Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 8

VIII. V. THÁM NAJDE STOPU ZRADY

Ale nepodíval se. Jak vycházel s divnou tíhou, jež zůstala v nitru z jednání o Thámovi a Paule, zapomněl ihned na starého kaplana. Zato náhlá soustrast s Thámem ho zchvátila i touha uvidět ho. Hned jak ze schodů sestupoval, uvažoval, kde by ho zastal.

Jít k němu do bytu nechtěl a nemohl. Vzpomněl, že by ho snad právě touto chvílí zastal v kavárně U modrého hroznu, ale že by se dříve mohl stavit v Expedici, když ji má na cestě. Rozhodl se, že se tam podívá. Než když vkročil do Mostecké ulice, nemohl rychle dál pro lidi. Černalo se jimi ulicí vzhůru k náměstí, ke kostelu sv. Mikuláše, černalo se jimi i k mostu, až po oblouk jeho věkovité věže, jež se v kvapném smrákání ještě tmavší vznášela se svou družkou z temna úzké ulice malebnou siluetou nad staré domy a jejich barokní přístavky.

Od řeky mrazivě válo a poletoval sníh; nikdo se však ze zástupu v ulici nevymkl, aby se do tepla uchránil. Všichni byli ukováni žhavou zvědavostí, neboť se rozlétlo, a tou chvílí jen o tom se mluvilo, že teď tudy potáhne zase oddělení vojska, z říše, z bojiště se vracejícího, a sice husaři blankenšteinští, o kterých za války tolik slyšeli, jaké kousky Francouzům vyváděli, co také toho poštmistra Droueta zajali, jak ho pak spoutaného přes Čechy na Moravu do Olomouce dopravovali.

Hlučná směs hlasů šuměla ulicí, místem vzkypěla, vyrazila výkřikem, smíchem, až se naráz přivalil shora náraz mocné vlny. Tam kdesi v Ostruhové ulici nebo snad už na rynku břeskně zahlaholila polnice, pak temný dusot se ozval.

V zástupech po celé ulici letěl šum, všude se začali tlačit, každý chtěl dopředu, každý napínal hrdlo. Také Věk, jenž právě v tento okamžik se dostal do Mostecké ulice. Obracel se nalevo, k Sv. Mikuláši, napínal zrak přes spoustu hlav, přes černý proud lidí, jenž ulici zatopil.

Hlas kotlů se ozval, hudba spustila, zněla hřmotně a blížila se; pak se vynořili nad zástupem zvědavých jezdcové a hlavy koní. Husaři jeli. Lid vpravo vlevo začal se tlačit, jak ustupoval.

Věk pospíchal, aby se dostal na most dříve nežli vojsko. Než v té tísni neprodral se dál nežli k mostu, k průjezdu Mostecké věže. Tu uvázl a stál, musil stati, jako zaklínován. Nebylo to příjemné, zato však uviděl divadlo jemu dost vzácné, velké oddělení jízdy, blankenšteinské husary v bílých pláštích bez rukávů.

Jako by se bílý proud nesl mezi tmavými břehy zvědavců, z rynku, od Sv. Mikuláše, dolů celou ulicí. V čele jela hudba jízdných hudebníků (všichni měli bílé koně), za kapelou napudrovaný velitel s pobočníkem, důstojníci, v průvodu jízdných důstojníků pražských, za nimi řady husarů, pod jejichž bílými plášti prorážely tmavší attily. Zpod vysoké čáky potřásaly se po spáncích osmahlých tváří, holých nebo s kníry, vlasy v copánky spletené.

Úzkou Mosteckou ulicí valila se a rozrážela směs hlasů: řinčivá hudba, cvakot podkov na hrubém dláždění, pokřiky Pražanů, jimž husaři, řada za řadou, vděčně a vesele kynuli za ty projevy přízně.

Věk pozoroval s účastenstvím vojáky vracející se z boje. Nezvítězili, ale udatně bojovali, mnoho zkusili, kolikrát na smrt jeli. Teď před jeho zraky míjeli, obloukem Mostecké věže na starý most. Sledoval zraky bílý jich proud, nad ním tmavé skvrny čák s chocholy, jak se černavě potřásaly v mrákavém vzduchu, jímž hudba už volně se roznášela nad vodou a dál k Starému Městu.

Nejžhavější zvědavci hrnuli se za husary na most. Věk také. Pro ně zapomněl na to, co jej u Helda tak vzrušilo. Teď jej cesta sama na to upomenula, jmenovitě, když došel ku křížovnickému kostelu. Ohlédl se po místě, kde stáli Paula s Amlingem, maně se podíval do Křížovnické uličky valem se tmící.

Husaři zatím zanikli v Jezuitské ulici a zajeli až na Staroměstské náměstí. Lidé za nimi pospíchali, opozdilí běželi, aby jich nezmeškali. Věk však zahnul do ulice Dominikánské, k Expedici. Mínil pozdravit Krameria, ohlásit se mu, že přijel, a pak, to vlastně bylo nejhlavnější, kdyby tam zastal Tháma.

V Expedici ho nestihl, ale u dveří, právě když vyšel. Věk byl na okamžik v nejistotě. Kmitlo se mu, jaký Thám bude, pozná-li ho, a pak, co Held – Tak srdečného uvítání se Věk nenadál. Thám ho poznal hned, třebaže nebylo již nejsvětleji, a stiskl mu ruku, patrně mile překvapen.

Věk starostným pohledem hned vystihl, že se Thám za tu dobu, co ho neviděl, změnil, že vypadá ne tak stařeji, ale nějak ustaraně, uvadle. Odpovídal na jeho kvapné otázky, kdy přijel, co v tenhle čas, jak je doma a kam hodlá. Věk se přiznal, že vlastně na něj myslil.

„A tak jdou, milý příteli, se mnou. Krameria navštívějí zítra. Dnes hraju, mohli by jít do divadla a po divadle sešli bychom se, třeba na Staré rychtě.“

Věk návrh na schůzku přijal rád; do divadla sic neměl dnes chuti, než neodřekl také. Vykročili. Do divadla bylo ještě dost času, proto navrhl Věk, že by se mohli ještě zastavit někde v kaíirně.

„Tak pojďme. Třeba k Modrému hroznu. Byli tam? Ne? A to půjdeme, je tam pěkně.“

„Už cestou jsem slyšel, v poště, nějaký kupec z Hradce mi o té kafírně vypravoval.“

„Tak pojďme.“

Husaři už chvíli zajeli, hudba ztichla. Ale všude kolem, zvláště na Staroměstském náměstí a v pobočných ulicích, vypadalo válečně. Všude dost vojáků z posádky i z těch oddělení a pluků, které přitáhly dopoledne nebo záhy odpoledne a zůstaly tu pro odpočinutí a na nocleh. Chodili různo nebo v hloučkách, pěší v gamaších i dělostřelci, tu tam hraničáři v červených pláštích.

Rozhlíželi se městem nebo spěchali do hospod, z jichž průjezdu a oken padaly do šera sloupy zardělé záře a z jejichž hluku pronikal tu břinkot harfy a houslí hlas, tam ječivé dudy některého „veselého Kubíčka“.

Thám si toho ruchu sotva povšiml. Mluvil o Staré rychtě, jak se tam scházívají, kdo tam z vlastenců bývá, že dnes tam bude také Šedivý.

A najednou, to již docházeli k Železné ulici, se zastavil a pravil: „Měl bych jich pozvati k nám, ale ženské, to jest švagrová s tchyní, chystají se dnes do nějakého hausbálu – A kdyby ne,“ dodal s trpkým úsměvem, „oni by asi nešli. Naše ženské —“ Nedořekl, ale usmál se; ten úsměv dojal Věka smutně. Vycítil, jak ho ty poměry tíží. Neřekl však nic, jen se chvatně omluvil, že už je pozdě, a přitom mu uklouzlo: „A paničku jsem už viděl.“ Znělo to zdvořile; Thám se zarazil.

„Mou ženu?!“ A dychtivě, nedočkavě se ptal kde, kde.

Věk řekl.

„Vědí to jistě?“

„Myslím, že jistě. Paní jejich měla modrý plášť kožešinou lemovaný a klobouk s červeným pérem.“

„To má. A sama tam byla? A kam šla?“ Thámovy oči se náhle rozhořely a bylo znáti neklid ve tváři, na hlase, v celém držení. Věk okamžik mlčel. Pozbyl odhodlanosti, nemohl vyrazit s holou pravdou. Vytočil se, že si tak nevšiml, a když tam byl takový mrak lidí. Thám ve svém pohnutí si nevšiml, že mlčí. Věk ze šetrnosti také nemluvil. V duchu uznával, že se Held nemýlil, že Thám už buď něco ví, nebo pozoruje.

Teprve v Železné ulici, když docházeli k divadlu, probral se Thám a opakoval zas o večeru, o schůzce po divadle, že se sejdou na Staré rychtě a zatím aby se šel Věk teď před divadlem ohřát, on že si skočí domů, že si zapomněl něco do představení – Na to, že sám také chtěl do kavárny, jako by zapomněl. „Tady je kafirna.“ Ukázal, jak obešli průčelí divadla, na rohový dům v Havířské ulici, zrovna těsně proti divadlu. Pak podal Věkovi ruku. Všecko to konal a mluvil kvapně, jako v pospěchu, a také se s Věkem rozloučil. Ten hleděl za ním, až zašel za roh do Staré aleje.

Sníh, jenž dosud řídko poletoval, začal padati hustěji. Lidé na ulici přidávali do kroku. Thám také chvátal, hned jak se s Věkem rozešel, ale ne pro sníh. Chtěl být užuž doma, přesvědčit se.

Po obědě šel z domu, nejprve do tiskárny, pak do zkoušky. To Paule klidně oznámil a ona mu klidně, jako maně řekla, že je ráda, že dnes nemusí ona do zkoušky, že má šití na celé odpoledne, že musí pomoci Betyně šít a mamince upravit šaty do toho hausbálu.

Thám byl rád, že to tak klidně řekla, neboť před několika dny strhla se o ten maškarní hausbál bouřka, když došlo pozvání nejen Betyně, ale také jim. Thám tenkrát hned, naráz rozhodl, že on nepůjde nikam, a tudíž žena také ne, a vytrval, i když byl pro to hněv a pláč.

Bránil se hlavně zásadou, že po takových domácích bálech, jak se teď všude opičácky strojí, nic není, co tam, při bídné hudbě, a že jsou to jen taková doupata, že se tam slízají, když se jinde nemohou slízt, že to je takové koutkování a že tu pořídí často takový zhejralý panáček, čeho ani na veřejné redutě nedosáhne. Tou mravností se hradil; pevné však a náhlé jeho rozhodnutí vyrazilo víc z obavy a žárlivosti, poněvadž se doslechl, že je Amling také pozván.

Betyna se ukrutně urazila, žena také, tchyně protestovala, co si zeť myslí, že by ona dcery tam nevedla, kdyby – , a že jsou do pořádného domu pozvány —

Betyna v hněvu zůstala, tchyně pak už jen povzdychovala, Paula se nakonec upokojila. To Tháma těšilo, zvláště dnes, když odcházel, když Paula tak klidně mluvila o bále, že musí celé odpůldne šít. A nebylo to šití pro ni, a Amling na ten bál půjde. Co se z Teplic vrátili, od podzima, byla Paula vůbec klidnější a mírnější, ač ne vřelá, jako bývala. Také to podezřelé vypůjčování knih přestalo, Amling nechodil. Až ten hloupý štamblat zburcoval uspalou nedůvěru; a poslední dny bodl ho v divadle za kulisami nejeden hrot jedovaté, neurčité narážky. Také o tom hausbále u bohatého starého mládence, světáka, půjde-li tam, on, Thám, Amling že je také pozván —

Slova píchala a v úsměvech, pohledech četl zastřený výsměšek – Proto je doma naráz všechny odbyl a vyjel si tak na všechny domácí plesy. Že se žena tak záhy usmíří a uspokojí, toho se nenadál. A dnes mluvila tak klidně, až lhostejně, co bude mít šití, na celé odpůldne. Až si v duchu, když vycházel, vyčítal, že se přenáhlil, že ji zřas obviňoval a měl v podezření.

A lhala! A jak!

Nezůstala doma, odešla, a ne pro nějaké švadlenské potřeby. U křížovníků nic takového neprodávají. A Věk ji tam viděl. Modrý plášť s kožešinou – červené péro – Věk má bystrý zrak a dobře ji zná. A řekl to tak nejistě, když měl odpovědít, byla-li sama. Neřekl, že ji viděl samotnu, zcela samotnu, ani kam šla, zůstala-li. Nebyla sama, nebyla! Lhala, obelhala ho – A když dnes, to jindy také. A když Amling nechodí už k nim, chodí ona – Nemohl ani domysliti.

Cítil, jak mu vstouplo horko do očí. Vztek ho popadal. Opodál bytu se zastavil. Okamžik se zahleděl na starý dům U Bohuslavů. Co teď – Není-li ještě doma – A je-li doma – Šel kousek vzhůru, zpátky zase k domu, náhle se rozhodl a vkročil do průjezdu. Když v zadním přístavku vystoupil až před svůj byt, zaslechl Betynin veselý popěvek. Zaklel v duchu, sáhl na kliku – cítil srdce – pak rychle otevřel.

Betyna v spodničce a v košili vcházela právě do zadního pokoje a zavřela za sebou. V předním seděla Paula u stolu, na němž svíčka hořela, a pilně šila. Zdálo se, že se zarazila, když vkročil. Hlas její zněl klidně a mírně, když se ho ptala, cože se vrací, že myslila, že už před divadlem nepřijde.

„Zapomněl jsem knížku,“ odpověděl nutě se do téhož tónu. I hledal knížku a přitom se jen tak, jako mimochodem optal, šije-li tak pořád, celé odpoledne.

„Pořád, celé odpůldne.“

„Od té chvíle, co jsem odešel?“ divil se s účastenstvím. Přisvědčila a dodala:

„Když si to Betyna nechala všecko na poslední chvilku.“

„To toho užiješ.“

Ze zadního pokoje ozval se hlas paní Butteauové a hned také její nejmladší dcery. Thám, našeď knihu, kterou si vzal, ani neviděl a nedbal, obrátil se a zastrkoval ji do kapsy. Vtom zhlédl na posteli Paulin plášť a vedle něho klobouk s červeným pérem. Místo jejich bylo ve skříni a ve škatuli. Tu na posteli se jen někdy ocitly, když se Paula vrátila z ulice a hned jich neuklidila.

Okamžik hleděl na ně jako vyjeven. S knihou jako by nemohl trefit do pláště. Ruce se mu zachvěly. Nejraději by se byl rozkřikl, skočil k ženě, chytl ji a vedl ji k jejímu plášti a klobouku. Stál tak až nápadně dlouho. Paula, jež se dala zase do šití, spustila ruku a vzhlédla k němu.

„Je nějaká změna?“ ptala se, ne dost jistě.

„Není, žádná.“ Vrazil knihu do kapsy.

„To budeš o desáté doma.“

„Chtěl jsem, jistě jsem chtěl, abys nebyla sama, ale —“

„Ale —“ Neopakovala to ostře ani s úsměškem jako jindy, když hlásil, že přijde později.

„Mám tu hosta. Věk přijel.“

„Věk? Tak? A nehněvá se? To bych měla říct Betyně,“ chtěla zažertovat, nechala však, když viděla, že se muž zamračil, a jen dodala:

„To dnes bude schůzka. Vlastencové se sejdou.“ Řekla to víc škádlivě nežli s výčitkou.

„Byl kmotrem našemu Vašíčkovi —“

Paula, jež skláněla hlavu zase k šití, upřela na něj oči. Řekl to vážně, divně, jakoby s výčitkou i smutně, a zrak jeho na ní tkvěl tak, že ho nesnesla. Nachýlila se zase k šití a mlčela. Okamžik v pokoji ztichlo, vážně, dusně, až vedle se ozval Betynin smích a pak hlas, volající Paulu, je-li to už, že je čas se strojit.

„Také už musím,“ řekl Thám. Vykročil, u dveří se však zastavil a optal, co bude Paula dělat.

„Uklízet; po tom strojení toho bude, a učit se roli.“

Dal sbohem, tchyni a švagrové se ani slovem nepřihlásil a vyšel ven. Na síni se zastavil. Cítil, že se třese. Naslouchal, neozve-li se v pokoji za ním smích, hlasitý výsměch. Ale jen Betynu zaslechl, volající, patrně pootevřenými dveřmi, je-li už pryč a co chtěl. Pauliny odpovědi nezaslechl.

V uších mu zahučelo, v skráních tepala krev. Tak ho žena šidí, tak směle obelhává, s takovou tváří! Ale už dost! Dost! A do bouře spravedlivého hněvu zaječela struna divého triumfu a msty lačnosti.

IX. F. VĚK SE DO BOJE DOSTANE

Věk, když Thám zašel, obrátil se ke kavárně U modrého hroznu. Sám v ní nebyl nikdy. Jako student se tam nemohl odvážit. Té outraty si nemohl dopřát, když i často nesměl večeřet, chtěl-li do divadla poslechnout si Cimarosu, Zanetta nebo Salieriho, zvláště však svého nejmilejšího Mozarta.

A kvůli tomu také se do kavárny odvážil, ne však sem, nýbrž k Šturmům na Uhelném trhu, aby tam uviděl Mozarta, jak hrá na biliár. Teď na to nevzpomněl. Zamyšlen podíval se na dům U modrého hroznu, v šeru černý; všecka okna i menší mansardová nahoře ve střeše zářila do jednoho.

To byla ta kavárna, o které, když sem jel, ten hradecký kupec v poště tolik vypravoval, a samou chválu, jaká je to krása, ten kafehauz, co se teď děje, jaká nádhera ve všem, co to jistě stálo jaké peníze. A jaké, pane, rozdíly, on že to může říct, když ještě chodil k paní Kačence kafesídrové, na kafe za dva krejcary nebo za groš; a to musil být v kafi škraloup! U paní Kačenky že bylo dobré, ale u jiných kafesídrů, ach je, to že je kafe samý zusatz, a kdyby to byla cikorie, copak to, ta že je od doktorů dovolena, ale že dávají do ní pražený hrách, i žito pražené a šípkové pecky, a také květ aloe i mrkev, brr – Kupec odplivl, hned však vzpomněl na Modrý hrozen —

Tam že je také kafé, á, tomu že se říká pane, že není sirobem slazené, že mají cukr na stole a každý že si může osladit, jak mu libo. A ty pokoje, tři pokoje jeden za druhým, čistě malované, a zrcadla obložená vzácným dřevem, mahony, slyšel-li, a ty hodiny! Samý alabastr, a biliár, oh, takový že není v celé Praze, tak drahý, vzácný, že stojí na pulírovaném mramoru v podlaze zasazeném —

Když Věk vkročil do domu na chodbu dost širokou a osvětlenou, ovanulo ho teplo, prosycené kávovou vůní, příjemné po chůzi mrazivým vzduchem.

Ale také jakás ostýchavá nejistota venkovského člověka na něj padla, když bral za žlutou kliku bílých dveří. Hlavně však proto klidně nevstupoval, poněvadž mu Thám nešel z mysli.

V prvním pokoji bylo u stolků, zcela dřevěných, na kterých hořely svíce ve svícnech s íidibusy, slušně plno. Sedělo tu několik důstojníků napudrovaných s copy, v bílých uniformách s červenými vestami a v černých gamaších, většinou s lesklými medailemi na prsou, nedávno, za války získanými; sedělo tu několik herců, několik studentů u šálku bílé nebo černé kávy a většinou kouřili z dýmek.

Modravou mlhou tabákového dýmu, jenž se nad společností vznášel, zahlédl Věk staršího muže s copem, v kamizole a v punčochách, který šel kolem, nesa v pravé ruce konvici kávy. Věk se ho optal, a jak doma němčině odvykl, ptal se ho maně po česku, kde tu sedává pan Thám.

Muž s konvicí v ruce vyvalil oči, ostatní kolem u stolu ohlédli se po příchozím, a mnohý se tu tam úštěpkem usmál. Věk se začervenal. Hned vzpomněl, že to je vše jeho českou otázkou. Zamrzelo ho to, ale bezděky, hned opakoval ji po německu.

„Pan Thám tu myslím není,“ zněla odpověď, „ani nevím. Sedává vzadu, v posledním pokoji.“ Ukázal palcem tím směrem a šel dál. Věk vstoupil do druhé místnosti, ze které, poněvadž veřeje byly vysazeny, plné se rozléhal hlučný hovor a cvakot koulí na kulečníku.

Věk se tu přesvědčil, že ten pražský div, hradeckým kupcem tak vynášený, stojí opravdu na mramorové desce, veliký, zeleným suknem potažený. Kolem stálo i pobíhalo několik šviháků s copy nebo vlasů uměle zkadeřených, v módních kabátech i bez nich, vysvlečeni, s bělostnými kadrličkami u rukou i na prsou, v přiléhavých nohavicích po kolena.

Jak se míhali kolem kulečníku, míhal se jejich obraz i ve velkém zrcadle v uměle vyřezávaném rámci. U protější zdi probělávaly se na podstavci alabastrové sloupky nákladných hodin zlaceného ciferníku a plné tepaných figurek mytologických z mosazu. Za nimi v polích stěny vábily zrak dvě idylické krajiny s pastýřskými výjevy a mezi nimi antický chrámec v háji s mytologickou stafáží.

Modravý dým z dlouhých dýmek řidčeji se tu vznášel a světleji tu bylo, neboť hořely všechny voskové svíčky všech dvouramenných, dřevěných, leskle pozlacených svícnů na stěnách.

Věk podobné místnosti ještě nikdy neviděl, nicméně se tu nezdržel, aby se nezdálo, že jako venkovan hloupě žasne. A venkovana musili na něm poznat, to cítil; už pro jeho kabát a celý kroj, který v Dobrušce sice byl nákladný a pěkný, ale tu mezi těmi fraky různo vystřiženými, s límci podivně skrojenými, mezi kvítkovanými vestami dost nápadně svědčil, že Jandera, jejich dobrušský první mistr, se v pokroku svého umění hodně opozdil —

V třetím pokoji, zelenavě malovaném s dvěma velkými zrcadly, se svíčkami na stolech, bylo volněji. Kolem několika stolů prázdno. Věkový zraky utkvěly v koutě nalevo. On! Bassi!

Luigi Bassi! První Don Juan, znamenitý zpěvák a herec, miláček Pražanů, na kterého se Věk vždycky těšil a s kterým i na prknech vystoupil, tenkráte před jedenácti lety při prvním představení Dona Juana, on, Věk, ovšem jen ve sboru.

Teď usedl u kulatého stolu v druhém koutě. Onen sluha, kterého se v prvním pokoji dotazoval na Tháma, přinesl tác a šálek a ptal se, jaké kafé; odešel pak, když mu Věk dost roztržitě odpověděl, a vrátiv se s konvicí kouřící se černé kávy, nalil. Věk mechanicky vzal kousek z porculánové kvítkované nádoby na stole plné jiskřivého cukru, hodil jej do kávy a míchal. Oči však měl více na italském zpěváku, dobrém třicátníku, v tupetu, v tmavomodrém fraku a bílé, kvítkované vestě, rozmlouvajícím s mladším o něco a také hubenějším společníkem, patrně krajanem. Mluviliť po italsku a také italsky živě přitom rozkládali.

Věka to náhodné setkání živě zajímalo. Jak jen Bassi zmužněl i zvážněl! Tenkrát, o představení Dona Juana štíhlý, dvacetiletý mladík, teď statný muž zdravě zardělé tváře.

Kus minulosti vstoupilo Věkovi na mysl, postavy, barvy, výjevy, náhle a živě, musilo vstoupit v této úpravné jasně osvětlené místnosti s ovzduším divadla naproti i herecké společnosti, kdy ještě nevychvěl v něm dojem ze setkání s Thámem. Bassi se mu kmitl jako Don Juan, jasně, v kostýmu, kmitla se mu sign. Tereza Saporitiová jako dona Anna – celé jeviště, on sám, jak vystoupil v družině čiperné Zerliny a Massetově na scénu, jak omámen pohlédl před se do hlediště, dole, nahoře, plného hlav, a jak tenkrát myslil, kdeže asi Paula Butteauová sedí —

Tenkrát ještě doufal a nevěděl, jak je Thámovi z celého srdce oddána, a netušil, jak ve slastném zapomenutí oba vedle sebe na galérii sedí. Tenkrát Paule blaženě rozechvěné i kouzelnou hudbou dojaté vytryskly slzy a v těch slzách usmívala se a hlavou, ještě němá, přikývla, když Thám se k ní zlehounka naklonil a rozechvěně zašeptal, má-li ho ráda —

A jemu, Věkovi, ostala tenkrát rozpustilá Loty, s tou musil domů, lákala ho a sváděla, a on – hlupák – Co měl za svou pošetilost, jak dlouho jej mrzela a hnětla! Ale již všecko odbyto, dávno odbyto, hloupost i bolest. Vyšel z toho ze všeho šťastně, ale Thám, Thám ostal. V cit sobecké, vnitřní spokojenosti a libosti dechla upřímná lítost, soustrast s bývalým sokem. Věk míchal kávu, srkal, pozoroval Bassiho a myslil, do kruhu vzpomínek jako očarován, na Tháma, a jak Paula tenkrát – Rozvaliny Václavova Nového hradu v Kunratickém lese se mu vynořily, klenutá jizbice s výklenkem u okna. Tam stál Thám s Paulou a líbal ji, a ona, jak byla blažená, jak přivřela oči v sladkém opojení, jak jej objala! A prve tam na Křížovnickém plácku, a šla s tím hercem. Až tam to došlo – Thám už tuší a snad něco ví. Jak se znepokojil, když mu řekl, že Paulu viděl – Měl-li mlčet? Ale Held má pravdu. Co asi zítra řekne – Aby ještě byl Thám pro posměšek? Společník Bassiův se náhle vymrštil ze židle, přistoupil ku dveřím, a kývaje na někoho do druhého pokoje, volal:

„Signor Vojtyšek! Signor Vojtyšek!“

Signor Vojtíšek, ani ne třicetiletý, dost dlouhý a dost hubený, nakadeřených vlasů, v zeleném fraku úzkých rukávů a v bílém šátku na krku vešel houpavě, dlouhým krokem, maje krk kupředu natažený. Usmívavě pozdravil Bassiho i jeho společníka, přičemž zaslechl Věk jméno tohoto, že to signor Liverati. Znal ho dle jména, že je kapelníkem vlašské opery, jako pana Vojtíška, donedávna učitelského mládence z Kouřimská, pak nápovědu vlašské opery a nyní jejího basistu.

Tyto jeho hodnosti minulé i nynější nebyly Věkovi známy; ale pan Vojtíšek také skládal, malé německé opery, než i také české, a pro ty bylo dobrušskému kupci, hudebníku i vlastenci, jméno jeho povědomo. Neznal sic jeho Strejčka z Podskalí ani Pražského mlynáře, nic, ale měl radost především jako vlastenec, když pan Vojtíšek skládal české opery —

Dlouho se však nedíval na pana Vojtíška, jenž usednuv k Vlachům odpovídal na jejich špatnou němčinu nehrubě lepší. Vstoupiliť dva mladí páni a dost hřmotně do místnosti, oba v přiléhavých, dlouhých kabátech s límcem přes ramena a v módních měkkých kloboucích, s hůlkami v ruce. Jeden z nich, starší, třicetiletý, podívav se na zpěváky upřel oči na Věka, chvilku se na něj díval, pak začal rychle vesele říkat, jako by vyvolával: „Taubmann Ritter von Krsowitz, Tešauer Adam, von Trautenberg Wenzel, Urban Franz“ – Zarazil, ale hned pokračoval, volněji však: „Václavíček Josef —“

Věk, jenž hlavu zvednuv dosud napjatě, udiveně poslouchal, za stolem rychle vstal. Příchozí se usmíval a jda k němu odříkával dál: ,,Vavrouš Johann, Věk Franz —“ A tu, maje ruku ke stisknutí vztaženu, umlkl a zasmál se, volaje po německu: „Je to on!“ když Věk, vykročiv, mile překvapen, zvolal:

„Pan Václavíček!“

Hned byli u kupce, za stolem, bývalí spolužáci ve filosofii Věk a Václavíček i jeho společník, herec od národního divadla Fišer, Němec. Věk potěšen, že se pan juris doktor tak přátelsky k němu přihlásil, zapomněl i na Vojtíška i na jeho vlašské společníky.

Hovořilo se čile (pořád německy) o studiích, o minulosti a přítomnosti. Věk zvěděl, že bývalý kolega Václavíček (už ve studiích se psal Wazlawjczek), synek bohaté pražské rodiny, je v kanceláři doktora rytíře Bretfelda, Josefa, v Ostruhové ulici. Přitom udal kolega všechny tituly svého vznešeného principála, že je arcibiskupským, konzistorním radou a fiskem, že je pánem na Veselíčku, staroboleslavské kapitoly přísežným syndikem, že je canonicus honorarius —

Všecky ty tituly vypočítával s jakýmsi nadšením a s chloubou, jako by té titulové záře i jemu trochu patřilo. A pak zas o kanceláři, advokacii, co to je, jaké má naděje a plány.

Proud sebelibého, chlubného vypravování jakoby z přátelské sdílnosti vytrysklý, hrnul se, až Věka, zpočátku ochotně naslouchajícího, zmáhal. Zatím herec Fišer, pohovořiv chvilku s Vlachy a Vojtíškem, hleděl si víc čokolády, kterou mu doktor objednal, víc nežli jeho líčení a vypravování. Jen chvilkou mrkl po Věkovi s tichým úsměškem, že ten venkovan je asi omámen svým bývalým kolegou a jeho slávou.

Ale pojednou nedonesl ke rtům šálek, z kterého chtěl opět srknout, když společník jeho, vzpomněv konečně také svého spolužáka, se Věka optal:

„No a jak že jsi sem zabloudil, zamluvili jsme to —“

„Čekám na Tháma.“

Herec od národního divadla rozšířil oři a doktor Václavíček vyhrkl v úžasu:

„Toho od Hybernů?!“

„Snad dnes hraje,“ podotkl herec, „ani nevím; ale hraje-li, nevím, trefí-li na jevišté.“

„Hraje, půjdu se také podívat,“ řekl rychle Věk, jemuž začínalo být nevolno. Cítil úsměšek toho herce.

„K Hybernům? Co bys tam chodil!“ jako přátelsky radil či víc rozhodoval Václavíček. „Chceš-li něco vidět, jdi tuhle naproti. U Hybernů jsou německá představení chatrná, no a do českého bys přece nešel!“

„A proč?!“ dohříval se Věk.

„Protože to je sprosté. Tam chodí jenom děvečky a tovaryši —“

„O ne, také dost jiných. Byl jsem tam už také.“ To dodal Věk s důrazem, poněvadž ho to popuzovalo, jak se ten německý herec usmíval. A doktor

zvolal:

„Snad nejsi také vlastenec!“ Řekl to jako žertem, ale Věk pevně přisvědčil: „Jsem!“

Doktor Václavíček se zasmál.

„Jdi, dětino!“ volal, „takový nerozum. To jsou pošetilí lidé, ti takzvaní vlastenci. Co chtějí, je krok nazpátek, a jak nazpátek! To je čiré zpátečnictví!“

„Jak to?“

„Ze vzdělanosti k nevzdělanosti, to je přece zřejmo a jasno.“ Doktor se rozhorloval. „Takový štokbém, podívej se, co je to? Co je člověk bez němčiny! Ani hausknechtem bez ní nemůže být, to ne. A do škol ho bez ní také nevezmou.“

„Je to dost smutné, že Čech v Čechách místa nemá!“

„A co vlastně chcete?“ uhodil zostra doktor.

„Naše žádost je, a každého upřímného Čecha, který se za to jméno nestydí,“ Věk mluvil důrazně, „aby náš jazyk byl zachován, a nejen zachován, alebrž i rozšířen a zveleben. Zkrátka, my chceme žít, aby bylo, jak bývalo. Vždyť takhle pořád nechodilo, my máme také minulost. Když naši králové —“

„Ach, co králové, minulost! Kdo by se po ní ohlížel, my jdeme jen kupředu!“ volal Václavíček kazatelsky. „Jen světlo, světlo a pokrok! A ten nám dává němčina. Potřebuješ jí v obchodě, na cestách, všude, dává kancelářům a vojsku potřebné lidi, a všecko, vůbec, ano, pravda. A literaturu, umění! Bohatou, hotovou literaturu. A co čeština, co, co! Pár sprostých knížek, na pijavém papíře, kalendáře, snáře – Pro koho to je,“ sypal a dorážel, ,,pro vzdělané, pro studované, kteří znají, co a jak se jinde píše? Co doba chce? Pro pár těch knížek obětovat kulturu, pokrok! Není to krok zpátky a dolů?“

„Ale přitom zajde náš jazyk!“

„Zajde, nezajde! Mezi námi vzdělanými už zašel. Jaká pomoc! Vzdělanost je výš. A ostatek, pro koho se namáháte? Vrchnosti ty vaše knížky nečtou, ani ouředníci, a měšťané také ne. Tak pro koho? Tak pro nikoho!“

„Pro lid a věrné Čechy,“ odvětil Věk pevně a určitě.

Německý herec, jenž dosud mlčel a jemuž v očích pořád svítil úsměšek převahy a jistoty, že je protivník ubožáček a že bude poražen, zasmál se nahlas této odpovědi. Doktor však sklesl do loktů o stůl opřených, nahnul se dopředu přes stůl, a maje oči na bývalého spolužáka zostra upřené, zvolal:

„Co! Tohle povídáš ty? Lid? Kdo je to? Děvečky, tovaryši a hloupí sedláci? A ti že vám to budou číst, myslíš?“

„A čtou, a jak!“

Doktor se dal do smíchu. V svém rozpálení nevšiml si ani, že vstoupil starý pán pudrovaný, v tupetu, v modrém plášti, na němž se blyskotalo zlaté třepení. Také Věk, rozčilen, roztrpčen, sotva na něj pohlédl, ač to byl sám Quardasoni, ředitel italské opery. Jen herec Fišer se mu hluboce uklonil; příchozí usedl u stolku, kdež rozmlouval Vojtíšek s Bassim a Live-ratim.

„Čtou! Čtou!“ opakoval Věk ohnivě. „Já se přesvědčuju, vidím to. Tam je, pánové, zdravý kmen —“

„Ach, tady jsme zkaženi a docela. Chválabohu!“ Doktor se zasmál.

„A víte-li, pane, co,“ začínal herec, „kdyby ta vaše hračka ostala mezi vámi a sedláky, nu, spánembohem —“

„Ani to ne,“ vskočil mu Václavíček do řeči. „To je vůbec proti ideji nezapomenutelného císaře. Nu ano, a zcela správné. Jednotné ouřadování, jednota správy, považte. Císař Josef chtěl, ó víte, filosof na trůně, chtěl, aby se německá řeč rozšířila a ujala ve všech jeho zemích —“

Věk, už zardělý, sebou škubl. Opočenský vrchní se mu mihl jako v záblesku. Ale již musil upřít zraky na herce Němce, který mluvil zvolna, usmívaje se, ale pichlavým tónem:

„No, to se stane tak jako tak, to nikdo nezadrží. Ale jak jsem řekl, přes to všecko bych nic nemel, pane, proti vaší kapřici, proti vašemu koníčku, když se s těmi sedláky chcete mazat, ale tady v Praze, to bych prosil, tu by ti páni vlastenci toho měli nechat. To snad není jejich účelem, a také nesmí být, aby, když pěstují svou mateřštinu, kazili přitom jazyk jiný a nadto panující a vzdělaný.“

„Jak to!“ zvolal prudce Věk a div nevyskočil.

„Jak to,“ vykládal týmž tónem a s týmž úsměvem herec. „Kazí, a jak! Vaši čeští herci, zvlášť u Hybernů. Jim je němčina přece jen vedlejší a dle toho také v německých kusech hovoří. Ta jejich němčina! K smíchu! Ten jejich akcent, ten předrážkový, český akcent – ach,“ herec se chytal za uši. „A ještě kdyby dřeli Spiessa nebo Pireta, ale to se odvažují na naše nejlepší kusy, i na mistrovské. i na takové, s kterými naše umění, nás cvičených německých herců, má často potíže! A to jsme léta, pravím léta študovali ducha a řeč německých učenců.“

„A tak nás nechte hrát jenom česky, a ne jenom v neděli a ve svátek, my budeme rádi!“ vskočil mu Věk podrážděně do řeči.

Herec však se usmíval dále tak zvysoka a řekl tónem zdánlivě klidným, ale plným sebevědomí a zlomyslnosti:

„Ó ano, proč ne, ale musili byste hrát jenom své kusy, ze své bohaté dramatické literatury —“

Věk ucítil hrot nepřátelské zbraně; přemohl se však, a nutě se do pevnosti a jistoty, bránil se:

„My teprve začínáme a již máme dost kusů, a byly by – a budou —“

„No, to nechce!“ Herec zamával dlaní do vzduchu, jako by se o tom nemohlo ani mluvit, a usmíval se. Ten úsměv jeho bodal a dráždil.

Doktor Václavíček se dal do smíchu:

„Thám vám vytrhne z nohy trn – To je váš klasik!“

Věk byl už všechen zardělý, oči se mu svítily.

„Tháma nech, ten udělal mnoho,“ a hned sekl zase po herci: „Vy jste také hned všechno nesnědli, Hanswurstem jste začali a hodně jste brali od Francouzů.“