Kitabı oku: «Slepá ulička», sayfa 2

TŘETÍ KAPITOLA

Japonská restaurace, kterou vybrala, měla k dispozici hibachi grill s takovými těmi velkými otevřenými sporáky, kolem kterých se mohly shluknout skupinky lidí a sledovat, jak kuchaři provádí své umění. Chloe s Moultonem dali přednost stolu v tiché, soukromější části restaurace. Když se oba usadili, s potěšením zjistila, že být s ním na takovém místě působilo naprosto přirozeně. Když pomineme fyzickou přitažlivost, Moulton se jí líbil už od první chvíle, kdy ho potkala. Když byla převelena z Týmu pro zajišťování důkazů do Programu pro zadržování násilných osob, byl pro ni v ten den tím jediným světlem. A dokonce i teď byly mizerné chvilky v jejím životě díky němu lépe snesitelné.

Nechtěla jim takovou konverzací kazit večer, ale taky jí bylo jasné, že pokud to ze sebe nedostane, bude ji to dál jen zbytečně rozptylovat.

„Takže,“ řekl Moulton a obrátil za rožek stránku ve svém menu, „nebylo to divné, že jsem tě pozval na večeři?“

„Podle mě to určitě záleží na tom, koho se ptáš,“ odpověděla. „Ředitel Johnson by si asi nemyslel, že je to nejlepší nápad. Ale abych byla upřímná,“ řekla, „tak nějak jsem doufala, že to uděláš.“

„Aha, takže jsi tradicionalistka? Nepozvala bys mě sama a jenom bys čekala, až to udělám já?“

„Není to ani tak o tom, že bych byla tradicionalistka, spíš mám ještě pár jizev z předešlého vztahu, o kterém bych ti asi měla něco málo říct. Ještě před sedmi měsíci jsem byla zasnoubená.“

Šok v jeho tváři byl jen chvilkový. Nevyčetla v ní však žádný strach ani zahanbení. Než na to stihl cokoliv říct, přišla servírka, aby si od nich vzala objednávky na pití. Oba si objednali Sapporo a učinili tak co nejrychleji, aby kouzlo situace nestihlo vyprchat.

„Můžu se zeptat, proč vám to nevyšlo?“ zeptal se Moulton.

„To by bylo na dlouho. Ve zkratce se dá říct, že na mě moc visel a nedokázal se odpoutat od stínů své rodiny – konkrétně se nedokázal pustit sukně své matky. A když jsem najednou začala pracovat u FBI, nedá se říct, že by mě v tom kdovíjak podporoval. Taky mě nepodporoval, co se týče rodinných záležitostí…“

V tu chvíli si vybavila, že Moulton už z její rodinné historie něco málo ví. Když ke konci tréninku zjistila to všechno o svém otci, byla si dobře vědoma toho, že se to na akademii rychle rozneslo.

„Jo, nějaké útržky jsem zaslechl…“

Nechal větu nedokončenou. Na Chloe to působilo tak, že pokud by mu o tom chtěla říct, vyslechl by ji, ale pokud by do téhle oblasti zajít nechtěla, pochopil by to. A v tu danou chvíli, když se jí tohle všechno honilo hlavou, si řekla, že je to teď nebo nikdy. Nemá smysl čekat, pomyslela si.

„O detaily se s tebou podělím někdy jindy, ale jinak si myslím, že bys měl vědět, že jsem dnes viděla svého otce.“

„Takže ho pustili?“

„Ano. A myslím si, že ho pustili díky objevům, které jsem učinila v posledních několika měsících.“

Moultonovi chvíli trvalo, než se rozmyslel, kam tuhle konverzaci dál směřovat. Stejně jako ona se napil piva, aby tak koupil trochu času. Jakmile trochu upil, odpovědí jí byla ta nejlepší otázka, v kterou mohla doufat.

„Jsi v pohodě?“

„Myslím, že jo. Jen jsem to nečekala.“

„Chloe, nemuseli jsme dnes nikam chodit. Pochopil bych, kdybys to odřekla.“

„Skoro jsem to udělala. Ale nevidím důvod, proč bych mu měla přenechávat kontrolu nad svým životem.“

Přikývl a oba nastalého ticha využili k tomu, aby si prohlédli svá menu. Ticho trvalo až do doby, kdy přišla ta samá servírka, aby si od nich vzala objednávky. Když byla pryč, Moulton se trochu naklonil přes stůl a zeptal se: „Chceš o tom mluvit, nebo to budeme ignorovat?“

„Víš, myslím, že bych to prozatím raději ignorovala. Jen ber na vědomí, že možná nastanou chvilky, kdy budu působit trochu nepřítomně.“

Usmál se a pomalu vstal. „To se zdá fér. Ale jestli nevadí, rád bych teď něco vyzkoušel.“

„Co?…“

Udělal jeden velký krok k ní, trochu se sehnul a políbil ji. Nejdřív mírně ucukla – nebyla si jistá, co se vlastně děje. Když jí však došel jeho záměr, prostě se tomu poddala. A nejen to, polibek mu oplatila. Byl něžný, ale zároveň dostatečně naléhavý, aby si uvědomila, že na to nejspíš myslel (stejně jako ona) už pěkně dlouhou dobu.

Polibek ukončil dřív, než to mohlo začít být nepříjemné. Konec konců právě seděli v restauraci obklopení ostatními lidmi. A Chloe veřejné projevování fyzické náklonnosti nikdy moc nemusela.

„Ne že bych si stěžovala,“ řekla, „ale proč jsi to udělal?“

„Ze dvou důvodů. Zaprvé, snažil jsem se být odvážný… což je něco, co se ženou dělám jen zřídka. A zadruhé jsem chtěl odvést tvou pozornost… doufám, že to, co jsem udělal, pomůže přebít myšlenky na tvého otce.“

Hlavu měla skoro jako v oblacích a celé její tělo jako by se koupalo v teplých paprscích slunce. Vydechla. „Jo, myslím, že to docela fungovalo.“

„Dobře,“ řekl. „Taky předpokládám, že se aspoň nemusíme zabývat tím nesmyslem, jestli se máme na konci prvního rande políbit nebo ne, protože tuhle část vždycky zvořu.“

„No já doufám, že po tomhle k tomu dojde,“ řekla.

A jak Moulton doufal, myšlenky na jejího otce a jeho nenadálou návštěvu před jejím prahem se najednou zdály velice vzdálené.

***

Večeře probíhala lépe, než mohla doufat. Jakmile se poprali s tématem jejího otce a pak po Moultonově nečekaném polibku pokračovali v konverzaci, všechno probíhalo velmi hladce. Bavili se o tom, jaké to je naučit se, jak to chodí v FBI, pokračovali hudbou, filmy, známostmi a historkami z akademie, bavili se o svých zájmech a koníčcích. Celé to působilo tak přirozeně způsobem, který Chloe naprosto nečekala.

Bohužel však kvůli tomu začala litovat, že se na Stevena nevykašlala už dřív. Pokud jí tohle všechno unikalo, když se kvůli němu přestala zajímat o ostatní muže, pak tedy celou dobu přicházela o hodně.

Oba už dojedli, ale ještě nějakou dobu poseděli nad několika skleničkami. Moulton jen znovu prokázal svou péči a zájem, když se zastavil na dvou drincích, zatímco Chloe už měla třetí. Dokonce se jí zeptal, jestli by jí bylo příjemnější zavolat si taxík, než aby si on sedl zavolat.

Něco málo po desáté večer ji odvezl zpátky k jejímu bytu a zastavil u patníku. K opilosti měla daleko, ale byla v příjemné náladě, takže uvažovala o věcech, na které by se střízlivá ani neopovážila pomyslet.

„Dobře jsem se bavil,“ řekl Moulton. „Rád bych to velmi brzy podnikl znovu, pokud by nám to v práci nepůsobilo potíže.“

„Já taky. Díky, že jsi mě konečně pozval.“

„Díky, že jsi souhlasila.“

I když se za špičkovou svůdnici ani zdaleka nepovažovala, na jeho slova odpověděla tím, že se k němu naklonila a políbila ho. Stejně jako ten polibek v restauraci začal i tento pomalu, ale postupně se prohluboval. Jeho ruka se najednou dotýkala její tváře a pak sklouzla na její zátylek, aby si ji přitáhl blíž. Byla mezi nimi područka, a tak se přes ni pomalu naklonila, aby si mohla opřít ruku o jeho hruď.

Nebyla si jistá, jak dlouho ten polibek trval. Byl pomalý a divoce romantický. Když se od sebe odtrhli, Chloe mírně lapala po dechu.

„Takže fakt, že jsem nikdy pořádně nerandila, jsme si už vyjasnili,“ řekla, „takže pokud udělám v další části chybu, budeš mi muset odpustit.“

„Jaké části?“

Chvíli zaváhala, ale konec konců, měla v sobě tři drinky. „Chtěla bych tě pozvat dál. Ráda bych předstírala, že tě zvu na kávu nebo další skleničku, ale to bych lhala.“

Moulton vypadal upřímně překvapeně. Byl to ten typ pohledu, který na ni působil dojmem, že ji snad špatně odhadl. „Jsi si jistá?“ zeptal se.

„To znělo vážně blbě,“ řekla zahanbeně. „Myslela jsem to jinak… ráda bych v tom, co děláme, pokračovala dál, akorát ta područka to trochu kazí. Ale nemám… nemám v úmyslu se s tebou vyspat.“

Dokonce i v tlumeném světle viděla, že se při jejích slovech začervenal. „To bych od tebe ani nikdy nečekal.“

Přikývla. Taky se trochu styděla. „Takže… takže chtěl bys jít dál?“

„To bych vážně, vážně chtěl.“

S těmi slovy ji políbil. Tentokrát víc hravě. Během toho z legrace šťouchl do područky mezi nimi.

Odtrhla se od něj a otevřela dveře. Když spolu kráčeli ke vchodu, nedokázala si vzpomenout, kdy se cítila tak… tak povzneseně.

Povzneseně, pomyslela si s úsměvem. Tohle slovo jednou Danielle použila k popsání pocitu, který následuje po fyzickém orgasmu. Při téhle vzpomínce se Chloe tělem rozlila vlna tepla, takže když vcházeli do budovy, natáhla se a vzala Moultona za ruku.

Nastoupili do výtahu a když se za nimi zavřely dveře, Chloe sama sebe překvapila, přitiskla ho ke stěně kabiny a políbila ho. Když se ho teď konečně mohla pořádně dotknout, vzala ho za pas a přitiskla ho blíž k sobě. Jejich polibek byl vášnivější a nesl s sebou daleko větší náznak toho, co by s ním v danou chvíli chtěla dělat.

On byl stejně dychtivý a položil jí ruce na kříž. Když si ji k sobě přitáhl a jejich těla se setkala, lehce vydechla. Bylo to trochu trapné.

Výtah se zastavil a ona se odtáhla. Dokázala si představit překvapené výrazy lidí, se kterými budovu sdílela, kdyby ji přistihli, jak se mazlí ve výtahu. Trochu se jí ulevilo, když si všimla, že Moulton vypadal taky mírně rozhozeně a hluboce oddychoval.

Vedla ho chodbou kolem dalších čtyř bytů až ke svým dveřím. V tu chvíli jí došlo, že kromě Danielle je Moulton jediným člověkem, který ji kdy v jejím bytě navštívil.

Škoda, že se nechystám ztrácet čas prohlídkou, pomyslela si.

Další myšlenka ji opět trochu zahanbila. Nikdy neměla tak vysokou fyzickou potřebu, co se mužů týče. Po nějaké době se Stevenem se sex stal takovou tou konvenční, očekávanou záležitostí. A aby k sobě byla upřímná, sama byla uspokojená jen zřídka a daný pocit se vždy dal označit za průměrný. A právě kvůli tomu neměla na intimnosti s ním většinou chuť.

Chloe odemkla dveře a oba vešli dovnitř. Rozsvítila světlo v kuchyni a pověsila kabelku na jednu z barových stoliček.

„Jak dlouho tu bydlíš?“ zeptal se Moulton.

„Asi šest měsíců. Moc lidí sem ke mně nechodí.“

Moulton k ní přikročil a položil jí ruku na pas. Když se k sobě přiklonili a políbili se, bylo to pomalé a smyslné. O pár chvil později ji zlehka přitiskl k baru a jejich polibek se prohloubil. Chloe cítila, že jí opět začíná docházet dech a tělo jí zaplavovala touha, kterou necítila od doby, kdy se na střední poprvé fyzicky sblížila s klukem.

Přerušila polibek jen na tak dlouho, aby Moultona zavedla k pohovce, kde se posadili vedle sebe a okamžitě pokračovali. Byl to skvělý pocit po zhruba roce a půl takhle zase jen tak být s nějakým mužem.

Po době, která se zdála dlouhá sotva pár sekund, ale ve skutečnosti trvala víc jak pět minut, se o něj začala opírat a on tak neměl jinou možnost než si lehnout. Chloe si lehla na něj a když to udělala, jedna z jeho rukou si našla cestu k lemu jejího trička. Tenhle malý dotyk kůže na kůži Chloe postrčil přes okraj, který nečekala. Vzdychla mu do úst a jeho odpovědí bylo to, že rukou zajel dál pod její tričko, až jeho prsty narazily na lem podprsenky.

Narovnala se, obkročmo si na něj sedla a usmála se. Měla pocit, jako by se jí hlava vznášela v oblacích a každý sval v těle toužil po něčem víc.

„To, co jsem říkala, jsem myslela vážně,“ řekla omluvně. „Nemůžu s tebou spát. Ne tak brzo. Vím, že to může znít staromódně…“

„Chloe, to je v pořádku. Prostě mi řekni, jestli je to už moc, a přestaneme. Řekni, až si svou dávku uvítání vypotřebuju.“

Znovu se na něj shora usmála. Jeho odpověď téměř stačila k tomu, aby si to rozmyslela. Ale věděla, že by to neměli uspěchat. Už jen to, že nad ním obkročmo seděla na gauči, bylo víc než by čekala.

„Uvítání se nevypotřebuje, neboj,“ řekla. „Budu znít moc bláznivě, když se tě zeptám, jestli bys tu nechtěl zůstat? Žádný sex, ale… že bychom spolu skutečně spali?“

Její nabídka ho očividně zaskočila. Myslela si, že to skutečně zní trochu zvláštně.

A víš, proč po něm takovou věc chceš? V hlavě se jí ozval Daniellin hlas, který se jí vždycky vysmíval, ale zároveň svým způsobem pomáhal. Protože se tu dnes ukázal táta a zbořil ti tak celý svět. Chceš tady mít dnes v noci Moultona, abys tu nezůstala sama.

„Promiň,“ řekla. „To zní nezodpovědně a hloupě a–“

„Ne, to je v pohodě,“ odpověděl Moulton. „Zní to dobře. Ale mám jednu podmínku.“

„Jakou?“

„Víc polibků, prosím,“ řekl s úsměvem.

Chloe mu úsměv oplatila a s radostí jeho požadavku vyhověla.

***

Probudila se o nějakou chvíli později, zrovna když Moulton vstával z gauče. Opřela se o loket. Někdy během jejich mazlení si svlékla tričko, ale dál to nezašlo. Bylo zvláštní usnout na vlastním gauči s kalhotami na sobě, ale byla na sebe, Moultona a jejich sebeovládání zvláštním způsobem hrdá. Podívala se na hodiny na stěně a zjistila, že je deset minut po páté ráno.

„V pohodě?“ zeptala se.

„Jo,“ odpověděl, „jen jsem… jen jsem se cítil trochu divně, že jsem tu přespal a nechtěl jsem, aby to působilo divně i ráno. Myslel jsem, že bude nejlepší, když půjdu. Aspoň jsme se vyhnuli tomu trapasu, kdybychom měli sex.“

„Třeba byl tohle celou dobu můj záměr,“ zavtipkovala.

„Měl bych vypadnout a budeme předstírat, že se tohle nikdy nestalo?“ zeptal se Moulton.

„Ráda bych, kdybys tu zůstal. Půjdu udělat kávu.“

„Vážně?“

„Vážně. To bych vážně ráda.“

Oblékla si tričko a vyrazila do kuchyně. Zatímco chystala kávu, Moulton si taky oblékl tričko.

„Takže je čtvrtek,“ řekl. „Nevím proč, ale mám pocit, jako by byla sobota.“

„Nebude to proto, že to, co jsme dělali včera večer, se obvykle nechává na pátek? Jako dobrý začátek víkendu?“

„To nevím,“ řekl. „Už nějakou dobu jsem nic takového nedělal.“

„No nepovídej,“ řekla a spustila kávovar.

„Ale vážně. Myslím, že naposled to bylo ve druháku na střední. To byl pro mě dobrý rok, co se mazlení bez sexu týče.“

„No, očividně jsi nezahálel. Protože včera večer to bylo… no, bylo to víc, než jsem čekala, když jsi mě vyzvedával.“

„Taktéž.“

„Ale jsem ráda, že se to stalo,“ dodala rychle. „Všechno z toho.“

„Dobře. Možná bychom si to mohli zopakovat. Třeba tento víkend?“

„Třeba,“ řekla. „Ale moje sebekontrola začíná pomalu chátrat.“

„Třeba byl tohle celou dobu můj záměr,“ řekl a laškovně se usmál.

Začervenala se a rychle se podívala jinam. Byla trochu zaskočená tím, jak se jí tohle jeho flirtování zamlouvá. Líbil se jí tak.

„Poslyš,“ řekla, „potřebuju se osprchovat. Jestli máš hlad, vezmi si něco z lednice. Moc toho tam není, ale stačit by to mělo.“

„Díky,“ řekl. Vypadalo to, že má problém od ní odtrhnout zrak.

Nechala ho v kuchyni a odešla do ložnice, se kterou byla spojená velká koupelna. Vysvlékla se, vešla do sprchy a pustila vodu. Nad tím, jak se minulý večer a noc vyvinuly, se málem začala hihňat. Cítila se kvůli tomu jako nějaký teenager. Užívala si pocit, že je tu s ní, a zároveň se cítila dostatečně pohodlně, aby věděla, že na ni nebude tlačit se sexem. Celé to bylo zvláštním způsobem romantické a při dvou příležitostech málem vzala zpátky své prohlášení, že s ním nebude spát. S nespoutanou radostí, na kterou nebyla zvyklá, tajně zadoufala, že se rozhodne sebrat odvahu a připojit se k ní ve sprše.

Pokud to udělá, tak veškerá sebekontrola letí z okna ven, pomyslela si.

Byla už skoro hotová, když skutečně uslyšela, že vešel do koupelny.

Lepší pozdě než nikdy, pomyslela si. Celé její tělo se napjalo vzrušením a uvědomila si, že opravdu touží po tom, aby se k ní přidal.

„Hej, Chloe?“

„Ano?“ ozvala se trochu provokativně.

„Právě ti zvonil telefon. Byl jsem trochu zvědavý… tak jsem se podíval. Volali ti z práce.“

„Vážně? Třeba se konečně něco objevilo…“

Pak zaslechla zvonění dalšího telefonu. Tento byl blíž, nejspíš v Moultonově ruce. Chloe vykoukla ze sprchy. Závěs si stáhla tak, aby ji zakrýval. Ještě si stihli vyměnit pohled. Pak to Moulton zvedl.

„Tady Moulton,“ ohlásil se. Vyšel z koupelny zpátky do ložnice. Chloe si uvědomila proč a rychle zastavila vodu. Vzala ze sušáku osušku a vyšla ze sprchy. Zatímco si ji kolem sebe omotával, laškovně se na něj usmála, když si všimla, že na ni zírá. To, že se spolu včera večer asi hodinu a půl mazlili, ještě neznamenalo, že bylo v pořádku, aby ji hned viděl úplně nahou.

I kdyby chtěla odposlouchávat, moc toho nebylo. Moulton jen většinou poslouchal a jen párkrát odpověděl: „Dobře… ano, pane…“

Hovor trval zhruba minutu, a když skončil, Moulton téměř komicky strčil hlavu do koupelny.

„Můžu dál?“

Všechny intimní části měla zahalené ručníkem, takže přikývla. „Můžeš. Kdo to byl?“

„Asistent ředitele Garcia. Říkal, že ti zkoušel volat, ale že jsi to nejspíš musela zaspat.“ Usmál se na ni a pak pokračoval: „Říkal, že ti můžu zavolat nebo se za tebou stavit a probudit tě. Mají pro nás případ.“

Zasmála se a vyšla z koupelny do ložnice. „Myslíš, že včerejšek bude mít nějaký vliv na to, jak spolu budeme dál pracovat?“

„Možná se ti kvůli tomu po šichtě nenápadně vkradu do ložnice. Ale kromě toho… Nevím. Asi uvidíme.“

„Nalil bys mi kávu? Musím se obléct.“

„Tak trochu jsem doufal, že bych se taky vysprchoval.“

„Ale jistě. I když by bylo lepší, kdyby ses mě zeptal tak před deseti minutami, když jsem tam ještě byla.“

„Beru na vědomí. Pro příště,“ řekl.

Zatímco šel do sprchy a Chloe se začala oblékat, uvědomila si, že je šťastná. Opravdu šťastná. Když vzala v potaz to, co se stalo včera večer, nový případ byl jako třešnička na dortu… dokonce to působilo, jako by jí návštěva jejího otce ten den úplně nezničila.

Ale pokud ji život s úplně odcizenými členy rodiny něco naučil, pak to bylo to, že minulosti nikdy neunikne. Tak či onak se zdálo, že ji vždycky nějakým způsobem dohoní.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Zhruba ve stejnou chvíli, co si Chloe připomínala, jaké to je ztratit se v objetí muže, její sestra zažívala noční můru.

Danielle Fineové se znovu zdálo o její matce. Byl to sen, který se jí neustále vracel už od jejích dvanácti let – sen, který v závislosti na tom, v jaké životní etapě nebo situaci se Danielle právě nacházela, vždy nabíral nový význam. Jeho obsah však zůstával vždycky více méně stejný, detaily ani zápletka se neměnily.

V tom snu ji její matka honila po chodbě. S tím rozdílem, že to byla ta verze její matky, kterou s Chloe v ten osudný den objevily, když byly ještě malé. Zakrvácenou, s doširoka otevřenýma očima a úplně bez života. Z nějakého důvodu si daný sen vždycky usmyslel, že si při tom pádu zlomila nohu (i když neexistovaly žádné oficiální záznamy o tom, že by k tomu došlo), takže se ta snová verze její matky vždycky doslova vlekla po podlaze a pronásledovala svou dceru.

Navzdory svému zranění jí byla matka vždycky v patách, jen pouhé centimetry od toho, aby ji popadla za kotník a stáhla k zemi. Danielle před tou hrůzou s děsem utíkala, oči upřené na konec chodby. A tam, ve dveřích, které se zdály být kilometry daleko, stál její otec.

Vždycky klečel a s širokým úsměvem otevíral náruč, připraven svou dceru obejmout. Z rukou mu však kapala krev a v té chvíli snové paniky, která Danielle vždycky probudila, přestala utíkat a zastavila se přímo mezi svou mrtvou matkou a šíleným otcem, nejistá, který z těch dvou směrů je bezpečnější.

Ani tentokrát to nebylo jiné. Sen dospěl do běžného zlomového bodu a Danielle se probudila. Pomalu se posadila na posteli. Byla na ten sen už natolik zvyklá, že věděla, o co šlo, ještě než se stihla úplně probudit. Ještě grogy se podívala na hodiny a viděla, že je teprve půl dvanácté. Tentokrát spala asi jen hodinu, než se jí ten sen znovu vkradl do podvědomí.

Znovu si lehla s vědomím, že bude chvíli trvat, než zase dokáže usnout. Snažila se ten sen setřást. Za ty roky se naučila, jak ho opět uzavřít do nějakého zapadlého šuplíku ve své mysli. Vždycky si připomněla, že pro záchranu své matky nemohla nic udělat. Ani kdyby někomu řekla všechna svá malá tajemství ohledně toho, co viděla, slyšela a zažila, co se zhoubné osobnosti jejího otce týkalo. Nebylo nic, co mohla říct nebo udělat, aby byla její matka ještě stále naživu.

Otočila se na bok a podívala se na noční stolek. Málem se natáhla pro telefon, aby zavolala Chloe. Od doby, co spolu naposledy mluvily, uplynuly tři týdny. Bylo to napjaté a trapné a celé to byla její vina. Věděla, že vůči Chloe projevovala spoustu negativity zejména proto, že Chloe k jejich otci necítila tolik jedovaté nenávisti jako ona. Byla to Danielle, která Chloe před třemi týdny zavolala, protože si uvědomila, že její sestra čeká právě na ni, na řadě byla s dalším krokem Danielle vzhledem k tomu, že jejich předchozí rozhovor neprobíhal zrovna nejlépe – Danielle své sestře v podstatě řekla, ať už se jí neozývá.

Neznala však Chloin režim. Neměla tušení, jestli půl dvanácté není na telefonát moc pozdě. Danielle měla popravdě poslední dobou problém usnout před druhou hodinou ráno. Dnes byl jeden ze vzácných dnů, kdy měla v práci volno a nikde ji nepotřebovali ani kvůli žádným podpisům a podobným formalitám, co se týče renovace baru, který jí koupil její přítel.

Rychle všechny myšlenky na práci vytěsnila z hlavy a snažila se usnout. Kdyby začala přemýšlet nad prací a vším, co se teď dělo, nikdy by neusnula.

Znovu pomyslela na Chloe. Uvažovala, jaké sny a noční můry má o jejich rodičích její sestra. Uvažovala, jestli se stále zuby nehty držela myšlenky, že by jejich otce očistila, a pokud už to udělala, jestli si to nechala raději pro sebe.

Nakonec se jí znovu zmocnila ospalost. Jakmile se začala propadat do nevědomí, její poslední myšlenka patřila její sestře. Myslela na Chloe a na to, jestli je už konečně čas na to, aby odpustila a zapomněla – vzdala se vzpomínek na svého otce, které jí bránily v rozvinutí smysluplného vztahu, jenž by s Chloe mohla mít.

S překvapením zjistila, že v ní taková myšlenka vyvolala pocit… neskutečného štěstí, takže když znovu usnula, po tváři se jí rozléval nepatrný úsměv.

***

Mladá barmanka, kterou najali, aby zaujala Daniellino místo, se zaučila opravdu rychle. Bylo jí dvacet let, extrémně krásná a dala se považovat téměř za jasnovidku, co se opilých mužů týče.

A protože se jí dařilo tak dobře, Danielle se mohla setkat se svým přítelem a dodavateli na místě, které bude zhruba za měsíc a půl její vlastní restaurací a barem.

Dnes docházelo k instalaci vytápění, větrání a klimatizace, a na poslední chvíli také k pokládání obkladů v zadní místnosti, která bude sloužit k větším oslavám. Když dorazila na místo, její přítel si zrovna s elektrikářem procházel smlouvu. Seděli u jednoho ze stolů, které nedávno dorazily – byly jednou ze tří možností, ze kterých měla Danielle na výběr, co se obecného designu restaurace týkalo.

Jakmile vešla, její přítel si jí všiml. Rychle elektrikáři něco řekl a pak se ji vydal přivítat. Jmenoval se Sam Dekker, a ačkoliv nebyl zrovna dvakrát upřímný ani inteligentní, nedostatek těchto vlastností vynahrazoval mužně přitažlivým vzhledem a bystrým důvtipem v oblasti obchodu. Byl asi o dvacet centimetrů vyšší než ona, takže aby ji mohl rychle políbit, musel se značně sehnout.

„Hlásím se do služby,“ řekla. „Co můžu dnes dělat?“

Sam pokrčil rameny a skoro teatrálně se rozhlédl kolem. „Upřímně, myslím, že práce tady pro tebe už moc není. Všechno to do sebe začíná zapadat. Vím, že to může znít hloupě, ale mohla bys začít prohlížet katalog a vybrat si značky alkoholu, které tu pak budeš chtít podávat. Taky bys mohla promyslet, kde chceš mít ty malé reproduktory na hudbu a podobně. Takové věci se v tom shonu obvykle ztratí a pak je někdo najde na poslední chvíli, kdy už má být všechno hotové.“

„To bych asi mohla udělat,“ řekla trochu zklamaně.

V některé dny, když přijela na místo jejího renovovaného baru, měla pocit, jako by se ji Sam jen snažil zabavit – ukládal jí bezvýznamné úkoly, aby se sám mohl postarat o ty důležité. V jistém ohledu jí to připadalo ponižující, ale taky si musela připomínat, že Sam ví, co dělá. Otevřel už tři bary, kterým se dařilo opravdu skvěle. Jeden z nich dokonce minulý rok prodal nějaké velké mezinárodní společnosti za víc než deset milionů dolarů.

A teď se rozhodl podpořit její vlastní sny. A bylo to něco, ke čemu ji musel přemluvit. Trval na tom, že rozhodně má na to, aby takové místo vedla, ale jedině až po tom, co bude všechno na svém místě.

Většina holek, které chodí s průměrně bohatými chlápky, dostává šperky a auta, pomyslela si, když se vydala do budoucí společenské místnosti. Já… já dostanu bar. Řekla bych, že to není zas tak špatný.

Když pomyslela na to všechno, co ji ještě čeká, většinou se cítila trochu bezradná. Opravdu to tady bude mít na povel. Bude to tu celé řídit a o všem rozhodovat. Taky v ní kvůli tomu do jisté míry hlodal pocit viny. Měla pocit, jako by jí tahle příležitost spadla do klína bez nějakého pádného důvodu kromě toho, že se prostě náhodou dala dohromady s chlápkem, který věděl, jak vybudovat podnik. Ve výsledku si byla vědoma toho, že musí spoustu věcí obětovat a Samovi spoustu věcí odpustit. Nikdy se ho na jeho pozdní příchody domů nevyptávala, nezpochybňovala jeho výmluvy, že byl na nějakém setkání nebo jednání s dodavateli, které se snažil získat na svou stranu. Na některých z těch setkání byla s ním, takže věděla, že to je pravda – alespoň většinou.

Taky věděla, že musela co nejvíc projevovat svůj vděk. To znamenalo, že nebude Sama sekýrovat, když ho několik dní neuvidí. Znamenalo to, že se nebude vzpouzet, když po ní chce v posteli jisté věci. Znamenalo to, že nebude naštvaná, protože ačkoliv jí koupil bar a svěřil ho do jejích rukou, o svatbě zatím nepadlo jedno jediné slovo. Danielle si byla víc než jistá, že Sam se ženit nehodlá. A prozatím jí to taky tak vyhovovalo, takže neviděla důvod, proč se kvůli tomu začít dohadovat.

Mimo to… proč by si měla stěžovat? Konečně potkala chlapa, který s ní zacházel jako s princeznou – když byl zrovna s ní – a zdálo se, že Danielle je na počátku cesty k levnému úspěchu.

To bude proto, že většina věcí, které působí až příliš dobře na to, aby to byla pravda, takové většinou skutečně jsou, pomyslela si.

Když došla do budoucí společenské místnosti, otevřela si na telefonu digitální nákres baru. Zaznačila si na něm, kam by mohly přijít reproduktory a napsala k tomu poznámku, že by nebylo od věci přidat na zadní zeď nějaké zatemněné okno. Takové věci jí připomínaly, že to, o čem dlouhou dobu jen snila, se začíná stávat realitou. Z nějakého záhadného důvodu se jí tohle všechno skutečně dělo.

„Ahoj…“

Otočila se ke dveřím, ve kterých stál Sam. Usmíval se na ni a pozoroval ji hladovým pohledem, které po ní občas vrhal, když měl náladu na laškování.

„Ahoj,“ odvětila.

„Vím, že to může působit, že tě jenom odbývám,“ řekl, „ale vážně… příštích pár týdnů od tebe budu potřebovat jenom pár podpisů.“

„To se ale nadřu,“ zavtipkovala.

„Opravdu jsem čekal, že tu novou barmanku budeš zaučovat dýl. Nemůžu za to, že jsme náhodou najali naprostého génia.“ Přišel k ní a vzal ji kolem pasu. Musela vzhlédnout, aby mu viděla do očí, ale vždycky se při tom cítila tak nějak v bezpečí. Měla zvláštní pocit, že tenhle muž na ni bude vždycky doslova dohlížet.

„Nezajdeme dnes na oběd?“ zeptal se Sam. „Něco jednoduchého. Pizza a pivo.“

„To zní fajn.“

„A zítra… Co kdybychom někam zajeli? Na pláž… Do Jižní Karolíny nebo někam tam.“

„Vážně? To zní nějak spontánně a trochu nezodpovědně vzhledem k tomu, kolik máme práce. Jinými slovy… to vůbec nezní jako ty.“

„Já vím. Ale úplně jsem se do toho projektu ponořil a… uvědomil jsem si, že tě zanedbávám. Takže ti to chci vynahradit.“

„Same, dáváš mi vlastní podnik. To je víc než dost.“

„Fajn, tak já teda budu sobec. Chci tady od toho pryč a strávit čas s tebou nahý u moře. Lepší?“

„Vlastně jo, lepší.“

„Dobře. Tak zajdi do baru a zkontroluj tu novou. Kolem poledne tě vyzvednu na oběd.“

Políbila ho, a ačkoliv se to očividně snažil uspěchat, citlivost toho všeho, co právě řekl, jí neunikla. Věděla, že je mu zatěžko dávat najevo emoce a být upřímný. Tuhle jeho stránku viděla jen zřídka, takže když vyplula na povrch, nehodlala to zpochybňovat.

Danielle se vydala zpátky napříč otevřenými prostory staré cihlové budovy, která bude brzy jejím barem lomeno restaurací. Jen těžko mohla uvěřit, že jí to tu celé bude patřit.

Když vyšla ven, slunce svítilo zdánlivě jasněji, než když vcházela. Usmála se a stále se snažila zpracovat to, jaký směr její život nabral. Znovu pomyslela na Chloe a rozhodla se, že jí za pár dní zavolá. Když už jí v životě všechno tak dobře vycházelo, mohla se taky pokusit napravit ten napjatý vztah mezi sebou a svou sestrou.

Nasedla do auta a zamířila k Samovu druhému baru, do kterého ji před šesti měsíci najal. Myšlenka na to, že se spolu na víkend vydají na menší dovolenou, ji rozptýlila natolik, že si ani nevšimla auta, které bylo zaparkované na druhé straně ulice a pomalu se zařadilo do provozu za ní.

Kdyby si ho totiž všimla, mohla by poznat řidiče, ačkoliv ho neviděla hodně dlouhou dobu.

Ale copak by mohla dcera zapomenout, jak vypadá tvář jejího otce?