Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 5

Františkovi počalo živěji srdce tlouci. Má jíti do bibliotéky, jejíž dvéře jsou zapečetěny a střeženy granátníkem. Jak se tam dostane? Kdyby ho tam voják náhodou ucítil! Divné i bláhové myšlénky vznikaly v mladém choralistovi v tom napětí a rozčilení. Převor ho zavedl do nějakého sklepení. Tam už čekal páter Anselm, bibliotekář. Kahan, stojící na staré bedně v koutě, ozařoval neveliké to sklepení, někdy vybílené, nyní hojnými pavučinami, zvláště u stropu ověšené.

František tu nebyl neznám. Nejednou, když s nebožtíkem páterem Matyášem v bibliotéce meškali, takhle na podzim nebo zjara, sám si sem zaběhl, aby místo sluhy přiložil do kamen nebo se díval, jak sluha zatápí ve veliké, prostorné nístěji, do níž se celá polena házela. Nyní tam bylo chladno, plameny vesele nepraskaly; zato jiný zvuk se odtud ozýval: škrábání a klepání. Někdo tam byl, jak také svědčily nohy ze dvířek ven čouhající. Klečí tam a pracuje. Již ustával, sbírá se, ven vylízá – Ach, totě Růžička!

Kdyby nebylo chvíle tak vážné, byl by se dal student do smíchu umouněnému vrátnému, jenž po něm šilhavé oči otáčel a široká ústa úsměvem ještě šířil skoro až k odstávajícím, velkým uším, pravě:

„Tak, už to je; fortnička je otevřena!“ Převor ještě jednou, po latinsku, studentovi stručně pověděl, co má učiniti. Ten už svléknuv kabát zmizel pak ve dvířkách, svítě si nevelkou svítilnou do tmy nístěje a kamen. František byl štíhlý a tenký, a proto neměl mnoho nesnází, aby se dostal k „fortničce“, kterou mu vrátný Růžička připravil. Byla to díra po kachli obratně vybraném, díra značně veliká, takže se jí štíhlý student mohl protáhnouti.

Choralista stanul v bibliotéce. Bylo to ve chvíli, za jaké tu ještě nikdy nemeškal. Srdce mu živě bilo. Nežli se dal do díla, kolem se ohlédl. Nad ním obrovská, vysoká kamna velikých kachlů, starodávná, tmavozelené barvy, díla umělého, s výklenky a soškami v nich. Na ně zář malé svítilny ještě stačila. Dále však málo. Strop a jeho freska zůstala zahalena hustým šerem, jež také nedalo se vyplašiti z koutů, z výklenků a mezi stojany a skříněmi. A kam světlo vrženo, tam padaly také divné, klikaté stíny globů, sošek a nábytků. A hluboké ticho kolem.

Choralista bezděky pohlédl k oknu, tam, kde stál dubový tmavý stůl, kde sedával páter Matyáš. V ten okamžik se mu mihl, jak tam sedí, maje bílou hlavu opřenu o knihu, studený, mrtvý.

František se obrátil a chvátal po svém; ale zesnulý páter Matyáš mu z mysli nešel. Dobře že je na pravdě boží, dobře že se nedočkal těchto chvil. Však by jich také věrný bibliotekář nepřežil.

To již choralista žebříček sem tam přistavoval a snášel, jak měl uloženo, tu knihy, tu nějakou vzácnost, o které mu ani páter Matyáš nikdy nic neřekl. Tak také dle udání uhodil na tajnou skřínku ve zdi, otevřel ji a našel tam několik plných váčků patrně s penězi. Převor udal, že je to malá zásoba drobných stříbrňáků, ale František, když je ke kamnům do otvoru zanášel, dobře tušil, že to jsou samé žluťáčky dobrého rázu, a nic se nedivil, že převor i páter bibliotekář tak tuze toužili na vládní komisi, která tak záhy a znenadání přišla.

A již všechno vykonal, jak mu převor nařídil. Nyní dle jeho svolení pamatoval také na sebe. Přistaviv žebřík k oddělení „libri prohibiti“, chvatně tam pro sebe vybíral. Znal to skoro všechno, proto se tam dlouho neomeškal. Po Komenském sáhl nejdříve a pak po Historii o těžkých protivenstvích. Nabrav si knih, co jen mohl unésti, chvátal s nimi ke kamnům.

Nežli však opět vlezl do otvoru, zametl po sobě smetákem v bibliotéce visícím, aby nezůstalo žádné stopy. Pak naposledy se ještě rozhlížel, a že dosti dlouho, ani sám nevěděl, tichou, jako pustou bibliotékou. Jak tu smutno! A bude tu ještě smutněji, až to všechno vynesou, rozchvátí. A on sám vícekráte sem nepřijde.

Venku se ozvalo klepání. Volali ho. Ihned se skrčiv, lezl pozpátku do kamen. Svítilna, u nich na podlaze stojíc, hořela. V záři její bylo viděti, jak se student prosmykuje kachlovým otvorem. Již mu jen hlavu viděti; i ta zmizela a s ní světlo. Čirá tma zalila tichou bibliotéku.

Převor a páter Anselm zatím uklízeli, co jim choralista podával. Jeho knih, které za něj přijal Růžička, v tom chvatu a v těch starostech si ani nepovšimli: Také jich František, kterého oba benediktini vlídně uvítali z jeho cesty kamny, tuze jim na oči nestavěl.

Pak opět nastala Růžičkovi práce. Dopracovav se opět do kamen, přitáhl vyňatý kachel a jak jen bylo možná ho zase upevnil. Prozrazení se nebáli. Kdožpak z vládní komise by jen tušil, že se něco ze zapečetěné bibliotéky ztratilo, kdož z nich bude kamna přehlížeti! A topit v nich nebudou. A kdyby! Kdož může za poškozený kachel.

Světlo ve sklepení pohaslo, mniši odcházeli spokojeni do převorské cely, choralista pak, dole se umyv a oprášiv, nahoru ke kamarádům.

Všichni tvrdě spali a nevěděli nic, kdy se navrátil. Světla ani nerozkřesav, hodil svůj poklad z bibliotéky do truhličky, a potmě se odstrojiv, ulehl na lože.

Dlouho nemohl usnouti. Když usnul, byl pořád v tiché, šeré bibliotéce, jen malou svítilnou ozářené, a pořád také viděl nebožtíka pátera Matyáše.

IX. STARÝ ŽALMAN SE UDOBŘÍ

Jednou v neděli odpoledne po nešporách přišel kmotr Havránek k Věkovým a usednuv ke stolu zase vytáhl z hřebíčkového svého kabátu rozpečetěný list. Jenže tentokráte se chori et scholarum rector tak vesele neusmíval jako tehdy, když mu Strádecký psal, že hledá dobrého sopranistu, a on, kantor, takového neměl, ale výborného. A jako se tenkráte Věková lekla, tak i nyní se zarazila.

Kmotříček byl vážný a nějak se mu do psaní nechtělo. Jistě zlá novina o Františkovi. A opravdu! Strádecký psal věci pro Věkovy neveselé. Všude již mnoho hluku způsobilo, jak z nařízení císařského bylo za posledních let mnoho klášterů zrušeno. Byly to namnoze kláštery mnichů žebravých. Kdož by se nadál, že také dojde na jiné, a to na starodávné, slavné a bohaté, jako byly benediktinské, cisterciácké a premonstrátské! A tu novinu právě Strádecký psal, že běží o klášter, v němž došel František tak dobrého útulku.

Starost z toho pošla nemalá. Zvláště Věková od té neděle to ani z mysli nepustila. Co bude z hocha, pustí-li ho z kláštera? Věděla, že muž ustavičně naříká na obchod, a také se hned prohlásil, když kmotr tu novinu přinesl, že to bude s Frantíkovými studiemi asi amen, on že by toho nevytkl, že obchody na to nejsou a podobně. A matka zase měla jen synka na mysli. Věděla, jak rád studuje, že je do učení zrovna žhavý a že by byla pro něj zlá rána, kdyby musil nyní všeho nechati a domů, třeba za pult nebo někam do kanceláře za písaře. Proto s náramnou dychtivostí očekávala nějaké zprávy z Prahy. Ale ty nešly.

Starý Šulc tou dobou přijel a přivezl také od Františka psaní. Ten byl zdráv a spokojen, o klášteře však a jeho nastávajícím snad zrušení ani slova. Věková se tím velmi potěšila, její muž však zakroutil hlavou a děl:

„Možná, možná. Ale také možná, že hoch nic neví, že jim nic neřekli; a nač by jim to také říkali a je plašili, když mají hoši studovat?“

V té nejistotě uplynulo několik neděl, až starý Šulc opět se z Prahy navrátil. Hned jak vstupoval do dveří list odevzdávaje volal:

„Pan student už není v klášteře.“

Věkovou zrovna bodlo. Třesoucí se rukou brala synkovo psaní, a nežli pečeť rozlomila a do čtení se dala, chvíli váhala, lekajíc se již napřed smutné noviny. Věk nebyl právě doma. I četla. Psaní bylo velmi dlouhé, na kolika stránkách a obsahovalo množství novin.

František psal, jak byli pěkně překvapeni novinou, že je klášter zrušen, obšírně vypravoval o císaři Josefovi a jak se s ním setkal, jaké bylo v klášteře uklízení, o vládní komisi, jak všecko sepisovala a přejímala. O tom, jak v noci skrze kamna putoval do bibliotéky, ani slovem se nezmínil. Ale o tom zevrubně psal, jak byli všichni zarmouceni, jaké starosti všichni měli a on také, ale jak jemu štěstí přálo. Druhého dne přišel zase vládní komisař, jenž všecko přejímal, a ten odevzdal nějaké listiny převorovi.

„Byl jsem náhodou při tom,“ psal František. „Převor přehlédl listiny, pojednou se ke mně obrátil a jednu z nich mně dal. Taje pro tebe, povídá. A co to bylo? Oznámení, že tohoto půl léta budu míti stipendium, deset krejcarů denně. Císař na mne nezapomněl. Jak řekl, že bude o mne postaráno, tak se stalo. A tak bylo po nejhorší starosti. Vím, že Vám nezbývá a že by Vám bylo velikou nesnází na mne platit. A tak chválabohu nebude toho třeba, nebo já už se nějak proklepu. Toho platu není arci nazbyt; ale jen když je to, však já si něco s pomocí boží přivydělám.“

Tu Věková vydechnuvši bezděky na okamžik ustala. Uvolnilo se jí, veliké břímě jí spadlo ze srdce. Buď pánbůh pochválen! Hoch zůstane v Praze, nemusí ze studií. Chopila se opět listu, aby dále četla, vtom však ozval se venku z krámu Věkův hlas. Zněl prudce, hněvivě. Co se jen stalo? Nežli však došla ke dveřím, byl tu, patrně valně rozhněvaný.

„Blázen bláznivá! To je rozum! To je nápad!“ volal už ve dveřích. „Co se stalo?“

„Copak nevíš? Je tu Šulc – však jsi s ním mluvila –“

„Mluvila – přivezl od Františka psaní –,“ a ochotně mu je podávala domnívajíc se, že tím bouři poněkud ztiší. Ale muž se jen utrhl a znovu spustil. Nyní teprve vyrozuměla, že se hněvá na Františka, z jehož listu se tak těšila. Věková byla jako u vidění, cože se přihodilo, cože František vyvedl.

Sama však užasla a muži se nedivila, když na její otázky vedl ji krámem a podsíňkou ven před stavení, kdež stál dosud Šulcův vysoký povoz s poodhrnutou plachtou.

„Pojď se podívat, jaké pěkné zboží nám náš rozumný synáček objednal,“ volal rozmrzelý kupec, ukazuje dovnitř vozu na několik velikých beden a pytlů. „To je vzácné koření –“ pokračoval, „tuze vzácné, samá učenost! Za šedesát zlatých! Haha – kluk bláznivá, co si to jen myslil!“

Věk zpočátku o tom zboží nechtěl ani slyšeti, když mu Šulc pověděl, že to jsou samé knihy; nechtěl jich přijmouti, že nic takového neobjednal. Posléze však přece, když se trochu zkonejšil a žena mu domlouvala, povolil, a bedny a pytle u Věků složeny. Zatím matka odběhla zase do světnice, aby synovo psaní dočetla, jistě se domnívajíc, že tam bude přece nějaké vysvětlení stran těch knih. A bylo; František o knihách vypravoval:

„Když vládní komisař chtěl bibliotéku převzít, žádal na převorovi katalog. Uslyšel však, že žádného není. Ale byl a dobrý,“ psal František v závorce, „sám jsem jej pomáhal psát, když ho nebožtík páter Matyáš znovu zakládal.“

Vládní komisař však katalog chtěl míti, a poněvadž z mnichů žádný se neuvolil, že ho sestaví, přijal nabídnutí převorovo, jenž mu choralistu Věka k tomu doporučil. A tak sepisoval František, maje po ruce úředního sluhu, katalog bibliotéky. Když za několik dní byla tato práce skončena, přišel komisař s bibliotekářem universitní knihovny, jenž si pro ni vybral, co chtěl a co se mu zalíbilo. Ostatek – a bylo toho hodně – chtěl vládní komisař židovi prodati.

„Nevíte, jak mně těch knih bylo líto,“ psal František. „I pomyslil jsem si: Což, pantáta je kupec, a kdyby na nic, ty knihy na kornouty budou dobry. A byly tak laciny! Zeptal jsem se tedy komisaře, zdaliž by mně je neprodal. Divil se arci, ale pak, protože byl se mnou spokojen, řekl mně, že těch knih je dobrých deset centů, ale že mně je přenechá za šest, jen abych peníze sehnal. Inu, ono to bylo, nejmilejší rodiče, dosti nesnadné, ale přece jsem je sehnal. Něco mně půjčil Strádecký, něco hospodský, u něhož vždycky starý Šulc stojí, a tak jsem těch šedesát zlatých přece sehnal. A tak si myslím, že jsem nechybil, neboť ty knihy za to stojí i na papír. Jejich tam tuze mnoho, kterých je na kornouty škoda. Kdybyste je mohli tak někomu prodat, bylo by nejlépe. Škoda přeškoda, že si jich nemohu sám nechat!“

Starý Věk spustil nanovo, třebas že ne tak zprudka. Pak nastalo knih vybalování a rovnání. Všichni žasli, co jich jest. Jakživi jich tolik neviděli. A jak byly mnohé veliké a hrubé jako misály, a jak pěkně vázány, se hřbety i zlacenými a červenými ořízkami a se zlaceným erbem klášterním na svrchní desce. Nejen z celého domu, ale i ze sousedstva chodili se lidé dívat na tu spoustu knih. I pan páter přišel, a pak také pan děkan, a oba si vybrali hromadu knih a zaplatili je tak, že byl Věk spokojen. Ten nyní na roztrhání nijak nekvapil, nebo po návštěvě děkanově nabyl přesvědčení, že Frantík tak nemoudře nejednal, a pojal naději, že z těch knih málo kornoutů nadělá.

Nezmýlil se. Po panu děkanovi, jak se všecko dostalo do hlasu, přišli faráři z okolí a leckdo ze studovaných. Knih očividně ubývalo, a když nastávaly vakace, bylo jich v komoře sotva několik. Zato již Šulc dovezl do Prahy šedesát zlatých, aby Frantík splatil dluh, a ze strženého zbylo skoro ještě jednou tolik, což, jak Věková navrhla, stranou uloženo pro Frantíka, aby měl příspěvek na studie, když si to vlastně sám vydělal.

Žně nastaly i prázdniny. Věková dychtivě očekávala svého syna, jenž letos dokonal studium gymnasiální. Těšila se na něj, ale také se v duchu starala, jak bude dále, a nemohla se také dočekati, až jí šíře vypoví, jak bylo s klášterem a s novým jeho nynějším bytem, jak vystačil a jak se měl s desíti krejcary denně.

V tu dobu, kdy Věková syna radostně na uvítanou objala těšíc se tomu, že dobře vypadá a nějak vyrostl, kdy naslouchala jeho vypravování (jí a otci svěřil se i s noční cestou kamny), dočkal se starý Žalman neobyčejného překvapení.

Staroch poslední dobou čím dále tím méně vycházel ze své sedničky, kde stěny ještě více zežloutly a staré hodiny s divokým kyvadlem ještě více zčernaly. Zdálo se, že se lidí ještě více straní, ač se mu stran víry uvolnilo a nemusil se ohlížeti po úřadech. Snad jej tuze roztrpčila zlá vůle, kterou mu mnozí dali najevo posměšky nebo drsnými slovy, když se po vydání patentu přihlásil ku své bývalé a svých předků víře. Sešel za ta léta. Chodil volněji, nahrbeně, líce měl jednu vrásku a obočí nad zapadlým zrakem bylo jako houšť. Ale pracoval dosud, sám si vařil a obstarával všecku svou domácnost. Ovšem na lecčem to bylo viděti, jako na černé podlaze, na zašlých stěnách, na hrubých stezích jeho správek. Zasmáti se ho nikdo neviděl, ale zpívati ho leckdy zaslechli. Zpíval třesoucím se slabým hlasem ráno a zvečera. Byly to pokaždé vážné, pobožné písně nebo žalmy. Tak jednou v neděli ráno, bylo o žních a tuze krásně, prozpěvuje si pobožnou píseň starobratrskou, přistoupil k oknu, hledícímu do zahrady, aby zalil z hliněného džbánku muškát a mořskou cibuli, které tam pěstoval. Rostliny však dnes vláhy nedostaly.

Postaviltě Žalman džbánek náhle na lavici a necháv všeho otevřel okénko a sáhl ven na dřevěný jeho polštář, kde ležela tlustá kniha v tmavohnědé kůži svázaná. Otevřel ji, nahlédl do ní a chvatně ji prohlížel, vnitřek, listy obracel, na přídeští dlouho hleděl. – Pak bezděky sklapnuv knihu, oči do výše obrátil, jako by nebesům děkoval. Obličej jeho všecek oživl, oči se vyjasnily. Chvatně usedl ke stolu na starou židli s vyřezávaným lenochem a opět a opět starou knihu přehlížel.

Je to ona! Ano je, je! Stará bible, kterou měl rod jeho po několik pokolení. Tu ty rudé a blankytné iniciálky, tu ty obrázky, hrubé dřevoryty, tu ti židé ve škorních a beranicích nesoucí obrovský hrozen, tu bojovníci Saulovi s husitskými pavézami, v brnění, v něm také Absolon, jejž rytíři jako na turnaj jedoucí kopími probodají, a tu Holofernes a Judith, a na Holofernově stane nade vchodem český lev a pod ním nápis: „Stan Holofernův knížete“ – ano, ano, staří, milí známí. A tu na přídeští! Tam starochův zrak tkvěl nejdéle a četl, jakoby poprvé, vážně, pozorně, s pohnutím odshora dolů vybledlé to písmo několikera ruk, zpočátku dosti úhledné, čím dále však tím drsnější, hrubší.

To psaly ruce jeho předků, to čítávaly nejedny oči, a nejedny oči také plakaly nad touto starou knihou, hledajíce v ní útěchu, nebo když pravice zaznamenávala smutnou zprávu na paměť budoucímu rodu. Tu byla celá historie jeho rodu, stručná sic, ale mluvná.

„Jan se narodil léta 1632. Umřel 1650.

Mandalena se narodila 1635.

Anna se narodila léta 1640.

Václav se narodil léta 1645.

Léta 1642 z dopuštění božího od hroma mně Jiřímu Žalmanovi s mnohým nábytkem shořelo. Václav Žalman léta Páně 1678 oženil se. Pán Bůh rač dáti, aby spolu u víře, v lásce přebývali a po smrti života věčného dosáhli.

L. 1696 umřela manželka Dorota. Pán Bůh rač jí milostiv býti. L. 1702 umřel otec náš Jiřík Žalman ten úterek po sv. Havlu. Pán Bůh rač mu dáti lehké odpočívání a slavné z mrtvých vzkříšení. Léta 1703 já Václav Žalman oženil jsem se. Pán Bůh rač dáti, abychom v víře a v lásce spolu do smrti přebývali a po smrti života věčného v království nebeském dosáhli. Léta Páně 1705 narodila se mně Kateřina jmenovitě na boží narození.“

A tak dále. Ale něco nového tu také shledal. Tomu však nerozuměl. Byloť na prvním listu připsáno cizí, vypsanou rukou, literou latinskou: „Hic liber est Wenceslai Žalman Dobrušcae, sublatus ei partim ob errores intus contentos et maxime ob ejus Possessoris alios defectus in íide Catholica ao. 1775. P. H. Schmidt.“

Staroch dočetl zprávy, o nichž myslil, že jsou nadobro ztraceny a pro něž také tak velice želel staré bible. Dočetl ty prosté záznamy rodinné kroniky a ještě tam hleděl v zamyšlení, ruce maje na bibli sepjaty. A teď mu také napadlo, nač ve zmatku překvapení a radosti zapomněl se prve sám sebe otázati, kdeže se bible tak znenadání vzala, kdo ji položil na okno? Večer tam nebyla. To ji tam někdo dal v noci nebo záhy zrána. Ale kdo?

Vstal bezděky, aby se k oknu podíval, nenajde-li nějaké stopy. Ale sotvaže krok učinil, už se zastavil. Ve dveřích, hle, jaký svěží panáček, útlý a štíhlý, jasného pohledu, veselé tváře, v modrém pěkném kabátě, ve vyšívané vestě, u rukávů kadrličky bělostné jako z cukru, a přezky na střevících se mu jen svítí. Stál ve dveřích již drahnou chvíli a pozoroval, a on ho samou radostí a samým překvapením ani neviděl, ani nezaslechl.

Žalman nejprve ho nepoznal, pak nechtěl očím věřiti. Ale přece, je to on! František sousedův, student! Staroch byl v rozpacích. Co tu? Ale hned se mu mihlo hlavou. Nevěda po bibli se ohlédl a z ní upřel zrak na mladého, sličného studenta.

„Teď už smím k vám, není-liž pravda?“ ptal se mladý Věk vesele a pokročil ode dveří. Ano, ano, on tu bibli přinesl. Proto přišel! Stařec byl dojat. Brada se mu třásla, až konečně vyrazil:

„Ty, Františku? Oni – - “ dodal opravuje se, nechtěje panu studentovi tykati jako před lety, a podával mu ruku.

„Jsem rád, strýčku,“ (tak František Žalmanovi říkával) „jsem tuze rád, že jsem se té knihy dopídil. Kvůli vám. Je vám jistě tuze milá.“

„Tuze, tuze, milý hochu“ – a zase se staroch odmlčel pohnutím i rozpaky. Počaloť se mu svědomí ozývati.

„A kvůli sobě jsem také rád, strýčku,“ mladý Věk pokračoval, „neboť teď se nebudete na mne zlobit, ani na maminku,“ dodal volněji, tázavě.

„Hochu, hochu, co jsi – ale jak – prosím tebe, nemluv, to se ví, a jak jinak – co jsem si měl myslit –,“ omlouval se staroch. Umlkl a zase překvapením. Ozvaly se na síni kroky, a hle, ve dveřích sama studentova panímáma, v nedělním kabátku s varhánky, se zlatým čepcem na hlavě, v hedvábném fěrtochu, tak, jak šla z ranní.

„Tak jsi to už, Františku, vyjednal?“ volala už na síni. „Dej pánbůh dobrýtro, sousede! Už jsme dávno spolu nemluvili. Uvěříte-li pak teď, že jsem já tenkráte nic neudala?“

Věková, jdouc z ranní, stavila se tu jen na skok vědouc, že jí František už cestičku k Žalmanovi vyšlapal. Odešla záhy, sama však ohlašujíc, že přijde zase, až jen bude míti trochu pokdy, je prý tuze ráda, že se dorozuměli, poněvadž ji zlé domnění starého přítele nebožtíka dědečka tuze hnětlo.

Žalman byl také rád, i že došel své bible, jejíž latinský přípisek Františkem vysvětlený nic ho nemrzel, a že se všecko vysvětlilo, že se neklamal ve Věkové a jejím synku, kterého míval tak rád. Žasl a divil se a pánubohu děkoval, že tak divnou cestou nabyl nejmilejší své knihy.

Vypravovalť František o zrušování klášterů a jich biblioték, o tom, co bylo a je všude starých knih na prodej, co znamenitých a vzácných spisů kramáři roztrhali na kornouty, i o tom, jak náhodou, přišed ke svému kolegovi jednomu, zahlédl u jeho pána, u něhož bydlil, byl to krejčí, starou knihu, v níž si děti obrázky ukazovaly. Tu že on, milovník starých knih, poznav, že je tuze stará, chtěl se na titul podívati. A tam že zahlédl písmo na přídeští.

„A to mně hned všecko povědělo, že je to ta kniha, kterou jste kradí čítával a na kterou jsem se tajně tudy tím oknem díval a pro kterou povstala taková mrzutost.“

„A kde, prosím tě, kde ji ten krejčí pořídil?“

„Byla z dominikánského kláštera. Když ho zrušili, přišla do prodeje, a ten krejčí ji koupil od žida.“

„Ale že ji dominikáni nespálili? Já myslil, že se všechny takové knihy spálily.“

„Většinou, ale mnohé si také nechali.“ A tu pověděl František, jak se o tom sám přesvědčil u benediktinů.

Zvony venku hlaholily zvouce na hrubou a mladý Věk meškal ještě u Žalmana, ač chtěl jiti na kůr, aby kmotrovi o hrubé vypomohl. Líbilo se mu tu v té jizbě, ač se mu zdála menší a nižší a pustější, špinavější než před lety. Líbilo se mu vlastně u starého Žalmana; dětská náklonnost má hluboké a pevné kořínky. Kolik let už tu nebyl! Prohlédl si všecko; vypravuje přitom stručně o svém pražském pobytu, díval se okénkem ven na zahradu, na její ozářený trávník, na ovocné stromy, na starou olši u potoka. Bylo tu tak ticho, klidno, a teď, když starý Žalman se obveselil, zvláště pěkně. Z toho měl největší potěšení. Staroch všechen oživl a nemohl se dosti vzpamatovat.

Když pak už dávno odzvonili malým a kázání se jistě chýlilo ku konci, odcházel Věkův student od Žalmana, jemuž rád slíbil na jeho pozvání, že přijde zas brzo.

A přišel i přicházel, a rozuměli si teď lépe nežli před lety. Starý Žalman mohl si nyní porozprávěti o knihách jindy zapověděných, o vážných věcech svého přesvědčení, a nebylo mu se obávati útržků nebo posměchu jako začasté od sousedů.

„Svět se mění, svět se mění!“ staroch nejednou zvolal nebo si v duchu pomyslil. „Už není takového stíhání, jako bývalo, a nebude. Když tak mocní lidé jako císař jsou takového mínění a také lidé učení, tak už nikdy nebude, jako bývalo, a jistě bude ještě líp, až taky ostatní prohlédnou. Buď Pánbůh pochválen!“

Mezi ty učené počítal především Věkova studenta, Před ním také nahlas vzpomněl si několikráte na svého syna, povzdechuje sobě: „Že to nepřišlo dřív! Že nevydali ten patent dřív!“ A jindy: „Ubohý hoch! Ubohý Václav! Kde ho je konec!“

Studentovi bylo pokaždé starocha velice líto; nejvíce však byl dojat, když Žalman rozvázav jednou obšírně mu vypravoval, jak byl stíhán, jak ho soudili k obecné práci, a zvláště jak mu z trestu násilně odvedli syna na vojnu, že se nechtěl vzdáti svého přesvědčení, a jak se on se synem rozloučil.

Staroch se všechen přitom rozčílil, oči mu zahořely a prudce promluvil o té do nebe volající nespravedlnosti a bezcitnosti pánů. Ale pak, jako by ochabl, svěsil hlavu, a když se ho František dále na Václava vyptával, potřásl starý soused hlavou a povzdechnuv pravil:

„Jako by do vody zapadl. Strčili ho do uherského regimentu a poslali dolů, někam na turecké hranice. Jednou jen jsem dostal od něj psaní. Tuze naříkal. Pak jednou ještě vzkázání, však mně je vyřídil Josef Jarolímův, co byl také dole, ale jen na čas. A ten se s Václavem náhodou viděl, ale jen na krátko, protože musili zase dále mašírovat; a víc už nic. Beztoho je Václav už na pravdě boží. Tam dole je tuze nezdravo, samá bahna. Nebo zůstal chudák někde v ohni.“