Kitabı oku: «Lucerna», sayfa 5

Výstup 9

Kněžna, dvořan.

Dvořan. Jasnosti, že jste se bez průvodu odvážila! A právě sem, sem. Zde hledáte zábavu?

Kněžna. Ne; jiné lidi, nová místa, jichž nuda nehlídá. Také ten zámeček v lesích mne zajímá.

Dvořan. Jaká tam samota a jaké nepohodlí!

Kněžna. Co s pohodlím, když v něm není klidu? Na zámečku nejnutnější je a ještě víc, co nikde na žádném z mých zámků. Poloha u jezírka a stará stavba, jistě ballustrády omšené, stichlá terrasa, k ní volné schody popukané a tráva v jejich skulinách, podivné koutky a v tichých komnatách zelenavé šero lesa – Všecko jinačí, tak opuštěné v tajuplných stínech – Ta samota snad pobaví, utiší, dá klid.

Dvořan. Snad, ale na jak dlouho.

Kněžna. Klid je všude hostem nestálým. Ale jen den, jen chvíle jej mít a moci nemyslit (ironicky) na věrnou lásku, na obětivé přátelství a oddanost, sníti v sladkém utišení, stát v záři slunečné nebo v dumném soumraku, blaze vnímajíc, zapomenuvši a zapomenutá, tak jako květina, tak jako strom – A co tížilo, aby mizelo tak jako oblak v dálku, pryč, a haslo jako červánky, a kolem všecko, les i vodní tůň i stará stavba omšená se stíny zašlých pokolení, vše i nitro, duše, vše aby splývalo v akkord jímavý, jenž elegicky hne i konejší. Hle, už tady cítím, co mně dá ta samota.

Dvořan. To jen vaše snění Jasnosti. Proto bych radil, a je nutno z ohledu.

Kněžna (vpadne). Dost, už zase ohledy. Mějte také ohled na mne, a že srdce mám.

Výstup 10

Vrchní, předešlí.

Vrchní. Mám čest oznámit, že mlynář není doma.

Kněžna (ironicky). Ach, má jediná naděje. Myslila jsem, že alespoň jemu oči uvidím. A což to děvče?

Vrchní. Stará mlynářka je hlídá a nechce ho sem pustit.

Kněžna. Kam odešel mlynář?

Dvořan (znepokojen). Pořád on.

Vrchní. Tady prý pod stráň (ukáže na levo). Já bych se s dovolením, podíval.

Dvořan. Nač čekat, Jasnosti, na takového; a připozdívá se.

Kněžna (k vrchnímu) Jděte, podívejte se.

Vrchní (odejde v levo).

Výstup 11

Kněžna, dvořan.

Dvořan. Jasnosti, dovoluji si varovat, ten mlynář.

Kněžna. Proč? Toť přece muž, jenž zachoval si hlavu vztyčenou. Toť síla.

Dvořan. Ale hrubá. Neračte s ním sama jednat

Kněžna. Proč?

Dvořan. Nejprve aby jednal s námi, se mnou a s vrchním.

Kněžna. Ale já budu při tom. Ah (náhle jí připadne), máte pravdu; ano, aby nevěděl, aby neměl žádných ohledů. Uvidím, jak bude pak, až sama vystoupím.

Výstup 12

Vrchní, předešlí.

Vrchní. Jasnosti, mlynář se už vrací.

Kněžna. Už jdu.

Dvořan. Jasnosti, opravdu? Skrývati se k vůli tomu chámu.

Kněžna (na lávce). Je to něco zvláštního. (Zajde za stromy.)

Vrchní. Co to, prosím, že.

Dvořan (mrzutě). Šílené nápady, ženské rozmary. S tím mlynářem začněte o lípě, ať sezná paní kněžna (s úsměškem) tu »sílu«.

Kněžna (se vrátí na lávku). Mně připadlo, že bude lip – (vyhlédne na levo). Ah, už jde. Jak je urostlý!

Dvořan. A opálený!

Kněžna. Ale má kolorit. To mně, milý hrabě, ještě připadlo, abyste se také schoval.

Dvořan (tma). Já, jasnosti, já? Má hodnost a k vůli takovému.

Kněžna. Honem, honem, hrabě. Chci, aby nejprve začal vrchní, pak vy, ať uslyším všechny tony mlynářovy drsné melodie. Tedy rychle, rychle! (Ustoupí za stromy.)

Dvořan (popuzen). To je jí zábavou! (Odejde za kněžnou.)

(Slunce zapadlo.)

Výstup 13

Mlynář, předešlí.

Mlynář. Ah, pan vrchní. Dobrý večer. (Chce odejít.)

Vrchní. Na slovíčko. Jsem tu ve jméno Její Jasnosti.

Mlynář. Co si přeje?

Vrchní. Stran té lípy a stran.

Mlynář. Haničky. Dobrou noc (Odchází.)

Dvořan (vykročí kvapně na lávku). Počkat!

Mlynář (stane.)

Dvořan (dojde). Jsem vladař Její Jasnosti.

Mlynář. Čeho si ráčíte přát?

Dvořan. Nepřeju si, ale poroučím, a to nejprve, abyste se vzdal té staré lípy.

Mlynář. To neučiním, a kdyby sama kněžna poručila.

Výstup 14

Babička, předešlí.

Babička (stane na prahu).

Mlynář. Nevzdám se té lípy, protože je mým dědictvím po dědu a pradědu; je našeho rodu od nepaměti. Rostla staletí, a kdybych vám ji vydal, padla by chvilkou. A jak moh’ bych dopustit, aby klesla poražena, aby padla její koruna, kdež ptactvo nocuje a spí a zpívá. A co pod ní, v jejím stínu, za parna v poledne i podvečer, co tam lidí odpočívalo a odpočine, co hovorů tu, rozprávek, starých pamětí o divných dějích. Pokolení jde za pokolením, a lípa pořád chrání je a stíní.

Babička. To je jako svatý strom a je mu rozuměl, když v noci svatojanské jeho listí zašustí..

Vrchní (s úsměškem). Pěkné povídačky o pokladu, o zlaté koruně a zpěvu.

Dvořan. Samé výtvory tmy, pověry a nevědomosti.

Mlynář. To si jmenujte, jak chcete. Tomu neporozumíte, protože to necítíte. To je staré dědictví i naše outěcha a věříme, že dokud ta lípa vznáší svou korunu, že (ukáže na mlýn) tento krov je bezpečný.

Kněžna (zatím vystoupivší stane na lávce). To není hrubé. A oheň má.

Dvořan. K smíchu pověra.

Vrchní. A nebezpečné jsou ty pohádky.

Mlynář. Slýchal jste je od své matky.

Vrchní (ostře). Nic jsem neslyšel. (K dvořanu.) Nebezpečné jsou, protože je posilují v odporu a neposlušnosti. Tam pod lípou se ode dávna scházeli nespokojení, a po dnes se tam tajně scházejí a puntují se proti ouřadu a vrchnosti. Tady ve mlýně byl vždycky úkryt každého, ať kacíře ať buřiče, a když ho tu už nemohli ukrýt, zmizel pokaždé tam u lípy beze stopy.

Dvořan. Ten strom musí pryč! Padne.

Mlynář. Ne.

Babička. Pamatujte na staré proroctví, že uvidí boží znamení ten, kdož by chtěl tu lípu porazit.

Vrchní. Stará Sibyllo, tím nás neuženeš.

Dvořan. Ta lípa padne tak, jako že vydáš to děvče sirotka.

Mlynář (hrozivě). Tu jsem, a přijde-li kdo s tím, jak pravíte, při sám bůh, dřív zabit by mne musil, nežli překročí můj práh. Zneuctít ji nedám, odvést do vašeho otroctví.

Vrchní. Dvořan. Rebell! Poslechneš!

Mlynář. Nemáte mně co poroučet.

Kněžna. Ale já! (Přichází chvatně od lávky.) Já, kněžna, vrchnost, tobě poroučím. Ukaž tu dívku, chci ji vidět.

Mlynář. V tom neposlechnu, paní kněžno, ani vás.

Kněžna. Ale v jednom poslechneš. Lucernu přineseš!

Mlynář (se zarazí). Jak – A nač —

Kněžna. Lucernu přines, jak tvá povinnost.

Mlynář (okamžik váhá, pak odchází). Babičko, pojďte k Haničce. (Odejde do mlýna.)

Babička. (za ním.)

Výstup 15

Kněžna, dvořan, vrchní.

Vrchní (klaní se). Oh, Vaše Jasnost jediná jej skrotila. A jaký je to rabulist!

Kněžna (nevšímajíc si vrchního, k dvořanu vesele). Jste spokojen?

Dvořan. Nevím však, Jasnosti – obávám se.

Kněžna (vesele). To věřím. Zas už ohledy? (K vrchnímu.) A vy přiveďte to děvče.

Vrchní. Jasnosti, on – mlynář, ráčila jste vidět a slyšet – A ve mlýně je sekerník, jeho věrný pomocník.

Dvořan. Je skutečně této chvíle na pováženou.

Kněžna. Nic nechci, nežli s tím děvčetem promluvit, nic jiného, rozumíte mně. – Ah, tu je můj světlonoš a (k dvořanu) Dafnis.

Výstup 16

Mlynář, předešlí.

Mlynář (nesa rozžatou lucernu, stane u prahu).

Kněžna (k dvořanu). Sluší mu to i v té službě.

Dvořan (káravě). Jasnosti!

Kněžna (k mlynáři). Děkuju vám.

Vrchní (trne).

Mlynář (překvapen, pak chce pověsit lucernu na skobu nade dveřmi).

Kněžna (rozmarně). Ale tak ne, to není všecka vaše povinnost. Posvítíte mně.

Dvořan. Jasnosti!

Mlynář. Kam? (Vezme lucernu ze skoby.)

Kněžna. Tam, kam žádati mám právo. K zámečku.

Mlynář. Teď, hned?

Kněžna. V ten okamžik.

Dvořan. Není možná, Jasnosti, račte povážit! Tak pozdě a cesta vede pustým lesem.

Kněžna. Právě proto potřebuju průvodce a světla. Nebojte se, a není třeba, abyste se průvodem namáhal. Zůstaňte si, půjdu sama.

Dvořan. To teprve! Jasnosti, nemohu dopustit.

Vrchní. Je nebezpečný.

Kněžna. Pak – (beře mlynářovi lucernu) rozbiju tu lucernu. Nač je?

Dvořan (zadrží kněžnu). Ne, proč mu dávat svobodu!

Vrchní. To bychom teprve neobstáli.

Kněžna. Tedy půjdu.

Vrchní (poníženě). Snad směl bych já.

Kněžna (kvapně, s úsměškem). Ne, děkuju, a nezdržujte se. Doprovodíte pana hraběte. Dobrou noc. pane hrabě.

Dvořan. Jasnosti, budu o vás trnout (klaní se).

Kněžna. Jen spěte klidně.

Dvořan (odejde přes lávku v levo).

Vrchní (Odejde za dvořanem).

Kněžna (jež usmívajíc se hleděla za nimi, obrátí se k mlynáři). A my půjdeme.

(Měsíc vychází.)

Výstup 17

Braha, pak Hanička, pak babička; předešlí.

Braha (vyjde kvapně ze mlýna). Pane otče, Hanička nechce zůstat u babičky.

Hlas babiččin (ze mlýna). Haničko! Haničko!

Mlynář (k Brahovi). Řekněte Haničce, že.

Hanička (vyrazí, ale stane u dveří). Libore, nechoď!

Mlynář. Musím, Haničko.

Hanička. Já půjdu za tebe.

Kněžna. Aj, máš o něj strach?

Mlynář. Haničko, chceš-li mne ponížit!

Hanička. Abys sám se neponížil!

Babička (vystoupí, zůstane u dveří).

Kněžna (k mlynáři). Chcete zůstat?

Mlynář (rozhodně). Půjdeme, poroučíte-li.

Kněžna (potěšena). Půjdeme.

Mlynář. Haničko, babičko, dobrou noc! (K Brahovi.) Hlídejte dobře!

Hanička (varovně připomínajíc). Libore, pamatuj! (Hledí za odcházejícími.)

Babička. Nešťastná lucerna! Pojď Haničko. (Odejde.)

Hanička (odejde za babičkou do mlýna).

Kněžna (na lávce se zastaví). Nechcete se vrátit?

Mlynář (jenž nese před ní lucernu). Už se bojíte, Jasnosti?

Kněžna. Jděme!

Mlynář (zachází za lávkou k lesu).

Kněžna (za ním).

Výstup 18

Braha, Klásková.

Braha (hledě za nimi). To svět neviděl – Panské churoty ze mhy upletené.

Klásková (z leva chvatně). Není tu, že tu není.

Braha. Kdo.

Klásková. Můj muž – Že tu není?

Braha. Ale byl tu. Přivez’ obilí.

Klásková. To všecko zas jen na štrych, aby se dostal z domu.

Braha. Povídali, že odešli s učitelským, on a Zima.

Klásková. A Sejtko – aha.

Braha. Hrát kasací.

Klásková. Ale komu, komu! A ostatek, budou-li hrát, není-li to všecko na štrych. Nevěřím, žádnému nevěřím, jenom kartám, ty kladou (vytáhne karty, sedne na trakař) dobře – Tuhle vidíte – Červené eso – do cesty mu žaludský shorek, a tu zelená – aha – pěkná kasací – To je ženská (shrábne karty a vyskočí), zase ženská a žádná kasací. Kam šli.

Braha. Povídali, že šli (ukáže za lávku k lesu) k lesu, jako na zámeček. Náš mlynář tam taky šel, musil. Vede kněžnu, svítí jí lucernou.

Klásková. Tak? A to by – (náhle se rozhodne) To se přesvědčíme Já jich dohoním, já je dostanu. (Za řeči dojde na lávku.) To pak bude kasací! (Kvapně zajde v pravo k lesu.)

Výstup 19

Braha, Míchal, Hanička.

Braha. A to je saň! Ta aby se s drakem pojímala. (Zajde do mlýna.)

Míchal (povyleze z křoví, šklebě se.) Hehe, Ivan – Ten bude poklidně dýchat – na měsíčku – poklidně – Všecko tam běží – bude mít pěknou první noc – S muzikou – Ale mně přišla chvíle. Mlynář pryč – hehe.

Babička (ve mlýně). Haničko!

Míchal (se pouschová v křoví).

Hanička (vyhlédne mezi stromy v pravo za mlýnem, náhle vyběhne a běží chvatně přes lávku).

Míchal (překvapen: pojednou však vyrazí, chce ji chytnout). Sluníčko!

Hanička (už za lávkou, chvátá v pravo do pozadí k lesu.)

Braha (za mlýnem volá). Haničko!

Míchal (zmaten). Tak! (Okamžik se rozmýšlí, pak pojednou). A já tu ostat? Ne! (Vskočí na lávku.)

Jednání čtvrté

Lesní palouk plný kopretin a zvonků. Na levo i v pozadí starý les. Na právo volno; jen několik bříz tu stojí u mokřiny, ve které leží několik kamenů pro snazší přejití. Na levo před lesem v palouku stará, košatá lípa kvetoucí. Noc; měsíc svítí, chvílemi se ženou přes něj mraky.

Výstup 1

Sejtko, Zajíček, Zima, Klásek.

Sejtko (první vystoupí z prava, obrací se zpět). Tak pojďte, strašpytlové, nic tu není. (Přejde přes kameny na palouček.)

Zajíček (vystoupí, opatrně se rozhlídne). Nic. (Jde přes kameny.) Pojďte, žádný tu není.

Zima (vystoupí). No, já se nebojím, ale co se mýho rozumu dotejče (přechází) myslím, že v noci opatrnosti nezbývá. Noc má svou moc a svý právo, jak se říká. Den je k práci a noc jako neděle k odpočinutí. Proto má člověk v noci spát.

Sejtko. Proto spíte i o muzice.

Zima. Ty mlč! Bodejť, ty o ní nikdá neusneš!

Sejtko. I usnu a třeba i v kostele, jako tuhle o kázání. To mně šly oči tak dohromady a nohy začaly pode mnou klesat – zkrátka ďál jsem špatnou figuru.

Zajíček. Klásku, kdepak jste?

Klásek. Tuhle. (Vystoupí.) Tak tu žádny není?

Sejtko. Leda by na tě čekala žena.

Klásek. Ale japak, ta spí. Bože, kdyby věděla, ta by schla ouzkostí, ta by zas: Táto, táto, kams dal rozum, v noci, k zámečku u jezírka! Bez toho tam straší.

Sejtko (zúmyslně). V noci straší všude; duchů a nočního mámení je všude plno.

Klásek. Co strašíš?

Sejtko. Tak ne! Což nepanují v noci lesní panny a hejkal a.

Klásek. Už mlč!

Zima (vážně). Noc je královna duchů, to je jisto.

Zajíček (zatím popošel do paloučku, dívá se po nebi, po lese kolem). No, mnoho se povídá. Ale to je jisto, že to člověka v noci divně obejde, jako svatá hrůza, a přece se musí říct, že je to krásné. Krásné!

Zima. Ten strach obejde člověka nejvíc na smutných místech, jak se jim říká. (Ku Kláskovi.) Jdeš a jdeš a najednou jakoby se někdo ze stínu vyhoup’ a do očí se ti podíval, a už je pryč. Jen ty oči vidíš, ten strašný pohled.

Klásek. Co mně to vykládáte.

Sejtko (schválně). A já ti povím, že na takových místech roste divné bejlí, a když je člověk překročí, víc se odtud nevyplete.

Klásek (mrzutě). A dej pokoj!

Zajíček. Abysme šli.

Sejtko. Času dost, kněžna tam ještě není. (Sedá pod lípu.)

Klásek. Ale kdyby na nás někdo přišel.

Sejtko. Tvá žena ne; ta už spí a jistě se jí zdá o tobě.

Klásek. A to jo, to ona vždycky ráno: Bože, táto to jsem ti měla sen! A já: O čem mámo, a ona: O tobě táto. To se ti mně zdálo – (usedne).

Zima (usedl také).

Zajíček (zatím přecházel zamyšlen; pojednou). Bože! (Začne se šacovat.)

Zima. Co je?

Zajíček. To jsem se lek’. (Vytahuje z náprsní kapsy žádost.) Tu je, supplika. Už jsem myslil, že jsem ji ztratil. (Rozbalí ji, dívá se do ní při měsíčku.) No, já myslím – no, to by bylo, když kněžně pěkně zahrajeme a když si pak přečte tuhle suppliku. Jako tohle jak povídám. (Čte:) Nemůžu hlady mřít, nechci přec krást, neb s holí žebráckou zahanbit vlast. Již se mně začalo hrozně stejskat.

Klásek (jenž neposlouchal, nýbrž se plaše ohlížel a naslouchal). Jezus! Slyšíte?

Zajíček. Co?

Klásek. Tak jakoby někdo volal a tak divně —

Sejtko (schválně). Snad Hejkal —

Klásek. A mlč, chceš ho přivolat, aby nám skočil na záda, nebo aby nás lesem honil?

Sejtko (zpupně). No, rád bych ho jednou uviděl.

Klásek. To by ses křižoval.

Sejtko. Já bych se nebál!

Zima. No nevím; kdybys viděl, co jsem já viděl.

Klásek (dychtivě). Vy, Zimo?

Zima. Tomu už je hrůza let. To jsem šel jednou večír z Vrchovin panským lesem. Drvaři seděli u ohně já sednu k nim, povídáme a v tom před námi Hejkal.

Klásek (jenž dychtivě naslouchal, vydechne). Jejej!

Zima. Jakoby ze země vyrosť, lesní muž, Hejkal, fousatý, vlasatý, mechem obrostlý, na hlavě kapradí, oči jako v houštině.

Klásek. To jste se lekli.

Sejtko. Já bych se nebál.

Zajíček. A říkal něco?

Zima. No, povídal, takovým hlasem povídal: Už pamatuju třikrát pole a třikrát les na tomhle místě, jako co jsme seďali, víte, třikrát les, ale, povídá, takovou chamraď jsem tu ještě neviďal.

Klásek (tiše se pochechtává). To jako vás.

Sejtko (vpadne). A povídal ten fousáč Hejkal: (Napodobí hlas:) Jen ještě ten druhý klarinet z lohovský bandy k vám patří, ten, co se ženy tak bojí, Klásek.

Klásek (se rozežene). I ty.

Zajíček (k Zimovi). A už dost?

Sejtko. Já bych byl na něj taky zahejkal a chyť ho za fousy.

Zima. Nehřeš! (K Zajíčkovi.) Ještě jen do ohně fouk’ a oheň shas’, ani jiskra neostala, a najednou taková tma a nad hlavama v stromech ví.

(Vítr se náhle zdvihne, stromy hlasno zašumí. Sešeří se.)

Klásek. A jejej! (Ze strachu vyskočí.)