Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 10

Vašík, stoje opodál, hleděl žasna na ten chumel, na hladové ženy jako zdivočelé, jež chtěly domů dětem přinésti kus lacinějšího chleba, na vojáky, kteří se až bránit musili, na starého šikovatele, jenž vytrhnuv od šavle španělku, mával jí a klel, jaký to pořádek, ať dají pokoj, vojáci že mají rast, a ne aby – Některá žena vyrazila s bochánkem, jiná lajíc mužským, že ji odstrčili, že jí vyrvali chléb, jejím dětem, nesvědomití —

Vašík hleděl na vše zpočátku jen z čiré zvědavosti; ale ten zápas chudě oblečených žen zachvěl pak srdcem. Zaražen vrátil se domů, a maje oči vzrušením rozšířené, vypravoval jakoby udýchán staré Jetmarové a tetě Máli, co je, co na rynku viděl.

Nedlouho potom vyschlo i jemu přilepšení, kterým na něj pamatovala stará Jetmarová. Dno hrnce s povidly vysvítilo. Bylo po pomazánce. Než nezůstal docela bez ní. Míval ji u svého spolužáka Karlíčka Kamberského, s kterým se nejdůvěrněji z celé třídy spřátelil. Karlíček byl hubený klučina černých očí, bělostných zubů, z nichž přední vynikaly nápadnou velikostí, ač ne nepěkně. Měl vždy široký, velký límec košile, bělostný jako křída, přeložený přes tmavou, krátkou kazajku, pantalóny nad kotníky, takže mu bylo viděti bělostné punčochy i celé střevíce. Byl nejmladší syn městského chirurga, jenž měl na náměstí starý dům a lazebnickou oficínu, jak tenkráte bývalo.

Karlíček Kamberských si Vašíka zamiloval. Chodil k němu, chodil s ním městem i na mýtskou silnici nebo na „Babku“ hledat krajanské formany. Na této výpravě obcházeli pokaždé starou katovnu, jež dráždila Vašíkovu zvědavost. Karlík o ní ledacos věděl, nejvíce z vypravování starého Cardy, jenž vedl ofíicium v lazebnické oficíně a mnoho také pamatoval z vojny, kdež leta sloužil za felčara a býval pravou rukou plukovního ranhojiče.

Tak se dostal Vašík do domu zámožného chirurga, kdež ho častovala matka Karlíčkova krajíci chleba s máslem nebo houskou nebo křížalami a sušenými hruškami, švestkami, probělávajícími se jakoby moučkou, v ten čas tak chutnými, tak tuze chutnými! V starém domě dřevěných schodů a schůdků, s pokojíky tak nerovně, výš a hned zase níž rozdělenými uviděl Vašík mnoho nového, dole v klenuté oficíně, kam chodili sedláci a selky, aby si dali pijavky nebo pustit žilou nebo sázet baňky, zvláště teď k jaru.

Uviděl, jak starý Carda sekl do ruky starému sedlákovi dlouhých, šedých vlasů, jenž si svlékl šosatý kabát tmavé barvy, jak krev stříkala do žluté pánvice, uviděl jindy, a to trnul, jak „mládenec“ z oficíny, zahaliv ohromný „pelikán“ zeleným hedvábným šátkem, chystal se vypáčit zub selce, která na židli už napřed sténala strachy a bolestí.

Uviděl i Emánka v zásuvce velkého mandlu, kterýž mandl stál na placatých kamenech v klenuté, šeré komoře v přísvitu malého okénka. Karlík Kamberských neřekl mladému Věkovi ani slova, když ho vedl do té místnosti, jež byla šerá a tichá jako krypta. Jak vstoupili, hnal se k mandlu; pokleknuv u něho, vytrhl zásuvku, až v ní zarachotilo, a potutelně se usmívaje, vzhlédl k Vašíkovi a hlásil:

„Vidíš, Emánek!“

Vašík si leknutím uplivl.

Hromada bílých kostí a mezi nimi lebka, lidská lebka. To byl Emánek, ubohý, rozmetaný, nehodně uložený; nanovo zachrastil, jak Karlík do něho hrábl, až se Vašík otřásl. A pak se musil Emánkovi podívat do prázdných důlků, na jeho bílé, vyceněné zuby, jak Karlík postavil lebku ze zásuvky na tabuli mandlu.

„Kdo to byl?“ ptal se Vašík tišším, stísněným hlasem.

„To já nevím. Carda povídal, že je to nějaký voják vyvařený, a stará Kačka říká, že je to oběšenec.“

„Proč ho tu máte?“

„Pantáta ho potřebuje, učí na něm mládence z oficíny; víš, to musí znát každou kostičku,“ vykládal vážně jako učenost, „všecko, aby to znal, když přijdou se zlámaninou.“

Vašík naslouchal dychtivě, bylo mu však nevolno v tom šeru a tichu vůči té lebce, jež* z tabule jako by přímo na něj zuby cenila. Pojednou se začervenala, nach mihl se po bílém jejím temeni, jak zlatě zardělý přísvit západu prošlehl okénkem za mandlem.

„Dej ji pryč!“ žádal Vašík neklidně.

„Bojíš se!“ Karlík se zasmál a jako naschvál, pro hrdinství, vzal lebku, pokolébal ji na dlani, až ji spustil do nehodného lože. Zásuvka zaskřípěla, Emánek zmizel. Ne však Vašíkovo vzrušení a zvědavost. Ubohého, rozdrobeného kostlivce bylo mu líto a byl by přece rád zvěděl, kdo byl, čím byl a jak se sem dostal. Karlík ani to dobře nevěděl, jen to, že pantáta jej má po dědečkovi. A dodal:

„Dědeček byl taky chirurg jako pantáta, a Franc bude taky.“ Mínil staršího bratra, jenž té doby byl v páté, poslední třídě gymnasia.

„Proč tomu kostlivci říkáte Emánek?“

„Nevím, kdo mu to jméno dal, to mu jen tak říkáme.“

To už jednali nahoře, kdež se kolem nich projasnilo v prostorné, vybílené světnici se starým, těžkým nábytkem, s několika ztemnělými obrazy svatých na plátně, s obrázkem nějakého patricia městského v tmavém obleku, v plášti, v kadeřavé paruce, jak klečí a má ruce sepjaté. Byl také všechen zašlý a ze zčernalého pozadí vyrážely nejjasněji dlouhý obličej bez vousů, sepjaté ruce a žloutnoucí již, kdysi bělostné tacle.

V této velké světnici se studentíci nejmíň zdržovali; obyčejně ve vedlejší světničce nalevo, nesběhli-li dolů na dvorek nebo vrátky ven na val pod staré kaštany nebo někdy do sousedství, do truhlářské dílny vzadu. Vašík z velké světnice vždycky pospíchal, protože se tam nejvíce mohl setkati s Karlíkovým otcem, jenž měl napravo svůj pokoj. Nebál se ho, otec Kamberský, hladce oholený, zardělých, plných tváří, usmívavý, vždycky v tmavém kabátě a bílém šátku na krku, vždycky s holí s třapečkem v ruce, chlapce rád viděl. Vždycky se u nich zastavil, ale vždycky také spustil latinsky; a toho se Vašík lekal. Neuměl plynně odpovědět; a když by i na něco dovedl, přece váhal, aby nechybil.

Starý Kamberský pokaždé, když s chlapci pohovořil, zastavil se na rozloučenou u „maminky“, u své ženy, neveliké, slušně okrouhlé, svěže zardělé, jíž bílý čepeček na tmavých vlasech k čelu přičísnutých pěkně slušel. „Po domě“ chodila v kabátku nebo šátek křížem přes prsa, v modré zástěře a s kapsářem pod ní, v pantoflích, pořád jako čečetka, čiperná a svěží, veselá, nic zpanštělá, čistotná, pečlivá hospodyně a znamenitá kuchařka.

Když nebyla ve světnici, šel za ní chirurgus do kuchyně a pokaždé kolem ní jako holub, vlídně a něžně, pokaždé „tak maminko, spánembohem, a sedni si trochu, uběháš se, tak spánembohem —“ A ona zase pokaždé „tak pantatínku spánembohem, a dejte si pozor, ať se neuhřejete“ (nebo „ať nenastydnete“), dle počasí a pohody. Když hlásil, že se staví na víně, přichvalovala ochotně, „tak, tak, jen si jděte, to je pro vaše zdraví, tatínku“ —

Takto se k sobě měli, co se vzali. Pořád láska mezi nimi, teď už klidná, tiše hřejná. Před pětadvaceti lety hořela, tenkrát, když Franc Petr Paul Josef Kamberský byl v kondici u Mikuláše Zóllnera, chirurga litomyšl-ského, vedle jehož zahrádky zelenala se a prokvétala zahrádka souseda Pšeničky, nezkoušeného městského radního.

V té zahrádce zjevovala se dcera jeho Majdalenka, jako laňka byla, a tam ji vídal, a tu se s ní seznámil „mládenec“ z oficíny Mikuláše Zóllnera. Mladý Kamberský stával často u plotu mezi zahrádkami, pak jej i přeskakoval jako srnec, obyčejně v soumrak, kdy se tam pod starými stromy tajemně stmívalo.

Po nedlouhém čase strhl se u Pšeničků křik, velký křik, a také pláče bylo dost. Starý se vztekal, Pšeničková chlácholila, a Majdalenka plačíc, pořád jako jeptiška. Ani se na síni neukázala, ani na podsíni, ani na zahrádce, pořád jen doma jako zakletá, a pořád smutná. Pak zakrátko zničehonic přijel otec mládence vedle z oficíny, panský chirurgus z choceňského panství. Se synem zavřel se na jeho komůrce; a zase tu se strhl křik, až pak starý Kamberský vyšel, všechen zachmuřený, a rovnou do sousedství k Pšeničkům. Druhého dne odjel se synem, jenž vystoupil z kondice.

To bylo v lednu, a 15. Februarii měl Franc Petr Paul Josef Kamberský kopulaci s Maří Majdalenou Pšeničkovou; 18. Februarii odjel s ní, ne na svatební cestu, toho zvyku tenkráte neznali, nýbrž do Prahy „vybejvat“ svá examina z chirurgie a accouchementu. Najali si pokojíček, ostávali na ostrově Kampě, František Kamberský se pilně připravoval, až 15. Junii vybyl examen pro patronát chirurgie a 11. Julii pro accouchement.

O tom pak někdy vypravoval, když seděl u Rojků ve vinárně u kulatého stolu ve své společnosti, když zkoušení radní a purkmistr vzpomínali na studie, jak bývalo za studentských let. To se chirurgus Kamberský pochluboval, tak že žádný z nich nestudoval, s manželkou, co to bylo, po svatbách a studovat, jak hospodařili auf der Insel Campa, jak „maminka“, tenkrát bodejť, jako květ, měla ještě větší strach nežli on, jak se modlila, a co to tenkrát peněz stálo, že za ten čas, co v Praze byli, než examina vybyl, 15. Junii pro patronát chirurgie a 11. Junii pro accouchement, že za ten čas utratili sedm set padesát zlatých, totiž za taxy pro examina, za knihy chirurgické, za instrumenta a za stravu a kvartýr.

To vypravoval, všechno na den udal, že do Prahy jeli 18. Februarii, tři dny po svatbě, že tam byli do 11. Julii, a dvanáctého, hned jak examen odbyl, že jeli domů k nebožtíku pantátovi. To však zamlčel, co si zapsal do svého sešitu různých poznamenání, že již dne 27. Julii v pondělí ráno v 10 hodin, tedy pátého měsíce po svatbě, bůh jim seslati ráčil k jejich potěšení dceru, která na křtu svatém obdržela jméno Anna po své paní kmotře, jejíž muž byl Franc Volf, krajský sekrytář.

Ta malá Aninka však zesnula již v srpnu t. r. Po ní přišla Silvie, pak Regina, pak Franc a posléze Karlík. Tyto děti narodily se již v Litomyšli, kde zdědila jejich matka dům po rodičích, dům a pole. Chirurgus sám také dědil po otci; kromě značné sumy peněz také Emánka.

Mnoho let uběhlo, patronus chirurgie však a jeho „maminka“, jimž oběma za tu dobu přibylo na váze, pořád jako holub a holubice. Třebaže již tak nevrkali jako tenkráte, když jeli „vybejvat examina“, jasno však mezi nimi zůstalo, něžná pozornost, šetrná ochota a vzájemná starostlivost. S dětmi měli štěstí. Obě dcery dobře provdali, hoši ve škole prospívali. Pó veškeré domácnosti klidná zář sousedského štěstí a blahobytu.

Chirurgus rád si přál i rodině; do roka se našlo vždycky dost dní, o kterých se slavilo, tj. o kterých se lip a více vařilo a strojilo. Tohoto však roku stýskal, že si doma neudělali ještě ani jediný dobrý den, a jak by bylo možná, když je taková drahota a když lidé tak špatně platí, a jak by platili v takové nouzi, když se za všecko, nač člověk pomyslí, musí tak nekřesťansky platit a nejvíce za chleba, on že musí dát denně půl druhé zlatky jen za chleba, a což to ostatní, od Nového roku že spotřeboval pro domácnost šest set zlatých, šest set, že si to všechno píše.

Toto často vykládal, a skoro denně ve vinárně U Rojků na podloubí, nevelké, nehrubě světlé, jemu však útulné, zvláště v koutě u kulatého stolku, kdež sedal každý den, i tohoto zlého roku, purkmistr Helm a zkoušení radní Beduzzi a Przikriwatsch, majitel knihtiskárny Tuček a časem poštmistr Griinwald nebo některý ze zámeckých úředníků.

To Kamberský vykládal, ostatní trnuli a pak zas oni vykládali, počítali a stýskali. Poštmistr přinášel noviny, jak je ve světě, že se zase nějak chmuří, oh, chmuří, že by za to nic nedal, že zas – A když ten Napoleon, ten Bonapart, takové kusy vyvádí, že nemá dost císařské slávy, že zrušil italskou republiku a že se dá korunovat, to že už jisté, na krále der Lombardei, ten že všecko naruby obrátí, pokoje si nedá.

Těchto starostí neměl ani Karlík Kamberských ani jeho kamarád Vašík Věků. Mladistvá mysl nedbala dalekých končin. Jejich světem byla škola, velká světnice nebo vedle sednička, dvoreček, na vale pod kaštany i v sousedství, v truhlářské dílně, kde jim třísky šustěly pod nohama jako listí, kde páchlo dřívím a klihem, kde na stěně se lesklo náčiní, nejdivnější dláta a dlátka, hoblíky, kladívka a nebozezy, kde mohli postát u Václava, mladého tovaryše, a přihlížet, jak hbitě se ohání hoblíkem, až třísky jako zkadeřené pentle jen pršely a odletovaly od jeho nástroje.

Václav, příjmením Vytlačil, vlasů nad čelem mírně zkadeřených, červený, zdravý, hladkých tváří, jasných, dobrých očí, byl z Pazuchy, nedaleké vsi, ze statku. Poněvadž starší bratr, prvorozený, měl hospodářství podědit sám, jak bývalo, musil Václav na učení. Vyučil se tu u mistra Sobotky a teď mu tovaryšil. Při svém díle zpíval jako pták na větvici. Písniček uměl, všecky si je z domova přinesl, ze statku, ze „seknice“ za zimních večerů, z pole, z pastvy, písniček jako květů, veselých, smutných.

Vašík se tak nejedné naučil, a nejdříve té Překrásné hvězdičky, což jste vy maličký a Zazpívej slavíčku vesele na tej naší dolině, protože tyto Václav zpíval nejraději a nejčastěji. Také uměl povídat pěkné pohádky, a celý poklad jich uměl. Chlapcům často vypravoval a ochotně, v dílně při práci, navečer u kamínek, nebo jak se oteplovalo, venku na valu pod kaštany. Vašík Věků býval u něho často sám, protože Karlík vždycky nevydržel nebo nedočkal a odběhl, buď domů, nebo jinam, za hochy, nebo ani nepřišel. Jemu u vesnického tovaryše nebylo tak milo jako Vašíkovi; jej, městského synka, tak nevábilo, když se Václav tovaryš, „dětina“, jak mistr o něm říkal, rozhovořil o domově, o polích, o lese, a co na pastvě dělávali.

Zato Vašíkovi jako by se milá, známá nota zdaleka ozvala, jako by zavanulo od nich, z rodné krajiny. A mohl také o ní promluvit; dobrácký tovaryš, jejž spolky netěšily, jenž do hospod nechodil a rád vypravoval, rád také naslouchal a ještě se vyptával, aby pak obrátil, a to že zas u nich, doma —

Tam se tovaryš často rozběhl, obyčejně v neděli, nebo již v sobotu navečer, vždy plný dychtivosti, a vracel se do města v neděli v noci. Těchto jeho návratů Vašík nikdy neviděl, jak bývaly vždycky teskné, třebaže se mu povedlo promluvit se svou milou, kterou tatík její, rychtář, hlídal jako drak, když doslechl, že Vyskočilů Václav přišel z města. Tak ji Václav někdy jen zahlédl, ale ani slova s ní nepromluvil, a někdy ji ani okem nespatřil. Nadarmo šel, nadarmo obcházel rychtářův statek, čekal za humny u starého javoru nebo jinde a číhal až do pozdní noci. Anička nesměla, nemohla ven, neboť tatík ji zavřel do komory nebo na srub, z kterého by jenom ptáče mohlo vyváznouti.

To pak bývaly teprve smutné návraty smutnou nocí polem, lesem a po noci smutný den, kterého v dílně do sykavého strouhání hoblíků a šustotu třísek neozvala se žádná píseň. V takový pondělek zdál se Václav zamyšlený a málomluvný.

Na Vašíka však i na těchto svých návštěvách pamatoval. Jednou mu přinesl od nich ze vsi nevelkou knížku s hrubými dřevoryty, Enšpígla, o níž se o jejich podvečerních besedách zmínil, podruhé pak pohádku o krásné Meluzíně, kterou Vašík doma na zahradě přečetl, a naráz, v koutku, pod košatou, starou hruškou, kdež u plotu bujelo husté houští malinové i angrešt.

Četl ji tajně, jako by bylo něco zapovězeného. Jednal z neurčité obavy, že by teta Baruška hubovala, cože čte, aby se raději učil, a teta Máli, ta že by třeba ukázala na tlustou, starou knihu v tmavých kožených deskách, v níž byly samé životopisy svatých a již mu v zimě kolikrát podala, aby si četl.

Při té mu tak nebývalo jako při tom vypravování o Meluzíně. Svět kolem jako by se ztratil, zmizel, a kolem, nad ním, hned jako by se tmělo od hustého, divokého hvozdu a hned zase jako by se zjasnilo, jako by se nad ním sklenulo nádhernou komnatou. Když s třesoucím se povzdechem dočetl a hlavu od knížky pozvedl, jako by se vrátil odjinud, a okamžik, nemoha se vzpamatovat, hleděl před se zahradou a dále do polí.

To nastal již letní čas, kdy bylo po prefektově svátku, jenž byl feriálním dnem, i po svátku (rovněž pro ně feriálním) jejich profesora, pro nějž sebral první „bankaufsér“ ve třídě peníze jako sváteční dar. Jen dvacet zlatých sehnali a ty ten první vyměnil na poště za dukáty a pak peníze a kytici zanesl ještě s dvěma do koleje profesorovi – Nepodali tolik, mnoho-li se nadál, a proto zvlášť laskavě neděkoval. Ale také se nezlobil a nevyčetl jim to, jak by se jinak stalo, neboť uvážil, že je zle.

Bylo, bylo, o peníze, o chléb, o všecko. Čím dále tím hůř. Sobotní trhy, jindy tak šumné, pestré, hlučné, kdy dlouhým náměstím stával těsně vůz vedle vozu a každý plný obilí, chably a pustly. Ze vsí skoro nikdo nepřijížděl na trh. Neměli, nebylo obilí, a kdo je měl, lichváři obilní, žádali za korec pšenice 36 zl. a za korec žita 50! Když v náměstí bylo tak světlo a volno, tichly i podsíně v ty sobotní trhy. Ševci, čepičkáři, kožešníci vyvěšovali sice jako jindy své výrobky na rohatiny, punčocháři, soukeníci, pláteníci vykládali své zboží. Ale komu? Sotvakdo přišel a zastavil se, a ten se jen optal, vyslechl cenu, a šel dále; tolik neměl nebo nemohl dáti.

Vašík do nouze posud nepřišel. Tety dost stýskaly, hladu však mu nedaly, u Kamberských pak pořád mu ještě přilepšovali; a jinak bylo ještě lip. Ze školy mu již nepadal tak děsivý stín. Tvrdl v němčině, lip rozuměl a tím snáze chápal učení; píle zmohla mnoho a „privátek“ pomáhal tlačit. Signum nevrazili mu již ani jednou, a tak se uchránil dolejší přitmělé chodby v gymnasiu. Dostal se tam však pod ruku starého kuchtíka Kotínský, jenž signum opravdu roztrhal a zahodil, jak předtím pohrozil. Za to Plocek, smračiv houští šedého svého obočí, vysázel mu, ne pařenou metlou, nýbrž rákoskou tak a tolik, že Kotinský z chodby sotva odlezl.

Vrátil se však jako hrdina. Rozkřikloť se mezi hochy z preparandy i mezi principisty, že ani nehlesl, naschvál ne, že jen zuby zaťal, že ani nepovzdechl, ač se starý Plocek vysoko rozpřahoval a vztekle mu sázel ránu za ranou.

A velkým jasnem zjasňovalo se před Vašíkem. V plném, zářivém světle jako líbezný zjev faty morgány vznášel se před ním rodný kraj v nádheře kvetoucích luk i ve zlatě plavých lánů zrajícího obilí, vonné meze mezi nimi a les, a v pozadí vrchy, kopce v hluboké, tajemné modři, jak to vše měl v nejkrásnější paměti. Jak léta přibývalo, jak žně nastaly, tím častěji vídal ten obraz, tím častěji vyběhl si ven kolem katovny a „Babky“ za město na mýtskou silnici a hleděl po ní ne steskem sklíčen, nýbrž zrakem nadějí vyjasněným, že už brzo tudy přijede tatínek a že ho tudy odveze domů na vagací, k mamince.

XI. MLADÝ VĚK SE DOVÍ TAJEMSTVÍ VÁCLAVA TOVARYŠE

Ale dřív na té silnici kolikrát uviděl, jak se náhle na ni mezi obilnými lány vyvalily oblaky prachu, jak se z nich blýskalo ostrými, krátkými pablesky. Vojsko táhlo, většinou pěší, v bílých fráčkách, větší, menší oddělení. Zastavovali se v městě, odpočívali a pak opět dále k nedalekým hranicím moravským, za něž ještě dále mířili, „dolů“, do Itálie, jak se obecně mluvilo. Za pěšími jízdní, švališéři, kyrysníci v bílých uniformách, v černých kyrysech, už bez copů, s helmicemi vysokých hřebenů na hlavě.

Bouřliváci byli, vojnu nesli. Mluvilo se o ní, že bude, že se jistě strhne, že je všude veliké hnutí mezi vojskem, že se sbírá a chystá do Itálie i do říše, do Němec, tam zvláště česká armáda. Na zámek k hraběti Jiřímu z Valdštejna přijeli z Mýta šlechtičtí důstojníci, kteří tu často bývali návštěvou, naposledy. Hrabě je uctíval v komnatách starého, někdy pernštejnského zámku, krásného díla italského, připíjeli si na zdar války a snad i na shledanou v poli.

Myslili na to, co hrabě učinil před pěti léty, kdy byla císařská armáda v Itálii a v Němcích tak sevřena, kdy sám na svém panství sehnal přes tisíc mužů, jež vojensky vypravil zbraní, oblekem i hudbou, a s nimiž chtěl vytáhnouti do pole proti Francouzům. Ale lunevillský mír zmařil sotva začatou výpravu, za niž zůstala hraběti na památku hodnost plukovníka.

Zámek ztichl i poddané vesnice, v nichž vojsko bytovalo. Vojáci odevšad odtáhli. Zvláštní bidélko, jež měli v selských světnicích nad kamny, aby na něm mohl si voják sušiti svůj nabílený fráček i řemení, bylo prázdno, „maštálky“ pro vojanského koně na statcích opuštěny.

I z pevnosti vojsko vytáhlo. Vašík slyšel, že z Josefova všecko, co ho tam bylo, celá posádka, že tam ostali jen nemocní a něco důstojníků, na „varty“ a hlídky že chodí josefovští měšťané a že jim také Jaroměřští vypomáhají. Slyšel o tom u Karlíka Kamberských.

Chirurg sám to přinesl a vážně o tom vypravoval „mamince“, stoje na prahu kuchyně, v níž na bílých stěnách se rudě svítily měděné pánvice, kotlíky, formy na bábovky kulaté, divně rýhované a prolamované i v podobě šupinatých ryb. Chirurgova u rožně v bělostném čepečku, v modré zástěře, v pantoílíčkách, zardělá, očí od ohně lesklých, žasla a povzdechovala, když muž dále vypravoval o tom, co měl od poštmistra, že v Praze je jako v Josefově, z Prahy že také odchází vojsko, že tam ani noha neostane, i tam že měšťané, od chóru, granatýři a šorfšicové, budou zastávat vojsko při branách a jinde na vartách.

„A všecko táhne do Bavor proti Francouzům, celá česká armáda.“

„Tolik vojska! To zas bude mrzáků! To jich zas padne!“ vzdychala chirurgova.

„A ještě vojska není dost, ještě shánějí. Bude zas odvod. Bude, povídal radní Beduzzi, a na zámek to už také přišlo, aby sbírali.“ Vtom se chirurg ohlédl, jako by něco řekl, co neměl. Upokojil se však. Nikdo tu nebyl, jen hoši, a ti dál v světnici u stolu, a oba tak zabraní. Karlík vystřihoval z podlepeného archu vojáky, rukou kolorované, granátníky v medvědích čepicích, a Vašík Věků je lepil mazem z mouky a vody na malé špalíčky, aby vojáčky mohli stavětí. Karlík si ani nevšiml, co pantáta mamince povídá. Vašík však dobře slyšel. Vypravování jej zajímalo, zvláště jak začalo o jeho rodné straně, o Josefovu.

Odcházeje domů, zastavil se u Sobotků v dílně a vypravoval Václavovi, co slyšel. Václav se zarazil, pak zavolal mistra.

I mistr Sobotka zvážněl; zamyslil se, pak řekl:

„To abys domů ani nechodil.“

Vašík tomu nerozuměl, a když s Václavem osaměl, zeptal se, proč pan mistr tak radil.

„Víš, kdyby odváděli na vojnu, mohli by mě doma chytnout —“ Neřekl však, že by jejich rychtář, vykonávaje rozkaz ze zámku, především si dal na tom záležet, aby jej, Václava, dostal, aby ho vzali na vojnu, na čtrnáct let, tak že by se ho nejlíp zprostil.

„A tady by vás nevzali?“ optal se Vašík.

„Tady na mě přece tak nemůžou; spíš se tu schovám nebo se odtud dostanu.“

„Tak to nechoďte domů!“ radil Vašík starostně. Tovaryš se smutně usmál a pokýval hlavou.

To bylo ve čtvrtek a příští sobotu opravdu zůstal v Litomyšli, i také v neděli. Ani na krok nevyšel. Ale když Vašík se v pondělí u Sobotků zastavil, Václava v dílně nezastal; a nikde v celém příbytku. Byl pryč, doma. Zastavil se tu kdosi od nich, z Pazuchy, a pověděl mu, že jeho matka Vytlačilová, stůně, že leží již kolikátý den. Ihned nechal Václav práce a domů. Mistr ho marně varoval. Nedal se udržet; odmalička byl „maminčin“, matka ho měla nad jiné ráda a on ji. Starost o ni jej hnala z města a odhodila opatrnost i strach z vojny a z úkladů jejich rychtáře.

To bylo samý konec srpna měsíce, kdy Vašíkovi zbylo z dlouhé řady čárek, jež si před měsícem křídou namaloval na boku své truhličky, už jenom patnácte. Patnáct bylo napsáno a čtrnáct jen počítal, za čtrnácte dnů že již pojede domů!

V úterý se schválně stavil u Sobotků v dílně, je-li už Václav doma. Nebyl a nepřišel ani příštího dne. Když se Vašík druhého dne, ve čtvrtek, probudil, zeptala se ho stará Jetmarová, slyšel-li, co se v noci dělo. Nevěděl nic, tak tvrdě spal; ani to nezaslechl, že vedle k sousedům vrazilo již samou noc městské „právo“ a že jim vzali tovaryše, a tak na kolika místech, že odvádějí na vojnu tu i po vsích všude.

Houfek takových odvedenců spatřil Vašík ještě toho dopoledne, když vyšel z gymnasia. Přiváděli je svázané z Němčic, z té strany, kde byla také Pazucha; šli s nimi zámecký písař, mušketýr a dva rychtářové, jeden z Němčic a druhý z Pazuchy, jak se studenti doslechli. Vašík s Karlíkem a s několika spolužáky protlačil se za rekruty sebrané násilím a většinou v noci, až do zámeckého nádvoří.

Všichni se tam drali ze zvědavosti, on však, aby se přesvědčil, není-li mezi nimi Václav Vytlačil. Nebyl. Oddechl si, byl rád, že ho nedostali a že se teď asi brzo navrátí. Soucitně prohlížel si chycené synky, většinou chudé, jak smutně čekali na nádvoří; dva z nich byli plni modřin a jeden měl i zaschlou krev v obličeji, jak se bránili, když se chtěli vytrhnout a škubali se z pěstí, jež jim braly svobodu.

Vašík uviděl oba rychtáře, když se vrátili z kanceláře. Pozoroval zvláště pazušského, ač nic nevěděl, že je takový nepřítel Václavův ten ramenatý sedlák dlouhých vlasů, v širáku, v nedělním modrém kabátě krátkého života a dlouhých šosů, v punčochách a ve střevících, zardělý, vrásčitý, přísného vzhledu.

Toho dne přivedli ještě z jiných vesnic chycené rekruty. Dva houfce táhly také kolem Jetmarova domu před branou; Vašík je viděl z okna, některé svázané, všecky vzrušené, buď smutné nebo hulákající v divém žalu, že musí do vojanské služby, na tak dlouho, na plných čtrnáct let!

Přešli, odtáhli, v městě se ztišilo, divná však zaraženost zůstala, trpký dech těch zármutků násilně odvedených a nejistá bázeň, co ještě horšího přikvačí.

Jen Vašík jako většina studentů se těšil. Konec školního roku se blížil kvapem. Na praemium, na medaili nemohl pomýšleti, věděl však, že projde a že otec bude i tak spokojen. Jen Václava, Sobotkova tovaryše, se nemohl dočkati. Denně se ptal Kamberských Karlíka, viděl-li ho již, a také sám se u Sobotků zastavil. Tovaryš tam nebyl, Sobotkovi ani nevěděli, vrátí-li se a kdy. Jen to mohli najisto říci, že ho na vojnu nevzali, a také to, že Vytlačilová, jeho máma, tyto dni zemřela.

Vašíkovi se kmitlo, že by se mohl za ním rozběhnout do jeho vsi. Pomyšlení rozněcovalo touhu. Rád by s ním zase promluvil, a také aby Václav viděl, že na něj myslí. Škola ho však držela a tety. Ty by ho samotného nenechaly. Než přece se vyptával na cestu a počítal, že kdyby se po škole rozběhl – Ale den za dnem utekl a již scházely jenom dva do konce.

Toho předposledního dne ráno se Vašík pevně rozhodl, že se odpoledne rozběhne do Pazuchy, ať už se pak tety zlobí nebo ne. Než odpoledne přinesl mu Karlík od pantáty vzkaz, aby navečer k nim přišel, že by pantáta s ním rád o něčem promluvil.

Tento vzkaz byl rozkazem, jenž mařil tajnou výpravu do Pazuchy. Vašíka znepokojil velmi. Proč má jít k chirurgovi, co mu chce, co jen chce – Karlík nevěděl nic, a jen to přidal, pantáta že opakoval, aby Vašík navečer přišel, dříve ne, a doma aby nic neříkal.

To bylo neklidné odpůldne až do chvíle soumraku, kterého se Vašík nemohl dočkat, ač na něj se záchvěvy strachu pomýšlel. Jen se začal vzduch protmívat, vytratil se z domu, aby se ho babička nebo tety snad neptaly nebo ho nezdržovaly. Jindy vesele vbíhal do síně starého chirurgova domu a dychtivě chvátal po schodech do zvýšeného přízemí vzadu, do velké světnice. Toho dne šel volněji: na síni padly mu do očí staré dveře do komory, kde v zásuvce velkého mandlu nehodně odpočíval Emánek. Mihlo se mu, jak tam je ted asi šero, temno, a kdyby Emánek —

Vyběhl do schodů. Nahoře v sednici byl Karlík sám se starším bratrem, jenž si rozsvěcoval lampičku. Karlík snesl to a ono, Vašík se však nedal do ničeho upřímně, čekaje čím dál tím nejistěji, co chirurg, brzo-li přijde neb začne-li latinsky. Konečně se ukázal ve dveřích svého pokoje a volal, ovšem latinsky:

„Václave, pojď sem!“

Vašík jako by šel k prefektovi gymnasia. Srdce se mu ozvalo a prudčeji ještě, když stanul v úzkém pokoji osvětleném lojovou svíčkou; pokojíkem vanula divná, neurčitá, dost ostrá vůně. Nad stolem viselo několik siluet vedle almárky plné malých zásuvek s bílými štítky s nápisy. Byla to příruční apatéka, pod níž stál stolek s různými lesklými nástroji a divnými lahvičkami, opodál stojanu plného tlustých knih.

Chirurg Kamberský, v zarudlé záři ještě červenější, usedl do černého křesla u stolu, pohleděl na Vašíka, jenž k němu pln dychtivosti a ustrašen pozvedl oči, položil mu ruku na rameno a zeptal se s úsměvem:

„Umíš mlčet?“

„Umím,“ vyhrkl Vašík a polkl sliny. „Chceš vidět Sobotkova tovaryše?“

Vašík ztuhl. Václava vidět, teď, tady – Kývl prudce hlavou.

„Tak jdi na Špitálský plácek a tam u kostela na mne počkej.“

Václav vyrazil od Kamberských a nedbal, že Karlík za ním volá. Mžikem přeběhl napříč náměstím a pobočnou ulicí na malý plácek obklopený řadou domů z náměstí a z druhých dvou stran nevýstavnými domy, nad nimiž v pozadí na výšině do šera se nesl piaristský chrám s věžemi ztrácejícími se v tmavém mlhavu. Skoro prostřed nevalného toho náměstí stál starý, nevelký kostelík goticky chudé výstavnosti, příslušný k chudobinci. Vašík stanul u kostela a vyhlížel.

Za chvíli přišel chirurgus v čepici a v plášti.

„Pojď, Václav tě chce silně vidět, ale to ti povídám, ať mlčíš, ať žádnému nic neříkáš! Žádný nesmí o něm vědět, sic by musil na vojnu!“

Nešli daleko od kostela. Vkročili do starého domu o nevysokém patře šindelové střechy, a ne do světnice, nýbrž rovnou do jakési nízké komory, jejíž okno bylo zabedněno okenicí. U toho okna na posteli ležel Václav, bledý, přepadlý a smutný. Volně, netečně otočil hlavu; ale jak spatřil Vašíka, oživly mu oči a maně vztáhl proti němu ruku.

„Vašíčku! Vašíčku!“

Vašíkovi zdál se hlas jiný, nějak teskný. Žasna i dojat pohledem na trpícího tovaryše i zvukem jeho hlasu, nemohl hned promluvit a mlčky mu podal ruku. Chirurg Kamberský dal se hned do přehlídky. Odhodil přikrývku, prohlížel obvázanou nohu v deskách, vyptával se na to ono, pak nemocného přikryl, dal lékařské poučení, co dále činit, a ohlédnuv se po Vašíkovi, zdvihl ukazovák a vážně opakoval:

„Tace! Tace! Nic, nikomu, to ti povídám, aby tady Václav – Když tě tak chtěl pořád vidět —“

Vešel soused Sokol, majitel toho domku, v kamizole, v punčochách a střevících, a s ním asi patnáctiletá dcerka jeho, nesoucí džbán vody. Soused pohovořil s chirurgem a vyprovodil ho, dcerka, přeptavši se Václava s netajeným účastenstvím, jak je a chce-li ještě něco jíst, odešla za nimi. Přátelé nerovní věkem osaměli.

„To jsem rád, to jseš hodný,“ liboval si Václav, jemuž se ve tváři zjasnilo, „už jsem kolikrát, Vašíčku, o tebe říkal, ale báli se, aby se to nerozneslo. Až ted, když už máš odjet, to mně přece povolili. Pojď, sedni tadyhle u postele, tadyhle, na židli. To sis nemyslil, že jsem tu, viď, a tolik dní už —“