Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl druhý)», sayfa 23
XXIX. SKONČÍ SE STAROSVÉTSKY – SVATBAMI
Dva fasuňky hrčely od Prahy hradeckou silnicí. Zpředu zadního ozývalo se přes tu chvíli: „Hy, koníčky, hy –“ To Pinkava ve vyrudlém plášti říkal, nevolal, a přitom bičem mírně švihal, do prázdna, koním jenom na postrašenou, bedlivě pozoruje jejich kopyta, blýskají–li se na nich všechny podkovy. Dost často se však musil dozadu obrátit, na toho rozpesku Exnerova, když začal zase zlobit. A neškádlil–li přímo, to zase naschvál vypravoval, aby hladový radní všecko jak náleží slyšel, jak se měl on, Pepík, v Praze, co všechno viděl a zvláště o tom slavném vjezdu. Jak o tom zavedl řeč, pořád se dovolával Pinkavy jako svědka, říkaje: „No, viďte, sousede. No, viďte,“ a soused, jenž se toho dne kdesi za Koňskou branou potloukal a bloudil, se jen utrhoval. Ale pak se mu až sliny sbíhaly, když Exnerův Pepík zavedl zase naschvál řeč o bále na Hradě, o těch jídlech a těch vínech, kterých sice nejedl a nepil, ale která dovedl zrovna malovati. Pak zase jinak na radního nalíčil, že div závistí nežloutl: to korunovační dukát ukazoval, který si sice koupil, ale o kterém vypravoval, že ho chytil, nebo zase povídal, že má v uzlu hodný kus červeného a bílého sukna také z Hradu, jak jím měl král cestu pokrytu, že z toho sukna bude krásná podšívka do pláště…
Na předním voze stál Věk. Čím dále jeli, tím více pospíchal, tím více se mu zdálo, že cesty málo ubývá. Bylo mu jako studentovi, když se domova nemohl dočkati. Přitom počítal, kde „oni“ ve vrchního kočáře již asi jsou, a divné ho napadaly myšlenky: kdyby tak vrchní nemohl s kočárem dále, kdyby kolo zlámal, a oni ho na voze dojeli, a že by pak Snížková s Márinkou přisedly k nim. Bez nich bylo mu na voze nějak smutno. Kdyby tak vpředu viděl tu milou hlavu… Nevěda se zamyslil, hledě do kraje vpravo vlevo mizícího vzad, nebo do země zraky upřel. Procházel se s Márinkou Prahou, a tam na Hradě, jak k němu vzhlédla, jak jí zvlhly oči! A jak bude, až přijede –
Purkmistr i ostatní si toho všimli, jak se mladý soused změnil, jaký je málomluvný. Až mu to žertem vytkli, a tu on vytrhnuv se, nutil se do hovoru. Také se rozhovořil, jak došlo na korunovaci. Vzpomínal s nimi, jak byla krásná, co všude slávy a co tam ještě v Praze bude. O tom spolucestující nejvíce mluvili. On pak jim vykládal, co to je, jak český jazyk přišel zase ke cti, jak stavové česky přísahali, jak nejvyšší zemští úřadníci krále tak vítali a vše ohlašovali, v kostele i v sále, pověděl jim, že má býti také zřízena stolice českého jazyka, a ve svém zápalu jim vykládal, co z toho bude dobrého pro mateřský jazyk. Opět se rozpomínal, jak se rozloučil s Hněvkovským, jak mu přítel přál už štěstí k svatbám a jak Held slíbil, že o vakacích přijde k němu z Třebechovic do Dobrušky; a P. Vrba jak mu domlouval, aby nepolevil ve vlastenské práci, aby pracoval jako dosud, že se naplní opravdu slova Písma: „Ona neumřelať, ale spí,“ a že on, P. Vrba, až teď zase na jaře půjde s knížkami po Čechách, třeba také k němu do sousedství zabrousí, a že se pak u něho zase zastaví.
S Thámem se již neviděl. Také ho nehledal. Ale vzpomněl cestou na něj, na Paulu i na Betynu. A zas se mu nitro pohnulo. Jak šla jako had na Márinku a byla by jí namluvila… A Márinka jak k němu tenkrát přistoupila, divže ho za ruku nechytla… Již byl opět u ní. Rozhlížel se cestou, rozpomínaje se na místa, kde s ní jel, viděl hospody, kde se zastavili, kde nocovali, až posléze třetího dne zahlédl nejznámější končiny. U starého „spěšnoveda“ Sýkory se zastavil, ač by již byl raději doma. Pověděl starochovi, jak bylo, jak jel cestovní kočár královský, jak kolem kráčeli poštmistři.
„Spěšnovedi,“ opravoval stařec a zase už napjatě poslouchal vypravování mladého muže. Byl by poslouchal do večera. Než Věk pospíchaje nedal se zdržeti a sliboval, že sem, na Opočen, schválně přijede a že všechno obšírně poví a že už na něj čekají. A jeli dál. Zanedlouho pak vjížděly vozy do městečka; jeli podél dřevěných podsíní. Lidé vybíhali, šli s nimi, a když dojeli na městečko, měli jich kolem celý houf. Vítali je, jako by přijeli někde z Amstrdámu. Kdykoliv Věk z Prahy domů přijel, nejprve se po matce ohlížel. I dnes rovnou domů mířil, ale také se po sousedčině stavení ohlížel. Na jaře před rokem, když z Prahy přijel, nevšiml si, že naproti u nevelkého okna dost ozdobené lomenice toho dřevěného patrového domu stála mladá, svěží holčina. Loni se dívala ještě skrytě, dnes, jsouc právě na sedničce, vyhlédla ven. Kynul jí živě a radostně, a když pak doma matka, uvítavši ho, žertem se zeptala, neveze–li si nevěstu, odpověděl s úsměvem: „Nevezu, ona již přijela.“
Za chvilku poté začala matka tušiti. Jen se doma omrkl a na hospodářství přeptal, už se ptal na Snížkovy, kdy a jak dojely, a za chvilku šel se tam sám podívat. A pak ho vídala, že častěji tam zašel, že tam nosí knížky, noviny.
To doplňoval zprávy o Praze, babičce i vnučce nyní dvojnásob zajímavé, když znaly Prahu a část té slávy. Čítal i dle psaní vypravoval o korunovaci královnině, o nádherném bálu v stavovském sálu přistavěném k divadlu, o všelijakých radovánkách, vyložil o tom, jak byl král Leopold II. v České společnosti učených, v českém divadle U hybernů, tam, co oni také byli, jaká že z toho radost mezi vlastenci a jaké naděje. Pro vnučku zase měl ještě jiné noviny, vlastně vysvětlení; sám se také dotazoval, vyzvídal, to když byli na chvilku sami. To již podzim nastal. Přišly deště, záhy prudké větry. Letos však bylo mladému kupci v duši jinak nežli loni; mile a teplo. V tu dobu stará Snížková se sousedkou Věkovou už rozuměly, že budou víc nežli sousedky.
Když mrazy uhodily, povídalo se již obecně, že se bude mladý Věk ženit. To již měl po hlavních zpovědech u Márinky. Již věděla, kdo byla ta komediantnice; jen jedno Věk nepověděl, a to, že hned jak z Prahy přijel a ukládal korunovační peníz, kterého překupem nabyl, k dvacetníku Mozartovu, že vybral ceduličky, na kterých kdysi němá Paula psala, a že je spálil.
Ale sám také vyzvídal a zpovídal, zvláště když ho napadaly pochybnosti, když si nedůvěřoval. Tak přímým vyzváním nebo podřeknutím zvěděl, co v Praze zkusila, jak se toho divadla bála, jak se Procké lekla a pak té druhé… A dále, jak bylo dřív, jakou měla radost, když přišel na kůr (teď chodil každé neděle s ní), a jak naslouchala, když hrál na piano, jak se o něj lekala a ještě že ji často napadne –
To seděli sami v sednici, babička chystala vedle v kuchyni svačinu. Venku byl pochmurný den a sníh rostl. Jak se tak zamlčela a starostně se na něj zadívala, ptal se překvapen, co má, co se stalo. A tu ona pojednou chytla ho za ruku, a nachýlivši se k němu, ptala se tiše, nejisté, věří–li v pánaboha. Zrak její hleděl úzkostlivě na jeho rty. Zarazil se, podivil se, cože to má… Ona, že jí tak utkvělo, co tenkrát starý Vejr na podsíni namluvil o něm, o Věkovi, jak z toho kázání tenkrát odešel, že je neznaboh, že jde o jeho duši, a jak často pozorovala světlo v jeho oknech a myslila, čte–li zase ty neznabožské knihy, a že se za něj modlila.
To řekla tiše, chvatně, jako by se neměla z toho vyznávat. Věk ji už držel v náručí. Přitiskl její hlavu k svým prsům, líbal její čelo a spánky a šeptal pohnut, rozradován její oddaností, aby se nebála, že věří, že v boha věří a že se také k němu modlí.
Když tak u Snížků sedali, vypravoval často o Praze, zvláště došly–li ho novinky. Márinka již znala z jeho vypravování všechny jeho známé vlastence. Na Šedivého se sama ptala. Zaslechlať v Praze, proč tak usiloval o paletu na bál, zvěděla pak od Věka historii jeho lásky. Proto nemálo se divila, když Věk jednou přiběhl s psaním v ruce, hned jak je dostal, a oznamoval, co mu Hněvkovský píše, že starý baron Materna zemřel a že po něm hrubě nic nezůstalo, daleko míň, nežli se Lidlovi nadáli. Slečnu Maternovou že již k sobě nevzali, ta že zůstala nějaký čas u starého sluhy baronova, ale tyhle dni že zmizela z Prahy, jistě s tím zpěvákem od Bondiniho společnosti, který byl teď po slavnostech od opery propuštěn.
„Šedivý to dost klidně nese,“ psal Hněvkovský. „Sám mně o tom povídal, a že jí teď nezeli, protože poznal, že neměla žádné stálosti a opravdivého citu a žádného smyslu pro něco vyššího, že by s ní snad hůře dopadl nežli Thám se svou.“
O starém Ceypkovi Hněvkovský napsal, jak ten těžko nesl pánovu smrt a jak teď klne na všechny informátory, tancmistry, zpěváky a komedianty ve své jizbě, kterou mu hrabě Clam–Gallas v zahradním domě vykázal i opatření za titulární dozorství v zahradě.
Koncem adventu vyšel mladý Věk se svou nevěstou, bylo druhý den po námluvách, poprvé sám, a vedl ji na kraj města ke starému dřevěnému domku, velmi sešlému, obklopenému ovocnou zahrádkou. Šel s ní navštívit starého Žalmana, který už přes týden nemocen ležel. Márinka jdouc tam lekala se v duchu toho starocha, ale pak, když ho viděla sešlého, vyschlého, jen kost a kůži, opuštěného, když si vzpomněla na to, co jí Věk pověděl, jak mu násilím syna vzali na vojnu, bylo jí starce z té duše líto. A on těžko oddechuje upíral na ni kalné oči a opakoval:
„Tak to je tvá – to je tvá nevěsta. Pánbůh vám dej štěstí. A zaplať pánbůh tobě a panímámě.“
To děkoval staré Věkové, protože se o něj v nemoci starala, obsluhu mu opatřila a jídla posílala, dobře si pamatujíc, jak starý Žalman před lety, když byla ta drahota a hlad, jejímu Františkovi skývu chleba, již sám sobě od úst utrhl, plotem podstrkoval. Teď, když k němu usedl, pohladil ho po hlavě a třaslavým hlasem, těžko oddychuje, mu řekl:
„Františku – po vůli boží, půjdu a rád. Co se mnou? Václava jsem se nedočkal. Ten už je na pravdě boží. Sejdeme se. Ale kdyby přece – řekni mu, jak jsem čekal – a tu bibli – zatím ji nech u sebe – Nech si ji, on nepřijde, ty víš, co ta kniha je. Jen prosím tě, přijď, co tu budu, číst – někdy – na chvilku. Rád bych slovo boží – přijď zas.“
Věk, jenž starochovi teď někdy čítal z jeho staré Kutnohorské obrázkové bible, pro kterou již tolik bylo, rád a ochotně slíbil.
Když měl první ohlášku, hned počátkem masopustu, byl už „bubák“, „perlinčan“, starý Žalman v hrobě.
O svatbách, když snoubenci k oltáři kráčeli, když družičky, moukou napudrované, neboť svatba byla jedna z nejonačejších, a mládenci s rozmarýnou a s pentlemi na prsou i na kloboucích a panímaminky v kožíškách a ve zlatých čepcích se za nimi ubírali, spustil na kůru František Havránek, „chori et scholarum rector“, ženichův kmotříček, dojemné preludium na varhany. Preludium bylo krásné, svatby veselé. Jaké pak manželství, jaká pak byla doba po tomto prvním úsvitu, jaké v ní zklamání a radosti, jaké zápasy i utěšení, toť už jiná historie.
