Kitabı oku: «Psohlavci», sayfa 17

XXX

Vším zní ta smutná novina,

ji zná už každá ves,

že dobrý náš Jan Kozina

pod rukou kata kles!

Však rok a den to pouze jen,

bůh to tak nenechá,

Vrchlický

Do slunce západu viselo mrtvé tělo Kozinovo. Krajané jeho byli tou dobou již z města. Musili, a nemohli ani, jak zamýšleli, pomodlit se u mrtvoly svého zastánce. Krajský nařídil, aby ihned se vydali domů na cestu, a na kus je dal vojskem vyprovodit. Rozhořčeni vstupovali do svých vozů. Hněv jejich však ne hejtmana, ale Lammingera stíhal. Vraceli se domů smutným podzimním krajem, sami zaraženi a zarmouceni. Chtěl—li Lomikar, aby si dnešní den pamatovali, toho dosáhl, ó , kdož by z Chodů mohl zapomenout na dvacátý osmý den měsíce listopadu? Budou na něj pamatovati do smrti, budou na něj pamatovati od pokolení do pokolení.

Chodsko trnulo. Znovu mužům, kteří byli v Plzni a doma teď vypravovali, kalil se zrak a hlas vázl; a posluchači jejich plakali. Kolik dnů bylo po všech vesnicích chodských, jako by byli pohřeb vypravili. Nikdo nešel na robotu a ze dvorů panských také nikdo se neodvážil Chody dohánět a nutit, jako by jindy hned byli učinili. Netroufali si toho v tu chvíli, aniž Chodům bránili, když se sešli v Domažlicích a putovali, muži, starci, ženy ve smutkových šatech i děti, za město k chodskému kostelu, kdež kněz sloužil mši svatou za mrtvého Kozinu. Ve starobylém, gotickém chrámu, jehož stěny staré malby zdobily, v jehož dlaždicích mnoho náhrobních kamenů se zašlými nápisy a erby bylo zapuštěno, sešlo se lidí množství veliké, nejen Chodů, ale i měšťanů, aby uctili památku popraveného. Vpředu v lavicích klečela matka, žena i děti Kozinovy; modlily se za duši svého drahého, u jehož hrobu nemohly pokleknout. V koutku kostelním pod kůrem klečel soused jakýsi a modlil se. Když po mši Kozinovi kolem šli, hloub hlavu naklonil, aby ho neviděli. Byl to Just, soustružník, jenž odbyv sobě trest pro pobuřování, jak v rozsudku znělo, nedávno teprve z vězení se navrátil.

V tu dobu Lammingera již na Trhanově nebylo. Z Plzně domů nepřijel, nýbrž poslal rychlého posla ke své paní, aby se za ním vypravila na cestu, že ji bude v Plzni očekávat.

»Strach a zlé svědomí ho žene pryč,« povídali si všude po vsích i ve městě.

Pak sníh napadal. Zima míjela více než kdy jindy smutně, zvláště na Oujezdě. Starý Přibek zase byl jako předtím; ba ještě více upadal ve své strnulé zamyšlení a nerozveselil se ani, když se jaro otevřelo, ani pak, když po žních mladý Šerlovský, vězení přestáv, k nim do Oujezda přišel a řekl mu o Manku. Stařec svolil, a že hospodáře bylo nutno, ustanovena svatba brzo, na podzim. Ale pak dědeček Přibků se nějak probíral a spíše ven vyšel a často si zašel tam na návrší, odkud bylo vidět k Trhanovu. To bylo počátkem podzimu, v tu dobu, kdy Lamminger znenadání přijel na Trhanov. Staroch vyhlížel, stihne—li boží trest toho nelítostného pána, vyhlížel tam na návrší a často za bouře, jako by byl přesvědčen, že do Trhanovského jistě hrom udeří. A když se strhla bouře a on právě doma meškal, a Manka ho ven nepustila, naslouchal bedlivě, hlavou chvílemi pokyvuje, a často ke dveřím pohlédl, jako by čekal zprávu, že blesk už našel tu ryšavou hlavu. Ale pak, když uhodil tužší chlad pozdního podzimu, starý Přibek zase jako by ztuhl a jako pavouk zapřádal se do svých myšlenek. —

Pan z Albenreuthu letos pozdě přijel do Trhanova. Jindy tu býval hned na jaře, letos až pozdě po žních. Že přijel na hony, si povídali. Ale již kolikátý týden meškal a teprve jednou byl v lese. Nějak málo jej to těšilo. Nezměnil se nic, byl jako jindy chladný, přísný, ba ještě přísnější, ale také nějak úzkostlivější. Sám nikdy nevyjížděl a starý komorník Petr také pozoroval, že pán často, jsa o samotě, přechází a přemýšlí. Také zdraví počalo mu nějak nesloužit. Petr, komorník, už několikráte zpozoroval že pán, jda komnatou z ničeho nic se stolu nebo křesla chytl, a když se za okamžik sebral, na závrať zaklel. Také si pak paní své, jež byla smutnější než loni, někdy postěžoval na zrak, že často vidí na okamžik všechny věci jako v duhových barvách a v noci že se mu časem, když se ze spaní vytrhne, dělají jiskry a blesky před očima. Postěžoval si ne žalně, ale zkrátka, zamračeně, to však neřekl, že mívá často děsivé sny. Ale starý Petr, jenž vedle jeho komnaty v předsíni spal, slyšel, jak pán ze spaní sténá a křičí, a nejednou, když portiéru odclonil, viděl ho v záři noční lampy na posteli hrůzou snu vzbuzeného, jak vytřeštěným okem hledí kolem sebe. Jednou v noci, bylo koncem září, kdy venku harašil déšť a vítr vál, probudilo starého Petra pánovo sténání. A tentokráte ho také volal. Když k němu vešel, žádal pán, všecek jsa zpocený, mdlým hlasem:

»Podej mi minucí.«

»Minucí, Milosti? Nyní?!«

»Ano, teď, chci vědět, kolikátého je,« pravil pán, nemoha se vzpamatovat.

»Zítra je osmadvacátého, vím to, Milosti, zpaměti.«

Pán sebou trhl, hned však dodal:

»Jakého?«

»Září měsíce, Milosti.«

»Ach tak. Ten sen mne nějak popletl a také zpotil. Podej mi košili.«

Starý komorník vrátil se pln strachu na lože. Co se to plete pánovi? Osmadvacátého! A tu se zarazil. Ano, to byla v Plzni ta – Ó, věřím, že mu to z mysli nejde, pomyslil staroch a jal se říkati modlitbu za duše v očistci.

Všecky ty chorobné záchvaty trvaly vždycky jen nakrátko. Pan z Albenreuthu se pak opět zotavil; čím dále však, tím častěji se opakovaly a pán byl mrzutější, málomluvnější, víc a víc do sebe zabrán. Manželka se ho marně dotazovala, co mu je, nadarmo radila, aby se lékaře zeptal. Měla teď trudné živobytí. Hostů nezvali, s nevlídným, zamlklým manželem nebylo skoro řeči. Ale pak se pojednou potěšila. Došloť znenadání psaní od mladší dcery, že brzo s manželem svým přijedou do Trhanova. Všecka rozradována šla s tou novinou vstříc Lammingerovi, jenž přijel právě z Kouta. Vyslechl klidně tu zprávu; pojednou však se divně usmál a pravil:

»Dočkám—li se jich.«

»A proč?« tázala se s úžasem paní Lammingerová.

»Což jste zapomněla, že mne ten sedlák, ten Kozina, pozval na boží soud?« Zasmál se, paní však mráz pojal při tom smíchu.

Pak uhodil sychravý, mlhatý čas a pršelo skoro bez ustání. V tu dobu pan z Albenreuthu byl zase nějak chorý; měl hukot v uších a často zdálo se mu, že slyší zvonění tenkého hlasu, »jako umíráčku«, jak paní své s úsměškem pravil. Zdálo se, že na smrt často myslí, že se však tomu brání a smrti se směje, ale že se jí přece bojí. Mladší jeho dcera Marie, nyní hraběnka z Vrtby, často naříkávala na ty nekonečné, smutné večery na zámku trhanovském u přítomnosti zamlklého, přísného otce. Což by nyní říkala, kdyby viděla matku s ním ještě podivnějším a nadobyčej podrážděným?

Za takového dlouhého, smutného večera, bylo v polovici měsíce října, seděla paní z Albenreuthu v jídelně se svým mužem. Vyšívala něco, aby si čas ukrátila; muž četl. Pojednou pozvedla hlavu, neboť se jí zdálo, že manžel sebou v křesle nějak prudce hnul. Jak zbledl! Hodil knihu na stůl a hleděl před se strnulým zrakem jako bez ducha.

Nastalo trapné ticho; teprve po chvíli odvážila se ulekaná paní zeptat se, co se stalo. Její hlas jej probudil. Trhl sebou, pak sáhl po knížce na stole rozchlíplé a tam otevřené, kde prve četl, a mdlým hlasem řekl:

»Přečtěte si to.«

Paní četla označené místo francouzské knihy.

»Tu velmistr templářský, Jakub Molay, stoje na hranici, když ji kat už podpaloval, volal hlasem velikým papeže Klimenta i krále Filipa a zval je do roka a do dne na boží soud, jakožto původce nevinné smrti své a sta jiných bratří řádových. A toho divu! Rok než uplynul, odešli na věčnost oba, i papež i král, jenž skonal l . 1314 dne 29. měsíce listopadu.«

Již přečetla a ještě upírala zrak svůj do knížky. Bála se na muže vzhlédnout. A musila přece. Upíral na ni chladné, jako zamlžené oči.

»Četl a jste? Co tomu říkáte?« pravil a pokoušel se svůj úsměšek na rty vyloudit. »Můžete si chystati vdovské šaty,« dodal, ale bezděky se zamlčel a sáhl si po čele. Marně ho těšila a mu domlouvala.

»Snad abyste jim nějaké dobrodiní prokázal,« maně jí v tu chvíli z úst vyklouzlo. Byloť to její srdečné přání, často na to myslila, ale nikdy se neodvážila to vysloviti.

»Komu! Jim, těm Chodům?!« zvolal jako uštknut, jen to vyslovila. »Jim, těm rebelům! Rozumím vám. Vy jste byla vždycky při nich.«

»Ne, ne, jim ne,« odmítala postrašená paní.

»A komu tedy? Komu, pravím!« doléhal Lamminger, víc a více se rozčiluje.

»Já myslila —jen – té vdově.«

»Dost! Kozinové!? Za to všecko, co mně její muž udělal? Snad nemyslíte také jako hloupý lid, že byl nevinný? Tohle všecko skrze něho mám, z jeho bláznivé řeči,« vyhrkl najednou.

Té noci již ani oka nezamhouřil, a několik dnů byl zase churavější. Na hlavu si Petrovi postěžoval a že má ruce i nohy pořád studené. Ale pak, když se nebe vybralo a přišly jasné, slunné dny pozdní jeseni, tu se mu uvolnilo. V ten čas přijela jeho mladší dcera, hraběnka z Vrtby. Na trhanovském zámku se vyjasnilo. Tiché jeho prostory oživly přibylými hosty a jejich družinou i hosty jinými, pozvanými na hony. Paní Lammingerová byla blažena příchodem své dcery, svého miláčka, a také Lamminger nemračil už tak čelo. Byl hovornější a horlivě se honů účastnil. Jednou za hovoru se zetěm svým si liboval, že mu je nyní volněji a také že trochu lépe spí. Ale dcera, která ho již dlouho neviděla, shledala, že se valně změnil a přepadl. Řekla o tom matce. Paní z Albenreuthu povzdechla.

»Ach milé dítě, teď je zase lepší, to vy jste ho pozdravili. Ale jak s ním bylo předtím! To dělá také jeho osamělost, že se společnosti vyhýbá, a melancholie, z níž má takové divné myšlení.«

»Ano, a divné pak řeči,« dcera dodala. »Včera ráno, když se chystali do lesa, povídal hraběti: „Dnes je prvního listopadu. Tedy jsem se ho přece dočkal. A když jsem se ho dočkal – Mně se zdá, že ten —“ ostatek nedomluvil, ale jen se zasmál. Hleděli na něj, nerozuměli mu, on však už o jiném zavedl hovor.«

Paní z Albenreuthu se zasmušila. Věděla, co manžel myslil, že mu napadla zase ta lhůta, kterou mu dal nešťastný ten sedlák. Ó, by ten měsíc už minul. Pak bude rok a pak by se jistě pozdravil!

Mladá hraběnka těšila svou matku, že otci již lépe, že je veselejší, nevědouc, že se matce ani ta podivná veselost jeho nelíbí. Mělať ráz zvláštní podrážděnosti a nezdála se jí býti upřímnou a přirozenou.

Pozdě odpoledne se vrátili páni z honu, a s hojnou kořistí. Kolik jelenů a také medvěda složili na zámeckém nádvoří. Všude hlučno a veselo, dole i nahoře v panských komnatách. Všechen zámek byl osvětlen a zář jeho oken proudila jasně do tmy časného večera listopadového. Po lopotách lovu, po celodenním honu v hlubokých hvozdech byla panská jídelna zvláště milá a příjemná. Oheň ve velkém krbu vesele praskal, ale hlas jeho přerušován hlučným hovorem hostí, většinou okolních šlechticů. Panstvo sedělo za stolem hojně pokrytým; v čele paní domu, jí po boku manžel zrovna proti oknu hledícímu do zahrady a dál k lesu Křížinovci a k Oujezdské hoře a Hrádku, jež boky svými zakrývaly nebohé Houvězdo.

Kořenná vůně krmí naplňovala jídelnu a cinkot pohárů jí příjemně zvonil. A zvonil dál i pak, kdy mísy a talíře odneseny.

Víno zlaté i rudé perlilo se v křišťálových pohárech; stateční lovci statečně popíjeli.

Hovor prve klidný stával se živějším, obecnějším a směsí hlasů ozval se často hlasitý smích. Pan z Albenreuthu hovořil více než kdy jindy, usmál se také, ale také pil více než kdy jindy, jak si toho paní jeho velmi dobře všimla. To se poslední čas stávalo často. Hovořili nejvíce o lovu, o rozmanitých příhodách, nesnázích.

»A jaké statné honce tu ráčíte mít,« oslovil Lammingera jeden z hostí, cizí šlechtic, jenž přijel s hrabětem z Vrtby.

Lamminger, jenž právě dopil plný pohár rudého, jiskrného vína, usmál se a pravil:

»Statné ano, ale tvrdé. Musil jsem si je vycvičit. A dalo to, nežli velmožní páni Chodové si zvykli.«

»To byli samí Chodové? Ti.« ptal se hrabě.

»Ano, ti rebelové. Pan krajský hejtman by vám pověděl, pane hrabě, kolik kompanií vojska na ně musilo.«

Paní Lammingerová nerada ten hovor slyšela, pozorujíc, jak manžel její pitím už rozčilen rudne.

»A dosud nevím, jak to se mnou dopadne,« dodal pojednou posměšně a zachechtal se. »To se divíte, pane hrabě. Dali mně lhůtu – do dne do roka. Ten vůdce jejich. Ó té pýchy, tvrdosti selské! Stojí vám už na žebříku.«

Paní, pozorujíc naběhlé žíly manželovy, jemně se dotkla jeho ruky a prosila, aby ustal. On však nedbaje pokračoval rozčilen, v prudkém podráždění:

»– oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu.«

Rázem umlkl a rázem sklesl zpět do křesla. Výkřiky dam i pánů rozlehly se komnatou, několik křesel se překotilo, jak hosté ve zmatku prudko vstávali, aby přiskočili k svému hostiteli. Lamminger pololeže, polosedě v rudém svém křesle, byl bez sebe.

Oči měl otevřeny, zřítelnice jejich roztaženy; nehnuly však sebou a byly jako v sloupu. Ještě několikráte zdlouha, zhluboka vzdechl, z hrdla chrapot se mu dral, ale ne dlouho. Nežli se všichni hosté vyděšeni a zmateni kolem shlukli, již nedýchal.

Hrabě z Vrtby sáhl mu na čelo.

Ucítil lepkavý pot a pak, když k srdci ruku položil, neozvalo se. Darmo křísili pána z Albenreuthu, darmo vyděšené dámy naříkaly,

darmo do města pro lékaře poslali. Trhanovský pán odešel tam, kam jej Kozina vyzval.

A to bylo, co všechny přítomné hrůzou naplňovalo. Přivolaný lékař, kterého všichni vyčkali, až přijde, potvrdil to, co mezi hostmi šeptem se mluvilo.

»Není pomoci. Mrtvice.« Ano, mrtvice, ale přece všichni myslili na to, o čem nebožtík sám vypravoval, a zaraženi, vyděšeni a se strachem rozešli se do svých komnat.

Na zámku trhanovském přestal kvas, umlklo veselí. Zář v oknech pohasla a jen tam ve dvou se kmitala, kde hořela světla u hlav svobodného pána z Albenreuthu. V předsíni seděl starý Petr a všecek vzrušen ruce spínal a šeptal si:

»Boží soud! Boží soud!« —

Ráno, když starý Přibek, bělovlasý, o čekanu se opíraje, vycházel ze dvorce, zastavoval ho už zdaleka, křiče naň, Řehůřek Jiskra. A když doběhl, vyrazil ze sebe, sotva dechu popadaje:

»Lomikar humříl!«

Když stručně, urvaně pověděl, jak skonal, vyzývaje Kozinu, sepjal stařec ruce, a nemoha hned slova vypraviti, pohlédl k nebesům; až pak vyrazil:

»Je spravedlnost, je ešče pámbů. Níčko hať humřu.«

V tu chvíli ve dvorci u Kozinů, kdež tu novinu právě zvěděli, Hančí a stará matka se hořce rozplakaly. —

A dál letěla ta zpráva širým Chodskem a všude boha spravedlivého velebili a na Kozinu vzpomínali. Zpráva v pověst rostla, jak tam na trhanovském zámku Lamminger se rouhal a jak náhle se bouře strhla, jak okna i dveře rázem se otevřely, řinčíce a praskajíce, a jak tlumem vyděšených hostí brala se jídelnou zvolna bledá postava. —

Tam v klenečském kostelíku uložili do hrobky pána z Albenreuthu a kletby Chodů šly za ním. Když mu vyzváněli do hrobu, meškal starý Šerlovský právě návštěvou u syna, který se na statek Přibkův pro štěstí sobě i Mance přiženil. Bývalý pocínovský rychtář, neboť Šerlovský byl po tom odboji z rychtářství složen, stoje na návrší, kde stával a nyní zase stál starý Přibek s mnohými sousedy, ukázal ke Klenčí a pravil:

»Kozina vyhrál ha my s ním. Co má nínčko tuta šelma?«

Hned po pohřbu odjela urozená vdova s rodinou a vícekráte se na Trhanov nevrátila. Do roka jej prodala, i Kout i Ryzmberk.

Ze statku Kozinova smutek neodešel. Teprve pak se tam vyjasnilo, když Pavlík a Hanálka dorostli, když Pavlík se ujal hospodářství.

Ale aby staré majesáty obnovili, o to se nepokusil ani on, ani kdo jiný. Teď opravdu nastalo perpetuum silentium. Bylo smutno na Chodsku, ale přece volněji, poněvadž Lamminger jím už nevládl.

Ze staré slávy chodské zbyla jen zář vzpomínek, jež posilovala statný Chodů rod, kdy všude lid úpěl v porobě a ve tmách poníženosti. A na Jana Sladkého Kozinu také nezapomněli.

Od pokolení do pokolení šla o něm zvěst a zachová se, dokud v krásném Pošumaví, dokud v těch končinách u Domažlic, nám navěky památných, také krví chodskou hojně zkropených, bude statečný, řeči, mravu a kroji svých pradědů věrný rod bulácký, potomci Psohlavců.

Chodě v těch končinách, stanul jsem v Oujezdě také před statkem Kozinovým. Potkal jsem tu stařenu, vetchou a prostičkou, a za hovoru ptal jsem se jí na Jana Sladkého. Podívala se na mne, a snad mi nedůvěřujíc, takto jen odvětila:

»Já nic nevím, to pan děkan mají vo tom písma. Já jen vím tulik, že Kozina bul nevinně hutracenej ha že je svatým.«