Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 9

IX. SCHOLASTICA, TÉŽ O PLOCKOVI, STARÉM KUCHTÍKOVI

Vašíček Věků neplakal pod starou, planou hruškou z tesknoty naposledy. Ještě toho dne večer, když ulehl ve svém pokojíčku, kdy jej obklopilo hluboké ticho a samota, padly na něj teskno a úzkost o otce, dojede-li dobře, nebo kdyby se rozstonal nebo maminka. Začal se v té úzkosti modlit, ale pro pláč, jak ho náhle schvátil, nedomodlil se ani otčenáš. Zabořil tvář do podušky a hned ani necítil, že mu někdo vložil měkce ruku na hlavu a že ho hladí. Až jej hlas probudil, tichý, konejšivý a něžný soucitem.

Stará Jetmarová stála u postele, sklánějíc se nad chlapcem. Přišourala se tiše, v punčochách, chystajíc se na lože vedle ve světnici. Přišla se jen podívat, dát ještě jednou „dobrou noc“ a zůstala chvíli jako s lékem u nemocného. Jako by vycítila Vašíkovu úzkost, těšila ho, pantáta že dobře dojede a že bude hned psát, že jim to slíbil, a doma v Dobrušce že jistě všechno dobře a zdrávo, čas že uteče a že na velikonoce se podívá domů —

Jako by oleje nalila na vlny prudkého pláče. Slábly, tišily se. Ucítil náhlé odtrhnutí a uvolnění v tom záchvatu tesknoty. Ten večerní pláč a slova útěchy byly jako rosa i paprsek, jímž zavlažena a posílena příchylnost Vašíkova ku staré Jetmarové.

Nejpevnějším však poutem mezi nimi byla Dobruška, jejich domov. Stará Jetmarová měla teď komu o ní vypravovat, s kým o ní mluvit. Sice dřív vypravovávala dcerám o mladých letech a domovu, než ty neměly tolik porozumění pro neznámý kraj a cizí, nepovědomé lidi. Zato Vašík poslouchal ochotně vždy a každé chvíle rád. Jak jen mohl, přitočil se k staré Jetmarové a zpravidla hned se dostali do Dobrušky.

Nejvolněji vzpomínali v neděli odpoledne, kdy tety odešly na nešpory. Stará Jetmarová sedala po nedělním obědě ku starému Nebeklíči v tmavé kožené desky zavázanému, obyčejně v pokojíčku u prádelníku, na němž stála soška vystrojené Panny Marie s Ježíškem pod květovaným obloukem. Vedle v sednici učil se Vašík. Jak Máli s Baruškou vykročily ze dveří – hup – už byl z židle a rovnou do pokojíčka. Jak dveře pootevřel, jak hlavu bystrých tmavých očí usměvavých jimi povychýlil, hned sňala stará Jetmarová brejle s nosu, sklapla jejich kovová péra a složila je do modliteb, vonících od muškátových listů do ní vložených, kynouc Vašíkovi, aby jen šel.

A hned tu byl se stoličkou nebo židlí. Tak proseděl s ní každé neděle kus odpoledne, kdy bylo v domě i venku tak ticho a nějak smutno, kdy venku ulicí ošlehoval domy déšť nebo pak, když tam poletovaly bělostné pápěrky sněhu a připadávaly tiše k umrzlé půdě.

Za těch chvil tedy Dobruška panovala, než někdy se také připletla Jetmarové nějaká pověst ze staré Litomyšle, o koleji, o slečně Frebonii z Pernštejna, o zámku, jak se tam zjevoval jeden z hrabat z Valdštejna, jenž musil do kláštera a tam umřel, a jak když panstvo jednou večer hrálo v karty, stanul v dominikánské kutně ten mrtvý mnich za bratrem proti právu prý na panství panujícím, a jak se mu díval do karet bledý a kalnýma očima. Také na císaře Josefa vzpomněla, že ho viděla, ba bože kolikrát, když tudy z Moravy jezdíval, a jednou že stála, u pošty to bylo, takhle u něho, a ukázala rukou, jak blízko. Z těch let panování Josefova připadlo jí leccos, jaké byly změny, jaké pohnutí. I na katovnu vzpomněla, na velké stavení s dvorečkem zdí zahrazeným za dolní branou na předměstí proti statui sv. Jana pod lipami, ona že posledního kata ještě znala, že bylo jeho zvykem říkati „Můj zlatý pane!“, že když přišel k muzice a obtancoval se svou ženou, žádná jiná by s ním nebyla šla, že vykropili kolo a vymetli, že sousedům vypravoval, jak býval v palácích se zavázanýma očima, jak jednou před takovou tajnou popravou odsouzenec mu dal prsten, aby jej odevzdal litomyšlskému panu děkanovi, a ten jak zaplakal, když prsten uviděl. Vašík tomu dychtivě naslouchal, i tomu, že v staré katovně dosud mají starý katovský meč, že v rodině znají tajemství jistých léků.

To Vašík slýchal za těch nedělních odpolední nebo za soumraků, kdy se připlížil za babičkou do kuchyně nebo pod komín, kde přikládala do nístěje nebo strkala tam přes „vozíček“ do plamenů na vidlici hrnek s večeří nebo s řepou pro dobytek. První čas chodil jen do školy; jinak se držel stavení, dvorečku a pusté zahrady, kde pomáhal Barušce shrabovat spadalé žluté a zhnědlé až do černá listí, vzpomínaje, zvlášť když vítr mu hučel v korunách nad hlavou, jak bývalo v ten čas u nich doma.

Pak se již ohrozil a za volných odpolední pouštěl se městem, zpočátku sám, a také pak za bránu. Nejdříve za dolní, kterou do Litomyšle přijel; výprava ta se stala za kalného odpoledne začátkem prosince. Nejprve zarazil nedaleko za branou u sochy sv. Jana pod dvěma lipami nad ní ve břehu, v jejichž holých korunách hlasně šumělo. Přes cestu proti nim patrové stavení, mansardové, šindelové střechy, s dvorečkem zdí zahrazeným – Hned poznal katovnu. Plaše prohlížel chmurné stavení, jež se mu zdálo jako pustým. A meč tam – A tajné léky tam vaří. Vyhlížel, byl by rád někoho z toho domu zhlédl, ale nikdo nevyšel a černá vrata byla zavřena. Také by se byl k nim neodvážil nahlédnout skulinou do tichého dvorku, kdež bůhvíco se dálo, a co tam ještě mají.

Vytrhl se a klusal předměstím dál, kolem „Babky“, formanské hospody, ven na silnici až ku staré, plané hrušce, na níž se již ani lísteček nechvěl. Stál opodál v cestě v svém šedém pláštíku, ruce v kapsách, pro chlad přikrčen, ale jako přikut upíraje zraky na pustou, dalekou silnici, po níž přijížděl z daleka nějaký povoz pod bělavou plachtou. Vašíkovo nitro se rozechvělo a pouspalý stesk nanovo je sevřel. Tady viděl otce naposled – tam zajel – a tudy zas přijede. Kdyby tamhleten vůz byl jejich neb alespoň někdo od nich nebo od Dobrušky – Opojoval se tou myšlenkou a čekal, ač to měl za nemožné, až vůz přihrkotal. Věděl to, že bude cizí, a přece smutně vzdychl.

Na zpáteční cestě zastavil se na podměstí, na té „Babce“, velké zájezdné hospodě zděné, o níž věděl, že se tady všichni formané stavují, krmí i nocují. Odvážil se i do nádvoří, kdež stálo několik povozů jako chalupy vysokých. Obešel je i ke konírnám se pustil, kde stálo kolik koní. Ohlížel se po pacholcích u koníren i u vozů, než nikde nespatřil žádného známého, a když se pak vzmužil a zeptal se podomka, nestojí-li tu někdo z Dobrušky, uslyšel krátké: „Ne.“

Ani tato naděje se mu nesplnila. Svěsiv hlavu, volným krokem vracel se domů už v samý teskný soumrak. Myslil na otce, tomu že bylo v Praze přece lip, když studoval, do Prahy že přijíždělo dost lidí od nich, nejčastěji starý Šulc, jenž vozil psaní od babičky, jak Vašík věděl z vypravování otcova. Stýskal v touze, ač nemohl si naříkat, že by neměl zpráv o domovu. Věk hned, jak dojel, psal a od té doby ještě jednou, a pokaždé oznamoval to, nač Vašík nejdychtivěji čekal, že jsou zdrávi, maminka, on, Lidka. I to psal, že obchod už začali, zpočátku že to nejde, jak se nadál, že to vázne, protože se lidé nemohou po tom ohni vzpamatovat, a pak že je taková drahota, tam u nich pořád a dál v horách ještě horší, ale že dá bůh, že s jarem se to obrátí. V druhém listu oznámil také jako novinu, že zemřel dobrušský „syndikus“, že dostal zápal plic, že dlouho nestonal, pátý den že skonal. Věk ani slovem se nezmínil, co on s ním měl, jak „syndikus“ udával u vrchního.

A ještě jiný trud začal prudčeji tížit a skličovat Vašíkovu mysl v tuto chvíli smutného zimního soumraku. Jako by mu s jeho šerem padal tíživěji do duše. Volné půldne došlo, zítra opět škola. To byla ta stálá tíha, ten nehybný stín, pro nějž se mu teď v mysli nikdy zplna nerozjasnilo. Bál se jí hned, jak sem přijeli, němčiny nejvíc, a právem. O tu klopýtal denně, každou chvíli, v školské škamně i doma při učení. Nerozuměl všemu, nestačil, těžko, chatrně německy hovořil, takže se mu ve škole smáli.

Proto když nemusil, nepromluvil, zvláště před hodinou a mezi školními hodinami. Mlčel, neboť po česku se ozvati nemohl, nesměl. Po česku mluvit nebylo ve škole dovoleno. Za to hrozilo ohavné černé signum.

Nejprve mu je připamatovala tetka Baruška, když se ubíral poprvé do školy, ať si dá pozor, ať si nepřinese signum, ať mluví ve škole pořád německy, ať to drmolí jak drmolí, ale česky ani muk. Když viděla jeho tázavý, vyjevený pohled, vyložila mu, že teď při začátku profesor to signum dá ve škole nějakému svému důvěrníkovi, ale tajně, a ten že bude číhat, až někdo z hochů česky promluví, a tomu že je vrazí, a ten že se musí do té knížky podepsat a u sebe ji tak dlouho mít, až zase někoho jiného uslyší promluvit proti rozkazu. A za každý podpis trest, opisování, a při třetím podpisu pardus, ten že uděluje starý Plocek.

Co teta Baruška napověděla, kamarádi domalovali. Nejvíce mu toho napovídal Bobeš Kotinských z preparandy, ale kluk už velký a starší nežli Vašík, poněvadž se v legendě opozdil. Kolik let do ní chodil, protože se nemohl naučit číst, ač ho „profesor“, klerik piarista, jenž pomáhal v neděli v piaristské sakristii, kde se prodávalo obecenstvu víno z klášterského sklepa, uháněl, jak mohl, metlou i rákoskou; tou ho vyplácel přede všemi na ruce, a někdy i za tabulí, kdež si musil Bobeš spustit nohavice po kolena.

I nejhoršímu trestu Bobeš v legendě neušel, skutečným, hrozným uším z vydělané kože, jež mu klerik na hlavu přivázal na kličku pod bradu. S tou ozdobou musil Bobeš Kotinských stát u katedry, tváří v tvář celé třídě, zrudlý zahanbením a pokořením, proti celému šiku žáků v pořezaných, zakančených škamnách, musil snášet na sta posměšných pohledů a posunků, spoustu pošklebků, výsměchu a škodolibé radosti, až v něm v tom zahanbení vzplanuly vztek i zášť, až v té malomoci své jako přitlačená vosa, jež bodne i do prázdna žíhadlem, červený, třesa se, oči plné ohně a pálení, vyplázl na všecky a na všecko jazyk.

Z toho hrozný úžas a rozhořčení a rychlokřídlá pověst, jaký to ničema a surovec. To se mu pamatovalo a Jetmarovy všechny varovaly Vašíka, ať se Bobše Kotinských chrání, ať s ním nechodí, s tím nezbedou, který i v skribendě tak zlobil a šeredně psal, že na konci roku zkazil kolik „foršriftů“. Bit byl, zas na ruce před tabulí, také za tabulí, kdež musil ulehnout na stupínka pódia, a když se mu „foršrift“ nanovo nepovedl, přišpendlil mu jej rozkacený „profesor“ na záda a dal ho vyvést dvěma spolužáky ven před školu, kdež se musil postaviti tváří ku dveřím, zády do prostranství, aby každý, kdo šel kolem, viděl, jaký to nezbeda a mezulán. A ti dva kamarádi stáli u něho celou hodinu, a musili konat biřičskou službu.

Vašík se hrozil, trnul a poslechl tetky, vyhnul se Bobšovi, necítil však k němu toho odporu, s jakým o něm slýchal mluviti. Spíše se ho bál, měl k němu jakýs neuvědomělý respekt i soustrast a neodvážil se, aby od Bobše odrazil, když se k němu cestou do školy přidal.

Tak hned zpočátku, první týden se dověděl, že Bobeš už byl v trestu, za to, že mluvil ve škole česky, že dostal signum, dvakrát po sobě, a proto musil poprvé zůstat po škole, podruhé přes oběd, protože se nemohl vyplatit, a že to signum dostane zas, že to ví, ale přijdou-li potřetí a budou-li mu chtět sázet, že tu potvornou knížku rozseká na kousky a zahodí do rybníčka u pošty a uteče, aby měl pokoj a ostatní taky, od „starého kuchtíka“ že se bít nedá, jako tenkrát v „jelendě“. Vypravoval jako všichni, mysle na druhý trest po oslích uších, jak tenkráte jazyk vyplázl na celou školu.

Plocek, ten „starý kuchtík“, byl podomek v piaristské koleji, dost vysoký, ramenatý, šedých vlasů a chmurného pohledu. Vašík slýchal o něm doma i ve škole, jak vyplácí v gymnasiu dole na tmavé chodbě pařenou metlou ty, kteří měli signum několikrát, nebo když byl „Sittengericht“, když se hoši v zimě klouzali a v létě koupali v „hlubokém“ rybníku. Povídali si o něm, jaký je vzteklý, jak strhne kalhoty a bije do živého; tuhle v létě oběma Karlíkům bratřím, Vašík je znal, že nasekal, že sotva šli, že pak zalezli do „Líbánek“ za město k potoku a tam že se ve vodě chladili, jak je rány a pruhy bolely a pálily.

Z toho výletu na mýtskou silnici a na „Babku“ vrátil se Vašík později nežli jindy a tetka Baruška zahubovala, co je, kde se toulá; než proto přece vytáhla z trouby několik upečených jablek a dala mu je, „aby si ruce ohřál“. I s ní i s tetou Máli vycházel dobře. Nic na něj nežárlily, ač viděly, jak si ho Jetmarová oblíbila. Přály jí „vnoučka“, přály i jemu. Svěží klučina červených tváří, tmavých, bystrých očí se jim líbil; a byl ochotný, přítulný, na slovo poslechl.

Před očima tety Barušky našel hlavně proto přízeň, že postál u chléva, když dávala kravám, že se díval a vyptával na to ono v hospodářství, že s ní na zahradě hrabal listí, že s ní chodil dávat husám a svítil lucernou, když lila žrádlo vepříkům do koryta. Ajen se vyptával nebo vzpomínal a vypravoval, jak u nich doma, a jak také honil na pole a pásal.

K tetě Máli přilnul vřeleji. Zalíbila se mu hned na první setkání v bělostném šátku přes prsa jako nedělně vystrojená a jak ho tak vlídně a mírně uvítala. S ní býval nejčastěji. Skoro celý den seděla u vyšívání v světnici a on, jak přišel ze školy, učil se tam, psal nebo přisedl k ní. Jí a „babičce“ pověděl všecko, hovořili o škole i o koleji, kdež bylo přes dvacet kněží a kleriků. Máli znala skoro všecky, jmenovala je, seznamovala Vašíka s těmi, kteří učili, a pověděla kde, P. Quirin, bratr prefektův, že v poetice, P. Cajetan v rétorice, P. Prosperv syntaxi, P. Raymund v gramatice, P. Prokopa že zná sám, řekla to s mírným úsměvem, a v preparandě že Adrian Morjtz, klerik, v „jelendě“ Vojtěch Chaloupka a v škribendě, to že neví, že tam právě přišel nějaký nový. Jako stará Jetmarová vzpomínala i ona na ty, kteří u nich bydlili, čím jsou a kde, jací páni. Tu často se jí připletlo jméno P. Kornela, ten že ostával u nich celé studie, že je piaristou a ještě loni že byl tady v koleji. Vašík vycítil, že ho častěji jmenuje nežli jiné, že o něm víc a ráda mluví nežli o jiných, a postřehl, jako by sejí oči a hlas přitom měnily.

Máli byla pobožná; hned zpočátku zaslechl Vašík jednou navečer, když se v tesknotě po domovu dlouho modlil, že ho vedle v sednici babičce pochválila, že se rád a dlouho modlí. To uznání jej utvrdilo v zbožné horlivosti, bylo však také semenem, z něhož vyklíčilo něco bezděčné licoměrnosti. Když meškala Máli nebo babička nablízku, déle klečel na modlení, a když je ucítil, maně naklonil hlavu víc do týla a očí výš obrátil.

I v tom se přetvařoval, že byl naoko potěšen, když mu Máli půjčila dvě modlitby na zvláštních lístcích psané v kvítkované obrubě květinové, s rudými, divně spletenými iniciálkami. Bylo to znamení přízně, a proto tetě k vůli přijal to opisování rád a tak vděčně. Přízeň byla i v tom, že mu Máli ukázala všecky své obrázky, černé, do mědi ryté nebo ručně kolorované i několik pamětních lístků. Ty přinesla ve škatulce, v níž papíry šustěly, jak do ní sáhla, a z níž zavanula slabá vůně jako ze suchých květin.

Škatulku si nemohl prohlédnout, ale ty „štamblaty“, památky některých studentů, kteří u Jetmarů bydlili, lístky již zažloutlé se zlatou ořízkou, s různým malováním, s nápisy i latinskými, nejvíce však německými.

Jeden z nich nechala déle na stole; Vašík vystihl, že jí zvláště milý, ač nebyl nejhezčí, že se ráda dívá na ten pomník či oltář pod stromy. Andílkové, všichni kudrnatí a v košilkách, tancovali na trávníku kvítků plném kolem toho oltáře, na němž pod hořícím plamenem, čistým, bez kouře, bylo v zlacených literách: „Der Liebe.“ List byl od pátera Kornela, když ještě studoval na gymnasiu. Jak to Máli Vašíkovi vysvětlovala, mysl jí kamsi zapadala, jinam zacházela. A oči na obrázku. Toho si Vašík povšiml i toho, že tomu panu páteru listy psala. Jednou před babičkou a před ní mu také dala psaní, aby. je donesl na poštu. Druhé psaní našel náhodou už napsané na rámu pod plátýnkem, zapečetěné, s adresou. To mu na poštu donésti nedala. Jako by tušil, že bylo bez babiččina vědomí napsáno, nic o tom neříkal; než ani Máli o tom, že ten list viděl.

X. O SIGNU A JINÉM SOUŽENÍ. KAPITOLA ČERNÁ

Když se Vašík vrátil z té vycházky na mýtskou silnici a na „Babku“, snil celou noc o domovu. Divně se mu pletlo, silnice, formané, domov, jejich stavení, jak bylo před ohněm; maminka ho tam vítala, Liduška za ním přiběhla a v tom rozradostnění vyhledal otce za stavením na zahradě plné vysoké trávy, v níž se kmeny stromů při spodu utápěly. Tím trudnější probuzení z té radosti. Než dojem toho snu zůstal; ani cestou do školy ani ve škole samé nevyprchal. Hochů si nevšímal ani ne hrubě učení a v té zamyšlenosti, když po škole na sebe bral svůj plášť, maně po česku vykřikl, jak někdo mu prudce šlápl na palec: „Ježíš Maria! Počkej!“

Hned se zarazil leknutím. Bylo však pozdě. Ten spolužák, vyschlý, vyvalených očí a zubatý, vyčouhlý synek zdejšího krejčíka, jenž schválně mu to udělal, vzal ho za paži a vedl ho k oknu do koutka, kdež mu strčil něco do kapsy.

„Tak tu ho máš!“ Jen se šklebil a kolem strhl se smích a pokřik. Vašík utíkal ze školy, aby neslyšel posměšků. Byl popuzen, že ho ten Houserův tak dostal se zlým úmyslem. Byl to jen výkřik, než Vašík se neprotivil.

nebránil, poněvadž věděl, že i za takové slovo se vyplácí signem. A bál se domluv doma a styděl se.

Doma zalezl hned do světničky vedle, začal tam knihy rovnat, ale když se přesvědčil, že je sám, že jsou dveře zavřeny, vytáhl v koutku, jako by zločin tajil, neblahé signum. Poprvé je uviděl zblízka, knížku jako nevelké modlitby, v černém plátně zavázanou, a v ní na hrubém papíře jméno pod jménem, jména všech těch, kteří se tak zapomněli a ozvali se svým mateřským jazykem.

Také jeho jméno se dostalo do toho sloupce znamenaných. Nenapsal ho tam hned, nýbrž až druhého dne ráno, nežli zchystal učení, při světle, se strachem, ohlížeje se, jako by se ďáblu zapisoval. Nikdo však nepřišel, ani stará Jetmarová, aniž která z dcer. Ten strach odbyl, ale jaká pak cesta do gymnasia, šerým zimním ránem! Nový strach šel s ním do školy, do kostela, kde tentokráte nezpíval s ostatními rorátní píseň jemu milou, a ještě větší z kostela zase do třídy.

Až vstoupí on, profesor! Jistě už ví, že on má signum! Jak se oboří, a jaký trest uloží! Vašík cítil, že ho nemá profesor rád, a tušil proč. Nechodili‘ dosud na „privát“. Věk, nežli z Litomyšle odjel, rozhodl, aby se Vašík na ty opakovači hodiny nepřihlašoval; že by o ty dva zlaté měsíčně nebylo, ale ať se hoch hrabe a sám přičiní. Ustanovil tak, třebaže mu stará Jetmarová i dcery jistily, že to bez privátu nepůjde, jiní že dávají ještě prezenty, a kdo ani na privát nechodí, zvláště v principii, ten že dojista „pukne“.

I podobalo se, že se naplní jejich varování. Vašíkovi se hned od počátku nedařilo. Němčina byla hrozným balvanem v cestě; než i profesor se choval k němu nepříznivě. Neusmál se na něj, nezamnul před ním vesele rukama jako před jinými; na něj spouštěl zostra, utrhoval se, i posměšek si z něho ztropil. Vašík málokdy mu odpověděl vhod, nikdy ho neuspokojil, ač se hrabal, učil za dne i dlouho večer, ač se nutil a hlásil. A tak už ho začala přecházeti chuť, trudil se a školy se bál. A bál se také tetám nebo babičce to povědět, bál se psáti to domů.

Nyní ještě ten trest! Nohy mu vázly, když z kostela šel prokřehlý s ostatními, v páru do školy. Vybílená třída, dobře vytopená, v jejíchž bílých kamnech příjemně hučelo, jak polena plným plápolem hořela, byla v tu chvíli velmi milá a příjemná. Studentíci sesypali se jako čmeláci vesele kolem kamen. Vašík usedl hned na své místo zamlklý, přikrčen. Plaše hleděl po dveřích. Otevřely se a vstoupil krevnatý profesor, nestarý, neklidných očí, v plášti, v čepici.

Vašíkovi se zdálo, že ho hned, jak vkročil, hledal očima. A pak, když odříkali latinskou modlitbu, profesor, stoje u katedry na pódiu, přehlížel mlčky, za dusného ticha třídu, škamnu za škamnou, až do Vašíka se zabodl lesklý jeho pohled. A jako by se pásl úzkostí malého zajíčka. Až spustil.

Na nikoho ještě nebyl tak zlý pro signum, nikomu tak nelál a neuložil pro ně takový trest.

„Zweihundertmal abschreiben: ‚Du sollst nicht böhmisch sprechen!‘ Und wenn es noch einmal geschehen sollte, bekommst du einen Schilling!“

Dvěstěkrát opsati! A ta hrozba hned k tomu! Schilling, bití v tmavé chodbě, vzteklý Plocek s tím hustým, šedým obočím a černým pohledem! Vašík, omámen sršícími pohledy a hněvem zrudlou tváří profesorovou, stál jako bez ducha, nevida co kolem, jak na něj všichni hledí a po něm se obracejí, nerozuměje v tom úzkostném ztupění ani dobře, co hněv profesorův soptí. Tíhu svého trestu pocítil živě teprve večer, když začal tajně psáti: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“ Napsal jednou, dvakrát, desetkrát, označoval řádky po straně ciframi. Než jak málo to ubývalo a každou chvíli musil škartku zakryti, aby jí teta Baruška nebo Máli nezahlédly.

Musil pak i přestat, aby nebylo nápadno, co tak dlouho v jednom píše; ztratil se do sedničky a tam chvatně pokračoval, ve strachu se ohlížeje jako zločinec. Už napsal 150 a řádek, už nastoupilo pod ten řádek 151, vtom jako by Baruška u dveří se ozvala. Bezděky hmátl po šedém pijavém papíře, aby trest zakryl, než vtom ukápla z brku čerstvě namočeného kaňka, strašlivá kaňka jako dolek a hned zrodila menší a obě rozestříklé v divné paprsky černě se leskly prostřed trestu, zrovna na sloupci už rozviklaných řádků těch: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“

Vašíkovi se vyvalily oči a strnule, bez sebe zíral na tu černou spoustu jako na prolitou krev. Dolejší chodba v gymnasiu se mu kmitla vedoucí ze dvorecká ke schodům do prvního patra, a vedle ní menší příčná a temnější. Tu, aby to tak mnoho nebylo slyšet, hoši dostávali, tu Plocek vyplácel „Schilling“. Zoufalství nad zmařenou prací a nad tím, jak teď, jak to do zítřka napsat, zalehlo mu srdce. V očích náhlá mlha, zatmělo se mu, jak rázem vytryskly mu slze. Ruce mu sklesly lokty na stůl, hlava padla na ruce, třesouc se prudkým pláčem —

A zase spočinula na ní babiččina ruka jako ten první večer po Věkově odjezdu. Stará Jetmarová vkročila podívat se, co Vašíček kutí, co dnes má, že je tak nemluvný a že zalézá.

S jejím hlasem jako by připadla haluzka ochrany do toho přívalu zkormoucení. Chytl po ní, hledal outočiště, úlevu a hned se mu srdce otevřelo. Pověděl vše, nezatajil nic, posteskl si na profesora, jak je i jindy, to sobě na omluvu, a hned také prosil, aby nic neříkala, nic, ani tetě Barušce, ani Máli ne.

Zkonejšila ho slibem, a když opět začal o trestu, takhle že to nemůže odvést, a co dostane, těšila ho a radila, aby si šel lehnout, že je už popletený, že by si mohl zase něco vyvést, ale ráno, časně že ho vzbudí, hodně časně, a do snídaně že to napíše.

Poslechl, ulehl. Na domov vzpomněl, co by maminka a co tatínek, ten že by se zlobil, ale on že míval také s němčinou, jak kolikrát vypravoval, jak ho pro němčinu třepali za vlasy, u samých kořínků, jak se mu i vysmívali… Trpkost pocítil a hněv, však že kdyby němčiny nebylo, že by už byl také „bankaufsérem“, po kteréž hodnosti toužil.

Spal tvrdě, a byl by tu alteraci zaspal, kdyby ho stará Jetmarová nevzbudila. Tma bylo, a nechtělo se mu do studeného, nevytopeného pokojíku. Než jak uslyšel profesorovo jméno, vstal hbitě a peřinu kolem sebe, kterou jej stará Jetmarová obložila, psal při malé olejové lampičce: „Du sollst nicht böhmisch sprechen!“ Psal úzkostně, opatrně, do snídaně však byl hotov a bez nehody.

Do té doby zachovala Jetmarová svůj slib. Ale jak Vašík odešel do školy, oznámila dcerám, co se stalo. Porada dlouho netrvala. Z toho, co Vašík už dřív o škole občas prohodil, nejvíce tetě Máli, vyrozuměly, že mu profesor nepřeje. A tento trest nadobyčej velký! Psávaloť se při prvním zapsání signa to moudré přikázání „jen“ stokrát. Ten trest přímo volal, že v tom i pokuta za privát!

Profesora Prokopa neznaly, nebyl tu tak dávno, a psáti páteru Kornelovi o přímluvu – Dlouho by trvalo, a kdož ví – A privát beztoho musí být, to by i páter Kornel jistě radil, jiné pomoci nebude. Jednomyslně rozhodly, že Vašík musí po škole k profesorovi poprosit ho, aby ho vzal také na privát. A šel. Na té cestě vrazil do starého Plocka popelavé tváře, hustého obočí, zpod něhož chmurně vyhlížely sivé oči; byl v zástěře, v kazajce, v hrubých tmavých punčochách a těžkých střevících. Šel zrovna do kuchyně dolejší chodbou u kvadratury. Zabručel, blýskl očima po studentíkovi, jenž jako vyplašený zajíček vyrazil a letěl vzhůru do širokých dřevěných schodů; udýchán, s tlukoucím srdcem zarazil u profesorova bytu, u bílých dveří kolem mosazné kliky do hnědá ohmataných.‘ Chvilku stál, vydechoval, až s novým strachem vstoupil, když na jeho skromné zaťukání ozvalo se „herein!“

Profesor, v domácím tmavém kabátě, ve vysokých, lesklých botách, přijal ho chladně, přísně; prosvitlo mu však v tváři i v hlase, když Vašík zajíkaje se přednášel prosbu. „Na, siehst du, tak vidíš!“ začal důrazně, „pantáta přec uznal, že je privát dobrý; to není jen tak. Na tak —,“ hlas sládl, „jen choď, privátek, ten ti —,“ zamnul rukama, „ono ti to půjde —“ Vtom podal mu Vašík peníze v papírku, jak mu je Jetmarová dala a nařídila. Jedna ruka vzala, druhá spočinula na chlapcově hlavě. Vašíkovi začpěl šňupavý tabák ostřeji, nežli jak sem vstoupil, a s tím zápachem přivanulo otcovské:

„Sei fleissig, und geh in Gottes Namen!“

Neblahé signum však zůstalo Vašíkovi přes týden. Neukládal nikomu, tak jako jej samého dostal kamarád do trestu lstí; toho nedovedl, ale číhal, pásl, aby někoho uslyšel po česku promluvit, a když kamaráda chytl, vykřikl v radostném záchvatu, jako by zvítězil.

Ve škole se mu po té návštěvě u profesora uvolnilo. Hned po prvním priváte ucítil oblevu. Profesor, už vlídnější, se tak neutrhoval a spíše napověděl a pomohl. Všechna píle a snaživost Vašíkova, předtím jako marná, docházela přece uznání a nebyla bez výsledku. Ve svých listech domů mohl oznámit, že ve škole to jde, a počátkem druhého běhu mohl dokonce podati zprávu, že se stal „bankaufsérem“. Na premiantskou medaili a třeba ne na velkou, pozlacenou, ani na třetí, postříbřenou, nemohl mít ovšem pomyšlení; než po bolestných, svízelůplných počátcích byl to přece jen úspěch.

O privátu sám otci nepsal, to se ostýchal; z nesnáze ho Máli vytrhla a sama Věkovi v listu vyložila, že to bylo nezbytné, třebaže se Vašík přičiňoval jako mraveneček. Pochválila ho přitom vůbec, že je hodný, i na housle že se pilně učí, jak mu Věk uložil, a že se mu již nestýská, že pěkně přivyká..

Vašík na domov často vzpomínal, ale ne již s tou bolestnou, palčivou touhou jako první čas. Ale v pláč vypukl a dlouho plakal, když před velikonočními svátky, kterých se nemohl dočkati, dostal od otce list s žádostí, aby od velikonoční návštěvy upustil, že je zlé počasí sychravé a cesta daleká i nákladná, a že by čtyři dny strávil na cestě a doma si nic nepobyl.

Jetmarová a dcery měly chlapce co konejšit. Domlouvaly, vymlouvaly, těšily, že čas teď bude utíkat, jaro že tu a pak že vakace zrovna přiběhnou.

Nejvíce však vydalo, když stará Jetmarová připomenula, aby si jen ještě jednou přečetl a povážil, co tatínek píše, jaké jsou u nich zlé časy, že je všude drahota, nouze o obilí, o chléb a čím dál tím větší, a výdělky jen malé. A cesta že by dost stála, teď že každý groš je tak vzácný, aby pamatoval na pantátu, že se jinak dost stará —

Vašík sám dosud nedostatku nepocítil. Než i on se pak zarážel, když tety i „babička“ tak často mluvily o drahotě bud samy, nebo se sousedstvím, když začaly stýskat, jak všemu hrozně připlatilo, nač jen člověk pomyslí. Slýchal to i jinde, na ulici, ve škole, jak je maso dražší, pivo, chléb a ten nejvíce. Pekaři už nepekli bochníky za šest a za dvanáct krejcarů; jen za 48 kr. a za 24 kr. A ten za 24 kr. vážil jenom libru!

Jak se jaro otvíralo, počal i Vašík cítit obecnou tíseň. Jindy si leckdy přilepšil krejcarovou houskou. Teď už nemohl. Báby na krámcích měly jen tříkrejcarové žemličky, a ty nevážily ani dva loty. Nemohl si jich kupovat a doma jich v neděli ku kávě jako dosud už také nedostával. Vypečené makové housky do kávy přestaly i káva. Byla jen polévka a chléb. A ten pekla teta Baruška černější a těžší.

Krajíce zůstávaly ve své dosavadní velikosti, v tom nouze neutrpěl, jen másla na nich víc a víc ubývalo, až se docela seschlo. Jídal holý chléb, ne však ustavičně, nebo stará Jetmarová často mu stranou pomazala krajíc povidlím. Jaká to byla lahůdka v tento čas, kdy chudí spolužáci se doma dosyta nenajedli! Vídal jejich chléb, který si do školy na desátek přinášeli, z otrub a trochu mouky, a jaké ještě tenké krajíčky!

Houfy žebráků co týden rostly. Vídal je na podsíních, po ulicích, od domu k domu, slýchal je doma na síni za dveřmi. Stará Jetmarová udělovala almužny dost dlouho, tu kousek chleba, tu brambory, ale pak už nemohla a nesměla. Baruška pamatovala, jak říkala, na zadní kola, a když se matka kormoutila, a jak by tak mohla všechny a každého odbýt, vycházela sama na síň oznámit ubožákům, že už toho není možná, že by rády, ale že by jim samým nic neostalo.

Bída se tloukla nejen po chudině, ale také po chudších řemeslnických rodinách, jichž výdělky nijak nestačily na nekřesťanské ceny všeho, co bylo k živobytí, zvláště chleba, a z nichž nikdo nemohl se přece odhodlat, aby šel a postavil se u cizího prahu, natáhl ruku a prosil za boží almužnu.

Vašík na své oči uviděl jejich bídu. Jednou dopoledne, koncem dubna, bylo krásně a slunce hřálo, vyhrnula se jeho třída k velkým dveřím gymnasia, vedle nichž byly druhé, slepé, přes něž přes celé byl namalován velký český lev s korunou. Než vykročili, padlo mezi ně, kdožví jak, že dole na rynku je vojsko. Jako by vystřelil. Houf principistů výraziv rozběhl se kopečkem dolů kolem hospody Na smetnisku i kolem pošty. Vašík s nimi. Na náměstí právě přitáhlo oddělení pěších vojáků, kteří byli na pochodu na Moravu a dál „dolů“, všichni s copánky, v gamaších.

Zardělí, unavení dlouhým pochodem, skládali svinuté pláště přehozené přes bílé fráčky, i hnědá „telata“ k puškám v pyramidy už sestaveným. Měli si odpočinout a musili se ohánět lidem, kteří se na ně tlačili a kolem nich rojili jako vosy, chudé ženy a řemeslníci.

„Vojáčkové, prodejte chleba!“

„Prodejte komisařek!“

Tak volali a prosili chudáci, tlačili se k vojákům, mezi ně, strkali se a šťouchali, dychtivě ruce vztahovali, s očima vypoulenýma a nejdivěji tam, kde některý voják sáhl do plátěného pytlíku přes plece zavěšeného a vytáhl z něho černý komisařek nebo půl, aby stržil nějaký krejcar na pivo nebo na kořalku.