Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 16

Pak už zůstala nadobro. Thám se teď Heldovi ještě více vyhýbal nežli předtím, kdy švagrová jen za mrazů k nim chodila. Cítil, že povolil ve všem, že prohrál, ač se chvílemi v duchu ještě nepoddával, že kdyby Bety jenom slovem píchla —

Ale nepíchala; chovala se k němu celkem tak, že to bylo šetrné proti dřívějším časům. Než stará hořkost zůstala, třeba ztlumená a ztajená, a byly chvíle, kdy Betynin hlas se mu příliš ozýval, její smích, třeba veselý a ne tak štiplavý nebo urážlivý. Někdy mu zjev její vyburcoval minulost a také podezření, zvláště když ji na Květnou neděli uviděl, jak se zastavila, bylo v Staré aleji, s Amlingem, a jak s ním chvíli důvěrně rozmlouvala.

Bývala jistě Paule pomocnicí, donášela a posloužila by zas, nebo již opět Paule slouží. Hádě podezření a žárlivosti oživlo, zasyčelo, ač se Thám do té neděle utěšoval, že Paula prohlédla z toho opojení a poznala, jaký to jen sličný panák bez ducha ten herec, a že jí nevyhynula první její náklonnost tak, aby ani kořínku nezůstalo. Zkusil to sám na sobě.

Ale s Betynou jako by studeně zaválo. Znovu zas bedlivě pozoroval, hlídal, ostražitě, až vypočítavě. Ani jednou však nestihl Paulu na nepravém kroku. Nepřestal však litovati, že tak povolil a Betynu zase přijal, ta že bude Paule zas donášet o divadle a bude znovu probouzet, co už usínalo. – Z té nechuti měl na ni černé oko, vše na ní přísněji soudil. Hnětlo ho, že i v té tísni nepřestala lehkovážně parádu honit, že si denně musí upravovat hlavu po módě, co času stráví zbytečně s želízkem v ruce před zrcadlem; a ještě aby jí matka a někdy i Paula sloužily.

Také již Paula začala po ní měnit účes a dala si udělat střevíce s módními špicemi; když dolejší mistr je přinesl, připomenul za řeči, že panna švagrová už jedny má, že šije dala udělat na švagrův účet. —

Tak se začaly zase mraky honit pro takové všední věci; ale byly to mraky a nosily chlad, šero i malé bouře.

Thám, maje plnou hlavu starostí o budoucnost, nesledoval tak politiku a nerozčiloval se tak zprávami z bojiště. Nebyl nikterak nadšen pro to krvavé zuření, jež ve všem i tu bylo cítit, i v jeho světě, na divadle i knize. A sám to ucítil nejtrapněji.

O velkonočním termínu rozpustil ředitel hybernského divadla skoro všecku dosavadní jeho společnost, poněvadž přivedl si svou, kterou měl předtím u národního, nyní Stavovského divadla. Stalo se, jak Svoboda Thámovým za Koňskou branou pověděl.

Že s paní Thámovou nebude smlouva obnovena, čekali najisto. Než také Thámovi oznámil ředitel, že tuze lituje, ale že jsou teď toho válečného času zlé poměry, jak sám vidí, a pak že vůbec, že sic uznává všechno, ale že by se mohly opakovat nesnáze, jako je měl ředitel Mihule, že sic uznává, ale že by se pan Thám snad mohl zapomenout, a za nynějších poměrů, když je tak zlá beztoho, tak tuze zlá konkurence se Stavovským divadlem, že třeba síly —

Thám zčervenal a hněvivě vskočil do řeči, nač ty výklady, jen ať pan direktor to poví zkrátka, že on, Thám, když se tolik let tu přičinil a české hry vedl, že je zbytečný, to že má Tedy za všechno.

Direktor pokrčil rameny, a že lituje, ale že si nemůže pomoci. Thám odešel popuzen, uražen. Viděl, že je po všem, že je na tu chvíli na holičkách.

S tou novinou nešel rovnou domů, nýbrž s několika propuštěnými kolegy na Starou rychtu. Zapíjel hněv i urážku, a když odcházel, měl v hlavě. Toulal se ulicemi, bez cíle, bez klidu, rozmrzelý, až stanul u svého bytu. Vstoupil, s hlavou ne zcela střízlivou. Viděl, že Paula již čeká, že dychtí už zvědět —

„Tak dlouho nejdeš —“

„S takovou novinou se nepospíchá —“ Trpce se usmál a usedl na židli vedle.

„Ty snad také?!“ lekala se.

„Už mne nepotřebují, už jsem toho dost napsal a přeložil, upravil, mají forotu, a tak mohu jít —“ Pojednou však, jak Paula zaražená, pořád jako v leknutí na něj upírala oči, mávl rukou.

„Ale ukážu jim, že i bez nich, bez nich!“

„A udržíš se v Praze?“ dodala kvapně.

„Udržím, a nezhyneme hladem, ještě také něco pořídím, baže —“ Té rozhodnosti kus bylo také z piva. Vstal, něžně položil ruku na Paulino rameno a těšil jazykem ne zrovna hbitým:

„Jen se neboj, ubráním se, uvidíš,“ Paula odvracela tvář od něho, jak se k ní klonil, mírně však a chlácholivě přisvědčovala, že ano, že se nic nebojí a že se tu udrží i bez divadla. —

Když vystřízlivěl, když začal shánět zaměstnání, poznal, jaké balvany má před sebou. Pérem uživiti sebe, ženu a tchyni, Betynu musil také počítat, byla věc nemožná. Divadla psát nebo překládat? Nač, komu? K Hybernům nemohl, nechtěl a tvrdě si umínil, že tam nenapíše ani řádky, kdyby i prosili. A kam jinam? Nebo co jiného? Noviny si opatřoval Kramerius sám a Šenfeld nic nedá – Péro jeho bylo teď pluh bez role.

Pomýšlel už na nějaké jiné místo, jako před lety je měl u magistrátu. Ale i tu se marně přeptával a hledal. Samá tíseň a doma —

Neměly ani dost uvážení, zvláště stará a Betyna. Jeho tíseň na ně nedolehla, netrudily se s ním. Viděl je bez starostí, i cupovat, Betyna to přinesla, když to byla obecná móda. Hlavu si kadeřila jako jindy, strojila se, takže svůj skrovný honorář z divadla spotřebovala sama. Ani ještě nestačil. Spoléhala s matkou patrně na něj.

Na Paule nepostihl také tak živého účastenství, jak by se byl nadál. Té vřelosti, té úzkostné starosti, jakou on sám měl, nevycítil ani z jejích slov, ani z jednání. A zarazilo ho, že zrovna sebou trhla, když jednou, bylo již v máji, vrátiv se z marné pochůzky, řekl, že nezbude nežli zase k divadlu, ale někam jinam, třeba ven —

Pohlédla na něj, jako by žertoval. Užasl nad tím a že začala mu to vymlouvat. Hned se zas znepokojil.

Proč, proč, když jindy, před třemi roky ještě, chtěla z Prahy, toužila působit při větší venkovské společnosti, tam že by došla uznání – Hned druhého dne zahlédl, náhodou, tchyni, bylo na kraji Vodičkovy ulice, jak potkala Amlinga a jak mu na jeho pozdravení laskavě, až sladce poděkovala, divže k němu nepřeběhla přes ulici, a jak se za ním ohlížela.

Thám zasvítil očima, hněv ho popadl, co ta stará, po všem ještě takhle – Onehdy Betyna a teď matka. Což tedy Paula!

Doma však mlčel, ani nenadhodil, co viděl. Zato více, jak v něm všechna nedůvěra a žárlivost vyburcována, pozoroval, hlídal, číhal, až jednou, koncem máje, vystopoval Paulu, jak šla s Betynou Dominikánskou ulicí a jak zapadly obě v domě U zeleného hroznu, jemu neznámém.

Kvapně zašel až k němu. Co tam? A řekla, že bude celé půldne doma šít. Zase to lhaní. Co tam chce s Betynou? Tu má jistě na stráž na cestě nepravosti. V náhlém svém vzrušení vrazil jako lítý do průjezdu starého patrového domu; ale tu se zastavil.

Co chce, kam – Rozhlížel se, naslouchal. Někdo sestupoval z dřevěných schodů z patra dolů. Došel až pod poslední schod. Nějaké děvče služebné. Zastavil je. Až se ho lekla, jak mu oči neklidně hořely, jak se jí rozčileně optal, kdo tu ostává, v tom domě, dole i nahoře.

„I tady dole nějaký krejčí a knihař a v prvním stoku náš pán, goldgravér, a ňáký —“ Uvázla.

„Kdo —“

„No, dělá takové černé obrázky, z papíru, vědí, podoby —“

„Siluetér.“

„Ano, ano tak.“

„A žádný jiný?“

„Ne, jakpak; víc kvartýrů tu není.“

„A herec, herec žádný?“

Děvečka vyvalila na něj oči.

„Od tyátru myslím, víte?“

„Ne, kdepak, tady nikde.“

„A nepotkala jste na schodech dvě —“

„Ne, ale viděla, šly k tomu, no jak povídali —“

„Siluetérovi —“

„Tam; tam jich dost chodí —“ Ale už vykročila a ještě jednou, ve vratech, se ohlédla, kdo je ten prudký člověk. Thám se na okamžik rozmýšlel. Čekat na ně tu a ptáti se jich, co tu dělaly – Zavrhl to. Vykročil rychle z domu, zašel za roh a tam čekal. Zuřivý nával přešel. Nešla k němu, jak se mu první okamžik blesklo. Amling tam asi není. Ale nač k siluetérovi, komu siluetu. Myslil jen na Paulu.

Nevšiml si, že jak vykročil z domu U zeleného hroznu a za roh zabočil, že ho pozoroval Amling, jenž přicházel z Jezuitské ulice k dostaveníčku, jež Betyna sjednala, a že hned opatrně ustoupil a pak pryč chvátal, na Koňský trh, paní Butteauovou zpravit, co se děje, aby dcery věděly, že Thám o nich ví a je pozoruje. Šťastně jim to mohla říci, neboť Thám jich nezastavil, když vyšly, a nepřidal se k nim na ulici, nýbrž i dále je stopoval.

Dobře věděl, že se, jak stanuly zase před domem U zeleného hroznu, ohlížely vpravo vlevo, jako by někoho čekaly, že zašlým až k Jezuitské ulici. Ale pak se obrátily a rovnou domů.

Thám přišel chvilku po nich. Betynu zastal ještě v klobouku, jak přišly, u stolu, Paulu však už se šitím v rukou. Pohlédla mu do jeho zachmuřené tváře. Zůstala však klidnou a zeptala se, jak je venku, že Betyna ji vábí na špacír, jí že se však nechce.

„Protožes už byla!“ vybuchl Thám hrozivě a stanul proti ní.

„Já?!“

„Ty, s Betynou!“

Betyna vyskočila a dala se do smíchu. „Teď to máš!“ volala v tom smíchu na sestru. „Teď to máš!“

„Ty zas už víš?!“ divila se Paula, bez leknutí, s úsměvem. To ho zmátlo. Hleděl v úžasu i v rozpacích z ženy na Betynu.

„Tak abys věděl,“ řekla Paula, „vím, že bys měl zas hrozné důmnění – Já byla venku, opravdu, ale tuhle s Betynou, říkala mně, abych s ní šla. Má nového nápadníka a ten ji tolik prosil o siluetu —“

„Mořil mne pořád,“ notovala Betyna. „Co jsem měla dělat – Ať mne vystřihnou.“ Zasmála se.

„Kde jste byly!“ zkoumal Thám přísně.

„U siluetéra v Dominikánské ulici.“

„A kde máte siluetu!“ ptal se nedůvěřivě.

Bety skočila k prádelníku, vytáhla nějakou knížku, hledala v ní, až ji rozevřela a ukázala siluetu tam vloženou, čerstvou, novou, jak patrno bylo z účesu.

„Je dobře, že?“ ptala se škádlivě, vykřikla však, jak Thám jí knížku z ruky vytrhl. Paula prudce vykročila od stolku, od kterého je pozorovala. V očích jí blýsklo nevolí, hněvem, chtěla na Tháma, pro knížku, po které také Betyna prudce hmátla, zůstala však a nutila se do úsměvu.

Thám našel druhou siluetu. Nastalo ticho, i Betyna zamlkla a v napětí, ač bez bázně hleděla na švagra, jenž přistoupil k ženě, a ukázav na poprsí z černého papíru, zeptal se hrozivě: ,,A co tohle —“

„To je má —“ Paula se nutila do klidu. „Teď siluety? To je tvá starost?“

Paula mlčela, vzdorný však úsměv hnul jí koutkem rtů. Paní Butteauová ode dveří ke kuchyni dávala nějaké znamení. Betyna chtěla se ozvat, cože si myslí, ten kousek papíru; vtom se Thám zeptal Pauly zhurta:

„Komu! Komu je!“

Pohlédla mu do očí a uraženě řekla:

„Kdybych řekla, že tobě, neuvěříš.“

Byl překvapen, ale hned vyrazil:

„To ne, neuvěřím!“ a sklapnuv knihu hodil ji na prádelník a přešel jizbou v hněvném mlčení, až opět začal, jaké mají starosti teď, v tenhle čas, kdy se o to jedná, bude-li chleba – A to takové hlouposti! Obrázky, krauzlování, cupování, střevíčky, a nejvíc že panna švagrová – A – Náhle se otočil a zašel do svého pokojíka. Paula mlčela, Betyna však se zčepejřila a chtěla za ním, ale paní Butteauová ji zadržela, nepustila, co myslí, ať mlčí, proboha teď nic, ať dá pokoj.

Betyna sebou škubala, to že zas začíná, že s ní tak jedná, to že nevydrží. Paní Butteauová byla ráda, že ji dostala do kuchyně. Bála se, že kdyby podruhé se srazili, že by bylo nadobro amen, teď, teď v ten zlý čas! Proto také Paule, která za nimi vyšla, připomenula ne káravě, ale mírně starostlivě, ať to s tím obrázkem nechá – Paula mlčela; bylo znát, že matčino varování uznává, Betyna však ostře a rozhodně se opřela:

„Zrovna ne, a zrovna bych mu siluetu poslala. Já bych mu ji vzala!“ Paula nepřisvědčila, mlčela, až se vytrhla a žádala:

„Zatím jen řekni, co se stalo.“

Thám přecházel drahnou chvíli ve svém pokojíku bodán podezřením i čekaje, že snad přijde žena doložit mu, vysvětlit, znovu ujistit, jak je s tou siluetou. Marně však čekal, nadarmo se zastavoval a naslouchal, uslyší-li krok, hnou-li se dvéře —

Když pak vyšel, zastal ženu samotnou v pokoji. Stanul, chtěl sám připomenout a varovat, aby s Betynou tak – neozval se však, když Paula od šití sotva vzhlédla. Nevrátil se pak až pozdě v noci. —

Druhý den přinesl poštovní posel psaní jemu, Thámovi. Odevzdal mu je před ženskými, které zvědavě čekaly, že Thám poví, jaký to list. Četl v něm vážně, hleděl do něho; přišlo patrně něco důležitého. Ale Thám mlčel; až na Paulinu otázku, odkud to psaní, odvětil, že z Plzně. „Od koho?“

„Od Šantrocha.“ Zašel do svého pokojíka, kdež začal ihned psát odpověď. Když ji dopsal a list zapečetil, odnesl ho hned na poštu. V předním pokoji, kdež byla Paula, se ani nezastavil, teprve až když se vrátil. To byla sama doma.

Stanul před ní a klidně, zachmuřen oznamoval: „Uchystej se, odjedeme.“

Paula jako by sluchu nevěřila a ptala se, kdo. „Já, ty, maminka, budete-li chtět.“

„A kam?“

„Nejdřív do Plzně.“

„Nejdřív,“ opakovala náhle; zlé tušení ji obcházelo. „A co tam —“

„K Šantrochovi, zřizuje společnost – Psal mně, vzal by nás oba —“

„A ty —“ Paula uvázla; zbledla a okamžik nemohla dále – „Ty bys chtěl —“

„Ano, chci, už jsem odeslal, že najisto přijedeme —“

„Já ne!“ vyrazila prudce, v návalu, a vstala bledá a rozechvěla se.

Thám takového dojmu po všem přece nečekal. Hleděl na ni zasmušile, pokrčil rameny.

„Že ne? Pojedu tedy sám. Hlady tady mřít nechci.“

„Anis mně nic neřekl, neoptal se!“ vyčítala hněvivě.

„Nač? Já myslil, že budeš mít radost. Vždycky jsi chtěla ven, Prahu jsi mně vyčítala, a teď najednou – Paulo! Paulo!“

Řekl to přísně, s výčitkou, než také zármutek a lítost se v tom tónu zachvěly. Stála jako zdrcená jeho rozhodnutím, ale na tato slova hnula sebou, oči se jí zalily slzami, náhle se opřela lokty o prádelník a dala se do pláče.

Thám chytl ji za rameno a vyhrkl v náhlém výbuchu: „Ty ho ještě miluješ, viď!“ Stál, ve tváři do temna zardělý.

„Miluješ ho!“ opakoval, když neodpověděla, hlasem jako chraptivým. Zavzlykala prudčeji, až se jí hlava potřásala. A tato odpověď ho zmohla. Odtrhl s jejího ramene ruku, jež mu sklesla mdle k boku. Po zážehu hněvu a žárlivosti zalila jeho nitro lítostivá hořkost. Nač dál bouřit, nač nutit. Je konec —

Obrátil se a zvolna, jako poražený a pokořený, s mukou sžíravé závisti odcházel. Paula vztyčila náhle hlavu, ohlédla se po něm, pak ho plačíc, třesoucím se hlasem zavolala. Ale Thám jako by neslyšel. Ani se neohlédl a vešel do svého pokoje.

XVIII. F. VĚK SE S THÁMEM ROZLOUČÍ

V ten čas přijel F. Věk do Prahy, aby odvedl nově objednanou zásobu plátna. Přivezl ho plnou, vysoko naloženou fůru. Když si odbyl nejnutnější obchodní pochůzky a přijal peníze za zboží, tentokrát už ani stříbro ani zlato, nýbrž samé bankocedule, šel navštívit doktora Helda. Bylo podmrač-ného odpoledne, koncem máje.

Doktora zastal v jeho bytě na Malé Straně a byl upřímně uvítán. Zasedli, rozhovořili se o cestě, Held se vyptával na Dobrušku. Věk znovu pověděl o nebožce babičce ženině, jaký měli zármutek, žena že dlouho pro ni plakávala, že na ni dost vzpomíná, i děti. Ne s menším účastenstvím vyptával se Held na regenta chori, starého Havránka, kterého si zamiloval jako znamenitého hudebníka, když za jeho řízení pomáhal jako student na kůře o slavné mši a když si pak ještě ve škole zahráli.

Uslyšel, že bělovlasý kantor a Věkův kmotr stůně, že už přes týden polehuje; a když Věk jeho nemoc vypsal, zakroutil Held hlavou a usoudil, to že je marasmus a že starý kantor sotva se zimy dočká.

„A co panímáma?“

„Chválabohu, ta se drží. Je sic už jako věchýtek, ale pořád čilá, pořád šuká po domě a v hospodářství. Dětí si hledí nejvíc, to víš,“ a s úsměvem dodal: „Ale největší starost má o mě.“

„Proč?!“

„I že mně handl trochu jde.“

„Ale jdi!“ a doktor se musil usmát.

„Za nebožtíka pantáty to nikdy tak nešlo, to rozumíš, jak bývalo. V krámě trochu škatul s kořením, zboží málo, a teď všeho forota, zvláště železa, a teď s tím plátnem – Větší handl, větší sumy peněz, třebaže také více starostí – Ale jde to, a to má panímáma za zkoušku od pánaboha, diví se, ale také trne, aby nepřišel nějaký pád na mne, a pořád napomíná,“ tu se Věk usmál, „abych nehazardoval.“

„Panímáma nevěří v štěstí. Má dobře.“

„A co bratr Ignác!“ vzpomněl Věk s účastenstvím.

„Pořád nic. ani slechu. Co jsem se už napsal! Ale už jinak nebude, nežli že je pryč, nebožtík, nebo že se trápí někde na Sibiři. Nemám naděje, že bych o něm uslyšel; leda by mně Rusové sami pověděli, až sem přitáhnou.“

Usmál se nedůvěřivě.

„A myslíš, že přijdou?“

„Něco jich prý zase přitáhne, ale ne do Itálie, nýbrž přes Čechy do Němec. To je ti s nimi mela.“

„S Rusy?! Jak to?“

„Mezi našimi, víš, mezi vlastenci. V Expedici teď o ničem není řeč nežli o Rusech. Rusové a Suvorov, pořád Suvorov. Hannibal a jiní, to všecko nic proti němu. Jen náš Žižka,‘ povídal tuhle Pelcl, to jsem slyšel, ‚ten byl také nepřemožený.‘ A nemohou se dočkat, až Dobrovský napíše tu gramatiku.“

„Ruskou? Píše ji?“

„Píše. Snad už ji vydá co nevidět na světlo.“ „Je v Praze?“

„Teď ještě je, ve svém domě, v schönfeldské zahradě. Zrovna naproti Pelclovu domu na Kampě. To víš, že to hrabě Nostic pro něj koupil.“

„Vím. A jak mu je?“

„Teď líp, ale chodilo to na něj zle.“ Held ukázal na čelo. „Když také celé noci studoval a pracoval! Kam by se dělo, to nervy nevydrží. Ale takováhle práce, to ano, je něco jiného; to mu slouží, kopat, stromy sázet, rýt. To si nervy odpočinou. Jenže, jak slyším, chystá se na léto do Měšic.

Je tam sic pěkný park, ale tam si pokoje nedá, bude se zas přepínat —“ A najednou se optal: ,,Tháma jsi neviděl?“

„Ještě ne, ale rád bych s ním mluvil. Jak je s ním?“

„Ty nevíš, neslyšel jsi?“

„Co —“

„Pojede z Prahy a nadobro.“

„Z Prahy? Thám?“ žasl Věk. „A kam?“

„K aktérům.“

„Proboha! Je-li možná! P. Vrba mně nic nepsal —“ A jako by nebylo možná, opakoval Věk: „Thám z Prahy! Vždyť se tomu vždycky tak bránil, a tolik hněvů proto míval!“ A pojednou se optal: „Co ženské —“

„Ty zas, jak slyším, nechtějí.“

„Tak! A tenkrát ony chtěly. A proč by teď nechtěly, to jest Thámová? To snad, že ještě —“ Podíval se na Helda a tím pohledem dopovídal své domnění. Doktor porozuměl.

„Ano, v tom to je. On, ten darebný herec, ten Amling. Pro toho je jí Praha najednou tak vzácná.“

„Ještě s ní má?“

„Tak už ne jako před rokem, tak intimně. Ale vyhojena není. Zapadl jí do srdce jako nějaká první láska. Proboha, kdo ženským porozumí! Co na tom člověku má. Jen ta figura. Ein Geck ist er – Koketa taková. A ona pro takového zapomene – a takovéhle věci —jen se nerozloučit —“

„Thám to ví.“

„Jak by nevěděl.“

„Byl u tebe?“

„Byl, včera, ne, předevčírem, po dlouhém zas čase. On se ti mne stranil. Ale když to tak trhlo s tou Plzní, do Plzně se chystá k Šantrochově společnosti, to zas přišel.“

„Což by se tu nemohl nikde uchytit?“

„Nic nenašel, a pak, víš, on by, myslím, nevydržel, když tak k divadlu přirostl. A chce opravdu pryč, hlavně kvůli ní, aby ji odtud dostal, od toho panáka mizerného. Snad myslí, že když jí Amling sejde z očí, sejde také z mysli.“

„Tedy ji má ještě rád.“

„To jistě. Vždyť tohle všechno, to jako by si ji chtěl vybojovat. Jako zamilovaný chasník nebo co. Ale také ona nouze tlačí.“

„Je mu zle?“

„Můžeš pomyslit —“

„A Betyna, švagrová, co ta —“

„Ještěrka, jako byla. Na tu naříká. To ona to zas svádí. Proč ji zas k sobě bral!“

„Tak. A teď ji zas vezme s sebou?“

„Ach, teď ona nebude chtět. Chytla teď nedávno nějakou zlatou mouchu, nějakého milovníka, který má groše —“

Held se odmlčel, Věk se zamyslil. Připadlo mu, že by měl Thámovi nějak přispěti v té tísni. Když se vytrhl, zeptal se, bydlí-li Thám dosud na Koňském trhu.

„Bydlí. Chtěl bys k němu?“

„Ne, do bytu ne, ale tuze rád bych s ním mluvil.“

„Povídal, že ještě ke mně přijde, zítra odpoledne.“

„Nebo snad někde v kalírně bych ho —“

„K Hroznu už nechodí. Vyhýbá se hercům i našim lidem. V Expedici už také dávno nebyl. Je tuze rozmrzelý, že se ho prý nikdo neujal.“ Held pohnul dlaněma na stole ležícíma. „Když je to těžká věc. Kdo jen, kdo? Z našich kdo co může —“

„Což se nemohl uchytit u Stavovského?“

„Ach bože!“ Held mávl rukou. „Ani pomyšlení. Na německé hry, to by ho nechtěli, da haben sie bessere Kráfte.“

„Však by mohli alespoň na české hry —“

„Ach, milý zlatý – Páni stavové, víš, die Theateraufsichtskommission, Quardasonimu už uložila, aby pro nedělní české hry vyhledal si jiné místo. Und dann,“ pokračoval Held, nedbaje Věková úžasu nad tou zprávou, „víš, kdyby i – přece by asi nechtěli. Myslili by, že není na něj spolehnutí.“ A přihnul poldzavřenou ruku ke rtům, naznačuje pití.

„Není to lepší?“

„Bylo, ale teď si zas už častěji popřeje. Snad bys ho nejspíš natrefil na Staré rychtě,“ dodal Held kvapněji. „Nebo mu vzkážu.“

„Přijde-li. Ale zkus to.“ Umlkl a Věk se také na okamžik zamyslil. Held zničehonic vstal, usedl ke klavíru a přejel klávesy.

„Ani jsis nevšiml,“ řekl vyčítavě, ale s úsměvem, „že už mám klavír, a sice od Zelenky! Dlouho jsem o něm fantazíroval. To je má radost a tamhle nová anglická kytara, také znamenitá práce. To je tak mé. Když odbudu špitál a v městě vizity, přibývá jich, příteli, zasednu tu v tom hnízdě, zahraju si, také si třeba zakomponýruju, písničku nebo tak něco lehčího.“

„Ach, tu radost také znám. Mozart mne tenkrát zbláznil, víš, a – a nevěřil bys, také Thámová, tenkrát – ale všecko to skončilo v kamnech – Tak něco zahřej.“

„Ne, zazpívám ti svou kompozici, a ty pojď, begleite mich —“

„Dovedu-li ještě.“

Věk usedl za klavír, tak dokonalého doma neměl, a začal hrát, když Held partesy přichystal a sám s notami se vedle postavil. Ve zvuky klavíru zazněl krásný baryton mladého doktora, známý všem hudebním kroužkům pražským. Hlas i něžná skladba Věka hned chytly. Když poslední tóny vyzněly, vstal živě a v nelíčeném potěšení podával ruku Heldovi, jenž se snažil být vážným. Než z pochvaly Věkový, znal ho jako hudebníka, měl radost. V očích mu od ní svitlo, hned však se mu rozšířily, když Věk ku své gratulaci dodal:

„Ale jedno bych proti té krásné kompozici měl.“ Když Held na něj tázavě hleděl, usmál se a řekl: „Že má německý text.“

„Ach! Das!“ zvolal Held, jako by se mu uvolnilo. „Ja aber – Kde vzít český? Nic nemáme, keine Gedichte ke komponýrování.“

„Však ono něco bude, naši básníři snad také něco dovedou. Jen na to pamatuj, a budeš mít dvojí vděk, svých krajanů a všech vlastenců.“

„Das versteht sich; kdybys něco našel —“

Podal chutě Věkovi ruku. Vtom oba pohlédli k oknům. Náhlý hluk, hrčení kočárů je uvábilo. Doktor rychle pokročil, Věk za ním volněji.

„Ach to je před hospodou,“ oznamoval Held, hledě do okna vpravo, směrem, kde naproti v ulici stál hostinec V lázních, jeden z nejpřednějších tehda v Praze. „Přijela nějaká vrchnost.“

„Bodejť, premovaný myslivec, lokajové —“

„A v druhém kočáře, vidíš, v bílé paruce, v premovaném klobouce, v bílém fraku —“

„To je nějaký generál – a podívej se, všecko to ustupuje —“

„Z průjezdu někdo vyjíždí.“

„To je asi kurýr —“

„Teď oni budou jezdit,“ řekl Věk a ohlížel se po klobouku. „Ale počkej!“ zadržoval Held, „a teď bys ani tam mezi kočáry a koňmi neprošel. Pojď, zahrajem si ještě —“

Věk se nebránil. Už dávno se tak hudbou nepotěšil. Přišel ke studánce a žízeň se mu ozvala.

Bylo již navečer, když vyšel od doktora Helda. Zastavil se na Staré rychtě; Tháma se tam však nedočkal. Ani svých známých tam toho večera nezastal kromě pana starého Hamousa, ke kterému však nepřisedl, poněvadž měl strach, že by ho ten Steinsberkův odpůrce tak hned nepustil.

Nazejtří dopoledne poslal Thámovi ceduličku. Nedošla však odpověd, poněvadž Thám, jak posel vyřídil, nebyl doma. Odpoledne ho sám potkal na Malé Straně, kamž se Věk schválně vypravil, když chtěl tou dobou Thám k Heldovi, jak včera Held pověděl.

Věk nemusil ani k doktorovi. Ještě nedošel k jeho bytu a již Tháma potkal. Přicházel od Helda, s nímž se byl rozloučit a také se mu omluvit, že mu dluh nepřináší, že teď nemůže. Held mu nedal ani dopovědět a hned začal o Věkovi, že tuje a že by si tuze přál s ním, Thámem, mluvit, snad že už vzkázal.

Proto nebyl Thám překvapen, když někdejšího svého soka a přítele potkal. Věk se na to setkání dost staral, ač si je přál. Zůstalť mu Thám v mysli, jaký byl tenkrát v zimě, když se s ním sešel po té katastrofě, jaký nade vším rozmrzelý, ochablý, jak ho pak potkal opilého —

Věka teď pozdravil vlídně, ale bez radosti; zasmušilá tvář zůstala jako v mraku a v očích nekmitlo ani zábleskem vnitřního potěšení. Jednal však s nestrojenou vlídností a Věk cítil, že toto setkání není Thámovi obtížno.

„Už jsem o nich slyšel,“ začal Thám.

„Poslal jsem jim také ceduličku, hned dopoledne. Nečtli ji?“

„Nečet, protože jsem na poledne nebyl doma.“

„Podivil jsem se, že chtějí z Prahy.“

„Každý se jen diví a lituje, že jdu odtad, ale žádný mne nedrží —“ Thám se ušklíbl, ale hned chlácholivě doložil: „O nich jsem přesvědčen —“

„Kdybych mohl, a hned se nabízím: potřebujou-li pomoci, co je mého možného, milerád udělám.“ Věk se nabízel upřímně; znělo to ochotně a srdečně. Thám se naň podíval jasnějším pohledem, mlčel, až se pak dotkl jeho ramen a řekl bez sentimentálnosti, s chmurnou odhodlaností:

„Milý příteli, mně je těžko pomáhat. A vždyť vědí – A jinač – no, kdyby to musilo být, přihlásím se s dovolením. Kam jdou?“ otočil pojednou.

„Vlastně za nima —“

„Tak; to tedy se projdeme, a je-li libo mne doprovodit na Hradčany – Máme jít tak nebo tak, a já bych je rád ještě jednou prošel.“

Nedořekl, že by se rád ještě na Prahu podíval, nežli odjede. Vykročili a brali se kolem kostela vzhůru Ostruhovou ulicí.

„Teď tam je zas hlučno,“ začínal Věk, „se sněmem. Když stavové —“

„Ano; když povolují milióny na vojnu, dobrovolně, a na české hry groše nemají, to jest nedají – A je tu také válka, jako u nás,“ vyrazil pojednou a zastavil prostřed ulice, když Věk se po něm udiveně ohlédl.

„Ano, příteli, to je také válka,“ opakoval, „vždyť bojujeme všichni, vědí oč —“

Věk porozuměl, pokývl hlavou a zase vykročil. Šli chvilku mlčky, Thám se zraky na dláždění upřenými, ruce na zádech. Náhle je pustil, hlavu pozvedl a řekl s úsměškem:

„A já jsem na hlavu poražený voják. Dlouho jsem se dost potýkal, dost, a bránil se, a teď jsem takřka odběhlec.“

„To přece ne,“ bránil ho Věk.

„Skoro. Utíkám k německým aktérům.“

„Jsou snad většinou Češi. Šantroch a —“

„Jsou, ale musí hrát německy.“

„Snad někde budou také česky —“

„Nikde; nikde nám nedovolí. Vždyť vědí – Českou hru ne, to ne, leda české ohlášení: ‚Čechové, hrdinové, válka, nepřítel hrozný – snášejte peníze!‘“

Věk se bezděky ohlédl, poněvadž Thám začal mluvit hlasitěji, a namítal mu:

„V tom je mnoho pravdy, ale kdyby nebylo té války, veřejí, ani takhle by na nás nemluvili a nesměli bychom se jako Čechové tak hlásit a mluvit, jak bývalo, a o hrdinství slavných předků.“

„A to je všechno! Ale co jsme v té bouři, kdo o nás ví!“ odmítal Thám prudce, nedbaje opatrnosti Věkový. „Nic nejsme, my jen vojsko dáváme a peníze a co za to: německé školy, německé divadlo, německé ouřady – A vidějí už oučinky; naši mladí páni se vydávají za Němce —“

Věk vzpomněl na Václavíčka, ale bránil svou víru.

„Ne všichni, a Čechů přibývá.“

„Ale odrodilých také.“

Došli kolem Švarcenberského paláce na vrch poblíž zdi nad zámeckým svahem. Z hradní brány proti nim vyjelo několik kočárů šlechtických, s napudrovanými a premovanými lokaji vzadu na stupátkách. Hrčely dolů směrem k Ostruhové ulici. Thám i Věk se mlčky na ně zadívali.

„Vidějí!“ chytal se Věk, „také mezi stavy jsou upřímní Čechové. Vždyť žádali a ve Vídni se o to přičiňovali, aby gymnasia byla česká, ujímali se českého jazyka.“

„Jestli a co pořídili!“ odbyl ho Thám s úsměškem. Zarazil však ve svém útočení a zamlčel se, jak se obrátil a na Prahu se zahleděl. Rozkládala se pod nimi v májové zeleni, jež ji objímala od Petřína, přes Letnou a Žižkov až po lány vinohradských polí za hradbami.

Ale zasmušeno rozkládalo se stověžaté město; mraky zaklopené nebe přikrylo je obrovským stínem, v němž ztemněly chrámy i les starých věží, v němž pohasla červeň cihlových střech, zeleň bání i svit zlatých křížů, v němž se i řeka zasmušila a svěží zeleň jejích ostrovů.

Thám se na město zahleděl, chvíli na ně zraky upíral, a Věkovi se zdálo, že je dojat. Najednou zaslechl, jak Thám nahlas a před se řekl:

„A musím ji opustit.“ Náhle se obrátil k Věkovi a trpký úsměv zachvěl jeho rty:

„Odběhlec – Odběhlec! Pamatujou se, příteli, jak jsme v Boudě hráli Odběhlec z lásky synovské? Já jsem teď také odběhlec, z nouze a taky z lásky – ale ne synovské – Však vědí —“

„Ale mají ještě jinou lásku,“ připomínal Věk šetrně a váhavě, „vlastenskou —“

Thám mávl rukou.

„Vinea mea, ego te plantavi, et tu me potasti felle et aceto,“ citoval v odpověď. Přistoupil těsněji k Věkovi, mluvil neklidně:

„Co jsem se napracoval a co jsem všanc dal, jak jsem svůj jazyk miloval a miluju, miluju – Ale tím větší zármutek, – tím víc to srdce svírá —“ Odmlčel se, sklopil zrak, jako by váhal, jako by se bál konec své myšlenky vyřknouti. „Dlouho jsem sé bránil tomu pomyšlení,“ začal zas, „ale už se mi zdá, že nač to všechno obětování bylo, nač – že je všechno marno —“

Už když tak začínal, prochvělo Věka leknutí. Teď maně na krok ustoupil.

„Proboha, co to mluvějí! To oni?!“

„Já vím —“ Thám jako by se sám zarazil, nemluvil už tak rozhodně. „Já to ještě nikde neřek, ale to pomyšlení mne přemáhá.“

„Proč tak najednou?“

„Ó ne najednou!“ Thám kroutil hlavou. „Dlouho už mě to pronásleduje – Ale když se rozhlížím na konec všeho, co jsem pořídil, jak je to všecko – člověk aby zoufal —“ Ustoupil, opřel se o zeď zády ku Praze.

Věk okamžik mlčel, váhal, ale pak přece, tónem však co nejšetrnějším, namítl:

„Nejsou sám —“

Thám bleskl po něm zrakem a pohodil hlavou. „To je pravda, nejsem sám, všechno nedržím. Ale kolik nás je, opravdivých, kolik, co to držíme. A co jsme pořídili?“ Odtrhl se ode zdi a přistoupil zase k Věkovi. „Zeptají se toho panstva, co jelo prve v kočářích kolem, jaké mají mínění o našem divadle, o našem literním umění, jak je všecko nemotorné, sprosté, lešpapírové, sám to už slyšeli! A nejen panstvo, tak soudí každý, kdo má lepší kabát.“

„O ty teď nejde, příteli. Nejprve obudíme jazyk, a tak obudíme národ, to ostatní pak,“ namítal Věk, rozčiluje se.

„Ale co je všecko proti nám! Jaká moc nahoře, a jaká v nás samých! V nás, v nás samých!“ Oči Thámovy neklidně hořely.

Vítr se náhle zdvihl, pod nimi ve svahu zašuměly stromy a nad Hradem vyvstala černá mračna. Thám neviděl a nedbal také, že mu vítr rozfoukl jeho hnědý kabát. „Obudit národ, celý národ! Nás několik! Stačíme-li na to a vydržíme-li to – Vidějí, já už padám v té válce. A je to velká vojna! Tam Suvorov a témy jeho bojují, a co vojska císařského o kousek země, a nás několik o celý národ – Sám to řekli. Nás několik! Kam to všechno – Kam to všechno – Když tak sedám a počítám a rozvažuju, oh – Co mělo všecko české divadlo udělat!“ vyrazil prudčeji. „A teď mě pustili, nepotřebují mne, a zajdou-li naše hry, co jim na tom —“