Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 15

„Jak to vědí, velebný pane? Myslím, jako pan Jeník u 35. regimentu, u Wallis.“

„U 35. tému či regimentu, a ne už Wallis. VVenkheim se ten tém Teď jmenuje, a náš vlastenský vladyka či baron, pan Jeník z Bratříc, je u granatýrského praporu či bataliónu toho regimentu. Pan Kramerius v České expedici má o něm zprávy, tomu pan z Bratříc někdy píše —“

„I proboha, kdo by řek! —Já už myslil – A co píše, velebný pane —“

,,Byl kolikrát raněný, ale zas je chlapík, ve službě. Teď už dlouho nepsal. No to vědí, za těchhle časů, nežli dojde psaníčko od armády – a ještě se třeba ztratí —“

Z vojny ti staří, když se sešli, skoro ani nevycházeli; z vojny staré, sedmileté, v které také Ceypek bojoval s nebožtíkem panem obrstvachtmistrem, i z té nové. Za těchto hovorů musil P. Vrba kolikrát vyslechnout Ceypkovo o tom velikém granátníku od regimentu Lascy, Ceypek ho dobře znal, ten granatýr že byl tenkrát největší člověk celé armády, šest stop jedenáct coulů, na Česko tři a tři čtvrti lokte, a co ten snědl, každý den mimo svou porci ještě tři libry masa a ještě že dostával cúlák 24 kr. A když umřel, nepad, umřel, že ho vyvařili, v Peštu, aby po něm měli kostru.

Na ten div granátnické velikosti Ceypek Tedy dost často vzpomněl, jakož i na Laudona, a toho že pan Jeník z Bratříc také znal, jak by neznal, když s ním byl proti Turkům, před devíti lety, tenkrát, když Bělohrad šturmovali.

A pak sám uslyšel o hejtmanu Jeníkovi z Bratříc, od P. Vrby. Bylo nevlídného odpoledne v první polovici dubna. Kmeny stromů před okny v zahradě ještě leskly se mokrem; zkaleným vzduchem poletovaly kusy vlhkého sněhu, jenž tál, sotva dopadl. Vítr vál, až v komíně hučelo.

Ignác Ceypek sedě u kamen přivíral oči. Dřímota přicházela kvapně, ani vstát se mu nechtělo v sladké línosti, aby zatáhl za šňůrku starých hodin. Poslední myšlenku měl, dnes že pan páter nepřijde. A přišel, rychle, čiperně, nějak hlučně, a hned sedl a vytahoval nějaký papír. Ceypek byl samým úžasem hned jako ryba. Aby se rovně postavil, po vojansku, na to nezbylo času, nebo host měl tuze kvap s novinou o veliké bitvě, která svedena koncem minulého měsíce března, v Němcích u Stockachu, a slavně, jak slavně!

P. Vrba hned in medias res; s vášnivou chutí vypravoval, ne, maloval, slovem, také křídou na stole, ukazoval, jak stáli Francouzové pod Jour-danem, jak táhli ve třech koloniích – ,,O páté ráno to začalo, o páté, a od té chvíle pořád až do božího poledne, a přes poledne v jednom kuse bojovali. Až do druhé s poledne měli Francouzové pořád navrchu. Nejhůř bylo o velký les; v tom se zahnízdili, vědí, a naši jich nemohli vystrnadit, ne a ne, živou mocí ne. Ten les si pamatujou. Velký, na míli dlouhý les, a o ten šlo. A teď —“

P. Vrba sáhl po papíru, usmál se a opakoval s chutí s vnitřní rozkoší: ,,A teď,“ mlaskl, jak sliny polkl, aby ovlažil hrdlo, a začal čisti z tohoto rukopisného listu:

,,,Právě udeřila hodina druhá s poledne, a tu se všecko ku podivení velikému změnilo. Tu se podařilo arciknížeti Karlu, že s vynaložením vší síly zemdleného vojska nepřítele nejen v poli na outěk zahnal, anobrž také v lese.‘ Vědí, v tom lese, v tom lese, jenž na míli cesty dlouhý jest, z jednoho vrchu po druhém dolů sháněl.

„Ale nebylo ještě konce, nebo zapuzení Francouzové opět před lesem k bitvě se přihotovili a opět výborně stříleli. Ale čeští granatýři —“‚ P. Vrba zesiloval hlas, mrkl po Ceypkovi a zvolal: „Slyšejí to?“, pak pokračoval: „ ‚Čeští granatýři, udatní Čechové, šest pataliónů silní, postavili se proti nim a bojujíce právě jako lvové čeští celé bitvě šťastný konec učinili. Ač také švadrona kyrysníků Makových, při kteréž též nejvíce Čechů jest, a nassau-usynkských udeřili na nejlepší Žurdanovu jízdu v čele a s velikou porážkou ji přemohli. A tak Žurdan musel se zpátkem retovati.‘“

Rozohněn čtením válečné zprávy vzkřikl, klada list na stůl:

„Sláva Čechové! Čeští granatýři a kyrysaři – ti to rozsekali. Slyšeli?“

„Kdo jim to psal, velebný pane?“

„Psal to, aby věděli, jeden pan hejtman těch českých granatýrů, který tam bojoval, náš urozený Čech a vlastenec znamenitý, pan Jeník z Bratříc.“

„Proboha, velebný pane! A jim?“

„Ne, mně ne, ale panu Krameriovi a pan Kramerius to psaní pěkně přeložil, dá to do novin, a já si to opsal, dnes dopoledne – a pak jsem rovnou běžel sem jako s teplým koláčem. No, mají radost, stará vojno —“

„Mám, pozdrav jich pánbůh, a jsem rád, že pan hejtman Jeník ostal naživu —“

„Šťastně to začíná. Však jsem pořád říkal, že letošní rok ti jakubíni – no – a je to tu —“

Za nějaký den ubíral se do zahradního domu s novinou, že Rusové jsou již v Itálii, že ten „slovanský hrdina“ vtrhl právě do Verony, a jak ho tam slavně uvítali, rakouští generálové i veronský biskup, a jak na paláci Emili jen na seně ležel a postel pro sebe přichystanou pryč poslal —

U prvního rohu se však P. Vrba zastavil. Zahlédl veliký arch papíru hrubou literou potištěný, česky a německy, pod nímž stál hlouček lidí. I četl také, zacloniv rukou oči, provolání městského hejtmana Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic, aby pro veliký počet raněných našich bojovníků k hojení jich potřebné zálohy cupování nebo šarpie, starého plátna i také celých štůček se obětovalo —

Dočetl, přikyvuje hlavou, pak promluvil k houfci, to že je slušné požádání a každého povinnost křesťanská a vlastenská, to řekl s důrazem těm žasnoucím, pomoci, když tam také naši bratři Čechové krvácejí – Pak se obrátil a domů, do bytu, prohledal prádelník, vybral staré dvě košile a několik kousků jiného vinutí, sbalil to do šátku a šel. U dveří však si vzpomněl, vytáhl ze šosů karty a nechal je na stole, aby nenesl s sebou pokušení. Pak zamířil rovnou k Ceypkovi, s novinou, ale také aby ho trochu zapřáhl, aby pomohl cupovat. —

Skoro celá Praha teď cupovala, všude trhali plátno na šarpii a na obvazy. Cupovali žáci i žákyně ve školách, cupovali mladí, staří v domácnostech, zámožných i chudých. Každý chtěl ulehčiti raněným, jichž tisícové krváceli u Rejna, ve Švýcařích a v Itálii.

Chodily zprávy o vítězství v těch končinách a Praha je přijímala s nadšením. Ale všude také mluvili, jaká tam bída, co vojska zkusí, jak musí ve Švejcařích ve sněhu bojovat, jako onehdy, když generál Hoce udeřil na ,,klauzu“, tak řečenou Lucie, v Graubundu, že se musily tři „kolonie“ přes dvanáct hodin ve sněhu navrch drápat a čtyřiadvacet hodin že pak na tom vrchu v hrozné zimě a metelici stály —

A tam dole v Itálii, tam že nezkusí tolik od povětří, ale krve tam teče víc, víc, když Suvorov tak prudce žene kupředu a naši s ním, když dal rozkaz, aby vojáci jen s nasazenými pagnety na nepřítele prudce dotírali a jízda aby toliko šavlemi bojovala. Co tam už lidu padlo, co je raněných a jaká všude nouze o lékaře a pomoc, o šarpii a obvazy!

Proto všude po Praze ten kvap s pomocí. Slečny bohatých domů nechávaly klavírů i harf i vyšívání a sedaly za stoly, kdež zásoby plátna na pruhy natrhaného se tratily jako sníh na slunci, jak slečny i paní v nejmódnějším účesu toho jara, s vlasy v tisíce kudrnek učesanými, v nejmódnějších šatech otáhlých, úzkých, pod ňadry přepásaných, se v cupování předstihovaly.

Závodily ze soucitu i žárlivosti, aby měly největší kupy šarpie, a vydržely, poněvadž ten skutek milosrdenství byl také trochu sportem.

Na městské hejtmanství přinášely a dávaly přinášeti balíky plátna a cupaniny; vedle nich rostly kupy menších balíčků, jak je přinášeli ze všech čtvrtí méně zámožní, ženy, děti řemeslníků i dělníků a podruhů.

P. Vrba byl jeden z nejvytrvalejších. Šarpii cupoval doma i u Ceypka, jenž mu vydatně pomáhal a také část svého prádla raněným v oběť přinesl. První čas při cupování na karty ani nevzpomněli. Jen někdy, když už prsty bolely a zrak umdléval, vylovil P. Vrba ze šosu staré „loupežníky“, a při těch si oddechli.

Jinak při cupování dost hovořili; nejvíc o vojně a nejvíc P. Vrba, o novinách, které přinášel. Sháněl se po nich jako celá Praha. Sháněl se po podrobných zprávách, které tuze se opožďovaly, o bojích už svedených, jmenovitě o bitvě u Stockachu, sháněl se po nových. Často zabrousil až k vrchní poštovské expedici a viděl, co se odtud novin roznosí, cizích i pražských, hlavně německých, co lidí tam přichází s novou prenumerací —

Hanělku již neposílal pro své, Krameriovy noviny. Přicházela s nimi velmi pozdě. Tak se mu zdálo. Každý pátek šel si sám do Dominikánské ulice a čekal už od jedenácté, kdy začali číslo vydávat a kdy tou chvílí černalo se dychtivými čtenáři kolem domu U tří stříbrných růží.

To se již vždycky na číslo těšil, protože teď už, jako všichni, jiného nečekal nežli nové vítězství a novou porážku Francouzů. A také chodilo, jak generál Kray porazil Francouze mezi Veronou a Mantovou, Suvorov u Verony, že se Francouzové v Brescii vzdali, deset tisíc že jich zajato, že jim vzali čtyřicet děl metalových, osmnáct hmoždířů a kolik set centů prachu, Suvorov že přešel Oglio řeku, že si vybojoval přechod přes Addu, že vtrhl až do Mediolána.

S tím vším chodil, někdy tuze pospíchal, k Ignáciu Ceypkovi, který dychtivě poslouchal, ale přece někdy si, jako zkušený, povzdechl, ach, jaká tam je asi všude bída, že si může pomyslet, když všude tolik krve teče, a české regimenty – ach bože, ty že asi zase prometou, když muse jí všude, že jsou všecky v ohni, pěší a granatýři a kavalerie a kanonýři, všecko, to že bude zas mrzáků a teď že ono je ouzkostí po Čechách, o syny, o bratry, on že ví, když nebožka máma —

P. Vrba za takového Ceypkova povzdechování nemohl odmlouvat, ano přisvědčit musil a politovat, ale přece se v duchu divil i mrzel, cože tohle ta stará vojna, co plátno, když to musí být – A vrtě sebou neklidně, přerušoval ty teskné úvahy ne tuze klidně:

„Ano – ano – inu ano, ale proboha, no, všecky vojny takhle. A nechají si je přerůst ty jakubíny a spolknout se dají? – Vždyť jiného nechtějí než celý svět spolknout. Jak to bylo na tom obrázku, škoda, že ho už nemám —“ A v duchu si umiňoval: ,,Tobě tak něco povědět.“ Ale jak měl něco, přišel zas a radostně sděloval, zvláště když přinesl, že Suvorov zakrátko učinil konec té novopečené republice v horních Vlaších.

Pak zářil, když hlásil, že císařští hnali na Tortohu šturmem, s Rusy, a tu že se ruští generálové tuze znamenitě chovali, nejvíc kníže Gorčakov a Pankracion, a že se už i vlašský lid sám bouří proti Francouzům.

„Už jim tam porážejí ty stromy svobody, vědí, pryč, porážejí, ač je dřív sami s Francouzi zasazovali. Strom svobody! Hm, bodejť! Strom pošetilosti a hlouposti. Teď by už také naši jakubíni mohli prohlédnout.“

„Naši? Jakubíni u nás, velebný pane?“

„A to se ví. Byli a jsou, dost jich bylo a ještě jsou, jenže oni teď tu svou opilost jakubínskou skrývají, kdy vědí, že se to špatně vyplácí. To mají Josefovo semeno; semeno, plevel! Ale už ji teď plejí, hlavně v úřadech.“ Umlkl, zapálený, poněvadž neměl opozice. Ignác Ceypek v tomhle na ni nebyl. Ale později se přece ozval. To když P. Vrba ležel v bolestech, když jej toho vlhkého a zimavého jara, kdy slunce do zahřátí, neřkuli do potu nezasvítilo, navštívili zase „brabenci“. Teď zase Ceypek k němu chodil, ano obsluhoval jej. Často u něho pobyl celé půldne, nejspíše dopoledne, aby mu přispěl svým kuchyňským uměním, neboť ho litoval, když nahlédl i okusil páterovu stravu, kterou Hanělka nosila z hospody.

A tak sáhl Ceypek opět důkladněji po vařečce, i svou kuchařskou knihu si přinesl, ač nemohl tak strojit jako u nebožtíka obrstvachtmistra.

I do trhu si šel sám, a tu to bylo, že silně huboval a broukal, když se vrátil, on, voják, na válku, jaké to hrozné břemeno, že je všechno krvavě draho, nekřesťansky, peněz málo a drobné žádné; zlato že se vytratilo nadobro, na celém trhu ho nikde ani nezhlédl, a co ho bývalo; aby rozměňoval někdo dukát, sufrén, nikdo, ba ani ne tolar, a jindá co bývalo dvacetníků, plné hrstě.

„A teď nic, čistě nic, všude jen ty hadry papírové, ty bankocedule, co si jich natiskli jako smetí. A co jsem se, velebný pane, naběhal o drobné, nikde jsem tu bankoceduli, co mně dali, nemohl rozměnit. I o ty kufrové krejcary i groše taková nouze. Že to tak ouřad trpí! – To toho vydá, když dali vyhlásit, že se zapovídá stříbrnou a zlatou minci ze země vyvážet!“ Pohodil hlavou, až se mu hnula mašle v týle a blýskl cvoček v uchu. ,,A sami ji posílají za vojskem; tam bankocedule ani jedna nesmí, bodejť, jen samé zlato a stříbro.“

„Ale to židé s tím nejvíc čachrují a kupci, pane Ceypek,“ ozval se mrzutě P. Vrba z postele.

„Dal bych jich pár pověsit… ale, velebný pane, nejhorší jsou —“ Ceypek se zastavil, s miskou plnou mouky na zadělání uchystané v jedné a s vařečkou v druhé ruce, u postele churavého, „daně, tuze velké daně! To by měli slyšet, jak všude naříkají, kupci, sedláci, kdekdo.“ Obracel se, chtěl ke stolku, ale vzpomněv si zase stanul.

„A ještě toho není dost, co ouřad ukládá, ještě páni stavové, povídalo se o tom, chtějí se tady se jít a povolit novou daň, sami od sebe, vědí, dobrovolnou, a hodně —“

„To je vlasťenská oběť.“

„Ale kdo ji zaplatí, velebný pane! Chudý člověk! To by si to páni stavové měli pěkně rozdělit a mezi sebou vybrat —“

„Oni tomu rozumějí!“ vyhrkl mrzutě P. Vrba. „Skoda, že byli voják. Copak Teď, když jsou všude v nejlepším, když už jakobíny jen dorazit, měli by toho nechat, měli by ty jakubíny pustit? Až se nebudou moci hýbat, pak se bude diktýrovat —“ ,,Ale jak všude naříkají!“

„Pak budou vejskat, až bude slavný pokoj a pořádek, až – aby je – čert —“

Nedomluvil, jak ho bolest, dosud tiše v kolenou vrtající, náhle zprudka popadla. Až zasyčel. Ceypek se lekl. Nevěděl, na koho ten čert, zdali na něj nebo na Francouze. A pak mu bylo také pátera líto, že musí zase tak zkoušet. Hned postavil mísu, odhodil vařečku a dvěma dlouhými kroky stanul u postele upravit obklady. —

Doktor Held, když druhého dne přišel (Ceypek se pro něj vypravil), starému kaplanu značně ulevil, ani ne tak medicínou jako zprávami z bojišť, jak se na všech dobře daří, citadela za citadelou, pevnost za pevností že padá, co je všude francouzských zajatců, Francouzové že všude ustupují, už i v Neapolsku, a jaké hřmoty a roztržky z toho se v Paříži strhly. „Roajalisté už směleji vystupují, ale také zas jakobíni se víc hýbají. Zmatek nad zmatek – Bonapart jim schází —“

„A ten je – v pasti —,“ vyrazil P. Vrba; jeho tváří, bolestí dost ztrhanou, kmitl se paprsek radosti. A hned poté ještě kvapně se šeptem optal, co Rusové, Suvorov —

„Pořád jako vichr; Itálie, horní, bude už jejich.“

„A přijdou-li k nám, vědí —“

„I ano, jak slyším.“

P. Vrba, jenž prve usedl, sjel opět rameny a hlavou do podušky. Chvilku ležel, zatínal zuby, pak sténaje jimi prosykoval: „Kdybych jen pak neležel!“

„Kdepak, do té doby budou zase jako mník, velebný pane.“

„Rád bych, ó —“ Usmáti se nemohl, ale v očích, jež obrátil po doktorovi, hlavou ani nepohnuv, svitlo od té útěchy. A jako by prosily.

XVII. V. THÁM ODEJDE OD HYBERNŮ

Od onoho mrazivého večera, kterého se Thám se svou ženou zase sblížil, prosvitalo v jejich domácnosti. Jako toho večera, tak i pak chovala se Paula vlídné a šetrně. Nic jí nemohl vytknout ani doma, ani v divadle, kdež ostatně v poslední dobu jen málokdy vystupovala, poněvadž zřídka dostávala úlohu.

Také s Amlingem byl pokoj. Jako by byl zažehnán. Nepokoušel se ani, aby se mohl s Paulou setkati. Necítil tak hluboko. Vše mu bylo tenkráte dobrodružstvím a toho druhu ne prvním. Chtěl míti o vítězství více, a když je měl a dosáhl, po čem toužil, ochabl jeho oheň tím spíš, když zvěděl, jaká bouře se u Thámů strhla. Proto ustoupil.

Paula byla přesvědčena, že je to jen kvůli ní, aby jí ušetřil. Netušila, že toto náhlé rozloučení, jež ji samotnu tak hluboce kormoutilo, on snadno snáší a že neteskní touhou jako ona. Zpočátku také omlouvala i to, když musila zjara po té bouři s Thámem do lázeňského divadla, že ani sem jí nedošlo ani řádky od Amlinga. První čas byla tomu i povděčna, poněvadž Thám ji neúnavně hlídal, každé její hnutí. Než pak počalo ji trudit pomyšlení, že by se Amling přece mohl odvážit a najít cestičku svému listu k ní, kdyby jen chtěl, to že už není jen opatrnost – a když se vrátili zase do Prahy, nezhlédla ho hned, jak se nadála a najisto těšila.

Nečekal, nenašel či nevyhledal příležitosti, aby se alespoň na ulici mohli viděti, ač od Betyny zvěděl. Zmínila se pak trpce o tom před ní, když ji tajně navštívila. Za týden přinesla sestra psaníčko od Amlinga. v kterém se omlouval, a že všecko aby si vysvětlila jeho šetrností a strachem o ni, že nechce, aby kvůli němu trpěla.

Tolik se natoužila, aby jí psal, a když měla teď jeho řádky v rukou, nebyla spokojena. Nevanul z nich onen žár, jako kdys z jeho řečí. Četla mnoho nadšených slov, ale znělo to nějak prázdně a strojeně. A pak zase ticho, ani řádky od něho. A jej samého také málokdy zhlédla; jako by se jí vyhýbal. Žárlivost ji začala bodat. Vyzvídala na Betyně, naléhala, aby pověděla, nebo vyzvěděla. Než sestra ztajila, co zaslechla, že Amling teď dostává psaníčka od bohaté kupcové.

Napětí doma Paulu již také tížilo, matka pak stranou neustále domlouvala, pak už prosila, a kolikrát plačky, to když Betyně zemřel ochránce, starý milovník, aby Paula nevyváděla, že Betyna tolik zkouší, a kvůli ní, že kdyby chtěla, že by Thám Betynu zase přijal, třeba ne hned, ale že by se měla k němu jinak mít, ona sama. Butteauová že tím také trpí, že teď není ani s grešlí hnutí, že by Thám tak neodměřoval, však že beztoho na to čeká a že by nebyl tak zatvrzelý —

Paula se na svých tajných návštěvách přesvědčila, jak se má Betyna opravdu zle. Pomoci jí nemohla, poněvadž Thám dával jen tolik, co domácnost nejnutněji vyžadovala. Bylo jí sestry líto i matky; vždycky k nim lnula, vždycky se měly tak rády a ve všem se podporovaly —

A Thám se pak začal také měnit. Cítila, že po všem tom nepřestal ji mít rád. Lítostné zachvění se jí dotklo, a třebaže se v tom pohnutí nevzkřísilo, co kdysi pro muže cítila, přece uslábla hořkost odporu.

Tak se usnadnila cestička ku příměří, až došlo onoho večera k smíru, jehož bylo nutno především kvůli Betyně, aby byla zase s nimi a maminka aby se nemusila rmoutit. Ale tajný stesk jí zůstal, pro Amlinga. Než nesvěřila ani Betyně, co smutně tuší, že Amling už nedbá a snad zapomíná. K Thámovi se chovala pak jako onoho večera, vřeleji, ale zdrženlivě jako nevěsta. Viděl, že se chrání i důmnění, jako by měla nějaký obmysl.

Ani teď nevstoupila do jeho pokoje, z něhož vyházel její peřiny a odkudž ji musili vystěhovati. Alespoň když meškal doma, tam nešla. Uznával to její jednání, poslední dobou se mu i líbilo, ale také ho již dráždivě zaněcovalo. O samotě s ní zůstal málokdy. Od onoho večera, kdy začalo smíření, ani jednou.

Když se vrátil po divadle, obyčejně brzo a zpravidla na pevných nohou, nikdy teď zpitý, šel kvůli Betyně rovnou do svého pokoje. Nechával ji za těch mrazů na noc jako onoho večera. Paulina prosba to zmohla. Povolil, umiňoval si však, že to jen na ty noci a tak dlouho, dokud dá švagrová pokoj. Kdyby však zase začala, kdyby chtěla skrze matku a sestru zase rozhodovat a vládnout, že poletí. —

Nemohl se s ní jen tak usmířit. Hořkost k ní prosákla všecko jeho nitro a nemohl ji hned přemoci. Proto se Betyně, když večer přišla, vyhýbal. Za dne pak jí nezhlédl. Co dělá, jak se má, o to se nestaral. Jen to zaslechl, ale ne doma (Paula o sestře nemluvila), nýbrž za kulisami, že se zas ucházela o místo u divadla, když po starém, bohatém radovi jiného hned nenašla, ale Quardasoni že jí nepřijal; jen ve sboru jí popřál vystupovat, a ještě ne vždycky na jeviště, že Betyna většinou zpívá s těmi za kulisami, jak je Quardasoni tam staví, aby jim tolik nemusil dát jako za vystoupení.

„Dobře na ni, alespoň něco pozná, a snad teď uvěří, že není takový talent, jak jí to doma namlouvali,“ pomyslil si Thám, ,,ale uvěří-li, tchyně jistě neuvěří a bude myslit, jaká se jí děje křivda.“

Mrazy přestaly, sníh sešel a Betyna pořád ještě chodila na noc. Umiňoval si, že to musí přestat; rozhodný však čin odkládal den co den. Silnější byl ohled na Paulu, silnější bylo její laskavé slovo. Pak setkal se s Betynou ve své domácnosti i za dne, když jednou odpoledne přišel znenadání domů.

Takovouto zkoušku občas ještě vykonával, kdy ho chytla jako zimnice nedůvěra k ženě. Jak tedy tak vkročil, zastal Paulu s Betynou. Tušil, věděl, že tu švagrová bývá za jeho nepřítomnosti. Nebyl překvapen, ale zamračil se a chtěl jiti pokojem dál, do svého.

Než Betyna sama ho zastavila. Pozdravila a promluvila na něj, jako by nikdy ani mráčku mezi nimi nebývalo. Nějaké pokory na ní neviděl, neprosila ho, ale také nezasvítí v jejích očích úsměšek a vyzývavost. A sama začala! Promluvil, nemohl mlčky jí odbýt, poděkoval, chtěl dále. Prosebný však Paulin pohled ho zadržel. Chvilku zůstal, ne velkou, ale zůstal. Tenkrát, i za nějaký den zas.

Zdálo se mu, že Betyna přece jen zkrotla. Byla skromnější, na úštěpky zapomněla, nepopichovala. A Thám viděl, jak je mu Paula za to vděčna, že sestru tak docela neodbyl. —

Nedlouho před velkonocí přišel jednou domů z tiskárny. Venku svítilo po dlouhém chmurnu slunce, vzduch jen zářil. Haluze stromů na zahradě jako by živly; i vysoký františkánský kostel za nimi, nad zahradami ještě holými, veseleji prohlédl a cihlová jeho střecha jako by byla rudější. V pokoji se projasnilo, stěny, nábytek i podlaha. Ale ticho tu bylo.

Thám se ohlížel. Nikdo tu jako v kuchyni. Zarazil se. Paula mu nic v poledne neřekla, jak mu teď sama, obyčejně, jako by jen tak za řeči oznamovala, kam hodlá; nic neřekla, že půjde odpoledne pryč. Že ji Betyna s tchyní vytáhly, nebo —

Jen pokročil a hned zase stanul. Dvéře u jeho pokoje se pootevřely a Paula vyhlédla, kdo jde; hned však, jako by se lekla, zmizela, ale hned potom také vystoupila, jako v rozpacích.

„Byla jsem utřít prach,“ řekla, jako by se omlouvala, a sedla ke stolu, kde leželo její šití. Ale dobře stihla, jak mužovi svitlo v očích.

Okamžik stál, mlčky; s vyjasněnou tváří pak šel k ní, zraků z ní nespouštěje, zvolna, šetrným, ostýchavým krokem jako milovník, a usedl vedle ní.

Optal se na tchyni.

„Maminka si vyšla s Betynou, když je tak pěkně.“

„A proč ty ne?“ zeptal se prostě; mínil to opravdu toho okamžiku, v němž se mu vyjasnilo tak, jako by se nikdy nic nestalo. Ale Paula k němu od šití vzhlédla, jako by sluchu nevěřila.

„Kdybych byla šla, myslil bys —“

„Co —“

„Kdožví co —“

„A ne, ne —“ A skoro v rozpacích pohladil její ruku. „A nečekala jsem tě,“ dodala, nutíc se do úsměvu.

„Ach, vím, proč se omlouváš.“ Pojednou shovívavý, zapomínaje, chtěl ji vzíti za ruku. Paula však vstala a odstoupila. Zarazilo ho to, ale vstal také.

„Utíkáš?“ ptal se vyčítavě, ne však ostře, nýbrž spíše měkce.

„Ne, jdu si pro klubko,“ odvětila s úsměvem, prostě, ale ne bez koketství, a sáhala na skříň, kde stál malý košík z lepenky, bledě zeleným papírem a vystřiženými kolorovanými obrázky polepený. Krátký rukáv, sáhající až po loket, sesunul se jí a v bledě zlatém sloupu jarní záře do pokoje šikmo padající zasvítilo bílé ženino rámě, jak bylo vztaženo do výše. Jak se tak natahovala, uzřel její štíhlou postavu v plné pružnosti, v profilu, ladnou její linii od hlavy, ponachýlené do týla, kam splývaly dlouhé, volné kadeře jejích tmavých vlasů a pentlí přes temeno, od jemného líce a bílého hrdla přes půvabné poprsí až ke střevíčku. Stála tak okamžik, nemohouc dosáhnout.

V očích se mu zajiskřilo i zamžilo; přestal slyšet. Jen viděl. Zrakem hltal postavu své mladé ženy, jako by ji poprvé viděl.

„Pomohu ti.“ Stanul u ní, těsně u ní, sáhl po košíku, ale dál o něm nevěděl, i o tom, jak se mu ocitlo rámě kolem Paulina pasu. Držel ji tak jako omámen, vedl ji od skříně. Lehce se bránila, ale nevytrhla se. Najednou stanul; bylo u polootevřených dveří do jeho pokoje.

„Tys se prve lekla,“ řekl tlumeně, s úsměvem. Pohlédla mu do tváře, chtěla se usmát, ale hned odvrátila oči a mlčela.

„Neboj se – už —“ Nedořekl. Hlas mu uvázl, ale hned zas vyrazil, šeptem, rychleji dýchaje: „Vždyť už —Jako jindy —“ Ukázal pohledem ke dveřím. Vedl ji, šla, dala se vést, ale žárem zmámen plně nepocítil, jak je proti němu chladná, nepostřehl, jak se maně otřásla a loktem trhla, když ji k sobě přižehl, jak překročili práh jeho pokoje —

Paní Butteauová se vrátila až navečer a sama. Thám byl rád, že s ní nepřišla Betyna. Druhý den, slunce zase krásně svítilo, zastavila se pro matku, hlavu plnou kadeří po módě a v nových střevíčkách s neobyčejně dlouhými a úzkými špičkami, také dle nejnovější módy. Thám psal ve svém pokoji, ale ani nevyhlédl, když zaslechl hlas mladé švagrové.

Teprve když odešly, nechal psaní a vkročil do druhého pokoje k Paule, která šila. Položil ruku na lenoch její židle a nachýliv se zeptal se zčistajasna, chce-li také ven.

Vzhlédla k němu překvapeně, udivená, okamžik váhala, pak vstala, tedy že ano. Vyšli; přes rok spolu nebyli. V domě žasl každý, kdož je viděl, zvláště u průjezdu mladá mistrová. Jako ztuhlá dívala se za nimi, až zašli; pak se utrhla a hnala domů oznámiti muži.

Thámovi kráčeli, oba zpočátku nejisté, cítili to a mnoho nehovořili. Zamířili Koňskou branou ven do polí. Osení se prozelenávalo a zvysoka, zářícím vzduchem, šveholil skřivan. Stezka, do běla vysušená, před nimi i za nimi zpestřila se živými barvami obleků pražských dam, ještě většinou ve špencrech, mezi nimiž se odrážely zelené, tmavomodré nebo makové fraky pánů. Jako plamínek kmital se mezi nimi herec Svoboda ve fraku cihlově červené barvy.

Míhal se, proplétal proti proudu, ke bráně, až zarazil u Thámových. A žasl. Také hned svůj úžas neomaleně ztlumočil, jak mávl svou holí a zvolal: „Ach, herrje – na, das ist schön! Přece zas jednou je vás spolu vidět!“ Thám se zamračil a chtěl jiti dále, Svoboda však jich nepustil. „Tak už je to jako jisto, haben si gehört?“

„Co —“

„O čem se pořád mluvilo, že direktor bude o termínu propouštět.“ Thámová upřela dychtivě, překvapená oči na herce, a Thám se rychle optal, nedůvěřuje Svobodovi: „Kdo jim to řekl?“

„Režisér, před chvílí. Dnes dopoledne se to rozhodlo.“

„Koho pustí —“

„Skoro všechny.“

„To není možná!“

„Tak ne. Zeptají se Šantrocha, ten byl při tom.“

To svědectví vydalo. Ne již tak nedůvěřivě opakoval Thám:

„Skoro všechny?“

„Wie ich sag! Já poletím, Šubert, Koch, Haklík, Lindner, Meruňka taky. Jen děda ostane, Zappe, to se ví, toho s koncesí vyhodit nemůže —“

Thámová napjatě poslouchala, a když nezaslechla jméno svého muže, vpadla otázkou, co dámy, jak s těmi —

„Ist mir leid, Madame,“ a komicky pokrčil rameny, „ale aby se nám nestýskalo, poletí, das heisst, půjdou, ale přece poletí, denn die Engel fliegen, také, skoro všechny, ty nejhezčí. Rozumí se, že by madame Zappe, kdyby i starý neměl koncesi, zůstala,“ a zazubil se. „Jenže,“ a tu převrátil hůl v prstech, „kvůli ní také Fininka ostane.“

„A já?“ odhodlala se Thámová.

„Oni? Ale, madame, vždyť jsem řekl, že ty nejhezčí poletí – To se rozumí, že oni taky —“

Thám si dobře všiml své ženy, jak zpráva, vlastně její zjištění, na ni účinkovalo. Podivil se až a byl v duchu potěšen, že to tak klidně přijala.

„A co Šantroch!?“ Vzpomněl si pojednou na dobrého kolegu herce.

„Taky s námi.“

Thám se nechtěl toho Svobody sám na sebe optat; dříve však, nežli vykročili, učinila to žena. Neušlo mu, že se nějak úzkostně zeptala.

„Kann nicht dienen, to snad není ještě tak jisté o nich, pane Thám. Jestli co, tak jich ochrání jejich péro.“

„To si myslím!“ usmál se s úštěpkem. „Mne tak snadno nepřeplašejí, milý Svobodo.“

„No uvidějí, do velkonoc není tak daleko – Ale tamhleto je Fini! Madame, že to je Fini, vidějí, a vedle stará, co nechce pustit koncesi. Gehorsamster!“

Utrhl se a již se prokmitoval rudý jeho frak zase vzhůru, do polí, mezi osení, kde stranou na stezníku zahlédl starou Zappovou s dcerou.

Thám odbyl posla nepříjemné noviny úsměškem, ale v nitru nebyl tak jist. Co Svoboda povídal, shodovalo se s tím, co se již proslýchalo, co mu sám direktor v zimě napověděl, a co mu také včera Šantroch řekl a z dobrého pramene. Do té chvíle se Thám o sebe opravdu nebál, nemohl si pomyslit, že by se bez něho obešli, že by neměli nikoho na úpravu českých her. Ale když Teď ze všech stran tak —

Cítil, že se pod ním půda zatřásla. Ani hned nepromluvil, když Svoboda zmizel. Až se Paula ozvala, s úsměvem, ale zahořklým.

„Tak se budu loučit s divadlem.“

„A soužit se,“ zvídal.

„Ne, to ne; bude líp, nežli takhle hrát a nehrát. Budu raději šít,“ řekla rozhodně.

„A nebude se ti po divadle stýskat?“

„Po takovém hraní ne, a do divadla se přece někdy dostanu.“

Takové rezignace se nenadál.

„A nebude se ti doma stýskat?“ zvídal už směleji.

„Ne, už ne.“

„Tak, Paulo, to jsem z duše rád, já myslil —“

„Že budu naříkat. Už ne – Ale,“ a zvážněla, „kdyby se stalo, a tebe —“

„Myslím, že ne, že nemohou.“ Pověděl jí na útěchu důvody, které si sám namlouval a kterým teď už sám dost nevěřil. Až ukončil naoko jistě:

„Ale co bychom se soužili. Za nějaký den uvidíme.“

Žena důvody uznávala a věřila. Šli kus mlčky, až pojednou, jako by se lekla. A zničeho se zastavila.

„Pojď, vrátíme se, bude čas.“

„Co tak najednou? A co že —“ Thám viděl náhlý neklid na ženě a nejistotu. Pohlédl kolem, před se. Stezkou k nim docházel mladý pán, urostlý, bez copu, v měkkém, vysokém klobouku, všechen po módě, v kalhotách nejnovějšího střihu, ne po kolena, ale až po kotníky sáhajících, pěkně modravě šedých, utáhlých, po plných lýtkách napjatých, s hůlkou v ruce – Amling!

Thám v hřebíčkovém fraku ne nejzachovalejším, staršího střihu, v punčochách a ve střevících, maně se otočil. Ale když se stalo, zamrzel se, že se Amlingovi vyhnul. Mlčel však. Thámová šla se zrakem sklopeným a rychleji.

„Ty nejsi ještě dost klidná a pevná,“ řekl Thám po chvíli temně, s výčitkou. „Ty kvůli němu —“

„Ne,“ vpadla kvapně a vzhlédla k němu. , Já kvůli tobě, abys nemyslil, že jsem ho chtěla potkat.“

Slova ta konejšila; než v hloubi zůstal koutek neutišený, tlačící divnou nespokojeností a nedůvěrou.

Mnoho již cestou do města i v městě nemluvili. A doma, v zátiší hnízda,

které aby se pořád lekal, vzal ženu pojednou za ruku a optal se dychtivě zkoumavě:

„A mohla bys ho potkati s klidem?“ Usmála se.

„Tak podruhé půjdeme dále. Uvidíš.“

Neznělo to dost určitě, nebyl dost spokojen, ale mlčel a nenaléhal už. —

Kvečeru přišla paní Butteauová s Betynou, kterou před Thámem a Paulou pozvala k večeři. Thám se neozval. To bylo poprvé, že seděl opět se švagrovou u stolu. Druhý den navečer zase, třetího pak namátla se Betyna k obědu.