Kitabı oku: «Slepá ulička», sayfa 3

PÁTÁ KAPITOLA

Když Chloe s Moultonem dorazili do Garciovy kanceláře, ředitel Johnson už tam na ně čekal. Vypadalo to, že se spolu s Garciou probíral dokumenty o jejich novém případu. Garcia jich měl pár otevřených na počítači a před Johnsonem ležela malá hromádka vytištěných složek.

„Děkuji, že jste tak rychle přišli,“ řekl Johnson. „Máme pro vás ve Virginii případ. V malém městečku na druhé straně Fredericksburgu, v jedné bohaté čtvrti. A nejspíš bych měl rovnou na začátek uvést, že rodina oběti má pár vlivných přátel v politice. Proto nás k tomu zavolali. A taky kvůli tomu, jak hrůzná byla smrt oběti.“

Chloe se posadila k malému stolku v zadní části Garciovy kanceláře a snažila se nevypadat moc nápadně, když se při tom pokoušela vytvořit mezi sebou a Moultonem větší prostor. Věděla, že nejspíš úplně září z toho, jak se včerejší večer, noc a dnešní ráno vyvinuly. Nebyla si však jistá, jak by ředitel Johnson mohl na jakýkoliv vztah mezi nimi reagovat a upřímně ani neměla v úmyslu to otestovat.

„O co se jedná?“ zeptala se Chloe.

„Před čtyřmi dny se vrátil muž z práce a našel doma svou manželku mrtvou,“ řekl Garcia. „Ale to není všechno. Nebyla jen zavražděna, bylo to brutální. Utržila několik bodných ran – podle koronera celkem šestnáct. Na místě činu je hrozný nepořádek… všude krev. Místní policie ještě nic takového neviděla.“

Posunul Chloe po stole složku a pohledem ji předem varoval. Chloe si složku vzala a pomalu ji otevřela. Nahlédla dovnitř, zahlédla jen záblesk fotky místa činu a rychle ji zase zavřela. Na základě toho zběžného pohledu to tam vypadalo daleko spíš jako na jatkách než na místě činu.

„S kým se rodina oběti přátelí?“ zeptal se Moulton. „Řekl jste, že někdo, kdo má prsty v politice?“

„Tyto informace bych opravdu raději nezmiňoval,“ řekl Johnson. „Nechceme, aby to vypadalo, že je naše instituce zaujatá vůči jedné nebo druhé politické straně.“

„Do jaké míry se do toho angažuje policie?“ zeptala se Chloe.

„Začali pachatele hledat v celé oblasti a přivolali si k tomu státní policii,“ řekl Garcia. „Ale byli požádáni, ať to celé proběhne potichu. Místní policie je pochopitelně rozrušená, protože mají pocit, že zdržujeme případ, který už tak mírně vybočuje z jejich komfortní zóny. Takže potřebuji, abyste se tam co nejdřív vydali. Ještě něco… a teď dobře poslouchejte: na vás dva jsem pomyslel proto, jak dobře jste spolupracovali v minulosti. A agentko Fineová, na řešení zločinů spáchaných v malých komunitách máte podle všeho talent. Pokud se však z tohoto případu a fotek místa činu necítíte dobře – máte pocit, že je to na vás v tomto momentě vaší kariéry trochu moc – dejte mi vědět. Nebudu vás soudit a nebude se to počítat jako něco, co by vaši reputaci pošpinilo.“

Chloe si vyměnila pohled s Moultonem. Viděla na něm, že stejně jako ona by tenhle případ moc chtěl. Moulton si nemohl pomoct a podíval se na obsah složky. Když listoval fotkami z místa činu, trochu se mu křivil obličej. Pak očima přeletěl stručné hlášení na konci dokumentu. Podíval se zpátky na Chloe a přikývl.

„Já jsem s tím v pohodě,“ řekla Chloe.

„Já taky,“ řekl Moulton. „A téhle příležitosti si cením.“

„To rád slyším,“ řekl Johnson a vstal. „Rád se znovu přesvědčím o tom, co vy dva dokážete. A teď do práce. Máte před sebou dlouhou cestu.“

***

Moulton seděl za volantem auta vypůjčeného od FBI a mířil po silničním okruhu směrem k Virginii. Barnes Point byl jen hodinu a dvacet minut jízdy daleko, ale kvůli zmíněnému okruhu, který vedl kolem města, se všechno zdálo jako na druhém konci světa.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se.

„Kterou částí?“

„Že spolu budeme pracovat na takovém případu. Však víš… ještě asi před deseti hodinama jsme se po sobě sápali jak dva nadržení teenageři. Budeš schopná se držet zpátky, když budeme pracovat?“

„Nechápej to špatně,“ řekla Chloe, „ale po tom, co jsem viděla v té složce, je tohle ta poslední věc, na kterou teď myslím.“

Moulton chápavě přikývl. Zabočil na další nájezd, konečně se dostal na volný pruh cesty a dupl na plyn. „Teď ale vážně… včerejšek jsem si užil. I předtím, než jsme se přesunuli k tobě domů. A rád bych to udělal znovu. Ale v práci…“

„Bychom se k sobě měli chovat přísně profesionálně,“ dokončila za něj.

„Přesně. A když už jsme u toho,“ řekl a vysunul z vydutého místa v konzoli iPad, „stáhl jsem nám všechny složky ohledně toho případu, zatímco jsi balila.“

„Copak ty jsi nebalil?“

„Viděla jsi mou tašku. Ano, balil jsem. Ale jsem rychlý.“ Vrhl na ni škádlivý pohled a křivě se pousmál, aby tak dal najevo, že jí balení trvalo možná trochu déle, než čekal. „Ale ještě jsem se na to nestihl podívat.“

„To bude počteníčko,“ poznamenala Chloe.

Oba se zasmáli a jakmile jí Moulton položil ruku na stehno, když složku začínala pročítat, Chloe si nebyla jistá, jestli se k němu opravdu dokáže chovat profesionálně.

Prostudovala si dokumenty k případu a nejdůležitější části přečetla Moultonovi nahlas. Zjistili, že Garcia s Johnsonem odvedli skvělou práci, když všechno hezky shrnuli. Policejní hlášení bylo docela detailní, stejně jako snímky. Dívat se na ně nebylo o nic snazší a Chloe z toho policii nevinila. Pomyslela si, že u případu tak násilného a krvavého, jako byl tento, by byla každá maloměstská policie v koncích.

Vyměňovali si myšlenky a teorie a ve chvíli, kdy minuli značku s oznámením, že do Barnes Pointu zbývá pětadvacet kilometrů, Chloe změnila názor. Myslela si, že spolu nakonec budou schopní pracovat profesionálně. Posledních pár týdnů strávila tak ponořená v tom, jak ji fyzicky přitahuje, že málem zapomněla, jak bystrý a intuitivní dokáže být, když přišla řada na řešení případu.

Pak jí hlavou proletěla myšlenka, že pokud to mezi nimi skutečně bude klapat, mohla by mít to, po čem toužila snad každá žena na světě: muže, který ji respektoval a považoval za sobě rovnou jak v kariéře a intelektu, tak v ložnici.

Nejste spolu ani den, ozvalo se jí v hlavě. Byl to opět Daniellin hlas. To už ses z toho stihla celá zbláznit a zbavit se rozumného uvažování? Šmarja, pár hodin ses s ním muchlovala, a ještě jste spolu ani nespali. Sotva ho znáš a –

Chloe se však rozhodla tyhle myšlenky ignorovat.

Pak obrátila svou pozornost k hlášení koronera. Stál v ní ten samý příběh, který jim řekl Johnson, jen detailnější. A byly to právě tyhle detaily, na které se soustředila. Všechna ta krev, násilí, potenciální politický motiv. Celé si to s intenzivním soustředěním přečetla.

„Myslím si, že to není politicky motivované,“ řekla. „Nemyslím si, že vraha nějak extra zajímalo, jaký vliv a moc mohou mít přátelé Hilyardových.“

„Takové prohlášení zní celkem sebevědomě,“ řekl Moulton. „Vysvětli mi to.“

„Lauren Hilyardovou bodli šestnáctkrát. A každá rána byla zaměřená na břicho. Jen jedna zasáhla její levé ňadro. Podle koronera byly bodné rány nepravidelné a těsně nad sebou, což by naznačovalo, že ji někdo bodal rychle a bez přestání. V poznámce tady stojí: jako by byl pachatel zaslepený hněvem nebo měl záchvat zuřivosti. Pokud by to udělal někdo s politickým motivem, nejspíš bychom to z toho dokázali vyvodit podle nějaké zprávy nebo náznaku.“

„Dobře,“ řekl Moulton, „souhlasím s tebou. Nebylo to politicky motivované.“

„To bylo snadné.“

Pokrčil rameny a řekl: „Začínám chápat, že lidi v D.C. si vždycky budou myslet, že všechno musí mít nějaký politický podtext. Takže i když Hilyardovi tak nějak znají někoho vysoko postaveného, ne všechny to musí zajímat.“

„Líbí se mi, jak přemýšlíš,“ řekla. „Ale ještě bych tu možnost na sto procent nevyřazovala.“

Blížili se k Barnes Pointu a fakt, že se právě chystali vrhnout se na případ s potenciálním politickým podtextem, jí rozhodně neunikal. Pro oba to byla úžasná příležitost a ona musela zajistit, aby se její pozornost soustředila jen tímhle směrem. Prozatím nebylo nic důležitějšího než právě tohle – ani právě propuštěný otec, který se jí objevil u dveří, ani hlas její tvrdohlavé a zahořklé sestry… a dokonce ani potenciálně dokonalý románek s mužem, který právě seděl vedle ní.

Prozatím existoval jen a pouze tenhle případ. A to jí úplně stačilo.

ŠESTÁ KAPITOLA

Barnes Point bylo tiché ale roztomilé město s populací kolem devíti tisíc obyvatel. Hilyardovi bydleli těsně za městem, v menší čtvrti jménem Farmington Acres. Manžel oběti, Jerry Hilyard, se od doby, kdy nalezl tělo své manželky, ještě nedokázal vrátit domů. Nikde poblíž neměl žádnou rodinu, takže mu blízcí přátelé ze sousedství nabídli, aby nějakou dobu zůstal u nich.

„Já bych se teda asi potřeboval dostat o dost dál než o pár domů,“ pronesl Moulton. „Dovedeš si představit, čím si ten chudák teď musí procházet?“

„Ale třeba taky chce být blíž svému domovu,“ navrhla Chloe. „Přece jen je to místo, kde spolu se svou ženou sdílel společný život.“

Moulton nad tím očividně chvíli uvažoval, zatímco ve svém vypůjčeném autě projížděli předměstím směrem k adrese, kterou jim poskytla státní policie, když byli na cestě. Byl to další příklad toho, že Chloe začínala chápat a zároveň respektovat způsob, jakým jejich instituce fungovala. Bylo těžké si představit, že ať už potřebovala jakoukoliv informaci – adresu, telefonní číslo, pracovní historii, výpisy z rejstříku trestů – všechno měla na dosah ruky, stačilo jen zavolat nebo napsat email. Předpokládala, že si na to agenti po čase prostě zvyknou, ale prozatím byla nesmírně hrdá na to, že je součástí takového systému.

Přijeli k cíli a rozešli se ke dveřím. Na poštovní schránce stálo příjmení Lovingstonovi a samotný dům byl jako naprostá kopie všech domů v okolí. Byla to taková ta čtvrť, kde na sobě byly domy v podstatě namačkané, ale prostředí působilo tiše – dobré místo pro děti, které se učí jezdit na kole, a spousta zábavy při akcích jako Halloween nebo Vánoce.

Chloe zaklepala na dveře, které téměř bez prodlevy otevřela žena s malým dítětem v náručí.

„Vy jste paní Lovingstonová?“ zeptala se Chloe.

„Jsem. A vy musíte být z FBI. Před nějakou dobou nám volala policie, že prý jste na cestě a zastavíte se tady.“

„Je u vás stále Jerry Hilyard?“ zeptal se Moulton.

Za ženou se objevil muž, který vyšel z otevřené místnosti vlevo. „Jo, pořád jsem tady,“ řekl. Připojil se k paní Lovingstonové ve dveřích a opřel se o futra. Vypadal naprosto vyčerpaně. Očividně toho od doby, co tak brutálním způsobem přišel o svou ženu, moc nenaspal.

Paní Lovingstonová se na něj otočila a podívala se na něj způsobem, kvůli kterému si Chloe pomyslela, že to dítě v jejích rukou bude jednoho dne docela obávané. „Určitě se na to cítíš?“ zeptala se ho žena.

„Jsem v pohodě, Claire,“ řekl, „díky.“

Přikývla, přivinula si dítě blíž k hrudi a zamířila zpátky do domu.

„Tak asi pojďte dál,“ řekl Jerry.

Zavedl je do té samé místnosti, ze které přišel. Vypadalo to jako nějaká menší pracovna, kterou zdobily převážně knihy a dvě elegantní křesla. Jerry se do jednoho svalil, jako by se už nedokázal udržet na nohou.

„Claire se možná trochu zdráhala vás sem pustit,“ řekl Jerry, „ale… víte, byly s Lauren vážně dobré přítelkyně. Myslí si, že bych měl truchlit… což dělám. Já jen…“

V tu chvíli se zarazil a Chloe na něm viděla, že se snaží ovládnout vlnu emocí ve snaze tuhle konverzaci zvládnout, aniž by se jim tu úplně sesypal.

„Pane Hilyarde, já jsem agentka Fineová a toto je můj partner, agent Moulton. Doufala jsem, že byste nám mohl říct něco o jakýchkoliv politických konexích, které vaše rodina má.“

„Proboha,“ vydechl, „tohle je přehnané. Místní policie kolem toho udělala hotové hurá a všechny vyděsila. Proto vás sem zavolali, že?“

„Máte nějaké politické konexe?“ zeptal se Moulton a jeho otázku ponechal bez odpovědi.

„Otec Lauren se bratříčkoval s ministrem obrany. Vyrostli spolu, hráli spolu golf, fotbal a tak všechno. Pořád se sem tam sejdou – na lovení kachen, rybaření a podobné věci.“

„Mluvila někdy Lauren s ministrem obrany?“ zeptala se Chloe.

„Od doby, co jsme se vzali, tak ne. Byl na naší svatbě. Dostali jsme od jeho rodiny vánoční pohlednici, ale to je asi tak všechno.“

„Takže myslíte si, že to, co se stalo, by mohlo být kvůli jejich vztahu?“ zeptal se Moulton.

„Pokud ano, nechápu proč. Lauren politika vůbec nezajímala. Myslím si, že se její otec jenom snažil působit důležitě. Někdo mu zabil jeho malou holčičku, takže se to muselo stát proto, že zná významné lidi. Takový idiot to je.“

„Takže co nám můžete povědět o posledních dnech Laurenina života?“ zeptala se Chloe.

„Policii jsem už řekl všechno, co jsem mohl.“

„To chápeme,“ řekl Moulton, „a máme kopie všech těchto hlášení. Ale abychom se tady do toho mohli skutečně pustit, budeme vám pokládat otázky, kvůli kterým se bohužel budete muset čas od času opakovat.“

„Dobře, dobře,“ řekl Jerry.

Chloe si pomyslela, že si ten muž snad ani neuvědomuje, co se kolem něj děje. Vypadal neskutečně netečně. Kdyby nevěděla, jakým traumatem si právě procházel, myslela by si, že je na drogách.

„První otázka může ve světle toho, co se právě stalo, znít hloupě,“ řekla Chloe, „ale napadá vás někdo, kdo by mohl mít důvod vaši ženu nějakým způsobem nenávidět?“

Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Když promluvil, hlas se mu třásl. „Ne. Lauren se v poslední době s nikým moc nestýkala. Byla introvert. A poslední dobou se to ještě zhoršilo… jako by se stáhla do sebe, chápete?“

„Napadá vás proč?“

„Měla těžkou minulost. Mizerní rodiče a tak všechno. Na střední šikanovala ostatní. Aspoň tak by se to v téhle době nazývalo. Nebo by se dalo říct, že byla zlá holka. Poslední dobou se snažila vyrovnat s chybami, které v minulosti udělala. Myslím, že se to jenom zhoršilo, když dostala pozvánku na ten zatracený sraz.“

„Byla kvůli němu nervózní?“ zeptala se Chloe.

„Nejsem si jistý. Myslím, že kvůli němu byla smutná… třeba si vzpomněla na všechny ty lidi, kterým ublížila.“

„Byl jste ve stejném ročníku jako ona?“ zeptal se Moulton.

„Ano.“

„A na ten sraz jste šel s ní?“

„Chraň bůh. Takové akce nesnáším. Jenom samá přetvářka a předstírání, že rádi vidíte lidi, které jste na střední nesnášeli. Ne. Vykašlal jsem se na to.“

„Říkáte, že byla introvert,“ řekla Chloe. „Copak neměla spoustu přátel?“

„Ale ano, pár jich bylo. Claire byla jednou z nich. A tihle přátelé pro ni byli jako rodina. Byli opravdu blízcí.“

„Mluvil jste s nimi od doby, co k tomuhle došlo?“ zeptal se Moulton.

„Jen s jednou. Volala hned po tom, co to zjistila. Ptala se, jestli něco nepotřebuju.“

„Nebyli s ní náhodou tito přátelé na tom sraze?“

„Byli. Claire tam šla taky. Ale ona je taky celkem introvert. Myslím, že tam šla jen ze zvědavosti.“

„Máte s Lauren nějaké děti?“ zeptala se Chloe. „Říkala jsem si, že v takové čtvrti bude mít každá domácnost aspoň jedno.“

„Máme dvě. Starší, Viktorii, je osmnáct let. Letos začala vysokou. Ona… no, rozhodla se, že tuhle těžkou dobu stráví se svými prarodiči. A protože se k nim přesunula, náš mladší syn, Carter, chtěl jít s ní. Se svým tchánem a tchýní jsem nikdy nevycházel dobře, ale to, že u nich teď děti můžou být, je jako dar z nebe. Cítím se jako příšerný otec, ale kdyby tu se mnou děti byly, myslím, že bych se úplně sesypal.“

„Vadí vám, že jsou vaše děti teď u svých prarodičů?“ zeptal se Moulton.

„Chtěl bych, aby tu byly se mnou… jen abych je mohl vidět. Ale jsem úplná troska. A dokud nebude dům v lepším stavu… bude lepší, když zůstanou s nimi.“

„Řekl jste, že vaše dcera se rozhodla být v tuhle těžkou dobu s nimi,“ řekl Moulton. „Proč k tomu došlo?“

„Nemohla se dočkat, až od nás vypadne. Posledních pár let měla s Lauren špatný vztah. Měly mezi sebou nějaký problém. Naše dcera… tahala si domů kluky, plížili se nám v noci do domu. Dělala to už od třinácti let. V patnácti musela jít na první potrat. A pokud si to spočítáte… Lauren bylo třicet sedm. Dcera se nám narodila, když nám oběma bylo teprve devatenáct.“

Chloe si pomyslela, že celé tohle bouřlivé rodinné drama to Jerrymu Hilyardovi ani trochu neusnadňovalo. Nemyslela si, že by tu bylo ještě něco, co by stálo za to blíž prošetřit, i když by nakonec mohlo být ku prospěchu, kdyby si promluvili i s jeho dcerou.

„Pane Hilyarde, budete mít něco proti tomu, kdybychom se porozhlédli po vašem domě?“ zeptala se.

„V pořádku. Šerif a jeho muži už tam párkrát byli. Kód, který musíte zadat, aby se vypnul alarm, je dva-dva-dva-osm.“

„Děkujeme, pane Hilyarde,“ řekl Moulton. „Dejte nám prosím vědět, pokud si vzpomenete ještě na něco. Prozatím bychom si rádi promluvili s paní Lovingstonovou a zeptali se jí, jestli neví něco, co by nám mohlo pomoct.“

„Řekla policii všechno, co ví. Podle mě z toho začíná být pěkně otrávená.“

„A co její manžel? Znal se s vaší ženou dobře? Nepodnikali jste spolu něco ve čtyřech čas od času?“

„Ne. Manžel Claire pracuje mimo město. Zavolal jsem mu přes FaceTime, abych se ujistil, že mu nebude vadit, když tu zůstanu. Ale přátelily se stejně jenom Claire s Lauren. Každý týden sedávaly na verandě a pily víno. Jeden týden u nás, druhý týden u nich.“

Claire pomalu vešla do místnosti. Dítě, které předtím držela v náruči, nejspíš uložila ke spánku.

„A dělávaly jsme všechny věci, které ženy obvykle dělají. Mluvily jsme o našich manželech, vzpomínaly na staré časy. Já se jí svěřovala se svými slastmi a strastmi ohledně malého. A poslední dobou jsme si povídaly o tom, čím si procházela se svou dcerou.“

„Co nám o Lauren můžete povědět a co mohlo vést někoho k tomu, aby jí provedl takovou věc?“ zeptala se Chloe.

„Lauren během střední školy učinila několik rozhodnutí, se kterými její rodiče výslovně nesouhlasili,“ odpověděla Claire. „Jakmile Lauren dostudovala a narodila se jí dcera… no, vysoká musela jít stranou.“

„Styděli se za ni,“ dodal Jerry. „Naštvali se a přestěhovali do New Hampshiru. Naší dceři tyhle strašné lži vnucují vždycky, když se naskytne příležitost.“

„Snaží se tak napravit tu chybu, co udělali ve výchově Lauren, jak ji zanedbávali,“ řekla Claire. „Pěknej párek idiotů.“

Chloe cítila, jakým směrem se tahle konverzace ubírá, takže promluvila: „Paní Lovingstonová, napadal by vás nějaký nepřítel nebo špatný vztah, který by Lauren s někým měla?“

„Mimo její rodinu ne. A i když jsou to magoři, tohle by rozhodně neudělali. Tohle bylo… naprosto hrozné.“

Moulton sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl vizitku. Položil ji na konferenční stolek a ustoupil. „Prosím… pokud by si kterýkoliv z vás vzpomněl na cokoliv dalšího, prosím, neváhejte nás kontaktovat.“

Claire a Jerry jen pevně přikývli. Jejich konverzace byla rychlá, ale vybrala si na nich svou daň. Chloe a Moulton odešli za trapného ticha.

Když byli venku a mířili k autu, Chloe se na chodníku na chvíli zastavila. Podívala se ulicí směrem k domu Hilyardových a zjistila, že je těsně mimo dohled. Přesto však začínala souhlasit s Moultonem. Možná to bylo až moc blízko. A pokud ta ložnice pořád vypadala třeba jen z poloviny tak příšerně jako na fotkách, které jim Johnson ukázal, zdálo se téměř morbidní, že Jerry zůstával tak blízko.

„Připravený na prohlídku domu?“ zeptala se Chloe.

„Ani ne,“ odpověděl Moulton. Fotky z místa činu, které dříve viděl, měl ještě stále živě v paměti. „Ale vypadá to, že někde začít musíme.“

Znovu nasedli do auta a zamířili zpátky cestou, kterou přijeli. Chloe si hned začala říkat, že to přece nemůže být tak strašné, jak se to jevilo na těch snímcích – všechna ta karmínově rudá na čistém, hladkém povlečení.

***

Cesta k domu Hilyardových trvala celých dvacet vteřin. Skutečnost, že velice věrně připomínal rezidenci Lovingstonových – a s ní i všechny ostatní domy v celém bloku – byla Chloe zatraceně nepříjemná. Vstoupili dovnitř hlavním vchodem za použití kódu, který jim poskytl Jerry Hilyard, a ocitli se v naprosto tichém domě.

Jelikož tady měli jasný cíl, neváhali a vydali se přímo po schodech nahoru. Najít ložnici bylo snadné – nacházela se úplně na konci chodby. Chloe už z dálky skrz otevřené dveře viděla, že koberec a povlečení pokrývají rudé cákance.

Trochu se jí však ulevilo, když zjistila, že to tam skutečně nevypadá tak strašně, jak se to jevilo na fotografiích, které jim ukázal ředitel Johnson. Zaprvé, tělo už odvezli pryč. A zadruhé, skvrny od krve už byly starší, takže mírně vybledly.

Přešli k posteli a opatrně při tom překračovali krvavé cákance na koberci. V krvavých skvrnách viděla otisky bot – první vyšetřovatelé a koroner do nich museli omylem šlápnout. Chloe pohlédla na druhou stranu ložnice směrem k šatní skříni a ploché televizní obrazovce visící na stěně. Nejspíš právě sledovala televizi, když se tohle všechno stalo. Třeba se právě snažila dostat z hlavy vzpomínky na nedávný sraz…

Chloe sešla po schodech dolů a rozhlédla se kolem. Neviděla žádné známky násilného vniknutí a žádné jasné náznaky krádeže. Rozhlédla se po obývacím pokoji, po kuchyni a po pokoji pro hosty. Dokonce vyšla ven na terasu, aby se mohla porozhlédnout i tam. V rohu terasy byl malý venkovní stolek. V jeho středu ležel obyčejný popelník zahalený stínem, který vrhal slunečník.

Chloe jen zamyšleně zamručela, když si všimla obsahu popelníku. Nebyly v něm žádné nedopalky od cigaret, ale nějaký jiný popel a papír. Sklonila se k a zlehka k němu přičichla. Zápach marihuany byl nezaměnitelný. Zapátrala v paměti a chvíli přemýšlela, jestli by jí tahle informace mohla k něčemu posloužit.

Když Chloe zazvonil telefon, trochu se lekla. Moulton, který zrovna vyšel za ní na terasu, si všiml jejího náhlého šoku a pousmál se. Obrátila oči v sloup a zvedla to. Číslo na displeji jí nic neříkalo.

„Agentka Fineová,“ ohlásila se.

„Tady Claire Lovingstonová. Myslela jsem, že tohle byste chtěli vědět. Právě jsem dovolala s jednou z mých kamarádek, Tabby Northovou. Je to jedna z těch blízkých přítelkyň, o kterých vám říkal Jerry. Ptala se, jestli se u nás stavil ještě někdo od policie. Řekla jsem jí, že právě odjeli agenti z FBI a ona že prý by s vámi chtěla mluvit.“

„Má pro nás nějaké informace?“

„Upřímně… nevím. Nejspíš ne. Ale tahle komunita je celkem malá. Řekla bych, že tomu jen chtějí přijít na kloub. Určitě vám budou hodně nápomocné.“

„Skvěle. Pošlete mi jejich číslo na tento telefon.“

Chloe zavěsila a všechno Moultonovi přetlumočila. „To byla Claire. Říkala, že jí volala jedna z dalších Laureniných kamarádek a ptala se, jak se to celé vyvíjí. Chtěla by s námi mluvit.“

„Dobře. Nebudu lhát… Tady jsem asi skončil. Z té ložnice mi běhá mráz po zádech.“

Tahle slova to více méně vystihovala. Chloe měla ty výjevy stále živě v paměti, takže vidět místo činu bez těla bylo jako dívat se na nějaké staré opuštěné místo, které neměla vidět.

Přesto se však do ložnice vrátili a nějakou dobu ji ještě prohledávali. Podívali se do koupelny, do šatny, dokonce i pod postel. Když nic zajímavého nenašli, opustili dům a o pár chvil později i čtvrť Farmington Acres. Chloe si opět pomyslela, že je to tam neskutečně malebné – dokonalá čtvrť pro založení rodiny a budování společné budoucnosti.

Aspoň za předpokladu, že vám nevadilo, když se lidé kolem vás budou čas od času vraždit.