Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl pátý)», sayfa 2

„To se mně dobře půjde.“

„Nic se vám nepůjde; dnes ne, na to ani nemyslete. Ostanete tu pěkně na noc a zítra klapejte si zase spánembohem z kopců dolů.“

Nebylo zbytí. Václav zůstal na Dobřanech. Farář jej provedl farou, do zahrady, i koně mu okázal, celé hospodářství, a kolikrát vzpomněl, jak to ono mu pantáta, Věka myslil, poradil a dobře poradil. Z hospodářství zašel zase do Litomyšle, začal o Praze, o koleji, to že Václav uvidí mraky studentů, až bude chodit do Karolina poslouchat jura. I o profesořích se zmínil, nejlíp že zná oba Kopce, každý z nich však že je ne Kopec, nýbrž Kopet-z, to se ví. Také Veitha jmenoval, českého státního práva profesora, toho že tak nezná, jen jednou že jej viděl s profesorem Madrem, ten že má statistiku.

Václav upřímně poslouchal, byloť pro něj, ale pořád také čekal, že uslyší, co prve před zahrádkou a pod lipou jednali s otcem. Než jako by vítr odnesl ten rozhovor; farář nezavadil o to ani slovem.

Po obědě zavedl Václava do předního pokojíka ke knihovně. Ze skříně vytáhl a ukázal mu několik staročeských tisků, které si za tento rok pořídil.

„Ani byste, Vašíčku, nevěřil, že jsem se jich dopátral tady, v těch chudých vesnicích. Uchovali je jako poklad a skrývali je za časů pronásledování, když ještě panovala temná zabedněnost a trestali je pro ty knihy, víte, před časy císaře Josefa. Nejvíc jich zachovali evangelíci. Taky od nich je mám.“

„Od evangelíků?“ podivil se bezdéky Václav.

„A pravda, Vašíčku; co se divíte. Já s nimi dobře vycházím. O víru se nepřeme. Ať má každý své mínění a přesvědčení. Jen když je hodný a pořádný člověk.“

Po starých knihách došlo na novočeské.

„Tohle je nejnovější,“ vzal z řady pěkně vázaných knih dva svazečky malého oktávu. „Tu snad znáte. Jana Miltona Ztracený ráj,“ četl. „Tujsem včera zahlédl doma, buduji číst.“

„Ach, pravda, objednal jsem ji také pro pantátu. Čtěte, Vašíčku, tu čtěte, to je vzácná kniha obsahem i tlumočením. To je řeč, to se podivíte. Víte, letos ten státní bankrot, strašná rána, ten rok budou lidé proklínat. Ale naše literatura bude mu žehnat, když nám přinesl takovou knihu. Překladatele Jungmanna, je profesorem v Litoměřicích, osobně neznám, ale P. Marek, jeho bývalý žák, mně psal, to že je ušlechtilý duch a Slovan, Slovan!“ —

Za soumraku a pak při světle, za večeře i po ní seděli ve větším pokoji. Mluvili o literatuře, o spisovatelích. Václav uslyšel leccos zajímavého, poněvadž Ziegler mnohé znal osobně, s mnohými si dopisoval.

„Tady ustavičně píšu psaní; nejvíc do Prahy a po Čechách, ale i do Uher na Slovensko. I tam máme upřímné vlastence. A tak v této zapadlé samotě nejsem docela sám a opuštěn, obzvláště v zimě, když tu jsem zachumelený a máme závěje až do oken. No a na jaře, v létě mne zas navštěvují. Napřesrok v létě sem snad přijede dokonce sám jemnostpán, náš slavný Dobrovský.“

Václav překvapen tou zprávou bezděky sebou hnul.

„Ano, psal mně, že až bude v Častolovicích u hraběte Šternberka, že si zajede ke mně na Dobřany. Bože, jak bych si byl mohl pomyslit, já chudý studentíček, když jsem se s ním poprvé setkal v Nostické zahradě, podvečír, jako by to dnes bylo, když jsem ho slyšel, jak si tiše zpívá ‚Spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy naše‘, když jsem se před ním svatým strachem zrovna chvěl, kdež bych si byl pomyslil, že si budu s tím slavným mužem psát, že ho uvítám na své faře. Do smrti nezapomenu, Vašíčku,“ farář vzpomínkou rozehřát mluvil rychleji, , jak mně tenkrát v té zahradě, když mne propouštěl, řekl: „Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk. S Bo-gom Hospodinem, zdráv buďte!‘“ —

Nazejtří po snídaní chystal se Václav domů. Než farář ho nepustil až po obědě. Zpáteční cesta byla veselejší. Nesl si z Dobřan jistotu, že mu farář napíše doporučení do Prahy, ta že pomohou.

Za slunečného, tichého odpoledne byla cesta pohorskou podzimní krajinou velmi příjemná. Václav se zpočátku mnoho nerozhlížel. Na faru myslil, na Prahu a zase na to, o čem asi farář s otcem jednal.

Když vešel doma do světnice, zastal tam jen matku. „Tak dobře pochodils, Vašíčku.“

Bylo jí na hlase, na tváři znát, že je jasnější mysli nežli včera. „Dobře, maminko.“

„A pantáta taky.“

„Co pantáta, jak —“ ptal se Václav dychtivě, pojat tušením, že matka snad ví.

Věděla. Začala s velkou, srdečnou chválou, jak je pan farář Ziegler hodný, že se pantátovi, když zvěděl, v jakých je kleštích, sám nabídl, že mu půjčí čtyři stovky a pátou že ještě sežene, aby mohl to, co nejvíc pálilo, u Stojespallů v Praze nahradit, ostatní že snad už počkají.

„Ach, to to bylo, maminko! Ale mně pan farář neřekl ani slova. To je šlechetný člověk. A jak šetrně tu pomoc nabídl!“

III. MLADÝ VĚK SETKÁ SE S BÁSNÍŘI A VYDÁ SE DO PRAHY

Věkovi se povyjasnilo; ne však zplna. Pomoc přišla, pravda, nadobro však vyhráno neměl a musil se i nadále úzkostně ohlížet. A pak se pro Václava i tou pomocí nic nezlepšilo. I tak nebude možná počítat, aby jej v Praze vydržoval. Václav však se tak netrudil. Pevné odhodlání dalo mu klid. Mysl netížil starostí, a tak mu vagací čas ubíhal příjemně a rychle.

Hodně četl, doma ve světničce, na zahradě; oddával se volnému toulání polem, lukami, lesem. Mile se chodilo za podzimních slunečných dní plných klidu a záře. Otavy zmizely, osamělé však dolce, travnaté oupady ještě pěkně se zelenaly i táhlé břehy, na nichž tiše spočívaly stíny březin nebo mohutných javorů a buků. Rád pod ně chodil, rád pod nimi sedal, když byly vyzářeny proudem zlatého světla, když barevné jejich listí krouživě se snášelo a tiše připadávalo k zemi. Milé vzpomínky přicházely, nejasná, sladkobolná tesknota tu vanula. Než odlehlé ty kouty na pokraji háje, pod skupením starých stromů také mu oživovaly idylické scény Vergiliovy, Gessnerovy; tu vytvořovala mu obraznost nové spanilé postavy, pastýřky naslouchající za rosných jiter lahodným, touhyplným zvukům pastýřské flétny, pastýře čekající v zeleném mrákavu háje, nebo pod korunami věkovitých dubů, kdy splývaly soumrakem v tajemné, měkce zvlněné klenby.

Z té arkadické scenérie unášela jej básnivá mysl k osamělému ostrovu, k půvabným jeho břehům; vídal u nich v magickém temnosvitu nebo za úplňku ve stínech starých stromů nad tichou vodu skloněných přistávati v člunu dvé milujících, mladých a krásných, v antickém rozumí se rouchu, nebo se mu zjevovala z hlubin ostrovního háje (a ostrov byl jen jediný, starý háj s omšelým kamenem obětním) vznešená kněžka v průvodu sličných, urostlých dívek v antických účesech, v bílých, lehkých řízách s rouchou volně přes rameno přehozenou.

Líbezné pastýřky a dívčí zjevy v antikizujících kostýmech, roztoužení pastýřové, šlechetní stařečkové bělovlasí sentimentálního arkadického světa jej opustili, když si zašel do rozvalin frymburského hradu, do jejichž smutného ticha šuměl podzimní les. Tu měl kde umístit postavy, jak je znal z Hájkovy kroniky a z Pelcla, zjevy skutečného světa, z dávné však minulosti, jež jim dala poetickou zář i dráždivé tajemno.

Tu mezi sesutými zdmi zjevovali se mu stateční rytíři, staročeští páni, něžná hradská paní krásného hrdla v bělostném krajkovém tuhém límci od ňader do týla vztyčeném, hrající na harfu, jak ji vídal na titulních obrázcích německých rytířských románů a divadel. Tu v těch rozvalinách se zapadlou rytířskou síní, se zasutou tajnou chodbou i s hlubokým, hrozným vězením, při němž jistě, jak si to vše maloval, byla tmavá mučírna, okouzlovala jej minulost i leskem zapadlé slávy, jež lahodila jeho vlasteneckému cítění. A mysl ovanutá čarovnou romantikou hledala výraz těch dojmů a pohnutí.

Václav začal tu skládat české verše. Tlumočil své city i ohlas čteného, začal o harfě dlouho mu mlčevší, v rozvalinách při měsíci, o houkající sově, o rytířích za vlast bojujících, o bledé, krásné panně hradní.

Domů se vrátil jakoby s velkým tajemstvím, jako by něco spáchal. Hledal samotu. Při světle lojové svíčky přepisoval své první verše, předčítal si je šeptem, polonahlas i hlasitě, jak jej pohnutí unášelo. Doma choval tu báseň v tajemství a pozejtří po jejím sepsání ji dokonce zapřel.

Toho dne vydal se na Opočen navštívit tetu. Nedošel však do jejího bytu. Pod stromy před klášterem františkánů zahlédl mladého, štíhlého muže v hnědém kabátě, v kastorovém klobouce, v úzkých nohavicích do bot. Měl licousky a na nose kulaté brejle. Přecházel zamyšleně.

Václavovi se zdálo, že je to solničky Patrčka. Než ty brejle jej mátly. Věděl, že je Patrčka krátkozraký, ale v brejlích ho nikdy neviděl. Když se však mladý muž obrátil a smekl, aby si nevěda pohladil vlasy (měl rusé a mírně zvlněné), bylo po nejistotě. Patrčka, jistě. Václav se k němu rozběhl. Měl jej rád a již delší dobu ho neviděl. Pamatoval si jej od velkého požáru v Dobrušce před sedmi lety, když jim Patrčka, tenkráte ještě kupecký, přivezl podporu, jmenovitě jemu, Václavovi, celý zánovní oblek a boty s podkůvkami. Ty si pamatoval i to, že měl Patrčka tenkráte na sobě zelený fráček úzkých rukávů a že měl červené, jako naběhlé ruce.

Pak se s ním za těch sedm let několikrát setkal u nich, u Věků; slýchal o něm, jaký je čtenář, jakou má neobyčejnou paměť, že se sám naučil latinsky, ten že neměl být kupcem, nýbrž že měl študovat, a že také spisuje, básně skládá.

Proto se Václavovi té chvíle, kdy jej zahlédl před klášterem, ihned přimihlo, co by asi Patrčka řekl jeho básni, a což kdyby se mu o ní zmínil. Ale hned si to zamítl. Patrčka přimhouřil oči, když mladý Věk docházeje se k němu hlásil, a byl rád, když jej poznal. Pověděl, že tu čeká na příležitost, že tu jest jeden od nich, s tím že pojede do Solnice; ptal se na Věka, co dělají v Dobrušce a co on, Václav.

„Do Prahy,“ opakoval, když uslyšel, že tam Václav pojede. „Taky se tam chystám, ale ne jako vy s knihami, k Múzám, nýbrž se zbožím a pro zboží, s fůrou.“ Kysele se usmál.

„Kdy tam pojedete, brzo? Tenhle měsíc?“ ptal se Václav.

„Ne, až v listopadu. Ach, kdybych se pak nemusil vracet, kdybych tam moh zůstat! Tam být a učit se, chodit mezi vlastence, pracovat; tady stát za pultem, kornouty dělat a tecf skoro ani to, když je tak zle, když všecko jde tak tupě a vázne —“

„Jste svobodný, moh byste se do Prahy odstěhovat.“

„Jsem svobodný, ženu nemám, ale mám matku, starou matku, a tu nutit do Prahy, ne, ta by tam nevydržela —“

Václav pocítil, jaká to vážná příčina, a líto mu bylo Patrčky. Ten rozhodiv rukama řekl rezignovaně:

„Tak co zbývá?“ Vykročil, ale vtom opět stanul a dodal:

„A kdyby tu ještě jiného nebylo. Ale tak, v takovém Kocourkově, mezi takovými zabednilci nafoukanými. Hlavně ti od ‚právať, ‚vrchnosť,“ dodal s ousměškem. „Když člověk s nimi nepřede, a jak by moh, hned je pyšný. Toť se ví! A kdo kupuje knihy a čte, je rozhazovač, zaháleč, lenoch, a kdo se trochu odváží na vědění, na nějaký experiment, nebo dbá dobromluvy, tomu se vysmějí. A taky je hned neznaboh, když nechodí tak do kostela jako oni a nekroutí očima. Ale co tropí mimo, ach – Kroniky o tom. Počestnost! Poctivost!“ Byl pln trpkosti nad malicherností maloměstských poměrů; dlouho ji tajil, musil. Teď, když mohl si ulevit, vyrazila hned a nejostřeji v obžalobě správy, jak nakonec vybuchl:

„Obec by roznesli, vrchnost oškubali!“ Pošoupl kulaté brejle, pak ne tak prudce, ale ještě pohnutě dodal tlumenějším hlasem:

„A v tom žít, milý pane Václave, v tom ustavičně být – Jak jste šťastný! O Praha!“ Povzdechl u stesku nespokojeného maloměšťáka, jenž v touze po hlavním městě vidí jen jeho krásy, vidí jej v oslňující záři bez rušivých stínů. „Moci chodit na polytechnikum, mašiny studovat, to mne totiž tuze těší, a do Expedice mezi vlastence a – oh —“ mávl rukou, „marno malovat.“ Náhle se zastavil, a dívaje se přes brejle Václavu do očí, zeptal se znenadání: „Neskládáte taky, nejste básnířem?“

Václav se lekl, zčervenal, okamžik hleděl ve zmatku na Patrčku, pak vyrazil: „Ne, nejsem, neskládám —“

„Ale vlastenecké jméno máte.“

„Mám, na Dobřanech jsem je nedávno dostal.“ A pověděl. Vtom přihrčela příležitost, nekrytý vozík.

Patrčka na odchodu uložil Václavovi, aby doma pozdravoval, a také ještě na Prahu vzpomněl, že až tam teď přijede, že Václava vyhledá.

„Ale dosud nevím, kde budu ostávat.“

„Nechám vám v Expedici u Krameriů vzkaz. Přijedu tak okolo polovice listopadu. V tu dobu se tam přeptejte.“

Dva dni po tomto setkání, kteréž se stalo v druhé polovici října, vypravil se Václav na Dobřany dát spánembohem. Dosýpalť se čas prázdnin. Farář Ziegler jej uvítal jako vždy rád a přátelsky; na Dobrušku se však tentokráte tak obšírně nevyptával jako jindy. Mělť sám novinu a s tou pospíchal. Hned začal, ví-li Václav, pamatuje-li se, jak tu byl s pantátou na začátku vagací, jak jim vypravoval o tom básníři oficíru, jak jim řekl, že jemu, faráři, ohlásil nové básně.

„Už je poslal, Vašíčku, před čtrnácti dny, hned druhý den po vaší poslední návštěvě, jak jste odešel. To jsou pokroky, pokroky, opravdu!“

Václav se zarazil, jak uslyšel o básních.

„Člověk se divil,“ pokračoval farář, „opravdu divil už dřív. To vy nevíte, letos na jaře, začátkem, tak okolo sv. Josefa, byl tu —“

„Pan Polák —“

„Ano, korouhevník, tj. přijel na Hrádek na konskripci, a při té kon-skripci, když sepisoval synky, kteří by mohli do bílého fráčku, básnil. A jak! Navštívil mne po konskripci a báseň ukázal. ‚Zbrojení se černých divochů k boji.‘ Tu mně dal a to jsem se divil, Vašíčku. Jaká řeč v té básni, plastika, obraznost. Ale teď zas, co mně poslal, jak jsem povídal, no počkejte, poslechněte —“

Vstal a rychle přinesl z druhého pokoje papíry.

„Tady to máte,“, sedl si proti Václavovi. „‚Vznešenost přirozenosti. V slávozpěvích na tvorce.‘ To je titul. Ale to není celá báseň, je to jen ‚vchod‘, tj. prolog. Bude to velká báseň. Ale poslouchejte!“

A začal hned pateticky:

K polím, jejichž pokryvů se ladné nedotknulo křídlo

duchů, v koH vznes se, Tvorce mocný kdel své rozbil sídlo!

V modřeniné krajů jasných valné ohném znitá ústa

na obrubé hvézdostolce v slávě pějte nyní zhusta!

Harfy znovu postruněné, s věncem vonným, hlučné hřejte,

krásohlasům tvrdým provod vétříkové bystrý dejte —

Četl dál „vchod“ a dále „mnohozpěv“ a zase „samozpěv“, jak se střídaly. Četl zanícen, s nadšením, jež zvučelo i v hlase, zvláště když přednášel poslední „mnohozpěv“:

Vznešenost panuje nad hvězdostolcem,

stvoření pokoř se před mocným Tvorcem!

K chrámovým klenutím nebe se dívej,

ustrň a v prachu mu rouhači zpívej!

I Seraji pějí,

al nebesa znějí!

Všecko, col pod trůnem vine se jeho,

všecko, col proválo dechnutí z ného,

na větru perutích k němu se vynes,

díky mu přines!

Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno; žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně, silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, jež zarážely, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly.

Ziegler zardělý v tváři dočetl; Václav seděl nehnuté, jako ztuhlý.

„To je krása, Vašíčku. Takhle česká harfa ještě nezazvučela. To bude náš Thomson, náš Kleist! A chce kritiku. Dám, dám, a jakou. Ale sám se stydím, sám před sebou. Nežli já šestiměr, hexametr ukovu —“

Václav se zarděl; pocítil palčivě, co farář řekl. Ten si jeho ruměnce nepovšiml; jen Poláka měl v hlavě.

„Škoda, škoda,“ povzdechl, „že tu v našem kraji už dlouho nebude.“

„Dostane se pryč?“

„Snad. Psal mně, když ty básně posílal, že se asi od svého nynějšího pluku, je u dvaadvacátého, dostane k jinému, že snad teď bude povýšen z korouhevníka na zástupníka, čili jak Rusové říkají, poručíka, tj. pod poručíka, a kdož to ví, kam by se pak dostal, ke kterému pluku.“

Farář Ziegler zdržel Václava dlouho přes oběd. Před samým jeho odchodem odevzdal mu dva listy s francouzskými adresami, z nichž jeden byl převoru křížovnického kláštera, druhý doktoru Janu Nejedlému, profesoru řeči a literatury české, advokátu, bytem na Koňském trhu v č. 840.

„Pánbůh vám požehnej, Vašíčku, a taky aby ta psaní byla vám pro štěstí. A tuhle maličké viaticum – no co se bráníte, vezměte, no – V Praze je draze, to víte. Tak – studenti mají na farách privilej na viaticum. No —“ Václav musil vzíti. Farář jej vyprovodil až pod starou lípu, z níž listí pršelo, a tu srdečně se s ním rozloučil. Když mu naposledy tiskl ruku, řekl:

„A pamatujte na jemnostpána, na Dobrovského, pamatujte, co mně tenkrát řekl, víte, a co vám opakuji: Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk. S Bogom Hospodinem, zdráv buďte!“

Václav odcházel dojat; ale kromě pohnutí cítil ještě také temnou, tísni-vou tíhu. Uvědomil si ji, když osaměl, když si vzpomněl na báseň toho důstojníka. Patetický hlas farářův se mu ozval, Polákovy verše, a jako by se mu v duši rozšumělo. A v to, co farář o sobě řekl, o svých hexametrech; také on, Václav, „skládal“, opravdu skládal, lepil verše. Zdály se mu tak prázdné, byly jako cvrlikání ubohého ptáčka, nevysokými a krátkými povzlety nad zemi se povznášejícího a hned zas usedajícího. Co s tím veršováním. Dobře udělal, že to Patrčkovi zapřel. Co s tím —

Šel horskou, vysokou cestou ponenáhlu se nížící. Teprve nyní sobě povšiml, že se na Dobřanech dlouho zdržel. Když vyšel pod Bystrým , z lesíka, slunce zapadalo. Než neviděl ho; ale znát je bylo na hradech a spoustách oblaků, na jejich zbarvení. Byla na ně podívaná již tak, třebaže měl rozhled omezený vysokým břehem vpravo u cesty. Dále však se mu divadlo celé otevře, pomýšlel, dále, tam, co se za břehem vznáší zlatě hnědá koruna starého buku, tam, kde cesta ostrou oklikou vpravo zahýbá a kdež také břeh ustoupí, kde bude vidět na širou krajinu dolů, na podhůří, a dále na hladinu Broumara před Opočnem a dál za Opočen, daleko do kraje až k Hradci. Ale tam až teď už nebude vidět. Vzduch v obzoru kalný a cítit už, jak se šeře nad lesy zamžívá.

V ohebu cesty se překvapen zastavil u starého buku. Spatřil dále za ním, vpravo od cesty na strništi rozlehle se svažujícím na nejvyšším místě toho pole, odkud byl daleký rozhled, jezdce na grošovaném bělouši.

Mladý jezdec, jemuž bylo něco přes dvacet, urostlý, vysoký, bez vousů, v šedém důstojnickém plášti s límcem, v kašketu, díval se na nebe nesoucí se zdola nad kraj v ohromném rozpětí. Jeho klenba jedno velkolepé fresko vzbouřených oblaků, zápasících s požárem západu, s jeho prosvity a prošlehy a s rudou jeho záplavou. Vítr, jenž šustěl v koruně buku i v závěji spadlého listí, rozvíval jezdcův plášť. Pod ním bělala se uniforma, bílý fráček, bílé přiléhavé nohavice v jezdeckých botách.

Mladý Věk zapomněl na cestu; jen důstojníka viděl, jenž jako přikutý měl oči obrácené na úchvatné divadlo nebes. Záplava západu rudě zalévala obrovský pruh oblaků dělící se ve dva proudy výše nad obzorem; tam oba proudy bledly, hasly a splývaly s šedou, temnou, tu onde sinavě prožehnutou zátopou mraků, jež v divém chvatu, letu a honu se převalovaly, zhlcovaly a měnily své podoby v úžasné tvary.

A hluboko pod nimi, v studeném posledním přísvitu tichý a smutný kraj. Kolem pusto, v polích u zčernalých lesů, ve svazích. Jen vítr svištěl. Mladý důstojník, jejž oblaka i západ, pohled na nebe a na širý kraj přimrazily na větrném místě, kdož by byl? Jistě korouhevník Polák, kdož jiný! Jede na Dobřany, stavit se také asi v Dobrušce, u nich, a snad – Václav nedomyslil, neboť korouhevník náhle otočil koně, jenž několika skoky jej donesl na cestu. Tu teprve si důstojník povšiml Václava, jenž pozdravil. Nato se ozvalo s koně:

„Pan student?“

„Ano.“

„Snad pan Věk?“

Václav rychle přistoupil a prohlásil se.

„Stavoval jsem se u pantáty,“ vysvětloval důstojník, „slyšel jsem o nich, že jsou na Dobřanech. Je pan farář doma?“

„Je. Mluvil o nich.“

„Ach, těším se tuze. Škoda, že tam neostali. Ale chystají se do Prahy, slyšel jsem. Pozdravují Prahu,“ usmál se, „a také ještě jednou doma. Mají se dobře!“ Podal Václavovi ruku, pak pobodl koně a hned zmizel, jak zahnul nalevo za vysoký břeh, nad nímž letěly mraky.

Václav se ohlížel za korouhevníkem básnířem jako za viděním, ale pak rychle vykročil, pospíchaje domů. Byl rád, že se s Polákem seznámil, mrzel se však, že mu neřekl, že farář Ziegler četl jeho báseň. To dnes bude na Dobřanech – to se farář zaraduje, to budou večer sedět, číst – Snad nese Polák nový kus velké své básně —

Václav přišel domů už za tmy. Matka ihned, jak vcházel do světnice, se ptala, nepotkal-li toho pana oficíra. Václav o něm vypravoval, živě a obšírně. Byl novou známostí nadšen a těšil se, že se korouhevník u nich opět staví, až pojede zpátky.

„Jistě, ale ty se ho už nedočkáš,“ mínil Věk. „Na Dobřanech ostane několik dní, jede se rozloučit, dostane se teď dál do kraje, a sice do Litomyšle. Tři čtyři dni ostane na Dobřanech.“

Václav měl odjeti pozejtří. Jak uslyšel zmínku o své cestě, ukázal otci oba listy do Prahy od faráře Zieglera. Věk pokýval hlavou a i se usmál, ale nějak skepticky.

Truhlice Václavova vypravena hned nazejtří po formanovi Svobodovi. Srovnáno v ní hodně prádla i šatstva, poněvadž vše pocházelo ze zásob z lepších dob. Modrý frak, který měl Václav v Litomyšli na svatbu mladého truhlářského mistra Vytlačila, byl tu kusem nejonačejším. I na „živobytí“ přidala Věková, co měla, i z toho, co v krámě se ještě uschovalo: hrneček slaného másla, sušené i čerstvé ovoce z jejich zahrady, svazek brků, bochník chleba i soli kornout, také jehly, niti; Věk přidal pečetní vosk, balík lojových svíček, také knihu papíru a různé škartky a půlarchy poločisté na koncept a zápisky, poněvadž věděl, že tyto věci jsou v Praze ukrutně drahé, že za libru lojových svíček chtějí čtyři zlaté a tolik také za knihu* obyčejného kancelářského papíru.

Tak tedy truhlice nastávajícího juristy slušně opatřena. Chudě však jeho váček. Věk mu dal, seč byl; sumou však málo, takže i s tím, co si Václav přinesl z Dobřan, nemohlo nadlouho stačiti.

Svoboda forman měl truhlu složit u Zlatého bažanta, kdež vždycky stál a kamž také Věk za chlapeckých a studentských svých let chodíval za nebožtíkem Šulcem pro zásilky a psaní z domova. Věk hleděl na ty přípravy zasmušile; bylo mu smutno. Nedoufal, že se Václavovi za té strašné drahoty zdaří tak, jak najisto očekává. Strachoval se za něj a ptal se v duchu jako tenkráte, když jej vedl poprvé do školy, co život, jak se vše opakuje a vrací a nejvíce strast, a on aby se synem znovu prožíval starosti a zápasy, kterých už za mladých let dost užil.

Ke skrovné zásobě peněz přidal Václavovi ještě psaní adresované doktoru Heldovi. Když je psal, když se za syna přimlouval vzpomínaje přitom, jak doktor Held už předtím, před lety, přátelsky se jemu, Věkovi samému, osvědčil a pomohl, neubránil se pohnutí.

Václava, který až do Hradce jel s nahodilou příležitostí a s nímž se Věková a Liduška rozloučily plačíce, vyprovodil až za městečko. Když se s ním skoro již před Opočnem (tak si pořád přidával) žehnal, zakalily se mu oči. To jindy nebývalo.

Václav se nenadál otcových slzí; ty mu přitížily nejvíc. Hluboce dojat obracel se z vozu, hledě za otcem, až očím jeho zmizel v ohebu cesty za skupinou žlutých javorů a jeřábů plných krvavě rudých hroznů.