Kitabı oku: «Dokonalý Úsměv», sayfa 3

KAPITOLA PÁTÁ

Jessie nevěděla, čím se Gabriellin objev, Carter Harrington, živí, evidentně to ale dobře vynášelo. V jeho spisu bylo uvedeno pouze to, že je „tržní investor“, což mohlo znamenat prakticky cokoliv. Jeho bránou chráněné sídlo na Briar Summit Drive, hned vedle Mulholland Drive, mělo tři patra a ničím nezakrytý výhled na San Fernando Valley i západní stranu Los Angeles. Jakmile je se zabzučením pustili dovnitř, Jessie, Dolan, Murph a Toomey vyjeli svým autem po dlouhé příjezdové cestě ke kruhovému parkovišti před domem. Zbylí maršálové zůstali v druhém vozidle před vstupem na pozemek.

Carter Harrington vyšel ven, aby je přivítal. Bylo mu skoro padesát, vlasy měl protkané šedinami a jeho vypracovaná postava svědčila o tom, že má spoustu času na posilování. Na sobě měl neformální polokošili, světle hnědé dlouhé kalhoty a sandály. Usmíval se, z jeho začervenalých, kalných očí však bylo poznat, že celou noc nespal.

„Carter Harrington,“ představil se a nabídl ruku nejdřív Jessie a poté Dolanovi. „Mrzí mě, že se setkáváme za těchto okolností.“

„Nás taky,“ odpověděla Jessie. „Já jsem Jessie Huntová z LAPD a tohle je Jack Dolan od FBI. Děkujeme, že jste nás přijal tak rychle.“

„FBI?“ zopakoval Harrington se zjevným překvapením. „A co ti detektivové, se kterými jsem mluvil předtím v domě?“

„Ti pořád vedou vyšetřování jako hlavní tým,“ prohlásil Dolan ledabyle. „Bereme to jenom jako multijurisdikční případ. Není to nic neobvyklého.“

Zdálo se, že Harringtona jeho odpověď uspokojila, ačkoli Jessie přišla naprosto nicneříkající. Proto ji nejspíš Dolan také zvolil.

„Kde je slečna Cantuová?“ zeptala se.

„No jistě,“ vyhrkl, jako kdyby si najednou vzpomněl, proč sem v první řadě přijeli. „Gabby se dívá na televizi ve společenské místnosti. Vzala si na uklidnění nervů pár zoloftů, ale je vzhůru. Vlastně jste nejspíš trefili ideální čas. Je při sobě, ovšem už není tak rozrušená.“

„Výborně,“ pochvaloval si Dolan. „Třeba byste nám svou verzi událostí mohl převyprávět po cestě k ní.“

„Samozřejmě,“ přitakal Harrington, vtom si však všimnul, že se k nim připojil pouze Murph. Toomey zůstal stát u auta.

„Ehm, a co támhle váš kamarád?“ chtěl vědět.

„Ále, ten je tu jen jako psychická podpora,“ prohlásil Dolan s vážnou tváří. „Vůbec si ho nevšímejte, ani toho druhého. Na to důležité jsme tady já a Huntová.“

„Dobře,“ ustoupil Harrington a zavedl je do domu, aniž by se dál na něco vyptával, třebaže ho to celé očividně zmátlo.

„Tak,“ ozvala se Jessie, aby se přes tu záležitost co nejrychleji přenesli. „Co jste v tom domě včera v noci dělal?“

„Jasně, tohle,“ začal, zatímco je prováděl dřevem obloženou chodbou. Najednou zněl nervózně. „Večer jsme si spolu s Gabby vyšli. Bylo to naše první rande. Šli jsme si zatancovat do pár klubů. Pak mě pozvala k sobě domů a já jí na to kývnul. Já… dělal jsem si pohodlí v její ložnici, zatímco ona si na minutku odběhla do koupelny. Zničehonic jsem uslyšel, jak křičí, tak jsem za ní běžel. Našel jsem to, co později vaši kolegové. Ve vaně ležela její spolubydlící. Okamžitě jsem zavolal na sto dvanáct. Potom jsme si šli sednout do obýváku a tam jsme zůstali, dokud nedorazila pomoc.“

„S Claire jste se předtím nikdy nesetkal?“ zajímal se Dolan.

Harrington se zastavil na prahu rozlehlého pokoje, o němž Jessie usoudila, že to musí být zmiňovaná společenská místnost. V pozadí slyšela zvuky z televize.

„Ne. Ani jsem nevěděl, že má Gabby spolubydlící. Jak už jsem říkal, bylo to naše první rande. Do té doby jsme si jen psali textovky a telefonovali.“

„Jak jste se s Gabby seznámil?“ vyzvídala Jessie a snažila se přitom zachovat lhostejný tón.

„Přes internetovou seznamku,“ odvětil prostě.

Ví o tom vaše žena?

Jessie byla v pokušení tu otázku vyslovit nahlas, nakonec se však rozhodla nechat si ji na později, jestli ji bude potřebovat. Tenký kroužek bledé kůže na Harringtonově jinak opáleném prsteníčku naznačoval, že se buď velmi nedávno rozvedl, nebo si snubní prsten sundal speciálně pro tuhle příležitost.

„Představíte nás?“ požádal ho Dolan. „Nechceme tam jen tak vpadnout a vyděsit ji.“

„Jistě,“ přisvědčil Harrington a uvedl je do obrovské místnosti s vysokými skleněnými okny, jež sahala od země až po klenutý strop.

„Gabby,“ oslovil ji pevným, ale laskavým hlasem. „Tihle lidé by si s tebou rádi promluvili.“

Žena ležící na lenošce zvedla hlavu. Přestože vypadala úplně zničeně a oči měla zarudlé, patrně po mnohahodinovém pláči, stále byla naprosto okouzlující. Nesdílela sice Claiřin typicky americký vzhled, zato působila mnohem exotičtějším a smyslnějším dojmem. Přes ramena jí spadaly dlouhé tmavé vlasy, a když se posadila, viděla Jessie, že její tělo má přesně ty křivky, jaké přimějí muže, jako je Carter Harrington, aby před ní schovali snubní prstýnek.

„Co jsou zač?“ zeptala se napůl ustrašeně, napůl vzdorovitě.

„Já se jmenuji Jessie, Gabby,“ odpověděla přívětivě Jessie, a ujala se tak iniciativy. „A tohle je Jack. Patříme k týmu, který vyšetřuje, co se stalo včera v noci. Víme, že jste už na nějaké otázky odpovídala, rádi bychom vám jich ale ještě pár položili. Myslíte, že to zvládnete?“

„Asi jo,“ utrousila Gabby bez nadšení.

„Díky,“ ocenila to Jessie, přešla k pohovce a posadila se co nejblíže k lenošce. „Pokusíme se vás dlouho nezdržovat. Je mi jasné, že musíte být úplně vyčerpaná.“

Gabby přikývla a pak zalétla očima do rohu místnosti.

„To je kdo?“ ukázala na amerického maršála, který zaujal pozici mezi vstupem do místnosti a chodbou, z níž před okamžikem vyšli.

„To je Murph,“ vysvětlila Jessie. „Moc toho nenamluví. Ale je neuvěřitelně chytrý. Bude hlavně poslouchat. Na otázky se tě budeme ptát já a Jack. Nechceš se posadit, Jacku?“

Střelila po Dolanovi pohledem, do něhož se snažila co nejdůrazněji vložit zprávu „sedni si, vždyť ji děsíš“. Zdálo se, že to pochopil, protože se opravdu posadil.

„Tak, Gabby, začneme třeba tímhle,“ zahájila rozhovor Jessie. „Nevíš, jestli Claire někdo v poslední době vyhrožoval? Například bývalý přítel nebo nějaký kolega, s kterým se nepohodla?“

Gabby chvíli jen tiše seděla a pátrala ve své paměti.

„Nikdo mě nenapadá,“ odpověděla nakonec. „Byla zlatíčko. Lidi se na ni jen těžko dokázali zlobit.“

„Opravdu?“ naléhala Jessie. „Taková pěkná holka, čekala bych, že se bude muset často vypořádávat se zklamanými ctiteli.“

„Možná. To jo. Ale ona uměla kluky odmítat strašně pěkně, s citem. Tak třeba včera. Slyšela jsem ji, jak někomu po telefonu říká, že už se s ním dál nemůže vídat. Jenže to podala hrozně laskavým způsobem.“

„Takže se s někým přece jen nepohodla,“ podotkl Dolan.

„No jo, tak asi jo,“ připustila Gabby. Zřejmě si teprve teď uvědomila, že ten telefonát dokonale odpovídal situaci, jakou jí předtím Jessie popsala.

„S kým to mluvila?“ zeptala se Jessie rychle, aby dívka neměla pocit, že ji příliš obviňují.

„To nevím. Hlas na druhé straně byl sice hlasitý, ale já jsem stála v jiném pokoji. Nechtěla jsem, aby Claire věděla, že poslouchám. Copak to nemůžete nějak vystopovat?“

„Ano, Gabby, můžeme,“ uklidňovala ji Jessie. „Co dalšího nám můžete říct o včerejší noci?“

„O tom rande, co včera měla, jsem už řekla těm prvním detektivům. Většinou si všechny podrobnosti ukládala do telefonu.“

„Je možné, že si svého společníka přivedla domů, tak jako vy Cartera?“ chtěla vědět Jessie.

„Pochybuju,“ mínila Gabby a zabořila se trochu hlouběji do lenošky. Zdálo se, že začíná slábnout.

„Pročpak?“ vyptávala se Jessie.

„Nerada si vodila chlapy domů. Když dostala chuť se s nimi… přátelit, obvykle se nechala odvést k nim. Nechtěla, aby lidi věděli, kde bydlí. Měla pár špatných zkušeností, víte?“

„Popravdě řečeno,“ opáčil Dolan poněkud podrážděně, „nevíme. Každopádně to zní jako něco, co bychom rozhodně chtěli prověřit. Dokázala byste nám říct nějaká jména?“

„Žádná mě nenapadají,“ prohlásila Gabby. Zjevně si ani neuvědomovala, že si ustavičně protiřečí. „Nijak zvlášť jsem se o její dostaveníčka nezajímala, pokud některé jméno nezopakovala víckrát. Brala jsem to tak, že jestli na nich nezáleží jí, neexistuje důvod, abych si je do paměti ukládala já.“

Jessie nabývala dojmu, že mezi sebou chodily na tolik „dostaveníček“, že pamatovat si všechna jména mohl být celkem problém. Zalétla očima ke Carteru Harringtonovi, který nervózně přešlapoval z nohy na nohu, jako by se rozhovor ubíral směrem, jakým se nechtěl vydat. Jessie se právě rozmýšlela, zda nastal správný okamžik ho přesně tím směrem zatlačit, když se do toho vložil Dolan.

„Slečno Cantuová,“ promluvil na ni a už se ani nesnažil předstírat nějakou vstřícnost, „docela zjevně nám pár věcí tajíte. Nevím, jestli jste si toho vědoma, ale lhát federálnímu agentovi je zločin.“

Jessie se zhoupl žaludek. Gabby byla už tak na pokraji zhroucení. Vyhrožovat jí jí připadalo kontraproduktivní.

„Já ne–“ chtěla protestovat Gabby.

Dolan ji přerušil.

„I tvrzení, že mi nelžete, by se dalo vykládat jako lež,“ upozornil ji. „Na vašich a Claiřiných randíčkách je něco, co před námi očividně držíte v tajnosti. Já to chápu. Nechcete se inkriminovat. Jenže to máte tak: my to nakonec stejně všechno zjistíme. Otázkou zůstává, zda dřív nebo později a zda nám pomůžete nebo ne. Pokud to bude dříve a s vaší pomocí, můžeme být velice shovívaví. Pokud to bude později a bez vaší pomoci, můžeme být naopak velice přísní.“

Gabby se ve tváři zračilo zděšení. Jessie se pokusila trochu odlehčit vážnost situace, aniž by přitom příliš podrývala Dolanovu autoritu. Rozhodla se nehrát si ani tak na dobrého poldu, jako spíš na míň děsivého poldu.

„Gabby, vaše pomoc může v tomhle okamžiku rozhodnout, zda se nám podaří chytit toho člověka, co tohle Claire provedl, nebo ne. Každá vteřina, kdy tápeme ve tmě, dává jejímu vrahovi další vteřinu na to, aby po sobě zahladil stopy a zakryl svoji vinu. Přece byste za něco takového nechtěla být zodpovědná, nebo ano?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„A taky nechcete čelit obvinění z maření federálního vyšetřování,“ přisadil si Dolan.

„Ne,“ zašeptala Gabby.

„V tom případě ven s tím,“ vyzval ji.

„Neporušovaly jsme žádné zákony,“ přesvědčovala je úpěnlivě. „Jen jsme… se stýkaly se spoustou mužů. Většinou starších, někdy i ženatých.“

„Jste placené společnice?“ dotíral Dolan, který jí nehodlal projevit žádnou vlídnost.

„Ne!“ zaprotestovala rázně. „Jen si od nich necháváme kupovat věci. Sem tam narazíme na jackpot a pak se jeden z nich stane naším – slyšeli jste někdy pojem ‚sugar daddy‘?“

„Ano,“ odvětil Dolan a pro jednou se mu kupodivu podařilo neznít povýšeně.

„No, tak o to nám šlo,“ konstatovala, načež se obrátila k Harringtonovi, aby dodala, „bez urážky.“

„Věřte mi,“ ujistila ji Jessie, „nic z toho pro něj není žádné překvapení. Věděl, do čeho se pouští. Pokračujte.“

„Takže když se některé z nás podařilo najít takového sugar daddyho, většinou nám pomáhal platit nájem a tak dál. Někdy to trvalo pár týdnů. Někdy i pár měsíců. Většinou jsme je v jednom kole střídaly. Občas se to ale vyvinulo v něco víc a jedna z nás se na chvíli stala jakousi profesionální milenkou. Nakonec jsme to ukončily, když nás to přestalo bavit. Dřív nebo později nás to skoro vždycky přestalo bavit. Někdy to ukončil i on, zvlášť pokud si myslel, že by na to mohla přijít jeho žena.“

„Jak by na to jeho žena přišla?“ vyzvídala Jessie, třebaže už tušila odpověď. „A pamatujte, co říkal agent Dolan o lhaní FBI.“

„Mohlo se stát, že jsme mu já nebo Claire řekly, že by se jeho žena měla dozvědět pravdu. To je obvykle zastrašilo. Někdy nám dokonce ještě přidali, aby si pojistili naše mlčení.“

„Tomu se říká vydírání,“ poznamenal Dolan.

„Cože?“ hleděla na něj Gabby s upřímným údivem.

„Nechtěla jste v tom vztahu pokračovat?“ vmísila se do toho rychle Jessie, aby hovor neuvízl na vedlejších problémech. „Nedoufala jste třeba, že by pro vás ten muž opustil svou ženu?“

„To si děláte srandu?“ ohradila se Gabby skoro uraženě. „Je mi třiadvacet. Ještě se nehodlám usazovat. Takhle se mi dostává všech výhod a přitom si můžu pařit, aniž by mě někdo držel na uzdě. Celý smysl spočívá v tom, že mám volnost si užívat a nemusím pro to tvrdě dřít. Jasně, jednou se možná usadím, až budu stará, třeba kolem šestadvaceti nebo tak. Jenže teď se chci jen bavit.“

V místnosti zavládlo dlouhé ticho. Zdálo se, že nikdo neví, jak na tu šokující pravdu zareagovat. Jessie se pokoušela srovnat se skutečností, že ji Gabby v jejích skoro třiceti letech považuje za postarší.

„Jak jste si tyhle muže hledaly?“ vypravila ze sebe konečně.

„Existují na to webové stránky. Jmenují se ‚The Look of Love‘, zkráceně ‚LOL‘. Bohatí starší chlapi si tam můžou domluvit schůzku s přátelskými mladšími slečnami. Co se stane potom, už je jenom mezi nimi.“

„A na téhle stránce si musíte vytvořit profil?“ vyptávala se Jessie.

„Jo, tak si ti muži hledají svůj typ holek. A na stránkách tak můžou uživatele podrobit bezpečnostní kontrole.“

Jessie s Dolanem zvedli oči k Harringtonovi, jenž se mezitím vzdálil do rohu pokoje a vyhlížel z jednoho z obrovských oken s výhledem na Santa Monicu.

„Vy jste také podstoupil jednu z těch kontrol?“ zeptal se ho Dolan.

Harrington se otočil, zhluboka si povzdechl a znovu se k nim připojil.

„Ano,“ přiznal.

„Nedělalo vám starosti, že vás tyhle stránky budou mít v záznamech jako svého klienta?“ chtěla vědět Jessie.

„Doslechl jsem se o nich od kamaráda a ten se za ně zaručoval. Navíc zná člověka, který ty stránky provozuje, takže je to poměrně důvěryhodný zdroj. A ke všemu se jedná o poměrně exkluzivní záležitost. Mají jen nějakých patnáct, dvacet klientů a ani ne sto děvčat. Je v zájmu všech, aby se to udrželo pod pokličkou.“

„Budeme od vás potřebovat jméno provozovatele stránek,“ oznámila mu Jessie.

Harrington zbledl.

„Ale jak Gabby říkala,“ bránil se, „není na tom nic protizákonného. Je to jen velice exkluzivní seznamka.“

„My ji taky nehodláme zrušit,“ ujistila ho Jessie, ačkoli se jí ta představa docela zamlouvala. „Jen potřebujeme získat přístup ke Claiřinu profilu a historii schůzek.“

„Prozradili byste, že tu informaci máte ode mě?“ zakňoural nešťastně.

„Jen pokud budeme muset,“ uklidnil ho Dolan s větší úctou, než jakou prokazoval Gabby.

„Nebojte,“ dodala Jessie kousavě. „Před vaší ženou by se vám to mělo podařit utajit. Přinejmenším do soudního řízení.“

„Cože?“ vyhrkl s nelíčeným zděšením.

„Pane Harringtone,“ vysvětlovala Jessie s větším uspokojením, než jaké by se v dané situaci slušelo, „až toho chlapa chytíme, půjde před soud. A vy budete muset svědčit na veřejném zasedání. Takže bych vám doporučovala zapřemýšlet, jak svou ‚schůzku‘ plánujete vysvětlit paní Harringtonové. Možná byste jí měl zavolat, než se vrátí ze svého prodlouženého výletu. Vždyť víte, toho, který vám umožnil se s Gabrielle tak spokojeně promenádovat na veřejnosti. Přeji vám hodně štěstí.“

KAPITOLA ŠESTÁ

Jessie nevěřila svým uším.

„Mohl byste to zopakovat?“ požádala užasle.

„Vždyť jste mě slyšela,“ opáčil Dolan, který stál naproti ní na příjezdové cestě před Harringtonovým sídlem. „Teď když je případ uzavřen, jedu zpátky na stanici.“

„Případ není uzavřen,“ připomněla mu. „Někde nám tu běhá vrah se zkrvavenými klíči.“

„To není můj problém,“ namítl Dolan nonšalantně. „Co se týká Crutchfielda a Thurmana, je případ uzavřen. Ať už vraždu spáchal kdokoliv, ani jeden z nich to nebyl. A jelikož já se snažím chytit právě tyhle dva, ustupuje pro mě tento případ oficiálně do pozadí. Detektivové ze severního Hollywoodu si s ním navíc snadno poradí i beze mě. Stačí, když si ze seznamky vyžádají jména jejich klientů a zjistí, kteří z nich nemají alibi. Vsadím se, že to budou mít během dvanácti hodin vyřešené, a to i bez naší pomoci.“

Jessie věděla, že má pravdu. Původní detektivové, s nimiž se ani nesetkala, byli nejspíš více než schopní případ zvládnout sami. Navíc se nezdálo, že by ho ještě něco pojilo se sériovými vrahy, kteří se o ni zajímali. Těžko tedy mohla obhajovat, proč by měla po pachateli dál pátrat.

Ona ale opravdu chtěla. Nejen z altruistických důvodů. Zaprvé to bylo čistě vzrušení z honičky. Celé ty dny, co trčela zavřená v úkrytu WITSECu, s tím nemohla nic dělat. Teď však znovu zakusila, jaké to je být na lovu, a nemohla ten instinkt zase jen tak vypnout.

Zároveň si uvědomovala, že pokud dá kapitán Decker Dolanovi za pravdu a rozhodne, že případ nijak nesouvisí ani s jedním z hledaných sériových vrahů, její důvěrné znalosti a forenzní dovednosti, jimiž se tak pyšnila, jí budou k ničemu. Na tomto případu jí koneckonců dovolili pracovat pouze pro to, že věřili, že má k vrahovi zvláštní vztah. Jestliže usoudí, že to tak není, nebude důvod ji u vyšetřování nechávat. A to bude s největší pravděpodobností znamenat, že ji šoupnou rovnou zpátky do toho nudného domu v Palms, kde po ní budou chtít, aby trávila nekonečné, útrapné hodiny u bazénu. Jessie hodlala využít každé naděje, která by takový osud odvrátila.

A nakonec, ačkoli to nijak nesouviselo s její situací, tu ještě byla ta dívka. V hlavě před sebou viděla Claiřin obličej, tak mladý a nádherný, navždy zmrazený ve vyděšené grimase. Vybavovala si ošklivé rány, které její krk proměnily ve zkrvavenou kaši. Jen proto, že nepadla za oběť sériovému vrahovi, přece neměla Claire Stantonová o nic menší právo na spravedlnost. Jestli jí k ní Jessie mohla dopomoct, pak měla povinnost to udělat. Nemohla ten případ jen tak odložit, protože se jí nehodil. A tak se rozhodla pro lež.

„Jenže my zatím nevíme, jestli se nejedná o dílo Crutchfielda nebo Thurmana,“ prohlásila konečně. Dokonce i Murph a Toomey se při jejích slovech překvapeně otočili.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Dolan nevěřícně. „Tahle vražda nenese ani jedinou známku kteréhokoliv z nich.“

„Ani jedinou očividnou známku,“ opravila ho s pozoruhodným přesvědčením. „Oba tihle muži jsou ale chytří. Ví, že jestli použijí své standardní metody, okamžitě se prozradí. Kdyby ovšem použili jako vražednou zbraň klíče, mohli by tak ukojit své vražedné pudy, aniž by kdo poznal, že to byli oni. Vlastně by to byl chytrý manévr, jak ze sebe setřást podezření. A zdá se, že to na vás zabírá.“

Dolan na ni vyjeveně hleděl se směsicí zmatení, podráždění a snad i špetkou obdivu.

„To po mně opravdu chcete, abych vám spolkl, že si Thurman a Crutchfield, zatímco po nich pátrá několik policejních oddělení, odskočili do San Fernando Valley, přestože je jeden z nich vážně zraněný, aby zabili nějakou náhodnou vymetačku večírků, a to zbraní, kterou předtím nikdy nepoužili?“

Jessie se jeho tirádě zdvořile pousmála s plným vědomím, že ho tím rozzuří ještě víc.

„Já vůbec nepotřebuju, abyste mi to spolkl, agente Dolane. Já potřebuju, aby mi to spolkl můj kapitán. Pro mě za mě si ten případ klidně pusťte a já na něm budu dál pracovat sama. Jak jste sám velice výstižně poznamenal, máme na svobodě dva nebezpečné vrahy a já tedy nehodlám podcenit žádnou alternativu, dokud je nenajdu. Ale vy si dělejte, co chcete.“

„Vy jste opravdu dílo,“ utrousil Dolan.

Jessie se na něj sladce usmála, otevřela dveře od auta a nastoupila.

„Tak už se to o mně říká.“

*

Netrvalo dlouho a Jessiino sebevědomí se začínalo drolit.

Zpátky na stanici se chystala přednést kapitánu Deckerovi své pečlivě připravené argumenty, ovšem zatímco na něj čekala, nemohla si nevšimnout, že se něco děje. Nikdo jí to sice vyloženě neřekl, ve vzduchu se však vznášelo zvýšené napětí.

V duchu přemítala, zda je možné, že objevili věrohodnější stopu, která by je zavedla k jednomu nebo druhému hledanému muži, a tím pádem znehodnotila její už tak přinejlepším pochybné důvody k dalšímu vyšetřování případu Stantonové. Pokud ano, neměla v záloze žádný jiný plán. Ať už šlo o cokoliv, muselo to být něco velkého. Zavedli ji do té samé odlehlé konferenční místnosti jako ráno a tam ji s Murphem nechali čekat dvacet nezáživných minut. Dolan se někam vytratil.

„Víte, co se děje?“ vyzvídala od Murpha.

Ten k ní obrátil pohled, v němž nedokázal zakrýt jisté potěšení z jejího znepokojení.

„Jak bych mohl?“ opáčil. „Jsem tady přece zavřený s vámi.“

„Jenže máte v uchu to sluchátko,“ připomněla mu. „Někdo vás určitě musí informovat.“

„Bohužel pro vás nemůžu nic udělat,“ odvětil Murph. Zdálo se, že si svou nadřazenou pozici obzvlášť užívá potom, co si musel několik hodin hrát na profesionálního osobního šoféra. Než mu Jessie stihla odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vešel Decker s Dolanem.

„Došlo k novému vývoji,“ prohlásil kapitán bez okolků.

Jessie na něm okamžitě poznala, že ať se jeho zprávy týkají čehokoliv, nebude to nic dobrého. Deckerovy už tak hluboké vrásky jako by se ještě prohloubily a Jessie měla dojem, že se kapitán snaží vyhnout očnímu kontaktu. Z nějakého důvodu tušila, že s ní budou jeho novinky osobně souviset. Deckerovi se zjevně nechtělo pokračovat. Dolan za jeho zády působil ještě nepřístupněji než obvykle.

„Mluvte, kapitáne,“ pobídla ho a připravila se na nejhorší. „Já to ustojím.“

„Našli jsme Ernieho Corteze.“

To měly být dobré zprávy. Ernie byl bezpečnostní pracovník na NRD, který zabil své kolegy a pomohl uprchnout Boltonu Crutchfieldovi. Pokud ho vystopovali, možná jim to konečně pomůže zjistit, kde se schovává Crutchfield. Nicméně chování obou mužů naznačovalo, že by si neměla dělat příliš velké naděje.

„Mám pocit, že to není všechno,“ poznamenala.

„Mrtvého,“ povzdechl si Decker.

„Na infarkt?“ zeptala se Jessie skepticky ve snaze nepodlehnout mrazivé panice, která se jí začínala zmocňovat.

Dolan udělal krok vpřed.

„Našli ho v popelnici v jedné zapadlé uličce asi šest bloků odsud. Od hrudi po pánev byl vykuchaný. Jeho vnitřnosti se válely vedle popelnice. Kvůli tomu také objevili jeho tělo.“

Jessie se na židli zaklonila a pokoušela se tu informaci zpracovat. Crutchfield si Ernieho potají vychovával celé roky. V podstatě ho sváděl. Odvedl na něm tak dobrou práci, že Ernie v jeho službách ochotně povraždil půl tuctu svých vlastních spolupracovníků. A Crutchfield se ho teď zbavil tak odporně brutálním, bezohledným způsobem.

Proč? Že by ho Ernie nějak zklamal nebo naštval? Obrátil se snad proti svému pánovi?

Jessie nevěřila, že by to mohl být hlavní důvod. Kdyby ano, nepohodil by jeho tělo tak blízko u místa, kde věděl, že pracuje. Měla to být zpráva – pro ni.

„Co mi neříkáte? Co se mi bojíte povědět?“

Oba muži si vyměnili vzájemné pohledy. Murph si v rohu místnosti soustředěně prohlížel své boty.

„Zanechal vzkaz,“ prozradil jí konečně Decker. „Složil ho do malinkatého čtverečku a schoval do mrňavého sáčku, který přibyl k hornímu patru v Cortezových ústech. Byl adresován vám.“

„Samozřejmě že ano,“ pronesla Jessie spíš rezignovaně než šokovaně. „Přinesl jste ho s sebou?“

„Teď ho mají na forenzním oddělení. Ale oskenovali jsme si ho.“

„Můžu se podívat?“ požádala Jessie.

Decker přikývl a otevřel obrázek na svém telefonu. Pak jí ho podal. Jessie okamžitě rozeznala Crutchfieldovo písmo, ačkoli sama nevěděla, co si o tom myslet. Vzkaz byl kratší a přímočařejší, než čekala. Obsahoval jen zlomek vrahovy obvykle květnaté výřečnosti. Stálo na něm:

Slečno Jessie,

Doufám, že se máte dobře. Omlouvám se za způsob doručení. Vím, že se vám Ernie zamlouval, i když mám podezření, že vaše city k němu v poslední době poněkud zchladly. Říkal jsem si, že byste možná ráda věděla, že jsem se nedávno sešel s vaším otcem. Měl… obavy, zda se čas, který jsem s vámi strávil, nepodepsal na mé loajalitě vůči němu. To jsou ale nápady! Tak či tak se přes to už přenesl. Předpokládám, že se brzy zotaví ze svých zranění a pokusí se s vámi znovu shledat. Můžete ho očekávat co nevidět. Určitě to bude smrtelně zábavné setkání. Nechť přežije ten nejsilnější z rodu Thurmanů!

S úctou,

Bolton

Jessie zvedla oči a zjistila, že na ní spočívají pohledy všech tří mužů v místnosti. Očividně vyčkávali její reakci. Věděla, že pokud na sobě dá znát jedinou známku neklidu, jen tím posílí jejich kolektivní odhodlání okamžitě ji poslat zpátky do úkrytu. A tak ho v sobě zadusila.

„Kdyby se nedal na dráhu brutálního vraha, řekla bych, že mohl udělat kariéru psaním pro Hallmark. Opravdu to se slovy umí, nemyslíte?“

„Je normální, pokud vás to znepokojuje,“ ujišťoval ji Decker a ignoroval její hrdinskost. „I mě to znepokojuje.“

„Mě to neznepokojuje,“ trvala na svém Jessie, třebaže si nebyla jistá, nakolik přesvědčivě to zní. „Jestli někdo rozumí tomu, jak tihle muži pracují, jsem to já. Mám na sebe fixované dva sériové vrahy, z nichž jeden je můj vlastní otec. Kdybych se tím nechala rozhodit, ležela bych teď někde stočená do klubíčka. Popravdě řečeno si myslím, že je tohle dobrá věc.“

„Jakto?“ zeptal se Dolan vyzývavě.

No, Jessie, jakto?

„Tak zaprvé, Ernieho máme z krku. To znamená o jednoho šílence, s kterým si musíme dělat starosti, míň. Zadruhé věřím, že se mi Crutchfield svým zvráceným způsobem snaží pomoct. Chce mě varovat, že je můj otec téměř připraven znovu mi usilovat o život.“

„Na mě to tedy nepůsobí, že by si vybral, na čí je straně,“ oponoval jí Decker.

„Já netvrdím, že si vybral, na čí je straně,“ namítla Jessie. „Jen si myslím, že chce, aby to byl rovný boj. A své upozornění na to, že má Xander Thurman skoro dostatek sil, aby se dal opět do pronásledování a zabíjení, považuje za způsob, jak ten boj udělat vyrovnanější.“

Dolan přistoupil o krok blíž, na tváři pochybovačný výraz.

„Jak víte, že se vás jen nesnaží zmanipulovat? Uchlácholit vás do falešného pocitu bezpečí, aby vás naopak vylákal ven?“

Jessie málem nevěřícně vyprskla.

„Koho by vykuchaný chlap s vyhřezlými vnitřnostmi v zapadlé uličce a s hřebíkem přibitým vzkazem v ústech mohl uchlácholit do falešného pocitu bezpečí? Já moc dobře vím, s kým mám tu čest.“

„A já taky,“ vložil se do toho Decker. „Takže jelikož už víme, že s tím tenhle případ ve Valley nijak nesouvisí, pošlu vás zpátky do vašeho bezpečného úkrytu.“

Jessie se srdce propadlo zklamáním. Přesně toho se obávala. Nenechala však uběhnout ani vteřinu, než začala vehementně protestovat.

„Ani omylem,“ ohradila se. „Teď když je etapa vyčkávání s jistotou u konce, se v žádném případě nehodlám vracet do nějakého venkovského domku v Palms a sedět tam jak pecka, dokud na mě někdo nezaútočí.“

Murph se přitom nespokojeně zavrtěl.

„Vy to říkáte, jako kdyby se už už chystali se na ten dům sesypat,“ poznamenal. „Ani jeden z nich o něm přitom nemá tušení. Proto to tělo vyhodili tady. Protože je to jediné místo, o kterém Crutchfield ví, že jste s ním spojená. A proto taky maršálská služba nechtěla, abyste sem chodila. Jenže teď jste tady a my vás zase hezky odvezeme do úkrytu, kde zůstanete, dokud se tahle záležitost nevyřeší.“

Jessie cítila, jak se energie v místnosti naklání proti ní. Jestli se něco rychle nezmění, tenhle boj prohraje. Vtom její záchrana přišla z nejnepravděpodobnějšího zdroje v místnosti.

„Nebo bychom to mohli zkusit jinak.“

Všechny pohledy se obrátily k mluvčímu. Byl to Dolan.