Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl pátý)», sayfa 16

Rozkašlala se, mistr Prax hned ji konejšil, ironicky starostlivě domlouval, že se muší sanovat, to že nejde tak běhat na lampartie ke Glaubicům a pak na Pohořelec a zámeckou zahradou, tam že pan baron Kučera bývá večír, že se leccos povídá, o srnkách, ty že baron Kučera – Naráz umlkl.

Návštěva znenadání. Paní Lorencová. To by nepřekvapilo, ale kterak vstoupila. Ne vesele, usměvavě jako jindy, nýbrž nějak ulekaná; hned, ani nepozdravivši, ptala se, je-li tu Jetty. Žasli; že není, řekli, že tu nebyla, co se stalo —

„Vrátím se jim teď, zrovna teď, byla jsem se také trochu podívat, bei einer Freudin war ich auf Besuch, a pak také na sv. Jana, toť se ví —“

„S pannou Jettynkou?“ ptal se Prax.

„Ach ne, nechtělo se jí, že ostane raději doma. A ostala. Ona se teď ňáko bojí lidí, když jich je moc, obzvláště v kostele nebo tak – aigentlich nevím proč, a taková zerstreut je, moc – Tak ostala doma a já šla. A teď přijdu domů, děvče pryč a kvartýr otevřený, všecko, dvéře na pavlač taky.“

„Rozsvítili si?“

„Ne.“

„Tak snad přehlídli, někde v koutku třeba usnula.“

„Ne, ne, já volala; celý kvartýr proběhla. A tak jsem se otočila a hned sem. A kde oni se toulali?“ obrátila se po Václavovi změněným tónem, vesele a s úsměvem. Uslyšela, že byl s krajany; hned opáčila žertovně, s upřenýma na něj očima, ne-li také s krajankami.

„Ani jedinou jsem neviděl, nepotkal.“

Pokývala vesele hlavou a hned zase plná starostí, ach bože, co to děvče, kam se poděla, co je s ní teď starostí. Šla domů. Praxovi ji vyprovázeli, Václav vstoupil do svého pokojíčka; zamířil hned k oknu, poněvadž si teď všiml, že je otevřeno. Vtom z pavlače u dveří výkřik paní Lorencové a hlasy úžasu manželů Praxových. Vyhlédl. Jetty! Právě se vracela. Zahlédla tetu vycházeti od Praxů; chtěla rychle kolem ní rovnou domů, ale stanula okamžitě, když zahlédla Václava v okně. Zarazila, podívala se po něm, a pak jako když ptáče se náhle zdvihne, tatam, do bytu, nedbajíc tetina volání —

Václav zavřel okno a rozžehl svíčku. Vzal knihu, nečetl však; seděl zamyšlen, nespokojen. Zas byl důtklivě připomenut na to, co zamýšlel: vystěhovati se odtud. Kvartýrská přišla mu pak povědět, to že je divná věc, že mluvila s paní sousedkou, ta že od panny Jettynky se ničeho nedověděla, proč panna Jetty odešla, nic, jen že se prý šla podívat na sv. Jana, a když se jí sousedka ptala, jak mohla tak odejít bez klobouku a že nechala všechno dokořen otevřeno, i dvéře z kuchyně na pavlač, co si jen myslila, že panna Jetty o tom nic nevěděla, docela nic; to že je divné, jak se to děvče mění, co se s ním děje.

XIX. DOKTOR SRNKA SETKÁ SE SE „STARCEM Z HOR“

Kavárna U modrého hroznu byla toho svatojanského večera skoro opuštěna. V zadní místnosti sedělo jen několik studentů a dva herci od Stavovského divadla. Všichni byli obráceni ke stolu v čele u zdi, odkudž doktor Müller, pihovatý, světlovlasý, bílých řas, jim agitačně rozkládal. Dělával to, kdykoliv se dostal mezi studenty, kdy se jen trochu hodilo, v kavárnách i po hospodách, a vždycky horlivě, přemáhaje netečnost, nedbaje ousměšků, jež si tropili z jeho berlínské výslovnosti.

Také u Modrého hroznu rozkládal živě, a již až vášnivě, s ohněm proselytství, o nastávajícím velikém zápase s Napoleonem, o Německu povstávajícím z ponížení, a že by všude, kdež se německá řeč ozývá, měli přísahat pomstu a boj až do vyhlazení Galům, sveřepým Francouzům, jejich císaři, tomu korsickému uchvatiteli, všude, kde se německá řeč ozývá —

Grrrnk – Opodál v koutě u kulatého stolu lžička prudce do sklenice puštěná ostře zacrnčela. Doktor nelibě vyrušen bleskl v tu stranu šedýma očima, posluchači se ohlédli. Dva z nich se na sebe podívali a usmáli, když tam spatřili doktora Srnku. Seděl sám, maje noviny v rukou. Jak četl, zajela mu brada do širokého černého nákrčníku a z hustých vlasů volně rozhozených padal hustý pramen do osmahlého čela. Že se po něm ohlédli, že Prušák zablýskal zlostně očima, jako by neviděl. A jako by neslyšel, když doktor Müller, znovu zplápolav nadšením, zase chytl řeč.

Horlil dál, Pražany popadl a čuchal, tady, tady v staroslavné Praze že fučí chlad až mráz, tady že je málo srdcí, která by bušila pro velké Německo, v té Praze, která by se mohla stáťi jeho středem, sem že by měl přijít nějaký Fichte, aby mluvil, rozněcoval, rozpaloval, jako před třemi lety v Berlíně, když tam tisícům řečnil v sále Akademie – Ach, kdyby slyšeli, kdyby slyšeli, jak mluvil, jak, a jak všechno vzplanulo nadšením, obzvláště když volal – a Müller, zažehnut ohněm, unesen vzpomínkou, pateticky zaci-toval:

„Pomyslete, že s hlasem mým pojí se hlasové vašich předků z šedé dávnověkosti —“

V koutě u stolku doktora Srnky hlučně zašustěly noviny prudce obrácené.

„Vašich předků,“ pokračoval Müller, přemáhaje zlost z bezohlednosti toho výra tam v koutě, „těch předků, kteří svými těly opřeli se světovému panství římskému, je zaplavujícímu, kteří svou krví vybojovali volnost hor, rovin a řek, kteréž —“ řečníkův hlas mohutněl, „za vašich časů staly se kořistí cizincovou!“ V rozhorlení mávl rukou nad hlavou, jejíž světlé vlasy se v ten okamžik ostře odrážely od zrudnuvší tváře. Ale pravici hned spustil, jak se tam z kouta ozval doktor Srnka, poukloniv se nad svým stolem směrem k Müllerovi, s úsměškem:

„Velice pěkné – s dovolením, že vyrušuju – velice pěkné, ale v Berlíně a pro Berlín, ale nic pro nás, a taky ne tuze opatrné —“

„Co se do toho pletete?“ rozkřikl se popuzený Prušák, „jakým právem —“

„Týmže právem, jakým vy tu kážete. Já jen chtěl připomenout, že se časy mění, že i tichý kout je nejistý, když začne foukat jiný vítr.“

„Co vy – Co víte vy —“

„Mnoho ne, pravda,“ Srnka se ušklíbl, „ale přece víc nežli tak leckdo, obzvláště to, že Jeho Excelence,“ vyslovil s ironickou devótností, „pan pruský ministr Stein ten zlý vítr dobře čije, poněvadž ujel z Prahy —“

Všichni žasli, doktor Müller ztuhl, vyvaluje šedé oči světlých-řas na doktora Srnku, ohromen, že tajemství prozrazeno; pojednou vyskočil a vyhrkl:

„Jak to víte?“ ale hned se opravil, popíraje ostře a důrazně: „To není pravda!“

„Buďto to víte a zapíráte,“ Srnka mluvil klidně a velmi určitě, „nebo to nevíte, pak vám to povídám jako tu těm mladým pánům Pražanům, kteří to jistě nevědí a jimž jistě na tom tak nezáleží, že pruský ministr Stein odjel včera nebo již předevčírem z Prahy.“

„Už kolik dnů churaví a nevychází z domu —“

„Ano, drážďanský vítr jej ofoukl. Ale mezitím byl také zdráv a vyjel si z Prahy; jinak stůně dál, tady v Praze, ale v kočáře je jako ryba a směje se, že vypálil těm pánům rybník a že ho již nedohoní – Směje se, jak si v té své ‚nemoci‘ vyšel z domu, snad v přestrojení, kdož to ví, snad s vaší pomocí, ale vás se na to neptám, a vsedl do vozu, čekajícího za branou.“

„Kam by jel?“ vskočil s úsměškem doktor Müller. „Snad do Berlína nebo do Drážďan k Napoleonovi.“

„Snad,“ přisvědčil Srnka také s posměškem, „snad tam, nebo,“ vstal, a opřev se dlaněma o tabuli svého stolu, nachýlil se vrchním tělem ke společnosti, „snad také k caru, k Jeho Veličenstvu carovi všech Rusů. Tam bude jistější nežli tu v Praze, kdež jsme teď s Napoleonem alianc; v Rusku se také dá víc dělat proti němu nežli tu, tady by policie pana ministra nemohla trpět, v takové práci, teď o slavné schůzi v Drážďanech a po ní! A vy, pane, a vaši krajané —“

Z přednějšího pokoje vstoupil starý muž vysoké postavy, v ramenou při-hrblý, v ježatém kastoru, v šosatém, dost ošumělém hřebíčkovém kabátě, ve vestě až ke krku, na němž se bělal šátek vpředu uvázaný, v botách nízkých holení. Pod paždí měl velký deštník, pestrou mřížkovanou látkou potažený. Přišel v ramenou sehnutý; mžikl přes kulaté okuláry po společnosti, pověsil kastor na hřebík a usedl pod klobouk sám stranou. Vlasy na temeni hrubě prořídlé, krátké licousy i husté obočí byly prokvetlé.

Doktor Srnka div nezavrčel, když jej zhlédl; hned nechal Prušáka i jeho společnosti, na ministra Steina zapomněl; příchozí, „stařec z hor“, cenzor Berghofer, zabral všecku jeho mysl. Doktor se jeho přítomností rozčiloval; bylo to zřejmo, jak vzal rychle noviny do ruky, jak se v nich hrabal, nervózně je obracel, jako by něco hledal. Pak pojednou vzhlédl ke společnosti studentů a doktora Müllera.

„To snad nečtli —“ začal vážně, „tohle číslo Der österreichische Beobachter, to je nejnovější. Je tu článek od Gentze. Gentz, víte-li, výborně placené a zaplacené péro – péro se platí, rudka také, zvláště když hodně maže —“

Ve společnosti náhle neklidný ruch z těchto Srnkových slov. Šťouchali se tam, dva tři se ohlédli po cenzorovi, jejž znali; seděl, jich si nevšímaje, a zvédavci zmizeli. Vzav svůj kastor, přistoupil těsně k doktoru Srnkovi.

„Dobrou noc,“ řekl drsně, „víte, kde ostává augur, mágus, scriptor et cetera,. znáte mne, protože mně čtete. Navštivte mne někdy. Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ opakoval doktor bezděky. Vstal, hleděl za přihrblým „starcem z hor“, an odchází do druhé místnosti, a tiše zaklel. Zlobil se na sebe a řekl si osle, že se dal tak překvapit. Dal klobouk na hlavu, zaplatil a šel, s hlavou pochýlenou a zamračen. Nevšiml si, že když kráčel první místností, vstal tam doktor Můller a šel za ním. Před kavárnou, poblíže divadla, jej zastavil:

„S dovolením, pane, odkud máte tu zprávu o ministru Steinovi?“

Doktor Srnka se prudce po něm otočil a utrhl se:

„S dovolením, co je vám po tom? Snad nemyslíte, že ji mám z policie.“

„Pane, kdybych si to myslil, neptal bych se vás.“

„No tak —“ Srnkův tón se zmírnil, „no, tajemství to není. Tak chcete vědět, od koho to mám?“

„Prosím o to.“

„Od vás.“

„Není možná, vždyť —“

Srnka se zkrátka zasmál a hleděl okamžik na žasnoucího Prušáka. Pak, přistoupiv k němu, vzal jej za knoflík a tlumeně a ne bez humoru mu vykládal:

„Já skoro nic nevěděl, jen co mně napověděli, já jen tak domněnky – Abyste věřil: léčím starého mládence a ten bydlí na Malé Straně naproti bytu ministra Steina. Ten starý mládenec neleží, ale nemůže spát, a tak v té nespavosti dělá trochu filosofa, trochu policajta, přemýšlí, mudruje a zase lelkuje po ulici, po sousedství, pozoruje protějšky. A tak ví, co a jak u Steinů, kdo tam chodí a tak, rozumíme – A když je to takový protějšek, takové sousedství, roste zvědavost, no zkrátka a dobře – můj pacient se i poptal, přeptal; mnoho nezvěděl, ale přec, řekl mně to, já si ostatek zkombinoval, a když jsem vás prve viděl rozkládat to prušáctví, jářku, sáhneš mu na zub. A chytil jste se. Konec znáte. Děkuju pěkně. Ostatně se nic nestalo. Když váš ministr je už den, dva dny z Prahy, už ho nedohoní. Je teď někde na Moravě a k carovi pojede. Ať si ho slavná policie chytá, ale vy si dejte na ni pozor, vy – Teď bude na vás všechny ostřejší. Pozor na svatou Hermandadu! Tak ještě jednou děkuju pěkně za zprávu a dobrou noc!“

Pleskl po vrchu svého kastoru a šel. Užaslý Prušák hleděl za ním, pak zaklel.

XX. O VELKÝCH NÁVŠTĚVÁCH, TÉŽ O JAKOBÍNSKÉ ČAPCE

Jeanetta se pozdravila. Lékaře jí nebylo už třeba, nicméně přicházel doktor Held se na ni podívat, jak se jí daří. Měl ji rád a Jeanetta se těšila na jeho návštěvy. Zamilovala si jej od nemoci jako otce. Někdy se s ní setkával v Kanálské zahradě, když se tam procházela buď s matkou nebo s vychovatelkou. Častěji ji vídal v zahradě u bytu. Stavoval se tam v poledne, vraceje se ze svých lékařských pochůzek, někdy i odpoledne. Jeho návštěvy nemohly teď býti nápadný. Tak si vykládala paní Hanoldová, jež tu vždy meškala s Jeanettou. Než také si vyčítala, že se Heldovy návštěvy nemůže dočekat, že touží jej uvidět, s ním promluvit. Do nemoci malé Jeanetty žili v přátelství, jež bylo i poutem jejich vroucnějších citů. Když Jeanetta stonala, stalo se to pouto volnější starostí o nemocnou; větší ta důvěrnost zůstala i pak, když se Jeanetta pozdravila.

Bývaly chvíle, kdy všichni tři pospolu sedali jakoby rodina, kdy Held i paní Hanoldová za těchto okamžiků v tichém štěstí zapomínali na skutečnost, kdy paní Hanoldové utuchaly obavy i její úzkostlivost. Přicházely chvíle, jaké ji blažívaly před časy, kdy ujevši z Votavan meškala u tety v jejím domě se zahradou v Ječné ulici, kdy tak nešťastná nalézala tam cpal krátkou a nevzhlednou dýmku. Tabák bral ne z váčku, nýbrž z obyčejné měchuřiny. Doktor Srnka jako by cenzora neviděl; ale také nedbal pohnutí na společnosti patrného a kousavě pokračoval:

„Péro se platí, ať píše ostře nebo zhruba, jen když píše do noty, po přání, když je písař grammaticus, rétor, geometer, pictor, aliptes – augur – jak to povídá Juvenál, všecka čest. Všecko tohle dohromady takový spisovatel, qui omnia novit – Všecko, mladí pánové, můžete napsat, svinstvo, patolízalství, blbost, jenom ne pravdu – ách, už odcházejí?“ ptal se posměšně, když většina společnosti pojednou odcházela.

„Co tak najednou?“ volal doktor za odcházejícími. „Počkají, přečtu jim ten článek – Sic není dovoleno v kavárně předčítat, ale jsme mezi sebou, všecko upřímný člověk, a oni nemají strach, jak vidím, opravdu hrdinové —“

Odcházející se ani neohlédli a také ani nehlesli. Teprve v druhé místnosti vyhrkl jeden z nich:

„Bodejť, blázen, budeme ho poslouchat a mít z toho opletání u policie.“

„Všimli jste si Berghofra? Ani nemrkl, jako by neslyšel, ale přes brejle se na doktora díval, to jsem ho stih.“

Ze společnosti, kterouž horlivě podněcoval k německému cítění Müller, zůstali on, Müller, oba herci a student jakýsi. Herce zajímal a bavil doktor Srnka, o němž slýchali jako o podivínu. Ten, maje noviny kus před sebou, jal se čisti: „Mlčením nesmíme pominouti knížku, která nedávno byla vydána, velmi duchaplné pojednání o důstojnosti, užitečnosti, utrpeních a tudíž také o žádoucí láskyplné úctě veškerého stavu vojanského, v kterémž pojednání světle se dokazuje, že stav vojanský je ozdobou státu a že jest jen stavu vojanského zásluhou, že je tolik skromnosti v našich městech, tolik klidu a takové ticho mezi občanstvem, jakož i to, že stav vojanský je základ mravnosti —“

Nežli doříkal, zmizeli studenti i herci a v prvním pokoji dohonil jich také doktor Müller, zlobě se, že ten bláznivý doktor ani nečte, že to není v novinách, že jen tak to říká, jako by četl.

„Nač? Co tím chce?“ ptal se student. „Proč to dělá?“

„Nevím, snad kvůli cenzorovi —“

„Ať nechá žertů, mohl by se po čertech spálit.“

To si oba herci již ve dveřích povídali. Vyšli ven a s nimi student. Prušák, náhle se rozhodnuv, nevydal se s nimi. Zůstal v přední místnosti. V zadním pokoji seděl Srnka sám s cenzorem, jenž zapálil si fidibusem, klidně poku

řoval a připíjel z koflíčku černou kávu. Srnka, postřehnuv, že mu poslední posluchačstvo odchází, byl na rozpacích, ale jak pochytil, že „stařec z hor“ se tomu ušklíbl, popadl noviny, a zavrčev s úsmévem „s dovolením“, jal se zase Čisti:

„To pojednání také světle dokazuje, že u nás není voják pes, prase, mrcha, hovado, že by bylo nejen pod důstojností ctihodného stavu vojan-ského, anobrž že by to i lidskost uráželo. S rekruty se nikde tak humánně nejedná jako u nás; takových nadávek nikdo ve vojsku si nedovolí, nikdo tam nešlape vojáky nohama, nikdo jim nevyráží zubů holí, nikdo jich nekope, nebije holí do břicha, jestliže voják nevěda trochu je povystrčí z linie řady —“

„S dovolením,“ přerušil cenzor dost nevrle, „sice velmi pěkné čtení, pane, ale nenové. Už jsem to kdesi čet; rukopis ten dostal teď tady impri-matur,“ cenzor se usmál, „psáno velmi ostře, velmi ostře, ale velmi vtipně. Ten pan spisovatel se mně líbil.“

Doktor Srnka se prudce obrátil po cenzorovi. Kosa přišla na kámen. Chtěl pozlobit, dopálit, překvapit, a sám byl jako u vyjevení. Ani si nevšiml, že vtom stanulo ve dveřích několik hostí z vedlejší místnosti a s nimi doktor Müller, že se přišli na něho podívat. Cenzor po nich mrkl, ustal mluvit útěchu v Heldově společnosti, kdy kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti pro-hřívalo jejich hovory.

Teď to sblížení, porozumění, jemuž pořád přátelství říkali, bylo vřelejší a hlubší; proto také tíže doléhalo pomyšlení, že se musí na delší dobu, na několik měsíců, rozejít. Paní Hanoldová byla by nejraději zůstala v Praze. Kvůli Jeanettě však neváhala ani na okamžik. Bylo ustanoveno, že odjedou po svatodušních svátcích, v druhé polovici května. Poslední dny před odjezdem přicházíval paní Hanoldové tíživý smutek, o samotě ve dne, v noci ve snách i v probuzení, někdy i v Heldově společnosti, pojednou, náhle, když vyprávěl, když mu pohleděla do očí nebo když zasedl v salónu ke klavíru.

A neubránila se slzám, když u ní hrál naposled, odpoledne před jejím odjezdem. Bylo pod mrakem a dusno. Jeanetta se vytratila ze salónu, aniž si toho povšimli. Held hrál z Kouzelné flétny. Paní Hanoldové byla to zvláště milá skladba a právě ta, kterouž tu poprvé uslyšela loni, když se sem přistěhovala, tenkrát v smutku, podvečer; tenkrát se rozšuměla z Hel-dova bytu prška těchto líbezných tónů do zahrady, do starých stromů, pod nimiž se už tmělo. Tenkráte se jí zarosily oči slzami, když zakvílela árie Paminy.

Teď byla dojata, hned jak Held sáhl do kláves, jak první akordy zazněly. Naslouchala v tajemném vzrušení, ovanuta tesknotou. V tom dojmu neměla slov, a míti ani nesměla. Ale slzy promluvily. Neubránila se jim, chtěla je však zatajit. Vstala rychle, jako by hodlala poodstoupit. Heldovi však třpyt jejich zakmitl. Náhle přerval hru, chvatně přistoupil k paní Hanoldové, prožehnut tušením, proč se její oči zalily slzami, dojat jejím smutkem i opojen. Vzal ji za ruku, druhou položil kolem jejího pasu, a šeptaje její jméno, chtěl ji k sobě přitisknout. Ale vyvinula se mu, a všecka se chvějíc, vydechla:

„Ne, prosím vás —“ Hlas se jí třásl, velké, temné její oči plné smutku i lásky prosily. „Pamatujme se!“

„Jaké by to bylo provinění!“ rozohněn domlouval naléhavě i s výčitkou.

„Bylo – Víte – Má povinnost – Jeanetta – Chci být čistá před ní. A pak —“ její tvář se zasmušovala a tvrdšími stíny zpřísněla, „proč jsem odešla z Votavan, víte. Zůstaňme jako dosud, dobrými přáteli.“

„A zničme své štěstí!“ zvolal Held trpce.

„Ne, zachovejme si štěstí, jaké je možné —“

Zasmušilé Heldovo čelo se nevyjasnilo.

„Kdybyste tak cítila, jako —“ řekl s výčitkou trpce.

„To můžete říct?“ Smutně se usmála. „Řekněte, kdybych byla tak volná, jako vy – slyšíte?“ Nahnula se po hlase, ukázala směrem ke dveřím sousedního pokoje, kdež se ozval Jeanettin hlas.

Held zakroutil mlčky hlavou, jako by chtěl říci: „Ano, ale nechápu —“

Nastal okamžik trapného mlčení, až se ozvala paní Hanoldová:

„Takto se rozejdeme?“

„Já tak nechtěl.“

Její oči utkvěly na něm překvapeně, jako by nevěřila. Ale neřekla ani slova.

Klavír zůstal opuštěn, Held už nezahrál. Mluvili o cestě a zanedlouho se měl k odchodu. Přišla Jeanetta; rozloučil se s ní srdečně, vesele jako jindy, ač šprýmovný tón tentokráte nevytryskl sám, bez nucení. Paní Hanoldové stiskl, políbil ruku, pohlédl jí naposledy do očí. Její ruka se chvěla.

Spěchal do svého bytu, nechtěje na lidi. Směs jeho citů neulehla. To odbytí – bylo to odbytí – Jak je umíněná! A přece zas – Povážil, proč to dělala, proč je tak pevná. Jak se přemáhala – Miluje ho, ale zvítězila, než jak, s jakou bolestí. Viděl její oči, zněl mu její chvějící se hlas. A on – jak byl tvrdý, když se ho ptala, takhle-li se rozejdou. V ten okamžik už se rozhodl, že ji musí ještě uvidět.

Když ráno paní Hanoldové ohlásili, že vůz přijel, nešla hned. Jako by ještě na někoho čekala, nebo jako by odkládala. Když posléze vykročila, potkala doktora Helda. Čekal, jistě čekal. Svitlo jí v očích; tajné očekávání se splnilo. Heldovi se zdálo, že je bledší. Zeptal se, jak se vyspala na unavující cestu.

„Po včerejšku —“ Smutně se usmála, neřekla však, jak dlouho neusnula, že nemohla spáti, že jí bylo líto jeho jednání, i jeho i sebe, jaké myšlénky, jaké úvahy vyvstaly, že se bojí budoucnosti, že včera se ještě přemohla, ale jak by bylo podruhé, a že by bylo nejlíp ujít nebezpečenství, které vždycky bude, dokud bude jedna střecha nad nimi, a jak se lekla té myšlenky – zapudila ji a myslila na něj, uvidí-li jej, přijde-li.

Zjevil se, když se ho již nenadála. Doprovodil je ke kočáru jako loni. Jeanetta veselá, těšící se zase na cestu, paní Hanoldová pobledlá, tichá, vážná. Ještě z kočáru podala mu ruku.

„Šetřte se, prosím vás,“ řekla měkce, srdečně. „A jak jste řekl. Nezapomeňte! Sbohem —“

„Sbohem! Sbohem!“ vesele volala Jeanetta a třepala, kývala ručkou.

Doktor Held se usmíval, kýval vesele, v srdci však mu znělo pohnuté, tesklivé: „Sbohem!“

To bylo v ty dny, kdy císař odjel do Drážďan hned nazejtří po svém příjezdu do Prahy, aby setkal se s Napoleonem a se svou dcerou. V zelenavém šeru Kanálské zahrady, pod starými, košatými kaštany skoro denně teď rokovali rada Slívka, rytíř Jeník, baron Stentsch, oba zvědaví starci, rytíř Eisenstein a baron Ehrenburg, když se tu potkávali a zastavovali na procházkách. Senzační událostí byl náhlý a tajný odjezd pruského ministra Steina; zvláště nad tím žasli, že policie prý opravdu neměla o něm ani potuchy.

„Proč probůh odjížděl?“ divil se baron Ehrenburg, „vždyť mu zde neublížili, proč jen?“

„Protože se bál, že si ho Napoleon o schůzce v Drážďanech na našem císaři vyžádá —“

„To není možná.“

Stentsch i Jeník se usmáli a Jeník dodal:

„Také prý dostal Stein od cara pozvání, aby k němu přijel.“

„To také není možná! A jsou tu ještě jiní Prušáci —“

„To nejsou Steinové —“

„Ale ten policejní ředitel, Gruner —“

Jeník pokrčil rameny. Rada Slívka rychle zamluvil zevrubnými novinami o vjezdu císaře Františka do Drážďan, že měl v kočáře zapraženo čtvero spřežení, osm koní, a jaká střelba byla a zvonění a všude lidu jako mlhy; hned také vzpomněl, jaká sláva bude tady v Praze, až se císař sem vrátí a přijede sem s francouzskou císařovnou —

„Copak Spálená ulice?“ zaškádlil rytíř Jeník, obraceje se k baronu Ehrenburgovi.

„Jen se smějte. Nic se nezměnilo. Madame Dupasquierová pořád velké tajemství, i ten její němý hlídač. A její chlapeček, Leon, pořád více Na-po.“

„Co je to?“

„Na-po-leon, je pořád víc a více podoben Napoleonovi.“

„Ach, vy chodíte jej přehlížet! No, až také Napoleon do Prahy přijede, do Spálené ulice. Teď nemá čas, musí do Ruska —“ Rytíř Jeník se usmíval.

Sami se tam v hovoru také vydali, a nejprve k armádě Napoleonově; mluvili o tom, co je teď v Německu, jaké boží dopuštění, ve dne v noci, že tam francouzské vojsko táhne, všecko že míří do východních Prus k ruským hranicím, pluk za plukem, Němci, Francouzové, Vlaši, pluk za plukem, ve dne v noci, pěší, jízdní, dělostřelectvo, silnice že se netrhnou nekonečnými řadami vozů, děl, svět že takové armády neviděl.

„A jak je vypravená, jak vystrojená!“ uznával rada Slívka, ač nikoliv nadšeně. „Viděli jste v Jezuitské ulici u Zimmra obrazy francouzského vojska? Krásné dílo, osmnáct listů, šest zlatých stojí; podívaná opravdu, obzvláště na jízdní gardu a kyrysníky – ach – a na jízdné střelce – znamenitý lid, a půl miliónu jich. Ohromné, ohromné vojsko, a takové generály má.“

„A takové vůdce!“

„Ach – Ach, nevím, co Rusové – A copak bude s námi, prohrají-li!“

O těch záležitostech promluvil také doktor Srnka s doktorem Múllerem, když se s ním náhodou potkal na Staroměstském náměstí. Prušák se divil, že si jej Srnka pamatoval.

„Ó my jeden druhého dobře,“ doktor Srnka se usmál. „Ale co jsem chtěl. Co říkáte Evropě, tj. Drážďanům?“

„Že proti nim je Praha —“ řekl Prušák určitě, sebevědomě.

„To jest vy,“ vpadl doktor Srnka ironicky, „vy, pruští emigranti, a co tu jsou tajní agenti z Ruska i z Anglie. Ale hlavně vy, pruská emigrace – bez hlavy.“ A náhle se optal: „Ministr Stein jest už v Rusku?“

„Už jistě blízko. Na carovo pozvání tam jede,“ dodal Múller. „Na carovo!“ A vypjal se. „Víte-li, co to je, že ho car přijme? Račte si připomenout, že ministr Stein prchl z Berlína před Francouzi jako rebel. A teď jej car přijme. Rozumíte-li, jaké v tom uznání? V tom je uznání i naší německé věci —“

„V Praze,“ vpadl Srnka štiplavě. „Ale ne u vás v Německu. Čtěte, jak u vás všude, všude vítají teď Napoleona, s jakou slávou, jak mu chodí v procesích vstříc za hlaholu zvonů a hřímání děl, knížata, města, lid a tak dále.“

Müller zrudl a bezděky zaskřípal zuby.

„Čtu, čtu to,“ přisvědčil temně, „ale jen počkejte – Armáda galská valí se do Ruska, ale co bude za ní nejen tam v Rusku, co bude za ní!“ Vtom se náhle zamlčel, jak postřehl, že Srnka nechav usmívání napjatě poslouchá.

„To je váš tajný plán – no —“ Srnka se ušklíbl.

„A zdaří se, bůh bude s námi a s naší svatou věcí.“ Chytal zase nadšením. „Německo bude osvobozeno, sjednoceno.“

„A Praha bude jeho středem,“ štiplavě zaškádlil Srnka.

„Vy jste s Napoleonem!“ vyrazil ostře Müller, popuzen ironií Srnkovou. „Jsem proti všem a proti každému, kdož utiskuje. Ale co bychom se za vás pálili.“

„A přece budete naši!“

„Oho!“ Vzepřel se ostře doktor Srnka, ale pak divě se, že se dal takovou schlubností nesmyslnou strhnou ti, dodal shovívavě:

„Jen aby vás tu dříve nesebrali. Drážďany nejsou daleko a je tam Napoleon!“

„Ten se neodváží!“ zahrozil zpupně doktor Müller a ne bez ironie dodal:

„Děkuju za upozornění. Budte zdráv!“

Srnka za ním hleděl, pak si zabručel: „Windbeutel!“ —

Těch dnů, kdy u veřejnosti se tolik jednalo o drážďanském sjezde, o nastávajícím příjezdu panovnických hostí do Prahy, stihla „společnost milovníků českého divadla!“ událost: Na druhý týden po svatodušních svátcích,

O kterých chtěli hrát nový kus Štěpánkův, došlo úřední vyřízení jejich žádosti. Poněvadž svatodušní neděle minula, tak bylo v tom vyřízení, tedy že se uděluje společnosti povolení, aby jiného noremního dne přiměřenou Činohru ku prospěchu dobročinných založení provozovali —

Štěpánek zrudl, když to četl, starší Klicpera sebou škubl, to že není pravda, to že není tak psáno, Svoboda, „Vládyboř“, vyskočil z kufru a křičel:

„Je to pravda, čeho jste se nadáli. Vždyť je to pro posmíšek!“

Štěpánek roztrpčen počítal s roztrpčenými, že nejbližší noremní den je patnáctého listopadu. „To jsme nemusili ani žádat – to jsme mohli jen čekat.“

„Ale my nebudeme!“ rozhodl Svoboda, jako by jen na něm záleželo.

„Ano, až císař teď přijede do Prahy, zakročíme s žádostí u něho přímo!“

O tom rozhodnutí, jakož i o Štěpánkové novém návrhu dověděl se Václav teprve až nazejtří od Hýbla. Byl také tím odbytím roztrpčen a neměl žádné důvěry, že by teď lépe pochodili. Doma u Praxů se o tom ani nezmínil a paní sousedce to také nevykládal. Nebylo ani dost příležitosti, kdyby

I byl chtěl. Nežehlilať v otevřené kuchyni od té doby, co se Václav u ní na prahu zastavil a co je tak neladně Jetty vyrušila. Také k Praxům nepřicházela tak často. Spíše s nimi poseděla venku na pavlači, kamž za vlažných podvečerů mistr Prax vynášel z kuchyně dlouhou lavici a kdež chutě a volně pokuřoval ze své sádrovky.

Václav se někdy musil u nich zastavit, když se vracel domů a když jej buď mistr Prax nebo Lorencová pozvali. Toho si povšiml, že jak jen usedl, Jetty, které tu v té společnosti nikdy nezastal, mihla se u okna nebo v otevřených dveřích kuchyně – Paní Lorencová, hlučně hovořící nebo se smějící, jako by jí ani nezahlédla; ale dobře ji viděla a pozorovala každé její hnutí v duchu popuzená, aha, že je zas hlídá, panenka zamilovaná, žárlivá, a že jí to není nic plátno, není a nebude.

Václavovi tu nebývalo příjemno. Proto schválně chodil později domů nebo časně za světla.

Než ani tu se mu vždycky nezdařilo. Přišel-li brzo, namanula se mu veselá sousedka vždy za nějakou záminkou u Praxů v pokoji; poslední dny přinášela noviny stran příjezdu císařova a francouzské císařovny, obyčejně hodně podivné, nějaké fantazie z trhu. A také pozdní návrat pokaždé nepomohl. Koncem května, pozdě večer (bylo neobyčejně vlažno) mihla se paní Lorencová Václavovi na pavlači. Ze šera se náhle vynořila, až se zalekl, poněvadž se jí nenadál.

Stála opodál dveří jeho bytu u zábradlí, zticha se zasmála jako hrdlička, tlumeným, lákavým smíchem, a sama začala, jako na omluvu, že je tak krásně a doma že není možná vydržet horkem, ach, tak horko že je člověku – ach – a tady takový lahodný větříček.

Několik slov promluvil a chtěl jít, ale hned uvázala jej otázkou, ví-li co nového stran příjezdu císařova. Musil na krok přistoupit a ona přistoupila za řeči na dva, blízko k němu, když povídal, že císař najisto přijede pozejtří, posledního do Prahy, dnes že je v Teplicích, ale že přijede sám, císařovna že přibude za ním sama.

„Francouzská —“

„Ne, ta ještě později, ta až první dny června, to prý bude největší sláva při jejím vítání.“

„Půjdou se podívat?“

„Musím. Celá universita půjde.“

„Ach, to se těším, taky se půjdu podívat. A kde budou stát, jako universita?“

„To ani nevím —“

„No, dovědí se,“ řekla vesele a nějak významně.

Ve dveřích Praxova bytu běle se zakmitl mistr Prax ve velkých nedbalkách, se sádrovkou v ústech. Chtěl na pavlač, usednout na lavici, ale jak ten párek zhlédl, zmizel. Václav to postřehl; zarazilo jej to, poněvadž cítil úmysl. Hned se měl k odchodu.

„Pan Prax na mne čeká,“ řekl ne bez úsměšku. Dal dobrou noc a vstoupil kvapně do bytu. Nezastavil se však ani v kuchyni ani v pokoji a nepromluvil ani slova. Nebylo mu do řeči; mrzelo jej, co si ten starý pleticha myslí, cože tak náhle ustoupil. Jistě kvůli nim, kvůli paní sousedce. Myslí snad, že se s ní zastavil s úmyslem – ještě dost, že Jetty zase nevyrazila.

Nevyrazila, stála však u okna za květinami, a chvějíc se žárlivostí, pozorovala vše. Neslyšela, co na pavlači hovořili, viděla však, že se Věk, „Werther“, s tetou zastavil, že s ní stál, že byli tak blízko a že by byli ještě stáli, kdyby soused jich nevyrušil. Jak se zjevil a jak Václav potom se měl rychle k odchodu, svitla nad temnou její žárlivostí škodolibá radost – Ale hned zmizela, jak teta vkročila do kuchyně tiše, jakoby blaženě si pozvukujíc, spokojená, rozveselená, šťastná. Tichý ten zpěv pálil a rozčiloval Jetty, netušící, že je zúmyslu. Chvěla se žárlivostí i hněvem, že teta na něj číhá a tak jej vábí. A co mluvili, co šeptali, tak sami – Odešla kvapně do pokoje, ale z temna kuchyně nesly se za ní zpěvné zvuky tichého blaha, pronásledovaly ji, rozněcovaly mysl, že se dráždila, mučila dohadováním, co tam prve asi mluvili. —

Bylo tak, jak Václav řekl. Pozejtří, dne 31. května, o tři čtvrtě na čtvrtou odpoledne dojel císař na královský Hrad na Hradčanech. U vlastenského stolu na Staré rychtě jednali večer toho dne o tom příjezdu a ještě víc o žádosti, kterou měl Štěpánek už přichystánu s výtiskem své hry Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká, že to zadá do kabinetní kanceláře s prosbou, aby ten kus mohli sehrát za přítomnosti J. V. v Praze, a že je velká naděje, protože ředitel Liebich, jak Štěpánek najisto věděl, by proti tomu nebyl, ano že je ochoten přenechat na to jeden večer v Stavovském divadle, a tak že snad nebudou nahoře tomu dělat nesnáze, když je to takový vlastenský kus, to že přece nejde jen tak zamítnout, zvláště teď, toho času.