Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 22

XXI. F. VĚK JEZDÍ ZA JAKOBÍNY

Za říjnového odpoledne, bylo pěkně, slunečno, vracel se F. Věk z pole, kdež mu čeledín hákoval strniště pro jař. Jak docházel k městečku, zahlédl souseda, starého Bílka. Hnal se mezí rovně proti němu, v hnědé kamizole, v nohavicích po kolena, v hrubých vlněných punčochách. V ústech, zapadlých mezi prohnutý nos a vysedlou bradu, přidržoval si hliněnku červené hlavičky a bafal, že oblak dýmu za oblakem od úst jen uletoval. Starý čtenář, jejž pořád tížil tajný strach z Bonaparta, ač se mu již i Věk s tím smál, pospíchal, a nějak vesele.

„To s něčím jde,“ pomyslil si Věk. „Ale s čím, noviny nepřišly.“

„Jdu vám naproti, Františku,“ volal starý, „už se vás nemožu dočkat.“

Pozdravili se. „Copak, sousede – Něco nesete, to vidím.“

„Taky že nesu, něco na oplátku. Když jste mě tak s Rusy polekal.“

„Snad ne Bonapart —“

„A to ne, to bych se tak nesmál. Ale o jeho krajanech něco —“

„Zas prohráli,“ hádal Věk klidně, neboť francouzské porážky nebyly už nic vzácného.

„Copak to, prohráli,“ Bílek se usmíval a zapadlé oči zpod šedého, hustého obočí upřel na Věka. A najednou zvolal: „Ale máme je tu!“

Věk se zastavil. „To není možná!“

„Aha, není, jako s těmi Rusy. Vidíte, Františku, taky nechcete věřit. Ale jsou tu.“

„Kde tedy —“

„V Josefově.“

„Zajatí,“ hádal Věk. Bílek přisvědčil.

„Kolik set. Přivedli je tam předevčírem.“

„Jak to víte?“

„Bratrův hoch byl u nás, před chvílí odešel. Ten to přines.“ Jak opět vykročil, začal se Věk vyptávat. Bílek, drže hliněnku v hrsti, mávl rukou.

„Copak, hloupý hoch, čehopak si všimne. Že tam jsou, že to táta vzkazuje, že jsou zavřeni, a to je všechno.“

„Viděl je?“

„I viděl, jak je vedli, ale co, takové boží dřevo – Kdyby tohle našinec —“

Oba se naráz zastavili, pohleděli si do očí, a Věk, v němž i zvědavost i sympatie ze studentských let se vzňaly, zvolal: „Já bych se tam podíval.“

„Já taky. Vidět Francouze, co snad s Napoleonem —“

„Tak pojedeme.“

„Proto jdu, Františku, k vám nejdřív.“

„A kdy?“

„No, ti nám tak neujedou jako Rusové. A taky bych myslil, abysme žádnému nic —“

„Myslíte na patent, že kdo drží s Francouzi —“ Věk se usmál.

„Inu, čert tomu věř,“ Bílek pošoupl čepici. „A vy, Františku, obzvlášť.“ Věk se zarazil. „Já? Proč já?“

„Inu, když je o tom řeč. Beztoho jsem chtěl o tom s vámi mluvit – Oni lidé všechno teď tak obracejí, jako tuhle náš syndikus —“

„Aha!“ a Věk se usmál. „Zas ho něco trápí, když mně divadlo odpravil?“

„I to víte, hrbáček, myslí si, že on je právo.“

„Taky je. Pinkava a konšelé všichni i rychtář, to jsou nuly, ty on má v hrsti. Co je s ním?“

„I pořád se vyptává, ale tuze opatrně, oklikou, jako kočka je, co a jak s těmi knihami, co půjčujete lidem, ty ho ňáko mrzí, a že v tenhle čas, a ten vítr a ten vítr, rozumíte, Františku? A zas nač tolik čtení, to že líp, když si lidé hledí hospodářství —“

Věk, jemuž bylo zpočátku do smíchu, stáhl obočí. Popuzovalo ho ne tak slova syndikova, jako jeho falešné jednání. Poslední dobou, co se Věkovi tak znamenitě v obchodu dařilo a jmění mu očividně přibývalo, rozplýval se syndikus samou zdvořilostí a ochotou k němu. A stranou ryl. Také mu ještě divadlo nezapomněl.

„To je nekalý člověk!“ zvolal Věk. ,,A smýšlení zrovna tak hloupého jako opočenský vrchní.“

„S tím je jedna ruka.“

„Donáší mu.“

„A to myslím, tak mezi námi, Františku.“

„Na mě nejvíc.“

„Inu, Františku, tak jsem si to všelijak předkládal, mám-li, nemám-li, ale koneckonců, jářku: povíš mu to.“

„Komu?“

„Jako vám.“

Věk hnul hlavou a upřel zrak Bílkovi do očí. „Co tedy, nu, sousede.“

„Tuhle před týdnem musel jsem na kancelář.“

„Na Opočen.“

„Na Opočen, bodejť, měl jsem tam řízení kvůli zeťovi stran té louky v mokřinách. Musel jsem taky k panu vrchnímu, a když jsme tak pojednali, povídá mně, jako vrchní, zničehonic: ‚Vy jste taky takový mudrc, moc čtete.‘ A to se tak přitom šklíbil. ‚Ale na toho svého študýrovaného souseda si dejte pozor!‘ “

„Na mne!“

„Ano, myslel vás, Františku.“

„A proč, co, proč si máte dát pozor,“ ptal se Věk, jenž se už rozčiloval.

„No, Františku, mějte rozum, nezlobte se. Moh jsem taky mlčet, ale myslel jsem si, abyste věděl, na čem jste, abyste byl opatrný —“

„Tak co, co —“

„Ale na mne nic neříkat, Františku – No, povídal, k smíchu to je, ale docela to mluvil jako opravdu, že jste tajný rebelant, že čtete francouzské knihy a držíte s Francouzi a na to že je patent. ‚A půjčuje knihy,‘ povídá taky, ‚všechno vím,‘ a ‚že vy,’jako já, ‚s ním držíte.‘“

Věk se zlostně usmál.

„Hlupák! A to mu donáší —“

„Kdo mu donáší!“ Starý Bílek hodil hlavu do týla, zdvihl bradu, zamnul ruce, jak to dělal malý, suchý syndikus se zdviženou lopatkou. „Ten to donáší.“

„A já dřív myslil, že farář —“

„Ne, to ne, to tenhle pleticha. Proto jsem taky, Františku, myslel, abysme na ty Francouze sami —“

„A zrovna ne,“ vpadl Věk popuzený, „schválně to budu shánět!“

„To ne, Františku, á ne, á ne! Už proto, vždyť nejsou v jezbinských lukách, jako byli Rusové. Jsou zavřeni, a kdyby se nás tam fasuněk přihrnul, neuvidíme žádný nic, nepustí nás. Ale takhle sami dva —“

Věk se vrátil domů rozmrzen. Mlčel však, ženě se ani slovem nezmínil, aby jí ušetřil. Věděl, že by všecko jeho ujišťování nic nezmohlo, že by přece měla o něj strach, a maminka, ta snad ještě víc, když je teď tak ouzkostlivá a pořád se nějaké změny bojí. Také o francouzských zajatcích nic neříkal, že se hodlá na ně podívat. Když o nich také v Dobrušce zvěděli, jak se zpráva o nich roznesla z Josefova po všem okolí, když o nich mluvili, nezamlčel, že by je rád viděl, že by se šel na ně podívat, ale o smluvenou s Bílkem výpravu nezavadil ani slovem z důvodu, který mu udal starý soused.

Za týden měl cestu na Opočen. Vyjel za ranního šera. Bílek na něj už čekal před stavením na podsíni. Bylo mlhavo a sychrávo. Chvíli se zastavili na Opočně a pak rovnou do Josefova. Tenkrát, když sem jeli za Rusy, jak nebe zářilo a jak bylo krásně v polích plných zlaté ourody! Jak veselo!

Teď mnoho nehovořili, jak míjeli měkkoty, ouhory, vybledlá luka, širý, pustý kraj pod nízkým nebem šedě zaklopeným. V pevnosti také ticho. Na prostranství, kde se černaly hromady vyrovnaných kulí dělových, v ulicích kasáren a kamenných domů těsně jako vojsko semknutých bez zahrádky, bez květiny, všude placho. Tu tam stráž, tu tam voják za službou jdoucí a jinak ticho, mrtvo mezi domy jako vymřelými.

Starý Bílek šel navštívit svého bratra, Věk se stavil v hospodě Martina Veselého, aby se přeptal za řeči na zajatce, je-li k nim přístup. Hospodský, s nímž se dobře znal, mu ho vymohl. Starý šikovatel s šedými kníry, s copem na vlásek dle nařízení pět coulů dlouhým a v gamaších, jemuž

Věk vtiskl do dlaně slušné spropitné, vedl jej a Bílka podél domů až k Hradecké bráně do dlouhých kasáren s okny v přízemí zamřežovanými.

Rozlehlé nádvoří bylo živo té chvíle strakatinou sešlých francouzských uniforem. Zajatci se procházeli tím prostranstvím obklopeným jednotvárnými budovami, plnými oken, nebo stáli v hloučcích a živě hovořili. Tu tam v koutě na převráceném kolečku, na bedně, seděli samotáři, mlčky, ruce v kapsách, skrčení, do sebe pohřížení.

Věk pozoroval s účastenstvím zajaté, na něž byl dychtiv, na krajany svých někdy zamilovaných autorů, hlavě Rousseaua, příslušníky národa, k němuž choval sympatie i tenkrát ještě, kdy okolí všecko Francouzům lálo. Dychtivě je pozoroval, jejich tváře, výraz, všecko jejich hnutí, chytal i jejich řeč. Ale nerozuměl. Hovor zazníval v směsi a dorážel k němu již nejasně. Chvíli stál mlčky a neslyšel ani poznámek sousedových a starého šikovatele, jenž se o nich drsně vyslovoval; až se pak začal vyptávat, jak žijí, jakou mají stravu, co dělají.

„Teď chytají ještě jenom lelky. Ale poženeme je do práce. Budou čistit koule a pumy a rovnat je —“

„Ale maličko jich kouří,“ všiml si starý Bílek.

„Protože nemají co —“ Šikovatel se zasmál. „Kdo si uchoval nějaký groš, koupí si, ale kdo nemá! Ale je tu jeden frizér mezi nimi, ten se má nejlíp, ten chodí k panu komendantovi a také k pánům oficírům – Jinač je jim dost zle, a nesvědčí jim tu.“

„Stonají?“ ptal se Věk rychle.

„Stonají, už jich kolik leží ve špitále a dva už tu umřeli.“

„Mohl bych tady s těmi promluvit?“

„To na mně nežádají. Snad by to šlo, ale třeba by se na to nějak koukalo, že sem vodím lidi. Leda, počkají, jdou za mnou —“

Vedl je na chodbu; až tam dorážela směs hlasů ze dvora jako temný hukot. Světnice podél chodby holých, obílených stěn byly otevřeny a páchly divným vzduchem. Všechny byly prázdny až na jednu, ve které uhodili na pět Francouzů. Seděli na nenatřené lavici u okna a hráli v karty. Hned je pustili a zrovna vyskočili, když zaslechli znenadání francouzské pozdravení. Věk vkročil. Francouzsky plynně neuměl ani za studentských let a od té doby mnoho zapomněl. Mluvil dost těžce; ale s jakou radostí k němu zajatci přistoupili, jak naslouchali s vyjasněnou tváří, tři pěšáci, dělostřelec a jeden od dragounů, všichni z Francie samé, ale z končin různých.

Posteskli si, co zkusili cestou, nežli je sem dovedli, a tady že je hrozně, skoro jako v žaláři. A zle, tabáku že není i peněz. Bílek, jak mu to Věk narychlo přetlumočil, hned vytáhl měchuřinu plnou tabáku a daroval jim ji. Přitom mrkl na karty ležící na lavici a hned upozornil, to že jsou jinačí. Věk požádal, aby mu je ukázali. Byli dost zamaštěné, ale zajímaly ho. I na těch listech ohlas té bouře, která je až sem zahnala. Na všech alegorie a symboly revolučních idejí i s podpisy. Tu četl: „Liberté de la Presse – (ta držela na žerdi jakobínskou čapku), a jak obrátil list, tu zas ,,Egalité de Rangs“ (zase ve frygické čapce), za ní „Egalité de Droits“, tu „Liberté des professions“ i „Liberté du mariage“ —

Starý šikovatel už hladil šedé kníry a neklidně se ohlížel a divil, co ten člověk na těch kartách má, co je tak dlouho prohlíží – Věk, ač nebyl hry v karty milovník, po nich zatoužil. Chtěl o ně říci, koupit si je, ale nezmínil se přec, jak si připomenul, že by těm zajatcům vyloudil jedinou jejich kratochvíli. Vrátil karty a přidal k nim něco peněz.

Ptal se také zajatců, stýská-li se jim. Tři přiznali, čtvrtý, měl náušnice a byl už starší, pěšák, s povzdechem řekl, kdyby alespoň věděli, jak je s jejich vojskem a co u nich doma ve Francii —

Vtom ten pátý, jenž dosud ani nehlesl, přistoupil k Věkovi.

„Prosím, pane, řekněte mi, je-li generál Bonaparte naživu?“

„Je živ, ale ještě v Egyptě.“ Věk se divil, jak se pěšákova tvář při tom slově „je živ“ vyjasnila a jak zdvořile a veseleji poděkoval.

Šikovatel pobízel, že už čas. Jak vyšli z chodby ven, směs hlasů ze dvora je zrovna zalila. Ještě jednou se podívali do nádvoří zpestřeného francouzskými zajatci. Venku, na čistším a svěžejším vzduchu, si vydechli. Z kasáren šli rovně zase do hospody uctít šikovatele a přichystat se k odjezdu. Chtěli vyjeti ještě za světla.

Usedli v přední světnici, té chvíle skoro prázdné. Ale z druhé, z panského pokoje, kde důstojníci sedali, vyrazil, jak se tam dvéře otevřely, hluk prudkých, rozčilených hlasů. A neutuchal. Šikovatel mínil, že jsou tam u karet, až pak sám hospodský jim povysvětlil.

„Hádali se něco o vojně,“ vykládal, tlustý, zardělý, chrčivým hlasem, „stran Rusů a našich – Už tam dole snad tak zajedno netáhnou. Cár se prý zlobí na Vídeň, na ministry, že jsou neupřímní a že nechali Rusy v úzkých, v nejhorším, jako když ten Suvorov táh přes ty hory. Opravdu, a vidíte, oíicíři jsou při Rusích a hubují, že to ministři všecko pletou a kazí. A co se vám tak portovali, přijde adjutant komendantův a zrovna před stůl“ (hospodský ukazoval, jak se adjutant postavil a pozdravil) – ,,a povídá z čistajasna: ‚Vědí, pánové, co nového? Že Bonapart se vrátil z Ejipta, že už je v Paříži?‘ – To jste měli vidět, sousedé!“

Starý Bílek, jenž opatřiv se znovu tabákem, cpal si svou hliněnku, nechal všeho, vyvalil oči; chvilku seděl, až se pojednou obrátil k Věkovi:

„Vidíte, Františku? A teď se smějte! Smějte se! O já to měl pořád v kříži, já věděl, že ten Bonapart —“

„No, ještě tu není,“ mluvil šikovatel s úsměškem a zamával dlaní, „a nežli všechno zas vyhrá, co Francouzové za ten rok prohráli!“ A dal se do smíchu. —

Již se smrákalo, když Věk s Bílkem vsedli do vozu. Napoleon Bonaparte je tak dlouho zdržel u tlustého Martina Veselého —

Veliký kus cesty nemluvili o ničem jiném nežli o slavném generálu. Věk si přitom vzpomněl na zajatce, zvláště na toho nemluvného s náušnicemi, co by říkali, kdyby to o Napoleonovi věděli, a zvědí-li to —

Domů se dostali již za tmy. Věk, když odešly děti spat a když seděl sám s ženou a matkou, přiznal se, kde byl. Žena se káravě usmála, jak by on mohl něco takového vynechat, stará Věková pak, poslední dobou ne již tak čilá, lekala se, že je neprozřetelný, že ho jednou přiskřípnou, aby o ty věci tolik nedbal, že má dost svého.

„Náko mně, hochu, bujníš. Jde ti dobře, spoléháš, že tak vždycky bude —já bych měla strach – A pamatuj na pánaboha, co takoví pohani, takoví neznabozi, co ti je do nich. Ještě řeknou, že s nimi držíš, a to bys pak u pánů měl – Víš, kdo stojí, ať nepadne, pamatuj si to, Františku!“

Neslyšel to poprvé. Usmíval se, konejšil matku, již také kvůli ženě, kterouž takové řeči začaly lekat, ale hned vzpomněl na patent, o němž s Bílkem mluvil, a co by říkal pan syndikus, ten že by pospíchal s tou novinou, aby ji včas zvěděl opočenský vrchní. —

Třetího dne přivezl forman psaní; kromě dvou kupeckých také od P. Vrby. Začínalo nějak mrzutě o Napoleonovi, že Věk už asi ví. V dalších však řádcích se starý kaplan utěšoval a nějak rozehříval, však že Suvorov, cože je Napoleon proti Suvorovu, co to je, bojovat s Mamaluky nebo s horami a propastmi, s věčným ledem a sněhem a přitom bojovat, a pryč bojovat jako Suvorov, když přecházel a slavně přešel tu horu sv. Gotthard. Ať přijde Bonapart, aby to všecko vybojoval, všech pětadvacet pevností, co císařští a Rusové vybojovali, nepočítajíc všecky bitvy, ve kterých zvítězil veliký královský rek Karel a šedivý hrdina slovanský.

Ale smutnou novinu že přitom má, po Praze že o tom jedna řeč, že ten udatný kozáčky feldataman Borodín, ten s těmi plavými fousy, co vedl kozáky Prahou, hned první dny v tom potýkání s Francouzi kdes u Curycha zahynul.

Stran vlasteneckých důležitostí že oznamuje, jak od pana Krameria slyšel, že několik učených Čechů zase na to myslí a se radí, jak už před lety profesor Pelcl pomýšlel, aby se založila společnost učených vlastenců, jak pan Pelcl říká, „hromada“, ta aby se starala o zvelebení (učené rozuměj) českého jazyka, obzvlášť o sepsání úplného slováře českého.

V tom že jsou nejvíc pan Pelcl a Kramerius, Procházka, Dlabač, obzvláště však pan Dobrovský, u toho že minulý pondělek měli schůzi, v jeho domě v šenfeldovské zahradě, kde zas ostává, a že se vždycky v pondělí scházejí.

„Pan Kramerius, až jim, ctný vlastenče, bude psáti, jistě o tom zprávu podá. Chce také s pomocí těch právě jmenovaných vydávat zvláštní přívěsek k svým novinám, prací a péčí těch učených Čechů z té učené ‚hromady‘. Ale teď nemůže ještě začít, neboť ta společnost teprve začíná a pak, vědí, rozmilý příteli: inter arma – Až bude pokoj – Aby už ty jakubíny na prach potřeli! Sám jich mají teď kolik set v sousedství, v Josefově, v zajetí, potkal jsem je, když je k vám vedli, u Brodu, jeden z nich těžce nemocný se mnou se svezl. Snad by mohli náhodou zvědět, je-li ještě živ. Je to zbožný člověk, žádal mne, abych se za něj modlil, Pierre Gazan se jmenuje, tuze mladý. Náš doktor“ (myslil Helda) „má se dobře, praxis lékařské mu přibývá, ale po bratrovi jeho ani památky. A nakonec si přečtou proroctví a vypočítají si, kdy bude konec války:

ConCeDo paCeM.“

Skoro o všem, co P. Vrba v tomto listu napsal, uslyšel ještě navečer toho dne i starý Bílek, když seděl s dýmčičkou v ústech u zelených kamen a naslouchal, jak kolem stavení rejdí vichr pozdního podzimu. Vyslechl vše s účastenstvím; stran proroctví však se s Věkem pohádal. Věk mínil jako P. Vrba, že do konce roku bude po vojně a r. 1800 že nastane mír.

Staroch se tvrdě hájil, že snad, no, ale když Napoleon – Ten že všechno zvrátí, že se s ním vrátí Francouzům kuráž, a on, Bonapart, ten že —

„Inu, já nevím, Františku, teď to potáhne všechno do zimních kvartýrů, naši, Rusové taky, a do jara – O bože, takový Bonapart, ten něco zmůže!“

V druhém však byl Bílek s Věkem zajedno, to když mladý soused mluvil o zajatcích v Josefově, zvlášť o tom mladém Francouzovi, o kterém by P. Vrba rád zvěděl —

„To půjde, Františku, i baže, vzkážu Josefoj, až se hodí,“ mínil bratra v Josefově. „On sic k tomu není, musím říct, ale má nového tovaryše, toho Plitku, však jsem snad povídal tuhle, když jsme jeli, to je chytrý člověk, takový čtenář, tuze pročtělý, má kolik svých knížek, taky dvě staročeské tuze staré, má to jako poklad v truhličce, ten by vám to vyzvěděl —“

Věkovi to bylo vhod a čekal. Ale ani za čtrnáct dní nenaskytl se žádný spolehlivý, po kterém by mohl do Josefova vzkázali. Věk často vzpomněl na přání P. Vrby. Již mu proskočilo, aby si tam sám ještě jednou zajel, že by tak P. Vrbovi mohl nejspíš a nejspolehlivěji odpovědět. Mohl by také vzít těm zajatcům trochu tabáku, i knížku, po té že by chutě sáhli, když jsou jako na poušti, zvláště oficíři. Snad by také ty republikánské karty pořídil, když by dal za ně náhradu. Rád by je měl – Ale celý den zas – A leckomu by to do očí padlo, nejvíc – syndikovi a vrchnímu. A maminka —

I čekal opět den dva, a když třetí týden docházel, co dostal Vrbovo psaní, pojednou se rozhodl.

Neřekl žádnému nic, ani Bílkovi, a vyjel jednoho dne ráno, sám, bez čeledína, na Opočen. V teplém plášti svém měl dost tabáku, vedle něhož tam do kapes zapadli Marivaux a Marmontel, tři svazky, co měl kratochvilných knih ve francouzském oddělení své bibliotéky.

Bylo v listopadu, den byl neveselý, mrazivý. Před samým obědem dojel do pevnosti, kdež zamířil přímo do hospody Martina Veselého. Požádal ho stranou a důvěrně, aby zase vzkázal tomu starému šikovateli. Ale ten stonal a jiného hospodský neměl, kdož by Věka vedl a provodil.

„Ostatek, vždyť ani do kasáren nemusíte. Ti Francouzové budou venku, musí teď na práci, to je uvidíte —“

Věk nemohl říci, že se mu to tak dobře nehodí; jen to pověděl, že se má pro pražského známého přesvědčit, je-li nějaký Petr Gazan ještě nemocný, že snad je v nemocnici.

„To asi je, moc je tam Francouzů, stůňou tuze a také hodně mrou. Zrovna ty dni je to horší, třeba dva tři denně.“

Věk chtěl nejprve k vojanské nemocnici. Nežli se tam však dostal, uviděl Francouze, ty zdravé. Celý průvod jich a zapražené v dvoukolových vozíkách. Táhli je řadou od hradebního příkopu, plné dělových černých koulí, které skládali na velkém prostranství mezi domy a kasárnami, kolem něhož chvěly se skoro holé koruny mladých líp řadami kolem vysázených.

Francouzové ve svých uniformách, v pláštích svých nebo v cizích a nevalných, jim zapůjčených, vyhublí, přepadlí, s nosy od mrazu zardělými, tváří prozelenalých, mlčky konali těžkou práci, na niž dohlíželi císařští vojáci v plné zbroji. Věk zahlédl také dva císařské důstojník, pozorující opodál nevolné dělnictvo v uniformách.

Tu si Věk netroufal k zajatcům přistoupit a dáti se s nimi do hovoru. Věděl, že by ho odehnali, nebo třeba zadrželi, aby se zodpovídal. Obrátil se tedy k nemocnici. Tam žádal zdvořile o zprávu, je-li tu Francouz Petr Gazan a mohl-li by s ním mluviti. Hleděli na něj s údivem, odbývali ho nevrle, až pak když v průjezde zastavil poddůstojníka, jenž z hořejšího patra přicházel, a žádost svou k němu stříbrem založil, našel více ochoty. Poddůstojník mu slíbil, že se podívá a přeptá, že musí nahoru, aby tady počkal —

Čekal drahnou chvíli… Venku zahrčel vůz, jenž zarazil před nemocnicí. Věk čekal, kdo vystoupí nebo koho snad přinesou. Nedočkal se; zato za chvíli zahlédl dva vojáky, jak snášeli shora, kam poddůstojník odešel, něco hrubou plachtou zahaleného… Mrtvé tělo dle obrysu. A zahlédl bosé nohy nebožtíkovy. Nesli ho kolem ven, na ulici, patrně do toho vozu, jenž tu čeká. Chtěl nahlédnout ven, vtom se však vrátil poddůstojník.

„Viděl jste?“ pravil. ,,To byl také jeden.“

„Francouz?“

„Francouz. Dnes druhý. Dopoledne jeden umřel, včera také dva a předevčírem jeden, to byl ten, co hledáte.“ Poddůstojník se podíval na ceduličku, na kterou mu Věk prve napsal Francouzovo jméno, a četl: „Pierre Gazan.“

Věk nebožtíka neznal, ale přece se ho ta zpráva dotkla, nejživěji proto, co něm P. Vrba v doušce psal, jak toužil po vlasti. Tak mladý – a tady, a tak zahynout – Kmitlo se mu to tělo pod plachtou, ty bosé nohy ztuhlé —

„Moh byste ho třeba ještě uvidět,“ řekl poddůstojník, když viděl, že se Věk zarazil.

„Což není ještě pochován?!“

„Není, ale na hřbitově je. Tohohle tam taky povezou, ale ne hned na funus.“ Před vraty zatrhli koně, zahrčel vůz. „Slyšíte, už jedou.“

„Na hřbitov, bez rakve —“

„To se tady tak nezdržujeme. Bez rakve, co taky – Je to jedno. Kdyby je střelili v poli, zahrabou je taky tak. A moc jich umírá. To jak někdo z nich zkapne, naloží se a rovnou na hřbitov; musí počkat, až jich tam je víc, pak se vykope hrob —Jděte se podívat, chcete-li. Sbohem, musím jít —“

Věk vyšel zmatený. Zprávy poddůstojníkovy se ho trapně dotkly. Uráželo ho to jednání s mrtvými… Ale nechal úvah, jak zahlédl opodál vůz od nemocnice se vzdalující. Měl pár koní, na podsedním seděl voják v plášti a v třírohém klobouku; za vozem kráčeli dva vojáci, ti, kteří mrtvého Francouze snášeli. Vykročil rychleji, aby je dohonil; daleko však nešel a zase stanul, to pro to, co zhlédl.

Vůz s mrtvým dojížděl k řadě vozíků, jež s novým nákladem dělových koulí přijížděly od hradebního příkopu. Zajatci, táhnoucí a tlačící ty nejpřednější, zarazili, obraceli se dozadu a oznamovali něco druhům; naráz zastavil se celý řad a muži různých, sedřených uniforem, v pláštích i také bez nich, v otrhaných, zašlých epoletách obraceli zraky k povozu, jenž jim odvážel zase jednoho z druhů. Jak dojížděl, smekli všichni kaškety, třírohé klobouky, bez kokard, na poslední poctu mrtvému bojovníku.

Věka to dojalo. Hleděl na ně, jak vážně, jak zasmušile provázejí zrakem mrtvého krajana, za nímž asi mnohý a brzo tou cestou pojede.

Vůz přejel, vojáci pobídli zajatce, ti se opřeli nohama o půdu, nachýlili se hořejším tělem dopředu; káry s těžkým nákladem se hnuly. Věk už opět vykročil, pospíchaje za vozem pořád dál kolem zamlklých kasáren, pletivem hradeb, kasemat a valů, na nichž zvadlá tráva se chvěla v studeném větru, dál branami po svoditých mostech nad hlubokými příkopy a ven cestou vedoucí k osamělému hřbitovu.

Cvičiště u cesty, zdupané, bez barvy, pole bez stromů, vše v jednotvárné rovině, a vše, zorané lány i ouhory, splývající k černému pruhu lesa u Nového Plesu, rozloženému mrákavě zkaleným obzorem.

Vůz dojel ku vratům hřbitova v dřevěné ohradě, nad níž se tu a tam třásla břízka mladá a vzdychala v příboji větru. Vojáci stáhli mrtvého zajatce z vozu a zanesli jej na hřbitov, odkudž brzo vyšli a zavřeli vrata. Zatím vůz už otočil a vracel se do pevnosti. Vojáci za ním. Potkali docházejícího Věka, podívali se na něj, ale víc si ho nevšimli.

Zvědavost i účastenství ho sem táhly. Když viděl, že jsou vrata zamčena, hledal u nevysoké hradby stanoviště, odkudž by nejspíš se mohl rozhlédnout. Co spatřil nalevo od vrat v koutě, kde černala se houšť kopřiv mrazem spálených, toho se zrovna lekl. Několik mrtvol, asi pět, šest, leželo tam na holé zemi, v zdupané, pusté trávě. Několik březových větví trudně šelestících bylo na ně volně nahozeno, jediný jejich příkrov.

Věk pod ním dobře rozeznal, že dva z těch Francouzů jsou z vrchního šatu svlečeni, dva v neúplné, bídné uniformě, bosi… Viděl i do obličejů, zsinalé tváře, vyvstalé brady vzhůru obrácené i voskové ruce na prsou v pěstě zaťaté. Mrazivý vichr čechral mrtvým hnědé vlasy nad studenými čely, zas je do nich sfukoval, až nanovo se zachvěly a zavlály. Věk, opíraje se o hradbu, stál jako socha, v hlubokém dojmu, a cítil vnitřní mrazivé chvění. Co zkusili, nežli je do Čech dovedli, a co nežli je sem dovezli! Který z nich je ten mladý, za nějž se P. Vrba modlil? Jak si na smrt stýskal – Tady je položili, pohodili, a muse jí čekat, až jich bude víc, až přivezou ještě jiné krajany, aby stálo za větší hrob. A doma tam – Zhluboka povzdechnuv, odtrhl se od hradby a v tísnivé náladě vracel se opuštěnou cestou sám k pevnosti, skryté za pásem nejzevnějších opevnění povlovných boků, zarostlých chudou a vybledlou travou. Ani hlasu nikde, ani křídlo se nehnulo nad hradbami jako mrtvé pevnosti.

Den se chýlil k západu, v klenutých branách, kdež stráže se choulily v pláště, shluklo se již šero. Na prostranství zahlédl Věk ještě francouzské zajatce. Skládali náklad dělových koulí a rovnali je na veliké hromady. Ti, kteří už složili, stáli u svých vozíků, nebo zmožení usedli na ně, aby si oddechli.

K těm se Věk přitočil, jako by se šel podívat, a strčil tomu a tomu balík tabáku, řekl chvatně, aby se rozdělili. Jednomu vtiskl i knihu; více nemohl, neboť voják, stojící opodál, se otočil. Nežli však co zpozoroval, pustil Věk druhou knihu na zemi do prachu, a jako by se nic nestalo, hledě před se, upozornil několika slovy nejbližší Francouze, že je kniha na zemi, ale aby – ne hned —

Zaslechl slova díků i překvapení, také nějakou prosbu ještě. Nebylo však radno se již pozdržet. Pospíchal odtud. V hospodě dal hned zapřá-hnout a chopiv se otěží vyjel bez prodlení z Josefova. Pořídil to bez nesnází. S výsledkem však nebyl dost spokojen a sám s sebou také ne. Hnětlo ho, že neudal všech knih, že s nikým nemohl promluvit a že jede bez karet. Vyčítal si, že se mohl stavit u Bílkova bratra, že mohl s Plitkou tovaryšem promluvit. Ale zas si to vymlouval, že je tak dobře, cože by svěřoval takové věci člověku, kterého nezná. Kdyby se vše vyneslo – To by syndikus —

Sešel se s ním dříve, nežli se nadál, ještě cestou, jak se zastavil na Opočně, v hospodě, aby vypil korbílek piva. A v té hospodě seděl syndikus. V očích mu prosvitlo, jak zhlédl Věka, a hned sladce k němu. Hlavu v týle a mna si ruce přátelsky se vyptával, kde jezdil, a co tak pozdě.

Věk ho zkrátka odbyl, že za obchodem, kde však, nepověděl, a hned ukončil hovor. Také se záhy vytratil, aby syndikus snad s ním nechtěl; koně dost pobízel, aby již byl doma. Ani tu nepověděl, kde jezdil. Zamy-šloval se a nepovšiml si ani, že málo mluví. Zanedlouho také vyšel z té velké světnice vedle do světničky, kdež měl jako svou pisárnu a stůl s tajnými příhradami a kasou.

Usedl u něho, chtěl psáti P. Vrbovi, ale zamyslil se. Viděl v skonávajícím dnu řadu francouzských zajatců v kárách zapražených a mrtvé jejich kamarády, jak tam leží teď ve tmách, v tom větru —

Jako by stín vedle něho vyvstal. Rychle se ohlédl. Dvé milých očí na něm tkvělo; starostně, s láskou i smutně na něj hleděly. Mladá žena jeho stála vedle něho. Porozuměl pohledu i výrazu její tváře dosud svěží. Usmál se, vzal ženu za ruce, stáhl ji mírně k sobě. Musela vedle něho usednout. Ptala se starostně, je-li mu něco, snad že se mu něco stalo, že to na něm vidět. Začal ji chlácholit, že nic, nic, a chtěl ji přivinouti; než uhnula se mu. Jindy ji pohladil, vlídné, srdečné slovo řekl a tvář se jí rozveselila.

A teď stín starosti nechtěl jí mizeti. Hleděla muži do očí a hlas zněl váhavě i smutně, když stýskala, že je Věk teď jinačí, jiný, nežli býval, to že si jí jinak všímal, jinak že se domů vracel. Teď jako by jí neviděl, jako by jí nebylo —

Bylo v tom zrno pravdy. Divoký plápol, který kdysi ho tu z Prahy za mladou ženou tak hnal, pohasl, ale v nitru přece teplo, srdečné teplo tiššího, ale stálého žáru. Přisvědčil jí, ale také se hájil a omlouval starostmi o hospodářství a handl.

Tišila se, viděl jí na tváři, ale divný stín v pohledu přece zůstával. Viděl, že něco uvázlo v její mysli, nějaký trn. A váhala to říci. Optal se sám, pak doléhal, až pak z rozpačitého úsměvu, s jakým se optala, kde dnes byl, byl-li opravdu, jak řekl, vycítil, že do jasné a čisté mysli jeho milé Mariány padla krůpěj otravné žárlivosti.

Uvolnilo se mu, a v ten okamžik přemožen, dojat její oddaností, nechtěje, aby se zbytečně trudila, vyznal, že nebyl na Opočně za obchodem a na vsích v okolí, jak včera udal, nýbrž že si zajel opět do Josefova. Žádal však zároveň, aby o tom mlčela, aby se panímámě nezmiňovala. A pověděl, vylíčil, co všecko viděl.

Hned po prvních jeho slovech rozcházel se mrak, jenž tížil mysl mladé Věkové. Po tváři do té chvíle zastíněné rozlil se odlesk vnitřního uvolnění.

Záhy však opět zvážněla, jak mužovo vypravování budilo soustrast s ubohými, zvláště když slyšela o těch mrtvých zajatcích. Pochopila, proč mohl muž býti tak zamyšlený.

Věk, když dopověděl, nanovo jí připomenul, aby před panímámou mlčela.

„Neřeknu, bud bez starosti. Lekala by se o tebe ještě víc, beztoho mívá divný strach, až se sama z toho lekám. Prosím tě, už tam nejezdi.“ Přivinul ji blíž, i již se mu neuhnula.

Hned ráno napsal psaní P. Vrbovi, aby mu podal zevrubnou zprávu o Petru Gazanovi i o tom, co sám viděl.

Za týden, jednou odpoledne, venku mrzlo a první chomáčky sněhové poletovaly prošedlým vzduchem, přiběhl Věkův mládenec z krámu do světnice oznámit, že sem jde pan syndikus a ještě nějaký pán. Stará Věková seděla u kolovratu, mladá spravovala Lidušce šatky. Věk přehlížel v sed-ničce obchodní knihu. Děti byly ve škole.

Mladá Věková pustila šití do klínu, jak mládenec oznámil syndika. Znalať z řečí mužových a z různých poznámek, že není zrovna jejich přítelem. Stará Věková zarazila naráz kolovrat a pohleděla ulekaně k otevřené sedničce, z které právě vystupoval syn.

„Co je?“ ptal se mládence, nevrlý, že byl vyrušen.

„Syndikus a nějaký pán v plášti a v klobouku, nejspíš z Opočna, ze zámku, jak se mně zdá.“

„Ať si přijdou,“ odbyl ho Věk zkrátka. Vida překvapení matčino i ženino, usmál se a zažertoval: „Snad nemyslíte, že mne odvedou do žaláře? Jen se nebojte. Jdu je uvítat,“ doložil ironicky.

Vzal klobouk a vyšel do krámu, kde se právě zvonek nade dveřmi rozječel, jak vcházel ten cizí v šedivém plášti a v třírohém klobouku a za ním v hnědém sosáku s mosaznými knoflíky „syndikus“ v copu, v botách s holínkami přes černé punčochy, suchý, malý, bez kovaných kulatých okulárů, s hlavou do týla. V tváři chorobně bledé, vyvstalých lícních kostí, škodolibě vysvítilo, jak zhlédl vstoupivšího Věka.