Věk na něm nepostřehl žádné změny.

Když jej třetího dne zase navštívil, aby mu poděkoval za rekomendaci, jež mu znamenitě posloužila, zeptal se také na Tháma, oznamuje zároveň, co mu Kramerius v Expedici pověděl, že se Thám potlouká se společností kdesi v Rakousích, pan Hýbl že s tím onehdy přišel, že to mezi divadelníky vyzvěděl.

„Myslím, že Tháma už asi neuvidíme,“ řekl Held, kaboně čelo „je ztracený člověk. Alkoholik, sešlý tak i tak, rozumíš, a tohle nadto. Ubohý člověk.“

„Co Thámová —“

„Je s tím Amlingem, někde v Sasku. Stará je tu. Myslela, že pojede za dcerou, ale takový chlap aby si bral ještě starou; jistě vyžene mladou, až ho omrzí. Je to bída. Škoda Tháma, co mohl ještě vykonat!“

Věk tenkráte P. Vrbu nenavštívil. Pospíchal domů a od Helda zvěděl, že starý kaplan zase leží, „mravenci“ že ho porazili, ten kuchař, starý Ceypek, že mu posluhuje.

„Taky s ním hrá v karty, když mu trochu odtrne; ale to chudák asi zkusí, když pan páter bývá mrzutý. V létě s knížkami nechodil, a to ho trápí. Sic byl na Poděbradsku, u Vaváka se stavil, ale jinak zle naříkal a nadával jakubínům a tomu z nich nejhoršímu.“

„To je Napoleon,“ vysvětloval Held, usmívaje se, „pan páter se zlobí, že kdyby nebylo Napoleona —“

„Z vojny je to všecko,“ přisvědčoval Věk. „Jak by teď lidé kupovali knihy! Vím to; sám také nic nepořídím. Ale na tu bídu se dost vydává. Největší radost máme z Hlasatele p. Nejedlého. Doktore!“ vzpomněl pojednou, „je tam také kompozice od Vitáska – To bys měl také; rozumíš?“

Held se usmál a jen řekl:

„Co není, může být.“

Té odpovědi porozuměl Věk až za nějaký týden, první dny prosince, když došel čtvrtý a poslední díl toho ročníku Hlasatele, jenž přinesl také hudební přílohu, nápěv s průvodem k písni J. Nejedlého Ó jak blaze živ jsem býval, rozkoš svatou z mládí míval, když jsem děvčat nepoznal! Nad horní linkou četl Věk: „Hudba od Jana Helda.“

Ach, to již bylo napsáno, když jej pobízel, aby také skládal; proto Held se jen usmíval a řekl, že co není, může být. Těšilo ho, že přítel, pořád jenom na němčinu odkázaný, skládal na česká slova; ještě toho dne navečer došel si do školy, aby píseň zazpíval a průvod zahrál. Sám dosud klavíru neměl. Skladba se mu líbila, příchylnost k příteli pomohla práci povznášet, a když se vrátil, zazpíval píseň i ženě.

„Co tak naříká!“ řekla s úsměvem. „Vzdychá samou láskou, je zamilovaný.“

„Ach, on, doktor! Ten by se zasmál, kdybys mu to řekla.“