Kitabı oku: «Lucerna», sayfa 4

Výstup 11

Dvořan, vrchní, pak Zajíček, Sejtko, Klásek, Zima.

Vrchní. Jsem nešťasten, Milosti, všecko tak zkrátka, o překot.

Dvořan. To bylo J. Jasnosti právě vhod. Ale chtěl jsem se optat.

Zajíček se šumaři (vchází zkroušeně). Ráčejí odpustit.

Vrchní (prudce) Co zas chcete?

Zajíček. Prosím, tu kasací, kdyby J. Jasnost ráčila.

Vrchní. Není možná.

Dvořan. Paní kněžna je velmi unavena.

Zajíček. A prosím, kdy pak bychom.

Vrchní. Nevím. A teď jdete!

Zajíček se šumaři (odejde).

Výstup 12

Dvořan, vrchní.

Vrchní (sladce). Ráčil jste se přát.

Dvořan. Ah, ano. Je ten mlynář statný?

Vrchní. Statný, hezký chlapík, ale.

Dvořan. Nebezpečný buřič. (Venku hluk). Co to?

Vrchní. Nevím, co by – (Chce k oknu).

Výstup 13

Pan Franc, předešlí

Vrchní. Co je?

Franc (ulekán). Prosím, poručil jsem zavřít Votrubu ale jak mušketýr na něj sáh’, začali rychtáři reptat hrozit a se bouřit.

Vrchní. Co! Teď, tady, v tuto slavnou chvíli rebelie !

Dvořan. Jen nepozbýt kontenance. Násilím to dnes nejde. Něco jim slibte.

Vrchní. Mají povolenou traktaci.

Dvoran. To je najednou mnoho. Měli by snad dost pivo.

Vrchní (ochotně). K službám, ano, jistě. Už jdu. (Odejde.)

Pan Franc (za ním).

Výstup 14

Dvořan.

Dvořan. Dafnis – Dafnis – A ten mlynář (přechází zamyšlen k oknu, pojednou stane. S úsměškem). A co revoluce? (Stane u okna.)

Venku se šum a hluk tiší, až ztichne. V tom se tam ozve.

Vrchní. Její Milost ráčila vám povolit na vaše občerstvení a posílení dva sudy piva.

V to zabouří: Vivat! Vivat! Intrada.

Dvořan (hledě oknem ven, pokyvuje s úsměškem hlavou). Známe je.

Jednání třetí

Na pravo v popředí průčelí starého mlýna roubeného. Ode dveří v levo lavička. Nejdále v popředí starý, mlýnský kámen zarostlý travou. Za mlýnským stavením stromy, mezi než vede náhon tekoucí z leva. Na obou březích náhonu volno, jen na levo, kdež lávka, skupina olší a křoviny. U lávky na pravo hrubý pařez. Za náhonem palouk, za paloukem v pozadí les. Je pozdě odpoledne.

Výstup 1

Vodník Míchal, vodník Ivan.

Míchal (vynoří se z houštiny u lávky, vyhlíží k mlýnu, pak věší po křoví různobarevné pentličky, jež mu volně splývají kolem krku přes prsa. Nepozoruje, že z pozadí za lávkou vystoupil Ivan).

Ivan (stane na lávce, pozoruje Míchala, pak s úsměškem). Jak jsi starý, lak jsi hloupý. Či myslíš, že na tu strakatinu ještě někoho uvábíš a nějakou panenku chytíš? Či snad jen sobě pro radost.

Míchal. Ne, jí (vzdychne), jen pro ni. Tady na mlynářčinu schovanku to líčím.

Ivan. Haha, Mikli! Ty pentličky a oni na tebe provaz z lýčí. Že ho mlynář na tebe má,

Míchal (zlostně). To má a také lejstra.

Ivan. Aha, potvornými slovy na tě volá. A ty místo abys ho zlobil, věsíš pentličky a vzdycháš, škemráš a – fintíš se. Hm, jak jsi učesaný, ulízaný (prohlíží si jej) a boty – ukaž – červené botičky. Na těch jsis dal záležet.

Míchal (ulichocen, samolibě) Hezké, viď – To aby – víš, víš, já bych se rád ženil, tuze rád, a děti bych rád měl a hodně mnoho dětí. Já bych se s nimi válel jako s koťaty, hrál si a kočkoval se s nimi, já bych je sem na břeh vodil na sluníčko jako vydra mladé.

Ivan (vpadne). A poslouchal jejich kvikot, vrnění a skřek, rovnal jejich rvačky a žlučil se ustavičně. Brr – Marné tvoje vzdychání. Nech pentliček, nech botiček. Jsi hlupák tak, jako že je v milování slabost. Tys láskou slepý, slabý. Ten mlynář tě ještě chytne, ke kamnům přiváže, nebo tě kyji uperou a odtud vyženou v – červených botičkách, v kloboučku.

Míchal (durdivě). Mne? Mne? Ty vrbo vyšeptalá, ty staromládenecká mrzutino kyselá, cos přišel mně kázat, kdo tě zval, proč lezeš ze svého shnilého rybníka?

Ivan. Stěhuju se.

Míchal. Tak! A proč?

Ivan. Pro moudrost ctných a opatrných měšťáků, neb se v radě usnesli vypustit velký rybník za městem.

Míchal. Aha.

Ivan. Já na ně nečekal a hned jsem zařízl svých dvanáct štik stříbrných, co v lodičce mne vozily. Zařízl jsem je, aby se nedostaly na pekáč těm měšťákům, aby se po mých štikách neoblizoval pan purkmistr a konšelové přemoudří. A jsem rád.

Míchal. Rád! Čemu.

Ivan. Že jdu. Už jsem tam měl všeho do syta. Jaké tam živobytí! Mne již omrzelo, pořád přehlížet tu lidskou havět, přehlížet a poslouchat, za kmotra chodit rybákům a na funus, o muzikách ženské tlouky provádět, opilce chytat, když se jim nohy zadrhnou a po hrázi jdou šeberem, nezbedné kluky plašit, lapat a večer pak – oh – poslouchat šplechty milenců na hrázi pod duby, jak vzdychají a vrkají, nebo se dívat na potrhlé veršotepce, jak měsíc do svých veršů chytají, jak naslouchají rákosí – (Zlostně.) To a pořád to, pořád jednu písničku. To přeslýchat a přehlížet a nesměti se bez nesnází ani ve vraníka proměnit a v bujné volnosti se rozběhnouti paloukem, z kopyta si vyhodit, hnát se s hřivou vlající a zařičet tak z plna do bouře a noci, ba ani ne se krotce, volně popást nebo proměnit se v lucernu a plouti rudým světýlkem za noci tiše zvolna po proudu do černá pod stromy.

Míchal. Ani to ne!

Ivan. A jen všude pošklebek, osidlo a číhání, aby našince chytili a provaz zadrhli. Proto pryč z těch lidí falešných. Lásku sobě lhou, každý jenom sebe miluje a číhá na druhého, kterak by jej bodl neb aspoň upíchl a nohu jemu nastavil. Jejich svět jim nestačí, smějí se nám a přec nás nenávidí. Pryč od lidí, to suma moudrosti.

Míchal. Kam chceš?

Ivan. Brachu, do sousedství.

Míchal (kvapně). Sem tě nepustím.

Ivan. Snad nemyslíš, že jdu k tobě. Denně bych se musil stydět za tebe, jak se fintíš a pácháš hloupost na hloupost.

Míchal. Kam tedy.

Ivan. Kde budu sám a sám, kde sotva kdy spatřím lidskou tvář. (Ukáže k lesu.) Tamhle do jezírka v lesích u starého zámečku, do té osamělé tůně. Tam bude klid, tam budu volně dýchat ať v chládku lesa u vody, ať na sluníčku o poledním tichu. Dýchat, dýchat, vyhřívat se, a za deště pak sedět pod hustým krytem olší omšených a buků; sedět v příjemném schoulení a poslouchat, jak korunami šumí déšť, jak crčí lopuch širokými vějíři, a dívat se, jak poskakují vodou kloboučky, jak letí kola po hladině v šero u břehů, pod houštiny a kmeny schýlené. Té hudbě naslouchat, když v přítmí deště, v přítmí stromů řeřavě se rdí z tvé fajfčičky, a vědět při tom, že jsi sám a sám, že nikdo nepřijde.

Míchal. To tě také omrzí.

Ivan. Už ne. No, a pro změnu a pro radost časem hodím náhlou hrůzu děsivou na bábu na houbách, na panenku v jahodách neb večerem na zpozdilého poutníka. Však kdo tam zabloudí! Leda jen srnek sbor. To zakletý je kout, tam bude klid a ticho, ticho.

Výstup 2

Hanička, předešlí.

Hanička (v dřevákách stane na prahu, vystoupí na lavičku u dveří, a zaclánějíc dlaní zrak, vyhlíží před se na levo).

Míchal (vzrušen, tlumeně). To jest ona, to ten květ!

Ivan. To je ona! Nó, nó – Tak si pro něj skoč!

Míchal (huhlavě). Na suchou půdu! A Černobýl má za pasem.

Hanička (volá). Libore! Libore!

Míchal (nadšeně). Slyšíš, slyšíš, to je hlásek!

Ivan. Nó, nó, hlásek je, ale raději ho neslyšet. Máš lidskou slabost, proto jsi k smíchu.

Hanička (za té řeči sestoupila a zachází v pravo za mlýn).

Ivan. A budeš ještě víc, až přijdeš se hřbetem na strakato zmalovaným. Není ti pomoci. (Ustoupí a zmizí mezi stromy.)

Míchal (za ním zavrčí, pak so schoulí do křoví).

Výstup 3

Babička, Hanička.

Hanička (v pravo za mlýnem). Libore! Libore!

Babička (stane ve dveřích, rozhlíží se).

Hanička (se vrátí).

Babička. Není tu?

Hanička. Ani vidu ani slechu. Snad je v stráni u drvařů. Zavolám tam.

Babička. Jdi, zavolej, děvečko, a přijď říct. (Zajde do mlýna).

Výstup 4

Zajíček, Sejtko, Zima, Hanička, Míchal.

Hanička (chvátá na levo, pojednou zuje dřeváky a postaví je na pařez. Chce dál, v tom z leva)

Zajíček a šumaři.

Hanička. Hlele, pan spomocník a slavná muzika. Kam tak pospěchem?

Zajíček. Chystáme kasací.

Hanička. Zas? Což při tom vítání nebyla?

Zajíček. Ba nebyla; že prý paní kněžna je zondaná.

Sejtko (vesele). Z kočáru na hedvábných poduškách.

Zajíček. To ten dvořan.

Zima. Já bych čet’ a četu (opatrně se ohlíží), že kněžna o tom ani neví, že (tajemně) ten dvořan.

Sejtko. No tak co, Zimo.

Zima (ohlíží se). Člověk je přeplašen, pozor na řeč – ale (schytrale) ten dvořan, co se mýho rozumu dotejče, jak já to pozoruju, je víc nežli dvořan; on poroučí, a chce poroučet, je víc nežli dvořan, ale míň nežli přítel; je malý přítel paní kněžny. A ostatek abyste věděli, kdo je nejlepší přítel.

Zajíček. Musíme jít.

Sejtko. Tohle moudro ještě vyslechneme. Tak, Zimo, kdo je nejlepší přítel?

Zima. Jde s tebou.

Sejtko. Snad vy. To ne.

Zima. To ne, ani tuhle pan spomocník a taky ne Klásek.

Sejtko. I u všech všudy, tak tedy kdo.

Zima. Kolena. Kolena, brachu, jsou nejlepší přítel. Mezi lidmi by jeden druhému sousto od úst utrhl, a kdyby ti upadlo, hned po něm chňapne jiný. Jen kolena je zachytí, aby ti ostalo.

Sejtko (vpadne). To je moudrost! A Klásek o ni přijde.

Hanička (k Zajíčkovi). Čekáte ho? Jen pustí-li ho Klásková.

Zajíček. A kdyby měl došky vyrazit, musí přijít.

Hanička. A tu žádost, víte.

Zajíček. Tu podám teď při té kasací.

Sejtko (jenž vyhlédl na levo). Klásek! A jede!

Zajíček. Že jede?

Výstup 5

Klásek, předešlí.

Klásek (z leva, veze na trakaři pytel obilí). Tu jsem. Ale honem pomozte mně složit, honem. A tuhle, pane učitelský (vytáhne z pod kabátu klarinet), podržte, prosím vás. Sejtko, pojď, pomoz. (Dojede ku dveřím mlýnským.)

Sejtko (mu pomůže pytel odnést do mlýna).

Zima (převrátí trakař a sedne na něj). Jak já to pozoruju, já bych čeť a četu, že Klásek utíká.

Hanička. Kde bude ta kasací?

Zajíček. Haničko, tobě, ale jen tobě to povím. Když nás tak na zámku odbyli, poradil mně zahradník, víš, kmotříček. abych se zeptal starého Žana, a ten mně prve vzkázal, že kněžna, ale pro boha tě prosím, Haničko, aby se nám to nezkazilo, mlč —

Hanička. Ale co ti vzkázal?

Zajíček. Že kněžna mluvila o zámečku (ukáže k lesu), tak my pro jistotu.

Zima. Člověka sic kolikrát přeplašili, ale co se tohohle dotejče, (tajemně) já bych čeť a četu (ohlíží se), že chce mít kněžna něco extra, a že takoví vyzahálení lidé pořád něco shánějí, (schytrale) víme.

Sejtko (vyjde ze mlýna). Tak už je žito na zanášce.

Klásek (vezme klarinet od Zajíčka).

Hanička (vesele). Co Klásková.

Klásek. Žena? Kačenka? A bože, ta je starostlivá, ta hned, když jsem to žito snášel s půdy, ale bože, táto, ty se strhneš, já bych to, táto, hned vzala za tebe. A já zas, ale bože, mámo, jak bys ty, to ne. A máma zas, tak jen pomalu, táto, ať si neublížíš.

Zajíček (jenž netrpělivě naslouchal). No tak.

Sejtko (ku Kláskovi). Že ona se přiběhne podívat.

Klásek (trhne sebou). Už jdu.

Zajíček (béře Zimu za rukáv). Pojďte, Zimo. S pánem bohem, Haničko, ale prosím tě, víš – (Odejde se Zimou a Kláskem přes lávku v pravo a v pozadí k lesu.)

Sejtko (vesele). Tak si přece zahrajeme. (Za ostatními.)

Hanička. Jen co si vyhrajete. (Jde na levo.)

Míchal (v houštině z hluboka zavzdychá).

Hanička (bezděky stane).

Míchal (vynoří se z houštiny, zavzdychá pln toužebnosti). Sluníčko!

Hanička (vytrhne od pasu větvičku Černobýlu). Nesužuj, vodní panáčku! (Odběhne na levo.)

Míchal (zalízá skuhraje). Však má chvíle přijde.

Výstup 6

Vrchní, dvořan.

Dvořan (vyjde z leva za lávkou). To je ten mlýn ?

Vrchní. K službám. A v něm je ten zpurný mlynář.

Dvořan. Také to děvče sirotek. Máme na ni právo.

Vrchní. Mlynář alespoň nedokáže, že on má na ni právo.

Dvořan. Dokáže, nedokáže, ale my mu okážeme. Je nebezpečný, protože dává zlý příklad. (Stane na lávce.) Ale její Jasnosti už o něm nemluvte. Nerada o něm slyší.

Vrchní (žasna). Nerada? A já musil po obědech znovu učinit J. Jasnosti o něm nejponíženější přednesení.

Dvořan (nemile překvapen). Tak ? A poslouchala ?

Vrchní. O, velmi pozorně.

Dvořan. Tak? (vzpamatovav se). Ach ano, pravda. Ale jednati s ním budu já. Je velmi nebezpečný – (Zamlouvá, ukazuje do zadu k lesu.) Tudy se dojde také k zámečku?

Vrchní. Tudy je tam cesta od mlýna.

Dvořan (došel přes lávku). Ah, co to! (Stane u pařezu, prohlíží si lorgnonem dřeváky.) Dřeváky, ale jaké! Ty snad nějaká víla nosila. A nejsou bez ozdob. Tu vypálené kolečko, tu květ.

Vrchní. Snad jsou toho děvčete ze mlýna.

Dvořan. Ah, ah, to by byla nožička. Je-li to děvče tak sličné, jako má malé nožky – (zvedne oba dřeváky, každý ve dvou prstech) no – žičky – no – ži.

Výstup 7

Hanička, předešlí, pak kněžna.

Hanička (zpívá za scénou). Lohovskej pan vrchní hodnej pán, on trápí poddaný jak chce sám.

Dvořan (naslouchá, pak s úsměvem k vrchnímu). To je na vás?

Vrchní. K službám, to jest.

Hanička (vystoupí popěvujíc si:) Trestá je, vede je k dobrýmu – (náhle zmlkne). Ah – (shlédnuvši dvořana s dřeváky, zasměje se). To jsou mé dřeváky.

Kněžna (vystoupí z pozadí za lávkou, stane mezi stromy).

Dvořan (galantně zažertuje). A roztomilé. Jeden z nich si ponechám, a pro druhý si ke mně přijdeš.

Hanička (rázem mu oba vytrhne). Oba mám; ani ten, ani ten vám nenechám. Pozor, pane, to není střevíček z hedvábí, to je dřevák a ten tvrdě přišlápne. (Odkvapí do mlýna, vesele si pozvukujíc.)

Výstup 8

Dvořan, vrchní, kněžna.

Dvořan (užasle hledí na ní). Jako malina! Malina, že člověk zapomene – A ne vesnicky hloupá. Ale dostal jsem.

Vrchní. K službám – eh to jest.

Dvořan (béře na se opět důstojnost). Proč jste mne neinformoval?

Kněžnu (to baví; usmívá se).

Vrchní. Kdož by se nadál takové smělosti.

Dvořan. Měl jste to znát. To děvče odtud odvedete.

Vrchní. Mlynář bude vyvádět.

Dvořan. Skrotíme jej, uvidíte.

Kněžna (vstupujíc na lávku, volá čtveračivě). Pane hrabě.

Dvořan (překvapen). Ah, Jasnosti! (Jde jí vstříc).

Kněžna. Vy tu?

Dvořan. Chci vidět toho zpurného mlynáře.

Kněžna. A seznat zdejší modu v obuvi.

Dvořan (se hryzne do rtů). Jdu z ouřední horlivosti.

Kněžna. To děvče je velmi čiperné.

Dvořan. Velmi smělé, Jasnosti.

Kněžna. Chci s ní promluvit i s mlynářem. Podívám se do mlýna.

Dvořan (kvapně). To není možná, Jasnosti, to není možná. Tam za tím prahem, kdož ví, co by vás čekalo, jaká odvážlivost. Hle, nikdo ani nevyšel vás uvítat.

Kněžna. Snad není mlynář doma.

Vrchní (ochotně). Jasnosti, s dovolením, přesvědčím se.

Kněžna. Zeptejte se.

Vrchní (odejde do mlýna).