Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 7

„Snad měl sám strach, a proto se tak vytratil,“ prohodil Věk s úsměvem.

„A ne, to ne, jakpak když se také ukázal v Solnici, předevčírem na faře, také cizí člověk a zrovna prý takový, takové oči —“

„A to ne, sousede, to už řeči rostou, to není pravda, alespoň o té Solnici to není tak. Včera jsem tam byl, mluvil jsem s kolika lidmi, s Patrčkou, a dlouho, toho jsem se na to optal, ale nevěděl nic a žádný, to si to tak někdo vymyslil.“

„No, prodávám, jak jsem koupil —“

„Četls,“ ozvala se Věková, pustivši na klín šití, „že se ten Kovařík toulá po lesích u Černého Kostelce, a to je daleko —“

„A daleko, Mařenko, za Kutnou Horou, víc ku Praze. Tady nebyl, jistojistě. A víte-li, sousede, že ten loupežník se vlastně ani Kovařík nejmenuje?“

„Ale jděte —,“ Bílek vyňal údivem dýmku z úst. „A jak —“

„Vojta je jeho příjmení a pochází prý někde z indického panství, za Prahou – Tady není, to by se jinak ohlásil, nežli jak povídáte.“

Někdo zaklepal na dvéře. Věková sebou bezděky polekaně trhla, hned se však sama sobě usmála. Přišel posel v mokrém plášti a přinášel psaní. Tři byla, dvě čistě kupecká z Prahy, třetí také z Prahy, ale písma m francouzské adrese Věk nepoznal. Rozlomil pečeť a hned se na dopis podíval. P. Vrba! Co píše, teď, co se přihodilo?

Věk dlouho nečetl a již zvolal:

„To není možná!“ a vstal. Věková se lekla.

„Co je, Františku! Co se stalo!“

Věk znovu četl, déle než prve, pak pouštěl zvolna ruce držící list, a hledě na ženu, vzrušen, dojat pravil: „To neuvěříš. Held umřel.“

Věková jako by vlády pozbyla. Stála nehnuté, s očima na muže upřenýma, a nevědouc opakovala: „To není možná.“

„P. Vrba to píše, najisto, a s velkým zármutkem. Ó chudák —“

„A co se mu stalo? Tak vám mladý!“ Obrátila se po sousedovi. „Nedávno je doktorem, snad se pamatujete, jak tu byl, tuhle Františka navštívit —“

„A bodejť, bodejť, na ňákého studenta se pamatuju, měl v kostele sólo na housle.“

„Ten, ten,“ přisvědčoval Věk. „A teď, když se tolik naklopotil, když už měl vyhráno —“

„A matka jeho v Třebechovicích, a sestry,“ lítostivě vzpomínala Věková, „oh, to bude rána —“

„A co se mu stalo?“ ptal se soused.

„Jeho povolání ho zabilo. Ve špitále U milosrdných mají mnoho nemocných na hlavnici, ta nemoc tam prý hrozně řádí, a Held se tak obětoval, tak je všecky ošetřoval, až ho to také chytlo —“

„Hlavnice —“

„Ta ho zabila.“ Věkovi se zakalily oči.

Bylo po besedě. Soused Bílek to cítil a za chvilku odešel. Také Věk nezůstal. Zašel do sedničky hluboce dojat smutnou novinou. Stál zamyšlen u okna; oči jeho nehnuté hleděly ven, kde se den nachyloval. Soumrak se přikrádal. Stromy na zahradě klátily se ve větru již jako stíny. A divné stíny míhaly se šerým vzduchem a padaly před okno na pustnoucí zahrádku, jejíž plot od deště zčernal a modře se leskl. Déšť harašil, chvílemi vítr zasténal. Byl smutný večer.

Smrt milého přítele vrhla těžký stín do Věkovy mysli. S lítostí vzpomínal na jeho všecky zápasy – a za to takový a tak časný konec! A kam, kam odešel. Nitro Věkovo klidem a štěstím uspalé se tím stínem probudilo a roj záhad jím zachvěl. Je-li všemu konec – kam šel, jak bude, shledají-li se kdy —

Jakés odtrnutí pocítil, když se mu kmitla věta, která kdys, když ještě celý čas se oddával takovému přemítání a zápasil s pochybnostmi, se mu hluboko zaryla do paměti. Byla to slova, jež četl ve Vyznání savojského vikáře: „Ach, pro své vady cítím příliš dobře, že člověk za svého života jen zpola žije a že život duše se počíná smrtí těla.“

Stál nehnutě a neviděl ani, že u prahu tiše stanula jeho žena. Hleděla na něj s upřímnou účastí, cítíc s ním jeho zármutek.

Tak smutný byl ten večer a za týden se mu Věk usmál. Za týden byl doktor Held opět mezi živými. Jak v prvním psaní Vrbově umřel, tak v druhém, které za týden došlo, zase ožil. Věk a všichni jeho strnuli nad tím nedorozuměním. Ale tentokrát bylo veseleji. Věk zapomněl, jak mu první list Vrbův sklíčil mysl. Jen když Held žil. Byl sice těžce nemocen, aleje naděje, psal P. Vrba, že s pomocí boží zase vstane; poleží si pravda ještě nějaký týden, ale z nejhoršího snad už vyvázl. P. Vrba žádal za prominutí, že Věka jistě zarmoutil, ale že on, Věk, nebyl jediný, jehož ta novina stihla, že šla do všech konců, a on, P. Vrba, že již sloužil za Helda smuteční mši svatou, z Třebechovic že přijela hned sestra Heldova, Barbora, že psali také jeho bratranci, faráři Bílému v Nové Pace —

„A jak, prosím tě, bylo možná —,“ ptala se mladá Věková i stará Snížková. Věk dle obšírného psaní P. Vrby vysvětloval:

„Na hlavničku se Held roznemoh, to je pravda, a tuze těžce. To si ve špitále hned na začátek vysloužil. Měl prý strašlivé bolení hlavy, pak také fantas a časem byl bez sebe. Už o něm pochybovali, profesor Matuška ho léčil. Ten dal jednou, když Held zas omdlel, otevřít okno, bylo do ulice, v tom pokoji, co Held ležel; jen tak, provětrat chtěl. Ale že bylo vždycky zavřeno, a teď otevřeno, rozkřiklo se, že Held umřel.“

„Ach, to je divné.“

„P. Vrba uslyšel tu novinu ještě navečer toho odpoledne v České expedici, a ráno už sloužil mši, a hned mně psal. Zatím už šla ta zpráva také z Prahy na všecky strany, kde měl Held známé. Když se zjistilo, že je ve všem omyl, že Held neumřel, byla už psaní pryč, a nežli došla zase druhá —“

„Chválabohu, že to tak – ale ubohá matka —“

„A to Held vydrží a bude dlouho živ,“ mínila stará Věková. Za několik dní potom, když došlo číslo Krameriových novin a když Věk do něho nahlédl, zamával jím nad hlavou a zvolal: „Pokoj! Sláva! Konec vojny!“

Všechen dům se sběhl, pak sousedstvo, a opět a opět musil Věk oznamovat, co tak radostně vyvolal, a četl tu i pod mořskými pannami v krámě lidem před pultem se tlačícím, a četl zas v hospodě sousedům: „Pokoj!! Ta nejradostnější novina národům. Večer v osm hodin ve vsi nepatrné Campo Formio, ležící mezi Udyní a hradem Paserino, v kteréž jen šestnáct domků se počítá, mezi císařskou královskou Milostí, jakožto králem českým a uherským, a Francouzskou svobodnou obcí sjednán byl —“

Z nejedněch úst ozvalo se zhluboka, z uvolněného nitra, s upřímným oddechnutím: „Buď pánbůh pochválen.“

VII. F. VĚK SE S HELDEM SEJDE

V nevelkém pokoji starého domu v Lázeňské ulici na Malé Straně seděl mladý mnich řádu milosrdných bratří, plných, červených tváří, poblíž kamen, v nichž hořelo, a díval se z dlouhé chvíle ven na tmavé průčelí protějšího domu, na řídké sněhové chomáčky, jak poletují a se honí. Pak se jeho tmavá, trnková očka obrátila po pokoji nepříliš jasném, po dvou kolorovaných rytinách na zdi, po kytaře na zelené pentli vedle nich a po dvojích houslích, pod nimiž stolek mezi okny byl plný partesů tak jako zas větší stůl před starou květovanou pohovkou byl napůl knihami zarovnán.

Stůl ten stál opodál kamen při rohu vpravo ode dveří vedoucích do vedlejšího pokoje. Tam někdo zakašlal. A zase ani hlasu. Ticho, tesklivé ticho zimního odpoledne.

Mladého mnicha dojímalo víc uspanlivě, zvláště když kamna za ním tak vydávala a dýchala na něj příjemným teplem. i přikrádala se v tom tichu a teplu klíbačka jako po sametu; mladému mnichu se víčka zrovna svírala, hlava se počala přichylovat, pak brada o prsa klepla.

Sníh poletoval; ticho venku, ticho v pokoji. Ducatý mnich klímal pevněji a nezaslechl ani, že se vedle v pokoji ozvalo zase zakašlání, pak dole na ulici že zaduněly kvapné četné kroky a dál, vedle v ulici, proudivý hluk; z něho náhle vyrazily tlumené, hluboké údery na buben, jež rázem stopila jako příval hudba četných nástrojů s řinčivými činelami.

„Co je to zas!“ ozval se z vedlejšího pokoje hlas doktora Helda.

Mladý mnich sebou škubl a vyjeveně se rozhlížel. Hřmot hudby z Mostecké ulice zalehl v ten okamžik do pokoje nejjasněji; ale hned už také se ztlumil a slábl, jak zacházel.

„To je asi, pane doktor, zas vojsko, prosím,“ odpovídal poněkud pozdě mnich; vstal a na krok postoupil ku dveřím druhého pokoje. Mluvil přisládle ze samé ochoty a oddanosti. „To ono teď pořád bude. Vracejí se z vojny. Ráno, prosím, jela atalerie, kolik patrií jsem viděl, a pěší, a také ti, vědí, Rotmántler, Charváti v červených pláštích, viděl jsem je také.“

„Jak se jim líbili?“ ptal se hlas z druhého pokoje.

„No, prosím, líbili,“ mnich se čtverácky usmíval, „ale hrůza z nich šla, chlapi jako cikáni, frňousy ukrutné a černé jako smůla, a ty červené pláště, a pasy, takové široké pasy a za každým plno pistolí, a takové dlouhé flinty mají. To ženské utíkaly a schovávaly se. Ale na mostě se dost křižovali, ti Charváti, před křížem a státujemi také. V Praze neostanou, ale Franc Kinský, vědí, rakovnický regiment, co za nimi přitáhl, ten tu ostane. A teď odpoledne přimašíruje pracheňský regiment Brežanvil —“

„A jak to všecko vědí,“ ptal se Held z druhého pokoje.

„Ale, prosím, stál jsem,“ Held jistě cítil na hlase, jak se mnich usmívá, „trochu, chvílečku mezi lidem a Brežanvil, to je náš regiment, z pracheňského kraje —“

„To by ho rád viděli, snad právě přitáhl. Hned to bude, už dopisuju.“

„No, dyť, pane doktor —,“ a další se rozplynulo v ochotném, vděčném usmívání. Za okamžik potom vyšel doktor Held podomácku oblečený, v jakési zelenavé kamizole, v červených punčochách a v teplých domácích střevících soukenných, nesa v ruce složený papír.

Mladý doktor byl přepadlý a přibledlá jeho tvář vypadala vedle červeného, ducatého obličeje mnichova hodně hubeně.

„Tak tohle odevzdají panu převorovi, že se mu poroučím; a aby věděli, nehoří zrovna,“ doktor Held se usmíval, „budou-li se chtět podívat za pracheňským regimentem, to by ještě mohli —“

Trnková očka mladého mnicha se významně zasmála jako jeho ústa.

„O prosím, pane doktor, to já – ,“ a mlkna v sladké rozplývávosti, klonil se mladému substitutu jejich nemocnice. Vzmohl se ještě na sladké spánembohem, a mrknuv pak čtverácky tmavýma očima po doktorovi, odešel.

Held postavil se k oknu, a strčiv ruce do kapes, díval se ven, jak zkaleným vzduchem, v ulici nějak protemnělým, poletuje sníh. Zakašlal, přešel ke druhému oknu, přitiskl čelo až na sklo, aby mohl vyhlédnouti, náhle se obrátil a zamířil k velkému stolu, ke květované staré lenošce lenochem ke kamnům obrácené.

Spustiv se do ní a vzav jednu z knih na stole, schouleně se v křesle přikrčil. Chvilku četl, pak položil knihu na stůl a obrátil se po dveřích, na něž někdo zaklepal. Rychle vstal, když se otevřely a když vstoupil krajan, F. Věk z Dobrušky.

Přišel svěže zardělý od mrazivého vzduchu, v modrém plášti, v botách, zimní čepici v jedné, hůl v druhé ruce. Held mile překvapen vykročil mu vstříc a podával mu obě ruce na uvítanou. ,,Jdeš k nebožtíkovi!“

„Nenadál jsi se mne, viď, jako já tvé smrti —“

„Nenadál; pojď, sedni, opravdu nenadál, ale mám radost —“ Vzal Věkův plášť, čepici a hůl, a klada to vše na židli, ptal se, co se stalo, že přijel teď v tuhle dobu, tak znenadání.

„Tady jeden kupecký dům, hlavně plátny handluje, psali mně, nechtěl-li bych jim dodávat plátna od nás.“ Věk ve hřebíčkovém kabátě úzkých rukávů a divného límce vysokého, ale ne módně, po velkoměstsku zřízeného, sedal do křesla u kamen, jak ho Held vybídl, a pokračoval: „Já si dosud pláten tak nehleděl.“

„Ale kupovals také.“

„Kupoval, jen pro kupce v Polici, víš, za Náchodem, a ten kupec to posílá sem, také do Triestu i do Benátek. To nabídnutí odtud, z Prahy, mně přišlo jako na zavolanou. Sám jsem už na to myslil, nač dodávat kováříčkovi, když by snad šlo kovářovi —“

„A že ti psali —“

„Měli dobrou rekomendaci od Šturma, od toho velkého kupce na rynečku, od toho mám všecko kupecké zboží. A když mně o plátna psali, že by si se mnou zavedli handl, abych jim dodával, povídám si, nač to protahovat; s psaním se ztratí mnoho času, pojedeš do Prahy.“ Věk se usmál. „Ale jenom tak —“

„Co, zima —“

„To ne, ale žena. Nechtěla mne pustit. Bála se —“

„Snad ne pražských fiflenek —“

„A ne, ale Kovaříka.“

„Ach! No pravda, toho je všude plno. Po všech lesích straší.“

„Ženě jsem musil svatosvatě slíbit, že na poslední nocleh budu v Českém Brodě, abych pak odtud vyjel za bílého dne, abych nemusil večer nebo v noci Vídrholcem.“

„Měla dobře; Vídrholec sic už není tak hrozný, ale přes tu chvíli tu slyšíme, že tam na toho nebo na onoho vystoupili. No, dojels dobře a pochodils —“

„Ještě nic nevím. Právě jsem přijel, a má první cesta byla sem. Ale zdržel jsem se. Vrazil jsem do vojska, táhnou tady od Říšské brány přes most na Staré Město. A co lidu všude na ulicích! Vítají vojáky. No a ty —,“ obracel řeč a upřel zraky na přibledlou tvář mladého doktora, „tobě je dobře —“

„Docela ještě ne. Vycházím teprve asi týden, a to ještě ne daleko a ne dlouho. To ti mě to sebralo, podívej se,“ a přejel rukou kučeravé vlasy, po nemoci ještě prořídlé. „Dlouho to trvalo, tuze dlouho. A tobě děkuju za to psaní. Těšilo mě.“

„Tak hlavnice —“

„Typhus nosocomialis encephaliticus. Ach, člověče, to strašlivé bolení hlavy, deliria, mdloby, a pak onen svět —,“ dodal s úsměvem. „No, litovals trochu? Tebe splašil P. Vrba, povídal mně.“

„Býval u tebe?“

„Hned jak jsem se rozstonal, ale tu ho profesor Matuška hnal, chudáka starého. Ale jak mně pak bylo trochu líp, chodil denně.“

„A mši sloužil.“

„To nebyla pane ta jediná.“ Held se usmíval. „V Nové Pace, tam ti bylo rekviem, víš, je tam bratranec Bílý farářem.“

„Vrba mně také o něm psal. A sestra tu byla, jak jsem slyšel.“

„Bodejť, všecky v Třebechovicích tak polekali, maminka chudák se z toho roznemohla. Františka zůstala u ní a Barbora jela sem, mně na funus. A já dýchal – A co tu byla – počkej, to ti musím ukázat —“ Nachýlil se dozadu, vytáhl ze stolu zásuvku, hrabal se chvilku v jejích papírech, až vytáhl škartku šedého papíru, na níž bylo znáti, že byla předtím v list složena.

„Tu se podívej!“ Held ukázal na vrchní stranu a Věk četl: „Panně Barboře Held v Kvartyru nebožtíka Pana Doktora Helda v Praze.“

„Ach —“

„A teď ten nebožtík psaníčko sám obrací.“ Held se usmíval a list obrátiv ukázal na řádky, švabachem hustě psané.

„To psal bratranec, farář Bílý; jen čti, alespoň kousek.“ Věk říkal polonahlas:

„Milá sestřenice Barboro! Ta rána, kterou cítíte ze ztráty upřímnýho Bratra Vašeho, neminula i srdce mé —“

„No a teď je kondolence a těšení,“ vpadl Held s úsměvem, „to můžeš přeskočit. Ale tohle si přečti.“ Ukázal prstem na místo doprostřed listu a Věk četl:

„A poněvadž se domnívám, že f P. Bratr vás dědičkama jmenoval s Františkou, tak vás žádám: byste u slavného pražskýho magistrátu, který by po zboží v licitaci prodati chtěl, řekli: My Guitharu od Jana, housle a všechny partesy licitirovat nepovolujem, ale je za cenu prošacovanou našemu bratranci Janoj Bílýmu, faráři Novopackymu, necháváme pro památku, aby on zas Jozefa Zoumara strejce učit dát mohl. Já mám za to, že královskej Magistrát —“

„No, dál už nečti, je to pořád jedno, o ty instrumenty, o těch je tu více nežli o mně. Nechci říct, že by o ně bylo víc nežli o mne,“ dodal s úsměvem. „Farář mě má rád.“

„Kytara, housle, partesy,“ vypočítával Věk a zrak jeho přezíral nástroje na zdi pověšené, až utkvěl na stolku s hudebninami.

„Všecko mně ostalo,“ pravil Held. „Dimidium animae meae; o nich to mohu říci, jako Vydra o nás říkával, pamatuješ se? To je má outěcha – Ale dlouho jsem nemohl na strunu ani sáhnout.“

„Slabostí —“

„A pak nervy, nervy – A odpusť, že jsem ti nepsal a nepoděkoval. Já ještě nemohl. Ale těšilo mne to tuze. Tak ta má smrt mně ukázala, že mě lidé měli dost rádi. Leckdos, o kom bych se nenadál, měl zármutek, hlásil se, ale zas také, kdo se zaživa tuze ke mně měl, v tu chvíli odpadl – Pravda, mrtvý nic nemůže a nic nedá.“

„Ale epitafů napsali —“

„Ach, to mladý Mikan, profesorův syn, víš. Kdesi v Krkonošských horách zaslechl, že jsem umřel, und dort dichtete er die Verse. A pak mi je sám přinesl. Ale jak to víš? Ach, P. Vrba! Musil jsem mu to dát opsat, on shání a opisuje takové věci.“

„Také mně ty verše opsal. Hunderten war er Schutz wider verheerende Krankheit – Ihn selbst —,“ citoval Věk, ale Held nedal mu doříkat, vpadnuv: „Dětina stará, že ti to psal! Solche hyperbolische Verse!“

„Ale dobře zasloužené. Lékař v čas nakažlivé nemoci, když se tak obětuje, je větší hrdina nežli generál ve válce.“

„O té jsem ti dlouho neslyšel,“ zamlouval Held. „Svět se naruby obracel, vojska střílela, pokoj umluvili a já nic nevěděl. A také mně pak bylo všecko jedno. První, čeho jsem si všiml, bylo, když mně profesor Matuška povídal, že arcikníže Karel přijede do Prahy jakožto ředitel a nejvyšší generál v našem království. Ale když ten den před Štědrým večerem přijel a když mu dělali takovou slávu, nic jsem neviděl.“

„Tos ještě nemohl z postele.“

„Ani k oknu. Jen jsem naslouchal, vlastně uši si ucpával, když tolik stříleli. A toho troubení. A muziky, takové vojanské muziky! A to troubení postiliónské. Šest jich pořád před kočárem troubilo. A toho hluku a hřmotu! Všecko vojsko vytáhlo a stálo špalírem. Bylo to prý tuze krásné a slavné, povídali mně pak, ale já, jak jsem byl jako moucha, když vyleze z podmáslí, krčil jsem se pod peřinu.“

„Četl jsem v novinách, a jak purkrabí arciknížete vítal a ten jak odpověděl, jak Čechy chválil. Dost prý nám přeje. Viděls ho už?“

„Ne, když ještě nikam dál nemohu. Ale první, kam půjdu, bude —“

„Do divadla.“

„Ano. Žízním už, a nejvíc po Mozartovi. To jsem nemocí také propásl, když dávali v listopadu v národním velkou akademii pro jeho vdovu. Campi prý zas zpívala jako anděl a Vitásek se také okázal. A já o tom ani nevěděl!“

Věk naslouchal, ani se nehnul. Entuziasm hudební, za studentských let tak prudký, praktickým životem však udušený, nítil se jako jiskra pod popelem, když do ní zafouká. Zalesklo se mu v očích, v celé tváři, na níž bylo zřejmo živé účastenství. V ten okamžik se mu také kmitlo, jak se před lety sešel s Mozartem, jak Mozart na něj promluvil, a Held, jako by tušil, se Věka optal, má-li ještě ten dvacetník, který dostal od Mozarta.

„O mám, chráním ho jako poklad; teď už ho pro děti schovávám.“ Usmál se a hned dodal: „Kdyby tak něco od Mozarta dávali, co tu budu. Posledně jsem neměl štěstí.“

„To věřím. Signor Quardasoni přeje víc svým Taliánům.“

„Vyplácí se mu to.“

„Ale ne, nevyplácí. Taliánská opera bývá teď prázdná; to není, holečku, jako když jsme přišli do Prahy. Někdy ti je třeba jen dvacet třicet lidí, to je celé publikum.“

„A pro ty hrají operu?!“

„Hrají, a pro Signora Quardasoniho.“ Held, napodobuje důstojné, velitelské vzezření ředitele italské opery, prohodil s grandezzou: „ ‚Io pago!‘ To je jeho. Jemu je Cimarosa, Salieri a jiní Vlaši víc nežli Mozart, a tak je vnucuje a hrají se, třeba bylo prázdno, až strach. A to ti sedí pořád pěkně napudrovaný, na krajním špersicu, pamatuješ-li se —“

„V modrém plášti se zlatým třepením,“ doplňoval Věk s úsměvem, rozpomínaje se.

„Ano, pořád tak a pořád tak klidně, spokojeně, jako by měl nabito, a s chutí zadupe, když má jít kardyna vzhůru, jako by měl vybráno kolik tisíc, a ne pár dvacetníků —“

Mluvili dál o divadle, oba s chutí, Věk se víc vyptával, Held vykládal, co teď bude, když hrabě Nostic prodal divadlo stavům, že Quardasoni sic zůstane, ale že musí teď také řídit německé divadlo und das deutsche Singspiel (Held nevěděl to po česku), a Steinsberk, dosavadní ředitel obojího, že půjde, že mu ostane jen divadlo U hybernů, které měl po baronu Stenzschovi. A pojednou, jako by si vzpomněl, dodal: „Ta změna Thámovi neposlouží.“ Held se zamlčel a zabubnoval vyhublými prsty na stole. Věkovi neušlo, že jako by stín padl do krajanových očí. Hovor na okamžik uvázl; Věk čekal dychtivě, že uslyší víc o Thámovi. Ale Held se hojen optal, staví-li se také u Thámů.

„Já?“ Z tónu bylo znát, jak Věka ta otázka překvapila. „S Thámem bych se rád setkal. Neviděl jsem ho už dlouho.“ A najednou si vzpomněl, že Held chodil do Thámovy rodiny léčit.

„Starou madame jsi vyléčil. Slyšel jsem – kdopak – ach, pravda, Kramerius mně to oznámil. Jak je tam?“

Za té řeči nachýlil Held hlavu a díval se na své bubnující prsty.

„Myslím, zle,“ řekl zkrátka, zraků nepozvedaje. „Já ti přišel do takových starostí – A ta má nemoc,“ Held přestal bubnovat, mávl lehce rukou, a podívav se na Věka, náhle, jako by ho chtěl přepadnout, se optal:

„Ty, řekni mně upřímně, brala si Thámová svého muže z lásky, nebo jen tak, aby se opatřila?“

Věk překvapen tím obratem odvětil bez rozmýšlení, z přesvědčení, že z lásky.

„Milovala ho, a jak! Já to vím,“ dodal s úsměvem, „Já, jeho bývalý sok.“

„A jaká byla; fanfárum, třeštidlo nestálé?“

„Ne, vážná, roztomilá panna. Ovšem pak se leccos změnilo.“

„Thám také. Nešilhal po jiných?“

„Ne, to ne!“ hned a rozhodně jistil Věk. „Já myslím, že má svou ženu dosud rád, jsem přesvědčen; vždyť až bláznivě žárlí, alespoň co vím. Jsou nešváry mezi nimi, viď – O ty ženské! Stará, a ta Betyna! To jsou!“ Měl na ně upřímně svrchu, a proto na ně všecko svaloval.

„Kdyby byly jen různice!“

Věk se až lekl.

„Co je?“ ptal se kvapně.

„Milý brachu, to bude nejspíš tragédie. Je mu nevěrná, drží s jiným.“

„Jak vypadá! Herec,“ vyrazil kvapně Věk. „Jak to víš?“

„Velký, hezký člověk, mladý. S takovým jsem ji viděl.“

„Ty! A kde!“

„Teď, jak jsem šel k tobě. U mostu, u křížovníků jsem musil se zastavit, jaká byla tlačenice. Vojsko táhlo přes most. A jak se tak tlačím od kostela, až tam jsem se dostal, kupředu, zahlédl jsem pojednou Paulu, jako Thá-movou. Ani jsem nechtěl očím věřit. Je také plnější.“ Zamlčel, jak se zarazil, když ji tak znenadání spatřil.

„S ním, s tím —“

„Myslil jsem, že je sama, ale pak jsem viděl, že oslovila nějakého pána vedle ní, a ten zas mluvil s ní a usmíval se na ni, tak, tak, víš —“

„A ona na něj —“ Věk pokývl a pokračoval:

„Na vojsko se tuze nedívali. A já pak také ne. Bylo mně to divno; vyhlížel jsem, nestojí-li tam také Thám —“

Held pohnul koutkem úst, pohodil lehce hlavou a řekl s úsměškem: „Nestál, to se ví.“

„Ne, ale oni tam zůstali, až vojsko přešlo. Když se kolem všechno rozcházelo, počkal jsem, abych viděl, půjdou-li spolu. A šli.“

„Šli přes most?“

„Ne, dali se Křížovnickou ulicí. Dál nevím. Šel jsem pak rovnou k tobě, ale jak! Z hlavy mně nešlo, co jsem viděl. Že to není náhoda, že v tom něco je, to bylo patrno. Ale nechtěl jsem se toho nejhoršího domýšlet a Thámovou odsoudit.“

„Aha, jako já.“

„Připamatoval jsem si, jak ho měla ráda, jak o něj činila a jak on, co všecko pro ni udělal a obětoval, jak kvůli ní se potloukal s bídnými aktéry, a v takové nouzi, příteli, v takové psotě a bídě, jak jsem tenkrát viděl v Kralíkách, když se jim tam dítě narodilo a ona tam řeči nabyla; všecko se ve mně bouřilo, že to není možná! Vždyť ji zrovna povznes! Aby se tak zapomněla!“

„A zapomněla na všecko, i na to, jak se kvůli ní a její matce lopotí,“ Held vyrazil z hrdla zvuk nechuti a opovržení. „A jak ty víš —,“ začínal tázavě Věk.

Held pověděl, jak chodil loni k Thámovi, jak léčil jeho tchyni, co bylo s Teplicemi, jak viděl Thámovou za Kanálskou zahradou s jiným, patrně s tím, kterého dnes Věk viděl; pověděl, jak toho on, Held, docílil, že ženské odjely s Thámem do Teplic. „Myslil jsem, že oba, Thámová i ten herec, zvláště on, za těch několik měsíců trochu zchladnou, komediant dlouho nehoří, a hlavně to, že na podzim dám pozor a ten amuršaft nějak překazím. Ale když se divadlo z Teplic vrátilo, hned jsem k Thámům nemohl; a když jsem pak přišel, nezastaljsem Tháma doma. Hledal jsem ho u Modrého hroznu. Dvakrát jsem tam s ním mluvil, jednou ve společnosti, jinak nešlo, podruhé o samotě, a tu jsem zaťukal, jak je Teď. Byl nějak veselejší, spokojenější, a když jsem se, jakoby žertem, optal na Amlinga, to je ten herec, chodí-li ještě vypůjčovat knížky, usmál se, že ho už teď přechází chuť, že tak často nechodí, protože švagrová —“

„Betyna —“

„Ano, ta že dělá drahoty, že má na něj nějak spadeno.“

„Tak on Thám, chudák, myslí, že kvůli Betyně. A když často nechodil —“

„Mne to také zmátlo a trochu uspokojilo. Napadlo mně, že jsem se mýlil, že ten Amling si předcházel starou a sestru, jako Thámovou, kvůli Betyně – A pak mě také to chlácholilo, že je u Thámů nějak pokojněji. Thám mi sám řekl, že tchyně si Teplice libuje, že tam byli, a žena se pak s nimi také smířila a tím víc se pak na Prahu těšila. To mně povídal – A vtom ta má nemoc – Ležel jsem bez sebe. Když mně bylo trochu líp, navštívil mě Thám, jeden z nejprvnějších. Ale to jsem byl ještě jako moucha, sám jsem byl rád, že dýchám. Mluvil jen o mně, o mé nemoci; o sobě se nezmínil, ani o své domácnosti. Byl velmi srdečný ke mně a nepozoroval jsem na něm nic zvláštního. Tak jsem ostal v domnění, že není hůř u něho doma, ba že je spíš líp, že snad ten oheň jen tak vzplanul a zas už zhasl, nebo že ten Amling chodil opravdu kvůli švagrové, té Betyně. Pravda, já nemám tolik důvěry k lidem, a k ženským zvlášť; mně také napadlo, nejdou-li oba, Thámová a ten herec, na Tháma jen tak zchytra —“

„Nescházejí-li se jinde.“

„Ano. A cos prve viděl, to není proti mně. A pak, to jsem ještě nepověděl. Po vánočních svátcích, Teď nedávno, přišel mne Thám zas navštívit. To už byl nějak vážnější, zasmušilejší. Ale neříkal nic a jen pořád o mně. Ptal jsem se ho, co dělá, co píše. Ani ho to nerozehřálo. Řekl jen tak lhostejně, tak bez chuti, že chystá něco do tisku, zpěvy z dvanácti nejlep-ších zpěvoher. Opera, to víš, to je mé, a tak jsem se ptal, z kterých. Pověděl, ale ani ne všechny. Nějak ho to netěšilo. Jako lékař musil jsem se optat také na tchyni, a ovšem také na paní. Zamračil se a povídá: ‚To vědí, jsem jako prodaný mezi tolika ženskými.‘ Nedalo mně a zaťukám také, hněvá-li se švagrová ještě s tím Romeem, Amlingem.“

„A co Thám?“ ptal se Věk dychtivě.

„Že tomu nerozumí. Amling že k nim nechodí. ‚Alespoň co já vím,‘ doložil ti tak nějak peprně a hořce. A dál, že švagrová hraje komedii, aby Amlinga pobláznila, a ten že je jako student. ‚Tuhle,‘ povídá Thám, ‚našel jsem v ženině roli štamblat; nějaký oltář byl na něm namalovaný, v růžích, a pod stromy, to se ví, a na tom oltáři bylo: Der Liebe geweiht a pod oltářem zas veršíčky s podpisem.‘“

Held se usmál.

„Toho herce,“ vyhrkl Věk.

„To se ví.“

„A co ona, Thámová, když se Thám ptal —“

„Lekla se, nevím, ale tuze asi v rozpacích nebyla. Že ji Amling prosil, tak řekla, aby vzala Betyně ten štamblat. To mi Thám pověděl, ale víc nic.“

„Věřil-li.“

„Na očích jsem mu viděl, že víra jeho nebyla na skále. Já bych byl také rád věřil, ale po tomhle, cos prve viděl – Panička Tháma šidí. Ten štamblat, copak to – ale rendez-vous, takové schůzky —“

„Kdo by jen pomyslil!“ ulevoval Věk svému vzrušení. Hleděl mlčky před se, až pak upřel oči na Helda a vážně, skoro smutně se optal, co teď, jak s Thámem.

Held, který se také zamyslil, vytrhl se touto otázkou.

„Už dřív jsem o tom uvažoval. Už dlouho mě to tíží. Je-li tak, jak povídáš, a já myslím, že bohužel tak je, bude třeba operace. Bude bolestná a snad zlá – Ale nechat Tháma v tom jen tak, ještě snad pro posměšek jiným,“ Held zchmuřil obočí. „Byl bych ho již alespoň nějak varoval, ale ta nemoc – A teď také. Jak s ním mluvit. Pozvat si ho přímo, se mi nezdá; do hospody jsem nemohl nebo do divadla. Ani ne do Expedice.“

„Bývá tam?“

„Teď častěji nežli dřív, ale obyčejně odpoledne, někdy až večer. Něco se musí stát. Zatím žádnému nic neříkej. A víš-li co, zítra se stav pro mne, uvidím, jak bude, snad bych přece mohl do divadla. A Tháma bychom si pak našli.“

Věk souhlasil. Smluvili čas. Vtom vešla posluhovačka, nesouc doktorovi svačinu. Věk se optal ještě na P. Vrbu, a když uslyšel, že ostává ve starém bytě svém, vstal, že se k němu podívá.