Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 20

„Copak se doktor nemůže zamilovat?! A proč by to skládal?“

„To jen melodii, slova jsou od jiného, od Nejedlého.“

„Proč si tedy vybral zrovna tohle skládání?“

„Hm, snad ho Nejedlý o to požádal.“

„A sám rád udělal.“

„No, zeptám se ho,“ zažertoval Věk.

„Když se ti už nevyznal – Ale,“ vzpomněla, „cos byl ve škole, stavil se v krámě kostelník, povídal, že budeme mít nového kaplana, že už přijede.“

„Však už je čas. Odkud —“

„To neříkal, ale že prý se farář už nemůže dočkat; toť, když musí teď v tenhle čas do vsí.“

„Čas nečas, on kdyby vůbec nemusil. Lenošit, to ano, ani do školy nechodí, jak by měl, a s učitelem jedná jako – Jen aby ten kaplan byl lepší —“

Věk, když chodil po tkalcích ve vesnicích výš v horách, zkoušel té zimy dost a dost. Nemrzlo, ač Všech svatých dávno minulo; pořád jen zátopy husté, bílé mlhy, v níž tonuly dol i stráň, a deště, lijáky nebo plískanice sněhu a vody.

Za takového škaredého dne dojel k dobrušské faře prostý zavřitý kočár. Bylo před samým polednem, a již za chvíli věděli u Věků v krámě, že přijel ten nový kaplan, mladý prý, letos vysvěcený. Po svačině přišel sám, v černém šosatém kabátě úzkých rukávů, ve vysokých botách blýsknavých holení, nevelký, mladý, asi pětadvacíti let, červený, plných tváří, černých kudrnatých vlasů, složitý, ramenatý.

Věk nebyl v krámě, ale jak zaslechl cizí, jadrný hlas, vyšel ven.

„Vlastenče, jdu se k nim ohlásit,“ mluvil kaplan rychle, „jsem —“

„Ach, pro pána krále! Pan Ziegler! Vlastenče!“

„Pamatují se na mne!“ Smál se, ruce podával, ruce tiskl. „Pozdrav pánbůh!“ Věk vedl hosta do bytu a host cestou rychle pokračoval, že je rád, že se zrovna sem dostal na první štaci; divil se, že ho Věk hned poznal, to že jsou dvě leta, co se viděli, tenkráte, když Věk navštívil nebožtíka profesora Vydru —

Usedli (Věková potěšená i poctěná návštěvou, přinesla úctu), vzpomínali na Vydru, na P. Vrbu, a než se nadáli, přikradlo se šero. Věk nedbaje vstal a sáhl po knize, po Hlasateli na okně ležícím, a nic neříkaje, hledal, hledal, v prvním svazku, až našel i ukázal na nadpis jednoho zyčlánků: „Rozmlouvání mezi Dyogenem a Alexandrem o marnosti slávy a pozemských statků“ – a pak podpis „J. Z-r.“

„Neznají to, velebný pane?“ ptal se s úsměvem.

„I znám. Ale taková maličkost, takové cvičení!“

„Ale řeči jadrné; jako z Veleslavína. Mám radost, a vivant sequentes!“

Věková přinesla svíčku. Kaplan chtěl vstát, že už pozdě, ale zůstal a zapomněl na faru, jak se rozhovořili o Praze, když uslyšel od Věka, že má Kramerius teď ještě větší pohodlí i s Expedicí i s bytem, co se přestěhoval, a to že prý byla radost, když se vlastenci sešli zase v staré Expedici, jak tam dříve chodívali, P. Vrba prý třepal prstem.

„A jistě řekl: ‚Neumřela, neumřela – ’,“ doplnil kaplan. „No, pánbůh dej, aby se mu vyplnilo, a to, co mně prorokoval, taky,“ přidal vesele.

„Co?“

„Že budu v Chrudimi děkanem.“ Ziegler vypravoval vděčně a s uznáním, jak před lety, když putoval jako chudý student poprvé do Prahy, – setkal se s P. Vrbou v Českém Brodě a jak mu pan páter pomohl sám penězi i svou rekomendací, tou že nejvíc, u Krameria, to že mu bylo jako klíč i branka.

„No, kaplanem už jsou, a toho děkanství se mohou také dočkat.“

„Pan páter Vrba mně to zas opakoval, když jsem psal, že budu vysvěcen.“

Do příchodu pátera Zieglera Věk se nikdy nestavil na faře. S farářem neměl sice žádných bojů, ale přece jako by k sobě měli daleko. Farář viděl v něm kus frajmaura, a Věk nezapomněl opočenské příhody, jak bylo s vrchním; také dobře věděl, že není faráři po chuti jako školní dozorce, zvláště co za hovoru jednou před školou nadhodil, že se děti tuze moří učením zpaměti, toho že je příliš a že nic z něho není. Farář zčervenal, ucítiv, kam bije, a odsekl, že s ouřadem rozum vždycky neroste, že kdo chce mluvit o škole, musí mít zkušenost, to že je hlavní věc, ne něco z knih vyčteného, taková pára —

Pátera Zieglera varoval, když přijel a Věka hned první den navštívil, ať se má na pozoru, ten kupec že je takový frajgajst. Kaplan však Věka hradil, že je správný muž a vlastenec, že ho mají ve vážnosti v Praze i kněží, jako páter Vrba i Faustin Procházka, ředitel gymnasií. S radostí pak vítal Věka, když přišel k němu na faru. Věk, jak vstoupil, ptal se polo žertem, polo vážně, nebude-li panu faráři nemilo, když on sem přichází.

„Ale nechají ho – bručí, bručí, no ať, je ze starého vydání. Prosím, jen dál a často, vlastenče, a často. Kdybychom se my neměli snášet! A kdybychom se v něčem nesrovnávali – no, filosofie a teologie nejsou vždycky sestry,“ usmál se. „Každý podle svého svědomí. Z naší strany se také chybovalo, a chyba to zapírat. A na leccos už se dnešního dne jinak hledí,“ kaplan se rozehříval, „obzvláště ohledně naší historie. Tadyhle,“ došli k velkému regálu plnému knih a knížek, starých, hrubých, namnoze u vepřovici vázaných, i tenkých v módních deskách s červenými štítky na hřbetě, a také ještě nevázaných „dole to jsou samé staročeské a ty řady výš jsou nové, všecko od začátku, to jest, co vyšlo od konce minulého století až po naše dny. To je má radost.“

„Že to tak sehnali —“

„Něco jsem dostal, ostatek koupil. Nekouřím, nešňupu,“ kaplanovy trnkové oči se jen smály, „a tak vrazím všecko do knih, hlavně našich.“

„I hebrejských a chaldejských, vím, p. páter Vrba mi vypravoval, a do ruských také.“

„A ještě mám milenky, tadyhle —,“ ukázal na hodiny, jež visely, dvoje na zdi, třetí u dveří a čtvrté mezi okny. „Všiml jsem si hned, jak jsem vstoupil.“

„Hodiny jsou má radost; však myslím, že si tu ještě nějaké pořídím, nějaké staré nebo zvláštní; a pak se ještě na něco těším —“

„Nač, velebný pane?“

„Posílají tady ze vsí duchovnímu vůz nebo koně?“

„Víc koně, zvlášť tady do hor.“

„To jsem rád, to já budu chtít všude na pěším koni, já rád jezdím. Až budu tím děkanem,“ pohladil kudrnatou hlavu a smál se, „pořídím si vraníka.“

„A to až budou děkanem, budou raději sedět na kanapi, budou mít břicho,“ žertoval Věk.

„Oh, oh,“ kaplan se zasmál jadrným svým smíchem, „nesmím tedy bumbat a papat.“

„Tady ano, tady asi neztloustnou —“

Hned prvního dne si porozuměli a cítili, že budou přáteli. Rozdíl let nepřekážel, ani různá přesvědčení ve věcech náboženských. Mladý kaplan byl kněz svobodomyslný, jemuž výklady na pražské filosofii a styky s muži, nadšenými pro ideu osvěty a pokroku, vyjasnily duševní zrak a nedaly, aby se zchmuřil tvrdou nesnášenlivostí nebo ztupl vášnivou, bezohlednou horlivostí.

Co nejmocněji je sblížila láska k poníženému národu, k jeho potlačovanému jazyku. Jí cítili stejné pohnutí pro vše vlastenecké, stejnou „citedlnost“; v ní je družilo vědomí, že jsou členy té družiny, která pracuje o zachování a povznesení mateřské řeči. V té lásce byli stejně shovívaví ku všemu domácímu, v ní stejná radost z každé nové knihy, z každého na jejich víru vlastenskou obráceného.

Věk neměl v Dobrušce do té chvíle nikoho uvědomělejšího a vnímavějšího nad starého Bílka; ale hovory s ním měly nevelký okruh maloměstských politiků. Věk cítíval, že zapadá. Nebylo podnětů, mládí minulo, známosti z pražských studií vybledly, nebyly, leda jen ve vzpomínkách, jako suchý, vyrudlý květ v knize. O Hněvkovském náhodou se loňského roku doslechl, že se před rokem dostal za radního do svého rodiště, do Žebráka, a že se tam, už skoro čtyřicetiletý, oženil. O jiných přátelích a kolezích ani nevěděl —

Jindy mu bývalo líto, že všecky svazky z mládí povolily i zpřetrhaly se. Teď už nikoho nevyhledával a schválně se nepřeptával. Byl jen své rodiny, jí žil, svému hospodářství a obchodu. Poslední dobou ochaboval už i ve vlastenském snažení. Malátněl, když vlastní starosti těžko doléhaly a když přicházely chvíle trudných úvah a pochybností, není-li všecko namáhání marné.

Co se P. Ziegler dostal do Dobrušky, Věk se vzpružoval, jako by čerstvější vánek do dusna zavanul. Mladý, veselý kaplan, s nímž mohl o všem pohovořit, vzdělaný, učený, jenž svým studiem a svými vědomostmi imponoval, plný důvěry a síly jako by ho podchytil. Když Věk někdy posteskl, kroutil kaplan kudrnatou hlavou a tmavé oči mu zahořely odhodlaností. Počítal Věkovi, ať se rozpomene, že literatura se přece jen vzmáhá a čtenářů že přibývá i uvědomělých v lidu i mezi učenými, i pracovníků. Vyjmenoval všechny po severovýchodních Čechách, počínaje Hradcem Králové, jak tam už svítá, obzvláště v semináři, že tam vzchází semeno Rautenkrancem rozhozené, když tam před pěti lety učil českému jazyku a krasořečnictví.

„Kdyby věděli, jaký je duch mezi alumny, jací jsou mezi nimi vlastenci! Javornického kdyby znali, z Mýta je, a jiné! A ti budou pracovat, úhor kypřit, až přijdou na místa. A už to ti mladí dělají; Devoty, kaplan v Bydžově, také Hradečan, je o tři léta starší nežli já. O Rautenkrancovi slyšeli.“

„Vím, byl tady v Jaroměři, teď je v Nových Dvořích.“

„A tady v Častolovicích Rayman farář – Rosteme, rosteme, dělníků přibývá.“

Ziegler sám se také horlivě přičiňoval. Do školní bibliotéky dal ze svého, co měl, i nejnovější, hlavně Krameriovy spisy, půjčoval knihy do města, do vsí. Sám je tam někdy rozvážel, když jezdil na pěším koni do školy; někdy si však také nějakou přivezl, staročeskou, když ji od některého písmáka nebo čtenáře koupil nebo vyměnil.

Jednou, bylo po Novém roce 1807 odpoledne, potkal Věk kaplana Zieglera, vracejícího se z vesnice. Jel na koni v modrém límcovém plášti a v beranici, červený od větru, jenž ostře vál a rozvíval sníh, řídko padající. Kaplan hned jak Věka zhlédl, z koně volal: „Něco si vezu!“

„Nějakou knihu.“

„Chyba lávky; kukačku.“

„Kukačku! Jakou!“

„Starou, ale zpívá, a je pěkně malovaná.“

„Už vím, velebný pane, to zas něco chytli! Přijdu se na ně podívat.“

Věk šel ještě toho dne podvečer. Když vstoupil do kaplánky, příjemně vyhřáté velkými kamny a osvětlené lojovou svíčkou, uvítal ho kukaččin hlas. Šestkrát zavolal plně a zvučně. P. Ziegler, jenž seděl u nějakého hebrejského textu, rychle vstal a s radostnou chloubou vítal:

„Slyšejí, jak zpívá, jak zpívá! Takové hodiny,“ vzal svíčku a svítil na ně, byly staré, s malovaným pastýřem a pastýřkou nahoře nad ciframi, „neměl jistě ani Karel V. císař, to ne —“

„A ten nebyl také tak spokojený jako oni. Ale můžou spát při tom cvakání a tikání, když každé jinak —“

„A bijou, jedny chraplavě, druhé vesele, třetí až to proniká,“ kaplan se smál, „ale to mám rád, ve dne; a v noci to neslyším, to spím jako dudek.“

Za těch zimních odpolední navštívil P. Ziegler někdy Věka, ten zas chodil podvečer do kaplanky na toulku. Někdy přišel učitel, zahráli si trio, a když byli sami dva nebo u Věků, vzpomínali na Prahu, na nebožtíka profesora Vydru, na známé, na Expedici, na divadlo – Jindy míval Věk z celé Dobrušky nejvíce novinek a zpráv; nyní si sám pro ně chodil na faru nebo na ně čekal, až přijde pan páter, jenž si psal s celým světem, jak říkal starý Bílek. Nejvíce s Pražany, s mladými, starými; i sám Dobrovský mu poslal list.

S tím Ziegler přiběhl hned, jak ho dostal, pln radosti a jako povznesen. Ukázal jej i dal jej přečíst Věkovi, ohlašuje v tom vzrušení jako věc skoro jistou, že pan abbé sem v tyto končiny přijede, že chce někdy navštíviti Častolovice, jak píše, pan hrabě Šternberk že ho tam na léto zve.

Jindy P. Vrba psal. Stěžoval si na dlouhou zimu, že nikam nemůže, že tak trochu sbírá memorabilia a pere se někdy s těmi dvaatřicíti loupežníky, že prohrává a že nikoho nemá. „Jen ten můj dvorní kuchař Ceypek je mně nejvěrnější, ale ten je také starý a začíná hodně podřimovat, ale u karet, šelma, vydrží. Náš pan doktor Held taky někdy na mne starce se rozpomene, ač má mnoho pacientů a těžké officium u Milosrdných. A bojím se, že na jaře sotva už budu moci s knížkami do světa, nohy nechtějí dost sloužit – To mne trápí nejvíce.“

Věk i Ziegler dotazovali se písemně v Praze také po Thámovi. Ale tam nevěděli, kde jeho společnost mešká, sám že nikomu nepíše, ani bratrovi, a ona, Thámová, že také zapadla, nikdo že o ní neví, snad ani stará Butteauová, tu že také není vidět, alespoň u doktora Helda že nebyla.

Do tichých besed v kaplance nebo ve Věkově světnici za krámem, kamž do kolegia přicházíval i starý Bílek, zapadalo dunění daleké válečné bouře. Naslouchali mu ne už s hrůzou jako předloni, kdy také jim hrozilo, ale s dychtivou zvědavostí, prohřátou sobeckou libostí, že sami sedí v suchu. Do Prusů bilo, od jenské porážky rána za ranou. Napoleon už i do Berlína vtrhl a vyhlásil odtud kontinentální systém, jehož účinky Věk jenom tušil; pevnost za pevností se vzdávala Francouzům, už padl i přepevný Magdeburg i Vratislav. Dobrušští politikové Pruska nelitovali.

„Teď to má prajský král, opatrník, dřív pořád já nic, a nepomoh, až teď,“ rozhorloval se starý Bílek.

„Teď vidí, co to je, když cizí bere zemi.“ Přitom však Bílka mrzelo, že Napoleon roste, že jako obr roste, bože, to že všechno pobere a spolkne.

„Jen Rusa ne,“ hájil Věk. Zamrzel se, když Bílek, drže dýmčičku s červenou hliněnou hlavičkou v ruce, kroutil hlavou a pochyboval, a když nepolevil, ani když se kaplan Rusa ujal, jaká to mocnost. Zato si Bílek zamnul radostně ruce a zaradoval se s Věkem i kaplanem, když četli, že povstalí Srbové proti Turku vyhráli, že opanovali hlavní město Bělehrad, Černý Jiří že zvítězil, ten že všecko vede, sprostný člověk, ale hrdina.

K jaru se naplňovalo proroctví Bílkovo, že Napoleon všecko rozšlape a povalí, že i Rusko přemůže a bude panovat celému světu.

„Už i nás z toho zuby brní. Copak tahle drahota – Láce se neukazuje a neukáže, obilí pořád stejně.“

„A kupecké zboží bude ještě dražší,“ přisvědčoval Věk starostně, „to je z nepřátelství Napoleonova s Englickem. Nic se nesmí přes moře přivézt.

Půjde-li tak dál, neprodám ani lot kafe ani cukru. Ani nebudu moct nic koupit. A z pole se také nic nesklidí, nesprchne-li brzo.“

Dne 7. července odpoledne stavil se u Věků znenadání mladý kupec Patrčka ze Solnice. Jel z Jaroměře, kdež byl za obchodem, a zajel si sem, aby si mohl promluvit s Věkem a též aby osobně seznal kaplana Zieglera, jejž dle jména znal hlavně z Hlasatele. Jen u Věků vkročil, začal hned s novinou, co se včera v Josefově stalo, to že bylo pozdvižení, generála Macka že odsoudili, ten že se naseděl v inkvizici.

„To jsem ho viděl, když ho přivezli,“ vpadl Věk, „předloni na podzim. A co, jak ho odsoudili.“

„Dost přísně. Už to taky vykonali, včera před hlavní stráží. Generálů, oficírů tam bylo a vojsko v čtverhranu, Mack stál vprostřed, v generálské uniformě, odbubnovali a tu mu vyhlásili, že je zbaven své důstojnosti a řádu Marie Terezie, a šest let do vězení na pevnost. Jak mu ten řád brali a kasírovali generálskou hodnost, to jsem neviděl, pro vojsko nebylo možná. Najednou byl sprostý odsouzenec, a tak ho odvedli do vězení —“

O něm a o té degradaci hovořili u Věků i na faře, kam Věk Patrčku zavedl a kdež na něj vyzradil, že se učí latinsky. Ziegler, uvítav mladého vlastence srdečně, spustil na něj víc žertem latinsky; záhy však zvážněl a začal se divit víc a víc, jak Patrčka všecko věděl, a když ukázal, jakou má neobyčejnou, zrovna fenomenální paměť.

Z fary se vracel povznesen novou známostí i pochvalou učeného kaplana a potěšen knihami, jež mu kaplan zapůjčil, Livia a Ovidia.

Nestalo se, jak Věk a všichni dychtivě očekávali. Nesprchlo. Sucho bylo a přede žněmi uhodila taková parna, že všecko vadlo a prahlo, že lidé sotva mohli pod sluncem práčova ti. Obilí schlo valem, trávníky hořely.

V krámě Věkově skoro pořád prázdno. Lidé byli rádi, když sehnali na chléb, na brambory; koření nepotřebovali, kávu si nemohl nikdo koupit, když libra stála už 5 zl. a 30 kr. a libra cukru 3 zl. a 50 kr.

Na jaře odevzdal Věk doktoru Heldovi dvě stě zlatých, které mu Held sám, bez říkání zapůjčil, když byl Věk poprvé po ohni v Praze. Věděl, že Held na ty peníze nečeká, že o ně neřekne, než právě proto se nutil, aby se toho dluhu zbavil, zvlášťě když Held mu tak dobře poradil a posloužil při obchodu s plátny. Když Věk peníze odeslal, oddechl si a hned také v duchu zatoužil, kdyby tak mohl na Opočen zaplatiti.

Těch tisíc zlatých ze sirotčí kasy, jež mu vrchní zapůjčil, ho tížilo. Měl také ještě starého Kosaře na Ohnišově, tři sta zlatých mu dluhoval, měl i jiné dluhy, žádný však by tak rád nevyrovnal jako opočenský. Než jak! Obchod uvázl, byl na suchu, nic se neprodalo a hospodářství, jak už bylo vidět, také nic nevydá.

Přicházely těžké chvíle starostí i strachu z budoucnosti. Jak často se Věk starostně zamyšloval a počítal, jak často si povzdechl o samotě. V ty zlé časy živě zase pocítil, že dobrá žena nad zlatý sloup. Věková byla mu silnou oporou. Jak byla šetrná, jak, kde mohla, hradila a sama na sobě šetřila, jak leccos si odepřela při klopotné své práci, trvající od rána do večera a často i do noci! A přitom jak opatrná na muže, aby ho kde možná šetřila, aby mu ulevila, a když někdy, osaměv s ní, začal chmurně uvažovat, jak ho vyrážela! Pořád měla haluzku naděje, úsměv, pokaždé našla těšivé slovo.

Jí samé bylo v těch starostech útěchou, když došlo psaní z Králík nebo z Litomyšle. Lidušku viděla od podzima jednou, o velkonocích, kdy děvčátko přijelo domů, svěží, jasných očí, rozjařených radostí, když vstupovalo přes práh rodného domu, po kterém se z podzima tolik nastýskalo a tolik slzí vyronilo. O velkonocích byla již klidnější, zvyknuvši v Němcích; ale když odjížděla, zaplakala zase, než přece ne tak hořce, jako o sv. Václavu; nyní ji utěšoval počet, že polovička již přešla, že ještě jen půl léta a pak že se vrátí nadobro.

Vašík psával už zmužileji, bez povzdechů a stesku. Liboval si, že se mu ve škole dobře daří, že snad bude premiantem, a když ne tím, tedy alespoň akcesistou; psal také, že tetičky jsou zdrávy, ale „babička“ že není už tak čiperná, že už tak nešuká, že naříká na nohy.

Přede žněmi vypravil se Věk s německým hochem, kterého měli „na handl“, do Králík, aby si odtud přivezl Lidušku. Když vjížděl do města, vzpomněl, jak bylo před lety, když chtěl odtud prchnouti do světa, aby ušel krámu a obchodu, aby se mohl oddati muzice, jak se tu tenkráte setkal s Thámem a Butteauovými, jak s ním večeřel starý Butteau a jak Paula tenkrát – Rozhlížel se, vzpomínal a chmurně mu zalehlo do mysli, co je zář a vzlet mládí, co jeho sny a blouznění, a co život, že jen samé trapné se probouzení a prozírání, samé poznávání bludů a mýlek. A Thám ubohý —

Ale vráz se mu zjasnilo, když zaraziv povoz u domu obchodního přítele, zaslechl radostný výkřik své mladičké dcerky, jež letěla mu vstříc, když pohlédl do jejích očí radostí a láskou zářících. Když vraceje se vyjížděl z města, tytam všechny chmury a stíny; nic se nerozhlížel, nevzpomínal, jen naslouchal a odpovídal v hřejivém rozradování Lidušce po boku sedící, těšící se, veselé, hovorné, dotazující se na maminku, Vašíka, na všechny a na všechno v domově, jehož se nemohla dočkati.

To bylo před samými žněmi, kdy dusná parna všecko mořila. Po žních přijel Vašík. A ještě nesprchlo; vše vadlo, meze ryšavé jako liška, luka zprahlá, země žízníc pukala a tvrdla, takže radlice nezabrala. V polích smutno, teskno a tím smutněji, jak lány počaly se myšmi jen hemžiti. Tisíce tisíců jich tam hnízdilo a hubilo kdeco, nesčíslné díry po nich všude, a směle z nich vyrážela nezmarná hejna i za bílého dne. Vašík je viděl z vozu po celou cestu a chystal se, že bude doma vypravovat, jak u Litomyšle, u Mýta, jaký tam zlý host, jak se celá hejna myší černala a honila v polích a jaká z nich všude škoda. Ale když zajel za Mýto, myší mraky vpravo vlevo, i dál, když se k Opočnu blížil, a doma také —

Bylo po žních a hrozné ceny obilí ani se nehnuly. Z lůna země zkáza a pak z nebes přístrach nových škod a strastí. V říjnu měsíci zasvítila v jiskřivém, nekonečném nebes lánu vlasatice. Tiše, tajemně se zjevila, majíc děsivý chvost na západ obrácený. Vycházela zároveň s hvězdami a lid teskně k ní vzhlížel a lekal se nových ran, nového krveprolití.

XX. DOKTOR HELD SE S LORY SEJDE

Baronka Skronská vrátila se po svatbě své neteře až na podzim do Prahy, a to ze svého zámečku, kdež léto i větší část jara strávila, nepobyvši u novomanželů příliš dlouho. Přijela zdráva, a tak ji doktor Held za delší čas ani nespatřil. Za celou zimu pořádala jenom dva večírky, o Jcterých se u ní sešla její stará společnost, až na doktora Blumentritta, který se zas mrzel, že ho baronka tecT zve, když tu není rytmistr Hanold.

Held se také rozmýšlel, když ho došlo pozvání. Ale šel, kvůli baronce, jak si řekl; toho si nechtěl dost upřímně přiznati, že více kvůli Lory, aby o ní uslyšel. Do té chvíle byl už klidný. Říkal si, že Lory se smíří a zapomene a již zapomněla v šumném proudu třpytných společností.

Než když vstupoval do barončina domu, nezůstal tak uklidněným. Dlouho tu nebyl, mnoho měsíců, ale vše, nač chtěl zapomenout a co ho kdysi tak vzrušilo, oživovalo. V Heldovi zatrnulo, divná tesknost přivanula, když uviděl Lořinu harfu v mdle zlatém lesku opuštěnou, když se mu vtom Lory mihla opřená o klavír, naslouchající jemu, když četl z Gessnera. A tam – a tady – Tu ucítil její chvějící se ruku, tady k němu tak vzhlédla —

Ze sentimentálnosti náhle vzbuzené se vytrhl, když baronka jemu i společnosti líčila, jak Lory žije na Votavanech, jakje zámek krásně zařízen, jaký má nádherný starý park, sic trochu staromódní, ale Lory že se tuze líbí, a vůbec tam ve Votavanech, že sejí nechtělo ani do Vídně. Hanold že sejí smál, co by měla na podzim a v zimě v takové poušti, ve Vídni to že je život —

„Lory se nebránila, už kvůli Hanoldovi; ráda mu vyhoví. Píše mi z Vídně, jak je tam hlučno, že je v plném proudu zábav a skvělých společností, až to někdy skoro unavuje.“

Held cítil, že baronka ve svém líčení barvy nanáší i tlumí a že na vše hledí jen svýma očima, než jádro všeho bylo přece jen dotvrzením jeho mínění.

Je to tak, Lory asi už také upokojená, v bezvětří.

Jen jedno bylo Heldovi už dříve nápadno, že baronka Skronská po svatbě Lořině tak záhy odjela ze zámku Hanoldova. Za hovoru s radou Slívkou, dávným přítelem domu, prohodil to otázkou jako mimochodem. Starý hovorný pán, co věděl, neztajil domácímu lékaři, jenž baronku vytrhl ze smrtelné nemoci a o němž s takovým uznáním hovořívala.

„Nu, bylo rozumné,“ vykládal rada Slívka, „že nechala novomanžely samy, rozumné, a pak, já sic nevím nic určitého, jen tak z narážek baron-činých, vám jako příteli to mohu svěřit – no, Hanold je prudký, v tom to je, prudký a snad divoký – Zdá se, že nějaké jeho prudké slovo baronku bodlo. Jak pravím, nic určitého – A baronka, to se ví, kvůli Lory nic, ale zůstati tam se jí přece nechtělo.“

„Ale paní z Hanoldů je šťastná.“

„Nu, je, myslím, je, je, ale —,“ rada Slívka důvěrně položil dlaň na Heldovu ruku, „milý doktore, vy to pochopíte nejlíp. Slečna tak v ústraní vychovaná, citlivá, až blouznivá, ušlechtile cítící, jak povídám, a on vášnivý, prudký, snad až divoký, nu voják, pořád jen šturm, kupředu, a žádné ohledy ani vpravo ani vlevo, a pořád jen hlučných zábav dychtivý. Básně, hudba nic, kniha nic – nic. Vídeň je pro něj, a ne osamělý zámek a starý park, ten se jen paničce líbí – však mi o něm také psala.“

„Psala!“

„Ano, mně; nu, jsem starý přítel, pamatuju ji takovou —,“ ukázal rukou, jak maličkou, „a s nebožtíkem jejím otcem jsem sloužil. Píše mi,“ neznělo to bez jisté chlouby, „s plnou důvěrou.“

„Stýská si —,“ ptal se Held dychtivě.

„Na Vídeň naříká a vzpomíná na venkov, jak jsem řekl, a na Prahu, jak se jí stýská po hudebních večerech, že byly tak krásné, tam že nic takového nemá.“

„A on, Hanold —,“ ptal se Held ne tak jistým hlasem, „slyším, že hraje hazardně.“

„Slyším také, Lory však, tj. paní, mně ani slovíčkem o tom. Ale on hraje a prohrává, Vídeň jeho zkáza.“

„Zdalipak si paní z Hanoldů také posteskne, když píše paní baronce.“

„Ne, ó ne,“ znělo to určitě.

„To jen mně a ještě mne tolik prosí, abych baronce vše zamlčel, nic, ani slovíčka – Vidíte, to je ušlechtilá dáma, a jak vděčná, ač by si mohla postěžovat, že jí baronka tak domlouvala, takřka nutila, ovšem nepřímo – Ó je to ušlechtilá bytost!“

„A tím více trpí.“ Held řekl to velmi vážně a jeho pohledem prošel stín starosti.

Po Novém roce 1808 dověděl se od rady Slívky, když ho náhodou potkal, že baronska Skronská dostala před nějakým dnem psaní s oznámením, že Hanoldovi přijedou do Prahy a ostanou tu přes masopust. A zrovna toho dne, kdy Held se potkal s radou Slívkou, zastavily v Ječné ulici před barokovým domem baronky Skronské cestovní sáně Hanoldových. Baronka se zarazila, když Lory, svléknuvši kožich, šál, čepec, stanula před ní v tváři hubenější, pobledlá —

Nedbajíc barončina napomenutí, aby sedla, aby si pohověla po dlouhé a namáhavé cestě větrem a sněhem, rozběhla se domem, v němž skoro rok už nebyla, procházela místnosti pohlédnout zas na vše. V salónu se nejdéle zdržela; u opuštěné harfy stanula, pak sedla ku klavíru i do kláves sáhla, ale jako by se lekla, náhle vstala, jako by něčemu utíkala; na verandu vyšla, nedbajíc tichého mrazu, v němž zahrada dole sněhem zabalená tak mrtvě, smutně tichá —

Hanold ji nechal, nešel s ní pro vzpomínky, nehlídal každý její krok, každé její hnutí jako předloni na podzim a ještě vloni v zimě, kdy se vrátil z války a přichvátal pln horoucné touhy nejprve sem, za ní. Nyní, v civilním obleku, aristokratický elegán, kvetoucí, zdravě zardělý, sálavých očí, pospíchal, sotvaže přijel, z domu, druhy vyhledat.

Baronka Skronská se divila, ale ne před ním, jen před Lory, že má tak nakvap. Ta ho však omluvila a nepovzdechla ani druhého dne, ani třetího, když pořád sám vycházel.

„Ó nech ho, nic mu neříkej,“ žádala tetu, „aspoň víc tebe užiju, víc si pobudu tady – Těšila jsem se na trochu klidu.“

Baronka mlčela, ale znepokojená, s bodavou výčitkou v nitru. Měla o Lory starost, že je tak změněna, přepadlá, a lekla se, když Lory třetího dne náhle ochuravěla. Chtěla jí poslati pro lékaře.

„Kterého teď máš?“ zašeptla Lory. „Dosud Helda.“

„Ne, ne!“ prudce zamítla Lory, vzplanuvši náhlým ruměncem, „ne, žádného, přejde to za chvíli, bude mně líp, já vím —“

„Ale přec, má milá, pošlu tedy pro jiného.“

„Ne, ne, vždyť —“ Rychle přiklonila hořící čelo k barončiným ňadrům.

„Ach!“ vzdechla baronka chápajíc, v radostném úžasu a objala Lory a v tom sejí optala: „Ví to Hanold?“

Lory zvedla hlavu. Žádný úsměv, žádná zář štěstí v oku; pobledlá zas, odvětila v náhlém zachmuření, klopíc zrak: „Ví.“

Baronka ani nehlesla, ale tím vřeleji přitiskla Lory k sobě v náhlém soucitu i v rozhorlení na Hanolda. „A tak tě —“ Nedomluvila, že ji tak zanedbává, a Lory si neposteskla a nežalovala, že tak činí už delší čas, že po prudkém plápolu, když touha jeho zkojena, zchladl, že hledá zábavu jinde teď, když zvěděl, jaká změna se s ní stala.

Hanoldovi u baronky nezůstali. Hanold najal prostorný byt v Široké ulici. Lory však meškala většinu dne nahoře, v Ječné ulici, u baronky. Muže svého si nebrala z lásky, ale nebylo jí lhostejno jeho jednání. Věděla, že hraje, že prohrál ve Vídni velké sumy, věděla, že jeho společnost je nevázaná, a tušila, že oheň jeho doma nasycený hoří asi pro jiné, zvláště nyní. Cítila se zahanbenou, pokořenou.

Než před baronkou i nadále mlčela a nestěžovala si z hrdosti, i aby jí ušetřila, ač mohla vyčítat. V tichém domě v Ječné ulici ubíhala zvolna zimní odpoledne. Lory sedala s tetou nebo sama, četla, někdy se i prošla zasněženou zahradou, proházenými stezkami pod tichými stromy, na nichž se blýskotaly démanty zmrzlého sněhu. V tiché, teskné soumraky, kdy za stmívajícími se stromy hoříval rudý pruh západu, hrávala na klavír; někdy dlouho, někdy však jen začala, ustala a odešla —

Společnosti měla málo. Nejčastěji vídala starého radu Slívku, jenž věrně přicházel, a rytíře Jeníka z Bratřic. Přinášeli noviny z města, ze světa, mluvili o hudbě, o divadle; od nich někdy zaslechla také o doktoru Heldovi, s kterým se dosud nesetkala. S tajenou dychtivostí o něm naslouchala, někdy i otázkou hovor o něm prodloužila. Toužila ho spatřit; ale když si pomyslila, že by pojednou vstoupil, na ni pohlédl, zalekla se a horkost studu vžehlacjí do očí.

Held zvídal o nijako ona o něm, nejčastěji od rytíře Jeníka. Rada Slívka mu jako lékaři svěřil její sladké tajemství, jež měl od baronky Skronské. Held sám se tam nestavil, a tak za celý masopust Lory ani jednou neuviděl. Zato častěji rytmistra Hanolda, na ulici, jednou v kavárně U modrého hroznu, a slýchal o něm, jak hraje, o jak veliké sumy, jak je bujný, že kdyby, teď někdo vydal pamflet, jako byl ten fingovaného lorda Willoughby, že by tam von Hanold měl přední místo, a to s dámami od divadla a snad i jinými.

S účastenstvím myslíval na jeho paní, ví-li o tom všem. Litoval ji a tím více jí přál, že bude matkou, že najde v dítěti útěchu a že snad i on, Hanold, se zastaví a vzpamatuje.

Počátkem jara odjel s Lory z Prahy na své panství. V srpnu, za dusného podvečera, doslechl se Held od Jeníka, že baronka Skronská vypravila se do Votavan k paní Hanoldové, že se tam snad vznáší vrána nad zámkem. Za týden to rada Slívka dotvrdil.

„Mladá paní z Hanoldů má dceru,“ oznamoval, „chválabohu, všechno zdrávo, a doufám, že ten divoch —“

„Hanold.“

„Ano; teď by se měl vzpamatovat.“

Baronka Skronská vrátila se z Votavan koncem září, a jen dojela, požádala doktora Helda, aby ji navštívil. Přijela churavá, v tváři požloutlá, zasmušilá. Stěžovala si, Held vyslýchal, radil, ale na Votavany se nezeptal. Sama o nich začala, když vykládala o své cestě, ale již nemluvila nadšeně o skvělé partii, zato do mužů si posteskla, jací jsou divní, ach – Lory že má dcerušku jako poupátko, rozmilou, rozkošnou, radost – ale což – když zeť, Hanold, že si přál a čekal syna —

Held, divě se v duchu, že baronka tolik se prořekla, viděl, že s Hanoldem nebude změna, jak se nadál, že tato rodinná událost nebude mít na něj žádaného účinku. Od rady Slívky pak vyzvěděl, jak si baronka stěžovala, jak se Hanold změnil, ach, tak že si ho nemyslila, že je to divný, hrozný člověk, když může být tak bezohledný a neutají své rozmrzelosti a svého zklamání ani před Lory. Chudáček, tak ji baronka litovala, vzpomínajíc s pohnutím, jak toho broučka, malou dcerušku, k ňadrům tiskla, jak plačíc ji líbala, svou útěchu a radost – a tu že baronka Skronská už nemohla déle mlčet, že s Hanoldem promluvila vážné slovo a vytkla mu všecko jeho jednání.

„On jistě má jiné,“ dodal Slívka rozhorleně.