Kitabı oku: «Psohlavci», sayfa 16

V tu chvíli počalo poprchávat, na sadě vítr zalomcoval stromy a hřímání, jež prve zdaleka zaznělo, zarachotilo nad vsí. Manka, vstoupivši do světnice, hned se ohlédla po dědovi. Nebylo ho tu, ani na dvoře, ani u souseda. Jak se po něm v brance ptala, řekl jí kdosi, že šel tudy, a ukázal zároveň rukou k Trhanovu.

Kam by tam šel! Vždyť sotva nyní ze stavení, ledva k nejbližšímu sousedovi vyjde. A do Trhanova?! Ke komu? Chvatem se pustila za dědem. Daleko nešla. Na výšině, odkud bylo vidět k Trhanovu, stál starý Přibek v bílé šerce, dopředu shrbený, o čekanu se opíraje. Vítr zmítal křovinou vedle něho na mezi

a rozvíval starcovy dlouhé, bílé vlasy. On však toho nedbal, ani krůpějí dešťových, a hřímání jako by neslyšel.

Jen když blesk rudě zsinalým světlem prošlehl zášeřím bouře, hnul sebou, jako by ho stopoval.

»Co tu děláte?« zvolala Manka.

Stařec se po ní ohlédl, pak ukázal zvadlou, žilovatou rukou k Trhanovu.

»Čekám, hin haž boží posel hudeří. Hin musí hrom hudeřit do tutoho zlosyna tranovskýho.«

»Hale dědečku!«

»Snad ešče pánbů je, dívčí, snad je ešče spravedlnost na nebi, hdyž ne na světě!«

Manka se až lekla. Rozuměla mu, co mu tak na mysl ulehlo, co ho souží a nitro jeho bouří! Ale aby se mu od toho v mysli nepopudilo! Čekala u něho. Bouře se hnala nad nimi, blesk za bleskem míhal se temným vzduchem, ale žádný z nich neuhodil do toho bílého sídla panského na dole, na úpatí někdy volných hvozdů chodských.

XXVIII

Podzim nastal a trhanovská vrchnost ještě meškala na svém zámku. Jiná léta bývalo tu v tento čas veselo a hlučno, když se hosté na hony sjížděli. Letos však ještě ani jediný neodbýván. Bylo divno, nač pán tu prodlévá v tom tichém sídle svém, jež bylo nyní jako klášter i pevnost.

Ticho ve všech jeho prostorách, i v panských komnatách i v přízemí a v nádvoří, a všecko všude uzamykáno jako před nepřítelem. Vrátný po celý den se ze svého místa ani nehnul a v noci hlídačů teď několik. Paní z Albenreuthu již na dlouhý čas nevyšla ze zámku, meškajíc skoro neustále ve svých pokojích nebo v zámecké kapli. Pán častěji vyjížděl, do Kouta nejvíce, ale nikdy teď sám nebo s jediným sluhou jako jindy, nýbrž vždycky v průvodu několika jezdců. Strachu však na tváři jeho neviděli. Byla klidná, chladná jako vždy, i když meškal na zámku, i když ven vyjížděl. Ano, skoro se zdála ještě veselejší a jakási spokojenost z ní zářila. A jak by ne! Druhé žně již dobře a šťastně dopadly, na druhý rok již Chodové v nové, tvrdší robotě, a ticho všude. Zvykají. Letošního roku nebylo již nikde, v žádné vsi, tužšího se vzpírání nebo neposlušnosti jako loni. Ta bouře se mu vyplatí a ty tresty vydají dobré ovoce. Hrdý ten lid zkrotne a bude jako všude jinde, na všech panstvích. Bez bouře vyslechli ortel hrdelního soudu a zanedlouho sami se přihlásili i ti, kteří do Bavor prchli a byli odsouzeni. Přišel i Brychta, přihlásil se i mladý Šerlovský, oba tvrdé palice. Teď pykají; teď už ví Brychta, co je shazovat karabáč z valby, jakož také ví ten drzý Čtverák, jenž tu pod samými zámeckými okny o něm posměšně řečnil. Ti asi, řetězy na nohou, vzpomínají tam v Rábu a v Komárně na ty divoké voračky.

A Kozina! Dobře tam v Praze rozhodli, dobře, jemu zrovna vděk. Ten sedlák byl ze všech nejnebezpečnější a nejhrdější. Ten mít tak právnické vzdělání! A jak ho rádi mají! Ze všech vesnic přišli nejstarší sem na trhanovský zámek za něj prosit, aby mu dán byl pardon. Jak žebronili, jak se ponížili!

Pustil je do zámku, ale pak jim, když prosili, do duše promluvil, jak jsou ještě zaslepeni a toho nejhoršího, jenž je do všeho zavedl, se zastávají.

A dříve nežli ti se na zámek dostavili, přišla také stará Kozinová. I ta stanula před branou, chtíc za syna prosit. Ale vrátný ji nepustil na rozkaz svého pána. Kozinová stála jako socha, od rána do poledne, chvílemi úpíc a zvadlé ruce k panským oknům vztahujíc. Stála dopoledne, stála před branou i odpoledne, a tu ještě přišla, o ní nevědouc, její nevěsta, mladá Kozinová.

Lítostné bylo podívání na nebohé prosebnice. Sám otrlý vrátný, touže na tvrdého pána, nemohl se již ani ven podívat; a přece pak musil ven, aby, jak pán mu poručil, je vyhnal. Sluha však domlouval, prosil, aby odešly, že je všecko marno.

V tu chvíli nahoře v pokoji urozená paní plakala, a pán její rozhněván přecházel pokojem. Popudilyť jej ty neodbytné selky, podráždila jej manželka, jež odvážila se za ně prosit, poněvadž nemohla patřit na ty žalostící ženy.

Pak už nikdo nepřišel k trhanovskému zámku. Ticho jím opět vládlo jako prve, nic se nezměnilo. Jen pán byl ostražitější a dbal o to, aby noční hlídky zůstaly zvláště bdělé a bedlivé. Od té doby, co byl ustanoven den popravy Kozinovy, pan z Albenreuthu Chodům přece nedůvěřoval. Obával se, že by se snad na něm za Kozinu vymstili.

Znamení, jichž se Kozina oné noci podvakráte tázal, neselhala. Nejistotě mladého Choda bylo konec. Hrdelní soud odsoudil tak, jak se vězeň častěji nadál nežli nenadál, když naděje s bázní v jeho nitru zápolily. Rozhodnutí to otřáslo jeho duší. Ale to nebylo nadlouho; jakýsi tupý klid se ho pak zmocnil. Uvolnilo se mu; byl zbaven mučivé nejistoty, v níž zemdlel a jež přece bodat a mučit ho nepřestávala ve dne i v noci.

Když poté zanedlouho žalářník pro něj přišel a jemu oznámil, že ho odvezou do Plzně, Kozina se potěšil, ač tušil, proč ho do jeho krajského města dopraví: aby trestem svým byl výstrahou a postrachem zvláště svým krajanům, na něž poprava v Plzni bude více účinkovat nežli v Praze. Než i tomu byl rád. Aspoň každý doma u nich i jinde pozná, jak Lomikar s nimi jednal a jedná; a každý ví, že Kozina z Oujezda není ani lotr, ani vrah, každý ví, proč mu tu potupnou smrt usoudili. Nebude ani jemu, ani jeho rodu hanbu, a Chodové také nezapomenou. A zaradoval se, že uvidí ženu, děti, matku.

Kolik dnů ho vezli z Prahy do Plzně. Byla to smutná, trapná cesta v okovech, na bídném voze, za těch zamračených, deštivých a větrných dnů počátkem listopadu. Ale za týden, když už seděl ve vězení plzeňské radnice, vyplnilo se mu netušené jeho nejvroucnější přání. Záhy odpoledne otevřely se v neobyčejný čas dveře žalářní a jimi vstupovali – panenko Marja! – Hančí s Hanálkou a matka s Pavlíkem.

Temným sklepením zněly výkřiky žalu i radosti, pláč, jednotlivá slova, urvaná řeč, nemohoucí stihnout citů, jež se střídaly v rozbouřeném nitru všech. Matka i žena pověsily se statnému Chodu na prsa a plakaly. On je objímal, tiskl k prsům, a hned se zas shýbal po dětech, jež ho neznaly. Udivené, zaleknuté hleděly na bledého muže v sešlé šerce, jemuž řetěz na nohou rachotil a je děsil. Matka je brala jedno po druhém, k otci pozdvihovala, hlasem třesoucím se, pláčem sytým vykládala, připomínala, že to táta, táta. A on je k sobě vinul a líbal.

Z temného pozadí vystoupil někdo, na nějž vstupující zapomněli a jehož si Kozina v návalu radosti ani nevšiml: Řehůřek Jiskra. Přistoupil, dojat podal vězňovi ruku. A tomu, jak starého, věrného kamaráda spatřil, znova se oči slzami zalévaly.

Usedl na chudé své lože, maje obě děti na kolenou. Již mu přivykají, již se ho nebojí, a Pavlík jako by se na tátu rozpomínal. Hladí je, ptá se jich, zase již obrací se po Hančí, po matce. Na okamžik se mladá selka utišila. Řetěz sedícímu muži neřinčel a nad

ním, děti k sobě tulícím, zapomínala na vězení, na vše. Ale hned ji zase bodlo; strašná myšlenka jako uspalá bolest znovu jí srdce pronikala. Hančí zabědovala a s pláčem jejím ozval se nářek staré matky.

Žalářník stranou, v koutě stojící, upomíná, že již čas, že povolená hodina minula. Všichni žasnou. Sotvaže se uviděli, sotva promluvili, a již je rozvádějí. A tolik si toho chtěli říci! Sotvaže ženské jako letem mu pověděly, jak je doma, jak se pro něj soužily, jak nadarmo za něj u Lomikara prosily; a on sotvaže jen několika slovy pověděl, jak jemu bylo, jak starý strýc umíral; a sotva jen Jiskra, když se přítel po nešťastném vzbouření zeptal, v krátkosti udal nešťastný odboje konec i Matěje Přibka, tu se již měli rozejít. Jedinou útěchu měli, že zítra jim bude zase dovoleno, aby se shledali.

Vězeň opět osamotněl. A tu, když ty milé duše nestály po jeho boku, když nechoval na klíně svých dětí, když zase obklopilo jej pusté temno smutného žaláře, hrůza ho pojala a teprv teď ucítil děs toho, co mu nastává.

Druhého dne spatřil Kozina své milé zas, a zase jim povolený čas tak uběhl, že se nenadáli. Pak se s ním žehnali, poněvadž musili domů, poněvadž páni tomu chtěli. Měli naději, že se ještě jednou uvidí. To bude až —

Tak den za dnem teskně ubíhal a již se blížil ten neblahý dvacátý osmý měsíce listopadu.

Nejživěji na něj byl Kozina připomenut, když vstoupil k němu do vězení kněz a jal se ho na dalekou cestu připravovati. Přijal ho uctivě a ve slovech jeho našel pobožný Chod mnoho útěchy. Poslouchal ho pozorně a ve všem jemu vyhověl, ale když se kněz zmínil o vrchnosti, tu bezděky potřásl hlavou a zchmuřil čelo.

»Hdo, velemný pane, je vinej, tuten, co svý práva brání, nebo tuten, co sta lidí vokrádá, hudluje ha votroky z nich dělá, ha morduje ženám muže ha dětem tátu?«

Kněz, vida skálopevnou přesvědčenost vězňovu, více nedomlouval, než toliko pravil:

»Přenech, milý synu, všecko pánubohu; ten je nejlepší a nejspravedlivější soudce.«

»Jau, pánbů tuto rozsudí!« pevně odvětil zachmuřený Chod.

XXIX

Ó plzeňské ty náměstí!

Nám v žilách tuhla krev!

Šel, buben zněl, ó jak se tměl

skrz černé sukno zvuk!

Šel hrdě, vzpřímen, nám však vřel

ve srdcích ještěr muk.

Vrchlický

Ze Lhoty, Kýčova, Tlumačova a Stráže po čtyřech, z Pocínovic, Mrákova, Chodova a Postřekova po šesti, osm z Klenče a po desíti z Draženova a Oujezda půjdou do Plzně, aby viděli, jak potrestán bude ten buřič Kozina. A každý ať vezme s sebou své děti, chlapce i děvčata, ty, které by si, co v Plzni uvidí, nadosmrti mohly pamatovati.

Tak zněl rozkaz pána z Albenreuthu, jenž všechny rychtáře přísně zavázal, aby v jejich vsích nařízení to jak náleží bylo vykonáno, aby si Chodové pamatovali i jejich děti, aby se vypravovalo do kolikátého kolena, jak potrestány odpor a rebelie proti trhanovské vrchnosti.

Lamminger váhal, nežli tento krutý rozkaz vydal. Nyní, kdy řada chodských vozů vjížděla tmavou branou do Plzně, mohl si každý pomyslit, že je jak náleží naučil poslouchati. Jak nařídil, všichni se sjeli v Domažlicích, odkud provázeni úředníky panskými z Kouta a z Trhanova vydali se záhy po půlnoci na smutnou tu cestu. Bylo odpoledne, mrazivo a pochmurno, když do krajského města dorazili; ze všech domů vybíhali lidé na ulici, zvědavými již tak plnou, aby se podívali na nucené ty svědky, které pověst už ohlásila. Zvědavě, tu tam soucitně hleděli na statné Chody v kožichách, v pláštích a v beranicích, kteří zachmuřeni, zamlkle na vozech seděli, majíce vedle sebe dítky své, chlapce i děvčátka. Děti ty z odlehlých, pohorských vesnic, zvědavě i plny úžasu kolem hleděly na věci jim neobyčejné, na výstavné domy, na shromážděný lid, jenž si na ně ukazoval.

Trhanovský pán mohl být spokojen. Ale kdyby byl slyšel ty řeči po všech chodských dvorcích i chatách, kdež rozkaz jeho oznámili, kdyby byl slyšel ty kletby a ta zlořečení! A kdyby se nyní těm na voze sedícím mohl do duše dívat, co o něm myslí a proč ho poslechli! Jeli, ale duch jejich o rozkazu jeho nic nevěděl. Jeli, aby ještě jednou spatřili toho statečného obhájce svých práv, aby se s tím mučedníkem rozžehnali. A kdyby byl Lamminger slyšel, jak.celou cestu o nikom jiném nemluvili nežli o Kozinovi, jak ho litovali, velebili! Koutský správce Koš a purkrabí, kterého někdy věznili, dobře to pozorovali, ale když koně svého těsně k vozům přitočili, utichl všechen hovor a Chodové hleděli jako němí zamračeně do země a žádný z nich se po úřednících ani neohlédl.

Na posledním voze, kde seděl starý Šerlovský s Pajdarem, vzpomněli také na Syku, na mladého Šerlovského i na divokého Brychtu a veselého Čtveráka, kterým v tu chvíli v okovech je jistě lépe nežli jim všem. To Pajdar vyslovil a starý Šerlovský dodal, že nejlíp je Matěji Přibkovi.

V Plzni bylo nadobyčej živo. Ze všech stran sjelo se a sešlo veliké množství lidu, aby viděli popravu chodského sedláka, ohlášenou všude, v Praze i ve všech krajských městech po celém království. Ulice se hemžily lidem, jehož davy probleskovala zbraň a probělával se oděv vojáků, procházejících městem.

Úředníci Lammingerovi zavedli Chody do hospody pro ně již objednané. Starý Šerlovský sotvaže něco pojedl, chtěl vyjít do města, ale hned se vrátil a všecek popuzen oznámil, že ho nepustili, že je vojáci hlídají.

Když poté s Pajdarem a s několika staršími požádali koutského správce Koše, aby jim bylo dovoleno vyjiti, že by si vyprosili přístup do vězení, kdež by rádi dali Kozinovi poslední spánembohem, zle se na ně utrhl.

»Však ho zítra uvidíte. K němu nemusíte. To vy tak! Aby vám ještě naposledy kázal a vás svou řečí pobláznil, jak to již udělal. Nemáte ještě dost, ještě byste si rádi s něčím začali a posvítili? Nesmíte odtud, mám tak poručeno.«

Nitro se jim bouřilo. Byli jako v kleci a s holou pěstí! Posupně mlčeli, pak zas o Kozinovi mluvili, o jeho ženě a matce, pustí—li alespoň ty ubohé k němu.

Ty dříve, před třemi dny, se na smutnou tu cestu vypravily. Jiskra Řehůřek zapřáhl pěkný pár hnědáků, které si Kozina vypěstoval, a na vůz usedla nešťastná hospodářova rodina i Dorla. Starý Vlk běžel za nimi a na prosbu Pavlíkovu vzali věrného strážce také na vůz.

»Míl ho rád,« pravil Jiskra, dělaje vedle sebe místečko starému huňáči, z dobrého ještě plemene chodských hlídačů. Za vozem Kozinovým vyjel druhý z Oujezda, na němž sedělo několik sousedek starších ve smutkových sukních tak jako Hančí a stará Kozinová a ve smutkových bílých plachetkách.

Vyjely, aby Kozinovy ženské nebyly tak opuštěny a samy v těch hrozných chvílích. Na tom voze seděl také starý Přibek, nebožtíka Matěje otec, kterého Manka marně doma zdržovala. —

Když tak Šerlovský a Pajdar s ostatními o nich v Plzni rozmlouvali, vkročil mezi ně znenadání Řehůřek Jiskra. Tuze rádi jej uviděli a hned se k němu tlačili. Pozorně se kolem ohlédnuv, pověděl, že se stěží k nim dostal a že vojáka venku jen svým chodováckým šatem oklamal. Vypravoval, že Hančí s dětmi a s matkou smějí teď dvakráte za den do žaláře a že on už tam s nimi také byl. Pověděl, že je Kozina klidný a že ještě ženu a matku těší.

»Ha jak má tuty děti rád! Tuto je k pláči, kerak na ně mluví, kerak je hladí ha hubičkuje, ha kerak Hančí domlúvá, haby je jak se patří vychovala, haby je teky na něho pomatovala, haby nezapomíly na tátu, haby Pavlík bul jak se patří Chodovák.«

Všichni byli dojati a dudák, na okamžik se zamlčev, opět pokračoval:

»Teky vo vás mluvjíl ha prosí vás, habyste mu vodpustili, esli komu ublížil, ha teky habyste pomatovali na starý chodský práva. Ptál se teky, je—li tu v městě Lomikar, ha hdyž jsem prál, že předevčírem přijíl zrovna kerak my, tu si povídá: „Přijíl se na mě podívat, Panebože, posilni mi zejtra, haby se mu tuten ečše nesmíl!“

A tu si dudáček vzpomněl na příhodu, která se stala, když předevčírem do Plzně přijížděli. Pověděl, že tu zrovna u samé brány potkali Lammingera, také dojíždějícího, a že když starý Přibek uslyšel, kdo tu je nablízku, že najednou ve voze vstal jako mladík a že zaťatou pěstí Lammingerovi hroze, jal se mu spílat, a že měla Manka a ženské co dělat, aby starocha udržely a uchlácholily, a ještě štěstí, že si toho ten trhanovský kat nevšiml.

Vzrušenému dudákovi připadlo také, jak vešli ke Kozinovi do vězení a že ho starý Vlk hned poznal.

»Míli ste ho vidět, kerak radostí vrčil ha skákal ha Kozinu lízal; ha hdyž jsme pryč vodcházeli, nemohli jsme tu němú tvář z harestu dostát. Vlk si leh ha nešel, ne ha ne, ha tak tam vostál.«

»Půjdeš—li ešče do harestu?« ptal se Šerlovský. Jiskra přisvědčil, že se tam jistě ještě dostane, a všichni jako o překot ho žádali, aby vyřídil od každého pozdravení, a jak je to rmoutí, že se nemohou s ním rozloučit.

Šero listopadového večera zahalilo královské město Plzeň. Bylo mrazivo a vítr pohvizdoval. Náměstí jako vymřelé, všude ticho a pusto. Venku nebylo nikde světla; domy, tmavá, vysoká radnice, naproti mohutný chrám, stojící prostřed náměstí, vše zatopeno černými stíny. Smutně prorážel gotickými okny chrámovými míhavý svit věčné lampy. Před radnicí přecházel stráží voják pláštěm zahalený. Opodál stálo několik žen v hnědých chodských kožichách. Mlčely a sotva sebou hnuly, upírajíce zraky své ke kostelu, nad nímž černá věž ztrácela se v hustém temnu.

Pojednou, jako na dané znamení, vpravo, k radnici se obrátily, kdež vrata vrzla. Vyšly odtud dvě ženské a každá z nich nesla děcko. Chodky, mezi nimiž byla Manka Přibkova, pustily se přímo k nim, k Hančí a staré Kozinové. Obě se vracely z vězení, kdež dnes poslední večer trávily s mužem a synem! Poslední večer! A již nikdy více! Již nikdy se nevrátí ty večery, kdy všichni doma pěkně pospolu sedali, kdy Hančí u hejčedla zpívala a Jan s Pavlíkem dováděl, kdy byli tak spokojeni a šťastni!

Hanči hleděla na ženské jako vyjevená. Však věru by nebyl div, stará Buršíková v duchu pomyslila, kdyby se těm ženským Kozinovým v hlavách popudilo!

Chodky je obklopily, aby je do bytu zavedly a děti, jež v náručí usnuly, jim pomohly nést. Hančí nechtěla do bytu, že by tam nevydržela úzkostí, že tam všechno na ni padá. Dost jí domlouvaly, až pak dvě ji nezbytně vzaly pod paždí. Jak šly kolem kostela, stará Kozinová pojednou se jim vytrhla, a padnuvši u dveří na kolena, jala se plakat a modliti se. Také Hančí vedle ní poklekla.

V tu chvíli bylo ticho v žaláři, ozářeném dvěma voskovicemi u kříže na pokrytém stolku. Na stěnách vězení míhal se stín Jana Koziny, jak zamyšleně přecházel. Byl bled, ale klidný. Slyšel o přípravách, slyšel o účastenství svých krajanů, jak mu o něm skrze matku Jiskra byl zvěstoval. Bylo mu útěchou.

Ale jak bude dále na Chodsku? Jak bude s rodinou?

Těžké dvě myšlenky, na něž neměl odpovědi. Sepjal ruce a jal se modliti. Usedl na lože. Záhy však přišlo unavení. Unavení z myšlení, z dojmů, z hlubokého vzrušení. Položil hlavu a hned usnul. Spal dobře až do úsvitu, kdy se ihned probudil, jak uslyšel ve dveřích klíč zarachotit.

Přinesli mu snídani, lepší nežli kdy jindy. Sotvaže se jí dotkl a trochu vína upil.

Pak přišli – matka a žena s dětmi i Jiskra. Píchlo ho, když je zahlédl. Naposled! Ty poslední dny se mohl ještě těšit, když z vězení odcházeli: přijdou zas odpoledne, zítra, a zítra ještě jednou.

Teď už neměl žádného zítra. Vida však bledé, vyděšené tváře matky své i ženy, vzmužil se.

»Dá pámbů, že nadarmo nehumírám. Lomikar hu světskýho súdu vyhrál, hale hin hu božího vyhraju já, protože náše věc bula pravá, ha já nevinně muším humřít.«

Stará matka lomila rukama.

»Ha já tuto všecko huďála! Dobře má Hančí, já jsem tutoho vinna. Hdyby tutich majestátů jsem nechála – Ó můj chlapče, vodpusť mi, ha ty teky, dívčí!«

Každým, kdo znal pevnou stařenu, byl by ten výkřik zoufalého bolu, ten výkřik mateřského srdce otřásl. Syn k ní kvapně přistoupil, těšil ji, a pak obrátiv se k ženě, pravil pohnutým hlasem:

»Esli tak, Hančí, myslíš, prosím tě, nemysli huž ha mámě nic za zlý neměj. Vona za nic nemůže. Co jsem huďál, byl bych i bez ní huďál, šak víš, že jsem to dávno huž míl v myšlínkách.«

Opět se k dětem chýlil a na ně mluvil a je hladil. Pak jako by si vzpomněl, k matce se obrátil a prosil ji, jakož i ženu, aby mu odpustily, že jim tolik zármutku způsobil.

»Pámbů vám voplať všecku vaši lásku – ha tu, Hančí, vem,« a sňal rudé fábory ze svého »ženicího«, nyní již sešlého županu. »Tuty jsem pořád vopatroval ha skovával, to bula má jediná památka na demů, na vás. Muži ji berú s sebú do hrobu, hale tuty nesmí pod.« Nedořekl, že nechce tu milou památku a milý dar donést pod šibenici.

Dveře se otevřely, žalářník vešel a za ním dva vojáci po zuby ozbrojení. Jak je ženské zhlédly, daly se do křiku a pláče a Haníi omdlévala. Kozinaji zachytil, objal ji, matku, pak děti; ty nejdéle. Líbal je, žehnal jim krátkými, třesoucími se slovy.

Na náměstí shlukly se lidu nesčetné houfy; hlava na hlavě, že hnutí nebylo, že každý, kde stanul, byl jako zaražen, sotva dýchaje. V oknech, ve vikýřích samá hlava, i na střechy mnozí zvědavci vylezli. Nejhůře bylo před radnicí, kdež vojsko ve zbrani sotva udrželo lid, jenž se ke vratům tlačil a valil, aby zahlédl odsouzence. Vrat poblíže, před vojáky, stála skupina Chodů. Osmašedesát,

většinou vysokých, statných mužů starých i mladších stálo tu bez čekan, vážně, zasmušile. Zraky všech na ně hleděly, na malé jejich děti, jež na ruce drželi, a na větší výrostky i na několik těch zasmušilých Chodek v dlouhých kožichách. Lidé si na ně ukazovali, mluvili o nich; Chodové však jen do průjezdu radnice své zraky obraceli.

Až sebou trhli. Z radnice se ozval temný šum i nářek. Vojáci vycházeli odměřenými kroky a za nimi – to on! Kozina! Srdce se jim sevřelo. To je ten statný muž, jenž býval jako krev a mléko. Jak se přepadl, jak je bledý! Ale jak pevně jde, jak nese hlavu rovně! Všichni měli jednu myšlenku, všichni Chodové vykročili, aby ho pozdravili, aby mu ruku naposled stiskli. Ale vojsko je zadrželo, nesměli se ani hnout. Jen to zahlédli, že Kozina spatřiv je, na ně se usmál. Vojenský průvod zastavil se před samou radnicí. Vězeň se rozhlédl po nebi, jež tak dávno neviděl. Bylo jasné a modré. Vtom žalářník Hančí a staré Kozinové domlouval, aby se utišily, že bude čten ortel.

Zraky všech na náměstí upřely se na balkón radnice, kamž vstoupilo několik úředníků, a jeden z nich jal se znovu čísti rozsudek hrdelního soudu, aby všichni tu shromáždění zvěděli, čeho se odsouzený dopustil.

Jak dočetl, dáno znamení a smutný průvod se hnul. V ten okamžik jeden z Chodů, byl to starý Přibek, smekl svou huňatku, a vztáhnuv pravici směrem ke Kozinovi, zvolal:

»Spánembohem, ty náš mučedníku!«

Slova jeho však zanikla v šumu a hluku zástupů, a jen nejbližší zaslechli ten stařecký hlas. I Kozina, neboť se po něm obrátil a Chodům ještě jednou hlavou pokynul, naposledy. Pak kráčel, maje po boku kněze a blízko starou matku a ženu, jež vedla Pavla a Hanálku za ruce. Za nimi kráčeli Chodové a Chodky; blízko za starou Kozinovou Řehůřek Jiskra. Vpravo vlevo vojáci, lid zdržující. Ti, kdož z davů odsouzence, matku jeho a ženu v němém bolu a malé ty nevinné dítky uviděli, slzám se neubránili.

Průvod jen zvolna bral se vpřed. V čele oddělení vojska, klestící cestu zástupy, a odtud zněl temný, ztlumený rachot zastřeného bubnu. Kráčeli od radnice do Pražské ulice. Z věže ozval se žalostivý hlas umíráčku. Když Kozinová a Hančí jeho první zvuky zaslechly, rukama zalomily. Co se kolem dálo, nevěděly.

Hančí se všecko kolem mlhou zastíralo. V ní všecko splývalo a z ní jen slyšela pustý jakýsi šum a temný rachot; jen děsný hlas umíráčku ji pronásledoval jasně. Srdce jí usedalo, křeč sevřela prsa; plakati již nemohla. Pak se jí nohy počaly třást, kolena se jí chvěla a těžká mdloba počala jí zastírati smysly. Sousedky chodské dobře si jí všimly, jak zavrávorala.

Kozina se zastavil a s ním všecken průvod. Byli právě v Pražské ulici. Všichni se ohlíželi, co se děje; šel hlas kolem i dále zástupy, že ta selka omdlévá. Všichni ji litovali; i ti kolem v zástupu i ti měšťané z oken hledící. V ten okamžik mihl se vzduchem stříbrný peníz, za ním druhý, třetí; za nimi zlaťák se zaleskl a spadl za jinými do klína Hančí, již posadili na kamennou lávku před domem. Chtěli dát tak útrpnost najevo, či myslili dát náhradu ubohé selce? Sáhla prudce po penězích, vyhodila je jako řeřavé uhlí nebo ošklivý hmyz a vykřikla:

»Dejte mi mýho muže!«

Chtěli, aby zůstala, aby dále nechodila. Ale jako by nové síly nabyla, vstala zas a kráčela dále smutnou cestou. Vyšli Pražskou branou ven, kráčeli nynějším předměstím, tenkráte skoro samými zahradami. Byl jasný, studený den. Průvod ohromného množství lidu, nabyv volnosti, rozlil se v šíř a mnozí chvátali napřed k výšině, kde se vypínala šibenice. Kolem ní se vojsko rozestavilo a utvořilo čtverhran. V prostoře té, zrovna proti šibenici, v čele šiku vojenského radní pánové, úředníci, na koních důstojníci a mezi nimi krajský hejtman Hora; jemu po boku Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu. Šlechtic, zahalen tmavošedým pláštěm, rozmlouval s krajským hejtmanem. Pihovatá tvář trhanovského pána byla jako jindy, přibledlá, klidná. Ale pak prudčeji zamrkaly jeho světlé řasy, když do čtverhranu vstoupil odsouzenec.

Lamminger ho bystře pozoroval a nespustil z něho oka. Kozina kráčí pevně, nic není zničen – tvrdá hlava! Klidně vyslechl rozsudek znova čtený. Nastala chvíle rozloučení. Objímá ženu, matku, děti, líbá je – Lammingerovi se ani sval ve tváři nehnul, když pohlížel na ten srdcelomný výjev, na zármutek těch chodských žen, když pláč těch malých dětí až k němu dorážel.

On jen Kozinu pozoroval a bedlivým zrakem stopoval jej, jak se od své rodiny odtrhnuv, kráčel k šibenici. Krok mu nevázne, neklesá, mužně a vzpřímeně jde, a teď kříž knězem mu podaný políbiv, stoupá pevnou nohou na žebřík, tam, kdež na něj kat a smrt čekají. Kolkolem zavládlo hluboké, mrtvé ticho. Tisícové lidí hleděli tam upřeně, sotva dýchali. Studený vítr vál a čepejřil pánům peří na kloboucích a přinesl odtamtud, odkud dvě Chodky děti Kozinovy odnášely, srdcervoucí výkřik. O starou selku se tam mdloba pokouší. Než pojednou se stařena vztyčuje jakoby vzpružena, a hledí tam —

Odsouzenec, stanuv pod šibenicí, pohlédl kolem po městě dole, a dál krajem se zrak jeho mihem otočil, spočinul na nesčetném množství lidu, jež jako živé jezero obklopovalo smutný vršek. Zahlédl zarmoucené krajany ve čtverhranu vojska; z nich přemnohý pěstě zatínal, a všem se oči kalily, a nejeden vzlykal hlasem jako Jiskra. Zahlédl je, zahlédl i ženu, matku, ale teď hledí tam k pánům. Poznal tam toho na vraném koni, poznal Lammingera, jenž ze žebříku oči nespustí. Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře, jako tenkráte na rychtě u Syků. Všemi to trhlo, kat, všichni jako zmateni.

»Lomikare!« volal Kozina zvučným hlasem, jenž chvěl se posledním hlubokým vzrušením a v tu chvíli zněl hrozně. Naposled mihla se červeň bledým lícem, naposled oko vzplanulo.

»Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás.«

Vtom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený kord jeho se zaleskl vzduchem, kat podtrhl a odsouzencův hlas umlkl. Jana Sladkého, nazvaného »Kozina«, nebylo naživu.

Krajský hejtman všecek popuzen tím, co se stalo, promlouval k panu Lammingerovi. Ten, na smrt bledý, naslouchal, sotva však co z hejtmanovy řeči věděl. Na jeho rtech chvěl se nejistý úsměv. Teprve když krajský hejtman podotkl, že všechen lid na ně své zraky upírá, vzpamatoval se.

Oko jeho pohlédlo na šibenici.

»Visí,« pravil a vydechl sobě; pak koně otočil. Kolem tisícové klečeli a modlili se s knězem za nebožtíka.

Nejen tam ve čtverhranu, kde byli krajané popraveného, ale i ze zástupu bylo slyšeti pláč a vzlykání. A jak páni se zástupy zpět do města vraceli, zaslechl Lamminger divné věci. Slyšel i viděl, jak si na něj ukazovali, jak ze zástupu výkřiky se ozývaly:

»To je on! To je ten katan! Ten ho dal popravit!«

»Jak tam dopadne, kam ho Kozina zval!«

»Za rok a den! Slyšeli jste? Do roka, urozený pane!?«

Páni bezděky pobízeli své koně do klusu.