Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 4

Když doktor Held odcházel, vyprovodil ho Thám až na síň. Stanuli nad schody.

„Mně se zdá, pane Thám, že má rada stran Teplic nebyla vhod.“ Podíval se zkoumavě na Tháma.

„Také jsem se divil. Vždycky tak ráda jezdila do lázní hrát. Ale já za tu radu děkuju,“ Thám vzal doktora za ruku, „a prosím, kdyby snad byla zase řeč —“

„Nepolevíme.“ Doktor se usmál a stiskl Thámovi ruku. Sestupuje ze schodů, uvažoval, že v tom snad něco je, ona že nechce a Thámovi že zase tak na tom záleží, aby tu neostala.

Po této návštěvě nechodil už doktor Held denně k Thámovým. Teprve za týden se tam opět stavil. Zastal jen Tháma, u něhož právě návštěvou meškal herec Amling.

Thám ho představil. Doktor Held přisedl k nim ke stolu plnému papírů a knížek; ptal se hned po pacientce, že ji dnešní krásný den asi vylákal do zahrádky.

„Ó dál! Tady pan Amling byl tak laskav a vymohl nám včera kartu do Kanálské zahrady; a tchyně i Paula hned že by se tam mohly dnes podívat —“

„To je dobře,“ chválil doktor, „je tam krásně a zdravo, čisté povětří z polí. A což oni že nešli? Taky by jim neškodilo trochu jarního slunce. Je tam krásně, všecko kvete —“

Thámovi se kmitl po rtech trpký úsměv.

„Slunce – květy – hezká věc, vzácný příteli, ale kdyby nebylo tolik práce.“

„Tak si udělají pokdy, nic naplat. Tenhle stůl jim zdraví nepřidá.“

„Ale jsem k němu přikován. A kdybych se i utrhl, budu myslit na práci i na sluníčku i mezi květy. Jsem jako tažný kůň. No a vždyť tu mám pěknou vyhlídku, jak je jaro.“ Přitom ukázal otevřeným oknem; bylo jím viděti pod jasným, modrým nebem přes měkké vlny omládlých korun, v jejich svěží, mladistvou zeleň, nad níž dál strměl v zátopě slunečné záře františkánský kostel.

Amling začínal být nějak neklidným a čekal patrně, až se hovor tak stočí, aby mohl vstát. A také, jak po Thámových slovech nastalo pomlčení, měl se pojednou k odchodu. Knihu, kterou držel v ruce, položil na stůl a pravil s úsměvem, jako by se omlouval, že často chodí a obtěžuje, ale že je takový čtenář, to že třeba do rána u knihy vydrží a nepovolí, dokud ji nepřečte. Tuhle že také naráz přečetl. Děkoval a litoval, že Teď bude konec, když odjedou.

Held si ho povšiml, jak stál s knihou před Thámem, jaký to je urostlý chlapík, jak jiskrných očí a že má krásné, bílé zuby; také tak herce pochválil, sotvaže odešel.

„Ten takhle v trikotu jako Romeo —,“ dodal pak s úsměvem.

„Na Romea má ještě daleko. Zatím se cvičí jenom tak, vědí. Bety, švagrová, se mu líbí.“

„Ach, proto je takovým zuřivým čtenářem. Ó knihy! Ó knihy!“ Held se zasmál.

„A proto také ten lístek do Kanálky, a proto je takový kolega ke mně, on od národního! Teď ono by to zase začalo, jako s návštěvami. Dokud tchyně stonala, byl pokoj. Ale teď hned zas přečetl Spiessa, přečetl-li, a přišel vlastně vyzvědět, je-li švagrová doma nebo kam šla. Teď on za ní žene na Barvířský.“

„Jdou taky trochu ven.“

„Ne, nemohu, musím tady ten kus upravit. A nějak mi to nejde,“ Thám chmuře obočí odstrčil sešit před ním ležící.

„Venku by přišli na dobré myšlenky. Sám sejdu také projít ze starostí.“ Thám pohlédl s úžasem na Helda. „Starosti? Oni?!“

„Á starostí dost. Teď, když jsem doktorát vyklopotil, co teď —“

„Oženit se.“ Vpadl Thám ironicky. Held se usmál a mávl rukou.

„Ach, na svatební traktaci se netěšejí. Pro samé kondice a učení a muziku zapomněl jsem se zamilovat; a teď už nechytnu. Teď poslouchám víc rozum.“

„A zkušenosti.“

„Také a pak,“ úsměv zmizel z Heldovy tváře a hlas zazněl vážným, srdečným tónem, „mám starou matku a dvě sestry, a ty nemají nic. Dokud pomáhal starší bratr —“

„Umřel?“

Held pokrčil rameny.

„Nevím, ale nejspíš on zahynul. Vidějí, když Rusové Očakov šturmovali, to sloužil pod Potěmkinem, a to bylo nějaké krveprolití a nic se mu nestalo; ale když Polákům pomáhal —“

„Což neostal v ruských službách?“

„Ne, a když on byl trochu nestálý. Když nám otec umřel, byl felčarem u nás v Třebechovicích a dřív na vojně, a nic neostalo, šel bratr do Ruska hledat štěstí; jako muzikant, toť se ví. Ale dal se tam na vojnu a pořídil to na obrlajtnanta. Pak ho to pojednou v Rusku omrzelo, vystoupil z armády a dal se do polské. Pravda, tam mu štěstí přálo víc. Stal se majorem u gardy a na šlechtice ho povýšili, ale vtom to rozdrobení Polska, nešťastný osud Kosciuszkův, vědí. Poslední psaní došlo z Mohyleva, a to už teď budou čtyři léta! Nejspíš on zahynul u Varšavy, když Suvorov Pragu šturmoval, bei dem grásslichen Blutbade – však jistě o tom četli. Sic panímámu a sestry pořád těším, že je v zajetí a že nemůže psát, a kdyby i psal, jakápak z Ruska jistota s psaním. Ale sám tomu již nevěřím. Myslím, že mezi těmi tisíci, které Rusové v té polské Praze pobili, byl také náš Ignác, anebo, a to by bylo horší, že je třeba s uřezanýma ušima mezi mordýři v Sibérii —“

Doktor Held, jenž se nutil do klidného tónu, umlkl a upřel na okamžik oči do země. Pak rychle zvedl hlavu a vstávaje pravil: ,,A já se za ním strojil.“

„Oni chtěli do Polska?!“

„Ovšem. Když tu bratr před pěti lety byl, to z Varšavy přijel k nám do Třebechovic, tak mně to vymaloval, jak tam na mne štěstí čeká, že se mně zachtělo do světa. Smluvili jsme se, že hned, jak budu doktorem, přijedu za ním. Teď jsem doktorát udělal, ale polským magnátem už nebudu.“

Doktor bral svůj klobouk s prádelníka.

„Nebudu, ale z Prahy ven, to se mi také nechce. Ich möchte – Venku jaká Wissenschaft, verstehen Sie, und der mocht ich mich widmen. Ale tady tak beze všeho, ohne Protektion. A hledat ji, na to jsem paličák.“ Vážnou tváří se mu rozlil úsměv. „Nebožtík pantáta mně vždycky říkal ‚Trotzkopf‘. To bylo první německé slovo, kterému jsem porozuměl. A tak co teď, was nun. Vidějí, že mám také starosti. No a o těch budu,“ vykročil ku dveřím, „venku, v Kanálce, přemýšlet.“

Thám mu stiskl ruku.

„Nemít chleba a chtít výš, to je vždycky utrpení, milý příteli. Ale oni jsou jinak v tom,“ hlas zněl těšivě, srdečně, „jim se to povede.“ Pojednou jako by si vzpomněl: „Snad potkají moji a tchyni, to by se hodilo, to bych moc prosil —“ Okolkoval a najednou vyrazil:

„Vždyť ona tchyně začíná už stýskat, kdovíjak prý ta cesta jí poslouží, že by snad bylo přece líp, aby letos ostala v Praze, rozumí se s Paulou, s mou ženou.“

Doktor už za prvních slov vypjal obočí a povztyčil ukazováček pravé ruky. Neřekl však nic, jen tak před se hleděl, jako by se zamyslil. Pojednou uchopil Thámovu ruku.

„Dobře,“ doktor mluvil ostřeji, s jakýmsi důrazem, „dobře. Vždyť vědí, co jsem slíbil. Kdy pojede divadlo do Teplic?“

„Pozejtří —“

„Už? To se už asi sotva uvidíme. Sbohem, pane Thám,“ doktor podal mu ruku. „Aby se jim dobře dařilo a na shledanou.“

„Na shledanou, a ještě jednou děkuju za všechno, pane doktore, děkuju.“ Thám přiložil i levici na jeho ruku, kterou potřásal, a hlas zachvěl se mu srdečným zvukem.

IV. INTERMEZZO

Held vycházel zamyšleně z domu U Bohuslavů. Před týdnem se divil, že paní Thámová nechce letos do Teplic. Ale stará, matka, měla ještě sto chutí, a dnes už také ona – To dceři povoluje. A co ta, proč ta —

Ale pak ty úvahy všechny se rozplynuly jako mráček dýmu, jak šel dál, vzhůru Koňským trhem. Nebe vysoké, krásně modré, zářilo, vzduch byl čistý, průhledný, všechno v něm svěžejší a tak určité, barva i tvar, a lidí na vyschlé dlažbě jako broučků. Všude lehké jarní obleky a samá veselá barva, páni s hůlčičkami, většinou ve střevících, v punčochách, dámy bez špencrů, leda jen v salopu, mnohé již s vádrlaty v rukou. Tak se to všechno pestřilo jako strakatý záhon, zdola od Alejí vzhůru Koňským trhem k bráně, kolem statuí, kolem kašen, do nichž voda hrčela plnějším obloukem a metala pablesky v zářícím jarním slunci.

Samy pusté hradby vpravo vlevo od Koňské brány se projasnily; leckdes svítilo v jejich svahu zlato pampelišek a zelenal se svěží koberec mladé trávy.

Held se bral také k bráně. Chtěl ven do polí, do Kanálské zahrady.

Lístku vstupného, jakého bylo od loňska třeba, neměl; ale vrátný ho znal, neboť Held nejednou byl jako medik pozván do panského domu, aby vypomohl při hudebních číslech, když hrabě Canal měl velkou společnost.

Před branou potkal mladý doktor P. Vrbu. Přicházel silnicí od Olšan, v černých punčochách, v šosatém tmavém kabátě a ještě v čepici, ač bylo teplo. Opíral se o hůl a šel zvolna. Vykřikl skoro hlasem, když jej doktor, kterého nezhlédl, zastavil.

„Tak už do polí, velebný pane, no, to je dobře.“

„To je má první cesta, doktůrku; byl jsem na Olšanech, navštívit, vědí —“

„Pana faráře.“

„Chudák. Hrob se mu už hustě zelená. Poseděl jsem si u něho – Co jsme se naškádlili, nahašteřili, to on rád – a teď jsme mlčeli oba, oba —“

„A co nohy, velebný pane.“

„Už to jde, chválabohu.“

„Tak by snad mohli otočit, se mnou —“

„A kam?“

„Do Kanálské zahrady.“ P. Vrba sebou trhl.

„A pánbůh chraň! A to ne, to ne. O nohy by nešlo, ty by vydržely, ale já, tam do té frajmaurské zahrady, k tomu obrfrajmaurovi, k jejich kápu?“ V očích starému knězi sršivě problesklo a hlas se mu rozhorloval. „Snad na nějakou frajmaurskou slavnost, ne?“

„Ale vždyť už nic není, velebný pane! Frajmaurské spolky jsou zakázány.“

„No tak si jdou,“ skoro mrzutě rozhodoval P. Vrba, „ale když by mermomocí se mnou chtěli,“ tu se zas usmál, „tak jdou se mnou na Hradčana. Už se odtamtud začínají Vídeňáci zas stěhovat.“

„Ano, už mnoho vozů zas odjelo do Vídně. Odvážejí, co sem uklidili.“

„Ale aby mně také neodvezli tu mou milou princeznu královskou, francouzskou.“

„O tom ještě není nic slyšet. Ale doprovodím jich.“

Smluvili se a rozešli.

Doktor, minuv ve bráně vojáky strážné s copánky, v bílé uniformě, dostal se hned do polí. Ze silnice k Olšanům zabočil nalevo a kolem soukromých zahrad, v nichž jabloně byly obaleny květem, a kolem hospodářství patřícího ke Kanálské zahradě, zařízené po anglicku v mělkém ouvale a po jeho nenáhlých svazích, došel ke hlavnímu vchodu.

Nad branou, pěkně kovanou, vznášel se baldachýn košatých topolů, kaštanů i líp, za nimiž dál se pod klenutím starých kaštanů zelenavě smrákalo celým ouvalem, až na jeho konec, kdež z měkkého zášeří stromů a křovin probělával se ve břehu zděný výklenek a za ním dál pod stromy průčelí prostinkého chrámce studnu kryjícího.

Doktor Held jen na okamžik váhal. Nalevo výš, nad ouvalem, kde ještě prošlehovaly po stromech i křovinách zlaté pruhy paprsků a kde vršky vysokých topolů v aleji byly zality zářivou zátopou, bylo dost lidí. Procházeli se mezi stromy a houštím, po stezkách, z nichž jedna vedla ke skleníkům na kraji, v boku zahrady.

Níž v ouvale bylo skoro prázdno. Tudy se doktor dal, proti vodě malého potůčku, jenž se od studny nahoře pod stromy tiše vinul v květech blatouchu a v třásních mladé trávy.

Doktor kráčel zvolna. Na Tháma, na Vrbu zapomněl. Myslil na sebe, a hned zas i na sebe zapomněl. Oči těkaly, mysl jako motýl. Díval se do stromů, do jejich svěží, měkké zeleni plné šťávy i lesku, minul sochu Mlčení, pískovcovou, lišejníkem tu a tam zažloutlou, naslouchal chvilku kosu, jehož plný hvizd se opodál lahodně rozlehl, minul druhou sochu stranou mezi lípami, všiml si párku na lavičce u zděného výklenku, v němž stála socha Diany, všiml si, jak ten mladý pán v modrém fraku, napudrovaný, s černou mašlí v týle, sklání se k panně ve světlých, úzkých šatech, pod mladými ňadry přepásaných, jak panna zamyšleně upírá sklopené oči na kytičku na klíně v rukou s rukavicemi až nad lokte.

Pak se ohlížel, když ho přešla mad. Campi, mladičká primadona národního divadla se svým mužem. U chrámku u studně stáli tři starší páni s copy a živě rokovali. Held pozdravil; jeden z nich, zdravotní rada Mikan, profesor botaniky a chemie, s kytkou jarních květin v ruce, kýval na něj a hned také za ním pokročil, mluvě (německy), skoro křiče, už za té chůze hřmotným hlasem:

„Že vás vidím – počkejte.“ Held už stál. „Vzpomněl jsem na vás. Co děláte, co hodláte, chcete ven?“

Všecko šlo v jednom chrčivém, hřmotném proudu.

Nežli Held odpověděl, už za něj mluvil: „Kdepak vy ven! Vy nechcete být řemeslníkem, milujete vědu – A tak slyšíte – bylo by zrovna vhodné místo. Fyzikus u Milosrdných potřeboval by substituta, říkal mně —“

„Pan doktor O’Hehir mně dnes psal.“

„Tak poslechl, já mu řekl o vás – no dobře, a co vy, že ano, to se rozumí, to byste byl náramný osel, jen berte —“

„Jdu sem právě uvažovat, pane rado,“ řekl Held, usmívaje se.

„Uvažovat! Tady, tadyhle u té studně jste se rozhodl. Jděte domů a je po uvažování. U Milosrdných pochytíte nejvíc, to budou zkušenosti, proboha, a fyzikus není hloupý, trochu až moc entuziast pro Biowna, no, zkusíte ten systém. A tak jděte, doktore, k němu a řekněte mu, že ano, že vás posílám. A hned zítra jděte, nebo ještě dnes, či tu něco máte?“

A směje se, zamrkal škádlivě očima.

„Jen to uvažování, pane rado.“

„A to už odešlo – je pryč, tak jděte, milý Helde, sbohem a mnoho štěstí!“

Otočil se a zase zpátky ke studni, a zas už cestou něco oběma pánům vykládaje svým hřmotným způsobem.

Held se dal cestičkou vedoucí od studně z ouvalu výš na volnou prostoru před panským domem, upravenou v zahradu. V zeleni jejích záhonů a polí rděly se, modraly, bělaly květy prvního jara. Na stezkách, pískem posypaných, bylo také pestro. Několik pánů a dam v jarních oblecích se procházelo, něco jich stálo v skupinách poblíže domu u velikých klecí plných rozmanitého ptactva, hlavně různobarevných papoušků. Klece ty stály na samém pokraji hustého hájku, jímž končila se zahrada hraběte Canala.

Domlouvání profesora Mikana Helda vzrušilo. Příznivec jeho nutil jej do rychlého, ano náhlého rozhodnutí. Povoloval, a vlastně již povolil, ačkoliv si v duchu nevyřkl rozhodného slova a dále ještě uvažoval. Povoloval, poněvadž mu návrh doktora O’Hehira nebyl nevhod, když ráno dostal psaní. A rada zkušeného profesora – Plat sice bude malý a práce mnoho, ale jaká příležitost ke studiu! Praxis přitom bude moci vykonávat. Tolik však, co maminka a sestry potřebují, vydělá, a na piano, na pěkné piano od Reisa, nebo snad i od Zelenky – Na to stonal.

Jak tak uvažoval a počítal, obešel rychlým krokem prostoru před panským domem nejdelší její stezkou, na obvodu, a dostal se k volnému pochylu stromy porostlému.

Mezi jejich kmeny v zelenavém přísvitu stál pískovcový zkomolený sloup na podstavci s emblémy zednářskými. V zářivém paprsku, jenž šikmo padaje chvěl se korunami i po kmenech, zahořel na pomníku ve štítu vedle římského brnéní pod sloupem zlacený monogram hraběte Canala z Malabaily.

Doktor Held šel kolem a chtěl do topolové aleje na stezník, vedoucí nad ouvalem, kterým byl přišel. Ale v aleji i na postranních stezkách mezi křovinami a duby, ještě holými, mezí‘ bílými břízami, javory a lípami, v jejichž světlé zeleni tměly se skupiny borovic, hemžilo se lidmi. A dva známí medikové mířili směrem k němu.

Nechtěl se s nikým setkat a zastavit. Včas se obrátil a zpátky zase kolem pomníku a dál kolem druhého, zednářské pyramidy, dostal se do háje na konci zahrady. Šel, šel, a když stanul u zadního vchodu, vykročil ven. Chtělo se mu samoty a ticha.

Ocitl se v polích pod strání, jež se rozlehle táhne nad Kanálskou zahradou. Vyhřívala se na odpoledním slunci, její travnatá úbočí i stará vinice, polozbořené zdi bejlím zarostlé. A nahoře na temeni, za nímž se sklánělo krásné modré nebe, nesly se prozářené koruny stromů v parku osamělé vily.

V zlaté záři tiše spočívaly ve stráni stíny ovocných stromů, stojících porůznu i alejí při cestě vzhůru k vile a dole při cestě, jež vedla zrovna za Kanálskou zahradou, kolem jejího ohrazení, dál do polí.

Touto dlouhou ovocnou alejí, tichou a osamělou, bral se doktor Held.

Hrušně odkvětaly, po široké mezi ležel bělostný poprašek květových lístků, koruny však jabloní, každá zarůžovělý oblak květů a poupat. Dech slabé, jemné vůně vanul zářivým vzduchem, motýl se jím zapestřil, včelka přiletěla, do květu zapadla, pták šveholil tu i dál; z ouvalu Kanálské zahrady strměly nehnuté jako v blaženém utišení vrcholy omládlých korun —

Skoro na druhém konci ovocné aleje, od kterého se Held vzdaloval, směřuje víc do polí, seděla na lavičce paní Butteauová. Před chvílí ještě se procházela s dcerou v zahradě. Libovala si tam mezi těmi pány a dámami; byli všichni „nóbl“, jak si hned zjistila. Lahodilo jí mezi nimi se procházet, dívat se na ty, které znala, a pozorovat ty, kterých neznala. Bylo jí do hovoru, vyptávala se Pauly, upozorňovala ji na toho, onoho pána, na tu, na onu dámu, na její oblek, klobouk, náušnice —

Vše ji to nesmírně zajímalo, než přece si pak povšimla, že Paula mnoho nemluví, že je nějak roztržitá. Zastavovalať se, ohlížela, pak náhle upozornila matku, tamhle že je lavička prázdná (bylo to v topolové aleji, u samé cesty), a hned tam chvátala, napřed, aby ji nikdo nezasedí. Paní Butteauová byla ráda. Začalať už nohy cítit, a pak mohla všechny, jak kolem přecházeli, pohodlně pozorovat.

Dlouho však neseděly, a již začala Paula o tom, že tu není tak pěkné místečko.

„Chceš-li, Pauličko, půjdeme,“ nabízela se stará paní měkce, ochotně. Dcera jako by se náhle vzpamatovala.

„A ne, ne, maminko, já jen kvůli vám, není-li vám tu moc hlučno —“ ,,A není, není, kdepak, pěkně, Paulinko.“

„Tak tu počkáme.“ Umlkla a zahleděla se zase dolů topolovou alejí směrem ku bráně, odkud lidé pořád ještě přicházeli. Náhle se zarděla.

Paní Butteauová si toho nevšimla. Dívalať se právě za nějakou silnou dámou v nemódním, napudrovaném účesu, za níž kráčel premovaný lokaj v červeném fraku.

Náhle se někdo u lavičky u nich zastavil. Pan Amling! Pozdravoval zdvořile, držel pak klobouk v ruce, co mluvil o náhodě, o štěstí, jaké má, že jen vešel a již dámy zhlédl.

Paní Butteauová měla radost z té náhody. Nevěděla opravdu, že přijde. Paula však za té řeči sklopila na okamžik oči. Musila; nemohlať, jak tak lhal, na něj hledět. A cítila, že není bez viny. Než horké to polití studu zmizelo okamžikem. Jeho hlas zažehnal všechno a zapomněla, jak na něj upřela oči.

Stál u nich, mluvil o Kanálské zahradě, jak je navštívena; Paula se optala matky, jak unavení, co nohy. Stará paní hned nebyla unavena, hned ochotně vstávala, že si již pěkně odpočinula, že by mohli zase jít. Paula přisvědčila i k tomu, s matkou zároveň, když Amling žádal o dovolení, smí-li je doprovodit. Šli topolovou alejí, dali se pak na pobočné stezky mezi stromy a keře.

Než tu se ve třech šlo nedobře. Pořád se musili vyhýbat, přes tu chvíli se zastavit, ustoupit; bylo to velmi nepohodlné. Paula si na to posteskla, snad že by jinde bylo volněji. Amling hned věděl rady, za zahradou, vlastně vedle ní, v ovocné aleji, tam že je prázdno a ticho, tam že by se volně procházelo.

„Všimla jsem si, když jsme sem vcházely,“ přisvědčovala paní Thámová, „jak tam stromy kvetou. A to mám tak ráda!“

Nepodívala se za té řeči ani na Amlinga ani na matku. Měla oči před sebe upřeny.

„To bysme se tam mohli, Paulinko, podívat, máš pravdu, a je tam víc slunce, bodejť, tady už je skoro moc stínu, alespoň na mne, ale chceš-li, ostaneme!“

Šli však. Amling je doprovázel. Libovali si, když vcházeli do ovocného sadu, jak je tu krásně, co slunce, a jaké ticho! Dívali se po kvetoucích stromech alejí před se i po stráni.

„Tady je také lavička, mami!“ zvolala Paula. Prostá lavička stála pod kvetoucí hruškou. Paní Butteauová, která nohy pořád cítila, hned si usedla a nechávala také místo Paule. Ta se zasmála.

„Ach, maminka myslí, že bych nejraději pořád seděla.“

„No, když je tu tak krásně na sluníčku a pan Amling je snad také unaven, místa dost.“

„A ne, madame, srdečné díky, já se rád procházím, a vy také, milostpaní —,“ obrátil se k paní Thámové a hned dodal:

„Podívejte se touhle kvetoucí alejí vzhůru,“ ukazoval do stráně, „alespoň na kus, to by byla procházka! To je krásná cesta a jaká je nahoře krásná vyhlídka na Prahu. Viděla jste jí odtud?“

„Odtud ještě ne.“ Zahleděla se tam, pak se obrátila k matce a poněkud nejisté řekla:

„Já bych se tam, mami, podívala.“

Stará paní na ni upřela oči a hned neodpověděla. Nebylo jí to tuze vhod a stín temného tušení jí padl do nitra. Ale jen jako stín, který se přehoupne, kmitne. Neodepřela, ano usmála se, když Amling kvapně ujišťoval, že dlouho nebudou, že tu budou hned.

Hleděla za nimi a vtom jí připadlo, kdyby je tak zeť, Thám, viděl. Ten by zas vyváděl! A když je takový, Paulince nic nepřeje, aby pořád seděla doma, aby s nikým ani nepromluvila, hned si kdovíco myslí. A pan Amling – ach, kdepak ten, takový hodný, úslužný a jak zdvořilý. Paulinku povyrazí, však kdypak si zas takhle vyjde, ať se podívají, když je to tak krásné. A kdyby ho takhle mohla pozvat, myslila Amlinga, na svačinu – Bety – a kdovíco ta holka, ani si ho moc nevšímá. Ale pozvat ho – a když Thám, ten by se zase škaredil, a groše nedá – kdovíjak on, Amling, pěkně si tak chodí, peníze on má, ale Paulinka by se zlobila a Thám by dělal křiky, kdyby zvěděl —

Mladí šli ovocnou alejí vzhůru směrem k vile. Vždycky spolu mluvili jen ve společnosti, u Thámů, na ulici nebo někdy v kavárně U modrého hroznu. Teď byli poprvé sami. Paula se nenadála, že se dnes tak stane. Tušila, proč Amling včera přinesl stálou vstupenku do Kanálské zahrady, a proto se dnes, když sem šly, nadála najisto, že přijde. Lekala sé jeho příchodu, a přece se ho nemohla dočkat.

Přišel, a jak na ni pohleděl! Bylo jí příjemno, mílo s ním se procházet. A maminka šla s nimi, nebylo v tom nic tak nápadného, nikdo nemůže nic říci.

Ale když vyšla s Amlingem samojediná pod kvetoucí stromy, zamrazilo ji divným strachem. Vzpomněla na Tháma; ohlédla se plaše, jednou, dvakrát. Ale také krev cítila, jak se jí žhavěji rozproudila, jak vřelost se jí rozlévá všemi údy – Ozývalť se vedle tlumený hlas Amlingův. Vždycky ho ráda slyšela, líbil se jí ten měkký jeho zvuk; teď dojímal v tom ztlumení, a jako by se slabě zachvíval.

Cítila, jak na ní spočívá průvodcův pohled, že se od ní neodvrací. Pozvedla sklopené oči. Mluvil o tom, jak je šťasten, ale co se poslední dobou nasoužil! Dřív že ji alespoň vídal na jevišti, že se jí mohl obdivovat, ale poslední čas že ani toho neměl, když nehrála a když on jich nemohl navštívit. A teď – co ho čeká —

Povzdechl. Zapomněla na stromy, na jejich květy, nevšimla si motýla, jenž jí takořka před nohama vyletěl z nějakého květu.

Amling dotkl se jejího nastávajícího odjezdu, a stesk ji chytil. Nikdy jí tak nebylo. Jindy se těšila, a teď!

A řekl, co se také jí mihlo, že mine kolik měsíců, nežli se zas uvidí, teď že to je snad naposled. A když už musí jet, aby mu popřála ještě jednou s ní promluvit.

Zastavila se, upřela na něj oči.

„Přijdete k nám —“

„To již sotva, leda ještě jednou, abych s vámi samotnou —“

„To nejde, není možná!“ vpadla kvapně jako ve strachu. „Vždyť teď —“

„Jsme sami, a přece nejsme. Přijďte sem zítra!“

„Ne, ne —“ Bránila se, hlas však nezněl rozhodně, a jak vážně, skoro přísně před se pohleděla, zdálo se mu, že počítá, přemýšlí, jak by – Okamžik čekal mlčky, pak tiše, vroucně zavanulo jeho: „Prosím vás —“

Obrátila se k němu a líce zjasnělo jí jako úsměvem.

„A což kdybych snad ani nejela – Mamince se nechce, bojí se cesty, a já o maminku —“

„A vy byste zůstala, a —“ nedomluvil; nechtěl jménem jejího muže hodit jí stín.

„Musila bych tu být s maminkou.“ Viděla, jak mu zasvitlo v očích. A hnul sebou živě.

„Ale nevím, bude-li možná,“ dodala tišším hlasem, starostně, s obavou.

„Bude, bude, když vy budete chtít!“ chtěl ji vzít za ruku. Než vtom se sehnula a trhala rychle, nervózně chudobky, jichž bylo v trávě jako nakropeno.

„O kdybyste chtěla! Vyslyšte mne, ustesknu si tu bez vás.“ Prosil lítostivě a úlisně zároveň. Nechala květů, vzpřímila se. Podával jí ruku. Nemohla již odmítnout; ale dřív mžikem pohlédla cestou před se a hned také dolů. Tam jí zrak uvázl a slabě vykřikla. Amling se tam také obrátil. U paní Butteauové někdo stál a rozmlouval s ní.

„To je on!“ zvolal Amling prudce, jako popuzen.

„Doktor Held!“ Obrátila se po Amlingovi.

„Ano, byl u vás, ale ani se nezmínil, že sem půjde.“

Paní Thámové se kmitlo podezření, že snad muž – A hned zas ji obava zmohla.

„Viděl-li —“ Rychle se obrátila obličejem k vile. „Což se ho bojíte?!“

„Je s Thámem tuze zadobře, a kdyby mu řekl —“ Po tváři se jí uložil stín chmury.

V nejistotě a čekajíc upokojení dodala:

„Snad nás neviděl.“

„A když, tak jistě nepoznal —“

„Snad —“ Vykročila a již se neobrátila. Okamžik mlčela, až pojednou promluvila ohlas myšlének a obav, jež se jí hrnuly.

„Co ona maminka – Pojďte, pojďte, ať se dostaneme dál. Ještě tam stojí? Podívejte se, ale hned se zas ohlédněte.“

„Ještě tam stojí.“ Co se podíval, byla už paní Thámová kousek dál, výš. Když ji dohonil, zastavila se. Ukázala na nebe.

„Podívejte se, dál už nemůžeme.“

Za vilou na vrchu, za jejími stromy se nebe kabonilo. Mrak tam vyvstal a rostl letem v černavu, od níž odrážely se v popředí koruny kvetoucích stromů.

„Bude pršet, pane Amling. A maminka dole – musím zpátky. Ještě tam doktor stojí?“

„Ne, už se kloní, odchází.“

„Ohlíží se?“

Amling postřehl, že se Held, jda od paní Butteauové dál, směrem k bráně Kanálské zahrady a k městu, ohlédl jednou, podruhé, ale zapřel to pro upokojení paní Thámové.

„Ne, neohlédl se, jde rovnou, už zachází za stromy, je pryč.“

Paní Thámová se obrátila směrem dolů k cestě, kde její matka seděla.

„Pojďte honem dolů.“

„Půjdu, hned, ale nepojedete do Teplic, není-li pravda?“ A nehýbal se z místa.

„Nevím. Ten,“ a ukázala za doktorem, „mohl by,“ chtěla říci „všechno pokazit“, ale nevyslovila toho.

„Doktor?! A kdybyste snad – přece – musila, budu ještě s vámi mluvit?“

Vítr zašuměl, projel korunami, až se z nich květy rozsypaly bělostnou prškou.

„Pojďte, pojďte,“ naléhala, „ať maminka —“Jak vykročila, ohlédla se po mraku, jenž za nimi stál vysoko již po nebi, takže v tu stranu bylo jako slitina za kvetoucími stromy. Amling musil rychle vykročiti, aby byl paní Thámové po boku. Šel těsně vedle ní a chytl ji za ruku.

„Prosím vás, přijdete?“

„Vy jste hrozný, pusťte mne, maminka —“ Červené skvrny proskočily jí po tvářích.

Pustil její ruku, prosbu však opakoval, vášnivě, nedbaje ničeho: „Přijdete?“

„Já nepojedu!“ Vyrazila náhle a sklonila hlavu, jakoby před větrem, všecka zardělá. A tak šla v chvatu dál a vítr, v němž se mladá tráva chvěla, dul do jejích světlých šatů. K lavičce došla dřív než Amling, ale vzrušená, jako udýchaná. Ještě však k ní nedokročila a již dychtivě vyhrkla:

„Viděl nás? Doktor?“

„Myslím, že ne, ale proč taky chodíš —“ Řekla to káravě, ač ne ostře. „A neptal se po mně?!“

„Ptal; řekla jsem, žes zapomněla v zahradě vádrle.“

Vtom došel Amling. Byla řeč o mraku, o dešti, že je na spadnutí. Vydali se bez meškání domů. Paní Butteauová se ptala, zdali něco viděli, jaká je vyhlídka.

Amling odpovídal. Paula mlčela a byla i dále roztržitá. U brány se Amling poroučel, a když ho paní Butteauová zvala, aby se stavil u nich, omluvil se, že musí napravo k Poříčské bráně, že slíbil na tuto chvíli kolegovi Arnoldimu. Paní Thámové stiskl vřele ruku. Poslední jeho pohled také mluvil.

Když zašel, ptala se hned paní Thámová na doktora Helda, jak přišel do aleje, co chtěl. Paní Butteauová jí vykládala, že byl v Kanálské zahradě, že také kvůli lidem hledal víc poklidnou cestu, a když se vracel —

„Stran Teplic neříkal nic?“

„Sama jsem začala, že je mi nevolno, že nemohu na nohy, že ostanu tady.“

„A on nechtěl dovolit, viďte —“

„Ani ne“ (zapřela kvůli dceři, že jí naléhavě zas radil, aby jela), „ale divil se.“

„A mne neviděl?“

„Ne, neříkal nic; a také vždyť jste byli hodný kus —“

„A kdyby viděl, copak na tom, vždyť, ale kvůli Thámovi, ten by zas dělal —“

„No vždyť; toť já vím, holečku, proto jsem mu taky řekla, žes v zahradě. Povídal, že se byl u nás rozloučit.“

„No,“ mladá paní pohnula pohrdlivě rtem, „kvůli mně nepřišel.“ Pojednou však se tón jejího hlasu uvolnil uspokojením.

„To už k nám nepřijde.“

„Dle toho ne, Paulinko.“

První velké krůpěje zašuměly a rozestříkly se na dlažbě. Obě paní dbcházely právě ku svému bytu. V tu chvíli vstupoval doktor Held na Kamenný most, míře ha Malou Stranu, kde bydlel. Celou cestu z Kanálské zahrady už na sebe nemyslil. Tam v osamělé kvetoucí aleji v polích vyřkl si rozhodně, k čemu se v duchu klonil a se rozhodoval: že přijme Mikanův návrh.

Vracel se klidnější, až ho pak paní Butteauová pohněvala svými stesky a výklady, že ví, že jí bude tady líp. Simulovala, viděl to, a lhala. Celou cestu na to myslil, jaké jsou to ženské, a mladou jak zahlédl nahoře v aleji s tím komediantem. Poznal ho také. Klacek, jakou hrál komedii, že se nemůže čtení dočkat – Proto on tak pospíchal a nic neříkal, proto sebou tak vrtěl. – A ona! Už tak daleko? A ta babka, jak ji zapřela a myslila si o něm, o doktorovi, že má chatrný zrak, že dceru nezhlédl nahoře v stromořadí, když se o ní sám naschvál nezmínil. Proto ty Teplice! Proto tam nechce mladá a kvůli ní stará —

A Thám! Řekl o tom čistém kolegovi, že se cvičí zatím na Romea jenom tak – Kdyby znal jeho Julii! Kdyby však – Held se v myšlenkách zarazil, že to snad bylo náhodné setkání. Amling šel s nimi jen tak; herci, herci – Ale solus cum sola? – Co teď – Povědět Thámovi? Held tu myšlénku hned zamítl. Je-li co na tom, Tedy především rozloučit – do Teplic musí, obě, stará, mladá, a ten Amling bude od nich, tu —

Nazejtří, brzo dopoledne, zašel si doktor Held na Koňský trh do domu U Bohuslavů. Thám žasl, paní jeho, chystajíc právě nějaký tlumok, se lekla. A hned ji zlost chytla. Doktor jí tak zdvořile říkal, že když se mu včera v Kanálské zahradě nepoštěstilo s ní se setkat, že přichází teď se poroučet. A hned se ptal na matku.

Paní Thámová byla na rozpacích.

„Šla do trhu, to jest jen ku kramáři vedle. Nechtěla jsem jí pustit, ale což si dá maminka říct? Vždycky chodila do trhu, a teď – dnes, se jí zastesklo,“ mladá paní se nutila do úsměvu, „zastesklo, že už prý dávno nebyla na koupi —“

„Z toho je patrno, že by paní matce cesta do Teplic neublížila. A prosím, nežli přijde —,“ doktorova tvář velice zvážněla. „Musím upozornit,“ doktor začal mluvit německy, týkaloť se medicíny. „Já včera s paní matkou hovořil. Stěžovala si, že musí ostat, že to do Teplic nepůjde.“

„Ano ano,“ chytala živě mladá, „naříká si, právě jsem chtěla Thámovi říct, že maminka rozhodně nemůže a že samotná tu také nemůže ostat, že nemohu jet, alespoň ne hned, že bysme přijely později —“

„Zrovna naopak, s dovolením, jemnostpaní. Kdyby tuhle přítel Thám ani s divadlem nejel do Teplic, paní matka by tam musila, chcete-li si ji zachovat. Nelekejte se,“ Heldovi se pohnul koutek rtů, „pojede-li do Teplic, bude dobře, jistě, pravím. Nechce-li, musíte ji donutit, vy jako dcera —“ Hleděl vážně, upřeně na mladou paní, jež stála nad otevřeným tlumokem zachmuřena. „Vás poslechne,“ dodal a pohlédl na Tháma. Ten žasl i zároveň tlumil úsměv, který mu chtěl na rty. Jak doktor domluvil, ozval se konejšivě: