Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 24

Ceypek stavěl se za těch návštěv sice ,,habt acht“ na počest P. Vrby, ale ne již v bačkorách jako loňského roku. Nenosil jich ještě, neboť o zimě proti minulému roku skoro ještě ani nezvěděli.

Už prosinec nastal, a sněhu nikde. Spíš vlhko bylo, a proto ten koutek v Ceypkově jizbě u zelených kamen, když v nich hučel oheň, zrovna lákal.

Pro vypravování páterovo nedošlo často ani na „loupežníky“. Zapomněli na ně, tj. P. Vrba. Ceypek by spíš a dost rád slevil leccos o tom ruském generálu. Někdy si už pomyslil, že P. Vrba toho o něm ví, jako by s ním chodil do školy. Ale někdy se zasmál, až se mu černá mašle v týle potřásala, jako když ten Suvorov byl u dvora na bále, u císařovny, a když mu lokajové podávali všelijaké lahůdky, a on že si přál, pravý starý voják, kořalky, až mu císařovna domlouvala, cože si myslí, kořalku mezi tolika krásnými paničkami a slečinkami —

„Do parády on není – Měkké sedadlo ani vidět, také žádné zrcadlo, to nestrpí, a spí třeba na seně, na slámě – Na toho se přec půjdou podívat?“ zeptal se pojednou P. Vrba uštěpačně. Nemohlť Ceypkovi zapomenout, že o Rusy tak tuze nedbal.

„Ale půjdu, velebný pane, jen přijede-li.“

„Přijede. Musí.“

XXIII. NEJVÍCE O RUSECH, TÉŽ O CEYPKOVI

Dne 14. prosince uhodil poprvé ostřejší mráz.

„To je na ně,“ povídal P. Vrba mladému filosofu Zieglerovi. „Na Rusy?“

„To se ví, copak je Rus bez mrazu.“

Pro P. Vrbu nebyl, ale nedbal ho a čekal trpělivě na Malostranském rynku, a Ziegler ve svém krátkém studentském pláštíku také. Přišli záhy, kvůli Rusům, podívat se, až potáhnou.

Po druhé hodině zaletěl shora, z Ostruhové ulice, příval tónů. Muzika hrála. Už jeli od Strahovské brány dolů. Nežli se kdo nadál, mihlo se několik kozáků na náměstí. Jeli napřed jako vítr a zmizeli v ulici k mostu a s nimi císařský dragon, jejich průvodce —

Pak se už proud zvuků i lidí přivalil. Po dlažbě cvakalo na sta podkov, hlučná hudba na koních napřed, pak kozáci —

„Pro pána krále, Pepíčku! To je on!“ volal P. Vrba, tahaje Zieglera rozčileně za plášť, „to je on, feldataman – Vidíte, ten napřed, co má ty dlouhé fousy až po sedlo, to je Borodín.“

Byl, vracel se, jejž už oželeli, miláček Pražanů, atletický, krásný plukovník uralských kozáků v čapce s volavčím peřím, v plášti, veselý, zardělý, kypící zdravím. Pozdravoval, kynul vlídně na hlučné a radostné pozdravy Pražanů, tlačících se vpravo vlevo zástupy. Přejel; za ním důstojníci, pak mužstvo míjelo, řad za řadem, bradatí kozáci ve vysokých čepicích kožešinou lemovaných, v krátkých kožíškách, rudé píky při levé, přes hřbet karabinu s hákem, na kohoutku kožešinou otočenou, na koních, světle plavých, bílých i tmavých, dlouhých ohonů a hřiv, vesele se rozhlížející; smáli se vpravo vlevo, srdečně pozdravovali.

Jeli, jeli, píky po boku vzhůru, les pik, ale řidší, nežli byl v červenci, když tudy na bojiště vyjížděli. Kozáků míň, koní víc. Mnozí z jezdců vedli ještě koně vedle svého, osedlaného, ale prázdného. Koník se vracel, ale jezdec, dobrý molodec, ostal tam v divokých horách, v sněhu a ledu nebo v údolí, když svou krví si vypláceli průchod.

„Pane králi! Prořídli, ó prořídli!“ pozoroval P. Vrba. „Vidíte, Pepíčku, co je koní prázdných! O chudáci! Ale chlapíci, Slovani, naši Slovani!“

Kozáci přejeli; rachot bubnů, neobyčejně temný, hlubší nežli hlas bubnů císařského vojska, ohlašoval pěchotu a provázel ji, jak kolem táhla: granát-níci v pláštích, ve vysokých huňatících, s bodáky na puškách neobyčejně dlouhými. Ježily se nad chvějící se srstí tmavých medvědic a mdle se leskly v neplném světle mrazivého odpoledne. Granátníci každý jako skála, vysoký, statný, táhli dále k mostu a přes něj na Staré Město mezi zástupy, v živém proudu radostných pokřiků a pozdravů, kteréž, sotvaže na mostě potuchly, za ním hned zas oživly a nesly se ulicí dál zástupy Pražanů.

P. Vrba měl radost ze „slovanských bojovníků“ i z Zieglera, že se mu tak líbili, že byl jimi nadšen, že chtěl hned za nimi na Staré Město, aby ještě jednou je uviděl a víc, zblízka, až je tam budou rozvádět do bytů, na hospody i do měšťanských domů, neboť zaslechl, že tu Rusové zůstanou do pozejtří, až přitrhnou zase jiní.

P. Vrba si dal rád říci, ale svižnému filosofu sotva stačil. Za mostem ho v tísni ztratil. Ale nemohl také odtud kupředu. Zato Ziegler, úborek, zabořil se do hustého shluku a tlačil se statečně vpřed, širokými rameny, lokty; vydržel štulce, nedbal, že mu šlapou na nohy, nedbal dusivého tepla v tlačenici, do níž zapadl celý, šlapal na nohy, prosmykoval se, klobouk přidržoval, až udýchaný, rudý, jako krví politý vyrazil, jako by ho vystřelili, ven na volný vzduch, na volné místo.

Oči se mu leskly, zhluboka vydechl. Stálo to za to. Dostal se dopředu, ocitl se na Staroměstském rynku, uviděl Rusy opodál radnice, jak stáli, k noze zbraň. Čekali. Vpředu důstojníci na koních, také císařské zhlédl a černě oděné pány od magistrátu, kteří s nimi něco jednali. Pojednou chvátalo od domů vpravo několik mužských přímo k ruským vojákům. Koše nesli a konve, smolné hubatky veliké. Nějaký měšťan v pěkném kožichu je vedl, volaje na ně, ukazuje, kam s koši, s konvemi, sám pak Rusy pozdravoval a slovy, posuňky upřímně, s úsměvem je zval.

Pomocníci vybírali z košů chléb, krájeli ho, vyndávali džbánky, korbele, nalévali do nich z konví a hubatek pivo. Kolem v zástupu vítali hlasitou pochvalou čin možného měšťana, že tak vzpomněl a uctil ruské vojáky. Ti pili a lámali chléb, jedli a volali na zadnější, aby šli pít, jíst.

Ziegler potěšen se díval na ten výjev; chutě by tam byl skočil a pomáhal roznášet, podávat.

„Podívejte se, lidičky!“ vzkřikl za ním hlas, „jen si všimněte, kdo se už napil, netlačí se a podává kamarádům, nic si to z ruky netrhají. Á to je pěkné.“

„A platit chtějí, vidíte?“ upozornil Ziegler, „vytahují peníze —“

Chtěli platit, měšťan však i roznášecí se bránili: „Nic! To nic! Nic za to!“

Rusové překvapení děkovali, salutovali, ruce podávali. Ziegler je pozoroval, jak je těší ta laskavost, jak se živě rozhovořili. A najednou jich houfek vystoupil z řady, dokola se postavili. Všechno kolem tichlo, co je, co chtějí, co bude. A do toho ticha, do mrazivého vzduchu padl hluboký tón jako úder zvonu, kovový, mocný a zvučný. Dva vojáci začali zpěv.

V ten neobyčejně hluboký hlas vpadl vyšší a zpíval s prvním. Pak třetí, čtvrtý; pěvci v medvědicích, v pláštích a gamaších, s puškami v rukou sborem pěli ruskou píseň odplatou za laskavost a improvizované pohostinství.

To dojalo, ta vděčnost, uznalost ruských vojáků. S pohnutím naslouchali kolem neslýchané písni, divně jímavé, jak ji pěkně zpívaly mohutné, zvučné hlasy. A jak vyzněly v dychtivém tichu, zabouřilo tleskání kolem dokola, ze všech stran. Zieglerovy ruce pomáhaly vydatně a vytrvale.

P. Vrba nebyl u tohoto výjevu. Nedotlačil se, musil domů. Záhy však se dověděl, co se přihodilo na Staroměstském rynku. Ziegler přiběhl všechen zardělý, nadšený a vypravoval. Pozejtří přišel a hned zas byli v Rusech.

Ziegler vypravoval, jací jsou Rusové na bytech hodni, že je viděl u kupce, u něhož má hodinu.

„Tolik za všecko děkují – A jeden, takový vousatý, choval jim dítě a zpíval mu a smál se na ně a smál se, když paní měla strach —“

„No a mluvil jste, mluvil s nimi?“

„Pár slov. Ještě moc neumím, velebný pane, ale dost jim je rozumět, obzvlášť kozákům —“

„Že mně taky nějakého nedali!“

„Lidé si je sami zvou, a zrovna traktace jim leckde strojí.“

„Oficírům.“

„I sprostým také; tady náš soused, řezník, sebral na ulici dva Rusy, myslivci to byli, a musili s ním do stavení, a dal jim jíst a pít a oni tolik děkovali před jídlem, a když odcházeli, tu ten jeden, starší, měl až slzy v očích —“

„Ach, ach – vida, to bych – ó dobráci, Slovani —“

„A Teď, když jsem sem šel, velebný pane, od nás, najednou v naší ulici taková mačkanice. Jel tudy vůz s nákladem a najednou tolik lidí – Musil jsem se zastavit, a jak se tak ohlédnu, vidím kozáka. Seděl na koni s píkou a čekal. Nemohl také dál. Vůz před ním a kolem vozu lidí zrovna černo. A Rus měl naspěch.“

„Kam jel?“

„To nevím, snad do kvartýru, nebo zabloudil. Ale chlapík, frňousy pod nosem a vousy až po pás, strach z něho šel. A koníčka měl, skoro ho nebylo ani vidět v té mačkanici. Všecko se na něj ohlíželo, dívalo, no strach z něho šel, jak tu píku měl u levé a pušku na zádech, a takový černý, opálený a fousy přičernalé. A ta píka! Povídal tam někdo, na tu že každý kozák několik Francouzů napíchl jako na rožeň. Kdyby byl jen vzkřikl, dalo by se všecko na útěk, a hned by měl ulici jako by vymet. Ale to seděl, rozhlížel se a najednou sleze s koně, vezme ho u huby, smekne zdvořile a prosí: ‚Propustíte, gaspadá!‘ A jako by Čarodějným proutkem Šleh. Hned jim měl místo.“

„Náš voják by nadával a jel by do lidí. To věřím, že se to líbilo. Tak se dostal dál.“

„Hned. Udělali mu uličku, tou vedl koníčka, a když minul fůru, hup – už byl v sedle a tentam, jako vítr —“

P. Vrba se těšil obzvlášť na slávu, až přijede sám generalissimus, „kníže italské“, jejž čekali v Praze za den, za dva, 20. nebo 21. toho měsíce, a Ziegler už viděl ruského Hannibala, jak jede na bílém koni s generály, komonstvem, jak mu všecko panstvo chvátá naproti. Tak o tom také pak začal s jedním kolegou, když se zastavil v Jezuitské ulici, toho dne 20., že Tedy když ne dnes, že najisto zítra Suvorov přijede.

Vtom potkali kaplana od Sv. Havla, P. Nejedlého, jenž se vracel z České expedice. Zieglera hned zastavil.

„Víte-li, co nového? Suvorov je tu. Přijel teď odpoledne, ani žádný nic nezvěděl. Docela inkognito.“

„Tak! A kde je!“ zvolal zklamaně filosof.

„Na Nové aleji, ve Wimmrově domě.“

Všichni tři se rozešli. Ziegler chtěl nejprve ku P. Vrbovi oznámit, aby se již nechystal, ale jak došel na kraj Spálené ulice, náhle se rozhodl a dal se dolů Novou alejí k Wimmrově domu. Nemusil ho dlouho hledat. Viděl houf lidí před výstavnou budovou. Čekali tu a zevlovali na ni, ač byl mráz a sníh poletoval.

Ziegler se přitočil a provinul hodně blízko, až skoro k samému průčelí. Stráž tam stála, císařští granátníci, velká stráž s bubnem a praporkem. Jistě Suvorovu ke cti. Kolemstojící mu dotvrdili, že ano, že tady je ruský generalissimus bytem.

Ziegler se díval nahoru po oknech, ale jeho Hannibal se v nich neukázal; a nikdo. Zástup se náhle prudce hnul a náraz té vlny smýkl Zieglerem. Ruský důstojník v plášti a v klobouku sněhem posypaném přijel a s ním bradatý kozák. Slezli, kozák zůstal u koní, důstojník zmizel v průjezde. Hned za ním tudy zašel nějaký císařský a nežli zmizel, přihrčel kočár s premovanými, napudrovanými lokaji vzadu na prkně.

„Purkrabí! Purkrabí!“ šumělo zástupem, jímž se pak prudčeji zavlnilo, když z kočáru vystoupil nejvyšší purkrabí hrabě Štampach a bral se do Wimmrova domu kolem stráže vzdávající mu čest.

Ziegler začal přešlapovat. Mráz mu fičel pod chatrný plášť, jejž pořád přitahoval k tělu, fičel mu na lýtka v starých vlněných punčochách; a nohy již zábly. Ale čekal a trpělivě vzhlížel k oknům a hned opět k průjezdu, jak se tam jen něco kmitlo. Ale vždycky jen nějaký důstojník, ordonance, nebo kozák vousatý, ale žádný kníže italský, žádný Suvorov. I purkrabí se již vrátil, vsedl do kočáru a zmizel v chumelce, jež se hustěji probělávala smrákajícím se vzduchem.

Shora, od Staré aleje, zahřměla vojenská hudba. Vojsko tam táhlo, Rusové. Dav před Wimmrovým domem jako by rozfoukl. Rozestříkli se ulicí a hnali se nahoru za oddělením ruské jízdy, která od Prašné brány brala se krokem na Koňský trh. Dragoni byli s kapelou na koních v čele. Sraženi v řadách postupovali vlajícím závojem sněhu jako tmavá masa, v pláštích, čáka v černých povlacích. Bílou prášenicí jen barva koní živěji prorážela, sem tam skvrna červeného pokrovu pod sedlem a rudé řady obličejů od větru, od mrazu ošlehaných. Koně pochylovali hlavy před sněhem, do hřívy, nad čelem, na krku přišlehujícím.

Ziegler čekal, až přejeli, a pak teprve sběhl na Dobytčí trh. P. Vrba také přišel z České expedice a chtěl rozpečetit psaní, které mu Hanělka položila na stůl. Nechal však všeho, jak Ziegler vstoupil.

„Aha, jdete stran Suvorova, viďte. Už, holečku, vím. To je mrzutá věc. Do Expedice přišla štafeta. Ale vy jste ho snad viděl,“ optal se skoro závistivě.

„Neviděl, velebný pane.“ A podal zprávu.

„No mlčte, Pepíčku, však on nám neujede. Pobude tu celou zimu. Někde ho přepadneme.“

Všude již svítili, když Ziegler pospíchal Dobytčím trhem dolů k Dominikánské ulici. Sníh se jen sypal. Filosof chvátal, aby snad profesor Vydra nedomlouval, cože se tak po koleji toulá, a také proto, aby také jemu pověděl, co je, co viděl. Pak napíše panímámě psaní, aby je na vánoce dostala. Povzdechl. Loni byl doma, letos bude chudáček sama. Kdyby jí tak mohl něco poslat!

Zatím P. Vrba připadl zase na psaní. Francouzská adresa byla napsána známou rukou. Od Věka! Pro Rusy a Suvorova, skrz ten ustavičný nepokoj na jeho záležitost pozapomněl i na to, že mu Věk na jeho psaní dlouho neodpovídá. Rychle rozbalil papír, nasadil brejle, a jak seděl u svého černého stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule po stranách a vzadu, přitočil se k planoucí lojové svíčce a začal číst.

„Aha – píše, omlouvá se,“ pomýšlel přitom. (P. Vrba ve svém listu Věkovi vyčetl, že mu vše o svých nesnázích stran francouzských zajatých zatajil.) Věk se skutečně omlouval, že nechtěl psát, až by věděl co a jak. Oznamoval, jak vrchního žaloval, že byl proto v Hradci Králové u krajského hejtmana, jak měl tam stání a že všecko dobře dopadlo. Pro ty Francouze sic že dostal domluvu, že to bylo prý nerozvážlivé jednání, ale proti patentu v tom nic neshledali, jako v tom opočenský vrchní hledal, a stran těch francouzských knih uznali, že se „pan vrchní přenáhlil“.

„Knihy mně musil vrátit. Náš ‚pan syndikus‘, ten v tom měl také prsty, a silně, a donášeč je, mně pak vzkázal, abych si pro knihy poslal na obecní kancelář, ale já mu vzkázal, že já knihy tam nedonesl, že nejsem povinen je odnášet. Čertil se dost, ale což naplat, knihy poslat musil. Přinesl je zase dráb, který je od nás odnesl. Ale ne všecky, několik se jich přece potratilo. Ty jistě zůstaly vrchnímu za nehtem. Bránil jsem se a sháněl ty knihy, ale nadarmo; náš syndikus, že co dostal, to poslal. Je po starosti. Nejvíc si však oddechla moje manželka a panímáma.“

I P. Vrbovi samému se uvolnilo, že to tak bez ourazu skončilo. Protra-cených knih neželel. Ještě se tomu usmál.

„Vem je ďas! Bodejť, francouzské knihy, beztoho za nic nestály!“

Jistoty však nezvěděl, protože mu ani Kramerius, jemuž Věk také o tom psal, objednávaje si nově vyšlé knihy, nic nezjevil, že ty protracené knihy (několik svazků) byly Voltaire a Rousseau. Volney zůstal. Jeho jméno neděsilo, protože ho vrchní neznal.

Zima dosud snesitelná zle uhodila před vánocemi a začala strašit zimou minulého roku. Vltava zamrzla a sníh zahalil Prahu do běla. Ale nikde po ulicích mrtvé ticho a strnulý klid zimy. Bylyť vánoce přede dveřmi a hosté v městě. A mnoho hostí. Všude se pestřily ruské uniformy, pěšáků, granátníků, myslivců, dragonů, kozáků; přecházeli, sem tam zjevil se některý na koni, vyšší důstojníci nejvíc na kočárech v průvodu jízdných.

Dne 25. prosince shlukoval se všechen ruch kolem Stavovského divadla. Doktor Held se tam ubíral už podvečer. Včera dověděl se v kavárně, že dnes nebude německý kus, jak měl dle pořadu být, nýbrž opera, a to u slavnostním představení. Jak zvěděl, hned pracoval o lístek, aby si ho zabezpečil. Sám hudebník, zpěvák známý v divadelních kruzích, i s ředitelem, pořídil si ho dost snadno, ač byla o místa nouze. Jak zahýbal do Železné ulice, vrazil do staršího, tlustého kolegy, doktora Kvasničky, jenž v měkkém kožichu, s holí v ruce volně se valil zasněženou ulicí.

„Quo, quo sceleste ruis! Wohin!“ volal na Helda, směje se.

„Do divadla,“ odpovídal Held, také německy.

„Co tak brzo?“

„Abych se nemusil tak tlačit. Přijede Suvorov. Jemu ke cti dnes hrají operu.“

„Ani nevím; ale proboha, proč mu nedají pokoj! Starý pán, a je tu jen den, ještě se neohřál —“

„Je dnes výroční den bitvy u Ismaila. Dnes před sedmi lety dobyl šturmem té pevnosti. A tak —“

„A čerta! Nač oni na všechno vzpomenou. No tak si jděte, když se vám chce se mačkat a se potit. To pro mne nic není, to je líp sedět pěkně doma v teple, u sklínky – no, de gustibus – no tak servus, pane kolego!“ Podal mu ruku v teplé rukavici a batolil se dál. Mráz šedé páry mu dýmal kolem hlavy, jak vydatně a rychle odfukoval.

Doktor Held šel dost záhy, ale divadlo bylo již skoro všecko zaklopeno, nejvíc v tu stranu k havelskému kostelu a k Uhelnému trhu. Lampy na rozích ulic a v průčelí divadla rudě mrkaly, nestačily však na ten shluk, jenž se kolem černal jako zátopa.

Několik kočárů mířících k divadlu mohlo jen krokem. Napadlý sníh dusil rachot kol; jely tiše, zato kočí z kozlíku nebo běhouni před vozy houkali a křičeli do šumícího mraku lidí, jenž se nechtěl a místem nemohl hnouti a ještě tíž se rozestupoval, třebaže městští strážníci v třírohých kloboucích, se šavlí na řemeni přes rameno, sebevíc mávali holí se střapcem, aby se ta hradba rozestoupila.

Když doktor Held z ní vyklouzl, zaslechl za sebou, že ho někdo volá. Ohlédl se, ale nerozeznal. Zdálo se mu, že to hlas P. Vrby, zdržovat se však nemohl; vešel do divadla. Tentokrát vysoko, na galerii, neboť všecka jiná místa byla zadána. Divadlo se již zpolovice naplnilo a na prázdná dosud sedadla přicházeli ustavičně návštěvníci, pak, když sedmá docházela, již proudem, vystrojené dámy, páni v tmavých fracích s bělostným okružím žabotu na prsou, s kadrličkami u rukou, s copy i volných vlasů, hlavně mladší, a množství důstojníků.

Všecka prostora, víc nežli jindy osvětlená, jen zářila. Z lustrů a pozlacených ramenných svícnů na stěnách rozlévalo se tiché světlo voskovic, jichž hořel počet nadobyčej veliký. V zátopě té záře vzkvetlo všecko divadlo jako makoviště, jmenovitě v přízemí a v lóžích barvami různých uniforem císařských i ruských důstojníků s copy, uniforem bělostných jako sníh, tmavozelených, modrých, na nichž všech blýskalo se zlato port a ozdob, epolet i řádů.

A všude dámy jako květ, v přízemí, na balkónech, v lóžích, většinou ve světlých, bělavých úborech, dekoltované, pod ňadry přepásané, krátkých vzdutých rukávů, s dlouhými nad lokte rukavicemi. Růžové, bledě zelené, modravé stuhy, „aemonidy“, spínající volné jejich tajle, prostříkly malebně zátopu běla, z něhož také vyrážely různou barvou antikizující tuniky bez rukávů z atlasu, z hedvábí, jak je tu tam některé dámy měly. Také účesy byly většinou po antických vzorech, otočené místem velmi vkusně pentlí nebo pavučinou, jako dechovou látkou závojů.

Vévodkyně kuronská, paní na Náchode a Zahání, v přízemní lóži s třemi dcerami, z nichž nejstarší bylo osmnáct let,* přišla v nádherném kasketu turbanovém z bělostného atlasu, jenž zářil a blyštěl drahým kamením a zpod jehož bělosti prorážely husté, tmavé kučery nalíčené dámy. Přijela schválně z pohorského zákoutí, z odlehlého Náchoda, kdež stonal starý vévoda, její muž.

Doktor Held se hodně nachyloval, aby právě do její lóže lépe viděl. Jako medik učíval obě starší princezny na anglickou citeru, když v Praze meškávaly. Nyní však více pozoroval třetí, Johanku, nejmladší z nich, šestnáctiletou; byla štíhlá, půvabná, oči měla jako laň.

A všichni, odevšad se po ní ohlíželi a ji pozorovali, ne tak pro její mladistvou, svěží krásu, jako pro její román. Měla již svůj román – Tím zajímala, svou láskou, kterou zahořela k herci a zpěváku při divadle svého otce na Náchodě, k Arnoldimu, který ji na jaře unesl a s ní do Němec ujel. Held znal Arnolda, toho únosce; ještě loňské zimy byl tu u Stavovského divadla, kamarád Amlingův, také takový lehkovážný, hladký dobrodruh. Že ta princezna mohla – ale tak mladá, pobláznil ji – A že ji teď vévodkyně tak na veřejnost vodí! Jistě schválně, aby maskovala —

Held nachýlen, vypjat, až mu zrudl obličej, náhle se vztyčil. Směs hlasů, temný hluk hovoru proudící všemi prostorami rázem se rozšuměl jako náhlý lijavec; a vzrušení všude. Každý se obracel k prázdné dosud lóži, všichni, shora, zdola i z okolních lóží, které se stkvěly toaletami šlechtičen i uniformami vysokých důstojníků.

Venku, před divadlem, jako by zabouřilo. Jásavý křik tam vybuchl z davu vstříc kočáru, v němž seděl „kníže italské“, Suvorov. „Vivat“ za „vivatem“ rozléhalo se večerním vzduchem, až se plameny v svítilnách třásly, a nejhlučněji, když zarazil kočár, k němuž uctivě přistoupil starý Quardasoni v bělostné vlásence s copem, v modrém plášti se zlatým třepením, s kloboukem v jedné a s planoucí pochodní v druhé ruce, a když starý maršálek, povstav ve voze, děkoval na všechny strany, živě a vřele, patrně mile dojat tak živým uvítáním.

Jak stál v límcovém plášti, ztrácela se jeho postava v temnu, ale hladce oholená tvář jeho byla jasně ozářena pochodní ředitele Quardasoniho, takže kdo stál blíže, dobře do ní viděl, jak je hubená i vrásčitá, jak zpod hustého obočí blýskají bystré, nevelké oči.

P. Vrba i Ziegler vedle něho všecko to viděli: živé pohnutí maršálkovo, i jak kyne na pozdrav a jak opět děkuje; a ,,Vivat! Vivat!“ zas volali, když Suvorov provázen guberniálním radou hrabětem Chorinským z kočáru vystoupil a kráčel za starým Quardasonim, za jeho planoucí pochodní, již ředitel pořád nesl, maje smeknuto, uváděje slavného hosta do vestibulu.

Venku jásot ještě vyzníval a v divadle samém vybuchl nový. V orchestru spustili slavnou fanfáru; ta však zanikala v jásotné bouři, jež snesla se celou prostorou, od galerií, z přízemí, po balkónech i do lóží. Všude stáli, všude mávali a volali: „Vivat! Vivat!“

A zase hlahol fanfáry i tleskot a zas až ohlušující: „Vivat! Vivat!“ A oči všech pořád obráceny k té lóži, kde u balustrády stanul starý pán v copu, v zeleném fraku vojenském, v bělostných, úzkých nohavicích, s maršálskou šerpou od pravého ramene k boku přes prsa, na nichž svítily a hrály duhovými barvami brilanty řádové hvězdy prostřed lesklých křížů a řádů.

Ukláněl se, děkoval, rukou kynul; nový jásot, nová bouře obdivu, pak už nadšení a pohnutí, když starý válečník, jenž v strašlivém krveprolití dobyl Očakova, Pragy, Ismaila a co jiných pevností, zvláště teď v Itálii, za jehož vedení na tolikerých bojištích vykrvácely tisíce, neubránil se tu slzám.

Usedl a z orchestru zazněly první akordy. Bouře utichla, opona se vznesla a hájem, jejž jeviště zpodobovalo, s antickým chrámkem v pozadí, zazněla slavnostní kantáta na čest ruského vojevůdce. Pěvců a pěvkyň nebylo viděti, hlasy jejich jako by se linuly tajemně, posvátně ze šera té hájové klenby i z té svatyňky. A pak na vše padl stín; oblaka se snášela a v nich svěží, ztepilá Fáma v antické říze se zlatou troubou v jedné a s vavřínovým věncem v druhé ruce.

Snášela se, naznačujíc pózou i pohledem, že kvůli starému Suvorovu, obrácena k lóži, v níž přihrble seděl, upřeně pozoruje bohyni jemu holdující. Pojednou se hnul a maně se ohlédl po svém společníku, když z oblaků na jevišti prošlehla znenadání zářivá, ohnivá slova:

Viva il Principe Suvorov!

V hledišti, nahoře, dole, kolem dokola, všude spustil se jako vodopád vášnivý tleskot. Kantáta v něm doznívala neslyšána a nikdo jí už nedbal. Nápad starého Quardasoniho překvapil a oslnil. Bezděky jemu tleskali, ač každý mínil, že deska tam starému hrdinovi, jenž se spokojeně usmíval, že hoří planoucími písmeny, co prve a teď nanovo jásavě volali, křičeli:

Viva il Principe Suvorov! —

V tu dobu vracel se P. Vrba od Stavovského divadla. Kráčel k Ovocné ulici, odkudž chtěl rovnou domů, na Dobytčí trh. Na kus ho Ziegler vyprovázel.

Vraceli se oba spokojeni. Dávné přání P. Vrby se splnilo; uviděl na své oči „šedivého slovanského hrdinu“. Divil se mu, že na ten věk, bože, že je přec o hodně starší nežli on, Vrba, a že to není na Suvorovu ani vidět. Jak jen stál! To že je co říct, v tomhle věku všecko tak řídit a vydržet, když mu je přes sedmdesát, když mu do osmdesáti mnoho neschází.

Jednu však starost P. Vrba měl, a té nezatajil před mladým průvodcem.

„Jestlipak on Suvorov o nás ví, jako o nás Češích!“

„Jak by nevěděl, velebný pane, když je tady mezi námi!“

„Mezi námi! Ale uslyší-li slova českého! To víte, ouřady, všechno německé. Česká jména, Kolovrat, Chorinský, Rajský a tak, to slyší, to všechno, ale když to všechno mluví jenom německy, i ty ochechule, ženské, dámy musím říct, aby nebyla urážka, dámy; a ty křížky a samá ‚Germania‘, bodejť Češky, Germania!“

Tak mu radost zahořkla. Zamlčel se a mlčel, až se Ziegler v duchu divil, cože pan páter nehovoří, co se stalo.

Tam v divadle začala po slávě a ovaci opera II principe di Taranto. Znamenitěji hráli a zpívali; hosté i domácí byli spokojeni. Jen jeden ze znalců naslouchal roztržitě, alespoň zpočátku: doktor Held. Suvorov mu to udělal. Hleděl na něj, pozoroval ho, i když všecko divadlo obrátilo se k jevišti a pozorně naslouchalo.

„Toho tam v té lóži bratr Ignác jistě znal,“ pomýšlel doktor Held, „snad pod Suvorovem bojoval nebo mu ho předvedli jako zajatce, když Suvorov Pragy dobyl. Snad ho sám odsoudil – Kdyby Suvorov mohl říct a kdyby Suvorov chtěl, kdyby nařídil, aby se stala poptávka, jistě by alespoň na stopu uhodili, na jistotu, je-li bratr Ignác živ či mrtev. Ale jak by mohl k němu – Leda že něco učiní ti dva vyšší důstojníci, jak slíbili —“

Dole před divadlem se uvolnilo, zástup se rozešel, ale před koncem opery stálo tu zase dost lidí, těch nejdychtivějších, kteří chtěli Suvorova a jeho průvod ještě jednou uvidět; také služebnictvo se trousilo a kočáry přijely, čekaly.

Vzadu u dveří pro členy divadla stála v tu dobu Betyna Butteauová, v kloboučku, přes rameno veliký šátek, do něhož se choulila. Stála, čekala, oči k těm dveřím upírala. Pak mráz jí hnul; začala přecházet. Změnila se za poslední dobu. Nebyla již tak štíhlá a souměrné postavy, nějak zanedbaně vypadala a tvář měla bledší, přepadlou. Šum zpředu, od průčelí, zaléhal už živější. Byla chvíle před samým koncem opery.

Zadními dveřmi leckdo již vyrazil, koho jeviště už pustilo, a každý chvátal, co mohl. Ani jeden neušel zrakům nedávné ještě kolegyně, alespoň poněkud kolegyně, pokud ještě ve sboru účinkovala.

Od průčelí, zpředu divadla, ozval se hlas volající povozy. Betyna, zašedši několik kroků ode dveří, pojednou a rychleji se vracela.

„Herr Amling!“ volala a hned také doháněla.

Amling, jenž z divadla chvatně vykročil, zastavil se a čekal. Ale jak poznal Betynu, zasmušil se mrzutě a chtěl dál. Vtom však stanula Betyna u něho.

„Počkejte,“ mluvila (německy) důvěrným tónem, káravě. „Když jsem se tolik načekala, snad byste mně neutekl!“

„Co je, co si přeje?“ ptal se Amling neochotně. „Pospícháte?“ ptala se kousavě. „Kampak, k paní —“

„Je zima —“

„Mně je nejspíš teplo, když tu celou hodinu čekám. Stavme se,“ dodala zlomyslně. Upřel na ni zlobné oči, jako by říci chtěl, co jí to napadá. „Pospíchám.“

„Jste objednán, viďte. Jindy jste chytal mne, nesu-li zprávu nebo psaníčko,“ řekla vyčítavě a pojednou se přísně optala: „Dostal jste list od Pauly?“

„Dostal.“

„Už dávno, hromadu neděl, a dosud jste neodpověděl.“

„Ne, to jest —“

„Nechcete zkrátka. Blázen, že vám ještě píše, že na vás myslí. A pak ještě trápí mne, doléhá, co je, abych zvěděla. Proč jí to nenapíšete —“

„Ale můj bože, vždyť paní sestra mohla už porozumět – Okolnosti, a pak, to víte – Ale —“

Lidé se začali kolem hustěji trousit. „Ale prosím vás, proč máme teď v noci a za mrazu o tom jednat —“

„Protože vás nemohu doma nikdy stihnout. Beztoho se zapíráte. Musila jsem vás vyčíhat. Jindy jste číhal vy – Teď nechcete ani slyšet. Je kvůli vám nešťastná. Bloud! Kdyby věděla a kdyby vás teď slyšela! Její psaní jste dostal, a ona bláhová se těší, že snad nedošlo, že Tedy nemůžete odpovědět.“

„Ale panno, kolegové se ohlížejí, zastavují —“

„Kolegyně také, nic nevadí. Když vy nemáte ani špetku ohledu. Už jste sytý, viďte, teď už jste cizí —“

„Ale paní sestra musí přec uznat —“

„Paní sestra!“ vyrazila s ousměškem. „Zas paní sestra! Najednou tak zdvořilý! Ale dřív – Ale vy mužští jen užít!“ Rozčilovala se, oči jí blyštěly.

„Mlčte, mějte rozum!“ zahučel Amling, těsně k ní přistupuje. „Jaké výčitky! Užil jsem, ale Paula také. Ostatně nemám čas —“ Rychle se otočil a chvátal do tmavé uličky mezi divadlem a Karolinem. Pod starým arkýřem dohonil ho jeden z kolegů, který ho s Betynou viděl a pozoroval jejich prudký hovor.

„Cos to s ní měl?!“ optal se ho bez okolků. „To byla —“

„A Butteauová, Bety, víš —“

„Bety?! Člověče, snad nepřišla za tebou, hlásit se. Víš-li pak, co se povídá, že bude chovat —“

„To vím.“

„Snad,“ kolega se ušklíbl. „Hlupáku, snad nemyslíš —“

„A kdo je tak šťastný —“

„To snad ani sama neví.“

Kolega se dal do smíchu, ale už ve smíchu mluvil: „Ale jdi! A proč ty, proč na tebe čekala —“

„Už jsem řekl, co jsi, a dej pokoj!“ Amling se vytrhl a pospíchal dál, aby se vymkl dotěrnému kolegovi. Bylo to snadné, poněvadž ulicí hrnulo se ještě dost lidí z divadla. Zapadl v tom proudu, jenž ho nesl s sebou. A brzo se v něm vzpamatoval. Nepříjemné vyrušení, jež mu Betyna způsobila, se rozplynulo; bez výčitky vzpomněl si na Paulu a znovu si v duchu řekl, sobě na omluvu a utišení, proč je takový bloud, co dál chce, že užila také, snad si nemyslí, že by mohla muži utéci a on, Amling, aby si ji tu nechal!

Ignáciu Ceypkovi se za těch mrazivých dnů před vánocemi někdy až zastesklo, zvláště odpoledne, když sedal sám u kamen, když mu hodiny odehrály o princi Eugenovi a když si odbyl svou klíbačku. Jindy P. Vrba chodíval. Teď už kolik dní ani se neukázal, ani nevzkázal, neřkuli aby přišel posedět a zahrát si.

Když tak sedal (zas už v bačkorách) a díval se ven do bílé zahrady, jak padá sníh, jak se chytá na holé stromy, často se ohlédl na sloupkové hodiny, ohlédl, naslouchal, čekal, zvláště když ručička byla na hodině, o které starý kaplan přicházíval. Někdy už nevrle pomýšlel, to že on zas blázní po těch Rusácích.

„Že ale ani nepřijde člověka pozvat, aby se s ním šel na ně podívat, jako v létě. Či má někoho jiného?“ pomýšlel, žárle. A začínal také vzdorovat.

„Nu, je líp, co také běhat za takovými nečesanými, fousatými kozáky!“

Než po hodinách se nepřestal ohlížet a čekat pátera i jeho „loupežníky“, na něž také nepomýšlel chladně a bez touhy. Než tu útěchu měl, jak se vánoce skokem blížily, že P. Vrba nechá na Štědrý den hospody, že si tam pro jídlo nepošle, ale že vzkáže nebo přijde a řekne: „Pane Ceypek, jakpak – rozumějí tomu, nekoupili by mně rybu a nepřipravili? Načerno, vědí —“