Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 4

Obrátiv titulní list, nad kterýmž se takto zamyslil, četl úvodní verše:

Svět se točí vůkol, vůkol v světě všecko se valí

vzhůru, dolů, sem tam v něm všady všecko chodí…

Ó blaze, kdož  v centrum věčném usadí se! Na věčnost

v srdci Božím, svému srdci nalezne pokoj.

Mladý student tušil, že to jsou disticha. Česká disticha! Jakživ žádných nečetl, ani neslyšel. Zkoušel je skandovati, a šlo to, ač ne bez nesnází. Měl z toho radost. Jako verše se mu líbily, líbila se mu i knížka, vážná a zbožná. Jen kus jí přečetl a již se přidával k matce, že měla jistě pravdu, mluvíc o tamté knížce po dědovi, neboť o této bylo lze zrovna tak říci. –

Četl ve svém zákoutí, až blížící se kroky ho vyrušily. Knížku chvatně schoval pod kabát, doma do postele, ráno pak opět pod kabát. Toho dne ji přečetl a nyní jen na to pomýšlel, jak by ji zase odvedl a – jinou si vypůjčil. Nyní, když už byl takto odhodlán, našel si již spíše příležitost. Podruhé vytáhl si Novum Testamentum, pro které si však uchystal koutek v bibliotéce samé, aby je tu mohl kradí čísti. Jak užasl, když knihu otevřev (byla také česká) shledal v ní všecko to, co čítali v kostele v evangeliích a epištolách. Což si tu hlavy nalámal, proč vřadili je mezi zapověděné!

Pak opět vytáhl si menší knížku. Když se na její titul podíval, zaradoval se, jako by se s dobrým kamarádem sešel, jako by uslyšel pozdravení z domova od maminky. Praxis Pietatis, to jest O cvičení se v pobožnosti pravé. Knížka milostná, kterak by křesťanský člověk atd. Ano, to jest ona! A tu také: Prací Jana Amosa Komenského. Takovou knížku, zrovna takovou měla maminka po dědečkovi. Tenkráte on, František, jsa ještě chlapcem, více šijí nevšiml, ale nyní byl na ni tím žádostivější. Četl ji zase v odlehlém, tichém zákoutí klášterské zahrady. A přečetl ji, ano, ač to byla kniha velice vážná. Byltě František už z domova k pobožnosti veden, tu v klášteře ho v ní utvrdili. Nikdy nečetl lehounkých spisů, pro pouhou zábavu skládaných. Jeho nejzábavnější knihy byla díla dějepisná. Jinak uvykl zabývati se čtením vážným. Tak vydržel i u tohoto čtení a čím dále četl, tím více souhlasil s matkou, že to je krásná kniha, a divil se, proč ji zapověděli.

Když pak došel na samý konec, byl až dojat. Nevěděl, jak se stalo. Snad místo samo v knize, milé mu také kvůli matce a jejímu dědu, tak účinkovalo, snad také okolnosti. Bylo krásného červnového dne, po slunce západu, kdy zahradou ještě proudilo ve vrcholech stromů zlaté světlo. Vzduch byl lahodný, pln vůně. Tiše, velebně zhasínal letní den, a v tu chvíli náhodou četl:

„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a navěky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože můj, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“

Ruka držící knihu poklesla do klína. Hluboký povzdech zachvěl se bezděky na rtech mladého studenta. Pohnutí zračilo se mu ve vyjasněné tváři i v očích, hledících před se zahradou, stopenou v kráse a poslední záři letního podvečera.

Doříkal Komenského večerní modlitbu, ale nevěda ještě se modlil. Duch jeho unesen zbožným nadšením cítil slast pravé, vroucí modlitby. Ještě nikdy snad se tak nemodlil, ani za slavného hlaholení zvonů, ani pod nádhernou klenbou chrámovou, k níž se nesly kotouče vonného dýmu a vířily proudy lahodných tónů, jako toho krásného podvečera ve stínu starého stromu pod širými, božími nebesy.

VII. PRAEMIO DONATUS

Čas se nachyloval ke žním. Také mladý Věk se na ně chystal. Pozdě usínal, záhy vstával, světnicí choralistickou nebo klášterní zahradou přecházel anebo pod ořechem sedával a vždycky s knihou v ruce. Pracoval usilovně k tomu, aby jeho školní žeň letos byla nejbohatší. Dosud odbýval první třídy gramatikální sice slušně, ale beze zvláštního vyznamenání. Největší vinu v tom dával němčině. Nyní, když v tom jazyce mluvil hbitě, jako když bičem mrská, neměl se nač vymlouvat. A věru, v poslední třídě nižšího oddělení značně lépe to chodilo nežli jindy, takže mladý choralista tím povzbuzen napjal jmenovitě v poslední čas toho roku všechny své síly, aby se dostal k žádoucí metě.

Snažil se o to také kvůli převorovi, zvláště pak kvůli páteru Matyáši, jemuž chtěl způsobiti radost. Věděltě, že starý bibliotekář školní vyznamenání vysoko cení a že by již také proto měl z toho veliké potěšení, neboť pokládal Františka za svého chráněnce a vychovance.

Pro tuto horlivou práci mladý Věk ochabl také v tajném přistavování žebříčku ke dvířkám řetízkem zavřeným a všechen čas a všechnu píli věnoval knihám školním.

A tak nastal konečně den, kdy mělo se rozhodnouti, jsou-li podstatný jeho dobré naděje ve znamenitý výsledek. Jist si jím nebyl, ale doufal a naději svou i před páterem Matyášem naznačil, ač jen skromně a schválně s větší nejistotou. Svátečně vystrojen, provázen požehnáním starého bibliotekáře, u něhož se zastavil, nežli odešel, odebral se do gymnasia k piaristům. Po slavných službách božích zavedli je do největší školní síně, jež všecku svou tvářnost změnila. Již na chodbě poblíže dveří zelením ověnčených bylo něco zvláštního, co se tu jen jednou do roka zjevovalo: dva vlaské bubny, u nich otylý bubeník a trubači s troubami, stojící zatím v okenním výklenku.

František zhlédnuv bubny a trouby, pomyslil si: ,,Letos-li?“ Z veliké síně školní lavice zmizely, jen stranou pódia u zdi tři lavice, čestná škamna. Zrovna proti pódiu a jeho katedře kobercem zastřené vypínala se ,,rostra“, řečniště červeným suknem potažené.

Nyní, kdy studenti všech pěti tříd gymnasijních se do síně nahrnuli, trčelo nad spoustou jejich hlav. Šum a bzukot hlasů zvučel slavnostní síní. Rázem však utichl, když venku ztemna, rychle zazvučely kotly, když hukot ten přešel v prudký vír a když zahlaholily trouby, až se jejich fanfárou okna otřásla. Tu tam mnohý studentík zbledl, málokdo z nich ubránil se zachvění a zraky všech, v nichž znáti bylo napětí i rozčilenost, obrátily se ke dveřím, jimiž vstupovali nejprve vysoký pán v krásném vyšívaném kabátě fialové barvy, v napudrované vlásence s copem, v hedvábných punčochách a ve střevících s přezkami, maje kord po boku.

Byl to vysoký úředník z gubernia jako vládní komisař a direktor; za ním prefekt gymnasia, profesoři, všichni v slavnostních piaristických sutanách s pláštíky, za těmi rodiče, příbuzní a známí studentů, kolik se jich jen mohlo vejiti.

Pán z gubernia usedl na pódiu za katedrou, prefekt vedle něho u stolku, na němž se leskly zlaté ořízky knih krásně vázaných, kolem nich na židlích ostatní profesoři a z hostí nejpřednější, jak jen místa bylo. Lavice však stranou pódia u zdí zůstaly prázdny.

Fanfára dozněla, panstvo usedlo, hluk a šum utichly. Studenti stah jako zed. Nyní se zraky všech obrátily na hezkého studenta, byl poeta a studoval vždycky s vyznamenáním, který vstoupil na řečniště a začal po latinsku řeč uvítací. Kolega jeho stál skrčen za řečništěm, maje psanou tu řeč pohotově, aby napověděl, když by bylo třeba. Ale nebylo. Student ani se nezajíknuv přednesl řeč svou zvučně a pěkně, takže šum pochvaly se ozval na pódiu, když dokončil.

A nyní! Již se to blíží! Mladému Věkovi bilo srdce hlasitě; stál jako z kamene, ač nitro jeho se chvělo. Hle, pán z gubernia něco po latinsku odpověděl, nyní prefekt mluví, již béře seznam do ruky, a „Klassenvorlesung“ nastává. Jak to dopadne – Už začíná poslední třídou, již jmenoval dva premianty, už jednomu každému bubnují, fanfára hřmí a jásá! Husí kůže naskočila Františkovi. Premianti dostávají po knize krásně vázané a usedají v čestné škamně.

František napínal sluch i zrak, ale mnoho ze čtení neměl. Po premiantech četl prefekt akcesisty, jimž všem sumou a ne jednotlivě jako premiantům zatroubili a zabubnovali. Čte ostatní, kteří mají primu, i ty, kteří propadli. U těch to výslovně neřekl, ale čta známky z jednotlivých předmětů vy nenechal v pořadí předmět ten, z něhož dostali ,,secundam“.

Jak dlouho to trvá, co jich jest! Věk se nemohl ani dočekati. Až přece. To byl poslední v abecedě, ještě intráda celé třídě a nyní nastupuje jeho třída. Prefekt béře knížku do ruky a začíná:

„Praemio donatus est –“

„Ó bože, jen jeden – to je amen!“ bleskem kmitlo se Františkovi. Vtom sebou škubl.

„Franciscus Věk, Bohemus, Dobrušcensis,“ četl prefekt. Bubny zahlaholily, trouby zazvučely, Františku Věkovi zahráli první, slavnou fanfáru. Zčervenal jako krocan, oči mu zahořely, prsa se šířila, až se mu dech zatajil, a jako u vidění přikročil ke stolku a přijal z ruky prefektovy krásně vázanou knihu. Zahledl jeho úsměv i to, jak pán z gubernia vlídně pokynul hlavou.

Poklonil se zhluboka, pak usedl na dávno žádaném místě, mezi vyznamenanými, mezi premianty, on sám z celé své třídy! Samojediný! Toho se nenadál. Počítali alespoň dva, a hle, jen jeden. Jak se páter Matyáš zaraduje, jak ho pohladí! A doma! Kdyby tu tak byli, kdyby maminka slyšela, jak mu zahráli, jak byl vyznamenán, jistě by radostí zaplakala. Však bude mí ti radost, až přijede domů, až všecko poví a tu to praemium ukáže!

Hleděl před se, ale ne již s takovým napětím. Poslouchal, jak brali třídu po třídě, jak vyznamenaným troubili a bubnovali, jak známky četli. Nemohl odolati, aby se nepodíval na knihu odměnnou. Byl to Vergilius a v něm malá knížka, latinská výroční zpráva i vysvědčení, seznam všech studentů i jejich všech známek. Po svých, nemoha se dočkati, jen mrkl a všude: E moribus, e doctrina religionis, e studio linguae latinae, e geographia et historia, e mathesi, všude „em“ shledal. A zase před se hleděl a naslouchal. Ach, jak to pak dlouho trvalo! Jak by byl nejraději vyběhl, aby mohl do kláštera k páteru Matyášovi!

Než i „Klassenvorlesung“ měl konec. Na řečniště vystoupil opět jeden z poslední třídy a měl poděkovací řeč, německou. Všecko o té slavnosti bylo jen latině a německy, ani slůvka českého se neozvalo. Řeč studentova dozněla, i závěreční z katedry, fanfáry, nyní trojnásobné, dohlaholily. Páni odešli, studenti se valili ven plni radosti, zármutku, roztrpčení i hněvu. Mladý Věk pospíchal přede všemi. Nedbaje otázek Růžičkových chvátal nejprve do pokojíka pátera Matyáše. Bylo zavřeno. I hnal se do bibliotéky věda, že ho tu zastane. A věru, dveře byly otevřeny.

Zardělý chvatem i radostí, s očima jiskřícíma vběhl mladý student do bibliotéky, pozdvihuje do výše Vergilia krásně vázaného. Páter Matyáš seděl na svém místě jak obyčejně, u stolku poblíže okna. Však hle, ruce má podepřeny na hrubé knize, bílou hlavu na ruce skloněnou. Spí! Usnul.

František přistoupil blíže. Spí tvrdě, bez pohnutí. Vtom ozval se na chodbě zvonec, ohlašující, že je čas k obědu. Bibliotekáře však neprobudil. Choralista se zarazil. Přistoupiv až ke spícímu starci, nahnul se k němu a naslouchal. Ani dechnutí! Volal ho, nadarmo. Sáhl na něj, zlehka jím zatřásl. Nic. Studenta popadla úzkost. Sáhl bibliotekáři na bílé vlasy. Hlava byla studená, čelo jako led a lepkavý pot na něm!

František jako by zkameněl. Pak vykřikl a dav se do usedavého pláče vyrazil ven. Na jeho hlas přichvátali mniši, křísili pátera bibliotekáře, ale nadarmo. Usnul nad knihou (byl to svazek díla Dobnerova Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita) a více se neprobudil.

„Tentokráte ho již nevzkřísíš,“ řekl převor vážně Františkovi, když pátera Matyáše odnášeli dolů do domácí kaple. Student se dal hlasitěji do pláče a kropil slzami Vergilia, své první praemium, kterým chtěl svému příznivci a otcovskému příteli radost způsobiti.

VIII. CESTA KAMNY

Smrt pátera Matyáše dojala velmi mladého choralistu. Po ten čas, co starý bibliotekář ležel ještě v klášteře, dole v domácí kapli na prkně, František si několikráte k němu zašel, aby se u jeho mrtvoly za spásu jeho duše pomodlil. Také ošetřoval světlo u hlav mrtvého plnanoucí a nedopustil, aby zhaslo nedbalostí sluhovou jako tenkráte, když se vracel tajně v noci s koláči od starého Šulce.

Dobře bylo ještě pro studenta, že po pohřbu ‚v klášteře nezůstal, nýbrž se odebral domů na prázdniny. Domov a blaho studentského života o vakacích ho nejvíce utěšily.

Doma se zase, jako každého roku, dověděl něčeho o světě. V klášteře žil jen zpěvu, studiu, čtení a tajnému čtení a hudbě; v té se pilně cvičil za návodu zvláště výborného pozaunéře Strádeckého, k němuž z kláštera docházel.

Františkovi přibývalo vědomostí a hudební dokonalosti. Jinak se však o nic nestaral a nemohl ani, poněvadž k nim, choralistům, do kláštera dostalo se málo novin. Ovšem, když nastoupil panování císař Josef II., pronikla nejedna zpráva o něm až do odlehlé světnice choralistické. Buďto že zaslechli něco od velebných pánů, když jim přisluhovali, nebo že vrátný Růžička s rozhorlením vypravoval o novotách císařových, jak pobožnost obmezuje, ano i ruší.

Doma však slýchal mladý Věk o císaři jiné hlasy. Tam obecně chválili jeho patenty, jak sedlákům velice ulehčeno, jakož i některá jiná nařízení. Z těch si mladý student patentu o svobodě náboženské povšiml nejvíce. Hned jak o něm uslyšel (a to bylo ještě v Praze), vzpomněl si na starého Žalmana. Když pak domů přišel na prázdniny, nemeškal se matky zeptati na bývalého souseda.

Pověděla o něm, že hned, jak ten zákon byl ohlášen, odebral se na kancelář a tam oznámil, že není již katolíkem, alebrž že se hlásí k té staročeské víře bratrské. Když mu řekli, že ta podle patentu není dovolena, nýbrž jen vyznání evangelická, velmi se zarmoutil a nechtěl ani uvěřiti. Teprve později, když se přesvědčil, že tomu tak je, přiznal se k víře evangelické, helvetské.

„A tak teď je helvitem,“ končila Věková svou zprávu a doložila: „Má teď pokoj – alespoň od úřadů. Tu tam, co jsou nerozumní a necitelní lidé, ti ho leckdys ještě zlobí a jeho víru mu vyčítají – však těch on si ani nevšimne, vůbec nevšímá si nikoho jako dříve. Pořád je takový bubák.“

„A zlobí se ještě?“

„Ba zlobí,“ Věková pověděla, jak ho zastavila, když ten zákon o víře přišel, a jak mu sama jsouc potěšena řekla, že je teď asi rád, že bude míti pokoj.

„Podíval se na mne jako výr a povídá: ‚Jsem rád, ale udavači mají po všem.‘ A odešel. A tak jsem se vícekráte k němu nehlásila, když je takový zatvrzelec.“

Mladého Věka to také a citelně zamrzelo, neb znal matčinu nejlepší vůli a jak matka o Žalmanovi smýšlela. Proto se také po něm pak tuze nesháněl a nedbal, aby s ním mohl promluví ti. Než to přání živé měl, aby starochovi mohl jednou povědět a jej přesvědčiti, že ani on, ani matka ho neudali, že skrze ně nepřišel o starou bibli. Však hned tenkráte, když František poprvé vlezl po žebříčku k oddělení s knihami zapovězenými, pomyslil si: kdyby tu tak byla Žalmanova bible! Jistě bych ji poznal už po těch obrázcích. Než nadarmo ji tam hledal. A Žalmana přesvědčiti bylo nesnadno, zvláště když ho tak málo vídal a tak dlouho s ním nemluvil.

Až poslední prázdniny, kdy přišel poprvé do domova jako premiant, setkal se se starým někdejším sousedem na silnici u sochy sv. Jana.

František se dal s ním do řeči. Starochovi to nebylo patrně tuze vhod.

Nějak byl neklidný, na studenta se ani tuze nedíval, a když se podíval, tak plaše a zkoumavě, a nějak rozčileně se poškubával za límec své kazajky. Také jen zkrátka odpovídal. Jakmile se však mladý Věk zmínil o bibli, tu starce jako by bodl.

„Toho nechme, copak bychom o tom mluvili. Oni v klášteře – Maminka – ale nechme toho. Spánembohem –“ Co nejbystřeji zahnul do své chalupy, kde zmizel jako jezevec v doupěti, zanechav na silnici překvapeného, zaraženého studenta.

Ten, jakkoliv měl starocha rád, tehdy se na něj zamrzel a umínil si, že tak hned se s ním nezastaví, toho že se bude chránit.

A tak mladý Věk se vrátil s nepořízenou v tomto ohledu i tohoto roku do Prahy. A zase do kláštera. Přijali ho tam a nechali si ho, třebaže se mu již hlas změnil. Oblíbiliť si všichni čiperného studenta, zvláště sám převor, a měli ho jako za svého. Mladý Věk také se již tak bolestně s domovem neloučil jako minulá léta a v klášteře tak velmi po domovině netesknil jako jindy. Zvyklť už, maje tu téměř druhý svůj domov.

Jen páter Matyáš mu scházel. Na něj počal zase častěji vzpomínati, když se ocitl opět v tichých zdech klášterních, když procházel se zahradou v podzimním pestrém hávu, kde ještě loni s bělovlasým bibliotekářem se procházel a jemu na jeho žádost vypravoval o prázdninách a o domově. Když František poprvé zase vstoupil do bibliotéky, ozářené světlem podzimního jasného odpoledne, tu se mu oči zakalily, jak je upřel ke známému tmavému dubovému stolku u okna, kdež páter Matyáš u foliantu sedával, kdež také usnul navěky a kdež nyní bylo prázdno.

Poněvadž bylo známo, že byl jako asistentem nebožtíka bibliotekáře, nezabránili mu přístupu do bibliotéky ani teď. Ano, nový bibliotekář, páter Anselm, vyžadoval si jeho služeb a pomoci leckdy. František byl tomu rád, třebaže to nebylo již tak jako za nebožtíka.

Páter Anselm nebyl tak horlivý, neměl knih v takové lásce jako páter Matyáš, a proto ani tak často do bibliotéky nepřicházel. Ze však mladý Věk požíval důvěry u nebožtíka jeho kolegy, proto studentovi také důvěřoval, a tak mladý knihomil neměl cestu k oddělení „libri prohibiti“ zcela zatarasenu. Nejednu si opět knížku kradí přinesl a kradí ji přečetl.

Žádná ho však, kromě jmenovaných J. A. Komenského, tak nevzrušila jako Historie o těžkých protivenstvích církve české. Nový svět se mu otvíral, nové světlo počalo mu vycházeti nad minulostí předků; počal přemýšleti, uvažovati, srovnávati a – pochybovati; pochybovati o lecčem, čemu ho dosud učili, co četl nebo co slyšel o minulosti české země. Než jedno jisto bylo, a to, že vzbudila knížka ta hluboký soucit k nebohým pronásledovaným předkům, mučeným, do ciziny vyhnaným. Zvláště však byl dojat, když četl o osudech rodné své krajiny, jak tam bývalo, jaké tam zádavy se staly a co hořkého utrpení všickni tam snášeli.

Nejednou si přitom vzpomněl na starého Žalmana. Čta ty trudné kapitoly, přestal se na něj mrzeti, počínal mu rozumět a zase si upřímně přál, aby si ho udobřil a jej přesvědčil, že matce i jemu křivdil. V tu dobu zaslechli i v tichém klášteře ohlas mocného proudu časového.

Bylo koncem prvého školního běhu, choralisté se pilně učili, připravujíce se ke zkouškám. Ale přitom dobře sobě povšimli, a zvláště F. Věk, že v klášteře nejde vše svým obyčejným během. Pozoroval, že velební páni začasté nadobyčej živě rokují v refektáři, v ochoze nebo kdekoliv se jich několik sešlo. Bylo to zajisté něco vážného, jak nejlépe se zračilo v jejich tvářích a zvláště v převorově. Ten nějak starostně hlavu klopil. Také několikráte vyšel v slavnostním hávu z kláštera. Kam, toho se studenti nedověděli, neboť Růžička sám nic nevěděl.

Když se Věk ubíral k půlletnímu examinu, potkal pátera Anselma, zrovna během ku převorovi kvapícího. Od Růžičky student doslechl, že byl páter Anselm v městě.

Co se stalo? Snad by – ale proč by kvůli němu? Vzpomněl si totiž student na to, co včera zaslechl, že přijel do Prahy císař. Na to vše pak zapomněl, když zasedl ve škole do škamny, aby po latinsku pojednal O pravém štěstí, jak mu uloženo.

I zabral se do své práce živě a upřímně, na vše zapomněv, a psal a psal. Myšlénky se jen řinuly a student si toho vědom nebyl, že je vybírá z pokladu, který si bezděky nastřádal v sadě zapovězeném, hlavně ve spisech Komenského. Když dokončil, musil práci přečisti před profesorem a prefektem. Profesor nějak oči vyvaloval a pak řekl, že to není školní pojednání, ale kázání, prefekt však pohladil Františka po hlavě a velmi jej pochválil.

S tou pochvalou i písemně stvrzenou bral se pak chvatným krokem domů, jsa toho mínění, že si u převora vyprosí, aby směl do města. Chtěltě také spatři ti císaře, o kterém si studenti tolik vypravovali.

Když došel na Staroměstské náměstí, užasl velmi. Náměstí skoro všecko plno lidí. Všude davy, všude skupiny a samí zvědaví, a všude, všude mluvili o něm, o císaři.

„Císař je tu! Už pojede! Už se brzo vrátí!“

„Je na radnici.“

„Ne, je v klášteře.“

„Ano, u benediktinů –“

Tak mluvili, volali, přeli se. Mladý Věk už dále neposlouchal. Císař u nich! V klášteře! Ach, proto on páter Anselm ráno tak pospíchal! Proto oni velební páni – To se naň připravovali, na uvítanou chystali. Je-li tam ještě – a uvidí-li ho? A co císař tam? Že by snad – Ó, to snad ne! Nedej bože!

Tak student uvažoval, drže své složené vysvědčení pevně v hrsti. Prve je radostí ani neschoval, nyní zapomněl a ani by v té tlačenici nemohl. Jen lokty pracoval prodíraje se zástupy, nebo se prosmykoval a provlekoval jako úhoř, až všechen zardělý a zpocený přece pronikl až ku klášterské fortně.

Byla i s branou zavřena. Tu byli zvědavci sraženi jako zeď. Císař je tedy v klášteře. Čekají tu na něj. Udýchán stanul student u fortny, kterou mu Růžička otevřel, náhodou v tu chvíli k okénku přistoupiv a jej zhlednuv.

„Pojďte! Pojďte!“ volal na něj vrátný, fortnu za ním zavíraje. „Je tu, císař je tu. Co se to děje? To bude! To bude!“

Mladý Věk, nedbaje jeho výkřiků, ptal se chvatně, kde je, kde je císař, a chvátal do hlavní budovy klášterní. Ale tam se ve svém chvatu zarazil, pod samými schody, z nichž se ozývaly hlasy a řinčení zbraně. Kdo to dolů sestupuje –

Student upíral užaslý zrak na skupinu neobyčejných hostí. V čele pán slušně vysoký, v tmavozeleném kabátě s portami a s hvězdou na prsou. Vedle převor ve slavnostním taláru, za nimi několik pánů, jistě generálů, v premovaných kloboucích.

Pochyby nebylo. Ten první, hle, toť sám císař, třebaže nebyl ani tak skvěle oděn jako jeho družina.

Nikdo ze všeho průvodu si nevšiml mladého studenta, dole pode schody nyní uctivě ustupujícího, jen ten pán v čele. Upřel na něj své chrpové oči a kynul mu.

František Věk přistoupil maje smeknuto, a hluboko se bezděky ukloniv, odvážil se, všechen z rozpaků zardělý, vzhlédnouti k císaři. Ale ten jak promluvil, vzpamatoval se a bystře císaři odpovídal, jak se jmenuje, odkud je, a ochotně podal vysvědčení, když císař chtěl také zvěděti, co v ruce má.

Císař začal po česku, hned však obrátil do němčiny, když zaslechl, že před ním stojí student. Prolétnuv zrakem jeho vysvědčení, usmál se, vlídně hlavou pokynul a vraceje list řekl: ,,Bravo.“ Pak ku převorovi se obrátiv pravil: ,,O tohoto studenta bude také postaráno.“

To již kráčel dále a družina jeho za ním, a převor také, vyprovázeje mocnáře.

František však stál tu dosud jako sloup a jako za viděním upíral zraky své za odcházejícími pány v lesklých uniformách. Zmizeli, ohlas jejich kroků a zbraně umlkl; zvenku zalehl až sem hlučný, jásavý pokřik, vítající císaře z kláštera vycházejícího.

„Tak tak! Jen jásejte!“ opodál ozvalo se trpce, rozhořčeně. Student, probrav se ze svého úžasu, ohlédl se. Výše na schodech stál páter Anselm, dosud ještě ve slavnostním klášterním hávu. Ale líce jeho nebylo nikterak slavnostní. Z něho i ze zachmuřeného pohledu zármutek i hněv mluvily. Chvíli jako by váhal, čekal, a teprve když se onen jásavý pokřik více neozval, pustil se po schodech dolů, snad za převorem, Františka si ve svém rozčilení ani nepovšimnuv.

Vtom se ozval zvonec, hlásající, že je poledne a čas do refektáře. To trhlo choralistou. Hnal se nahoru do světnice, aby se převlékl a spěchal pak do refektáře posluhovat. Nahoře nezastal nikoho. V refektáři čekali už kamarádi choralisté. Z velebných pánů však dosud nikdo nepřišel. Na stolích bylo prostřeno, dlouhý, rozlehlý refektář však zůstával tich. Sluníčko proniknuvši z mraků, ozářilo jej i jeho pěkné štuko na stropě a zčásti na stěnách, i krásné veliké obrazy olejové, díla Brandlova, Liškova, J. Molitorova, na něž se mladý Věk pokaždé tak rád díval. Ale dnes si jich ani nevšiml.

Choralisté, užaslí, nevědoucí, co se stalo, stáli v hromádce a rokovali. Byl tu císař, ale návštěva jeho nezpůsobila žádné radosti. Toť bylo jisto, nebo studenti dobře postřehli, jak je všechno v klášteře jako poděšeno a zmateno. Ani k obědu nejdou. Ano, ano, to bude tak! Běží tu o zrušení kláštera, jakož se již stalo leckde jinde, dříve i nedávno. Teď teprve choralisté počali vyrozumívati, že se o to jistě již delší dobu jednalo, proto že mniši ustavičně tajně rokovali, hlavy sestrkovali; proto odešel převor v slavnostním hávu několikráte do města. A dnes tu císař! A toho zmatku kolem a ustrašení! Ani k obědu nejdou! A také nepřišli.

Kuchtík pak přiběhl a oznámil choralistům, aby si šli nahoru, že tam mají oběd. Zaraženi odcházeli a František se bezděky zastavil ve dveřích, aby se ještě rozhlédl prostorným refektářem. Když posledně pohledem přelétal řadu krásných obrazů, netušil, jaký osud čeká mistrovská ta díla, že půjdou pod kladivo dražební, že se dostanou do špinavých rukou vetešnických a zajdou nehleděny, neváženy na nehodných pro ně místech.

Cestou do své světnice zahlédli choralisté velebné pány, ani místo obědu sem tam chodbami pobíhají, ze dveří do dveří, každý s nějakým uzlíkem nebo bedničkou, nebo skřínkou, nebo s knihami, patrně velice vzácnými. Byl to neobyčejný chvat a shon. Dvéře bouchaly, po chodbách a na schodech míhali se kvapící mniši i služební, a zvláště Růžička, všechen zardělý, lítal jak posedlý. Patrně se leccos uklízelo.

Tolik studenti vyrozuměli. Než to jim nešlo na rozum, proč tak náhle, s takovým kvapem. Cožpak by klášter zavřeli rázem? Mladíkům valně nechutnalo. Vždyť běželo také o ně. V klášteře přebývali kolik let a nebylo jim jedno, co z něho bude. A co z nich? Zavrou-li klášter, bude veta po jejich útulku, po jejich teplém hnízdečku. Zvláště Věk se zarazil. Co by si počal? Ovšem, císař prve řekl něco o postarání se, ale ve svém překvapení tomu dobře nerozuměl, a tak jen slabou z toho měl útěchu.

Mladá mysl ostatních studentů těšila se všelijak ještě; jen Věk tušil nejhorší a uváděl druhům na paměť kláštery, které v Praze z rozhodnutí císařského již byly zrušeny. Choralisté dnes nadobyčej brzo poobědvali; ve světnici neměli stání. Jeden po druhém vycházeli na chodbu a dále, aby zvěděli, co se stalo, nač ten ruch a hluk. Ale pak najednou všecko umlklo, dvéře přestaly bouchati, kroky a hlasy na chodbách utichly. Hluboké, mrtvé ticho zavládlo klášterem, takže Františka, jenž byl na výzvědách, až zarazilo po tom shonu a hluku. Ale což teprve užasl, když se dostal na chodbu, kdež byla bibliotéka. To se tenkráte tak nelekl, když poprvé se tam vplížil pootevřenými dveřmi, když překvapen byl hněvem pátera Matyáše, jako v tento okamžik. Vojsko! Voják! Granátník ve vysoké huňaté čepici, v gamaších, s puškou na rameni u dveří bibliotéky! A ty jsou nadto velikou pečetí opatřeny! Zapečetěny! Mladý rétor otočiv se chvátal oznámit kolegům, co spatřil. Sotvaže však pověděl, přiběhl jiný kamarád z výzvěd a ustrašen oznamoval, že dole u sklepa stojí dva vojáci ve zbrani. Nebylo již pochybnosti. Klášter bude, či je zrušen. Co teď! Co s nimi? Studenti seděli na svých truhličkách zaraženi, polekáni. Vtom vešel páter Anselm.

„Ach, milí hoši, snad už víte!“ pravil. „Co se nám stalo! Klášter je zrušen. Vyženou nás i vás. Dlouho se o tom jednalo, bránili jsme se, suplikovali, ale nadarmo. Ještě jsme doufali, že císař to změní, když byl u nás. Ale pan převor nadarmo prosil. Císař si všecko prohlédnul, všecko viděl, bibliotéku, obrazy, stavbu, ale všecko nic naplat, ničeho mu nebylo líto, nic jím nepohnulo. Již je tu komise. A již pracuje a všecko sepisuje. Co nevidět půjdeme – a vy také –“

Choralisté byli již prve ohromeni. Nyní se jim zakalily oči a jeden z nich se dal do hlasitého pláče volaje: „Musím ze studií! Musím ze studií!“

Pomyšlení to zatřáslo také mladým Věkem; zkormoucen hleděl do země a pomýšlel, kdy se toho doma dovědí a co si zatím počne, nežli přijde od nich pomoc nějaká. Ale již byl vytržen. Páter Anselm odcházeje kynul mu, aby šel za ním. Choralista šel divě se v duchu, kam až ho bibliotekář vede. Ten však ani nehlesl, a teprve když stanuli přede dveřmi převorovými, požádal ho, aby mlčel, aby kamarádům nic, ani slova neříkal. Pak oba vešli ku převorovi. Ten jako by na ně čekal. Sedě u stolku poblíže okna, pokynul Františkovi, aby přistoupil, a pak k němu promluvil vlídně a srdečně. Připomenul mladému choralistovi, že tu již šest let pobývá, že ho tu měli jako svého. Nyní že může svou vděčnost ukázati klášteru, jenž mu prokázal nejedno dobrodiní a jejž postihlo právě tak kruté neštěstí.

Věk jsa dojat řečí vážného převora, jenž se k němu povždy věru otecky měl, ochotně a rád slíbil, že učiní vše, čeho si budou přáti.

„Především slib, že budeš mlčeti.“

Student slíbil.

„Prozatím více nechci. Zvečera však přijď ke mně. Pak ti povím více,“ děl převor a propustil choralistu.

Tak se i stalo. Jakmile se smrákalo, František se vytratil. Kamarádi nic nezpozorovali, nebo v tu chvíli byli v refektáři nějak zaměstnáni. Zajisté schválně. U převora musil František čekati do večera. Po večeři přišel převor a pravil mu:

„Vím, jak máš rád knihy a bibliotéku. Vidíš, tu nám také vezmou a všecko. Již je zapečetěna, stráž u ní, my do bibliotéky nesmíme. A je tam ledacos, ledasjaké dílo, které bychom tam neradi nechali. Komise přišla dřív, nežli jsme to mohli ukliditi. Nenadáli jsme se. Víme, co se vším se stane. Prodají to židům a kramářům na sýr. Věčná, věčná škoda!“ Převor zkormouceně povzdechl, pak pokračoval: „Ty bys nám mohl pomoci. Vímť, že ti je bibliotéky líto – Ty bys mohl se tam dostat a mohl bys také sobě něco na památku vzíti –“

Choralista žasl.

„Neboj se, nic zlého na tobě nežádáme!“ řekl převor. „Jeť bibliotéka náš majetek; nám tam všechno a právem patří. Oni nám to vzali. My máme ke všemu svaté právo. A proto nic se neboj, že by ses dopouštěl něčeho hříšného. A jinak se také nic nestrachuj. Nic se ti nestane. Chceš-li?“

Choralista nemohl převorovi odepříti, zvláště když mu již předtím slíbil. I přisvědčil, že učiní po jeho přání. Poté převor dal mu různé poučení stran jeho úkolu, pak ho vyzval, aby šel za ním. Kráčeli chodbou slabě osvětlenou, kráčeli tiše a mlčky. Bylo pozdě navečer; venku nastala již čirá tma. Ani tabulka se v oknech nezatřásla. Hluboké, pusté ticho kolem.