Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 11

XVIII. PANÍ BUTTEAUOVÁ ŽENICHY CHYSTÁ

Věková, milujíc nadevše svého Františka, důvěřovala mu zcela, a proto nechtěla ani všemu věřit a také nevěřila, co o něm zaslechla. Proto mu také do Prahy ani všechno nepsala, jsouc přesvědčena, že toho, co napsala, bude míti František dost. Než tentokráte se v synovi mýlila. List sice nadarmo nenapsala, neboť to způsobil, že František si počal opět bedlivěji hleděti studia. Ale aby zanechal dosavadní společnosti a dosavadních spolků, toho matčina slova nedokázala.

Mladému filosofovi také nebylo možná, aby všechny ty svazky jemu tak milé naráz zpřetínal. K Thámovi přilnul upřímným přátelstvím a na divadlo hleděl jinak nežli doma i přemnozí, ba většina tu v Praze.

A s Butteauovými… Jak by těch mohl nechati! Pauly! Ovšem kdyby tak doma, zvláště otec, viděli, jak často do té ,,komediantské“ rodiny chodí, jak ho vítají jako starého známého a přítele, a ne jako domácího učitele, jak s ním paní Butteauová jako matka laskavě jedná, jak se Lotka k němu má, strnuli by.

Mladý Věk tomu jednání nerozuměl. Vykládal si je přátelskou náklonností, kterou si u Butteauových získal. Nemýlil se sice zcela, ale neuhodl, že v tom také něco jiného.

Lotka nesmlčela úplně tajemství onoho večera, kdy se vracela s mladým filosofem sama z představení Dona Juana. Svěřilať se s tím matce, smějíc se a žertujíc o tom svém smělém a nesmělém rytíři. Ale paní Butteauová nepřijala té noviny jako čiperný žert, nýbrž zamyslila se nad ní a uvažovala o ní čím dále tím vážněji, i pozorovala. První, co učinila, bylo, že nařídila Lotce, aby pana Věka nikterak neškádlila, aby žádnému nic neříkala, ani děvčatům, a aby se k Paulinu učiteli měla zase laskavě.

„Člověk neví,“ řekla na konec těchto svých rozkazů, zamyšleně před se do prázdna se zahleděvši.

Lotka, ač tušila a chápala, ptala se přece na vysvětlenou, a maminka sedla na lep.

„Což nevidíš, hloupá, že tě má rád? Však to již je také jinak vidět, nejen z toho, že chtěl na tobě hubičku –“

Myslila na všecko Věkovo chování, i to, že tak rád a často k nim chodí. A paní Butteauová dodala:

„Kdoví – mohlo by to být jednou dobré. Přece by bylo lepší pro tebe, kdybys byla –“

„Paní Věkovou, hahaha!“ smála se Lotka veselým, rozpustilým smíchem. Matka však zcela vážně dodala: „Paní justiciárovou nebo paní radovou.“

Paní Butteauová pak na tuto záležitost více myslila nežli dcera, ano pak i s mužem o tom rozmlouvala a došla i jeho souhlasu, třebaže oba donedávna s jistotou očekávali, jaké štěstí Lotka udělá u divadla, když měli o ní veliké mínění, o jejím umění a nadání. Ale čím dále tím více byli nespokojeni se správou divadelní, s „intrikami“ tam panujícími, pro kterou Lotka nikterak nemohla kupředu. Tak tvrdili. Pořád jí v divadle přidělovali jen malé úložky a musila také ve sboru vypomáhati. Plat za to vše nebyl valný. Oba, otec i matka, byli přesvědčeni, že se děje Lotce veliká křivda, a zvláště pan Butteau byl rozhorlen a uvedl pokaždé za takovýchto hovorů, že děd jeho Jacques Butteau byl znamenitým hercem, a že také jeho otec Jean byl delší dobu při divadle, a že by si tam byl jistě velké slávy dobyl, jaké měl neobyčejné nadání, kdyby se nebyl tak tuze zalíbil maršálku Belle-Isleovi, který, učiniv ho svým komorníkem, z umělecké dráhy ho svedl. A po pradědovi (pan Butteau zase jmenoval francouzské jméno „Jacquesovi“) a po dědovi Jeanovi že má Lotka veliké nadání.

Když ji tedy tak zneuznávali, počínal přisvědčovati své manželce, maje to za zcela přirozené, že mladý ten filosof si Lotku zamiloval. Nebyloť divu. Ovšem pan Butteau počítal také s manželkou, že pan Věk je ještě mlád a že tak hned se nebude moci ženit. Ale počítali také, že nehoří, že Lotka také nemá velkých let, že by popřípadě nějaký rok mohla čekati.

Paní Butteauová mínila, že by Věk za nějaký krátký čas vždycky dostal nějakou službičku, jen tak, prozatím; pro začátek že by to bylo dobré. Při všem tom nepřestávala si ,,dětí“ všímat a Lotce stranou domlouvat, aby si Věka hleděla a škádlením a rozmary svými ho neodpuzovala.

Lotka také poslouchala. Věk se jí hned od počátku líbil a vývody matčiny nebyly také hrachem na zeď házeným. Věk nevěda byl váben do ohně. Paní Butteauová chovala se k němu jako matka a on k ní také ve své upřímnosti měl všechnu důvěru. Nejvíce se však divil Lotce. Ta jako by na příhodu onoho večera po představení Dona Juana byla zapomněla. Sice často zažertovala, zavtipkovala, její povaha jí ani jinak nedala, ale Věk cítil, že se chová k němu vlídněji, laskavěji.

Mínil, že si ho chce udobřiti, že mu chce nahraditi za to, že mu takový kousek tenkráte vyvedla. Někdy mu to až překáželo, když totiž si chtěl ,,pohovořiti“ s Paulou. Pak už mu také napadlo, cože paní Butteauová, když s ní samotnou někdy rozprávěl, pokaždé zavedla řeč na Lotku a tolik o ní mluvila a ji chválila. Ba už si také povšiml, že se teď několikráte přihodilo, že nezastal ani Pauly, ani Betyny doma, ale Lotku s maminkou ano, a když s nimi usedl a dal se do hovoru, že paní Butteauová za chvilku vstala a obyčejně do kuchyně odešla.

Někdy jen na okamžik, aby na to či ono dohlédla, ale pokaždé zůstala tam drahnou chvíli. Zatím byl mladý Věk v rozpacích. Zpočátku, kdy ještě ani netušil, pokračoval v rozmluvě, ale později, když se tak několikráte stalo, zarazil se a vázl v řeči. Paní Butteauová, když jí o tom Lotka pak povídala, usmívala se a říkala:

„Je to tak. Ale je nesmělý. Tuze nesmělý. To se však poddá.“

Ale Věkovi, když o těchto chvílích doma uvažoval, bývalo nevolno.

Mrzelo ho to, že to tak na něj chystají, že ho mají za tak hloupého. A Paula nebývala doma! Ví-li o tom, či ji odeslali za záminkou? Oddechl si zhluboka, když se pak přesvědčil, že Paula opravdu neměla ani tušení, že odešla po vůli matčině, berouc její záminku doopravdy.

Ale němá dívka také netušila, že i o ní jednali. Lotka první se zmínila matce o Thámovi, a vlastně o sestře, jak Paula na něj hledí, jak je všecka šťastná, když doktor přijde. Neumělať Paula citů svých utajiti. Paní Butteauová to tuze ráda neslyšela, než upokojila se, když nabyla přesvědčení, že také pan Thám k nim nechodí jen pro divadlo, že jistě po Paule očkem hází.

Pan Butteau nad tím kroutil hlavou, když mu o všem tom pověděla, a mínil, kam že to vede, jak by si mohl Paulu vzíti, když je chudák takovým neštěstím stižena a pak on, Thám, že se vzdal stálého postavení.

„Ale ženu by vždycky uživil,“ mínila paní Butteauová. „A pak je hodný člověk, má charakter. A proč by nemohl mít Paulu tak rád? Je s ním stejného smýšlení, a když se to kolem dokola vezme, je přece jen ze všech nejhezčí.“

Paní Butteauové jen o to běželo, aby dcery zaopatřila. Poznalať, že oba kandidáti zeťství jsou řádní, poctiví muži, kteří by dcer jich neopustili a s nimi zle nenakládali.

Zatím oba kandidáti v duchu uvažovali a zápasili.

Dojem onoho večera, kdy Thám seděl při provozování Dona Juana vedle Pauly, zůstal hluboko v jeho duši. Hned jak Paulu poprvé spatřil, dojal ho její zjev i její neštěstí. Líbila se mu zjevem svým i pak povahou a smýšlením. Nebyla mysli tak těkavé, tak povrchní, jen zábavy chtivá jako její sestry.

Poznal její vážnou mysl a hluboký cit. Nejvíce ho však zaujala tím, že mu porozuměla, že s živým účastenstvím sledovala jeho práce i četla české knihy, které jí pak přinášel, že se jí mysl zanítila ohněm lásky vlastenské, kteréž on obětoval vše, úřad svůj a pohodlný, bezstarostný život, že se stala vlastenkou.

Nebylo tehdy vlastenců mnoho, neřkuli vlastenek. Proto bylo mu to tím vzácnější, že ta mladá, sličná dívka, nemajíc doma žádného povzbuzení, tak upřímně přilnula k věci jemu posvátné. A litoval ji také pro její neštěstí. Onoho pak večera, kdy majíc slzy v očích se na něj usmála a tak ochotně, upřímně hlavou pokývla na jeho otázku, má-li ho ráda, byl v hloubi své duše dojat. Bylo v té prosté odpovědi tolik upřímnosti a oddanosti, v slzách těch a úsměvu jejím tolik lásky a radosti, že nikdy nebyl tak vzrušen jako té chvíle.

Od této doby počal také vážněji o Paule a sobě přemýšlet. Uvažoval, kam to vše vede. V prvním svém nadšení a ve své rozjařenosti hned se rozhodl, že Paulu pojme za ženu. Ale pak, ač od toho úmyslu neupustil, vzpomněl na rozmanité závady. Uvažoval, že nemá žádného úřadu, žádného postavení, že věnovav se službě vlastenecké, vzdal se všeho pohodlí, všeho blahobytu, že nemá tolik, aby ženu a rodinu uživil. A uvésti Paulu do tísně a nouze, tomu se vzpíral, toho nechtěl.

Nezbývalo, nežli nalézti si nějaký úřad, nějaké stálé postavení. Ale pak… Tu se zarážel. Pak by musil nechat divadla, svého nejmilejšího divadla, jemuž se všechen oddal, pak by ženě obětoval všecko, vše, všecku vlasteneckou práci, které zasvětil všechny své síly. Proto býval zamyšlen i smuten, ale o samotě, a tu bojoval svůj boj dále.

A F. Věk bojoval také.

Znepokojovaloť ho, nač připadl stran Lotky. Kdyby tomu tak bylo, co si počíti? Proto také nevykonal to, na čem se již ustanovil, že se totiž Paule vyzná, co pro ni cítí.

Někdy arciť mu připadlo, že by bylo lépe, aby se to rozhodlo, že kdyby u Butteauových viděli, že má rád Paulu, že by mu pak dali pokoj s Lotkou.

Ale jak Paula? A doma! To ho zaráželo, proto to také ustavičně odkládal. Tak minulo jaro, nastalo léto a prázdniny se blížily valem. Věk se jich nějak lekal. Byl sice dosti pilným a přičinil se, aby vše zanedbané dohonil, ale měl toho tolik, že se na vysvědčení hrubě netěšil. Lekal se, co doma řekne otec, až uvidí vysvědčení, které jistě nebude takové, jaká jindy domů nosíval. A co matka! Jak mu bude domlouvati, jak se ho dotazovati! Poví-li jí, svěří-li se jí se vším? Zatajila-li vše, co slyšela, nebo dověděl-li se toho otec?

Od koho matka o něm zprávu dostala, dosud nevěděl. Ve psaní ptáti se nemohl a jinak zvěděti nebylo možná. Netušil, že výborný pozaunista Strádecký byl všeho příčinou, ač nepřímou. Na žádost starého Věka psal kmotříček, regenschori a učitel František Havránek, svému příbuznému, co dělá Věků František, že poslední dobou tak málo domů píše a o škole a studiích se, když přece listem na domov vzpomene, zřídkakdy zmíní, alespoň nikdy tak, jak jindy činíval, dokud meškal ještě v klášteře.

Strádeckému také bylo poslední dobou divno, ano mrzelo ho, že někdejší jeho chráněnec i žák na něj zapomíná a že zřídkakdy se teď u něho ukázal, jako by o něj už nedbal. Hnětlo ho to, poněvadž si to za nevážnost vykládal, jako by mladý Věk spoléhaje sám na sebe, vědom si jsa toho, co v hudbě umí a dovede, nestál o starého pozaunistu.

Strádecký již sám, prve nežli mu regenschori z Dobrušky psal, se o to staral, co vlastně mladý krajan dělá. Zvěděl, že se především hudbou zabývá. Pak, když na žádost Havránkovu se na něj opět přeptával, dověděl se věcí, nad kterými sám žasl. Dověděl se a také se přesvědčil. Psal do Dobrusky svému bratranci, jak je s Františkem, jak se všechen muzice oddal a divadlu, i jaké má spolky.

Všecko to neměl Strádecký za nějaký přečin, byltě hudebníkem tělem a duší, ale věděl, že Věkovi nedali syna do Prahy, aby hrál a zpíval na divadle a pomáhal v orkestru, nýbrž aby vystudoval, a proto pokládal za svou povinnost, aby je na to upozornil, a to tím spíše, poněvadž on sám byl toho nepřímou příčinou, že se mladý Věk na studie a sem do Prahy dostal.

Když chori et scholarum rector Havránek, Františkův kmotříček, list bratrancův obdržel, všechen se ulekl. Nevěděl ani, co s tím. Strádeckému věřil. Věděl, že to je pravda. Ale co s tou pravdou? Pověděti ji? Boží dopuštění. Zatajiti ji? Chyba. A velká. A tak mnoho sem tam uvažovav, zvolil cestu prostřední. Řekl to všecko Věkové. Litoval ji, jak se lekla, jak se hluboce zarmoutila. Ale hned se také ozval mateřský strach. Prosila, aby kmotříček pantátovi nic neříkal, že František by byl nebohý, a že snad s ním ještě není tak zle, že si dá jistě říci.

Pro štěstí jel starý Šulc brzo poté do Prahy a tomu svěřila psaní pro Františka, kradí napsané. Nadála se, doufala, že něco vydá, že František poslechne a všeho nechá. List opravdu účinkoval, a to tak, že mladého filosofa dojal a velkou nespokojenost mysli mu způsobil. Ale více nic. František sice se lekal otce, litoval matku, jak ji zarmoutil, jakou starost jí způsobil – ale zpátky nešel. Nemohl už. Byl příliš různými a pevnými pouty připoután.

„Nejde to! Není možná!“ sám sobě říkal.

Ano nyní, když se prázdniny blížily, na to již pomýšlel, aby zůstal tu v Praze, aby domů nejezdil. Ostýchal se tam i bál, a tu ho zase držela a ku Praze poutala jeho blouznivá láska k němé dívce.

Doma by došlo na všeliké domlouvání, vyptávání, musil by vykládat a vysvětlovati, nebylo by možná zatajiti, že zmařil rok. Otec by neslevil, ten by jen tak nějakou omluvu nepřijal. Věk hledal nyní jen záminku, za kterou by mohl v Praze přes prázdniny zůstati. Již se mu naskytovala, neboť počal s ním jeden známý jednat, aby pomohl při několika operních představeních na zámku roudnickém knížete z Lobkovic.

Vtom však se něco přihodilo, proč v Praze zůstal, zůstati musil, aniž mu bylo třeba na nějaké výmluvy vzpomínat a je vyhledávati. Paula se roznemohla. A pak se ještě něco stalo.

XIX. F. VĚK SE S OTCEM SVÝM ROZEJDE VE ZLÉM

Jednou v červenci odpoledne seděl F. Věk ve své světničce u klavíru. Nástroj byl otevřen, i partesy rozloženy ležely na stojánku, mladý filosof však nehrál. Opíraje se o lenoch židle, díval se, napůl dozadu obrácen, ven jediným svým oknem na cihlové střechy a kousek modrého nebe. Nedbal ani partesů, ani sešitu kolejních poznámek, ležícího vedle na stolku.

Myslil na Paulu. Byla vždycky tak svěží a zdráva, až teď poslední dobou počala si naříkat, že jí není dobře. A nyní docela ulehla. Lékař pravil, že to bude neboje hlavnička, a že panna je v nebezpečenství. Věk jí už dva dni neviděl, ač co den byl nyní u Butteauových. Zastavil se vždy v předním pokoji nebo v kuchyni u paní Butteauové, aby se přeptal, jak je Paule. Byl by nejraději tam kolikráte za den se rozběhl, aby zvěděl, není-li jí hůře. Lekalť se toho, co lékař pravil, že je nemoc na smrt.

Kdykoliv Věk přišel k Butteauovým, dost se přemáhal, aby na něm nebylo znáti žádné úzkosti. Ale paní Butteauová, s níž jen nyní mluvil, dobře poznala, s jakým živým účastenstvím se ptal. Nedivila se tomu. Mělať Věka za hodného mladíka dobrého srdce. A pak byl Pauliným učitelem. Doktor Thám také se tak pokaždé ptal a přiběhl někdy i třikrát za den. Nyní se juž ani netajil, a kdyby i chtěl, tyto časté přeptávky, ta veliká starost, strach o Paulu, které bylo znáti na jeho tváři, pověděly vše.

F. Věk byl ustavičně jako na trní. Nejistota a strach o Paulu ho mučily. Bylo před samými zkouškami, ale na práci neměl ani pomyšlení. Ani ho již hudba netěšila, a kdyby byl mohl, byl by se rád i divadla na ten čas zhostil. Ale nemohl. Zavázal se, že bude v orkestru vypomáhat a někdy i ve sboru. Bylo mu to vhod také z ohledů hmotných. Mnoho za to neplatili, než i tyto menší částky dobře mu sloužily, neboť z domova málo jen dostával a z hodin nebylo mnoho. Od Butteauových nic. Paula ovšem myslila, že její mladý učitel dostává plat náležitě, a paní Butteauová měla opravdu upřímnou vůli mu zaplatit. Ale pokaždé se shrklo tolik neočekávaných vydání, a cizím musila vyhověti. Pan Věk nebyl cizí.

Hledě v zamyšlení ven, byl v duchu u lože Paulina. Viděl ji tam bez vlády, bez jasného vědomí ležící, v horečce…

Tak jí bylo ráno. Kdyby se tam mohl rozběhnout a přeptati se, jak je nyní. Kdyby mohl alespoň na prahu sedět a čekat, až půjde lékař z domu navečer… A tou dobou bude on zpívati v Odběhlci z lásky synovské…

Byl tak zamyšlen, že nedbal ani kroků, které se venku ozvaly. Teprve když se dvéře jeho pokojíku otevřely, obrátil se a ustrnul. Tatínek! Pantáta!… Věk byl jako zkamenělý, ale pak rychle vstal, aby šel otci vstříc.

Než přísná otcova tvář, přísnější ještě jeho zrak ho zarazily, jako by přimrazily.

„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova zněla přísně, jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Starý Věk jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František v duchu žasl a trnul, odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase podruhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho přeptával, co František dělá.

Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li se. Odpověď byla pro ni smutná. Plakala nanovo, a to velmi hořce, a samou starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli navečer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím srdcem, Františka, před léty pánbůh tak zázračně zachránil. Tam klekla na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché samotě vřele, z té duše, aby se pánbůh nad Františkem smiloval, aby mu nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spasitelné vnuknutí.

I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů, a než došla, rozhodla se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni toho věku, neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé hříšní a nemravní, bez pánaboha. Proto se nejvíce děsila, že se František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň na nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všechno říci.

Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla pevně rozhodnuta. Pantáta meškal u Beránka u korbele piva jako každou neděli. Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu. Divil se, a ještě více tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet, odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám povím –“

Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě.

Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Nakonec se Věková rozplakala, pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:

„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.

Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. Pak se to dověděl také František, proč se pantáta tak znenadání v Praze objevil. Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal ho vyslýchati.

Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně náklonnost, že by chtěl být regens chori, vůbec muzikant, a všechno jiné že mu je proti mysli. Zpočátku byl velice sklíčen a bál se přísného otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá v divadle, že bývá i ve společnosti herců i hereček.

To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči, když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou, bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z Boudy zastal, a to tak, že se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál, že syn mu bude ještě odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání, neboť jeho mínění bylo nezvratné a nikdo by ho byl nepřesvědčil.

Ještě hůře bylo, když se pantáta zmínil o Butteauových. Neznal jich jména, ale zaslechl také o nich. Františka jako by zrovna bodlo, když se pantáta nevážně vyslovil o těch „holkách“ divadelních.

V tiché jindy studentově světničce strhla se bouře. Starý Věk se prudko rozhněval, ostře synovi vyčítal, a ten se hájil. Starý Věk, jak prudce jizbicí přecházel, se náhle zastavil, a upřev planoucí oči na syna, přísně zvolal:

„Nač těch řečí a okolků! Půjdeš se mnou. Seber své věci a pojď!“

Filosof úžasem na chvilku oněměl.

„Hned?!“

„Hned té chvíle. Ani minutu nepočkám –“ Vyžadoval věc těžkou, nemožnou.

Na filosofa dnes najisto čekali v Boudě. Spoléhají na něj, má zpívati v Odběhlci z lásky synovské. Musí přijíti; aby odřekl, jest už pozdě. A kdyby ani toho nebylo! Měl by odejiti z Prahy, aniž by se stavil u Butteauových, aniž by jim ohlásil, kam jde, aniž by jim a zvláště jí sbohem dal. Odejiti nyní, kdy byl v mučivé nejistotě, když půldne nevěděl, jak je Paule. Pak by o ní neslyšel, a kdyby snad – ani by ji neměl okem spatřiti!

To všecko se bleskem mihlo v mysli mladíkově, když mu otec poručil, aby se ihned na cestu vypravil. A znovu se mu ozvalo v duchu: „Nemožno! Nemožno!“

Nejprve hleděl otci to vymluvit a dokázati mu, že to není možno. Ale když mu rozhněvaný otec nepřál slechu, jal se prosit. Ano, snažně prosil, aby počkal den dva, a pak už prosil o den, a docela jen o dnešek, ale když mu otec rozzlobeně vpadl do řeči, aby ani nemluvil, aby mlčel a sebral se a šel, vzbudil se v mladíkovi odpor. Řekl temně, ale rozhodně:

„Nepůjdu. Dnes nemohu.“

Po tomto slově nastalo na okamžik hrobové ticho v studentově jizbici. Oči kupcovy prudčeji zasvítily a tvář, již prve rozčilením bledá, zrovna zesinala. Nemohl hned ani promluvit, a když promluvil, byla to dvě slova:

„Tedy nepůjdeš?“

Pronesl je těžce, jako s namáháním, hlasem se třesoucím.

„Hned – nemohu –,“ odvětil František.

Starý Věk upíral na něj chvilku oči, pak se rozkřikl:

„Prokletý ničemo! Taková nějaká čubka je ti milejší nežli matka a otec!“

A otočiv se vyšel ven.

František, všechen od sebe, vykřikl, ale otce zpět nezavolal, ani za ním neběžel. Stál u stolu třesa se, upíraje rozšířené oči ke dveřím, které, jak je starý Věk prudce přirazil, se hřmotem zapadly.

Mladý filosof sklesl pak na židli a zůstal tak, maje spánky do dlaní opřené, před se hledě zrakem nehnutým, jako strnulým. Probral se teprve až pak, kdy přiběhl sluha divadelní podívat se, proč nejde, co se mu stalo. František vydal se za ním na cestu, ale jako tělo bez duše. V Boudě otázkami na něj naléhali, proč nejde, co se stalo. Než on nic nepověděl. Nedbal o nic a nevšiml si také lidu před divadlem u vchodu se kupícího, a nepostřehl také otce, jenž tam všechen zamračen stál vedle Strádeckého.

Syn otce neviděl, ale ten jeho. Než jakmile spatřil, že syn vešel do Boudy, prudce se obrátil a šel pryč od divadla. Strádecký za ním. Jak tentokráte se kus odbyl, jak on sám zpíval, toho mladý Věk nevěděl. Hrál a zpíval jako stroj. Jen po druhém jednání sebou živěji hnul, když spatřil mezi kulisami Tháma. Prve ho ani neviděl. I přistoupil rychle k němu a ptal se ho, jak je Paule.

„Jdu zrovna od Butteauových. Je to stejné – ale lékař těší dobrou nadějí.“

Po divadle nešel Věk jako jindy do divadelní společnosti, nýbrž rovnou cestou domů. Neulehl však hned, a když ulehl, nemohl usnouti. Ráno pak rychle se obléknuv odešel do hospody, kde stál vždycky se svým povozem starý Šulc. Mladý se nadál, že tam i otec je bytem a na nocleh. Byl, jenže už odejel, a zrovna před malou chvílí. Také se tam mladý filosof dověděl, že otec včera nepřijel, nýbrž už hned předevčírem.

„To se vyptával a zkoumal –“ pomyslil sobě syn. Vracel se z hospody velmi sklíčen. Hnětlo jej tuze, že otce nezastal, že odjel tak ve hněvu, nesmířen. Ještě více na matku myslil. Jak ona teď otce čeká, co asi zkusila, jak se asi nyní třese samým strachem a očekáváním, s jakou se pantáta navrátí. A což až ho uvidí samotného, až uslyší o něm, o svém synovi!

Všechen ztrápen chodil mladý Věk sem tam, na kolej ani nevzpomenuv. Také u Butteauových nebyl, teprve až odpoledne, a tu se dověděl, že je Paule dnes lépe.

Pak se vrátil opět k své myšlence, která ho od rána soužila. „Co teď?“ ptal se sám sebe. Otce znal, věděl, že nežertuje. Znal jeho velikou, někdy až bezohlednou a krutou přísnost.

To měl jisto, že mu nyní ani haléře nepošle. To by bylo mladého filosofa ani tak nehnětlo, ale pomyšlení na to, s jakou otec odešel, zvláště pak na matku jej soužilo. A nadto té starosti o Paulu! Kdyby alespoň ona byla zdráva, kdyby alespoň mohl ji vídati a s ní mluviti! Měl by v tom útěchu a úlevu.

Co se mu přihodilo, o tom nikdo nevěděl, jen Thám. Ten všiml si o představení Odběhlce, že je mladý jeho přítel všechen změněn, a pozoroval to na něm i pak. I zeptal se ho, a Věk, jemuž bylo vhod, že mohl někomu svěřiti svou strast, a to zrovna muži, kterého si tak vážil a který s ním tak dobře myslil, vyzpovídal se mu. Ale ne úplně. O Paule a Butteauových se nezmínil ani slovem. Za hlavní příčinu otcova hněvu uvedl divadlo. Václav Thám stiskl mladému příteli ruku a pravil upřímně: „Je to velká oběť od nich. Ale obětí je nutno, chceme-li někam dojiti a něco pořídit.“

Zkoušky si mladý filosof jaktak odbyl. Skvělé nebyly. Jen z matematiky, jindy své slabiny, měl nejlepší známku, poněvadž pilně navštěvoval přednášky profesora Vydry i jeho „korepetičky“. V tu dobu také přijal nabídnutí do Roudnice. Paula ležela dosud; ač se jí valně polepšilo, nemohl ji vídati, neřkuli s ní mluviti. Domů nesměl a nemohl. Proto přijal ono nabídnutí, i také pro obživu, aby si nějaký groš vydělal. Začínal se už tak míti, že pomýšlel na schované dvacetníky, jež měl od Mozarta.

Poprvé nejel domů na vakace. Vzpomínal dost, když jel k Roudnici, jak je asi doma a co asi po městě se o něm hovoří. Že nic pěkného, to jistě věděl. Řeknou, že je zkažený student, že se dal ke komediantům, že bude jezditi po světě a že přijede co nejdříve do Dobrušky. To jistěže s úštipkem a škodolibě pronášejí.

Na novém působišti se mu hrubě stýskalo po Praze, nejvíce však po Paule. Na ni myslil skoro ustavičně, nevěda nyní, jak s ní je. Všem ostatním čas chvatem utíkal, jenom jemu líně. Nemohlť se již ani dočekati, kdy bude mu lze, aby se vrátil do Prahy.

Známí jeho při knížecí opeře, jichž tam měl z Prahy několik, divili se, jak se ten jindy čiperný a veselý student všechen změnil, jak bývá často zamyšlen, jak je málomluvný a že se tak společnosti straní. A pak se zas podivili, jak rozvázal, jak se nápadně rozveselil, když vstoupil do vozu, který je měl do Prahy dovézti.

Když přibyli do Prahy, zamířil nejprve do hospody, ve které starý Šulc stával a kolem které jeli. Vyptával se podomka, byl-li tu starý Šulc z Dobrušky a nechal-li mu tu něco. Studenta Věka tu všichni znali, protože tu často býval za starým Šulcem, jenž mu vždy něco přivezl. Ale tentokráte nic. Zhola nic, ani balíček, ani psaníčko. Věk se toho sice nadál, než přece smutně povzdychl a se sklopenou hlavou vycházel z průjezdu zájezdní hospody. Nebylo mu tak o ty věci, které mu posílali, ač by jich byl dosti potřeboval; ale měl tu patrný důkaz, že se doma opravdu rozhněvali, že o něm nevědí a vědět ani nechtějí.

Ve svém bytě se přece ještě přeptával, nedošlo-li nějaké psaní. Ale nic. Také nic. Rychle pak upravoval si oblek a nesednuv ani, ani si neodpočinuv, chvátal do Řeznické ulice. Když tmavě natřený dům s divnými ozdobami nad okny spatřil, zaradoval se, jako by ho bůhvíjak dávno byl neviděl, a když stoupal do schodů k bytu pana Butteaua, tlouklo mu hlasitě srdce.

Nezastal nikoho doma, jen paní Butteauovou. Chystala právě svačinu v kuchyni, ale nechala všeho a hlučně i radostně ho vítala. V tu chvíli, kdy se cítil tak opuštěným a z domova zavrženým, bylo mu to vítání dvojnásob milé. Působilo svou upřímností. Jakmile ustala na okamžik proudná řeč potěšené paní, zeptal se Věk, ale ne dost jistě, jak je panně Paule.

„Ó – buď pánbůh pochválen, už dobře. Je to lepší, sbírá se koroptvička, sbírá. Však sám uvidíte –jen se pojďte podívat. Už můžete –“

Paní Butteauová kráčela napřed, student za ní. Srdce se mu ještě více pobouřilo. Paula seděla ve staré tmavé lenošce v druhém pokoji, poblíže španělské stěny bledě zelené, barevnými i černými obrázky polepené. Byla v bělostném nočním kabátku, přes kolena splýval jí na zem velký pruhovaný šátek, skrývající jí také nohy o stoličku opřené.

Hlavu měla o lenoch opřenu, velké, tmavé oči, nyní po nemoci zapadlé, zvláštního lesku, jakoby větší, hleděly ke dveřím vyhlížejíce, kdo to přichází. Volalať už matka ve dveřích předního pokoje: „Paulinko, vedu ti hosta. A jakého!“

Věk stanul bezděky na prahu. Srdce se mu zachvělo radostí i lítostí, jak pohlédl do pohublé dívčiny ubledlé tváře, na její bílé čelo, kolem něhož volně splývaly tmavé, husté vlasy. Ale slova, jež chtěl už vysloviti, zůstala nevyslovena, jak pohlédl do Pauliných velkých, tmavých očí. Byly tak hluboké, smutné, ač nyní, jak mladého filosofa spatřily, veseleji v nich prosvitlo.

Až k samému prahu bytu Butteauová myslil na rodiče a na jejich hněv. Nyní na něj zapomněl. Na vše. Na vyzvání paní Butteauové usedl na židli vedle Pauly. Ač tu byl dobře, přátelsky znám, učinil tak, jako by tu poprvé měl vedle Pauly usednouti. Bylo mu jako v nějakém snu. Trvalo chvíli, nežli přemohl své pohnutí a dostal se do hovoru. Paní Butteauová zůstala nejprve s nimi, pak pojednou vstala, že musí do kuchyně.

„Teď?“ mihlo se mu hlavou.

Myslil, aby Paule vše pověděl, jak na ni vzpomínal, jak se o ni strachoval, jak ji má rád. Osaměv však s ní, mlčel. Nevěděl, jak začíti. Byl všechen rozčilen. Vtom jak promluvil, ozval se venku veselý hlas, pak rychlé, drobné kroky. Lotka přišedši domů zaslechla, že se Věk vrátil, a proto se tak rozběhla, netajíc své radosti. Věk viděl otevřenými dveřmi, jak běží prvním pokojem. Už na prahu vztáhla mu vstříc ruce, půvabně se na něj smějíc a vesele, hlasně ho vítajíc. Radost její pravdivá byla hodně přitom nalíčená…

Než hned jí ruce klesly, veselá, smějící se tvář se zasmušila nad nevděčným Věkem. Vstal, aby vstal, tak klidně a tak vážně a tak chladně jí ruku podával, a v očích neměl ani jiskřičky radostné. A neviděl jí kolik neděl! Matka se mýlila – mýlí –

Usedla pak také na pohovku; hovor vázl hned zpočátku. Lotka schválně málo mluvila, Paula nemohla a mladému filosofu nebylo volno, co se Lotka vrátila. Brzo vstal a poroučel se. Jinak si to shledání myslil…