Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 3

III. O MLADÉ ŠLECHTIČNĚ A STARÉM JEJÍM STRÝCI

„Jistě něco do novin posílá,“ pravil Kramerius, rozbaluje list u psacího stolu.

„Nějaké skládání,“ mínil Šedivý, jenž usedl na židli vedle té, na které ležel jeho plášť, poblíže nevelikých kamen kachlových zelené barvy.

„Ach – to jest divné skládání!“ zvolal Kramerius, jenž zatím list Vavákův zběžně prohlédl. „Poslechni!“ A opřev se zády o psací stůl, jal se čisti. „Nejmilejší pane vlastenče! Upřímný Čechorode, Zemovlastní Rečovode!“

„Aj, to je titulů!“

„Veleslavín by se jim hrubě divil. Ale tohle je ještě divnější. Poslouchej.“

I četl Vavákovu zprávu obšírně psanou o jakémsi myslivci Maternovi, jenž mnohá léta sloužil na Poděbradště a na Kolínště. Ten myslivec že byl jediný ze všech, protože byl na lid hodný, uznalý a spravedlivý. Ale právě proto že se nezachoval svým představeným, a když nejednal tak krutě, an toho nedovedl, jak oni poroučeli, byl ze služby propuštěn, ač jinak byl ve službě a ve všem úplně zachovalý, to že on, Vavák, dosvědčuje na své dobré svědomí. Ten Materna že se pak odstěhoval do Městce Králové se svou dcerou, jsa už kolik let vdovcem, jediného syna maje ve Vídni.

A ten že byl také jeho jediná naděje, neboť starý Materna žil chudě, ač byl šlechtic, ze starožitného rodu Maternů z Květnice. Doufal, že syn zase tu slavnou famílii do vzhledu uvede; ale zatím že smrt všemu konec učinila, neboť ten jediný syn, urozený a krásný mládenec, že se utopil, vrátiv se z Vídně, ve vsi Senici v rybníce pod Srbcem, když tam o honě střílel divoké ptactvo.

„A tady si Vavák zaveršoval,“ pravil Kramerius a nahnuv se ukázal Šedivému prosté náhrobní verše vesnického rychtáře, pod nimiž bylo připsáno:

„První Materna s Čechy kvetoucími do Čech z Charvát přišel, poslední Materna s Čechy hynoucími zahynul a zašel.“

„A co chce Vavák, proč ti to oznamuje? Do novin snad?“

„Ne, to ne, to už je staré. To se stalo před osmi lety, a před šesti umřel starý Materna. Zůstala však jeho dcera –“

„Ach! A co ty –“ Šedivý usmívaje se pohleděl příteli do očí. „Snad se jí nemáš ujmouti. Je mladá, hezká? To by Vefinka –“

„S Vefinkou se asi nejdřív poradím o tom děvčeti. To se neboj. Ale Vavák se doptává, nevěděl–li bych mezi známými o nějakém vhodném místě pro tu mladou Maternovou, aby jsouc takového staročeského rodu, nemusila snad někam do služby.“

„A co teď najednou, když jsi řekl, že ten Materna umřel před šesti lety –“

„Umřel; ale po jeho smrti ujal se jeho dcery, jak Vavák píše, městečky farář. Teď umřel, a děvče nemá, kam by se podělo. Ovšem –,“ a Kramerius zase četl:

„To ještě zůstává, že starého Materny bratr byvši v onu sedmiletou vojnu majorem, zdali živ jest a syny má–li, nemohu se dovědět.“

„To bude těžká věc,“ prohodil Šedivý, zamyšlen před se hledě, jako by se rozpomínal. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Já také ne. A Vavákovi bych rád byl po vůli, a pak má pravdu. To děvče je ze starého českého rodu –“

„Je v tom jako celý náš národ – někdy bohatý, slavný; počkej, to budu pátrat.“

Vtom Kramerius zvolal:

„Ach, P. Vrba nám pomůže! Ten těch šlechtických rodů zná, snad o tom majorovi ví. Zeptám se ho – A pak –“

Umlkl, neboť jak povykročil, zahlédl venku někoho přecházeti. Šel těsně kolem dveří, ano nahlédl do nich; a již vchází. Muž v makovém plášti!

Vešel důstojně, rozhlédl se, pak se odměřeně zeptal, je–li na prodej nějaký Paprocký.

Šedivý se bezděky usmál a zamrkal na Krameria. Ten oznámil, že má teď jen díl o stavu rytířském.

„A jsou ještě jiné díly? Také o panském?“ ptal se pan Lidl vážně. „Také o panském.“

„Ten bych si také zamluvil. A co tenhle stojí –“

„Tři zlaté.“

Měšťan se podíval udiven na Krameria a řekl úsečně, ne bez pohrdání: „Tohle?! To jsou ty české knihy drahé.“

„Protože jsou vzácné a jednají o vzácných rodech,“ dodal Kramerius s úsměvem. Lidl na okamžik váhal, pak, vytáhnuv sáček plný strakatých bůstek, vysázel na stůl tři zlaté, a schovav Paprockého pod plášť, odešel zase s takovou strojenou vážností, s jakou přišel.

Oba přátelé hleděli za ním zvědavě i s úsměvem.

„Tenhle šlechtic?!“ divil se Kramerius. „Ten jeho přeplatek nechám P. Vrbovi, beztoho má chudých studentů celý rejstřík.“ Bera na se plášť, ptal se, jak P. Vrba prve toho v makovém plášti jmenoval.

„Už si nevzpomenu. A vidíš, měli jsme se ho na Vrbu zeptat. Snad mu pomáhá hledat šlechtictví,“ mínil Šedivý, taktéž se maje k odchodu. „A teď aby také nám pomohl. Či vlastně té Maternové. Jaká asi je –“

„Vida, vida, jak se, vlastenče, začínáš starat o mladou urozenou slečnu,“ děl Kramerius již na ulici, kam vyšel za přítelem, oznámiv svému pomocníku, kdy zase odpoledne přijde.

Prokop Šedivý se zasmál.

„Musím se starat,“ pravil, „ty pro Vefinku a u Vefinky bys mohl snadno zapomenout. Teď půjdeš jistě kolem.“

„Půjdu, ale na tu Maternovou nezapomenu. Budu se starat a ty se po tom majorovi také sháněj.“

Podali si ruce a rozešli se. Šedivý Železnými dveřmi zašel, Kramerius pak mířil směrem ke Spálené ulici. Věděl, že v tu dobu zahlédne u okna svou Vefinku.

Stará Hanělka už dala na stůl, farář Hejna chodil z pokoje do pokoje, od okna k oknu a mrzel se na Matouška; ale ten nepřicházel. Už bylo poledne dávno odzvoněno, už konečně se dal starý farář broukaje sám do jídla, když P. Vrba vstoupil. A nic vesele, a také se nic nebránil, když farář ho začal plísniti, polo doopravdy, polo štiplavým žertem. A to starce zarazilo. Matoušek měl odmlouvati, měl se brániti, tak to farář měl rád, a to teď nic. Jen nějak roztržitě vypravoval, že byl v Expedici a co tam slyšel. O sedlákovi ani nehlesl. Kdyby byl pověděl, že ho zavedl až do kasáren, do jejich někdy domu, z něhož je vypudili, byl by se farář opravdu zlobil. A to P. Vrba nechtěl. Po obědě zašel farář do svého pokoje a tam se uložil na nízkou pohovku, aby si zdřiml. Matoušek to také zpravidla dělával ve svém pokoji. Ale dnes se nenatáhl na pohovku, nedal šátek přes obličej jako jindy. Sedě u kamen, myslil nejvíce na starého sedláka. Nabídl se mu v Expedici za průvodce z přirozené náklonnosti k lidu.

Sám byl z něho. Pocházel z pohorské vesnice hradeckého kraje a do studií se dostal, jsa už na studenta hezky při letech. Byl už tkalcovským tovaryšem. Studuje bydlil u chudých lidí, ze semináře pak, když ho vysvětili, dostal se zase na ves, do hor, mezi samou chudinu. A ze vsi se pak skoro ani nehnul. A to se mu pamatovalo. Něco selského v něm vždycky zůstalo, i v chování jeho i v řeči a žertu. Na pány nedržel, jsa vždy při poddaném lidu, ač jinak ani studium ani jeho vážné postavení nepovznesly jeho sebevědomí tak, aby neměl před vrchností a před vojenskými důstojníky, před nimiž jeho rodiče i všichni ve vsi mívali strach a poníženou úctu, respekt až přílišný.

Teď myslil na starého Šlechtu, který jej zajal zvláště tím, co v Expedici řekl, když byla řeč o čtení a o knihách. O tom s ním také cestou, když šli na Dobytčí trh, zavedl řeč. Staroch mu zpočátku nedůvěřoval, ale pak se přece rozhovořil o čtení i o tom, jak je lid hloupý a zatmělý, ale že by bylo čtenářů dost, kdyby bylo knih a míň bídy – A tak došli až ke kasárnám, k jejich bývalému kněžskému domu. Pustil tam sedláka samotného, ale čekal na něj. Nedalo mu, aby nezvěděl, jak staroch pořídí. Než ten se vrátil za malou chvilku oznamuje, že ho tam nechtějí pustit. P. Vrba se odhodlal, že vejde kvůli tomu starochu do domu; bylo to po několika letech zase poprvé.

Teď, sedě u kamen, myslil na to, jak zblízka spatřil tam tu všecku ohavnost spuštění, jak v tom tichém a klidném jindy stavení je jako v oule a jak tam všecko znesvářili. A co křiku a klení a nadávek přeslechl jen za tu chvíli, co tam přízemní chodbou prošel do vojenské jizby! Bylo mu tam nevolno, všecko jej dráždilo a musel se i přemáhati, aby nedal průchodu svému hněvu. A toho ubohého lidu vojanského! Ještě teď ho pojímala zlost, když mu připadlo, jak tam na konci chodby jakýsi desátník s lískovkou u šavle se utrhoval na mladého vojáka, jak ten ubožák musil stát a nesměl ani hlesnout, i když desátník zarudlý jako krocan a oči vyvaluje jej poličkoval a přitom láteřil a klel, až bůh bránil, a to proto, jak P. Vrba stoje opodál vyrozuměl, že ten vojáček neměl cop podle pravidla upletený a řemen u šavle dost v pořádku. Pro to vše přišel domů v takovém neladu, ač se dost přemáhal kvůli farářovi, jenž by se nesmírně rozčilil, kdyby mu pověděl, co v jejich někdy domě všecko přehlédl.

Někdo zaklepal na dvéře; vešel – Kramerius. P. Vrba byl nemálo překvapen, velice mile. Host se omlouval, vytrhuje–li, a pak se zeptal na Šlechtu z Milčic. P. Vrba mu kynul, aby tiše mluvil, že pan farář vedle spí. A šeptem Krameriovi, jenž musil vedle něho usednouti, vypravoval, jak sedlák pořídil, a že on, Vrba, viděl také vnuka té stařeny, že slouží u pěších, že to hoch podobný, a jakou měl nehoráznou radost, když uviděl starého kmocha a uslyšel o své bábě, ale pak jak sebou škubl a div se strachy netřásl, když vešel do jizby jeho pan kaprál, týž, kterého viděl P. Vrba před chvilečkou, an na chodbě vojáka poličkoval. O tom teď Krameriovi, dosud jsa rozhořčen, vypravoval, a jak ten mladý voják úzkostně po tom rasovi hleděl, až zašel, a jak pak jen tiše, aby ho nikdo neslyšel, si posteskl, jaký je zlý –

„Němec?“

„I toto, vlastenče, Čech jako poleno, ale nadával, toť se ví, pan kaprál nejvíc po německu.“

P. Vrba byl by dále o kasárnách vypravoval, ale Kramerius obrátil řeč. Nejprve vyplatil starému kaplanovi Lidlův přeplatek za Paprockého, aby jej dal studentovi. To P. Vrbu zase povyrazilo. Zasmál se a měl radost, že se nezmýlil; pak napjal sluch a zvážněl, když Kramerius jal se vypravovati, co milčický rychtář psal.

„Ach, to je! To je!“ opakoval Vrba. „Kdo by pomyslil! To jste měli toho pana Lidla chytnout – Škoda, škoda. Ten by vám byl pověděl.“

„Ten?! A co?“

„O tom strýci majorovi, o tom Maternovi z Květnice. Tím se nějak chlubil. Vida, tak by to děvče, či jako ta slečna Maternová, měla strýce majora! Snad už teď barona. A to jí pomůžeme hledat. Počkejte, vlastenče. Nechte to zatím na mně. Já to vypátrám –“

„Kde ten strýc je?“

„A jaký je, a jaká ta famílie vůbec. Pan Lidl je v tom, to by se mi tuze nelíbilo. Aby ta panna, jako ta Maternová, dobře vychovaná, na faře byla, povídal jste, viďte, aby se tak někam dostala! Tak počkejte, na tom si dám záležet. Víte, já na to panstvo hrubě nedám, ale tady to, panna či slečna, víte, ze starého českého rodu –“

„Právě proto, velebný pane.“

Když farář Hejna, maje pravou tvář od pohovky do červena otlačenou, se probudil a k Matouškovi do pokoje vstoupil, všiml si hned, že se nápadně vyjasnilo. Starý kaplan byl hovorný, hned vytáhl ze stolu karty a položil je na stolek u kamen. Byly to ty, v které ještě venku, na faře, hrávali. Když se farář Hejna rozhodl, že se odstěhuje do Prahy do kněžského domu, aby měl lepší pohodlí a ošetření, vzal si i ty karty s sebou. Když pak po roce se dověděl, že jeho bývalý kaplan, a byl už, neboť pozdě došel svěcení, hodně starý kaplan, pořád postonává, pozval si jej k sobě do Prahy na stálý byt, za společníka. Měltě sám slušné jmění, a pak se mu po „Matouškovi“ hodně stýskalo, neboť žádný mu nedovedl tak vyhověti jako on.

A tak se zase škorpili v Praze jako na venkově a každé odpoledne sehráli si zase v karty. Dnes byl starý kaplan na faráře milosrdný. Staroušek, drže karty v ruce, objížděl svůj široký límec, pod krkem i v týle, jako by ho škrtil (to měl Vrba vypozorováno, že znamená špatnou kartu), a málokdy si jen pohladil rukou prsa a rovnal límec u kabátu (dobrá karta), a přece starý farář skoro pořád vyhrával. Netušil, že jeho šedivý kaplan je roztržit pro mladé děvče, to pro urozenou slečnu a pro majora ze sedmileté vojny, starého jejího strýce!

IV. F. VĚK SE STANE PRINCIPÁLEM

Když starému Věkovi před dvěma lety přišel znenadání syn František z Prahy, neutajilo se, jak se navrátil: že navečer, aby ho žádný v městečku nespatřil, a sešlý na šatstvu, a že nezamířil rovnou domů, protože se tatíka bál.

Tenkrát se v Dobrušce nadělalo řečí, to že u Věků všecky ty hněvy jsou z muziky, že chtěl mladý býti mermomocí muzikantem, ba dokonce že chtěl jít k divadlu. Také zvěděli, kdož ví jak, že chodil v Praze i mezi herce a herečky, ano že i sám hrál veřejně v divadle komedii! Z toho byla v malém městečku hrůza hrůzoucí a první dni, když se mladý Věk ani neukázal, všelijak se lidé k němu dobývali, za různými záminkami.

Než pomalu zvykli, když nic dále nebylo a když historie zcela klidně a všedně skončila se tím, že mladý Věk začal otci pomáhati, že se postavil v krámě za pudl pod mořské panny, na nichž visely váhy, kornouty, tkanice a lecjaké jiné zboží, a když vážil pepř, šafrán i jiné koření. O to se nikdo nestaral, jak mladému filosofovi při tom bylo, jak těžko se vpravuje do nového stavu, zvláště když se ještě nadto soužil pro nešťastnou lásku. Jen Věková tušila, jak synovi je; matčino oko postřehlo, jak je sklíčen, jak těžce nese jednání pantátovo, jenž neměl dosti šetrnosti k jeho vzdělání a minulosti, jenž zpronaříkal synovu nejmilejší hudbu, ano i noviny mu obroukal, že si je objednal a nadto bez jeho vědomí. A jenom Věková také zvěděla, co František chtěl vyvěsti, když druhého podzimu, co doma meškal, zajel do hor, do Králík, kam ho otec za obchodem poslal.

Zmařený ten útěk mnoho změnil. Mladý Věk se navrátil z hor, rozhodnuv se, že tedy zůstane doma a že bude kupcem. Z pevného toho rozhodnutí zavanul mu do nitra jistý klid. Myšlenky a touhy, které jej dosud znepokojovaly a vytrhovaly, musily ustoupiti a práci své se oddal horlivěji. Ne sice s láskou, ale také ne s odporem. Vědomí, že není zbytí, že to teď jeho povinností, usnadnily mu jeho povolání.

Tenkráte, když se vrátil z hor, těšila jej matka, dojatá a z hloubi duše mu vděčná, že bude teď jinak s pantátou, a on, František, že si nakoupí knih, co bude chtít, že bude moci také muziku provozovat pro své potěšení a že si pořídí klavír, však že si pantáta dá říci.

Ale on hudby zpočátku nedbal, když se jí tak nadobro zřekl, jí, která měla býti jeho povoláním. Vyhýbal se houslím i notám a vymlouval se kmotříčkovi Havránkovi, choru regentovi, když jej zval na duo nebo kvarteto. Bálť se o svůj klid, bál se touhy a tesknoty, jež by ho snad zase napadly. Proto se také o klavíru ani nezmínil, ač často si na něj vzpomněl, a když ho matka sama připamatovala, odvětil, že ještě počká, že to odloží. Nechtěl ho také kvůli otci. Ten už delší dobu postonával na nohy a nemohl skoro nikam. Také se čím dále tím více práce shrnovalo na mladého Věka, i starosti o pole i všechen obchod, jenž dobře šel.

Jediné vyražení měl mladý kupec, když večer zavřev krám zasedl na sedničce ke knihám. Četl ze své zásoby klasiky, autory francouzské, německé a také české knihy. Ty byly staré, jež sehnal tu tam v sousedství i od vesnických kupců; na knihách těch se cvičil v mateřském jazyce, jak na to byl v Praze naveden profesorem Vydrou. Byly také novější a nejnovější, i Krameriovy noviny, co vše mu v Praze obstarával přítel ze studií Hněvkovský. Od něho ty věci starý Šulc, forman, přivážel; od Hněvkovského také časem psaní došlo, a tak mladý Věk zvídal o všem důležitějším, co se v Praze, a zvláště co se v kruhu vlastenců dálo.

Tenkráte, když se vrátil z útěku, těšila jej také matka, že časem zapomene na tu –a že si oblíbí jiné hodné děvče. Tenkráte se mladý Věk na tuto útěchu smutně usmál a hlavou zakroutil, jmenovitě na to, že na Paulu zapomene. A teď už zima hodně pokročila, již minulo kolik neděl od té doby, a cítil jako tenkráte. Stará bolest nepřebolela. Za těch zimních večerů, když tak sám na sedničce čistě vybílené, maminkou pohodlně upravené, sedal u svíčky s knihou v ruce, nejednou se zamyslil, a to o nedávné minulosti. A nitro jeho pokaždé ještě zatrnulo, zvláště když někdy, vytáhnuv ze své truhlice škatulku, v níž choval dvacetník od Mozarta, přehlížel ceduličky a papírové útržky v ní uschované, popsané tu víceméně drobným, úhledným písmem ženským. Byly to ceduličky, odpovědi Pauliny z té doby, kdy ještě byla němá.

Od té doby, co se s ní v Kralíkách rozešel, tehdy už matkou, jež radostí nad narozeným děckem řeči nabyla, neslyšel o ní nic. Thám, jenž slíbil, že bude někdy psáti, nepsal ani jednou, a Hněvkovský, kterého se mladý Věk v listu na něj ptal, podal zprávu, že o Thámovi neví, v Praze že není.

Teď koncem zimy nastala mladému kupci nová starost. S otcem bylo hůř. Bývaly chvíle, tenkráte jmenovitě, když vrátiv se z Prahy, musil do krámu za pudl, když jej otec tak bezohledně plísnil a nešetrně, ano surově, jak se mladému zdálo, mluvil o jeho umění, o divadle a Paulině rodině a o ní samé, když s ním bezohledně jednal, že pocítil odpor proti otcovu jednání a hněv proti otci. Teď, kdy se sám odevzdal stavu, do něhož jej otec vnutil, mnoho se změnilo. O lecčem teď sám uznal, že otec byl v právu, leccos omluvil jeho zásadami a vzděláním. V duchu se s ním smířil. Ovšem takové srdečné, hluboké oddanosti, jaké k matce choval, k otci neměl. Teď starostně pozoroval, že se zdraví otcovo valem horší, a nejednou, když otec na posteli dřímal nebo ve staré lenošce seděl všechen sklíčen a přepadlý, tváří žlutých jako vosk, pojal ho strach, tu že bude těžké vyhojení.

K staré nemoci přidal se neduh plicní. Starý Věk si na prsa naříkal čím dále tím více. Stýskal si, jak se mu do nich krev náramně valí, že je má jako přeplněná. Když manželka, která jej pečlivě a starostně ošetřovala, nebo syn František na jeho vyzvání ruku mu na prsa položil, cítili v nich divné bušení, a srdce starého kupce tlouklo přitom nadobyčej prudce. Často je také volal těžko dýchaje, že se zalkne, nebo zase v divné úzkosti, která jej napadala a zle skličovala. Domácí prostředky, jež Věková mu dávala, nepomáhaly, ani studená voda, kterou si nemocný na synovu radu myl prsa.

Bylo hůř, a když také medicíny dobrušského felčara, jenž už předtím hojil beze všeho zdaru nohy starého Věka, nic nepomáhaly, poslal mladý Věk povoz na Opočen pro panského doktora. Bylo za jasného dne začátkem března. Mrzlo a na polích poletoval v studeném větru poprašek sněhu. Slunce krásně svítilo a jasným vzduchem se určitě rýsovaly černé lesy a návrší za městem v podhůří Orlických hor. Byl to po ustavičných plískanicích vzácný den.

Mladý Věk však ho nedbal. Vyhlížel ustavičně z krámu, ano i před něj vycházel podívat se, nejede–li juž opočenský doktor. Byloť vzadu za krámem, ve světnici, dnes hůře než jindy, a úzko. Konečně se ozvalo hrčení kočáru, jenž zahnul k Věkovu dřevěnému domu s podsíňkou, stojícímu na náměstí. V povoze seděl někdo v ohromném kožiše, nad jehož veliký límec čouhala jen chlupatá čepice s ušima. Z kožešin se pak vyvalil vysoký, tělnatý muž, dobrý padesátník, značně osmahlý, zatuplého nosu, bílých, zdravých zubů, ve veliké vlásence s copem, v tmavohnědém kabátě, u jehož rukávů probělávaly se kadrličky jako cukrové. Sotva si povšimnuv uvítání mladého kupce a jeho matky, jež starostí a nevyspáním velmi přepadlá vyšla na síň, ptal se hned zkrátka, tak kdeže mají pacienta.

Mlčky a s náramnou vážností sáhl nemocnému na tepnu, podíval se mu na jazyk a sáhl pak na srdce, když starý Věk vzdychaje naříkal si na bolení v prsou. Pak, nerozmýšleje se ani dost málo, řekl doktor:

„Přeslici sem.“

„Pouštět, pane doktore?“ ptal se mladý Věk.

„Či myslejí, že ne?“ odbyl ho doktor a vytáhl z hluboké kapsy svého kabátu fáč pěkně stočený, brunátné barvy, ale značně už sešlý, jako zamaštěný, a pouzdro, z něhož vyňal lesklé poušťadlo. Zatím Věková přinesla přeslici, o kterou starý Věk musil opříti ruku, jak ji doktor upravil, a juž vytryskl z ní vysoko proud tmavorudé krve.

Když nazejtří doktor zase přijel, nechtěl ani uvěřiti, že se nemocnému neulevilo; nebyl však nikterak v rozpacích. Bez okolků, jako z nejjistějšího přesvědčení řekl:

„Tak repetatur.“

A zase poručil přeslici a vyňal z hluboké kapsy fáč i pouzdro s poušťadlem. Mladý Věk se zarazil, poněvadž viděl, že otec od včerejška velmi ochabl: ale neodvážil se promluvit, jednak že si netroufal, jednak že ho mátly lékařova jistota i jeho znamenitá pověst po okolí. Nemocnému ušlo zase mnoho krve; nestalo se však, co doktor, odcházeje k povozu, řekl na určito, teď že bude jistě líp. O tom se očitě přesvědčil, když opět přijel.

„A co medicína?“ ptal se. Mínil lék, jejž dali připravit dle jeho velmi dlouhého receptu.

„Tatínek jí nechce.“

„Nechce! Copak je malé dítě?! Tak zase přeslici.“ Tu se již mladý Věk ozval a podotkl, že tatínkovi je hůř, že silně zeslábl.

„Oni byli na školách, jak jsem slyšel,“ odbyl ho doktor, „ale ne v medicíně. Slavná filosofie ještě nikoho nepozdravila. Ale tohle,“ a ukázal na poušťadlo, „to bylo in initio, dělali to staří a bylo vždycky dobře. To je má starost, mladý pane!“

A když vykonal, co chtěl, starý Věk omdlel. Syn i matka se nesmírně lekli; než panský doktor pravil docela klidně a sebevědomě:

„Teď se to obrátí. Počkáme.“

Nemocný se sice z mdloby probral, ale třesa se posteskl si tichým, slabým hlasem, že mu je tuze mdlo, že se mu dělají kola před očima, a tma – tma… A byl bledý jako stěna a v rukou mu škubalo. Věková třesouc se sáhla mu na ně i na tvář. Byly studeny. Vyděšena, divže nevzkřikla, pohlédla na doktora; ten však, ukazuje na obličej nemocného, po němž se rozložil výraz utišení a klidu, pravil, vztáhnuv před se ruku masitých bílých prstů s dvěma velikými prsteny:

„Teď je vyhráno. Toho spánku jsme potřebovali. To jsem chtěl.“

Odcházel jako vítěz od lože nemocného, sám sebou spokojen a sebevědomě. I Věková si vydechla, když uslyšela doktorův výrok a když viděla, že se nemocný utišil. Než syn, vyprovázeje s ní lékaře, cítil nespokojenost a tíseň. Nicméně poslechl, když doktor sedaje do kočáru jim poroučel, aby nemocného nechali s pokojem, aby se tiše vyspal, tím spánkem že má vyhráno.

Hluboké ticho nastalo ve Věkově domě. Mladý kupec odešel se podívat do krámu, matka pak meškala v sedničce vedle jizby, kde spal nemocný. Šukala sem a tam, neměla však žádného stání. Přes tu chvíli vešla mezi dvéře podívat se, spí–li ještě muž. Tam ji také zastal František, když přišel z krámu.

„Pořád spí,“ šeptala matka.

„Už tak dlouho!“

„A ani se nehne, ani dechu není slyšet,“ dodala patrně ulekaná.

Syn už ani neodpověděv, bral se tiše po špičkách k loži pod květovanými nebesy. Věková pokročila za ním, ale ne daleko ode dveří, čekajíc dychtivě, s rukama sepjatýma, co oznámí. Nahnul se do lože, naslouchal, sahal na otce Prudce se vztyčil a po matce se ohlédl, pak skočil k oknu pro stojací zrcátko v červeném papírovém rámečku. Toho okamžiku stála již také stará Věková u lože a třesoucí se rukou rozhrnovala záclonu. Syn přiklonil lesklou plochu zrcadla k nosu a ke rtům nemocného. Když ji zase odňal, byla taková, jak ji přinesl. Neopotila se ani dost málo.

Starý Věk usnul a „tím spánkem měl vyhráno“. Věková hlasem zahořekovala, chytila se syna a plakala usedavě na jeho prsou. On pak, všechen vzrušen, hladil jí vlasy nad čelem šedé. Chtěl ji těšiti; hlas se mu třásl a slova byla nesouvislá, až je pojednou pláč udusil.

Třetího dne byl pohřeb. Mladý Věk vypravil ho důstojně, neboť neplatil už patent, jenž jako po všem hradeckém kraji, tak i v okolí Dobrušky ještě před pěti lety přísně vykonáván, kdy až i pětadvacíti ranami na veřejném místě nebo čtrnáctidenní prací u kolečka na obecném díle trestali toho, kdo svého milého v rakvi pochoval.

Na pohřeb starého Věka sešla se síla lidí, aby vyprovodili váženého souseda a kupce, známého daleko v okolí. Přišli venkované, jeho odběratelé, v kožichách a beranicích, přišli měšťané v pláštích i sousedky v kožíškách, ve smutkové barvě, to v bílých zástěrách i plachetkách. Přišel i starý Žalman v obnošeném límcovém plášti, v čepici formy starodávné. Lidé stojící před stavením na podsíňce, krám byl toho dne zavřen, i na síni, kde ležel nebožtík v otevřené rakvi, maje v hlavách planoucí svíci, velmi si všímali vetchého, ohnutého dědečka, někdy souseda zesnulého Věka, když Věkovi ještě ostávali ve zděděném domku před bývalou branou, zrovna proti statui sv. Jana Nepomuckého. Všímali si starocha o hůl se opírajícího, jenž jako plachý na nikoho se nepodíval, a divili se, že vylezl ze svého doupěte a jde na lidi, to že je nějaká čest, to že udělal jistě jen kvůli mladému Věkovi, protože František chodívá k němu někdy na toulku, starému že by to jistě neudělal. A dobře přitom pozorovali, že ten starý „perlinčan“, ten „beran“ sice na síni smekl, u mrtvého se zastavil, ale že nevzal do ruky kytičku žitných klasů namočených ve svěcené vodě v nádobce, jež stála u nohou nebožtíkových, a že nepokropil mrtvého, aniž mu křížek udělal.

Ale stál chvilku, dědeček holohlavý, třesa se a maje ústa věkem pootevřena, a upíral zarudlé, od studeného větru rozslzené oči na nebožtíka souseda. Pak protlačil se do světnice, kde bylo plno sousedů i sousedek, sedících na židlích nebo na dlouhých lavicích podél zdí. Seděli mlčky a vážně před se hledíce nebo upírali zraky v myšlenkách nebo bez nich na vydrhnutou podlahu, teď plnou mokrých šlépějí a kalužinek od roztálého na botách a střevících sněhu. Sem tam se někdo ozval ztlumeně a jako oukradkem, sem tam někdo zakašlal a v to zaznělo chvílemi hlasité zakvílení staré Věkové; meškala s několika sousedkami, svými družkami z mládí, vedle v sedničce, jejíž dvéře byly vysazeny. Odtud také vešel do světnice, do níž padalo zkalené světlo zachmuřeného dne březnového, mladý Věk v černých šatech i v černých punčochách, s šátkem v ruce. Neklidný, rozčilený pohlédl plaše k oknu, nejdou–li už kněží, a mířil na síň, zase k otci. Vtom vešel starý Žalman. Prostřed světnice se spolu setkali. Všichni kolem, jako vytrženi z dusného klidu a smutného ticha, upřeli své zraky na neobyčejného hosta. A sousedka Snížková, sedíc opodál stolu, v kožíšku a v bílé plachetce, vážná stařena vysokého čela, zahnutého, pěkného nosu, s lalouškem pod bradou, nahnula se živě k mladičkému děvčeti, asi patnáctiletému, vedle ní sedícímu, a zašeptala:

„To je ten starý Žalman, beran takový –“

Teď, podávaje mladému Věkovi zarudlou, studenou pravici, promluvil třesoucím se hlasem:

„Pánbůh tě potěš v tvém zármutku.“

Řekl tak prve každý, kdo vstoupil, ale sotvakdo tak upřímně jako starý Žalman. Mladý Věk dojat tiskl mlčky starcovu ruku a vedl ho, když se ptal po panímámě, vedle do světničky. Nejdéle za nimi hledělo mladé, svěží děvče vedle staré sousedky, jehož velké oči pod obočím pěkně sklenutým už prve s účastenstvím patřily vstříc mladému Věkovi, jak vycházel ze sedničky.

Ozval se prepuls. Zvony se vážně rozhlaholily a brzo poté nastal na síni šum. Přicházeliť učitel a kněží. V ten okamžik, kdy regens chori, kmotr Františkův, Havránek, zapěl se zpěváky pohřební zpěv, stará Věková, připomenutá, že nastala chvíle rozloučení, zahořekovala znovu, a podporována Františkem, nevidouc pro pláč na cestu, brala se nejistým krokem, všecka sklíčena k rakvi. Starý Žalman vyšel ze světničky až naposled, a také poslední, čekaje sám v koutku, u hodin, vykročil ze světnice a byl také v průvodu poslední.

Po pohřbu, jímž ukončena dlouhá doba obav, trapné nejistoty a strachu, nastaly mladému kupci jiné starosti. Stalť se samostatným hospodářem a v krámě principálem. Měl mnoho práce, mnoho pochůzek a rovnání, ale to vše bylo mnohem snazší, než co bylo předtím. Hůře bylo s matkou. Nadál se, že se jí nyní uleví, že se zotaví. Ale stará kupcová nesla ztrátu svého muže těžce. Rmoutila se velmi a také zdraví jí nesloužilo. Syn ji nutil, aby se šetřila, nedopustil, aby se starala o hospodářství a domácnost jako jindy.

Kvůli ní také odkládal cestu do Prahy, kam by se rád teď podíval. Měl tam jakési obchodní jednání, ale hlavní věcí bylo, že zatoužil zase živě po Praze samé. A když tak na Prahu myslil, připadlo mu, teď že by mohl snáze toho dosíci, po čem toužíval: státi se regentem chori a získati si jména skladbami. Tu by však musil všeho nechat, otcovo dědictví prodat. A matka…

Ani nevěděl, že se často zamyšluje, že jej matka starostným okem pozoruje. Až pojednou to pochopil, když jednou odpoledne, bylo koncem března, jak seděl nad otevřenou účetní knihou, hledě před se do prázdna, přistoupila k němu a řekla mu s onou něžnou starostlivostí a laskavostí, jak jen matka dovede:

„Je ti něco, Františku?“

Když zaraziv se živě odvětil, že ne, sama mu navrhla, že by se teď, nežli nastanou jarní práce v poli, mohl podívati do Prahy. Nabídnutí to, svědčící o její starostlivosti a péči, dojalo ho a bylo mu velice vhod: i vyznal se, že na to sám pomýšlel, ale že si netroufal o tom se zmínit, aby ona, maminka, neměla z toho nějaké starosti.

„Já se už, Františku, nebojím,“ řekla s úsměvem. „Když jsi se tenkrát z Králík vrátil! Jeď si, jed, a zařiď si všechno, jak chceš.“

Té důvěry zklamati nebylo možná. Přijal nabídnutí matčino, ale pustil mimo všechny plány. Ještě téhož dne si objednal příležitost do Jaroměře, aby se tam dostal včas k slezské poště. Jda o tu příležitost, potkal ono svěží děvčátko, jež bylo se starou Snížkovou, svou babičkou, na pohřbu jeho otce. Panenka nesouc něco z pošty, ho neviděla, ale on bezděky si jí všiml, jak je pěkně urostlá, jako proutek. Když se vrátil domů, měl na stole několik listů. Jeden z nich poznal hned. Byl od přítele Hněvkovského z Prahy. To psaní rozbalil nejdříve. Byly v něm rozmanité zprávy: o sněmu, jenž se nedávno sešel, o Expedici, o pisateli samém, co teď čte a jak se pokouší také ve spisování. Douška však tentokráte nejvíce účinkovala:

„Slyším, že se Thám zase do Prahy vrátil a bude prý, nebo snad už je, já ho ještě neviděl, u divadla.“

Věk se zarazil a bezděky, když právě matka vstupovala do světnice, rychle psaní složil a v papírech na stole skryl. Ze mu Hněvkovský psal, tentokráte matce neřekl. Když druhého dne sedal do vozu, měl list Hněvkovského u sebe v kapse. Vzal ho z opatrnosti s sebou, aby na něj snad matka náhodou nepřišla.

Za krásného březnového dne okolo poledne vjížděl mohutný povoz „slezské“ pošty, tažený čtyřmi, do Špitálské brány. F. Věk, jenž v něm seděl, všechen už roztřesen, daleko před branou vyhlížel velice neklidný a nedočkavý okénkem poštovním. Nyní musil v bráně udati jako všichni spolucestující jméno, stav i proč jede do Prahy (hlavní příčinu nemohl ovšem udati do úředního archu) a kde bude bytem. Udal Zlatého bažanta na Poříčí, kdež také zanedlouho vystoupil. Nohy ho brněly od dlouhé, nepohodlné jízdy, a srdce živěji zabušilo, když se ocitl pojednou v hluku a šumu velkoměstské ulice. Všecko jej to rozrušovalo a nějak omamovalo, takže chvilku ani nedbal, že se mu dotěrně nabízí k obstarávání všelikých pochůzek a služeb žid Zlatého bažanta, takový „hausjud“, jak tenkráte říkali.