Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 5

„Vždyť ona maminka si dá říct.“

Paula bleskla po něm zrakem, pak odpovídala, zvolna, jako nechutě, Heldovi:

„Je skutečně, pane doktore, nutno —“

„Je,“ řekl určitě. Viděla, že zchmuřil obočí.

„Když nařizujete —“ Ochota z těch slov nevanula.

„Tak, jemnostpaní; budete mít zásluhu.“ Vtom vešla paní Butteauová v čepci, velký šátek přes ramena, s brašnou na ruce. Divila se, když zhlédla doktora (včera se s ní rozloučil), a divila se ještě víc, když jí Thám napověděl a doktor dopověděl, šetrně, důtklivě však, že je nezbytno, aby zítra se vydala s ostatními do Teplic.

Sama to uslyšela, ale hned, nejdřív, na dceru pohlédla, co ta. Té nezbylo, nežli přidati se k oběma mužům, a paní Butteauová se pak už nebránila.

„No, když myslíš a tuhle pan doktor, Tedy pojedeme.“

Když Held odcházel, děkovala mu upřímně; zato dcera její zamlkle, přemáhajíc nevoli a mrazení. Nejsrdečněji se loučil Thám. Byl by rád Helda vyprovodil, než ten se nezdržel, že nemůže čekat, že pospíchá —

Od Thámů vycházel spokojen s výsledkem své návštěvy.

Paní Thámová, osamotněvši s mužem, mluvila však s pochybností o jeho ustanovení, že těch teplických lázní mamince asi tak potřeba, to že jí ta cesta víc uškodí. Thám, jenž usedl s knihou k oknu, obrátil se po ní a řekl:

„Co ti najednou tak o tu Prahu jde!“

Neodpověděla a také již nepromluvila. Mlčky začala skládat šatstvo a prádlo na cestu a nepromluvila pak celý den. Pozdě odpoledne ustrojila se jako na procházku. Paní Butteauová seděla v zadním pokoji, Betyna odešla před chvílí. Thám opisoval u stolu nějaké noty divadelní. Vida, že se žena chystá ven, optal se (byla již skoro u prahu), kam jde. Překvapilo ji to, viděl to na ní; odpověděla zkrátka, že musí do krámu pro nějaké pentličky.

Položil péro, vstal a sáhl po kabátu na posteli. „Půjdu také —“ Optala se kvapně, kam.

„S tebou, vyprovodím tě.“ A s úsměvem, upřímně doložil: „Projdeme se spolu naposledy Prahou.“

Stála nehnutě, majíc rty sevřeny; nozdry se jí zachvěly, v očích zablesklo. Nemohla ani hned promluviti. Stanul před ní, pohlédl na ni káravě, zároveň i bolestně překvapen.

„Je ti to protivno, viď?“

„Protože mne chceš špehovat!“ Strhla klobouk s hlavy a všecka pobouřena vyrazila od prahu zpět do pokoje a hnala se ku dveřím druhého.

„Paulo!“ volal za ní Thám chlácholivě. Ani se neohlédla a zašla do druhého pokoje. Zůstal sám. Díval se na dvéře, za nimiž se ozval výbuch prudkého pláče. Vykročil, chtěl za ženou, popuzen její nespravedlností. Zdržel se však, a jak vlna toho návalu přešla, zahořklo mu nitro pomyšlením, že jí bylo jeho nabídnutí protivno. Či snad opravdu chtěla jít sama – před odjezdem.

Přecházel pokojem s pochýlenou hlavou, pak, nevěda ani, usedl u otevřeného okna; po zahradách polehly stíny, slunce již zapadlo. Zadíval se do šera stromů, pak rychle obrátil hlavu, když zaslechl dvéře vedle. Paula vyšla ještě tak ustrojena jako prve, ale bez klobouku. Jak ho zahlédla ještě na procházku ustrojeného, obrátila se rychle a zpátky zas do pokoje —

Již se v pokojích i venku hustě soumračilo, když přišla Bety rychle, jako proud, šaty jí jen šustěly, nesouc si kytici jarních květin. Tháma, hněvajíc se s ním, sotva si povšimla. Když vstoupila do druhého pokoje, zastala Paulu u okna, ven obrácenou, s čelem do dlaně opřeným. Maminka sedíc opodál upírala na ni starostně oči, její pobledlou tvář, jak hledí hluboko zamyšlená, rozteskněná v soumrak. Betyna si nepovšimla, jak matka sklesle sedí, a hned k sestře.

„Podívej se – to je kytka! Tu jsem dostala!“

Paní Butteauová jako by oživla. Rychle vstávajíc, aby se podívala, ptala se od koho, od koho. Paula sotva hlavou pohnula a netečně pohlédla na kytku; hned se však obrátila a oči na Betynu upřela, když jí sestra nedbale, jako mimochodem, vypravovala, že se jí Amling poroučí.

„Kdes ho viděla?“ optala se rychle.

„Teď, právě před domem. To on na mě čekal.“ Dala se do smíchu. Jindy byla by paní Butteauová chutě přisvědčila, ale v ten okamžik mihla se jí včerejší procházka, kvetoucí alej; podívala se na Paulu, která se živě optala, co říkal:

„Taky že by vás rád ještě uviděl, že myslil, že vás potká – ale podívej se, to jsou kvítka, a přivoň, jak voní —“

„Dal ti je?“

„Ne, řekla jsem si o ně.“ Zasmála se.

Paní Thámová v polosvitu okna sáhla po kytce, a jak se k ní přiklonila, vdechujíc její vůni, ovanulo ji také jako vůní pomyšlení, že čekal, tak dlouho čekal, tam v aleji a pak i tu před domem. A touha na ni přišla. Skloněná ke kytici přivřela víčka —

Paní Butteauová povídala Betyně o pentličkách, jak bylo a že by mohla pro ně doskočit. Paula návrh zamítla, že již je pozdě, a Betyna, obrátivši se po předním pokoji, pohrozila tam.

„O to je! Copak že sedí jako výr, že se nejde rozloučit —“

Šel, ale až hodně později, když Paula nevyšla z pokoje, když Betyna pořád kolem něho trylkujíc a hned zase něco o pentličkách, a když pak tchyně, snášejíc na stůl, ptala se ho, patrně také rozmrzelá, na půl slova, bude-li doma večeřet. „Ne,“ odbyl ji zkrátka.

Za chvíli odešel a rovnou na Starou rychtu —

Časně ráno, ještě za šera, vyjely od Špinku na Koňském trhu dva vozy vysoko naložené kufry a bednami, plnými garderoby herců a vlastenského divadla U hybernů. Mezi bednami vyčuhovalo několik kusů svinutých dekorací. Vpředu zadního vozu seděl ve velkém plášti garderobiér Aigner s dvěma sluhy divadelními.

Když rachot obou vozů utichl v ospalých ulicích, vytáhli z nádvoří téže rozlehlé hospody U Špinku zase dva povozy, ne však nákladní, nýbrž dostavníky, jeden hnědě, druhý zeleně natřený, oba dlouhé s malými okénky a s vysokým kozlíkem. Pak rozlehl se ranním tichem cvakot podkov na dláždění. Vozkové vyváděli koně a zapřahali je do přichystaných povozů.

V tu chvíli hrnul se starý Zappe s ženou, dcerou a malým synkem z hořejšího konce Koňského trhu dolů ke Špinkům, na cestu připraveni, on v třírohém klobouce, v plášti, o holi, statečně si z dýmky pokuřuje, madame v čepci a v šátku, dcera v kloboučku a v mantile, bratříček v dlouhém kabátě s límcem, v čepici, rozespalý ještě.

Stará sláva s nadějí v mladé vavříny spolu tu kráčely. Zappe, kdys přední herec Boudy, majitel koncese divadla U hybernů, nyní v oboru sluhů a sedláků, v českých představeních také starců, madame Zappe, donedávna vždy první matka v truchlohrách i veselohrách, a sedmnáctiletá její dcera, vysloužilý člen kinderballetu, nyní v oboru selských i přihlouplých děvčat, a rozespalý bratříček, osvědčená dětská síla.

Paní Zappová pořád hubovala starého, že jen bání jako na procházce, a mladého, že se táhne jako mrak, že mu dá jednu do zad, aby se vzpamatoval a nevrněl.

„Přijdeme pozdě, všecko nám zasednou, nejlepší místa.“

„Nesmějí,“ odvětil zvysoka manžel hlubokým hlasem; mluvil z něho majitel koncese a ne herec.

„Na tebe budou čekat – bodejť – podívejte se – Tony, kluku, půjdeš-li – vidíte, všude už odjíždějí —,“ a ukázala Koňským trhem dolů. Náměstí ještě všecko poklidně dřímalo, jen před jeho zájezdnými hospodami bylo živo. U Modrého křížku, kde měli stav a byt Litomyšlští a všichni od Poličky, vyjížděl z průjezdu formanský vůz. U Michálků, kde byli doma Táborští a z Benešovská, zapřahali do dvou vozů, u Fabiánů, Štočků, u Charouzů, u Zlaté husy, všude dost ruchu, ač se slunce ještě neukázalo.

Po nízkých domech, po rozlehlé prostoře Koňského trhu studené světlo rozednění a ještě dost stínů a šera v zašlých průčelích i mezi budovami. Nebe vybráno, za Koňskou branou k východu zahořelo zlatem. Bylo chladno, ale paní Zappová zrudla a začínala se potit od rychlé chůze a strachu, že přijdou pozdě. Kdes od Prašné brány ozvala se poštovská trubka do ranního ticha. Veselý její hlas nesl se dál a zanikal směrem k Poříčské bráně.

Paní Zappová sebou škubla, jako by jí pošta ujížděla, a zase volala na muže, co stojí, ať nechá fajfky, a hned zas po Tonym se ohlížela. Vtom, to se již blížili k hospodě Hradeckých, ke Špinkům, zahlédla dlouhého mužského v červeném fraku, pospíchajícího z Můstku také ke Špinkům. Jako orlice ho zhlédla a hned už chytla dceru za rukáv.

„Fini, to ti povídám, ať s ním nic nemáš, ať si vedle něho nesedneš, vedle toho obejdy —“

Když Zappová rodina dostala se k dostavníkům, zastala tam kromě několika členů divadla U hybernů baletního mistra Barchiella, zimomřivého, zívajícího, krčícího se do límce zeleného fraku, a pannu Hermanovu, druhou milovnici, s velkou škatulí v ruce a s větší ještě u nohou. Herec Svoboda, ten v červeném fraku, s holí v jedné a se skřínkou líčidlovou v druhé ruce, stál už u ní a něco jí živě vypravoval. Fini Zappová si toho nejdřív povšimla a nedbala proto, že ji máti volá, až když ji zatáhla za rukáv a prudce k vozu ukazovala, aby šla, šla si sednout.

Zappe ostal mezi herci a ženy si nevšímal. Zároveň s ostatními vyhlížel alejí vzhůru, je-li to Amling, co sem jde —

Kolem obou dos ta vniků, na jejichž střechy ukládal a upevňoval s vozkou druhý podomek balíky, tlumoky, uzle; škatule, hlučně oživlo. Hladce oholení herci v pláštích nebo kabátech, fracích, v botách s kopnami nebo ve střevících, v třírohých nebo měkkých, vyšších kloboucích, jejich ženy a herečky v čepcích a kloboucích, v salopech i v pláštích, starší, mladí, nevyspalí i svěží, veselí, několik dětí mezi nimi, to vše byla živá strakatina a hlučná. Mluvili německy, česky, madame Zappe se u prvního dostavníku hádala, několik jich přicházelo z průjezdu hospody, kdež se byli ohřát sklenkou kořalky; starý Zappe stál prostřed skupiny herců a kouřil, až oblaka nad ním vystupovala. V té skupině zůstal Amling, když přišel.

Mluvili o Staré rychtě, hlučně, se smíchem, nejvíc Haklík, herec, jak se tam včera zdrželi, vlastně dodneška, on a Bullinger a Thám, ten že tam zůstal nejdéle, a Svoboda. Červená skvrna v tom modru, zelenu, hnědu, Svobodův frak, se hnul. Dlouhý herec zaslechl o sobě, a nechav pannu Hermanovu, přidal se k mužům a notoval, to že byla komedie včera, na Staré rychtě, a Thám že zas měl psí den – a jak zpíval —

„Jestlipak také tu svou zazpíval?“ optal se Zappe, „tu, co před lety složil —“

A Svoboda bez pobídky, usmívaje se, zhluboka zanotoval:

Já jsem si již umínil

v hospodé umříti —

„Tu? A tu kolikrát a seděl, na stůl celý skleslý.“

„Pošlete raději pro něj, beztoho že ještě spí.“

„Ne, už jdou, jeho ženské jdou!“ vzkřikl někdo. Amling se rychle obrátil a hleděl nahoru Koňským trhem, kterým od domu U Bohuslavů šourem přicházela paní Butteauová s oběma dcerami.

„Mutter! Mutter!“ vzkřiklo několik hlasů. Vítali docházející starou paní, která s nimi každý rok jela, která předtím léta se potloukala venku při společnostech a kterou měli rádi. Usmívala se zdaleka, potěšena tím uvítáním, a rukou jim kynula. Také Bety, nesouc škatuli jako sestra, také tak živě zdaleka pozdravovala. Thámová však s kytičkou na ňadrech, přihlédla, šla vážně vedle matky; trpkost a smutek tížily její mysl.

Ptali se jí na muže, když zapadala do chumle herců a hereček. Odpověděla zkrátka, že zaspal, že přijde hned. Ohlížela se po tom, na kterého myslila zvečera, do noci i jak oči otevřela, na něj i na dlouhé s ním rozloučení. Myslila, kdyby snad přece ještě teď přišel. Hned ho však nespatřila v tom rojení, a on se také z opatrnosti hned k ní nehlásil. Ale po chvilce stanul vedle ní, jí znenadání.

Svit náhlé radosti kmitl se jí v tváři i v zraku.

„Vy jste také přišel?“

„Když jsem včera nadarmo —,“ řekl tlumeně, rychle. „Ach, nebylo možná, muž —“

„Tušil jsem —“ Jeho zrak utkvěl na kvítkách na jejích ňadrech. Byly z jeho kytky. Stihla ten pohled. „Znáte je?“ Pousmála se.

Kývl hlavou a řekl tiše: „Mám radost, děkuju vám, kytka byla vám – Ach, jak bych rád několik slov s vámi promluvil!“

„Ne, teď už není možná.“ Ohlédla se plaše kolem. Vtom na ni matka zavolala a shluk kolegů a kolegyň jako by nárazem nějakým se zvlnil. Na okamžik nastala tíseň a paní Thámovou zatlačili od Amlinga. Vedle kdosi zaklel, kde je Thám, že už mohli jet, že už je čas. Všechno se tlačilo k vozu a matka naléhala, aby již nečekaly. Ze šumu hlasů, prudkých pokřiků, smíchu a klení zaječel ostrý hlas paní Zappové, která se zas už z vozu ven tlačila, křičíc a kývajíc na muže, co pořád stojí, ať už jde —

Vtom se kmitl červený frak a dlouhý Svoboda se skřínkou na líčidlo protáhl se jako ouhoř dvířky kolem ní a hup do vozu. Obrátila se, jako by ji vosa píchla, a jako rozčepejřená kvočna vrazila zase do dostavníku a volala:

„Herr von Svoboda! Tam už nemůžou, zurück!“

Ale Svoboda seděl už vedle Fininky a nehýbal se. Kolem se smáli, chechtali, a Meruňka mladší, komik, v rozepjatém límcovém kabátě, s kloboukem v týle, nevelký, tupého nosu, stoje nahoře na schůdkách vedoucích na vysoký kozlík, popěvoval v komickém roztoužení:

Ja, Frau Gimplin, du bist mein,

wir werden als Gimpl stets unser sein.

Wir wollen uns schnäbeln und singen,

ich will stets um dich herum sprintem – -

Herci, herečky dole u schůdků smáli se nahlas. V ten okamžik přibočil se zas Amling k paní Thámové, která se tlačila s ostatními, ale volně, do vozu. Byla by ještě na muže čekala (chytalať každou chvilku, co tu byl Amling), ale Bety se již zlobila, co čeká, ať sednou, aby maminka měla lepší místo.

U samého vstupu stiskl Amling paní Thámové tajně ruku a zašeptal:

„Budu psáti. Sbohem!“

Obrátila se po něm krátkým, smutným, oddaným pohledem. Sotva vstoupila do vozu, strhl se pokřik, že Thám už jde. V ty hlasy a v pokřiky od předního vozu, jenž už vyjížděl, popěvoval Meruňka ze schůdků u kozlíka druhého vozu ve směšné zanícenosti a vytrvalosti:

Dann werden kleine Gimpl um uns sein

und pirri kirri pirri schrein – -

Thám docházel rychlým, dlouhým krokem, zardělý, s balíčkem v ruce, plášť přes ramena přehozený, v obleku málo urovnaném, ve střevících nevyčištěných. Pokřiků veselých i prudkých jako by neslyšel; na Amlinga, jenž ustoupiv ho pozdravil, podíval se překvapen. Dal mu zkrátka sbohem a vstoupil do vozu. Zůstal na kraji a hleděl zamlkle (víčka měl zardělá) zpět do ulice.

Vůz rachotil po nevalné dlažbě a zpředu z kozlíku doznívalo fistulkou Merunkovo:

Und pirri kirri pirri schrein!

Pirri kirri, pikirri schrein!

Leckdes se otevřelo okno, objevil se čepec, noční čepice, a z nejednoho sletěla upřímná nadávka nebo zaklení zhluboka na „zatracené komedianty“, čert aby je vzal nebo aby je zavřeli.

Na rohu u Špinku se uvolnilo. Podomek i pomahač odcházeli, i ti, kteří přišli herce vyprovodit. Nejdéle zůstal Amling s Betynou. Dívali se za vozem, až zmizel. Betyna se pak dala vzhůru Koňským trhem a kolega od národního ji vyprovodil skoro až k domu. Mluvil o cestě, o Teplicích, ale nic o ní, o Betyně, co bude sama dělat, mohl-li by s ní mluvit. Čekala na to, a proto mrzutě, s údivem se po něm ohlédla, když se jí zdvořile poručil a odešel. Nezáleželo jí na něm, ale její marnivost byla zklamána. —

Toho dne dopoledne došel si doktor Held schválně na Koňský trh, do domu U Bohuslavů přesvědčit se, kdo nakonec vyhrál. U Thámů bylo zavřeno, a když se pak v domě přeptával, uslyšel, že Thámovic odjeli a stará také, jen ta mladá herečka že ostala, ale ta že prve odešla.

Doktor si bezděky oddechl, jako by se mu povedla operace. Byl rád, že alespoň tak, když jinak nebylo možná, vzdálil Thámovu paní. A na podzim, až se navrátí – Tím se netrudil, doufaje, však že se potom ukáže co a jak —

Za čtrnácte dní zastavil se zas po čase u P. Matouše Vrby. Zastal ho dosti zdravého; „mravenci“ se mu teď už sotvakdy ozvali, ale na povětří broukal. Pršeloť přes tu chvíli a chladno bylo. Mladý doktor mu oznámil, jak se rozhodl, že již je substitutem ve špitále Milosrdných a že nelituje, a hned po německu dodával, jaká je tam praxis, že bude moci studovat a fyzikus že mu přeje. Ale pro to zaneprázdnění, omlouval se, že nebude moci dostát slovu, aby velebného pána vyprovodil na Hradčany, totiž ráno do kostela, kdy tam bývá francouzská královská princezna.

„No, to jsou hodný, Heldičku, že tak pamatují, ale to nic, to nevadí, že nemají pokdy, já —,“ starý kaplan se počal zchytrale usmívat, „já, abych se přiznal —“

„Už tam byli!“

„Nemohl jsem dočkat, a když nešli, tak —“

„A viděli —“

„O viděl, a dobře, znamenitě, po mši u Sv. Víta, a pak u zámecké zahrady. Vědí, já všecko napřed vyzpytoval – a když jsem uslyšel, že brzo po mši chodívá do zahrady na špacír – šel a čekal jsem, bylo právě krásné ráno, po nočním dešti, vědí, všecko jako brčál a sluníčko – A tak jsem počítal, že přijde. A taky jsem se dočkal a uviděl. Šla se starou dámou —“

„Paní Susy jí říkají —“

„Ano ano, někdejší její pěstounka, ta, co ji od těch jakubínů z Francouz do Vídně přivezla. Na všechno jsem se vyptal, ale toť se rozumí —“

„Oni se víc na mladou dívali —“

„Jakpak ne, oni kacafírku,“ žertem se rozhorloval P. Vrba, hned však vážně dokládal:

„Líbezná, opravdu, jako kvíteček! A přívětivá! Já pozdravím, já starý vesnický kaplan odstrčený, a měli vidět, jak vlídně poděkovala, jak hlavičku naklonila. A tak jsem ostal se smeknutým kloboukem, ani jsem to nevěděl, když už přešla, a pořád se dívám do zahrady, až zašla mezi stromy, v aleji. Neměli by opomenout, doktore, to je co říct, dcera nebohého krále francouzského.“

„Ráno, to nejde, je vizita, to nemohu, ale já si počkám, velebný pane, až přijede do divadla. Ona někdy s arcikněžnami tam bývá —“

„A to ano, ale aby jim neujela. Z Hradu se to už silně stěhuje, zpátky do Vídně.“

„Protože se silně vyjednává o pokoj. Skoro s jistotou se mluví, že bude zjednán.“

„Aby pánbůh dal!“

V. V ZÁVĚTŘÍ

F. Věk, kupec v Dobrušce, od té chvíle, co se oženil, nezasteskl si ani jednou po stavu svobodném. Manželství jeho s Marianou, vnučkou sousedky Snížkové, bylo dobré a šťastné. Mladý kupec měl všechnu správu, ale šetřil práva své ženy. Vzali se o masopustě po slavné korunovaci Leopolda II., na kterou oba rádi vzpomínali, neboť se o ní v Praze vlastně našli. Manželství jejich nezůstalo dlouho jako den bez sluníčka, noc bez měsíčka a zahrada bez kvítí. Do roka měli dítě.

V ranní soumrak na neděli je F. Věk poprvé uviděl, při světle, celé zardělé, s tmavými vlásky, v peřince pěkným povijanem zavité. Prabába rozeňátka, stará Snížková, mu podala to maličké a bába jeho, Věková matka, usmívajíc se připomenula, aby požehnal synáčka svatým křížkem. A on, deista, učinil tak bez váhání, ano i s citem, u vroucím pohnutí. Pak přistoupil k mladé rodičce, bledé a vysílené, pohladil jí něžně vlasy, čelo jí políbil a vyšel ze sednice do zadní sedničky.

Tíže dlouhých a tajených starostí a obav z něho spadla a po rozčilení poslední noci přišel klid jistoty a uvolnění ze šťastného výsledku. Oddechl si zhluboka, a když vstoupil do prázdné sedničky, ovanulo jej kouzlo ticha a samoty. Srdce se však neutišilo. Než pohnutí to bylo sladké. Cit netušené radosti i vděčnosti k Nejvyššímu povznášel mu mysl, i tucha, že je to vážná událost pro něj, že svěřen mu těžký úkol a nová povinnost že nastala.

Přistoupil k oknu. Bylo odtud viděti do zasněžené zahrady v jitřním svítání. Hasnoucí měsíc nad ní, za jejími holými stromy, jako bílá hostie, jako by se rozplýval. F. Věk pohlédl k nebi, a maně sepjav ruce, děkoval Nejvyšší bytosti za to, že všecko tak šťastně dopadlo, a prosil, aby měl dost síly vychovat člověka.

Slovo to mělo u něho hlubší význam. Rozuměl člověka celého, po dobru a pravdě bažícího, k jiným pak milosrdného a snášenlivého, jak si jej v duchu utvořil vlivem idejí, jež mu na pražském učení vsákly v duši i působením knih, zvláště Rousseauových.

Prabába však i bába nechtěly nikterak uznat autority Rousseauovy. Hlavně a rozhodně se jí opřely, když jim František dle jeho Emila vykládal, že není zdrávo díté tak do peřinky zahalovat, je stahovat a šněrovat, že má míti volno, aby mohlo oudečky hýbat a krev aby mohla volně proudit. Prabába i bába tím se jednosvorně hájily, že by křivě rostlo, a když se ohnal Rousseauovým důvodem, že štěňátek a koťat také nikdo nezavijí a nešněruje a jak že zdravě vyrostou, pohněval si je obě, že co si myslí, aby nehřešil proti pánubohu a nepřirovnával člověka k němé tváři.

Polevil, musil, a pak ještě často. Lecjaké pověře se usmál, už před krtinami a také o nich, ale snesl je, když viděl, s jakou láskou obě stařenky o jeho synka pečují, že všecko jen pro něj, i ty pověry. O synkovo jméno také se s ženskými neshodl. Ty chtěly mít France, po taťkovi. Ale v tom nepovolil. Chtěl Václava, až se zemskému patronu poddaly a přijaly ho. Traktace po krtinách byla slavná. F. Věk si také pozval svého kmotříčka a prvního učitele, Františka Havránka, regenta „chori et scholarum“; přivedl si ho sám pěkně pod paždí, starce v staromódním dlouhém copu, již nachýleného, ale pro hudbu pořád nadšeného a ohnivého.

Když byli v nejlepším, přinesla stará Věková ze sedničky Františkův křestní kabátek a karkulku, vínek vyšívaný, květovaný, jakož i uměle složený tuhý papír. Všecko šlo kolem a regens chori Havránek se podíval, jak si před čtyřiadvacíti lety na tom papírku drobným písmem zaveršoval: „Z lásky k tobě v každé době, můj maličký kmotříčku —“ Když František ostatní verše dočetl, vzpomněli, zvláště stará Věková, na dvourenčník, který v tom vínku býval, a jak brzo zmizel o té velké drahotě, tenkrát když nastal hrozný hlad a kdy starý Žalman, ten „bubák“, perlinčan, po némž zdědil starou Bibli kutnohorskou, podstrkoval tuhle Františkovi hladem plačícímu plotem skývu chleba.

Malý Vašíček způsobil patrný převrat u Věků a měl velkou moc jmenovitě nad bábou a prabábou. Nežli se narodil, chodila stará Snížková k své Mařence denně; teď třeba kolikrát za den, pochovat, pokolíbat kloučka nebo se jen na něj podívat. Ale kolikrát, a skoro pokaždé, když přišla krámem plným škatul se zbožím, kolem dlouhého pultu pod mořskými pannami do sednice, chovala neb kolíbala Vašíčka stará Věková. Až někdy ty stařeny na sebe zažárlily, až pak také mladá, sličná hospodyně, plnější teď, silnější, jen kvetoucí, si muži už posteskla, s úsměvem, že se k Vašíčkovi ani nedostane.

Tatík ho také hledal, jak jen měl pokdy, podívat se na něj, pohoupat ho, do výše pozdvihnout; často také, i když neměl pokdy. Práce se mu jen hrnula.

Obchod, který po smrti otcově rozšířil, zveleboval se vůčihledě. Přes tu chvíli přikolébal se dobrušským nedlážděným rynkem kolem dřevěných domů s podsíněmi formanský vůz s bednami a balíky vysoko naložený a zarazil před Věkovým krámem. Formané ti přiváželi zboží nejvíce z Prahy, ale také až z Vídně a z Terstu. Z Věková pak krámu a skladu rozváželi šije menší kupci a kramáři z okolí. Mnoho také kováři a zámečníci. Zařídilť si Věk jmenovitě velký sklad železa a různých nástrojů hospodářských.

Také kupoval od tkalců v sousedních horských vesnicích plátna, nejvíce režná, a zasílal je do Police pláteníkovi Šrůtkovi.

Kromě obchodu měl také na starosti pole, jež zdědil po otci, i které sám už přikoupil. Pracoval v krámě, kde měl mládence a učedníka, v tmavém skladě, v sedničce, jež byla jeho pisárnou, a zase ven, na pole a vracel se voně větrem jako pravý hospodář. Chtěl o nejmenší věci sám vědět, na čeleď nespoléhal, a proto den mu nestačil.

Ale všecka ta práce šla mu k duhu. Kdo ho viděl v Praze na studiích, útlého štíhlého panáčka v modrém kabátě, v bílé vyšívané vestě, u rukávů kadrličky bělostné jako cukr a na spáncích pěkně zkadeřené vukličky, jak také vkročil do domácnosti paní Butteauové vyučovat Paulu na housle, ten by ho v Dobrušce po těch létech stěží poznal.

Jako by ještě něco vyrostl; a statný byl, ač ne tělnatý, a tvář mu pěkně osmahla. Všecek zmužněl. Mladá žena jeho spravovala s ním šetrně a starostně dům a všecko hospodářství. Poklid a pořádek všude jevil, jaká je hospodyňka, čilá jako vlaštovice.

Vstávala časně, hned jakmile zaslechla starou Věkovou, jež se první probouzela, jak šourajíc se v pantoflích po domě, zanotovala svou ranní: ,,Aj vstávajíce ráno z svého lože —“

Tak stařena sama začínala; každého však rána připojil se k jejímu slábnoucímu hlasu svěží hlas její nevěsty, jež za svobody v kostele na kruchtě zpívala i sóla.

Věk, leže ještě na posteli pod nebesy při zavřených okenicích, jejichž skulinami prosmekaly se paprsky prvního světla na podlahu až ku květované kolébce u ženiny postele, naslouchal nehnuté těm dvěma hlasům vedle nebo ze síně ztlumeně k němu zaznívajícím. Měl rád to zpívání a bylo mu pěkně při něm, jako by s těmi zvuky tichá spokojenost vanula celým stavením.

Nehnul sebou, dokud zpěv neutichl, leda když vedle na kolébce začal Vašíček houkat a broukat. Tu se Věk hned vymrštil, okenici otevřel a vzal do své postele malého cvalíka. Válel se s ním, hrál si s ním, až se kluk začal hlásit o snídani nebo dokud nepřišla žena, již přistrojená, čerstvě učesaných vlasů, svěží jako po koupeli, jasných, veselých očí, připomenout, že už je čas, aby vstával.

Někdy, když ji hned nezpozoroval, uvázla u prahu a dívala se, mateřskou radostí ozářená, na muže, jak poloustrojen se sklání nad Vašíčkem a loudí na něm usmání, jak mu říká: Běžela myška okolo bříška, nebo jak drže drobounké růžové jeho prstíčky, šimrá ho po měkké, drobné dlani a vesele mu říká říkání o kasičce na zeleném rendlíčku.

Teď už nepadal jí do duše tak často jako po svatbě stín obavy, bude-li ji mít muž tak pořád rád. Pro dítě ta myšlénka však nechodila; daloť dost péče a práce, a viděla, jakou má muž z něho radost, jak ji má rád. A s ním také ji. Když hocha líbal, nezapomněl i na ni, a často, když ho vzal do náručí, nesl jej jednou rukou a druhou přivinul ji.

Byla z ní rozkošná žínka, jež měla cudnost panny, mysl čistou jako křišťál. Kolikrát už vzpomněl na Prahu, na Loty Butteauovou, na Betynu, jaké to světácky, co ty věděly, jaké zkušenosti měly! A jak ve všem vypočítavé a sobecké.

Tenkrát před svatbou, když se ho Mariána tak úzkostně ptala, věří-li v boha, kdy se mu vyznala, jak často pozorovala světlo v jeho oknech a myslila, že čte snad nějaké neznabožské knihy a že se za něj modlila, byl tou oddaností až dojat a okamžik ten neminul jako prázdný stín beze stop v jeho duši.

O vřelé její oddanosti přesvědčoval se i pak, když se vzali, každý den. Přitom starala se mladá jeho žena s přirozeným vtipem a s upřímnou péčí o domácnost i o všechny jeho záležitosti, jmenovitě hospodářské. A přitom konala vše mile, vesele, s dívčím půvabem.

Dokud nepřišel Vašíček, zasedl Věk dost často, zvláště za podzimních večerů, nahoře na sedničce k pianu; ženě jeho byla ta chvíle, kdy mohla tam s ním naslouchati jeho hře, zrovna chvílí sváteční. Také se někdy, zpočátku, zastavila u jeho knih, českých i cizích, ve skříni za sklem srovnaných; o těch cizích ji jednou s úsměvem ujistil, že nejsou tak neznabožské, jak se domnívala. Ovšem to jí naznačil, bylo v tom jisté sebepovýšení, že některé z těchto knih otvírají rozum, a proto že jich kněží nechválí, že by pan farář se divně na ně díval.

Ale když viděl, že upřela na něj oči v nejistotě, a když se optala, co tedy tam v nich je, začal ji hladit po spánku, po tváři a s úsměvem ji chlácholil, že nic zlého, že nic takového, jak si tenkráte myslila, že to jsou také divadla a kratochvilné knihy. Kolikrát, když sama sedničku uklízela, přehlížela již klidně nápisy na hřbetech: Virgil, Horác, Voltaire, Rousseau, Volney, Meissner, Schiller.

Neznala žádného z těch jmen, nerozuměla žádné z těchto ‚mih, ale nemíjela jich netečně a nevšímavě. Byly Františkovy, čítal v nich jako v českých. Jakýs respekt k němu jí z nich zavanul. Než to se jí vracelo, když nad těmi cizími stála, nad ním se zamyšlovala, že je má z Prahy, ještě když tam studoval, že s nimi pak tu sám do noci sedal a že asi vzpomínal. A jednou po ránu, když ji Věk tak stihl u knih (měla bílý čepeček a byla jako květ), řekla mu to s úsměvem, a že tenkrát mu bylo asi smutno, pro Prahu, pro ni, pro tu – a – že snad teď ještě někdy vzpomene —

Chytil ji, až se lekla, a začal ji líbat, až zahořela jako mák radostí i rozkoší.

Co Vašíček přišel na svět, řidčeji nežli jindy zazvučelo na sedničce piano a ještě míň pak, když do roka se narodila Věkům holčička. Když měli Václava, musila dcerka být Ludmilou, a proti tomu jménu se ani obě stařeny, bába i prabába, ani mladičká máti nebránily.

S maličkou přibylo práce i radosti. Zpočátku hodně plakala; osvědčovalo se však na ní, že děvče pláče do krásy. Dařilo se jí, byla z ní rozmilá holčička plavých, jako lněných vlásků, drobnější sic, útlejší nežli o rok starší Vašík, čiperná však a čilá jako on.

Piano Tedy zřídka znělo, ale také knihy na sedničce, ty cizojazyčné knihy, stály teď nehnuté v zasklené skříni. Věkovi přirůstalo práce v obchodu i v hospodářství, za volných pak chvil, zvláště navečer, zůstal raději dole ve velké světnici, kde byla žena, děti, matka, a zanedbával i piano i cizí knihy, na nichž si jinak dost zakládal. Ale nebylo jen pro valné zaměstnání, že po nich nesahal.

Netoužil už tak po nich, lhostejněl a stával se i duševně pohodlným. Rozpor i zápasy, které mu v Praze a pak i tu v rodišti tak často mysl jitřily, poutichly. Usínalo v něm, mračna přestala se v jeho duši honit. Než proto mu jí nezazářilo plné jasno pevného přesvědčení a určitého názoru. Rozvoj jeho vnitřního člověka uvázl v indiferentismu. Těžkým otázkám a záhadám počal se vyhýbati. Touhy a blaho šťastné lásky, pak slasti mladého muže v manželství opojily a jako uspaly jeho duši.

Zhýčkala se tím jasem a rozkoší, váhala povznášeti se do chmur zápasů a přemítání. Nechtěl se z toho blaživého poklidu vytrhovat a okolí jeho také ho nevyrušovalo. Když někdy ucítil v duši jako výčitky, jako zaťukání, uspokojil se odkladem. Odložil, odkládal a také slevoval. Povoloval své matce i ženině bábě, strpěl nejednou jejich pověru, opustil proti nim nejednou Rousseaua, když se jednalo o synka, chodil skoro každou neděli na kůr zpívat nebo hrát, což po svém příchodu z Prahy nečiníval.

Také sousedskému okolí v lecčem povolil a víc a více se s ním sbližoval. Bylo to z hojných styků s ním, ze společných někdy zájmů. Jen ve vlasteneckých snahách neochabl. Po svatbě jako před ní odebíral české knihy, předčítal z nich doma ženě nebo kroužku mladších sousedů, kteří se u něho scházívali; někdy také v hospodě, kdež jmenovitě Krameriovy noviny měly hojně dychtivých posluchačů, zvláště poslední čas, co vypukla francouzská vojna.

Chodili k němu pro zprávy, i z vesnic, psal lidem na zámek k ouřadu, psal a posílal psaní vojákům na vojnu, radil v tom, onom. Viděl, jak ho mají za učeného, jak jim jeho studie imponují. Sám se nepřestal míti za osvícence a znal svou převahu, ač ne již s jistou pýchou jako kdysi za studentských let. Ano snažil se, aby jí nedal nějak cítit, a choval se ke všem shovívavě a laskavě. Činil tak i ze srdce i chtěje skutky plnit ideu humanity, která ze všech v Praze mu vštípených nejhloub zapustila kořen do srdce.