Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 12

XX. NOVÁ RÁNA

Nyní, co se Paula po nemoci zotavovala, přestal F. Věk u ní učitelovati, ale k Butteauovým docházeti nepřestal. Byl rád, že ho paní Butteauová tak horlivě zvala. Chodil tedy zas, ač ne tak často. Paulu teď nikdy nezastal samotnu. Pořád byl někdo s ní v pokoji. Několikráte tam i Tháma zastal. Seděl obyčejně u Pauly a vykládal jí něco živě. Když mladý filosof ho tam poprvé zastal, seděl s Paulou sám. To a jak Paula hleděla na Tháma všecka zaujata, hovoru jeho naslouchajíc, takže si ani hned nevšimla svého učitele, jej zarazilo a v ten okamžik velmi zamrzelo. A pak mu připadlo: chodíval-li Thám dříve tak často a sedal-li pokaždé s Paulou, či jenom teď po její nemoci? Dříve, dokud v jinou dobu sem Věk chodíval učit na housle, s Thámem zřídkakdy se setkal.

Nyní jej tato otázka znepokojovala. Přímo zeptati se nemohl. Ale podezření a žárlivost se probudily v jeho duši a měl z nich mnoho nespokojených chvil. Jiných starostí měl také dost. Všecko se proti němu spiklo. Hodiny, která byla nejvýnosnější, z které měl hlavně své živobytí, pozbyl počátkem školního roku a nebyl s to, aby sehnal novou, podobnou. Poprvé požádal profesora Vydru, aby mu svými známostmi laskavě pomohl.

Profesor se velice mrzel nad tou nehodou, že milý jeho posluchač a krajan nepřišel o den dříve, že zrovna zadal tuze pěknou hodinu. Nyní zrovna že nic nemá, ale slíbil a těšil, že se bude starati. Než mladý filosof potřeboval okamžité podpory. Tak ke všem starostem, ke všemu soužení uhostil se v jeho pokojíku, chudičkém, citelný nedostatek. Oháněl se, jak mohl, hledaje nyní záchranu především v hudbě. Po tom, co se událo, rozhodl se snadno, že se jí všechen oddá, v ní že bude jeho životní povolání. Proto se všemožně snažil, aby na tom poli se uchytil a k něčemu jistému a stálému se dostal. Tu mohl nejspíše nějakého postavení nabyti. Přitom byla Paula všechno jeho myšlení. Butteauovi by mu jistě nebránili, třebaže paní Butteauová má své plány s Lotkou.

Za takových úvah mu také domov často na mysli zatanul. Nejvíce matka. Jedno ho trápilo a soužilo: že také ona se na něj tak rozhněvala. Psal už domů, otci; že žádné odpovědi neobdržel, to ho rmoutilo, ale přece ho tak nepřekvapilo. Znal svého otce. Ze však mu matka ani slovem neodvedla, to ho hnětlo bolestně. Psal jí a list poslal na adresu kmotříčkovu; že by kmotříček listu nedodal, to si ani nepomyslil. Ale matka se nechce udobřiti, nechce mu odpustiti!

Někdy ho to všecko přemáhalo, když nedostatkem sklíčen uvažoval o domově, když na otce a zvláště na matku vzpomínal. Ale jak se mu kmitl na mysli obraz Paulin, zacházely všecky ty chmury, a zapomněl na ně docela, na vše, když seděl proti ní a hleděl do unylé tváře, nyní opět do růžová rozkvétající, a byl blažen, když ho někdy lístkem požádala, aby něco zahrál nebo zazpíval. Tu sedl ke klavíru a zpíval, nebo chopiv se houslí hrál jí skladby, o kterých věděl, že jsou jí nejmilejší. Jednou jí také zahrál skladbu svou a byl všechen blažen, až se zapýřil radostí, když se, jak dohrál, Paula lístkem ptala, od koho ta skladba je, a on, otázav se jí, zdaliž se jí líbila, uzřel na ceduličce: „Je hezká, cituplná.“

Když se potom přiznal, že on je skladatelem, pohlédla na něj překvapena. Pak usmávši se podala mu ruku.

Zatím se Paula tak zotavila a zesílila, že mohla již na ulici vyjiti. Starostný otec učinil jí nemalé potěšení a překvapil ji velmi, oznámiv jí jednoho dne znenadání, že ji vyveze ven, za bránu, aby zase viděla pole a les. Bylyť takové krásné dny zářijové. Nevěda vyplnil tak pan Butteau nejvroucnější přání své dcery. Již mnoho neděl nebyla venku za branou, toužila po volném vzduchu, ale tajila se se svým přáním vidouc, do jakých nesnází peněžitých zavedla rodiče svou nemocí.

Sic ještě teď se bránila, ale Jacques Butteau nedal si říci. Toho plánu jeho však se ujala Lotka tak, že by všichni si mohli udělat „landpartii“. Paní Butteauová se hned k dceři přidala, zvláště když také Betyna jala se žadonit. Tak se stalo po vůli dětí. K penězům, jež pan Butteau opatřil, sehnala jeho manželka ostatek. Jak, to byla její starost, a nikdo se z rodiny o to nestaral, věda, že maminka si ví rady a umí klín klínem vyrážeti.

Z vyjížďky Pauliny stal se veliký výlet rodiny Butteauovy a některých jejich známých od divadla, pánů i dam. Všechno se na něj těšilo, zvláště také proto, že se ho zúčastnil veselý herec Zappe z české Boudy se svou manželkou, čipernou, asi třicítiletou paničkou.

Také Věk byv pozván těšil se na tu vycházku. Ale radost jeho nebyla beze rmutu. Veselá společnost, zčásti jedouc na vozích, zčásti jdouc pěšky, vydala se z Prahy hned ráno na cestu. S Butteauovými jel Thám. To Věk věděl, a on s nimi nemohl. Bylo v neděli, a on musil do kostela k františkánům na kůr. Dovolené na tentokráte si vymoci nemohl a vynechati nesměl, neboť bál se výpovědi. A nyní za těch stísněných jeho poměrů byl mu každý groš vzácný.

Zato však, když bylo po hrubé, vydal se na cestu a nedlouho po obědě vkročil všechen zardělý od rychlé chůze širým polem do lahodných stínů krčského lesa. Cesta tudy byla velmi příjemná, ale mladý filosof na nic se neohlížel; jenom kupředu hleděl, neuzří-li cíl své cesty, k němuž tak chvátal. Společnost byla až v Kunraticích, a zastal ji tam venku, pod širým nebem, na palouku na pokraji lesa. Starší páni, jako pan Butteau, a paní, jako jeho manželka, seděli pod košatými duby, hovíce sobě po obědě, který tu právě odbyli. Pan Butteau v napudrované vlásence s copem, v modrém kabátě a světlé vyšívané vestě spokojeností jen zářil a smál se nápadům a veselé písni, kterouž Zappe zpíval, doprovázeje svůj zpěv na kytaru. Jeho zardělý do temna obličej tupého nosu a chytrých malých oček tím nápadněji se odrážel od bělostné jeho vlásenky.

Věk nejprve Paulu hledal. Ale nespatřil ji. Také ne Tháma. Zrovna ho píchlo; vydechl si však, když také nezahlédl ani Lotky ani Betyny. I ostatní mladí účastníci výletu byli titam. Věk usedlou společnost na chvíli vyrušil. Musilť si usednouti po vůli paní Butteauové, a hned mu snesla jídel, se kterými na něj dobře pamatovala. Když se najedl, jako by věděla, čeho si přeje, sama mu podala jeho třírohý klobouk a řekla s rozmarnou přísností:

„A teď si jděte. Co byste tu mezi námi dělal? Mladí se rozběhli po lese. Hoňte je.“

„Budou nejspíše u starého hradu,“ dodal pan Butteau.

Věk poslechl; šel a rád. Chutě a bystře stoupal do stráně. Den byl překrásný, na měsíc září nadobyčej teplý.

Bylo tak ticho a klidno, ani lísteček se nehnul; všecka lesní stráň jako by podřimovala v plné záři slunečné, jíž byla zalita. Stíny stromů odpočívaly bez pohnutí na vyzářené půdě. Věk se však nerozhlížel, nepozoroval, ani se nezastavil, míře k rozvalinám Nového hradu, který si tu dal před věky vystavěti král Václav.

Pojednou se ozval veselý zpěv hlasů mužských a ženských. Zněl opodál a mile se rozléhal tišinou lesní. Věk na okamžik se zastaviv, zamířil po zpěvu, mysle, že tam najde Paulu ve společnosti. Nešel daleko. Za houštinou spatřil na neveliké mýtině několik mladých napudrovaných pánů v kabátech modrých, hnědých i barev živějších, dámy ve vysokých, napudrovaných účesech, v kloboučkách i bez nich, oděné v šaty barev veselých. Stáli dokola a zpívali chutě a upřímně sbor z Figarovy svatby.

Okamžikem postřehl Věk, že tam není ani Pauly, ani Tháma. O více se nestaral. Uskočil, aby ho nezahlédli, nebo by jej, dobrého zpěváka, jistě zatáhli do svého kola, a chvátal odtud, velice znepokojen. Zahlédl nad sebou kulatou věž a rozvaliny královského někdy hradu. Stály opuštěny; jen stíny haluzí a křovin míhaly se místem na jejich sluncem ozářených zdech, mezi nimiž vydechl duši Karlův nešťastný syn. Mladý filosof si rozvalin hrubě nevšiml. Ohlížel se jen kolem jako slídící lovec. Nespatřil však nikoho.

Tak chvilku stál a rozmýšlel se, až pojednou vešel pustou branou do hradního nádvoří, obklopeného polosesutými budovami vybitých oken. Na nádvoří, někdy tak plném ruchu a šumu, rostlo několik zasmušilých smrků. Bylo tu pusto a prázdno. Věk všechen znepokojen, hledaje jistoty, vešel rychle vpravo, do nejbližších dveří pěkně pracovaných venýřů. Ale tam se náhle zastavil jako ohromen.

Stanulť v klenuté jizbici, jejímiž pustými a vybitými dveřmi, vedoucími do vedlejší komnaty, zahlédl tam v té vedlejší komnatě, ve výklenku okna dva – Tháma s Paulou. Byla opřena o jeho rámě. Oba byli obráceni do okna s rozbitou kružbou, jako by hleděli na lesnatou stráň pod nimi.

Vtom se Thám k Paule nachýlil, mluví k ní tlumeným hlasem, a ona jak k němu vzhlédla! A teď! Políbil ji, líbá ji, a ona se mu nebrání; neprchá, a on jí opět a opět líbá čelo, rty, oči v sladkém opojení přivřené –

Pojednou venku něco zaharašilo. Paula všecka zarděla sebou trhla, vzpřímila se, pohledem prosí a ukazuje, aby šli ven.

Věk se přitiskl do šerého koutka, neboť aby odešel, na to nebylo času. Než komnata, ve které byli milenci, měla také dvéře, a těmi odešli. Mladý filosof stál strnulý, upřeným zrakem hledě do vedlejší jizby, v níž měl takové hrozné vidění. Jako sen mu vše připadalo. Zjevili se mu tam znenadání, líbali se a juž opět odešli –

Vykročil jako v mrákotách, ale ne ven, nýbrž do vedlejší pusté rytířské komnaty. Došel až k oknu s rozbitou kružbou, až na místo, kde stáli a se líbali, a tu sklesl ve hlubokém výklenku okenním na jedno z kamenných sedadel po obou stranách výklenku a dal se do pláče.

Plakal. Pojednou zvedl hlavu a podíval se ku dveřím, kdež se ozvaly kroky. V plném světle, proti oknu, stála Lotka, napudrovaných, vysoko sčesaných vlasů, v růžových vystřižených šatech, držíc v jedné ruce klobouček a v druhé vysokou pastýřskou hůl, bílou, nahoře pentličkami a věnečkem z pozdního polního kvítí ozdobenou. Měla ji s sebou na výletě pro projektovanou pastýřskou figuru ke kotiliónu, na který se také chystali. Zabloudila sem, hledajíc Paulu a Tháma, kteří se jim z kroužku ztratili a dlouho nešli.

Míříc do rozvalin, zahlédla Věka před branou; on však ji nespatřil. Zaradovala se nad tou náhodou a počkavši, až vešel, stopovala ho. Zaharašivši houštinou nedaleko dveří, probudila milence ze slastného opojení a vyvedla je tak bezděky ven. Zahlédla je také, jak se líbali. Jindy by ji to nesmírně zajímalo, ale v ten okamžik pozorovala, stojíc u dveří, mladého filosofa. Postřehla, jak je rozčilen, a proto také, aby ho mohla dále pozorovati, skrčila se za houštinou, když sestra vycházela s Thámem.

Odešli, a ona stojíc teď už ve dveřích, žasla. Věk plakal! A jak hořce! Proč? Proto, co viděl! Ji on miluje! Paulu! Tenkráte na podzim před představením Dona Juana jí to připadlo. Ale sama sobě se vysmála! A teď! Hle!

Věk, když se po dveřích ohlédl a spatřil Lotku, rychle vstal. Tvář jeho se zamračila, a tím více, když Lotka se k němu zvolna blížila usmívajíc se. Výsměch to byl. A tu mu chystají! Pocítil v ten okamžik nechuť a odpor k mladé herečce.

Lotka zlomyslným svým úsměvem zakrývala jen své pohnutí. Bylať popuzena tím, co spatřila, a měla se za zhrzenu. Ale také škodolibou radost pocítila. To mu patřilo. Než zrovna ji píchlo, když mladý filosof, ani slova nepromluviv, ani si jí nevšimnuv, chtěl kolem ní odejiti. Bezděky ho zadržela, postavivši se mu do cesty.

„To máte neštěstí,“ pravila s úsměškem. „Hledal jste zase ten lék divné síly?“

„Hledal, ale tady mně ho nikdo nenabízel – a nikdo mě k němu nesváděl –,“ odvětil Věk popuzen, a již byl tentam.

Lotka hleděla za ním. Obličej její se zarděl, oči jí zahořely a v nitru se jí ozvalo jako tenkráte, když jí o zkoušce k Donu Juanu nechtěl rozuměti, jenže teď prudčeji, hněvivěji: „Počkej!“ –

Paní Butteauová žasla čím dále tím více. Pan Věk nepřicházel. Odešel do lesa, do rozvalin, a nevrátil se, i když všecka společnost dávno se byla sešla. Nikdo ho také ani okem nespatřil. Paní Butteauová byla pak už všechna znepokojena, a jak se jí jen událo, zavolala si Lotku stranou. Dobře si toho všimla, že se dceřina nálada změnila.

„Vidělas ho?“ ptala se paní Butteauová tajně a tiše.

„Viděla.“

„To jste se tedy nějak pohněvali?“

Lotka se usmála, pohodila hlavou a řekla:

„Stál by za to! Ale falešník je,“ dodala prudce, nenutíc se již do smíchu. „Kdo by to řekl, jak se umí tajit a přetvařovat! A naše Paulinka!“ dodala náhle, spatřivši sestru s Thámem po svahu dolů pod stromy sestupovati. „Ta má štěstí! Zrovna dva a jaké! Haha!“

Lotka se dala do zlostného smíchu, nedbajíc, že matka, všechna užaslá, na ni hledí jako na nerozumnou.

Zatím Věk se toulal po lese. Nevěděl kudy chodí; nedbal toho. Byl všechen rozrušen. Rána přišla znenadání. Nerozhlížel se, kudyjde a kam přijde. Jen jedno měl na mysli: aby nepřišel do společnosti. Nelitoval toho, neželel, jako tenkráte, když doprovázeje Lotku se tak zapomněl, že se mu zkazil večer u Butteauových, na který se tolik těšil. Tenkráte se také bál, že Lotka nesmící, že to na něj poví, co vyvedl.

Nyní věděl a byl přesvědčen, že tentokráte jistě poví. Ale ať poví nebo ne. Co je po všem; nejkrásnější naděje mu selhala, nejkrásnější sen, pro nějž všechno obětoval, se nesplnil. Co mu po všem ostatním! Co mu teď zbývá? Chodil sem tam, ulehl také kdesi pod houštinou a hleděl do země jako po těžké ráně zpitomělý. Soumrak už nastával, když vyšel z lesa, a byl už večer, když kráčel sám a sám silnicí ku Praze. Kráčel zamyšlen, s hlavou skloněnou.

Pojednou ji však zvedl. Ozvalť se za ním rachot kočárů, pak veselé hlasy. To jsou oni! Zdrželi se tam tak dlouho. Rychle uskočil z cesty do příkopu a sedl tam do trávy. Kolem hrčely tři povozy, na nichž seděli výletníci hezky smáčknuti. Ale byli jak náleží rozveseleni. Zpívali, a drnkot kytary bylo také slyšeti. Mihli se kolem, a jak měsíc svítil, kmitla se na zadním otevřeném voze, na zadním sedadle silueta známé osoby. Toť Thám, a vedle něho nějaká postava, těsně vedle něho ve světlém šátku přes ramena přehozeném. To jistě ona, Paula. Vine se k němu a on jí šeptá, ruku tiskne a snad kradí ji líbá, jako tam –

Povozy s veselou, rozjařenou společností mihly se v záři měsíčné, zanikaly, v šeré stíny se měnily, až zanikly. Jen rachot kol bylo slyšeti a ohlas veselé písně. Slyš! Toť ta veselá Thámova, pijácká, k níž on nápěv složil:

Já jsem si již umínil

v hospodě zemříti –

Byla mu v ten okamžik protivna –

Pozdě večer dostal se do Prahy. Cesta ho vedla také kolem Řeznické ulice.

„Už sem nebudeš chodit,“ pomyslil si. „Už je všemu konec. Konec! Teď jsou asi jistě pohromadě, Thám také, blažen a šťasten. A Paula také. A ta,“ myslil Lotku, „se jistě směje a všichni s ní, jak plakal. Ale jemu se již nebude smáti, on toho neuvidí ani neuslyší…“

XXI. F. VĚK SE VRÁTÍ DO SVÉHO DOMOVA

Asi za čtrnácte dní poté kráčel F. Věk zase venkovskou silnicí, ale ne z Krče do Prahy, nýbrž tou, jež vedla do Dobrušky. Bylo za nevlídného dne říjnového. Nebe všecko zataženo a sychravý vítr vál krajinou. Maje hřebíčkový kabát dosti ošumělý až ke krku zapjatý, malý tlumok přes rameno zavěšený, ve střevících hrubě sešlých a sešlapaných, blížil se s holí v ruce k rodnému městu. Bylo odpoledne a ještě dosti světlo. Mladý filosof kráčel zvolna, téměř jen co noha nohu minula. Nepospíchal. Nehnalať ho touha, nebyl radostně rozechvěn jako vždycky, když ještě v benediktinském klášteře meškávaje, domů na vakace chodil.

Nepospíchal, ano váhal, a když viděl, že by do Dobrušky, kterou měl před sebou, došel za denního světla, uchýlil se z cesty do nedalekého lesíka a tam usedl na pokraji. Z lesa nesl se táhlý šumot, a suché listí starého dubu, pod nímž usedl do odkvetlého brunátného vřesu, hlasně mu nad hlavou harašilo. Věk, přepadlý v tváři, hleděl vážně, zamyšleně k rodnému městu.

Byl by se nikdy nenadál, že se takto vrátí, že se bude štítit za božího dne do rodného domu vkročit a že bude čekat, až se setmí, aby ho nikdo neviděl a nepoznal. Takto se vrací ze studií k prahu otcovského domu!

Jak ho přijmou? A což nepřijmou-li ho, nedá-li se přísný otec usmířit a zapudí-li ho, co pak? Nyní jen na domov, na otce, hlavně však na matku myslil.

Z počátku své cesty byl však v duchu pořád ještě v Praze. S těžkým srdcem z ní vycházel, tajně, aby nikdo nevěděl, s nikým se nerozloučiv. Dala mu sice poslední dobou tolik hořkostí, a přece dlouho stál na místě, odkudž ji mohl naposled vidět, a dlouho hleděl na stínové obrysy královského města mlhou pronikající.

Nikdo ho nevyprovázel; a on také nechtěl, aby se tak stalo. Thám by byl přišel, ale Věk si toho nepřál, ač se na něj nehněval. Nemohl, ba pohnut se s ním rozešel. Lotka skutečně tentokráte nemlčela. Nejprve matce pověděla, ta otci, a od toho se to Thám dověděl. Ten pak chtěl to říci Paule, ale ta měla tu podivnou zprávu již od Betyny. Paula byla velmi zaražena, litovala svého mladého učitele; bylať mu přátelsky nakloněna. Paní Butteauovou novina ta netěšila a nechtěla jí zpočátku ani uvěřiti.

Ale pan Věk z výletu zmizel a nepřišel příštího dne, ani pozejtří. Vůbec nepřicházel. Tu se pak dověděla, že vůbec nepřijde a že pan Věk jí vzkazuje upřímné a srdečné díky za její a veškeré rodiny laskavost. Thám přišel s tímto vzkazem. Bylť u Věka. Nemoha se dočekati, sám si k němu došel. Jen Paula o tom věděla. Věk se zarazil, když viděl vstupovati svého přítele, rádce a – soka.

Thám přišel vážný, ano pohnutý. Ptal se mladého přítele, hněvá-li se, a vyřizoval, jak je Paula dojata a že jej, svého učitele, prosí, aby jí věnoval své přátelství. To hnulo chladem a upjatostí, do kterých se mladý Věk nutil. Podal Thámovi ruku a ten ho objal. Když však Thám jen nadhodil, že u Butteauových se po něm, po Věkovi, shánějí a že o něm často rozprávějí, zasmušil se Věk a řekl:

„Ne, toho ode mne nežádají. Tam nepůjdu. Jak bych mohl!“

Tak se s Thámem rozešli. Věk byl by rád Paulu i teď vídal, než k Butteauovým nechtěl, nemohl. Jak by pohleděl na Paulu, jaké by bylo s ní setkání, a pak s Lotkou! Ale bez Pauly ani teď nemohl býti. Chodil k sv. Štěpánu do kostela, věda, kdy tam Paula chodívá. A tu, stoje za sloupem, sotva z ní zraky odvrátil. Paula neměla o tom ani tušení. Častěji mu také připadlo, co mu Thám tenkráte pravil, když u něho byl naposledy. Pravil mu: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě –“

Thám si přál jeho nešťastné lásky, přál si, aby ho Paula nemilovala.

Proč? Vždyť ji miluje, a jak vroucně! Věkovi byla ta slova nápadná, a jak je uslyšel, pohlédl tázavě na Tháma; než ten více nic neřekl a jen tlumeně si povzdechl.

Od té chvíle, co se mladý filosof přesvědčil v kunratickém lese, jak nadarmo doufal, jak se nadarmo těšil líbeznou nadějí, častěji nežli kdy předtím na domov vzpomínal. Ztratil ho, a za tu oběť ničeho nedosáhl. Rodiče hluboce zarmoutil a sám se jen trudu dočkal. Doma se na něj rozhněvali nadobro. Neodpověděli ani na jeho druhý list. To se pak už mrzel na tu tvrdošíjnost, jak to v duchu nazýval; ale nyní zase měkl. Bylo mu nejvíce o matku. Divil se, že ta mohla také tak zanevřít a zcela jej opustit.

Bylo mu tou dobou tuze zle. Měl veliký na všem nedostatek a tuhý boj o živobytí. To však ho nehnětlo. Vůči těm starostem byl otupělý; byloť mu všecko lhostejno. Až pojednou jím otřáslo psaní kmotříčkovo. Ten oznamoval, že mu chtěl už dříve psáti, ale že to nešlo, že maminka ho za to žádala, nechtíc syna lekati. Upadlať do těžké nemoci. Věděla, že by František, o tom se dověděv, ihned přišel, takové mínění o něm ještě měla. Byla by ho z té duše ráda viděla, než bála se pantáty, že by Františka zle přijal nebo ho k ní ani nepustil. A to by bylo nejhůře bývalo. Proto poprosila tajně kmotříčka, od něhož věděla, že také od Františka dostal dopis, aby do Prahy teď nic nepsal, leda až by s ní bylo hůř, to že by přece ráda Františka viděla, děj se co děj.

Ale ono zatím se jí uvolnilo, a tu sedl pan učitel a o své vůli napsal Františkovi list. Myslil, že pro kmotřičku to bude nejlepší medicína; až tu hoch bude, rychle se pozdraví. Beztoho se kvůli němu rozstonala. Starý sice bude se bránit. Ale panímámě teď také něco po vůli udělá a také přece snad uzná, že není po otcovsku, aby dítě nechal y nebezpečenství a ve špatné společnosti, ale aby je z ní vytrhl, třebaže František z ní nechtěl a pantáty neposlechl. Až mu teď napíše, že maminka se roznemohla, a to nepochybně kvůli němu, to jím jistě hne. Regens chori to chtěl už dříve tak napsati, ale bál se, když bylo s kmotřičkou zle, že by jí dodalo to prudké pohnutí mysli a bouřka, kterou by pantáta jistě strhl, až by František vstupoval do světnice. Teď bude snad jinak.

V jednom se nemýlil. Františkem to trhlo, když četl kmotříčkův list, a zbledl, čta, že matka kvůli němu onemocněla. Proto ona chudák mu nepsala, neodpověděla! Četl dále, chvatně, s úzkostí, a vydechl si, když četl, že matce je již lépe, že je z nebezpečenství, ale že má pořád starost o něj, že o něm, arci jen tajně, pořád hovoří a na něj se vyptává.

Věkovi se zalily oči slzami. Než dočetl, už se rozhodl. To ani kmotříček nemusil navrhovati. To se ví, že k ní půjde, že k ní pochvátá, ať už se děje cokoliv. Hned se připravil na cestu. S nikým se ani nerozloučil, jsa toho mínění, že se zase vrátí. Ponoukalo ho, aby si zašel k profesoru Vydrovi, ale zdálo se mu již pozdě, a druhého dne ráno vyrazil z Prahy. Nikoli však časně, na úsvitě, nýbrž až bylo po mši u Sv. Štěpána.

Když Paula sestupovala ze schodů kostelních, zalekla se. Spatřilať tam svého mladého učitele. Až se překvapením zarděla. Byl bledší a nějak přepadlý, a jak se na ni smutně usmál, bylo jí ho z té duše líto. Čekal na ni. Řekl jí chvatně a neklidně, že jí přišel dát sbohem, že je na cestě do rodiště, protože mu matka stůně. Podal jí ruku přeje jí, aby se měla dobře a byla šťastna.

Nemohla mu odpověděti, ale na její tváři zračilo se pohnutí. Stiskla mu ruku. Hleděl na ni okamžik, jako by jí chtěl ještě něco říci, než pojednou pozdravil a odešel. Ale ještě jednou se obrátil, a tu se mu mihly Pauliny krásné oči na něm tkvící, v ten okamžik jakoby zamžené. Stála bez hnutí a hleděla za ním, až zašel za roh ulice.

Odtud se zastavil v bytě, a vzav svůj tlumoček, vydal se na cestu. Šel pěšky. Na vůz neměl peněz a nemohl jich sehnati. Neměl ani tolik, aby vystačil na tu pěší cestu. I jeden z Mozartových dvacetníků musil obětovati; druhý však si zachoval a byl raději celý den o hladu, jen aby ho nemusil rozměnit.

Tak se domů ubíral; zpočátku v duchu se vracel do Prahy k Paule. Ale k domovu přitom chvátal, nedbaje únavy. Chtělť už matku spatřit. Ale jak rodné město uviděl, jak se k němu blížil, uvolnil krok a váhal. Jak ho přijmou? Jak otec? Jak bude?

Pohlédl na sebe, na sešlý dost kabát i střevíce. Tak má domů vstoupiti, on, na němž si rodiče tolik zakládali, do něhož se tolik nadáli! Jak budou lidé na něj hledět a na něj ukazovati! Proto sešel z cesty a usedl na pokraj lesa pod starý dub a čekal, až nastane soumrak.

Smutný říjnový den pohasínal, když Věk povstal zpod dubu a zamířil na opuštěnou silnici. Vál studený vítr. Pole již temněla, lesy dál už černaly, soumrak nastal. Bylo pusto a smutno kolem, a mladému filosofovi nejsmutněji. Už ve staveních rozžehovali světla, již zář jejich padala na ulici, když vstupoval do města. Nejprve zaměřil ne domů, ale ke starému Žalmanovi. Nežli vešel, zastavil se před jeho chalupou.

Tu vedle stavení, ve kterém se narodil a mladistvá léta strávil, naproti statue sv. Jana, u níž si s kamarády hrával. Všecko tu, jak bývalo, jen on, on se tolik změnil!

Zaklepal na dvéře. Volné, šouravé kroky se ozvaly, pak stařecký hlas tázající se, kdo to.

„Já, František.“

„Jaký František?“ ozvalo se dosti nerudně. Jak by se byl starý Žalman nadál Věková, svého Františka!

„Věkův –“

„I proboha věčného! Hochu. Je-li možná?“

Klapla závora, hořejší polovice branky se otevřela, pak druhá, a Věk vešel do tmavé síně. Ve světnici hořela v dřevěném svícnu louč a v záři její spatřil starého Žalmana, sehnutějšího nežli býval, dosud však tak svěžího jako jindy. Jen zrak starci slábl. Stínil si ho dlaní, jak na Františka hleděl. To ho potěšilo, že stařec ho vítal jako jindy, laskavě a upřímně. Žalman uslyšev, že jde z Prahy přímo k němu, snášel už chléb a máslo, co měl.

Věk se nejprve po matce otázal. Vydechl si, že je jí lépe, že se teď valem pozdravuje.

Za chvíli poté běželo nějaké děvče malé do školy a vyřizovalo panu učiteli Havránkovi, že ho starý Žalman pozdravuje a tuze prosí, aby k němu přišel, ale hned, možná-li. Více nevědělo a marně se regens chori dotazoval. Než poslechl. Vzav plášť, zašel si ke starému sousedovi, u něhož nebyl jaktěživ. Jak užasl, když vstoupiv spatřil z lavice u kamen vstávati mladíka, jenž se k němu ostýchavě blížil.

„A co žes ke mně nepřišel?“ zvolal učitel, když Františka uvítal. „Věděl jsem, že přijdeš najisto, že není s tebou tak zle, jak pantáta povídal, že ti jsou kdovíjací lidé milejší nežli otec a matka. Ale čekal jsem tě u nás.“

František jen tak něco odpověděl, ale kmotr porozuměl a pochopil, že se pan filosof styděl kmotřičky a dětí a pomocníka. Regens chori se u starého Žalmana dlouho neomeškal, domů však nezamířil, nýbrž zrovna k Věkovům. Starý byl v krámě pod mořskými pannami a odvažoval zrovna nějaké koření do kornoutků, aby měl na neděli.

Byl vážný a zachmuřený jako teď pořád, co se vrátil posledně z Prahy. S podivením pohleděl na kmotra, cože tak pozdě přichází. Ten trochu pohovořiv doložil, že dnes s kmotřičkou nemluvil a že by se jí rád poptal, jak se jí daří. Šel dál, do světnice za krám. Sice již poslední dni přecházela, ale v tuto chvíli ležela. Zatím starý Věk odvažoval, pak odbyl dva lidi, kteří přišli pro olej, a kmotr ještě neodcházel. Vyšel teprv, když Věk už pomýšlel na to, že čas, aby zavřel krám. Regens chori dal dobrou noc, a nic.

Věkovi to bylo nějak divno. Vešed ptal se, co tu kmotříček chtěl, že se tak omeškal. To se již začal odstrojovat. Věková mlčela a teprve, když se ještě jednou zeptal, odvětila mdlým hlasem:

„František psal –“

Ale Věk nic a odvazoval si s krku šátek. Vtom setkal se pohled jeho s úzkostným zrakem ženiným, který na něm tkvěl. Jako by jím prosila. A chudák, byla tak utrápena. Nemohl mlčet a neslyšeti jako dosud.

„Hm –,“ řekl, „vida – A co chce? Peníze – Toť, co jiného – Pan hladký je hořký host – to věřím –“ To všecko znělo tvrdě.

„Ne, peníze nechce, ale prosí –“

Zase nastala chvilka mlčení a zase začal starý Věk:

„Tak přece, a oč –“

„Abychom mu odpustili. Jde do sebe – Tuze lituje. Plakal prý – a kmotříček nad ním –“

Věk sebou trhl.

„Cože! Plakal a kmotr nad ním? Vždyť jsi povídala, že psal –“

„Psal – a také sám to povídal. Přišel. Je prý tuze zkroušený –je to na něm vidět – Kmotrovi ho bylo tuze líto –“ To již na loži usednuvši, Věková třesoucím se hlasem mluvila. Dále pro pláč nemohla.

Starý Věk žasl. Té noviny se nenadál. Nemrzela ho; hoch se poddal, šel do sebe, ale on také nechtěl jen tak poleviti… Nemohl. Než ženy bylo mu líto.

Zapomněv, že se chce odstrojiti, přecházel světnicí, pak jako maně a mimochodem se zeptal:

,,A kde je? U kmotra?“

,,Ne – u Žalmana –“

„To bylo potřeba! Dělat po cizích staveních ostudu!“

„Když se vás bál, pantáto –“

Věk zase nic, než odpověď panímámina nebyla Františkovi na škodu. Také se pak nerozzlobil a neřekl jí zostra, aby mlčela, aby o tom darebném nezvedenci nemluvila, jako jindy, když za Františka prosívala, když obrátivši k Věkovi svou bledou, ustaranou tvář, znova jala se za syna orodovat, aby ho neodháněl, aby ho nechal domů.

„Já ho nevyženu – pro svou hanbu a ostudu. Ale já s ním nic nechci. On se mne a tebe odřekl, ať mi tedy dá pokoj!“

František myslil, že bude dnes noclehovat u starého Žalmana. Seděl s ním na lavici a naslouchal jeho těšivým slovům, jež prostý ten tkadlec měl většinou z bible. Vtom přišel kmotříček podruhé a vyzval kmotřence svého, aby šel s ním, že matka již všecko ví a že již pantátu jistě připravila.

Srdce mladému filosofu hlasitě tlouklo, když překračoval práh domova. Spatřil bledou, nemocí a trápením sešlou matku.

Vítala ho pláčem. Byl by nejraději k ní skočil, aby jí zulíbal ruce, jež po něm vztahovala. Ale opodál stál otec, zasmušilý jako mrak. K tomu musil nejprve. Znal ho.

Blížil se k němu, aby mu ruku políbil. Ale Věk nepromluviv, náhle se obrátil a vyšel vedle do světničky. Syn zůstal, jako by před ním uhodilo. Než vtom zaslechl matčin hlas, a již byl u ní, na kolenou u postele, a líbaje hubené její upracované ruce vyvstalých žil, plakal a plakal –

Kmotříček, chori et scholarum rector, stál opodál, zlehka odkašlávaje, a jsa dojat, v duchu pomýšlel:

„Je to hlaváč paličatá!“ Myslil starého Věka. „Ale to nic – teď se už poddá. Teď to půjde. Ubohá kmotra! Ta má radost, ze srdce jí toho přeju. – Chudák!“