Kitabı oku: «Vražda na panství», sayfa 2
Lacey dychtivě vstoupila do chaty. Téměř okamžitě ji zaplavil nenadálý, avšak nezvykle silný pocit, že přišla domů.
Chodba působila přinejmenším rustikálním dojmem: podlahu tvořila neopracovaná dřevěná prkna a stěny pokrývaly vybledlé vzorované tapety. Středem schodiště po její pravici se táhl červený plyšový koberec se zlatými běhouny, jako by původní majitel věřil, že se nejedná o malebnou chatku, nýbrž o majestátní sídlo. Na levé straně se nacházely otevřené dveře, které ji přímo vyzývaly ke vstupu.
„Jak jsem říkal, je trochu zubožená,“ omlouval se Ivan, zatímco Lacey pokračovala po špičkách dovnitř.
Ocitla se v obývacím pokoji. Tři stěny zakrývaly tapety s blednoucími mátově zelenými a bílými pruhy, zatímco poslední stěna byla odhalená, takže šlo vidět každý kamenný blok, který ji tvořil. Velké arkýřové okno shlíželo na oceán a snížený parapet fungoval zároveň jako lavice. Celý jeden roh zabírala kamna na dřevo s dlouhou černou rourou a vedle nich stál stříbrný kbelík plný štípaného dříví. Většinu další zdi nebylo ani vidět, protože se před ní tyčila široká dřevěná knihovna. Pohovka, křeslo a podnožka spolu vzájemně ladily a budily dojem originálního nábytku ze čtyřicátých let. Všechno zoufale potřebovalo oprášit, Lacey to však připadalo jen o to dokonalejší.
Otočila se čelem k Ivanovi. Zdálo se, že úzkostlivě čeká na její verdikt.
„Zbožňuju to tady!“ vyhrkla nadšeně.
Ivanův výraz se změnil v překvapení (s náznakem pýchy, neuniklo Lacey).
„Uf!“ vykřikl. „To je ale úleva!“
Lacey se nedokázala ovládnout. Plná vzrušení pobíhala po pokoji a prohlížela si každou maličkost. Ve zdobené, vyřezávané knihovničce našla pár detektivek se stránkami zkroucenými stářím. O poličku níž ležela keramická pokladnička ve tvaru ovečky a hodiny, které už dlouho netikaly. Úplně dole se nacházela sbírka čajníků z křehkého porcelánu. Pro milovníka starožitností to byl splněný sen.
„Můžu si prohlédnout zbytek domu?“ chtěla vědět Lacey a cítila, jak se jí hruď nadouvá radostí.
„Jen si poslužte,“ odpověděl Ivan. „Já zajdu dolů do sklepa a zapnu vodu a topení.“
Vyšli do malé, temné chodby a Ivan zmizel průchodem pod schody, zatímco Lacey pokračovala do kuchyně. Srdce jí bušilo nervózním očekáváním.
Jen co prošla dveřmi, hlasitě zalapala po dechu.
Kuchyň vypadala, jako by ji někdo vystřihl z muzea o životě ve viktoriánských dobách. Stála tu pravá černá Arga, z háčků u stropu visely mosazné hrnce a pánvice a přímo uprostřed se rozprostíral veliký čtvercový řeznický stůl. Z okna viděla rozlehlou louku. Na opačné straně elegantních francouzských dveří se nacházela terasa s vratkým stolečkem a židlí. Lacey už si v duchu dokázala představit, jak tam bude sedět, vychutnávat si čerstvě upečený croissant z pekárny a popíjet přitom organickou peruánskou kávu z nezávislé kavárny dole v městečku.
Ze zasnění ji hrubě vytrhlo hlučné bouchání. Ozvalo se odněkud zpod Laceyiných nohou; cítila, jak se podlahová prkna otřásla.
„Ivane?“ zavolala Lacey a spěšně zamířila zpátky na chodbu. „Je všechno v pořádku?“
Otevřenými dveřmi k ní ze sklepa dolehl jeho hlas. „To jen ty trubky. Řekl bych, že už je celá léta nikdo nepoužíval. Možná chvíli potrvá, než se uklidní.“
Nato se domem rozlehlo další obrovské bouchnutí a Lacey nadskočila. Když už teď ale znala jeho neškodnou příčinu, neubránila se smíchu.
Ivan se znovu objevil nad schodištěm do sklepa.
„Tak, to máme všechno hotové. Vážně doufám, že ty trubky nebudou vyvádět příliš dlouho,“ poznamenal svým typicky ustaraným způsobem.
Lacey zavrtěla hlavou. „Přidává to k celkovému půvabu.“
„No, můžete tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ dodal. „Budu mít oči na šťopkách a pokud se v některém hotelu uvolní místo, dám vám vědět.“
„Nedělejte si starosti,“ uklidňovala ho Lacey. „Tohle je přesně to místo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho hledám.“
Ivan ji obdařil jedním ze svých nesmělých úsměvů. „Tak co byste řekla na deset liber za noc?“
Lacey vylétlo obočí. „Deset? To jako dvanáct dolarů nebo tak nějak?“
„Je to moc?“ vyhrkl rychle Ivan a tváře se mu zbarvily do ruda. „Co třeba pět?“
„Je to málo!“ zvolala Lacey a moc dobře si přitom uvědomovala, že s ním smlouvá, aby cenu zvýšil, místo snížil. Jenže kdyby přijala jeho nehorázně podceněnou nabídku, rovnalo by se to krádeži a Lacey neměla v úmyslu tohoto milého nemotoru zneužít, když ji zachránil ze situace dámy v nesnázích. „Máte tu dobovou chatu se dvěma ložnicemi. Ideální pro celou rodinu. Až se to tu trochu opráší a vycídí, budete si moct s přehledem účtovat i stovky dolarů za noc.“
Zdálo se, že Ivan neví, kam se podívat. Řeči o penězích mu očividně nebyly příjemné, což Lacey jen utvrdilo v názoru, že pro život obchodníka není stavěný. Doufala, že toho žádný z jeho nájemníků nevyužívá.
„Tak co kdybychom se dohodli na patnácti librách za noc?“ navrhl Ivan. „A na to oprášení a cídění vám sem někoho pošlu.“
„Dvacet,“ opáčila Lacey. „A oprášit a vycídit si to tu můžu sama.“ Usmála se a natáhla ruku. „A teď mi dejte ten klíč. Ne jako odpověď neberu.“
Ivanovi nyní kromě tváří zčervenaly i uši a celý krk. Sotva patrným pokývnutím dal najevo souhlas a vložil jí bronzový klíč do dlaně.
„Na vizitce najdete moje číslo. Jestli se něco pokazí, zavolejte mi. Nebo bych spíš měl říct až se něco pokazí.“
„Díky,“ odpověděla Lacey vděčně s malým uchechtnutím.
Ivan odešel.
Teď, když osaměla, se Lacey vydala nahoru, aby dokončila svou prohlídku. Hlavní ložnice se nacházela v přední části domu a měla balkón a výhled na moře. Jednalo se o další místnost, která jako by vypadla z muzea; tento dojem umocňovala jednak velká postel z tmavého dubu s nebesy a jednak stejně vyvedená skříň, jejíž rozměry by stačily k tomu, aby jí člověk mohl projít do Narnie. Druhou ložnici našla v zadní části domu. Okna tohoto pokoje vyhlížela na louku. Záchod nebyl v koupelně, nýbrž v oddělené místnosti, sotva větší než skříň. K umývání sloužila bílá oválná vana na bronzových nohách. Samostatná sprcha tu nebyla, jen nástavec na kohoutku vany.
Lacey se vrátila do hlavní ložnice a zabořila se do postele s nebesy. Poprvé měla příležitost přehrát si v hlavě události celého toho bláznivého dne a málem ji to porazilo. Ještě dnes ráno byla čtrnáct let vdaná žena. Teď byla svobodná. Před pár hodinami žila v New Yorku a nezadržitelně se hnala za kariérou. Nyní seděla v Anglii, v chatce na vrcholu útesu. Jak nečekané! Jak vzrušující! Za celý svůj život nikdy neudělala něco tak odvážného, ale že to byl panečku skvělý pocit!
Z potrubí se ozvalo hlasité bouchnutí a Lacey zapištěla. Vzápětí se ovšem dala do hurónského smíchu.
Natáhla se na posteli, zírala na látková nebesa nad sebou a naslouchala, jak se vlny nadcházejícího přílivu tříští o útesy. Ten zvuk jí náhle připomněl dlouho ztracenou dětskou touhu žít u moře. Zajímavé, že na ten sen úplně zapomněla. Co kdyby se do Wilfordshiru nevrátila? Zůstal by navždycky pohřbený hluboko v její mysli, kde už by ho nikdy neobjevila? Napadlo ji, kolik dalších vzpomínek se jí asi při zdejším pobytu vrátí. Možná, že až se zítra probudí, půjde trochu prozkoumat městečko a uvidí, na co přitom narazí.
Kapitola třetí
Lacey probudil podivný hluk.
Prudce se posadila. Neznámý pokoj, osvětlený pouze tenkým paprskem denního světla, který sem pronikal mezi zataženými závěsy, ji na okamžik zmátl. Chvilku jí trvalo, než se jí mozek znovu překalibroval a ona si vzpomněla, že už není ve svém new yorském bytě, nýbrž v kamenné chatě na wilfordshirských útesech v Anglii.
Hluk se ozval znovu. Tentokrát nešlo o žádné bouchání trubek, ale o něco úplně jiného. Něco, co znělo jaksi zvířecky.
Zamlženýma očima se podívala na telefon a zjistila, že podle místního času je pět hodin ráno. S povzdechem zvedla své malátné tělo z postele. Lacey došlápla na bosá chodidla a okamžitě v končetinách ucítila nesmírnou tíhu, jaká mohla být jedině následkem jet lagu. Opatrně přešla k balkónovým dveřím a rozhrnula závěsy. Před sebou spatřila okraj útesu a rozlehlé moře, které sahalo až na obzor, kde ho střídalo bezoblačné nebe. Právě začínalo modrat. Na trávníku před domem však žádného zvířecího záškodníka nenačapala. Když se zvuk ozval znovu, Lacey se podařilo rozeznat, že přichází z opačné strany domu.
Zachumlala se do županu, který si na poslední chvíli koupila na letišti, a seběhla po skřípajících schodech dolů, aby zkontrolovala, co se děje. Zamířila rovnou do kuchyně v zadní části chaty, odkud jí velká prosklená okna a francouzské dveře poskytovaly nezakrytý výhled na louku za domem. A tam Lacey konečně našla původce všeho toho rámusu.
Měla na zahradě celé stádo ovcí.
Lacey zamrkala. Muselo jich tam být přinejmenším patnáct! Dvacet. Možná i víc!
Promnula si oči, ale když je znovu otevřela, chundelatá stvoření tam pořád stála a dál se nevzrušeně pásla na jejím trávníku. Pak jedno z nich zdvihlo hlavu.
Lacey se s ovcí střetla očima a navzájem se probodávaly pohledem, dokud zvíře nakonec nezaklonilo hlavu a nevydalo jedno dlouhé, pronikavé, truchlivé zabečení.
Lacey přemohl záchvat smíchu. Nedokázala si představit dokonalejší způsob, jak začít svůj nový život p. D. Její pobyt ve Wildforshiru jí najednou nepřipadal ani tak jako dovolená, jako spíš stvrzení nějakého úmyslu, navrácení k sobě samé nebo snad odhalení úplně nového já, jež dosud nepoznala. Ať už ten pocit znamenal cokoli, naplnil jí žaludek praskajícími bublinkami, jako by ji někdo nalil šampaňským (nebo to možná byl jet lag—podle svých vnitřních hodin si právě pořádně přispala). Tak či tak, Lacey se nemohla dočkat, až uvidí, co jí nadcházející den přinese.
Zničehonic se jí zmocnila nadšená touha po dobrodružství. Včera ji probudily obvyklé zvuky new yorské dopravy; dnes neodbytné bečení. Včera cítila vůni čerstvě vypraného prádla a čistících prostředků. Dnes prach a moře. Lacey vzala veškerou všednost svého starého života a rozcupovala ji na kousky. Jako nově svobodná žena měla náhle pocit, že jí svět leží u nohou. Chtěla ho probádat! Objevovat! Učit se! Náhle ji zalila taková radost ze života, jakou necítila od té doby… no, od té doby, co odešel její otec.
Lacey potřásla hlavou. Nechtěla myslet na smutné věci. Nehodlala si nechat tento nově nalezený pocit štěstí ničím kazit. Dneska ten pocit popadne a za nic na světě se ho nepustí. Dnes je volná.
Zatímco se snažila nevšímat si hlasitého kručení v břiše, pokusila se osprchovat ve velké oválné vaně. Použila onen podivný nástavec, který byl připevněný ke kohoutku a který vypadal jako hadice, a opláchla se podobným způsobem, jakým lidé umývají zablácené psy. Voda se z vteřiny na vteřinu měnila z teplé na ledovou a trubky neustále rachotily klink-klink-klink. Ve srovnání s tvrdou vodou, na jakou byla Lacey zvyklá z New Yorku, na ni ovšem jemnost zdejší vody působila jako drahý zvlhčující balzám, jenž hýčká celé její tělo, a tak si sprchu užívala, i když ji sem tam překvapil studený proud, z nějž se jí rozcvakaly zuby.
Jakmile ze sebe smyla všechnu tu špínu z letiště a znečištěného ovzduší velkoměsta—až se jí kůže doslova leskla—osušila se a vklouzla do oblečení, které si koupila na letišti. Na vnitřní straně obrovské skříně do Narnie viselo velké zrcadlo. Lacey se před něj postavila, aby zhodnotila svůj vzhled. A nebyl to pěkný pohled.
Lacey se zašklebila. Vybrala si svůj outfit z obchodu s plážovým oblečením, protože usoudila, že neformální oděv bude pro její přímořskou dovolenou nejvhodnější. Ačkoli však usilovala o plážovou ležérnost, výsledkem byla spíš nedbalá fádnost levného obchodu. Béžové kalhoty jí nohy obepínaly trochu příliš těsně, v bílé mušelínové halence se skoro ztrácela a nekvalitní lodičky se na ulice dlážděné kočičími hlavami hodily ještě méně, než její pracovní podpatky! V první řadě dnes bude muset investovat do nějakého pořádného oblečení.
Zakručelo jí v žaludku.
V druhé řadě, opravila se v duchu a poplácala se po břichu.
Vydala se po schodech dolů do kuchyně. Po zádech jí z mokrých vlasů stékaly kapky vody. Pohled z okna jí prozradil, že ze stáda ovcí, které se jí ráno vkradly na zahradu, zůstal už jen pár posledních tuláků. Nakoukla do kredence i do ledničky, oboje však zelo prázdnotou. Na to, aby si na snídani zašla do města pro čerstvě upečené dobroty z pekárny, bylo ještě příliš brzy. Bude muset zabít trochu času.
„Zabít trochu času!“ zvolala Lacey a hlas jí přetékal veselím.
Kdy měla naposledy nějaký čas, který by mohla zabíjet? Kdy si vůbec dovolila tolik svobody, aby plýtvala časem? David vždycky tak přísně organizoval i tu trošku volného času, co měli. Posilovna. Pozdní snídaně. Rodinné závazky. Posezení. Každá „volná“ chvilka byla naplánovaná. Lacey měla okamžik nenadálého prozření: vždyť samotné plánování volného času ho o jeho volnost připravovalo! Tím, že Davidovi dovolila, aby vymýšlel a organizoval, co budou dělat se svým časem, se prakticky nechala spoutat svěrací kazajkou společenských povinností. V té jasné chvilce se na ni sneslo málem budhistické uvědomění.
Dalajláma by na mě byl tak hrdý, pomyslela si Lacey a radostí zatleskala rukama.
Vtom na zahradě zabečela ovce. Lacey se rozhodla, že svou nově nabytou svobodu využije, aby si zahrála na amatérského detektiva, a vypátrá, odkud sem to stádo ovcí zavítalo.
Otevřela francouzské dveře a vyšla na terasu. Zatímco kráčela po zahradní cestičce, cítila, jak jí na obličeji z ranního vzduchu ulpívají kapičky svěží mořské vody. Dvě chlupaté koule si stále spokojeně pochutnávaly na jejím trávníku. Když ji však uslyšely přicházet, neohrabaně a s nulovou elegancí se vydaly na úprk, dokud nezmizely v mezeře mezi keři.
Lacey je následovala a zvědavě do díry nahlédla. Za zeleným houštím spatřila další zahradu plnou pestrobarevných květin. Takže měla souseda. V New Yorku měla za sousedy podobné páry, jako byli ona a David; rezervované profesionály, jejichž životy sestávaly z časných odchodů před východem slunce a pozdních návratů po jeho západu. Tento soused si ovšem, soudě podle jeho překrásně udržované zahrady, v životě rád užíval toho dobrého. A choval ovce! V Laceyině starém paneláku nebylo jedno jediné zvíře či domácí mazlíček—zaneprázdnění podnikatelé neměli na domácí zvířata čas ani nedisponovali přílišnou touhou obtěžovat se s jejich padající srstí či venkovskými pachy. Ach, jaká krása, že má teď tak blízko k přírodě! Dokonce i pach ovčího hnoje byl oproti přehnaně čisté bytové jednotce v New Yorku vítanou změnou.
Lacey se narovnala a všimla si, že je tráva v jednom místě udusaná, jako by tudy prošlo mnoho párů nohou, které tu vyšlapaly jakýsi chodníček. Ukázalo se, že vede podél křoví směrem k úbočí útesu. Tam se uprostřed bujné vegetace nacházela sotva postřehnutelná branka. Lacey došla až k ní a otevřela ji.
V úbočí byla vytesaná řada schodů, které se táhly až dolů na pláž. Lacey po nich začala opatrně sestupovat a přitom ji s nadšením napadlo, že vypadají úplně jako z pohádky.
Ivan se vůbec nezmínil, že má přímý přístup na pláž, že jestli ji někdy přepadne nutkání ucítit mezi prsty příjemný písek, může ho uspokojit během pár minut. A to si v New Yorku pochvalovala, že bydlí jen dvě minuty od stanice metra.
Lacey pokračovala po nerovných schodech, dokud neskončily pár desítek centimetrů nad pláží. Pak seskočila. Byl tu tak jemný písek, že její kolena bez problémů pohltila celý nápor dopadu, přestože ho levné lodičky z letiště nijak neztlumily.
Lacey se zhluboka nadechla. Cítila se naprosto nespoutaně a bezstarostně. Tato část pláže byla zcela opuštěná. Nedotčená. Zřejmě je příliš daleko od města a jeho obchodů, takže sem lidé běžně nezabloudí, pomyslela si. Skoro to vypadalo, že má svůj vlastní kus pláže.
Obrátila pohled směrem k městu, odkud do oceánu vybíhalo dlouhé molo. Rázem ji zaplavily vzpomínky na hraní pouťových her a na hlasité arkády, kde jim otec dovolil utrácet jejich dvoupence. Bylo tam i kino, upamatovala se Lacey, jíž cloumalo vzrušení z navracejících se zážitků z dávné minulosti. Malinké hlediště čítalo jen osm sedaček s hebce sametovým, červeným čalouněním a od svého založení se prakticky nezměnilo. Táta je tam s Naomi vzal na nějakou podivnou japonskou kreslenou pohádku. Přemítala, kolik dalších vzpomínek jí její výlet do Wilfordshiru přinese. Kolik dalších děr ve své paměti se jí tímto pobytem podaří zalátat?
Jelikož byl právě odliv, šlo vidět i většinu konstrukce pod molem. Lacey zahlédla několik lidí se psy a pár běžců. Město se začínalo probouzet. Možná už tam teď najde nějakou otevřenou kavárnu. Rozhodla se, že půjde do městečka dlouhou cestou kolem moře, a pomalu se tím směrem vydala.
Čím víc se blížila k městu, tím víc útes ustupoval a brzy ho vystřídaly silnice a ulice. Jen co vstoupila na promenádu, zasáhla Lacey další nenadálá vzpomínka, tentokrát na trh s plachtovými prodejními stánky, které prodávaly oblečení a šperky a lízací špalky. Řada sprejem nastříkaných číslic na zemi značila jejich jednotlivá stanoviště. Lacey pocítila nával vzrušení.
Odbočila z pláže a zamířila k hlavní ulici—neboli k high street, jak ji nazývali Britové. Na rohu minula Coach House, kde se poprvé potkala s Ivanem, a pak už zahýbala na praporky ověšenou třídu.
Tolik se to tu lišilo od života v New Yorku. Všechno probíhalo pomalejším tempem. Netroubila zde žádná auta. Nikdo nikoho nepostrkoval. A k Laceyině překvapení byly některé kavárny skutečně otevřené.
Vešla hned do první, na kterou narazila—nikde žádná řada—a objednala si černé americano a croissant. Káva byla upražená k dokonalosti, s bohatou, čokoládovou příchutí, a máslový croissant z křupavého listového těsta se jen rozplýval na jazyku.
Když teď konečně naplnila svůj žaludek, rozhodla se Lacey, že je načase pořídit si nějaké lepší oblečení. Na opačném konci ulice zahlédla pěkný butik, a tak k němu volným tempem zamířila. Vtom ji však do nosu udeřila nasládlá vůně cukru. Zapátrala očima, odkud přichází, a uviděla, že jeden z právě otevíraných obchodů prodává domácí karamelky. Neschopná odolat vešla dovnitř.
„Dala byste si ochutnávku zdarma?“ nabídl jí muž v růžovobílé pruhované zástěře. Mávl rukou ke stříbrnému podnosu plnému malých kostek v různých odstínech hnědé. „Máme tu originální fudge i fudge s příchutí tmavé čokolády, mléčné čokolády, bílé čokolády, karamelu, toffee, kávy či ovocné směsi.“
Lacey nad tím jen poulila oči. „Můžu je vyzkoušet všechny?“ zeptala se.
„Ale jistě!“
Muž ukrojil z každé kostky kousek a všechny je položil před Lacey, aby ochutnala. Strčila si do pusy první a její chuťové buňky se rozplesaly.
„Vynikající,“ zahuhlala s plnými ústy.
Zkusila další. Nějakým záhadným způsobem byl ještě lepší než ten předchozí.
Chutnala jeden kousek za druhým a zdálo se jí, že je každý z nich výtečnější a výtečnější.
Sotva spolkla poslední sousto, skoro se ani nenadechla a už hlasitě oznamovala, „To tedy musím poslat svému synovci. Vydrží, když je pošlu poštou do New Yorku?“
Muž se usmál a vytáhl odněkud tenkou kartonovou krabici vyloženou alobalem. „Pokud je pošlete v naší speciální dodávkové krabici, tak ano,“ ujistil ji se smíchem. „Stal se z toho tak častý požadavek, že jsme si je nechali vytvořit zvlášť k tomuto účelu. Jsou dostatečně úzké, aby se vešly do poštovní schránky a zároveň lehké, takže neutratíte majlant za poštovné. Můžete si tu koupit i známky.“
„To je ale šikovná inovace,“ prohlásila Lacey. „Myslíte opravdu na všechno.“
Muž dal do krabice jednu kostku od každé příchutě, zavřel ji a zalepil balicí páskou a připlácl na ni odpovídající známky. Lacey mu zaplatila a poděkovala, sebrala z pultu balíček, napsala na něj Frankieho jméno a adresu a vhodila ho do tradiční červené poštovní schránky naproti přes ulici.
Jakmile zmizel uvnitř, Lacey si připomněla, že se nechala odvést od svého hlavního úkolu—najít vhodnější oblečení. Právě se chystala znovu vrátit k hledání butiku, když ji zaujala výloha obchodu, který stál vedle poštovní schránky. Byla v ní vyobrazena scenérie wilfordshirské pláže i s molem vystupujícím do moře, až na to, že celý ten obraz tvořily pastelově barevné makronky.
Lacey okamžitě zalitovala snědeného croissantu a všech těch karamelek, které ochutnala, protože z tohoto lahodného pohledu se jí sbíhaly sliny. Aspoň si výlohu vyfotila a poslala ji do chatu Doyleovic děvčata.
„Můžu vám nějak pomoct?“ ozval se odněkud ze strany mužský hlas.
Lacey se napřímila. Ve dveřích stál majitel obchodu, velice pohledný muž kolem pětatřicítky, s hustými, tmavě hnědými vlasy a ostrou bradou. Zelené oči mu jiskřily a lemovaly je vrásky od smíchu, jež jí okamžitě prozradily, že se jedná o člověka, který si umí užívat života. Jeho opálení napovídalo, že nejspíš často navštěvuje teplejší kraje.
„To já se jen dívám,“ odpověděla Lacey a její hlas přitom zněl, jako by jí někdo svíral hlasivky. „Líbí se mi vaše výloha.“
Muž se usmál. „Tu jsem dělal já. Nechcete zajít dovnitř a ochutnat pár zákusků?“
„Moc ráda bych, ale už jsem jedla,“ vysvětlila Lacey. Cítila, jak se jí croissant, káva i fudge míchají v žaludku a z jejich víření se jí dělalo lehce nevolno. Lacey si náhle uvědomila, co se s ní děje—to jí jen dlouho zapomenutý pocit fyzické přitažlivosti probudil v břiše motýly. Tváře jí rázem zalila horkost.
Muž se zasmál. „Podle vašeho přízvuku poznám, že jste z Ameriky. Takže možná nevíte, že tady v Anglii míváme takzvanou dopolední svačinku. Podává se mezi snídaní a obědem.“
„Tomu nevěřím,“ odvětila Lacey a cítila, jak jí cukají koutky. „Dopolední svačinka?“
Muž si přitiskl ruku na srdce. „Přísahám, že se nejedná o žádný marketingový trik! Je to zkrátka ideální čas dát si čaj a zákusek nebo čaj a chlebíčky nebo čaj a sušenky.“ Rukama přitom ukázal skrze otevřené dveře ke skleněné vitríně plné rozmanitě zdobených sladkostí v celé jejich lahodné kráse. „Nebo všechno dohromady.“
„Hlavně aby byly s čajem?“ popíchla ho Lacey.
„Přesně tak,“ přitakal a v zelených očích se mu leskl uličnický výraz. „Klidně vás nechám ochutnat, než si něco koupíte.“
Lacey nedokázala dál odolávat. Ať už ji dovnitř nalákaly návykové účinky cukru nebo mnohem spíš magnetická přitažlivost toho překrásného mužského exempláře, Lacey podlehla a vešla dovnitř.
Se sbíhajícími slinami dychtivě pozorovala, jak bere prodavač z chlazené prosklené vitríny jakýsi kulatý koláček, plní ho máslem, marmeládou a smetanou a pak ho úhledně krájí na čtvrtiny. Při každém pohybu přitom postupoval s ledabylou teatrálností, takže to vypadalo, jako by předváděl nějaký tanec. Všechny čtyři kousky položil na malý porcelánový talířek a opřený o konečky prstů ho podal Lacey. Svůj naprosto spontánní výstup zakončil okázalým „Et voilà.“
Lacey cítila, jak se jí do tváří znovu žene ruměnec. Celé představení mělo silně laškovný podtext. Nebo že by to bylo jen zbožné přání?
Sáhla po jednom kousku na talířku. Muž ji napodobil a ťukl svou čtvrtkou koláčku o její.
„Na zdraví,“ pronesl.
„Na zdraví,“ vypravila ze sebe Lacey.
Strčila si zákusek do pusy. Byla to hotová chuťová senzace. Hustá, sladká smetana. Jahodová marmeláda tak čerstvá, že ji z její ostrosti chuťové buňky lechtaly. A ten koláček! Hutný a máslový, na hranici mezi sladkostí a slaností a tak neskutečně uspokojivý.
Ze všech těch chutí vzplanula v Laceyině paměti další vzpomínka. S tátou, Naomi a mámou seděli u bílého kovového stolu ve světlem prozářené kavárně a nacpávali se smetanovo marmeládovým pečivem. Zasáhla ji vlna příjemné nostalgie.
„Já už tu kdysi byla!“ zvolala Lacey ještě než dožvýkala.
„Opravdu?“ otázal se muž pobaveně.
Lacey nadšeně přikývla. „Navštívila jsem Wilfordshire jako dítě. Tohle je vdolek, že ano?“
Muž s upřímným zájmem povytáhl obočí. „Ano. Dřív tuto cukrárnu vlastnil můj otec. Vdolky dělám pořád podle jeho speciálního receptu.“
Lacey zalétla pohledem k oknu. Ačkoli se v něm nyní nacházela vestavěná dřevěná lavice se světle modrou poduškou a rustikálním stolem ze stejného dřeva, dokázala si v duchu téměř přesně vybavit, jak to tu vypadalo před třiceti lety. Najednou měla dojem, jako by se do té chvíle přenesla v čase. Skoro cítila, jak ji vzadu na krku chladí lehký vánek, jak má prsty ulepené od marmelády a jak jí z jamek ve skrčených kolenou stéká pot… Dokonce si pamatovala i smích, smích jejích rodičů a bezstarostné úsměvy, které jim zdobily obličeje. Byli tehdy tak šťastní, nebo ne? Nepochybovala, že to všechno bylo opravdové. Tak proč se to tak pokazilo?
„Jste v pořádku?“ ozval se mužův hlas.
Lacey se s trhnutím vrátila do přítomnosti. „Ano. Omlouvám se, na chvíli jsem se zatoulala v myšlenkách. Chuť toho vdolku mě vrátila o třicet let zpátky.“
„No, teď si budete muset dát dopolední svačinku,“ poznamenal muž se smíchem. „Podaří se mi vás nalákat?“
Lacey se při jeho slovech rozechvělo celé tělo a ona pojala důvodné podezření, že by mu zřejmě kývla na cokoli, co by jí navrhl tím půvabným přízvukem a se svýma svůdnýma, laskavýma očima. Přikývla tedy, protože náhle zjistila, že na to, aby dokázala zformulovat nějaká slova, má příliš sucho v krku.
Potěšeně si zamnul ruce. „Výborně! Hned vám to vše připravím. Čeká vás plnohodnotný anglický zážitek.“ Už už se otáčel, když vtom se zarazil a ohlédl se na ni. „Mimochodem, já jsem Tom.“
„Lacey,“ odpověděla a připadala si jako poblázněná školačka.
Zatímco se Tom činil v kuchyni, Lacey se posadila na lavici v okně. Snažila se vybavit si další vzpomínky na dobu, kterou tu v minulosti strávila, nebylo však co dalšího si připomínat. Jen chuť vdolků a smích celé rodiny.
O chvilku později se krasavec Tom objevil s podnosem plným vdolků, sendvičů bez kůrky a vybraných pestrobarevných košíčků. Postavil ho na stůl a vedle něj položil konvičku s čajem.
„To přece všechno nikdy nesním!“ zhrozila se Lacey.
„To je pro dva,“ vysvětlil Tom. „Na účet podniku. Je neslušné nechat na prvním rande platit dámu.“
Posadil se těsně vedle ní.
Jeho přímočarost Lacey zaskočila. Cítila, jak se jí zrychlil tep. Bylo to už dávno, co s nějakým mužem naposledy hovořila laškovným tónem. Opět se vrátila do role zabouchlé školačky. Zvláštní. Možná že to tak v Británii prostě fungovalo. Třeba se tak chovali všichni Angličané.
„První rande?“ zopakovala.
Než stihl Tom odpovědět, vyrušil je zvonek nad vchodem. Dovnitř se nahrnula skupinka asi deseti japonských turistů. Tom vyskočil na nohy.
„A jéje, zákazníci.“ Pohlédl na Lacey. „Necháme to rande na jindy, nevadí?“
S tou samou neochvějnou sebejistotou zmizel za pultem a Lacey osaměla, slova stále zadrhnutá v hrdle.
Obchod byl teď nacpaný turisty, takže v něm zavládl ruch a halas. Lacey do sebe házela svou dopolední svačinku a přitom se snažila jedním okem neustále pokukovat po Tomovi. Ten měl ale plné ruce práce s obsluhováním davu zákazníků a přípravou jejich objednávek.
Když dojedla, pokusila se zamávat na rozloučenou, jenže Tom se mezitím vzdálil do kuchyně a neviděl ji.
Lacey zamířila s lehkým zklamáním a extrémně plným žaludkem ven z cukrárny a zpět na ulici.
Vtom se zastavila. Očima spočinula na prázdné výloze naproti cukrárny. Vyvolala v ní tak silné emoce, až jí to doslova vzalo dech. Ten obchod předtím něco byl, něco, co se snažilo vymanit z nejhlubších koutů jejích dětských vzpomínek. Něco, co si žádalo, aby si výlohu lépe prohlédla.
