Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 23

Mladá Věková, jež vyšla opodál za mužem a zůstala v polootevřených dveřích vedoucích do krámu, viděla, jak syndikus na otázku mužovu, čeho si přejí nebo žádají, si zamnul ruce, jak usmívavě začal, aby se pan soused nemrzel, že tuhle pan kancelářský z Opočna přišel, pan vrchní že ho posílá, že se chce podívat, že by tuze rád, totiž že žádá podívat se na knihy pana souseda —

„Na mé?! Na jaké knihy?“ optal se Věk zkrátka, nezva návštěvníků, aby pokročili dál.

Co z té slovné koudele syndikovy jen čouhalo, to rázem odhalil pan kancelářský z Opočna, prostřední, ne suchý, ne tlustý, víc zardělých, hnědých, pichlavých očí. Pokročiv, řekl zkrátka, vědom si svého úkolu i své moci:

„Mají všelijaké knihy francouzské zakázané. Pan vrchní opočenský poroučí, abych to prohlídl.“

Věk ustrnul nad tou odvážlivostí, ale hned se dal do smíchu.

„Oni? Jakým právem?“ A hned se také na syndika ostře obrátil: „Jakým právem?“

Syndikus si mnul ruce.

„Bývalo to vždycky, vrchnosti to právo —“

„Už nemají, císař Josef to zakázal.“

Syndikus najednou roztáhl tenké ruce velkých dlaní a zamávl jimi jako husa křídly.

„A to byl jiný čas, teď je zas jinač a jiný vítr —“

„A pak je patent,“ podporoval kancelářský s důrazem, „a ten platí, pořád platí, patent o těch, kteří drží s Francouzi a takovými a – to se ví.“

Věk, připomenut na ten patent, v nitru se zarazil; ale hned upřel oči rozčilením už lesklé na syndika a vzkřikl:

„Děkuju pěkně za udání.“

Syndikus vyzdvihl ruce, ustoupil na krok, jako by se chtěl ohradit, ale vtom spustil kancelářský zostra na Věka:

„Nechají řečí. Udání je, ale na ně, u krajského soudu stran těch Francouzů. A nezdržujou. Kde mají ty knížky?“

Věk popuzen, uražen, že takový nevzdělaný panský písař tak s ním mluví, chtěl ho zostra odbyti. Ale vtom zaslechl za sebou kroky. Žena přicházela ode dveří. Kvůli ní se opanoval. Zeptal se syndika jízlivě, kdo Tedy bude přehlížet, zdali pan obecní písař, schválně přestal říkat mu „syndikus“, ten že umí francouzsky jako on, Věk, turecky.

„To je má starost,“ odbyl ho nadutě panský úředník.

„Tak jdou,“ zval Věk škodolibě. Připadloť mu, co ti lidé budou dělat, když ten zámecký jistě také francouzsky neumí. Otevřel dvéře na síň.

„Prosím tě, pamatuj se,“ prosila starostným, měkkým hlasem, „víš, panímáma —“

Když vystoupili nahoru na sedničku, zpozoroval Věk, jenž šel napřed, že syndikus zmizel. Kancelářský, překvapen řadami knih ve skříni i na stěně, chvilku se po nich rozhlížel. Nenadál se, že jich bude tolik; dal se však chutě do díla, ačkoliv se Věk znovu ohradil, že k tomu nemá žádného práva.

„Pan vrchní poručil, ten má právo, a tak dost,“ odsekl kancelářský, ani se neohlédnuv, převraceje titulní listy knih.

Věková, ustrašená, zatím rokovala s tchyní, co se to děje, co z toho bude.

„Ach Jezus! Jezus!“ zavzdychala stará. „Už tenkrát, už tenkrát!“ Vzpomnělať si, že jí před léty kolikrát nadhodili, jaké má František neznabožské knihy. Mladá Věková se zas více strachovala, že muž tomu ze zámku něco příliš ostrého poví.

„Půjdu tam,“ rozhodovala se, „budu ho pamatovat.“

„A co ten syndikus —“

„To je šelma, a nevím, co zas – Vytratil se hned ze síně a na podsíň. Počkejte, panímámo, přijdu hned —“

Šla, ale jen vystoupila nahoru přede dvéře, zahřmotily dole dřevěné schody. Nahoru lezl syndikus a za ním ještě někdo, těžšího kroku. Věková zaslechla, jak syndikus tomu zadnímu poroučí:

„Počkáte tady, u dveří, až vám řeknu. Pan vrchní to poroučí, musí to být, ty rebelantské knihy odnesete, ale až —“ Zmlkl, jako by uťal, když dostoupiv rozeznal Věkovou. Dělal, jako by ji neviděl, a vstoupil. Věková hned za ním. Kancelářský přehlížel pilně knihy, tj. díval se na jejich tituly. Co nebylo české, německé nebo latinské, to položil stranou. Byly to skoro samé francouzské knihy.

Syndikus jen přihlížel, ale na nic nesáhl. Kancelářský, jenž si začal utírat čelo, jak se zapotil ustavičným shýbáním a natahováním, pojednou ustal, a ukázav na hromádku vylovených knih, řekl, jako by tu Věka nebylo:

„Tak tohle všecko půjde na ouřad —“ Věk, jenž chmurně přihlížel, prudce se ozval: „To jsou mé knihy, nedám jich!“

„Vezmu je a dost!“

„To by bylo zlodějství!“

„O tom si ještě povíme.“ Vrchnostenský úředník, odvrátiv se od Věka, zeptal se syndika, kde má drába.

„Je tu, je tu —“ Syndikus hned ke dveřím a zavolal drába. „Odneste to!“ poroučel úředník vstoupivšímu.

„Ohrazuju se!“ zvolal Věk po německu, nedbaje, že žena, kladouc mu ruku na rameno, konejšivě ho prosí, aby jich nechal. „Ohrazuju se!“ opakoval a všecek zrudlý volal po česku:

„Odnesou-li to, budu žalovat u krajského soudu. Ještě snad platí zákon, a ne, co jen pan vrchní chce —“

Dráb sbíral knihy do plachetky a svazoval je do uzlu. Úředník, jako by protestu neslyšel, měl se k odchodu. Ale jak syndikus o žalobě uslyšel, přistoupil k Věkovi a začínal chlácholivě i varovně zároveň. Než Věk nedal mu domluviti. Rozkřikl se na něj, ať mlčí, ať se klidí, a hned —

Věková se chvěla a lekala, co bude. Muž popuzen dokročoval na syndika, ukazuje ke dveřím hrozivě, krok na krok, divže syndikovi na špičky nešlapal. Ten, ustupuje pozpátku před dokročením Věkovým, pokrčoval jen rameny a pořád jen, aby se soused pamatoval, že by, že by —

Jen se tak dostal přes práh, bouchly dvéře, jak je Věk za ním přirazil.

Věkovi na sedničce osaměli. Dusivé ticho tu zalehlo, i na schodech utichly kroky. Jen ostrá Věková slova ještě hučela jako hlas zacházející bouře, jak ještě syndika jimi vyprovázel. Věková ho prosila, aby se pamatoval.

„Vidíš, prve ses smál, že tě neodvedou do žaláře. Ale za tohle —“

Věk se odmlčel, usmál.

„Pojď k mamince,“ zval mírnějším hlasem a měkce dodal: „Jen se neboj.“

Ale jak sestupovali, pomýšlel, jaký to čas, jak se svět obrací, to je vidět na vrchním, nač se odvážil, před nějakým rokem za Josefa, to že by si netroufal, že to nastává jiný čas, obskurantů, ale že se jim nedá.

XXII. HRUBĚ ROZPTÝLENÁ

Druhého pondělí toho měsíce listopadu odpoledne potkal doktor Held P. Vrbu v Jezuitské ulici, nad jejímiž sraženými, zasmušilými domy přepínal se proužek oblohy těžkými, šedými oblaky. Bylo čiperně, ale sucho, bez poprašku.

Doktor Held polahodil starému kaplanu, jak znamenitě vypadá, že je jako jablíčko, a kaplan zas, to že vítr tak na červeno maluje, no teď že chválabohu si stýskat nemůže, a vůbec, taky to počasí že je zdravé. Teď rok, aby doktor Held vzpomněl, to že už byly ty ukrutné mrazy. Matko boží, ta hrůza, a teď jak je příležitá zima a dříví laciné.

„To je, velebný pane, tím, že lidé také uhlím už topí.“

„Slyším, že dost, ale ať topí, ať hodně topí, bude zato dříví levnější, ale já to svinstvo nechci. Ať topí, nebude žádná drahota jako loni. Když si vzpomenu, bože, u nás, jako na Dobytčím trhu, co tisíc sáhů, tisíce, a ještě o ně byla potíž.“ A najednou, jak mu s tou drahotou dříví přikmitlo, že tenkrát potkal Tháma a ten že neměl ani na dříví, optal se, co dělá Thám, ví-li doktor o něm.

Ten se podivil, nevěda, jakou asociací P. Vrba si na Tháma vzpomněl.

„Nic není slyšet, žádnému nepíše. Kam jdou, velebný pane?“

„Ale domů, kampak. Byl jsem v Expedici.“

„Já jich s dovolením kousek vyprovodím.“

„To budu rád. Tak nic, jako o Thámovi —“

„Nic —“

„A což ten herec, vědí, ten svůdce.“

„Ach, Amling? Ten je tu ještě, u Stavovského divadla. Ale slavné role nemá, není v něm, jak si myslili, je to prázdná nádoba, panák, jen figurka a dost.“

Pojednou potáhl kvapně kaplana za rukáv a upozornil pohledem na mladou dámu proti nim kráčející. Byla velké, urostlé postavy, bohatě po módě oděná, v krátkém zeleném kabátku kožešinou lemovaném a klobouk na hlavě nápadně učesané. Na frizúře také uvázl kaplanův pohled, kdežto doktor upřel zraky na její ňadra, na nichž na levé straně visel zlatý křížek na barevné stužce. Přešla s hlavou vypjatou, že bylo jí vidět laloušek pod bradou, a vznešeně šustěla dál —

„Prosím jich, doktore, kdo je to, co jsem měl na ní vidět, na pávici. Slouží parádou Venuši, vlasy má kupodivu, až hrůza —“

„Ty nejsou její, velebný pane, to je paruka, tu nosí Teď všechny, jak je móda – Já ji neznám, ale proto jsem jim dal znamení. Měla křížek na prsou.“

„A namoutě, ten jsem neviděl! Křížek, nač křížek, co vyvedla znamenitého?“

„Ona nic, ale arcikníže Karel —“

„Jeho královská Vyvýšenost?“ žasl starý kaplan.

„Ano, ve Vídni začaly dámy jemu ke cti, za jeho hrdinství a vítězství, nosit kříž, a teď ta móda přišla sem do Prahy. Už moc si jich takový kříž pořídilo, jako ta —“

„I šlaka, že jsem si nevšiml —“

„No snad ještě potkáme —“ A několik kroků dál zvolal pojednou doktor Held: „Ale počkají, tamhle je zlatník.“

Zastavil se s P. Vrbou u černé, nevelké zasklené skříňky, zavěšené u dveří zlatnického krámu. Různé šperky se v ní leskly, drahé barevné kamení se třpytilo; a mezi tím visely dva zlaté kříže zrovna takové, jaký měla ona dáma.

Na jednom, na straně bíle emailované, bylo čisti nápis drobnou literou:

Heil dem Retter Karl!

Na druhém křížku, jenž byl obrácen spodní stranou, žlutě a červeně emailovanou, slabikoval P. Vrba černý, drobný nápis:

Germania

Maně ustoupil a otočil hlavu po doktorovi.

„Je to tak?“ ptal se překvapen.

„Je, Germania,“ přisvědčoval doktor s úsměvem.

„Nač Germania!“ prudce se ptal P. Vrba a sám si odpověděl: „A to je pro Vídeň, pro Němce.“

„Ale Češka to nosí. “

„Takové – kterépak —“

„Všecky, které na to mají, zrovna ty nejmocnější, a chlubí se tím, Němkyně jsou —“

P. Vrba odkašlával, nevěda kudy kam. „To je velká chyba,“ dokládal doktor.

„Je je, inu je,“ přisvědčoval kaplan nerudně, „ale víte, pro takové ochechule, ty to neudělají – Já přec jen věřím: Neumřela, neumřela!“– Zdvihnuv ukazováček, vypjal obočí, až se mu čelo zvarhanilo, a zesiluje hlas, opakoval: „Neumřela!“

Doktor Held se trpce usmál, pokrčil rameny, ale mlčel. P. Vrba také na kus utichl, a tak prošli skoro celou Liliovou ulicí. Na Perštýně zamával P. Vrba náhle rukou a volal:

„Domine Ziegler! Pane Ziegler!“

Ziegler, teď filosof, v dobrých už střevících, ale ještě v tom chudém studentském plášti, jak v něm byl v Českém Brodě na děkanství, zastavil se, otočil hlavu, a zhlédnuv P. Vrbu, rozběhl se rovnou k němu.

„Kam se ženete?“

„Do hodiny, velebný pane.“ Plné tváře studentovy se rděly a oči jen hrály. „Do Expedice, prosím.“

P. Vrba představil studenta doktoru Heldovi iako krajana a hned přitom chválil: „A je jim čtenář, dost už českých knih přečetl.“

„Velebný pán mně pomohl k té studnici,“ vděčil Ziegler s úsměvem, upřímně. „Pan Kramerius mně také půjčuje —“

„Co dělá profesor Vydra – on pan Ziegler,“ vysvětloval Vrba Heldovi, „je u něho v bytu, pan Kramerius mu tam dopomohl,“ na sebe nepověděl a hned zamlouval: „Tak je-li zdráv —“

„Je, velebný pane,“ odpovídal student ne již tak jistě, „je, ale tuze se namáhá. Teď něco zas skládá —“

„A co oči?“ zeptal se doktor Held znenadání.

„No, dobře mu neslouží; ale ve dne čte a večer mu čtu já!“

„A co, co,“ ptal se P. Vrba zvědavě.

„Z řecké bible nebo svatého Jeronýma, a když si chce oddechnout —“

„Horáce,“ doplnil Held.

„Taky, ale toho umí zpaměti, teď víc Virgilia.“

„A co sluch,“ ptal se zas doktor s účastenstvím, „slyší zas dobře? Onehdy si naříkal.“

Student byl poněkud na rozpacích. „I ano, slyší, ale jadrně musím číst —“

„Jen ho hleďte, je to náš cordatus Bohemus,“ nabádal P. Vrba srdečně. „A jakpak, když jste z Hradce, to on s vámi na Hradec vzpomíná.“

„Ó Hradec má rád!“ přisvědčoval živě Ziegler. „Často o něm povídá, nejvíc navečer, to vypravuje, jak tam bývalo —“

„Ale vyjdete do hodiny, Jozífku, zdržujeme vás.“

Student se oběma čiperně poklonil a pospíchal dále do Dominikánské ulice k České expedici, kdež měl kondici v rodině Krameriově.

Doktor Held vyprovázel P. Vrbu až do Spálené ulice. Mluvili o vojně, jak je v Paříži dle nejnovějších zpráv, co tam Bonapart vyvádí, že se to tam divně mele, Napoleon že chce direktory vyhnat a že to pořídí – Ještě víc zajímala P. Vrbu zpráva Heldova, že se prý děje veliké hnutí mezi Rusy ve Švýcařích, že Rusové od švýcarských hranic ustupují dále do Němec, do Bavor že snad už na zimu táhnou.

„A kdo ví, nepřitáhnou-li až k nám,“ dodal Held.

„Ale jděte! Rusové? Na zimu?“

„To by pak snad Suvorova uviděli.“

„To snad ne!“ zvolal P. Vrba nedůvěřivě, ale již se také usmíval.

„Snad se dost brzo dočkáme jistotných novin. Ale teď už musím, velebný pane.“ Doktor mu chtěl podati ruku, zeptal se však ještě, jak si pojednou vzpomněl, co dělá ten starý kuchař —

„Ceypek? Obehrává mě, loupežník!“

„Pak že není spravedlnost. To mají za nebožtíka pana faráře, to je trest na ně —“

„Lucipere!“P. Vrba se zasmál, než vtom se dotkl mladý doktor jeho rukávu a pobízel rychle, tlumeněji: „Velebný pane, napravo, napravo proti nám, ta dáma —“ P. Vrba mžikem se tam otočil. Šla proti nim, ale přes ulici, štíhlá, mladá, nápadně oděná, také v neobyčejném účesu. „Ale vždyť nemá křížek —“

„Křížek nemá, ale kříž s ní má, či měl ho, Thám.“

„To je ta ochechule?!“

„Co na ni chtěli vzít koštiště —“

„A vzal bych,“ rozhorloval se kaplan, „podívejme se, taková —,“ ohlédl se znovu za ní a hned se zas s opovržením obrátil. „Mámidlo! Co dělá?“

„Chytá hejly.“

„Podle jejího obleku soudím, že jich je dost. Ale až nepůjdou na lep —“

„O to ona se nestará.“ Doktor se zasmál a podal kaplanovi ruku.

Za dobrou hodinu sestupoval mladý filosof Ziegler z prvního patra v domě České expedice, z bytu Krameriova, kde tu hodinu vyučoval, do přízemí, stavit se dole v Expedici a vypůjčit si tam nějakou českou knihu. Za tu dobu, co meškal v Praze, přečetl jich už pěknou řadu. Přišel do Prahy, očekávaje tuhý zápas o živobytí, a mimo nadání ho měl snazší, nežli se nadál. Soukromé vyučování nebylo sice žádnou sladkostí, ale netížilo ho. Tělem i duchem zdravý, svěží, chutě chodil, nevysílen namáhavými kondicemi, do koleje, kdež se mu nový svět otevřel. Hltal přednášky, psal je, pospíchal cestou, na kterou ho čtení uvedla, nedočkavě sám kupředu. Sháněl knihy z těch oborů, četl, vypisoval, studoval —

A nových, neznámých, které se víc srdce dotýkaly, nalézal také v těch dvou místnostech, kdež existence jeho v Praze zabezpečena: v tichém obydlí poloslepého a také již silně nahluchlého „srdnatého Čecha“, i v hlučnější České expedici. Oddechem bylo mu, kdy se tu mohl zastavit nebo vypůjčit si knihu. Často tu uvázl. Kudrnatého studenta čiperných očí, usměvavého, ochotného, každý si povšiml, mnohý jej také i oslovil.

Profesora Pekla znal už z koleje, ale v Expedici s ním mluvil; tu poznal i vydavatele starých českých knih ředitele Procházku, vážného Rulíka, kolikrát už mluvil se Šedivým, doktorem Ivanem, s pernikářem Melezinkem a nejčastěji s kaplanem od Svatého Havla, P. Nejedlým, Vojtěchem, jehož elegantní bratr Jan mu imponoval a tuze vznešeně připadal. Ale kaplan byl srdečný a často, skoro denně přicházel do Expedice si pohovořit, podívat se, co nového. Mladý Krameriův informátor vyslechl tu mnohý hovor i povzdech, stesk i ohnivé slovo těch vážných mužů, tady, v koutku

Expedice i doma, když předčítal za těch chmurných podzimních večerů starému profesoru.

Byl už jejich, dříve nežli se s ním seznámili. Nepřišelť odcizený, nýbrž jen neuvědomělý, ale zachovalý v jádru své české bytosti. Bylo jen jiskry třeba; a když zapadla do mladé duše, kterou ještě žádná touha těch let nezachvěla, zažehla rázem a naplnila ji celou sama. Vědomě už stavěl se sem do řady vlastenců, jako voják nováček, třeba jen skromně v pozadí, na poslední místo.

Když toho pondělka zastavil se v Expedici, nezastal tam kromě Krameria nikoho. Kramerius stál nad pultem a psal. Krátkozraké oči přichyloval hodně k papíru; v tom postavení prosvitalo zřetelněji i prořídlé temeno tmavovlasé hlavy, kteréž už nekryl žádný tupet. Jak poodstoupil od stolu, aby list složil, zahlédl Zieglera.

„Ale to jsem rád, pane Zieglere.“ Rychle skládal psaníčko. „Vidíte, zapomněl jsem vzkázat panu Dobrovskému a Františka (myslil pomocníka) jsem někam poslal.“

„A prosím, pane Kramerius, já sběhnu, hned, mám kdy —“

„To jsem rád. Víte,“ Kramerius rozžehal svíčku, „je dnes pondělek, teď už jsem měl jít k panu Dobrovskému. A pan Dlabač také nemůže do té schůzky pondělní, prve tu byl, měl jsem ho omluvit, tak to všecko píšu panu Dobrovskému, aby nás zbytečně nečekal.“ Kramerius přitiskoval pečeť.

„To jsem rád, že tam půjdu,“ přisvědčoval student upřímně a živě, „aspoň uvidím pana Dobrovského.“

„Vy ho neznáte —“

„Tady jsem ho ještě nenatrefil.“

„Teď málo vychází, je zas trochu churavý. Trefíte k němu snadno. Pan abbé ostává v bývalé šenfeldovské zahradě. To nevíte, kde je?“

„Nevím, ale však já se doptám,“ a sahal po klobouku.

„Ani se nemusíte ptát, poslouchejte —“ Kramerius vypsal cestu a dodal:

„Na odpověď nečekejte. A kdyby vám,“ zarazil, jako by se rozmýšlel, až pojednou rozhodnuv se pokračoval: „No, vy z toho máte rozum. Kdyby snad, povídám, kdyby snad se stalo a něco vám nesrozumitelného řekl, neptejte se, nic se neptejte. Bývá někdy churavý a přitom trochu divný. Ale pamatujte si, že to je náš nejučenější Čech, náš sloup, o kterého se všichni opíráme – Tak tu máte.“

Ziegler schoval psaníčko pod plášť do kapsy své kamizoly a již byl venku. Pospíchal, neboť by rád byl uviděl Dobrovského, o kterém už tolik slyšel, o kterém sám Kramerius i Pelcl a všichni s takovou úctou mluvili, o kterém si onehdy v koleji vypravovali, že je div učenosti, ale že časem není při rozumu. A Kramerius právě řekl, že bývá churavý a někdy divný —

To všecko napínalo i dráždilo; divné rozčilení, jakoby strach, chytlo Zieglera, zvláště když přešel Kamenný most, kdež bezděky přitahoval svůj krátký plášť k tělu, jak tu citelně fučelo. Bylo již pozdě odpoledne. Petřín i Hradčany pod zachmuřeným nebem ztrácely se v kalném, jako zamženém ovzduší, a v úzkých ulicích malostranských se již přišeřovalo. Jen tabule oken na světlejší straně leskly se ještě mdlým pableskem a rámy jejich světle natřené probělávaly se z tmavých průčelí. V přízemných klenutých krámech leckde již svítili.

Ziegler došel přes Maltánské náměstí, kolem tmavé podsíňky k Nostic-kému paláci, jenž stál proti němu rozlehlý, ale tichý, také se již stmívající. Vázy a sochy na balustrádě nad průčelím odrážely se již jako siluety na šedivém podvečerním nebi. Okna ztemněla, jen za krásně kovanou mřeží nad vraty prorážel zarudlý svit světla.

Ziegler rychle přešel podél průčelí paláce, ale hned za levým rohem se zastavil. Vpravo vlevo ulička, a v jejich úhlu kované dvéře zahrady, obklopené vysokou zdí. Nad tou jako nad vchodem vzpínaly se koruny hustého stromoví, většinou již holé. Pletivem jejich už černajícím mdle prosvitala světlejší obloha. Ani haluzka nezakývala, stromy stály nehnuté a kolem ticho? prázdno. V uličkách ticho, všechen ruch tu zašel. Osamělá zahrada, zapadlá v odlehlý kout mezi staré paláce a tmavé domy divných štítů, mansardových střech pod šindelem nebo zhnědlou již cihlou, zdála se mladému filosofu tajemnou.

Nahlížel kovanou branou zvědavě a nejisté. Vyhlížel také dům, byt pana abbéa, ale neviděl ho. Okamžik váhal, pak rozhodně vzal za kliku. Křídlo se otáčelo, vstoupil. Šel cestou vysypanou pískem rovně vpřed mezi křovinami, pod stromy, jichž stíny už houstly a splývaly. Bezděky kráčel volněji a jako opatrněji. Nedokračoval zplna, jako by se bál, že hlučnějším kročejem vyrušuje. Minul dvě políčka patrně čerstvě zrytá. V jednom ještě trčel rýč jakoby právě zabodnutý. Student stanul, ohlížel se.

Vpravo za zahradou viděl bok Nostického paláce, dále však kolem nic než stromoví a houšť křoví. Praha zmizela – nepřipomínala se ani hlukem ani šumem. Ticho kolem jako v odumírající krajině. Ziegler si tu bezděky vzpomněl na volný kraj a líbilo se mu tu.

Jak opět vykročil, zahlédl vodu napříč zahradou, tiché rameno řeky, Teď v podvečerním svitu, v měkkém šeru stromů a křovin tajemné. Jejich stíny i odlesk tiše v něm ponořeny i oblouk mostku vedoucí za vodu do druhé části zahrady.

A tam bělavý domek patrový pod mansardovou střechou. Její kůrky brunátně hnědé už temněly, jen pruhy vápna mezi nimi vyrážely tím běleji. A temnělo psí víno, jež halilo domek až do prvního patra, po zdích i kolem oblouků zděného loubí v přízemí. Tam se již šeřilo. Na stole, na lavici u zdi pronikaly ze stínu květináče s květinami živými i juž uschlými.

Ale člověka nikde.

Ziegler pohlédl do oken. Šero v nich. Chtěl vstoupiti do podloubí vpředu a vyhledati vchod, vtom hlas mu zavadil o sluch. Vpravo, kousek dál. Snacf se abbé prochází a s někým rozmlouvá, snad už na tu „hromadu“, o které Ziegler už také slyšel, přišel profesor Pelcl —

Obrátil se v tu stranu, kráčel stezkou mezi křovím, pod stromy, jejichž haluze stezku zacláněly.

A zase hlas – Ziegler naslouchal. Zpěv! Mužský, neumělý, hlasu ne silného, a zněl tlumeně. Příčnou stezkou, průsekem kmitl se vysoký, štíhlý muž v plášti volně přehozeném, s kloboukem v ruce, kmitl se s hlavou poněkud pozdviženou a zpíval. A bylo mu rozumět:

Spasil ny i uslyšil,

Hospodine, hlasy naše,

daj nám všem, Hospodine —

To jistě abbé, Dobrovský! V Zieglerovi se zachvělo. Stál tiše, obraceje oči za odcházejícím, a netroufal si ani, aby se pohnul. Stál, čekal; zpěv slábl, zanikal v podvečerním hlubokém tichu mezi tmícími se stromy, až ztichl.

Ziegler začal uvažovat, má-li jiti zpátky k domu a čekat. To se mu nejvíc podobalo. Chtěl se již obrátit, ale zase zaslechl onen hlas, pak kroky, a v pozadí se zase zjevil ten —

Abbé Dobrovský, ani ne padesátiletý, se blížil, přidržuje si levou rukou plášť pod prsy; v pravé držel klobouk. Nad čelem a kolem spánků slabě povívaly dozadu husté vlasy mírně zkadeřené. Podlouhlá, pohublá tvář táhlého nosu zdála se bledší; oči zamyšlené jako by v jiný svět hleděly.

Jak zhlédl studenta, ustal v tlumeném zpívání a zamířil rovnou k němu. Klobouk si dal na hlavu. Zato Ziegler smekl, a když abbé docházel, hluboko se uklonil, v úctě a v posvátném strachu. Jak Dobrovský u něho stanul, chtěl mu student políbit ruku. Abbé však vztyčil dlaň, upíraje zrak na nevysokého, statného studenta, jenž k němu vzhlížel pln úcty, jako uváben.

„Co chcete?“ zeptal se Dobrovský, a jako by se probíral ze zamyšlení, opakoval otázku po německu.

„Milostpane,“ odpovídal Ziegler česky, „pan Kramerius posílá tuhle,“ vytahoval list, „psaníčko s uctivým poručením, že dnes nemůže přijít.“

„Nemůže? Bojí se snad?“ Duchaplným obličejem Dobrovského kmitl se úsměv.

Ziegler nerozuměl; hned si však připomenul, co mu Kramerius poradil, aby se neptal. Mlčky vzhlédl k abbéovi, jenž drže list v ruce se tázal, jako by na první svou otázku zapomněl:

„Jste u něho v Expedici?“

„Nejsem, milostpane, ale učím synáčka pana Krameriusa, studuju filosofii; a byt mám u pana profesora Vydry,“ doplnil rychle.

Abbé přikývl hlavou, jako by rád slyšel, pak řekl zvolna a vážně:

„Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk. S Bogom Hospodinem, zdráv buďte!“ Pozdvihl mírným pohybem pravici.

Ziegler byl jako zmámen, očarován tím zjevem, jenž se mu zdál tajemně velebný, i jak se blížil v zášeří podvečera pod stromy, v tichu zahrady, u níž samé prve jako u nějakého tajemství stanul, i teď, jak proti němu stál a jak mluvil.

Ziegler se poklonil a odešel. Byl vzrušen. To vše bylo jako zjevení v těch stínech a v šeru, a jako příkaz i věštba chvěla se mu slova slavného učence v mladé duši pro patriotism rozvlažené: „Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk! S Bogom Hospodinem —“

Kráčel rychleji a ničeho kolem nedbal. Maltánské náměstí, vysoké paláce a domy kolem, zčásti už osvětlené, ulice k mostu, nad níž do soumraku černě trčely staré věže, to vše se mu jen neurčitě míhalo, i most, pak i zčernalá řeka, do níž tu a tam z pobřeží stápěl se hluboký, rudý odlesk nějakého světla.

V Expedici byl za chvilku; spěchal však nadarmo. Kramerius odešel a toho večera, jak v krámě řekli, sem se již nevrátí. Ziegler šel Tedy domů, kam neměl z Expedice daleko, do domu bývalé svatováclavské koleje proti kostelu sv. Jiljí, do bytu profesora Vydry.

V předním pokojíku seděl Zieglerův „contubernalis“, starší kolega filosof Dostál. Ten musil vše vyslechnout, tomu mohl Ziegler vypovědět, kde byl, u koho, že viděl abbéa Dobrovského, že s ním mluvil, jaký je to neobyčejný muž, a co mu řekl. Zieglerovi se leskly bystré, tmavé oči, mluvil horlivě, rychle, až mu zas utíkala slova. —

Když druhého dne odpoledne Krameriovi vyřizoval, jak včera pochodil, nezatajil také to, co pan abbé řekl, bojí-li se snad Kramerius, že nechce přijíti.

„A co vy?“ ptal se kvapně majitel Expedice.

„Na tohle jsem mlčel; nerozuměl jsem, a tak jak mně řekli.“

„To je dobře. Tak děkuju pěkně; nu, snad pana Dobrovského teď uvidíte častěji. A co vám řekl, to si pamatujte, milujte slovanský jazyk a studujte. Kdybyste chtěl pro počátek —“ Kramerius se obrátil a vzal z jedné z příhrad tenkou knížku, kterou pak Zieglerovi podal, „lady je knížka od pana Dobrovského, o ruském jazyce, mohl byste se z ní cvičit.“

Ziegler se na ni jen podíval, rychle ji položil na pult a živě se usmál. „Děkuju pěkně, už ji mám, už se z ní učím, skoro celou jsem ji už prostudoval.“

„Ach! A kde jste ji pořídil?“

„Pan páter Vrba mně ji daroval.“

„Ten mně kazí handl!“ Kramerius se zasmál. „Ale chválím ho za to.“

Ten, co se vrátil z Českého Brodu a z milčického posvícení (koláče Ceypkovi přinesl, „rychtářskou výslužku“), šířil horlivě proroctví skramnického faráře o konci války, že nastávajícího roku 1800 bude po ní, a to hned začátkem, jak P. Vrba sám ze svého doplňoval.

Od konce však listopadu nechával toho proroctví, poněvadž jemu samému víra v ně počala vadnout. Konec vojny! Děsivý hlomoz její ani neslábl, neutuchal a kurýři lítali pořád Prahou. Zvláště koncem listopadu o nich přes tu chvíli slyšel nebo četl, že tudy zas jeli, angličtí kurýři, ruští, také pruský se Prahou kmitl a kolik císařských.

Kurýři sem, kurýři tam, do Petrohradu, do Vídně, Berlína, do Londýna, od armády a zase dolů k armádě. Na sv. pannu Barboru hnali se Prahou zrovna tři ruští, najednou, všichni od armády, všichni k carovi do Petrohradu; a za nimi hned anglický, ten do Vídně.

„Něco se děje, něco se děje!“ vykládal P. Vrba starému Ceypkovi velmi vážně, až tajemně, jako by o tom věděl. „Četu, že to jsou nějaké mrzutosti mezi mocnáři. Chyba! A tam ve Frankrajchu se zas sbírají, co se vrátil ten Bonapart.“

Na ten hrozivý stín, který ve Francii vyvstával, nerad si vzpomněl. Než sám sebe těšil, že zatím to „naši“ s Ruskem rozsekají, když pořád vyhrávají. „Jen co zajatých mají! Zas jim je vedli, tady Prahou, nějaký lajtnant od regimentu Franc Kinský, ten vedl ty Francouze do Mladé Boleslavi, a minulý týden vedli přes pět set zajatých do Terezína.“

„Viděli je?“

„Moh jsem je vidět, ale nešel jsem. Samá bída. Měl jsem toho dost v Brodě.“ Nepřiznal se, že na toho mladého „jakubína“ dost často vzpomene, a že za něj tři mše svaté obětoval, jednu za uzdravení a dvě, když zvěděl z Věková listu, že ten chuďas Petr Gazan do vlasti se nevrátí, že ho již odvezli na josefský hřbitov, a jak —

Zanedlouho uslyšel o Věkovi samém podivnou věc v Expedici. Kramerius vypravoval, že Věk schválně psal a oznamuje, co se mu stalo, jak mu opočenský vrchní dal sebrat všechny francouzské knihy, že jej udal u krajského soudu, jako by držel s Francouzi, a za důvod uvedl, že je byl Věk v josefské pevnosti navštívit, že je tam navštěvoval.

P. Vrba, užaslý, okamžik upíral oči na Krameria.

„A tohle je pěkná věc!“ zvolal pojednou. „To jsem já mu vyved! To by mě ten vrchní moh taky žalovat, já s jedním z těch jakubínů dokonce jel na kočáře.“ Úsměv mu pohnul koutky rtů. „To bych já – a vždyť brodský děkan taky, a pan baron,“ v uvažování tom se začínal rozčilovat a hlas, jak ta jména uváděl, stoupal mu jako po stupnici, „pan baron Wiedersperg, c. k. hejtman!“

Pověděl, jak bylo v Brodě, oč pak Věka požádal a jak to Věk vykonal.

„Tak to nic není,“ ujišťoval Kramerius. „To nemusí mít Věk strach; také ho nemá, brání se —“

„Ale,“ začínal P. Vrba volněji, jako by na suk uhodil, „ty francouzské knížky.“

„Na ty teprve neměl vrchní práva! To je nějaký —“ Kramerius nedořekl – „Ten si myslí,“ pokračoval, ale ne již tak ostře, „že to zas půjde, jako to chodívalo. Zkoušel to jen, ale kosa na kámen. Věk ho již také žaloval, do Hradce u krajského soudu. Píše, že nám poví, jak dopadne, a vím-li, abych mu poradil, co by měl ještě —“

„Poradili mu?“

„Už jsem mu psal. Potázal jsem se s P. Nejedlým, Janem, to je znamenitý jurista.“

„A dobře?“ ptal se kaplan dychtivě.

„Dobře. Psal jsem také, aby se jich dovolal, bude-li potřeba, na svědectví.“

„Tak, tak, ovšem, to ano, pravda, ale luciper, co s těmi knížkami, snad ne Voltaire! A že mně nepsal! Ani slova, a já přec —“

„Myslel to šetrně, velebný pane, když, jak povídají, tak trochu kvůli nim —“

Šedý kaplan povyvalil oči, pochýlil šedou hlavu a roztáhl prsty. „Ach, no, to ovšem – to šetrně myslil —“

Docela však uspokojen nebyl. Když se vracel, přemítal celou cestu, cože mu Věk nepsal, že v tom jsou ty francouzské knížky, že je přec jen trochu jakubín – Doma však hr ed usedl a napsal mu list.

Pak na ty soudy pozapomněl a také již o svém proroctví ani nehlesl, když se roznesla řeč, že Rusové táhnou na zimní byty, sem, do Čech, že přijedou najisto, guberniální rada, hrabě Kolovrat, Filíp, že je ustanoven za komisaře při tom ubytování, že už jel Rusům na hranice naproti a také druhý komisař, guberniální rada Rajský z Dubnice, že odjel, ten do Budějovic, protože jedna část Rusů potáhne tamtou stranou, hlavně na Kaplici.

Již se klamně rozlétlo, že ten a ten den Rusové jistě přitrhnou; toho dne šel jim P. Vrba naproti, až na Malou Stranu, ale nadarmo. Čekal je dychtivě a ještě dychtivěji Suvorova. Podobalo se, že přijede, jak mu Held naznačil.

Čím dál tím více se na něj těšil, jak o něm mluvila celá Praha, o jeho vítězstvích, o jeho pochodu z líbezných krajin italských do strašných pouští sněhových v nebetyčných horách, přes srázy Sv. Gottharda, přes propasti divoké „via mala“, o jeho těžkém postupu a bojích ve Švýcarsku —

Všecko to bylo úžasné, až hrozné, jakoby smyšleno, a přec pravé, všecko pravdivé. Psaly o tom s nadšením noviny, vypravovaly o tom knížky, jež se v knihkupeckých krámech o ruském hrdinovi zjevovaly. P. Vrba, co mohl, si vypůjčil; knížku si koupil, přečetl a pak podle ní vypravoval, líčil, když tak za těch neveselých podzimních odpolední sedali v Ceypkově klenuté světnici u kamen, kdy pustou zahradou pohvizdoval vítr. To již na římsu okna venku napadla vrstva žlutého i rudého listí ze stromů před oknem, jež povzdychovaly a teskně střásaly ostatek svého zlata na římsu výš i do vybledlého trávníku.